hanbiti, -b̕u, -bí ipf.
k hanba
1. co hanobit, tupit, (slovně) urážet
2. koho, co skrzě koho hanět, hanobit, tupit, pokořovat, zneuctívat; též relig.; (krásného) hyzdit
3. koho zahanbovat někoho něčím
Sr. haniti, hanbovati, tupiti
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 8. 5. 2024).
hanbiti, -b̕u, -bíš, impftiv., zahanbovati, beschämen: milý Zachee, jistě hanbyſſ mnohé bohaté HusW. 91a. — hanbity blasphemare Cath. 178a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hanbiti, -b’u, -bíš ned. zahanbovat
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.