[73r]číslo strany rukopisuAle jakož všeliká věc v nově spojená spíše se roztrhne a zruší, nežli ta, kteráž již zaschla a upevněna jest, tak i to vajce ještě tenkú a nezatvrdlú na sobě škořepinu jmajíc, rozbilo se jest a k užitku žádnému vytekši nepřišlo. Tu ten pracovitý člověk věc nenadálú a zklamánie své naděje uhlédav, sám k sobě vece: Ó, vrtká a nestálá naděje lidská, ó, jak jest velmi rozličný zpuosob věcí stvořených, z kterýchžto velmi jiný konec vychází, než úmysl jest lidský! Toto vajce, dokudž jsem v faceletě nosil a z jedné ruky do druhé měkce překládal, ač nové a škořepiny křehké, však proto v celosti zuostalo, ale jak jsem je na dřevěný stuol položil, hned se jest proti mysli mé rozbilo. I lépe jest bylo hned ponajprv nechati vajce ležeti, kdež jest je mátě jeho položila, nežli vzaté tak brzy a nenadále ztratiti.

{Před pány velikými mluv s rozmyslem[1]}marginální přípisek soudobou rukou; * připsáno na okraji

A protož každý sobě na mně příklad vzíti muože, kdo se s urozenými a velikými pány (kteříž sú neduotkliví) obírati chce, sám jsa člověk obecní, a jako říkaji, nižšího urozenie, ten pomni na to, aby s nimi do konce v pokoji byl a s svú rovní se obcházel, pakli k tomu přijdeš buď štěstím, neb potřebou, tehdy hleď se všech stran jich nehněvati. Než vždy to jim mluv i dýchaj, coť oni smejšlejí. Neb někteří by se snad takoví najíti mohli, promluvíš li před nimi co pravého i upřímného, bude liť se jim zdáti, to vděk od tebe přijmou, a pakliť k tobě příčiny hledí, tehdyť se jich láska a přízen hned změní.

A slova tvá tak valchovati a vykládati budou, ještos ty na to nikda tak nemyslil ani by pomysliti uměl. Dotkneš li jich, pak čiň spravedlivě, v svú nevinnost úfaje, jižť se do konce od tebe odvrátí a jako vajce zruší. Potom ty odmlúvaj, jak chceš, z cesty, na kterú jsú omylně a lstivě vstúpili, nikoli jich nesvedeš. By pak Cicero sám i jiní všickni řečníci, při tobě stojíc, pravého tě býti pravili, již jsi huby přepekl.