meč ostré, mějieše rohy veliké s uobú stranú. Ta san v Rodani sě kryjíci, lodie s lidmi často utopováše a lidi jědieše. Tehda svatá Marta všěch lidí prosbú tam šedši, tu san v lesě, ana jednoho člověka jie, nalezši, na ni svacenú vodu lila a znamenie svatého křížě jiej učinila. A jakž sě to brzo stalo, tak inhed ta san, jakžto ovcě pitomě stála. Tehda svatá Marta svým pásem ju osidlala a lidie přiběhše, kopími a kameními ju zabili. Ta san v téj vlasti slovieše Taraskus, jemužto na pamět to město i dnes slóve Taroskon.
Potom tu svatá Marta s uotazem svého mistra, svatého Maximina, a své sestry, svaté Mařie Mandalény, tu ostala, u modlitvách, u póstu almužnami rozličně bohu slúžila a krásný klášter na čest bohu a světiej králevně, duchovným pannám učinivši, s nimi u velikém utrpení bydlila, masa nejědla, vína nepila, sýra, vajec v obyčěji neměla, jedinú za den jědla. V tom jejie náboženství na každý den stokrát, na každú noc tolikežkrát klekala, bohu sě pokorně modléc. Jedněch časóv když mezi řěkú Rodanem a mezi městem Arumonem svatá Marta kázáše, jeden mladec s druhé strany Rodana jejie slova slyšěti žádajě, nemajě sě na čem přěvésti, rúcho s sebe svleka, přěs Rodan přěplúti chtě, i utonul. Jehožto tělo druhého dne nalezše, přěd svatú Martú, zdali by ráčila vzkřiesiti, položili. Tehda svatá Marta křížem na zemi padši, bohu sě pomodlila a řkúc: Všemohúcí bože Jezukriste, jenžtos mi mého bratrcě někda vzkřiesil, mój přědrahý hosti, vezři na těchto lidí, jížto tuto stojie věrú,
