[199v]číslo strany rukopisukrál na jiného volati: „Ipolite, rakúský[m]rakúský] Rakuſke vývodo, ty veliká svobodo, pokus své síly! Dokudž sem já živ, budeš v přiezni.“ Lipolt na kóň vseda, v šraňky běže, na Štilfrida skřikl a řka: „Štilfride, toť povídám, že já tvé síly dnes ohledám!“ Štilfrid vece: „Podajte mi praporce zeleného, nebť ta barva jest naděje každého dobrého.“ Též kříž zlatý a znamení bieše na něm překrásné. S dobrú nadějí se v šraňky bráše a pod ním kuoň jeho plavý bujně plesáše. Tu Lipolta daleko za kuoň svrže, skočmo skočiv[n]skočiv] zkocziw z koně, i meč vytrže, i jal se jeho postříhati a rány veliké jemu dávati. Lipolt, nemoha obrany míti, poče jemu na milost jíti. Štilfrid od něho preč jel a tak vesele z šraňkův vyjel.

Englický opět voláše: „Kde si, Rudolte, viero naše? Rozpomeň se na své udatenstvie, ať Štilfrid tvú sílu zvie!“ Rudolt spěšně tam přijede, Štilfrid se za se ohlédna, vece: „Podajte mi praporce červeného, neb ta barva zapaluje srdce udatného.“ A když dřeva s praporcem dosíže[o]dosíže] dozyze, hněvivě proti Rudoltovi poběže, tu jej[p]jej] ge dřevem musky[q]musky] muſſke protasi.

Zarmúti se tiem englický král, řka: „Kde si, Typartite, vývodo řecký? Neroď se rozpakovati! Ostojíš li proti Štilfridovi, chciť přívoz na moři dáti.“ Typartit[r]Typartit] Typartin, jeda na lúku voláše[s]voláše] wolawſſe: „Kde si, Štilfride?“, tak jemu pravíše. „Nespomůžeť ani kříž, ani znamenie, budúť o nás praviti noviny.“ Štilfrid to uslyše, poděkova svatému Václavovi, vece: „Podajte mi praporce žlutého, tať barva jest stálost každého šlechetného.“ Typartitus hněvivě křičíše a na svém koni se bujně točíše. Štilfrid nemeška pohnúti, tu jeho skokuov brzo ukráti. Svrže jej za kuoň daleko, až ščít i s helmem letěl na kuoň vysoko. A prvé než země doletě, až z něho duše vyletě.

Englický poče smutně volati: „Teobalde, učiň s Štilfridem statečně hnánie, ať poděkují panny i panie!“ Teobaldus markrabie vesele na tu lúku běžíše, řka: „Ohlédni se, Štilfride, za se a neutiekajíc stuoj, neb to jináče býti nemóže.“ I vece Štilfrid: „Podajte mi praporce modrého, tať barva znamenává ustavičnost muže šlechetného.“ Dosáh kopie, rychle tam běžíše, Teobaldus prvé se tam točíše. Štilfrid, pozdviha[t]pozdviha] podwiha dřevo, proti němu poteče, Teobaldus, boje se, před ním uteče. Štilfrid po něm poběže. „Stůj, neběhaj, dobrý druže!“ Teobaldus předse běžíše. Štilfrid za ním k vojsku chvátáše a hlavu jemu spudíše.

Vida to král englický, poče opět volati, řka: „Tristrame z Opočan, chciť sto koní[u]koní] konie dáti, nalož všecku sílu svú! Jestli