Výklad na Otče náš
Modlitba ot najvýbornějšího, ot najlepšieho mistra k našemu ke všemu dobrému vydána jest tato: „Otče náš, jenž si v nebesiech…“, a dále, kterúžto modlitbu milostivý otec vydal jest svým synóm a přikázal jim řiekati řka: Takto sě budete modliti: „Otče náš, jenž si v nebesiech…“, a tak do koncě. Těmi slovy „Otče náš, jenž si v nebesiech“[1]původně napsáno „nebeſſych“, později v zakončení nadepsáno –e− učí milý mistr a otec, abychom sě tišě a pokorně a mile ukázali přěd svým otcem, když chceme ho prositi, neb mají nuzní a chudí obyčěj, a dietky také, že, chtiece sobě oni hospodu, a tyto otce svého milost, jiež žádají, přichýliti, že dóstojenstvie napřěd jmenují, aby tak pána svého neb otcě ukojili a sobě ochotna učinili, a tak přídúce pokořie sě a někteří padnú na koleně a řkú poctivě: Hospodo našě milostivá! A dietky řkú: Tatíku neb otče milý! Protož učě nás milostivý spasitel klaněti sě a modliti pokorně a mile trojici[a]trojici] trogicze svaté, dává nám naučenie, abychom též učinili, když die: Řiekajte „Otče náš, jenž si v nebesiech“, „otče“, v těž věříme, „náš“, v těž úfáme, „jenž jsi v nebesiech“, k toběž láskú vzhóru tiehneme. A tak položil milý otec v těch sloviech vieru, naději, lásku, neb ty tři cnosti bohu činie modlitbu vzácnu. Také že otec, dlužni sme jemu srdečným milováním, a že náš, a ne mój toliko, dlužni sme jemu všichni bázní, a že jest v nebesiech, v tak krásné a vysoké sieni, dlužni sme jemu poctivostí. Protož milujme ho, bojme sě jeho a ctějme ho, řiekajíce jemu mile, báznivě a poctivě: „Otče náš, jenž si v nebesiech“, otče náš, syny své [jsi]text doplněný editorem stvořil, ot hřiecha vykúpil, ot moci diábelské, ot zatracenie věčného vysvobodil, otče mocný, nade všechny[2]původně napsáno „wſchny“, později nadepsáno –e− jiné. Otče sladký v milování. Otče[3]–e nadepsáno nad řádkem bohatý v dědictví. Otče milosrdný [v]text doplněný editorem vykúpení. Otče múdrý k vystřěžení. Otče vždy hotový k uslyšění[4]původně napsáno „ſlſſyeny“, později nadepsáno −y− nás všěch spolu, kteříž budeme na věky s tobú. Náš, ať by bohatí chudými nepýchali. Ačť ciesařové, papeži[b]papeži] papazy, králi, kniežata, páni, biskupi tě za otcě mají. Jenž si v nebesiech, abychom znali, že si ty pán i otec nade všěmi pány i otci zemskými, jenž si v nebesiech, s svatými v radosti a v zemi s dobrými syny svú milostí. A všudy jsi svým bytem, mocí, dobrotú i múdrostí.
[196r]číslo strany rukopisuPrvá prosba
„Osvěť sě jméno tvé“, tak, abychom v tě právě věřili, úfali a tě z plného srdcě milovali, a tak, svati jsúc, dóstojně tvé jméno menovali a chválili, mysléce neb i řiekajíce: mocný buoh, věčný buoh, milosrdný buoh, otec náš, jenž svat jest u věčnosti a nás činí svaty a chce, abychom byli světi[5]původně napsáno „ſwety“, později nadepsáno do spřežky −y− řka: Svati buďte, neb já jsem svatý, svatý, totiž ot hřiechu[6]−chu nadepsáno nad řádkem čistý, neb to jest bohu i rozumnému stvoření svatu býti konečně, nižádného hřiechu v sobě nemieti a dobré milovati.
Druhá prosba
„Přiď královstvie tvé“, to jest, ať sě po tvé vóli naplní počet svatých, jenž někteří jsú a konečně všichni spolu budú královstvie tvé, ať, z mrtvých vstanúce, s tebú kralují. A přiď královstvie tvé, ať my zemrúce královstvie mámy tvé, o němž dieš, že v súdný den die syn člověka vyvoleným: Poďte, požehnaní otce mého, přijměte královstvie, jenž jest vám ustaveno neb připravené[7]„neb připravené“ je dopsáno touž rukou na pravém okraji přěd světa ustavením.
Třetie
„Buď vóle tvá jako v nebi i v zemi“, abychom s tvú[8]t– nadepsáno dodatečně vólí my sě sjednali jako světí v nebesiech, abychom hřiechu nevolili, a což ty volíš, to ať volíme.
Čtvrtá
„Chléb náš vešdajší daj nám dnes“ – chléb tělesné potřěby, chléb svatého naučenie slova božieho, chléb těla svého svatého, chléb nasycenie věčného daj nám dnes, to jest každý den, abychom, silni jsúce, proti diáblu a proti tělu a proti světu bojovali.
Pátá
„I otpusť nám našě vinny, jako i my otpúščieme svým vinníkóm.“ Otpusť nám všěm spolu, kteříž právě žádáme, našě vinny, jenž jsú hřiechové naši, a proviněnie za hřiechy. A odpusť nám všěm všednie[c]všednie] wſyednye hřiechy, jimiž každý den sme vinni a hřěšíme, jako i my otpúščieme svým vinníkóm. Tu hněvivý pomni, a na sě[d]sě] ſy sám zatracenie[e]zatracenie] zatracziczenye neuprosíš. Protož otpusť právě málo, aby právě řiekal a tak ať by buoh otpustil mnoho.
Šestá[f]Šestá] Sſieſta
„Neuvoď nás v pokušenie“, to jest nepřěpúščěj padnúti v zlém pokušení, jímž diábel a svět a tělo nás ot tvé vóle lúčí, nedaj padnúti v pokušení, když nám berú, nás hanějí, tepú, klnú neb mordují.
Sedmá[g]Sedmá] Sſiedma
„Ale zbav ny ot zlého. Amen.“ Zbav ot zlého všelikakého, jenž by nás potkati mohlo, a zvlášče ot nekánie konečnieho, jenž jest přěveliké, zlé, a tak zbav ny ot zlého zatracenie věčného. Amen. To jest tak sě[h]sě] ſye ſye staň.
Ktož, jsa bez hřiechu smrtedlného, tak u mysli rozkádajě, tuto Kristovu modlitbu řieká, ten sě právě modlí, ale ktož přikázanie[i]přikázanie] przykanye božieho neplní aneb řiekajě jinam myslí, ten sě nadarmo modlí. Neb die milý Spasitel: Lid tento rty mě ctí, ale srdce jich daleko jest ote mne, nadarmo mi sě modlé.
