sluhy buožie, nepostúpajte řěčem obludným, chytrostem diáblovým, ale míle pro Jezukrista svú krev prolíte. A když tu řěč svatý Šebestián k těma svatýma bratřěncoma mluvieše, tehda jedna paní jménem Zoe, hospodyně Nikostratova, v jehožto domu ta dva svatá věziešta, a ta bieše němá, přěd svatým Šebestiánem padši, počě rucě spínati, znamenie dávajíc, aby sě nad ní svatý Šebestián smiloval. Tehda svatý Šebestián vecě: Jsem li já sluha buoží a jest li to vše pravda, co jest tato žena z mých úst slyšěvši uvěřila, rač otevřieti jejie usta ten, ješto jest svatému Zachařovi, svému proroku, usta otevřěv řěč navrátil. Jakžto svatý Šebestián vecě, tak ta žena zavola a řkúc: Požehnánie promluvené tvých úst a blažení jsú všickni, ješto tomu, cožs ty řekl, věřie. Neb sem já viděla anděla, an přěd tobú knihy otevřěné drží, na nichžto vše, cožs ty mluvil, bylo psáno. To jejie muž Nikostrat uslyšav, přěd nohy svatého Šebestiána padl, jeho prosě, aby jemu ráčil vinu odpustiti, a inhed ta dva svatá, Marcelliana a Marka, z vězenie zprostiv, vele jim pryč jíti. Ale ona nerodista, nechtiec svatých mučenníkuov korun ztratiti. A takú milost svatého Šebestiána řěči buoh bieše dal, ež netolik tú dvú svatú ku pokorném trpení potvrdil, ale otcě i mateř s mnohými jinými ženami na křesťanskú vieru obrátil a ty všickny buohobojný kněz jménem Polikarpus pokřtil.
Zatiem starosta ciesařuov, jenž tehda v Římě vládnieše, neduživú nemoc pracně trpieše. A jakž svatého Šebestiána a knězě Polikarpa,
