bylo snědného, nic jiej neostavivše, pobrali. Tehda ona, nebožka žalostná, držiec na svú rukú své vlastnie jediné děťátko, jemu v uoči vezřěvši, srdečně zaplakavši, promluvila k němu a řkúc: Mé přěmilé děťátko, kak já tě v téjto núzi zachovati mohu. Poď již, mé jediné narozeníčko, musíš býti své mateře krmě a v dlúhá léta u budúcích časiech hrozná pověst. A to řekši, své děťátko zabila a polovici jeho uvařivši, druhú polovici schovala. Tehda v tu hodinu měscké strážě vařené maso počivše, do toho domu uběhli, k téj smutnéj ženě řkúc: Náhle pověz nám, kde maso vaříš, neb inhed zabita budeš! Tehda ona nebožka hrnec otkryvši, k nim vecě: Aj toť jsem vám dobrú částku schovala. A když oni dietěte vařeného zazřěli, hrozná jě hróza obešla, tak ež i mluviti nemožiechu. Ale ona k nim vecě: Jězte, méť jest dietě. Neb já, kakž jsem je kolivěk urodila, prvé než vy jsem jeho pojědla, nebuďte měkčějšé než žena, ani vám to ohavnějie než mně, jeh’ vlastniej mateři. Pakli nechcete, ale já je sama sniem, neb jsem jeho dřieve druhú polovici snědla. To oni uslyšěvše, třasúce sě velikú hrózú pryč běžěli.
A potom Titus Jeruzaléma dobyv, židovský chrám obořil a jakež jsú Židé za třidcěti peněz Ježíše kúpili, takež Titus třidcěti Židuov za jeden peniez prodával. A tak píše mistr Jozepus v starého písma paměti, ež u počet jest Židóv prodáno sedm a sedmdesát tisícóv a jedennádcte krát set tisícóv umrlo jest ot hladu a ot mečě a ot rozličného úraza.
