[148v]číslo strany rukopisuhospodyně své, káza jí[w]jí] Gym, aby připravila jima jiný pokoj, do něhožto když uvedl Raguel dceru svú Sáru a ona poče slzeti. K nížto on vece: „Buď silné mysli, dcero milá, a daj tobě nebeský buoh radost a utěšenie za tu tesknost, ješto s’ v dřevních časiech trpěla.“

A když veseli byvše odvečeřechu, uveda toho mládence k ní, Tobiáše. Tehdy rozpomenuv se Tobiáš na onu řeč anděla Rafele[48]Rafele: Raphele, vyňav z svého měšce částku jatr onéj ryby, vrhl na živé uhlé a ihned anděl jim[49]jim: gim ďábla přivázal na púšti svrchnieho Ejipta. I poče pobiezeti Tobiáš panny Sáry a řka: „Sáro, vstaň, modlme[50]modlme: modlme se dnes hospodinu a zajtra a pozajtřie, nebo v těchto třech nocech snímáme se s hospodinem. Ale po třech nocech snímáme se v svém stavu manželském, neb jsme svatých lidí děti a nemáme se spolu snímati tak jako jiní lidé, ješto boha neznají.“ To řek Tobiáš, poče sě bohu modliti a takto řka: „Hospodine, bože otcóv našich, chválu vzdávajte nebe i země, moře, studnice i řeky i všeliké tvé stvořenie, ješto v nich jest. Ty jsi stvořil Adama [149r]číslo strany rukopisuz blatné země a dal s’ jemu na pomoc Evu. A již teď, milý hospodine, ty vieš, že ne pro mé zlé žádosti libost pojímaji tuto mú příbuznú sestru, ale pro budúcieho plodu milost, skrze něž by to bylo chváleno tvé svaté jméno věky věkoma.“ V tu hodinu poče se Sára také bohu modliti: „Smiluj se nad náma, hospodine, smiluj sě nad náma, abychva sě oba ve zdraví zstarala.“ A když by o prvospiech prvnieho kur pěnie, povola k sobě Raguel svých sluh, šel s nimi kopat rovu, neb se velmi bojieše též příhody, jakož se jest stala[x]stala] ſtal dřevním sedmi mužóm, kteříž sú byli s Sárú pokládáni. Tehdy hrob učinivše, vrátil se Raguel, k své hospodyni vece: „Pošli jednu [z]text doplněný editorem svých dievek, ať ohledá, umřel liť jest Tobiáš, ať bych jeho přede dnem pochoval.“ Tehdy k nima dievka do pokoje všedši, nalezla je spolu zdrávy ležiece a ihned sě vrátivši, dobrú novinu jim pověděla. Pro nižto v ten čas Raguel i jeho paní Anna vzdašta chválu bohu a řkúce: „Chválu vzdáváme tobě, milý hospodine, z toho, jehožto se jest nám nepřihodilo, co sme se bojiec domnievali. Učinil s’ s námi svú svatú milost a zahnal si od nás ďábla, protivníka našeho, a smiloval si se nad jedinajmi[51]jedinajmi: gedynaymi dvěma těmito.