poručivši, skončala jest. To sě j’ dálo po buožiem narození tisíc dvě stě čtyřidcěti let třetieho.
A když podlé obyčějě duchovného nábuožnie panně jejie mrtvé tělo omyti chtiechu, nalezú na jejie nahém životě ukrutnú žíni, uzlovatý motovúz, jakžto napřěd psáno jest. A to jejie svaté tělo, ješto dřieve pro veliké utrpenie bylo bledo a črno, počě na sě nebeského oslavenie znamenie bráti. Ano na to všickny hlédají, ana sě osvětlije v sněžnéj bělosti, na líci i na rtech sě črvená jako najkrašší obraz, znamenie mrtvého člověka nic na sobě nemajíc. V tu hodinu to svaté tělo umyvše a jakž slušie, krásně na nosidla vloživše, do kostela vnesly a tu do třetieho dne nepochovajíc, okolo nie bděly, chváléc a děkujíc hospodinu, ež ráčil svú svatú služebnici tak mnohými a velikými divy oslaviti. Těch dní jedna duchovnie panna jménem Marta, ta byla krev púščala, proněžto jejie ruka zčrnavši, otekla. A jakž sě brzo těla svaté Hedviky dotkla, inhed zdráva byla. Druhá také duchovná panna jménem Marta súchotiny v ustech, v jazycě i u prsech strastně trpieše, a jakž sě nábožně pomodlivši, v tu vuodu, ješto svaté Hedviky tělo bylo omyto, pomazala, tak na tom miestě zdráva byla. A když třetí den jejie svaté tělo chtiechu pochovati, tehda abatyšě, dci jejie, káza rúchu, v niejžto ležieše, s jejie svaté hlavy snieti a jinú rúchú ji zaviti, neb ta rúcha byla jest dřieve svaté Alžběty, jiejžto svatá Hedvika teta jest byla. A protož svatá Hedvika tu rúšici s velikým náboženstvím až do smrti chovala jest. A potom jejie dci, abatyše, tu rúchu vzemši, mezi jinými svatyněmi položila. Ot jejie také svatého těla krásná vuoně pocházieše a po jejiem svatého těla pochování buoh skrzě svú svatú veliké
