náhončí, -ie, později -ieho m.; k nahoniti
náhončí, kdo někomu obstarává příležitost k zisku, obohacení: ale již od svých rádcí a nahonczych té lsti jsú se naučili [páni], že pod lestnú omluvú i lichvu vydrú ŠtítKlem 87b (~Sáz, ~Vávr); dati sunt 20 grossi per d. Theodricum predictum salvo nahonczie Confirm 8,48 (1423); majíce [kněží] své náhončj, aby jim do měcha náháněli AktaBratr 2,217b. – Srov. nahánitel
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
náhončí, -ie, masc., Zutreiber, Helfer. — Proti moci ďábla a náhončij jeho VelKal. 129.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².