osvietila. Tu, kakž kolivěk u velikéj bolesti k zemi na kolencí ničieci, počě boha prositi, aby jiej ráčil ukázati toho diábla nepřietele, jenžto proti niej bojováše. Tehda sě jiej ukáza san přěhrozná, rozčesši usta, chtieše svatú děvici pozřieti. V ta sě doba svatá děvicě svatým křížem požehna, netáže jie pozřieti, až mocí svatého křížě ta san sě rozpuči a dievka svatá beze všeho úraza osta. Po maléj hodině opět sě jiej diábel v člověčiej tváři zěvil. To svatá dievka uzřěvši, odda sě na modlitvu, tu sě bohu pomodlivši i vsta. Tehda diábel k niej přistúpiv, vecě: Nechaj mne juž s pokojem, jižťe dosti, přěstaň, nepřěkážěj mi. Svatá děvicě ujemši ho za skráně, na zemi ho pod sě udeřivši, pravú nohú na hlavu mu vstúpivši, vecě: Aj toť diáble pyšný, ničíš pod nohú mladé dievky. Tehda diábel zvola, tak řka: Ó, svatá Margareto, přěmožen sem tobú. By mě byl silný muž přěmohl, méně bych tbal, ale od mladichné panenky potlačenie trpi. A najviece mi je toho žěl, jež sem tvého otcě i mateř po svéj vuoli jměl, jížto sú boha neznavše, co mně líbo bylo, činili. V tu dobu svatá děvicě diábla otáza a řkúc: Co vás k tomu nutí, ež tak ustavičně křesťanóv pokúšiete? Diábel vecě: Zatvrzená zlost, v niežto smy, ta nás k tomu nutí, zvlášče abychom dobrých lidí lákali, kakž nás kolivěk od sebe zahánějí, a také lákámy proto křesťanských duší, závidiece, jež tam, odňadžto smy my vyhnáni i ssvaleni, tam dobré dušě bydliti budú. A kakž kolivěk my nikda toho nabyti nemóžem, však vždy z toho závidímy, protož lidí pokúšiemy. A když diábel tu řěč dokona, dievka svatá nohu, jížto stáše na diáblu, oblehči a tu diábel inhed zmisa.
Nazajtřie svatú dievku z žalářě vyvedú a přěd Olibriem ji postavichu. Tu sě snide lid veliký, chtiec viděti, kak sě ta mladá děvička u velikých mukách silně drží v svéj vieřě. A když uzřě Olibrius,
