hvězdu vidúce, vždy sú se radovali s radostí velikú. Tehda v ten duom všedše, kdežto dietě bieše s jeho matkú milú Marijí a ihned pokorně poklekše, nábožně se jemu poklonili a modlili, pak své poklady otevřevše, dary sú jemu obětovali, zlato, myrru a kadidlo. Tu praví svatý Augustin: „Ó, přepovýšené dětinstvo, ješto nebeských hvězd zřenie jest podobno! Ba, pověztež mi, kterého jest urozenie tak vysokého, nebo se nad ním anjelé vznášiec zpievají a jemu chválu vzdávají, nad nímžto hvězdy temné noc svými poprslky osvěcují, před nímžto králi třasúc se klekají a jemu se klanějí. Ó, přeblahoslavená chalúpko, ihned po nebi druhá po boží stolici, ó, nebeská sieni, v niežto bydlí král, kamením drahým neokrášlená, ale buoh v tělesenství pravý, jemužto jsú jesle miesto měkkého lože, miesto opony hrubé střechy! Protož se tomu velmě já divím, že srdečnýma očima já ho vizi v sprostných plenkách, k tomu všeho světa tvářnost bojí se jeho, v jeslech chudého velmě ležiece, avšak v nebeských síniech kraluje.“ K tomu také praví svatý Bernardt: „Co činíte, vy milí světí králi? Co tiem vy mieníte, že tu vidúc chudú matku a děťátko chudé a před ním padáte?“ Proti tomu zjevně odpoviedá svatý Hilarius a řka: „Nediv se tomu, že dievka jest porodila, proto jest milý buoh porozenie to zpósobil. Nebo děťátko pláče a v nebesiech anjelé a jich zástupy jemu na čest zpievají.“ Protož tu praví svatý Řehoř: „Ó, milí třie králi, jehož jste očima tělesnýma neviděli, avšak jste silnú vieru k němu jměli, ofěrujíce jemu zlato jakožto pravému králi! Kde jste královo znamenie na něm viděli, zdali sieň královská duostojná nebo stuol, kde jsú kniežata, rytieři, páni a rozliční lidé při jeho dvoře? Jedno miesto královské sieni chlév a miesto stolu jesle a miesto kniežat jedinká jeho matka milá.“ Protož to praví svatý Hilarius a řka: „Takto nic tiem tvého božstvie nenie umenšeno, kdyžť o tvém tělesenství svatá cérkev káže a k tomu zpievá.“
Potom nadto chtěl li by kto věděti, proč jsú tito třie králi před Jezukrista takové dary nesli, k tomu svatý Remigius odpoviedá, pravě, žeť jest byl obyčej za dávních časóv, aby někto pohostinu přída, před buoh tak s prázdnýma rukama nechodil, protož nějaký libý dar aby s sebú vždy přinesl. Také pro potvrzenie jich pravé viery a rozum jest tento, proč jsú své dary ofěrovali, aby to všemu světu také rozuměti dali toto jisté božstvie tohoto nebeského dietete s jeho tělesenstvím sjednanie,
