Martin Hattala

8°

Mluvnice slovenského katolického kněze Martina Hattaly (1821–1903). Hattala se dostal přímluvou P. J. Šafaříka v padesátých letech 19. století do Prahy a brzy zaujal místo profesora slavistiky, uvolněné smrtí F. L. Čelakovského. Ještě předtím stihl významně zasáhnout do diskusí o úpravách čerstvě konstituované štúrovské slovenštiny. Zásahy Hodžovými a právě Hattalovými se pravopisně přiblížila (vlastně historizací) češtině a Hattala se stal jakýmsi svorníkem mezi reformátory a kruhy zastávajícími se Bernolákova staršího pokusu o samostatnou slovenštinu. V roce 1857 vydal v Praze srovnávací mluvnici a češtinu a slovenštinu v ní konfrontoval. Kniha se stala školní učebnicí na gymnáziích »v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku« (Bílý 1919: 167).

Na první pohled zaujme uspořádání Hattalovy mluvnice: po Předmluvě (s. [III] až XIX) se totiž výklad otvírá Naukou o větách (díl první, s. [1] až 106), tedy syntaxí, a teprve potom přichází na řadu Nauka o slově (díl druhý, s. [107] až 330). Hattala tento postup vysvětlil v předmluvě: věta je pro něj jeden celek, jakési vyšší slovo, a jazyk nutno studovat od skladby (s. VII; na s. IX odvolání na návrh organizace rakouských gymnázií a reálek). Do druhého dílu je vloženo i rozsáhlé pojednání o hláskosloví (s. [110] až 156) — Hattala se na ně v mládí specializoval; proto je tato část v duchu doby silně historická a staví na odiv autorovu erudici. Tvarosloví (s. [157] až 330) postupuje podle slovních druhů a při rozdílech klade česká a slovenská paradigmata vedle sebe (např. na s. 182). Celý výklad je proložen četnými příklady a v syntaxi citáty ze spisovatelů starších i novějších.

Podle formulace Miloslava Sedláčka byl sice Hattala v této práci „prvním, kdo u nás věnoval […] větší pozornost“ interpunkci (Sedláček 1993: 128), a to na s. 104 až 106, ale podrobnější výzkum dějin preskripce české interpunkce později ukázal, že se české příručky této problematice věnovaly už od 16. století, v 19. století pak poměrně intenzivně (Rinas, Koupil a Tichák 2023, k Hattalovi s. 143).

• Hattala, Martin. Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského. Praha, 1857. Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 G 63415, dostupné z WWW: <viz zde>
• Hattala, Martin. Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského. Praha, 1857. Fotokopie tisku Moravské zemské knihovny v Brně, sign. 2-0021.154, dostupné z WWW: <viz zde>

• Bílý, František. Z mých vzpomínek na Jana Gebauera IV. Naše řeč, 1919, roč. 3, s. 167–175. Elektronická forma textu dostupná z WWW: <viz zde>
• Černý, Jiří, a Jan Holeš (edd.). Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. Praha: Libri, 2008, s. v. Hattala, Martin (heslo J. Holeše).
• Jóna, Eugen. Postavy slovenskej jazykovedy v dobe Štúrovej. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1985, s. 141–169 (kap. Život a dielo Martina Hattalu)
• Koupil, Ondřej. Grammatyka Cžeska: mluvnice češtiny v 16. až 19. století (katalog výstavy). Praha: Filip Tomáš — Akropolis, 2015, s. 113 (č. 19/20).
• Rinas, Karsten, Ondřej Koupil a Viktor Tichák. Česká interpunkce v evropských dějinách: reflexe, nauky, teorie. Praha: Filip Tomáš — Akropolis, 2023.
• Sedláček, Miloslav. K vývoji českého pravopisu 2. Naše řeč, 1993, roč. 76, s. 126–138. Elektronická forma textu dostupná z WWW: <viz zde>
• Skalický, Bohumil. Martin Hattala a vývoj českého mluvnictví. Naše řeč, 1971, roč. 54, č. 5, s. 275–283. Elektronická forma textu dostupná z WWW: <viz zde>
• Voit, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století I–II. 2. vyd. Praha: Libri, 2008, s. 148 (Calve Jan Bohumír) a 422n. (Jeřábek Jan Karel) — elektronické formy textů přístupné v Encyklopedii knihy v českém středověku a raném novověku z WWW: <viz zde> a <viz zde>