Počíná se řeč pěkná o Bruncvíkovi

Když bieše po smrti Štilfrýdově, tehdy Bruncvík, syn jeho, uváže se ve všecko zbožie otce svého, i poče to zpravovati s velikú pilností, dokládaje se starších rady podlé naučenie a rozkázanie otce svého. Uměl každého podlé jeho řádu uctiti: světské, duchovní, sirotky, vdovy, panny, panie. A tak bieše poctivé knieže, ve všech zemiech o něm dobré věci praviechu.

A když bieše po dvú letú a po třech měsíciech otce jeho smrti, Bruncvík, rozpomenuv se na jeho dobroděnie, co jesti on dobrého své zemi učinil a dobyl svým životem. I vece k své panie řka: „Najmilejší paní má Neonymia, toť dávám věděti, žeť miením jeti a ohlédati cti jazyku svému českému, neboť neslušie žádnému dobrému tak umřieti, aby nic památného po sobě neostavil. A protož otec mój to mi jest radil, i předkové naši, abychom, kdež mohúc, jmena dobrého [dobývali dobývali]text doplněný editorem[1]roh stránky utržen; doplněno podle variantního rukopisu NK XI.B.4 otištěného J. Lorišem; Sborník hraběte Baworowského. J. Loriš (ed.). Praha 1903, s. 25. Otec mój, ten jest orla [svým životem životem]text doplněný editorem[2]roh stránky utržen; doplněno podle variantního rukopisu NK XI.B.4 (Loriš 1903, s. 25) dobyl, a jáť, bóh dá, [lva miením]text doplněný editorem[3]roh stránky utržen; doplněno podle variantního rukopisu NK XI.B.4 (Loriš 1903, s. 26) [1v]číslo strany rukopisudobyti. A toť prsten na svědomie dávám a tvój z tvého prstu beru, protož aby žádnému nevěřila, leč ten prsten sama uzříš. Znamenajž jej velmi dobře, jestliže jeho v sedmi letech neuzříš, věz, žeť živ nebudu. A coť sem na mú mysl uložil, tohoť jinak neučiním, bychť měl hrdlo ztratiti.“ Královna[4]za tímto slovem omylem zapsáno „kralow“ Neomenyna je se srdečně plakati řkúc: „Běda mně, nebožce, komuž pak mě chceš ostaviti, mój milý pane? A jáť již milejšieho nemám než tě. Otec mój i matka má ode mne jsú předaleko, s kýmž já se smutná utěším?“ Bruncvík vece: „Královno milá, nemni sobě, bych tebe tak odjel, jakžť se zdá. Chciť po tvého otce poslati, ať by na mém miestě zpravoval zbožie mé a tobě pomocen a raden byl. Jinémuť tebe neporúčiem nežli otci tvému. A věz to zajisté, jestližeť tobě žel, mněť jest i bude želeji. Ale již jinak býti nemóž.“ Královna vece: „Byť tobě žel bylo, měl by s právem daleko ke mně přijíti a mě utěšiti. Ale již pohřiechu vizi, že mne chceš zapomenúti ty a pryč jeti. Běda mně, toho dočekavši!“ A obchytiv[2r]číslo strany rukopisuši[a]obchytivši] obchytieyſi