|
|
|
druh, -a m. sr. druhý 1. druh, pův. druh v boji, nejbližší spolubojovník; (v činnosti) společník, (v manželství) druhý z manželů, (v blízkém osobním vztahu) přítel, (ve společenství) bližní 2. ve zvratné konstrukci druh druha ap., též druh družcě ap. jeden druhého ap., navzájem, vespolek n. postupně; vyjadřuje vzájemnost, vespolnost děje n. střídání jeho původců 3. „dobrý druh“ dobrý přítel, dobrý člověk, pův. spolehlivý udatný spolubojovník; v oslovení jako výraz náklonnosti, důvěrnosti dobrý člověče, (milý) příteli 4. jur. komorničí druh, komornič druh zástupce podkomořího, podkomorník, místokomorník Sr. podruh, tovařiš Autor: Milada Homolková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 4. 5. 2024). 
druh, -a, masc., Genosse; stsl. drugъ socius, amicus, tvar jmenný k tvaru sklonění složeného druhý, v. t. — Věz, že ť sě čas blíží k tomu, hodovavše jíti k domu, jědše dáti mísu druhu Jid. 143. druh svD. 72 (rkp. porušen). Kto sě zle druhem peče a osídlo jiným léče, řiedko sám jeho uteče AlxH. 7, 22, kdo se stará, aby druhovi bylo zle. Báťo, proč sě druhem nekážeš? DalC. 63. Ktož boha lituje, druha lituje Kruml. 140a. Ktož druha lituje, jako by s ním trpěl Alb. 16b. — Nobilis vir et non druho Reg. I, 1229, nobilis vir et non derho t. 1222 (v doplňcích), druh oppos. nobilis vir, der niedere Adelige Brandl Gloss. a Dobr. v Abh. 1786, 487. — Ve výrazích vzájemnosti druh druha n. druh družcě, druh druhu atp.: druh druha tlachziě JidDrk. 41; z té pýchy to jest mezi vládyčstvem a rytieřstvem, že druh druha chce přetráviti aneb rúchem přepýchati Štít. uč. 90a; druh druha sě tona lapá AlxV. 1811; ande druh druha dosiehá t. 1815; druh druzczye nezabíjějte Hrad. 119a; druh druzczye jiuž zapomanul AlxM. 2, 3; prav to každý vás druh druhu Mast. 116; druh druhu nerozumiechu AlxV. 654; druh druhu koně přidává t. 1400; gdež druh druhu málo věří AlxB. 8, 39; chtě druh druhu býti škoden t. 2, 2; tehda druh druhu otpovědě alius ad alterum Ol. 1. Reg. 10, 12; pomlúváše druh k druhu dixit unus quispiam Lit. 1. Reg. 17, 25; počěchu sě druh k druhu smieti DalC. 5; že druh druhczi (sic) tak přěje NRada 212; prav každý ten div druh k druzczy PulkLit. 125b; (Marie a Josef) druh o druzie nevědieše a druh ot druha tajieše Hrad. 61b; jeden na druha neukazujě ani sě druh druhem omlúvajě do města máme vjěti List. JHrad. 1388; ande druh přěd druhem spějiú AlxM. 4, 19; druh przied druhem běžěchu Hrad. 27a; (obrové) druh před druhem se tiskniechu Baw. 263; a jakž sě druh s druhem srazi, spadesta koňma přěz vazy AlxV. 1580. — dobrý druh statečný druh: škoda toho druha dobreho (Ctirada) DalC. 13; kterýž byl v boji znamenijtye dobrym druhem Štít. ř. 90a, když byl v pobití dobrym druhem t. 90b; z toho pošinutím významu milý přítel, brach: dobry druze, tebe ť proši pomoz mi Hrad. 127, praví chudý člověk konšelovi; dobry druze, tu (mast) prodaj nem Mast. 344, praví tři Marie mastičkářovi; vizu ť dobreho druha syna t. 217. — Komorničí druh v. komorničí. — Příjm.: filius domini Druhonis Reg. II, 1289. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
druh m. druh, přítel; dobrý druh hrdina, statečný druh Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
druh m.; — dobrý druh = hrdina, rek; milý přítel Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|