Jób v XIX. kapitole.

Vím zajisté, že vykupitel můj živ jest a že v poslední den z země vstáti mám. A zase oblečen budu koží mou a v těle mém uzřím Boha. Kteréhož já uzřím sám a oči mé opatří, a ne jiné.

Všechna písma svatá obojího, Starého a Nového zákona to vysvědčují: že pejcha, nádhernost, nenávist, nevážlivost a opovrhání svého bližního, to jest nikdá vychvalováno nebylo, nýbrž k strestání svému časem jistým jest přicházívalo. A tak ještě až posavad zlí a hanební skutkové od všemohúcího Pána Boha těžce váženi a ztrestáni bývají. Nebo jsou toho jistě mnozí příkladové, co jesti se za časův našich zběhlo, a ještě až dosavad co se děje a činí. Jakož jest dnes datum osmého dne měsíce ledna, ve vsi řečené Rosdorffu, jednu míli od Melvínku, při jednom poctivém sňátku a veselí podlé církve svaté křesťanské jednoho mládence jménem Jakuba Krauza, kterýž okolo dvanácti let při urozeném panu Jiříkovi z Ramnic sloužil, písařem důchodním jsouce, a ten pannu Margarétu Hazlerovou, slovutného Honzaštejna z Melvínku pozůstalou dceru, za manželku sobě jest pojímal, při kterémžto sňátku a veselí mnoho jest dobrých a ctných lidí bylo. A poněvadž týž mládenec v službách svých po vše časy ctně a chvalitebně, tak, jakž na dobrého, šlechetného a věrného služebníka náleží, se jest choval, za kteroužto věrnou službu pán jeho učinil jemu nákladné a poctivé veselí, ačkoliže byl chudého rodu jednoho sedláka syn a rodič v též vsi. Ale však týž pán jeho pro ctné u něho chování, věrnost i zběhlost dlé jeho povolání odplatil jemu vším dobrým,