[p6v]číslo strany rukopisujimž se dobře nevyučili, dokonalé povědomosti nemají, ani svým vlastním, když toho největší potřeba, mluviti nemohou, a naposledy na to přicházejí, že žádné řeči neumějí. Odkud to jde, že přirození Čechové svůj vlastní jazyk, od Boha sobě daný a jemuž se z dětinství hned s mlékem naučili, potupují a vždycky více sobě cizí nežli domácí dary chutnají, nebylo by snad těžko příčiny oznámiti, ale já na ten čas vyhledávati jich nemíním. Než to slýchám od hodnověrných lidí, že ve Vlaších nejučenější a nejvýmluvnější muži, jak v přátelských rozmlouváních, tak i v dosti pilných jednáních s lidmi učenými a sobě rovnými, nejvíce a nejraději svého přirozeného jazyka užívají, a jakžkoli o tom vědí, že se z latinského zrodil a z něho porušil, však zřídka latině mluví, leč vidí, že ten, s nimž činiti mají, vlasky neumí. Odkudž jim to dobré pošlo, že nejlepší a nejužitečnější knihy latinské i řecké ve všelijakém svobodném a počestném umění i v historiích, v jazyk svůj přeložené a velmi vlastně a ozdobně sepsané mají. Vlachům Francouzové nic napřed nedadí, ale jakž mám správu, je převyšují; čemuž svědectví vydati mohou Plutarchuscizojazyčný text a Thucydidescizojazyčný text v řeč jejich přeložení. Z nichžto poslednějšího tak mnoho sobě vážil vysoce učený muž Ioachimus Camerarius seniorcizojazyčný text, že pro něho samého v starosti věku svého francouskému jazyku se učil. Pakliť kdo připisuje to příbuznosti, kterouž ti národové s řečí latinskou mají, co dí o Němcích, kteříž také přemnožství kněh řeckých i latinských do svého jazyka přeložili? Neníť pak jazyk náš český tak nespůsobný aneb, jakž říkají, barbarský, aby jím téměř všecky ty věci, o nichž Řekové a Latinici napsali, ozdobně, srozumitedlně a vlastně vysloveny býti nemohly. Toho se nám toliko nedostává, že se na to řídcí vydávají, aby přirozenou řeč svou zostřiti a rozšířiti hleděli. Učení nerádi[b]nerádi] nerádj česky píší a bohatí málo na to myslí, aby v tom učené lidi fedrovali, a tak kdež nejsou Mecoenatescizojazyčný text, nejsou také Maronescizojazyčný text. Ale snad to Bůh dá, že příkladem Vaši Milosti někteří se ponuknou, aby o zvelebení národu a jazyka svého opravdově pečovali a ten škodlivý nedostatek štědrostí a bedlivostí svou napravili i nahradili.

Ty tedy obzvláštní příčiny měl jsem, abych tuto českou knihu pod jménem Vaši Milosti na světlo vydal; ač i v tom se tajiti nemohu, že jsou mne v tom předsevzetí mém někteří obzvláštně na mne laskaví páni a přátelé moji (jako jmenovitě pan Václav z Kaliště a Otrsfeldu, orátor český při soudech zemských a vyšších na Hradě pražském, a pan Václav Lavín z Otenfeldu, doktor a lékař pražský, kterýž také při Vaši Milosti ustavičně byl ve všech peregrinacích a jízdách do cizích zemí jako věrný Achatescizojazyčný text) netoliko utvrdili, ale abych s dokonáním začatého díla pospíšil, nejednou napomínali; naději mi nepochybnou o Vaši Milosti učinivše, že toto mé, ač sprostné, však upřímé a ve vší uctivosti služebné ohlášení vděčně a laskavě přijíti ráčíte. V čemž, abyšte se dobrotivě nakloniti a mne s tou prací mou sobě milostivě poručena míti ráčili, za to Váši Milosti snažně žádám. Pán Bůh všemohoucí rač Vaši Milost Duchem svatým vésti, říditi a spravovati, k své cti a slávě a k obecnému dobrému vlasti naší milé. Amen.

Dátum v Starém Městě pražském na den Rufa, 27. srpna, léta Páně 1592.

Vaši Milosti ke všechněm možným službám hotový M. Daniel Adam z Veleslavína, měštěnín pražský[2]od slov „Tyto tedy a jiné věci“ až do konce je text vytištěn drobnějším písmem, aby předmluva nepřesáhla na další stránku