Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, II. Časování

Jan Gebauer


[I]číslo strany tiskuČeskoslovenská akademie věd

Sekce jazyka a literatury

ÚSTAV PRO JAZYK ČESKÝ

HISTORICKÁ MLUVNICE JAZYKA ČESKÉHO

[III]číslo strany tiskuJAN GEBAUER

HISTORICKÁ MLUVNICE JAZYKA ČESKÉHO

DÍL III

TVAROSLOVÍ

II. časování

NAKLADATELSTVÍ

ČESKOSLOVENSKÉ AKADEMIE VĚD

PRAHA 1958

[1]číslo strany tiskuNaukou o časování rozumíme výklady o všelikých výrazích slovesných se stránky jejich tvarové, vzhledem k jejich utvoření.

Výrazy témuž slovesu patřící jsou mnohé a rozmanité. Na př. inf. nésti, praes. ind. nesu, neseš..., impt. nes, neste..., perf. nesl jsem..., kond. nesl bych ..., part. nesa, nesl, nesen..., pass. jsem nesen ... atd. jsou výrazy slovesa téhož. Je v nich ve všech obsažen společný význam dějový, význam »nesení››; ale krom toho je v nich vyjádřen ještě několikerý význam vztahový, zejména grammatický význam osoby, čísla, způsobu času, rodu a dílem také pádu.

1. Grammatická osoba (persona) je troje, a to v každém čísle; totiž první jednotná: nesu, nesl jsem, nesl bych, jsem nesen ... – já;

dvojná: stč. nesevě, -va atd. – vě n. va (= my dva, my dvě); množná: neseme atd. – my; druhá jednotná: neseš atd. – ty;

dvojná: stč. neseta atd. – vy dva (vy dvě);

množná: nesete atd. – vy;

třetí jednotná: nese atd. – on (ona, ono);

dvojná: stč. neseta atd. – ona, oně (dva, dvě);

množná: nesou atd. – oni (ony, ona).

Slovesné výrazy, které také grammatickou osobu vyjadřují, slovou určité (finitní); jsou to indikativ, imperativ a kondicionál, na př. nesu, jsem nesen (já), nes (ty), nesli bychom (my) atp. Naproti nim jsou slovesné výrazy neurčité (infinitní), jimiž grammatická osoba se nevyjadřuje; jsou to z kmenů slovesných utvořené tvary jmenné: infinitiv, supinum, participia a substantivum verbale.

2. Grammatické číslo (numerus) je též troje: jednotné (singulár) dvojné (duál) a množné (plurál). Při tvarech finitních je rozdíl číslový spolu vyjádřen rozdílnými příponami osobními, na př. v 2. os. sing. nese-š z býv. nese-šь, du. nese-ta, plur. nese-te; při tvarech pak infinitních příslušným skloněním jmenným, na př. part. perf. pass. masc. sing. nesen z býv. nesenъ, du. nesena, plur. neseni. Číslo dvojné časem zaniká: v textech stč. šetřeno ho dosti přísně, v jazyku nč. ho ve výrazích slovesných již není; klesnutí vykonáno hlavně během stol. XVI. Srov. III. 1 str. 1.

3. Grammatický způsob (modus) je trojí: indikativ, nesu atd.; imperativ, nes atd.; a kondicionál, nesl bych atd.

4. Grammatický čas (tempus) je v češtině nynější: přítomný (praesens), na př. nesu;– budoucí (futurum), na př. budu psáti; – minulý (perfektum) na př. nesl jsem; – a předminulý (plusquamperfektum), na př. byl jsem nesl; [2]číslo strany tiskuv jazyku stč. byly kromě toho: imperfektum, na př. nesiech ferebam; – aorist, na př. nes tuli, nesech tuli; – futurum exactum, na př. budu nesl.

Tvary ponesu, padnu atp. (t. j. tvary sloves perfektivních neboli děje dokonavého) mají význam budoucí, ale se stanoviště tvaroslovného jsou tvary praesentové.

5. Grammatický rod (genus) je při výrazích infinitních mužský, ženský a střední, jako při jménech a zájmenech, srov. III. 1 str. 1. – Při výrazích finitních rozumí se týmže jménem věc ovšem jiná, když se rozeznává rod činný (aktivum), na př. nesu, a rod trpný (passivum), na př. jsem nesen. Se stránky tvaroslovné (a též se syntaktické) jsou rodu činného nejen slovesa nesu atp., ale také kvetu, spím, modlím se, chválím se atp.

6. Grammatický pád jest jen ve výrazích infinitních, ježto jsou vlastně z kmenů slovesných utvořené tvary jmenné; na př. part. nesl je sing. nom., sup. nest je sing. akk. atd. –

7. Stejné významy vztahové, jako byly zde ukázány při slovese českém, jsou ve slovanštině vůbec a většinou také vůbec v indoevropštině. –

Krom toho jest mezi výrazy slovesnými ještě rozdíl zevní: jedny jsou o jednom jen slově, na př. nesu, ponesu, nésti atp., jiné pak jsou složeny ze slov několika, na př. nesl jsem, byl bych nesl, nesenu býti atp.; ony jsou tvary jednoduché (jednoslovné) nebo prosté, tyto pak jsou výrazy složité neb opsané(perifrastické).

Poznam. Výrazy slovesné jsou podle výkladu zde předcházejících jednoduché a složité, a jsou určité (finitní) a neurčité (infinitní). Kombinací tohoto dvojího rozdílu rozvrhují se veškeré výrazy slovesné ve čtvero druhů: jsou totiž výrazy

a) prosté finitní, na př. nesu, neseme, nes ...;

b) prosté infinitní, na př. nésti, nesl, nesen ...;

c) složité finitní, na př. nesl jsem, byli bychom nesli ...;

d) složité infinitní, na př. nesenu býti.

Výklady o výrazích druhů b) c) d) patří dílem anebo cele do kmenosloví, do nauky o skloňování a do skladby, a nauka o časování měla by míti za předmět vlastně jenom tvary druhu a), prosté finitní. Aby se však příliš od sebe netrhalo, co jinak k sobě náleží, podávají se tyto výklady všecky pohromadě a rozumějí se naukou o časování výklady o všelikých výrazích slovesných vzhledem k jejich utvoření, t. j. jejich původu a vývoji; při výrazích, v jiných dílech mluvnice obšírněji vykládaných, stačí zde ovšem samo dotvrzení věci a odkaz.

Nauku o časování dělíme ve výklady

I. o slovesných výrazích jednoduchých a

II. o slovesných výrazích složitých(opsaných,perifrastických).

[3]číslo strany tiskuČást první.

Slovesné výrazy jednoduché.

1. Slovesné výrazy jednoduché v češtině jsou:

praesens (indikativ praes.), na př. nesu, nosím, ponesu, vynosím;

imperativ, na př. nes(i), nos(i);

aorist stč., na př. nes, nesech, nosich tuli, portavi;

imperfektum stč., na př. nesiech, nosiech ferebam, portabam;

futurum sigmatické: *byšu;

infinitiv, na př. néti, nositi;

supinum, na př. nest, nosit;

participia, a to (podle přípon nebo koncovek):

participium -nt, t. j. v jiné (na př. Miklosichově) terminologii part. praes. act., v obyčejné terminologii české přechodník přítomný, na př. nesa, nesouc- stč. nesúc, nose, nosíc- stč. nosiec-;

participium -mъ, t. j. part. praes. pass., příčestí přítomné, na př. vědom;

participium, -lъ, t. j. part. perf. act. II., příčestí minulé činné, na př. nesl, nosil; participium -ъs, t. j. part. perf. act. I., přechodník minulý, na př.

nes, nesš-, nosiv, nosivš-; participium -nъ, -tъ, t. j. part. perf. pass., příčestí minulé trpné, na př. nesen, kryt; substantivum verbale (podstatné jméno slovesné), na př. nesení stč. nesenie, nošení stč. nošenie.

2. Slovesné výrazy jednoduché nazýváme jinak také slovesnými tvary.

Některé z nich lze odvoditi ze společného kmene infinitivního (základního), a ty bývají nazývány úhrnem tvary infinitivními; na př. sup. nest z nes-tъ je z téhož kmene základního nes- jako inf. nés-ti, a podobně aor. nes a nes-ech, part. nesl z nes-lъ, nes z nes-ъs, nesen z nes-enъ, subst. nesenie z nes-enьje, a také fut. *byšu z by-sj- je z téhož by- jako inf. bý-ti. V jiných zase nalézá se jako společný základ kmen praesentní, a těm říká se zase úhrnem tvarypraesentní; na př. v přechodníku přítomném nesúc- z neso-nt-j- je týž kmen základní neso- jako v praes. 3. pl. neso-ntь, a taktéž v příčestí přít. nesom, vidom z neso-mъ atd., v impt. nesi, beri [4]číslo strany tiskuz bheroi̯-s – [1] Srov. Brugmann, Grundriss II, 1330 sl.; téhož Kurze vergleichende Grammatik 1904, 588 sl.; Henry, Précis de grammaire comparée du grec et du latin 1889, 5. vyd. 1894; A. Meillet, Introduction 1903, 196 sl. Jiné ještě prameny jsou připomínány doleji na svých místech.bhero-i-s atd. Praesentní jsou zpravidla tvary praes., impt. a part. -nt a –mъ; infinitivní pak inf., sup., aor. a part. -lъ, -ъs, -nъ, -tъ; impf. je dílem podle praes., dílem podle inf.; někdy jsou tu odchylky nebo vzláštnosti ještě jiné.

3. Slovesa prvotná mívají v kořenných slabikách svých tvarů rozličné stupně. Na př. v inf. stsl. mrêti č. mříti z *merti je stupeň střední mer-, a naproti tomu v praes. stsl. mьrą č. mru, impt. mъri č. mři, part. mьrlъ č. u-mrlý je stupeň nižší, oslabené mъr-; podobně jest inf. stsl. žešti č. žéci ze *žeg-ti, a praes. žьgą č. žhu, impt. žьzi č. žzi atd.; jest praes. č. řku, řčeš, part. řka, impt. rci stsl. rьci a inf. stsl. rešti č. řéci z *rek-ti, part. reklъ č. řekl atd.; jest impt. stsl. pьci, tьci a inf. pešti, tešti č. péci, téci z *pek-ti, *tek-ti atd.; jest inf. stsl. suti č. súti m. *sup-ti a praes. sъpą, č. spu, impt. sъpi č. spi atd.; jest inf. stsl. čisti, cvisti č. čísti, kvísti a praes. stsl. čъtą, cvьtą, č. čtu, ktvu m. kvtu atd.; jest inf. stsl. iti č. j-íti a praes. stsl. idą č. jdu z j-ъdą; a jest naopak praes. stsl. bredą č. bředu stupně středního bred-, a naproti tomu inf. stč. břísti, zdloužením z oslabeného brьd-; je praes. stsl. berą, zovą č. beru, zovu atd., a inf. stsl. bьrati, zъvati č. bráti, zváti atd.

4. Každý slovesný tvar skládá se z kmene a přípony ohýbací.

Přípony ohýbací tvarů slovesných.

Jsou dílem přípony osobní– při tvarech finitních, zejména indikativu a imperativu;

dílem přípony pádové – při tvarech infinitních.

Přípony pádové, které se tu vyskytují, jsou vysvětleny v III. 1 str. 7 sl.; třeba tedy jen výkladu přípon osobních.

Přípony osobní a koncovky tvaru finitních*).

Přípony osobní byly v indoevropštině rozdílné pro aktivum a medium (passivum), na př. v 3. os. sing. praes. akt. -ti a med. – tai̯, skr. bhara-ti a bhara-tē (z -tai̯), ř. δίδω-σι dor. δίδο-ιαι a δίδο-ται atd. Do slovanštiny se medium nedochovalo, jsou tu tedy přípony osobní jen aktivní; po mediálních zbyla snad jenom některá stopa. [5]číslo strany tiskuDále byl tu rozdíl, že v některých tvarech byly přípony silnější, v jiných slabší, na př. v akt. 3. os. jedn. v praes. -ti a naproti tomu v aor. -t, skr. bōdha-ti a abudha-t atd. Přípony silnější nazývají se též prvotné a jsou v tvarech t. zv. hlavních, k nimž patří také praesens ind.; přípony pak slabší nazývají se také podružné a jsou v tvarech t. zv. vedlejších, k nimž patří také aorist, imperfektum a optativ (v slovanštině imperativ). Rozdíl ten dochován namnoze také do slovanštiny.

Přípony osobní splývají s koncovkou kmenovou a tvoří s ní koncovku tvarovou, která se dále rozmanitě mění. Mluvnice srovnávací vykládá, jaké tyto přípony a koncovky byly původně, a mluvnice historická ukazuje, jak se časem měnily, co se z nich vyvíjelo nebo co na jejich místo vstupovalo. Připomenutí, položené na stejném místě při nauce o skloňování III. 1 str. 2, že není dosud vysvětleno všecko , a že místo tvarů náležitých bývají odchylné novotvary, platí také zde.

Jde tu dále o výklad osobních přípon jednotlivých a tvarů jimi vzniklých, které z doby a fase původní v slovanštině a češtině se obrážejí nebo v slovanštině vůbec jako nejstarožitnější se jeví.

První osoba jednotná.

A. Přípona silnější byla -mi. Jest dochována v praes. sloves bezpřiznakých skr. as-mi, dadā-mi, ř.έίμί m. έσ-μί, δίδω-μί atd. V slovanštině je z toho náležité -, dochované v pěti slovesích: v stsl. praes. jes, da(z dad), vê(z vêd), ja(z j-ēd-), ima(z jьma-), a v češtině -m: jsem, dám, vím stč. viem, jím stč. jiem, mám stč. jmám. – Slovesa ostatní měla zde koncovku původní : *bherō, ř. φέρω, lat. ſero atd. (v skr. bharā-mi jest -mi ke staršímu *bharā, = pův. *bherō, analogií přidáno); v slovanštině tvarů střídných za tvary s původním není.

1. Přípona psl. -mь česk. -m byla jenom v pěti slovesích právě uvedených a nikde jinde. Všecka ostatní slovesa měla v 1. os. sing. tvar psl.: nesą, umêją, prošą atd., a z toho české -u: nesu, kryju, minu, uměju, trpu, prošu, dělaju, sázěju, tešu, beru, laju, kupuju atd. Tvar tento je slovanská zvláštnost, a je to vlastně konjunktiv vzatý za indikativ: byl konjunktiv *bherā-m, srov. lat. konj. feram starší feram, a z toho je pravidelné psl. berą, česk. beru, srov. Brugm., Grundr. II, 1294 a Kz. vergl. Gr. 553, a předtím v Morphol. Untersuch. I, 144, t. III, 30 sl., v KZ 29, 419 a j. Jiní hledají v slovanském koncovku -ōm, vzniklou tím, že k původnímu přistoupila osobní přípona slabší -m, tedy stsl. berą z pův. *bherō-m, tak Lorentz v KZ 37,340, Pedersen tamt. 38, 317, Berneker v Jag.-Arch. 25, 479. – Do vzorů psl. tьrṕą, prošą, stč. trṕu, prošu, z kmene, praes. tьrpi-, prosi-, dostala se koncovka č. -u bezpochyby analogií podle nesą, tešą atd.: vzniklo nejprvé tьrpi-ą, prosi-ą, a z toho stalo se tьrpją, prosją a dále tьrṕą, prošą atd. [6]číslo strany tisku2. V koncovkách měkkých nastala zde v češt. ve XIV stol. přehláska: -u se změnilo v -iu a dále v -i, srov. I. str. 272 sl., a za starší tešu, prošu kupuju atp. je tešiu, prošiu, kupujiu atd., a od poslední třetiny stol. XIV teši, proši, kupuji atd. Změna tato vykonává se rychle a v textech té doby bývají někdy vytčené různé koncovky všecky zároveň, na př. (já) chwalu mužě toho věka DalC. 11, (já) zawalyu t. 92, (já) myſli t. úv. IV. Ale časem se přehláska ruší a vrací se zase -u (u sloves, kde nenastoupila mezitím změna jiná, zejména novotvar -m, o kterém zde doleji). Na př. (já) ſſelu Brig. 68; (já) pošlu ČernZuz. 118, pošlu-li t. 395, nepošlu t. 327, já píšu t. 313, vypravuju t. (v témž textě je častěji -i: já pošli 118, 128, 168 a j., já se potěšuji 119, vinšuji a přeji 120, 168, důvěřuji 125, já často píši 169 atd.); kážu VesA. 154ᵃ, to dokážu t. 147ᵃ a BílC. 6; winſſugu, kugu in der gemeinen Sprache Dobr. LitMag. 2, 162; piju, tešu, kupuju atd. zpravidla v Us. ob.; jenom chci se udrželo v češt. záp., proti mor. chcu. V příkladě ſſelu z Brig. (poč. XV) je možná archaismus, srov. I. str. 276; z příkladů pak ostatních vidí se, že novotné -u se ujímá a šíří od pol. stol. XVII; vzniká tu beze vší pochyby analogií parallelních tvarů tvrdých nesu, peku atp.; a šíři se časem tak, že v jazyku nynějším -i již jen v řeči knižné se drží; a i sem vniká novotné -u víc a více, na př. já zašiju a pošlu ČČMus. 1882, 472 (list Jungmannův z r. 1822), čiju, piju, žiju Nebesk. Protich. 23 a j. (tu velmi často), spotřebuju Neruda Feuill. 3. [1877] 28, cituju t. 42, pochopuju t. 44, děkuju t. 74, dopíšu t. a j. (též), vypíšu Čech Povídky 2, 235, děkuju t. 21, t. 70, miluju t. 30, představuju t. 1, 123 atd. (též), píšu Ben. Třeb. havr. 2 a j., žiju Vrchl. Anthol. 357 a j. (též), píšu Rusk. knih. 12 (1892), 191 atd. Stejně mění se koncovka 3. os. plur.: tešú-teší-tešou, v. § 14.

3. V nářečích bývá za -u příslušná střídnice. Tak zejména v hanáčtině -o různě obměněné: neso, krejo, malujo, BartD. 2, 173–175 (brn.), bodó t. 305 (třeb.), vedô, krejô t. 80 (olom.) atd. V nář. lašském bývá vlivem polským -em a z toho dále -ym (v laš. se mění -em v -ym, v. I. str. 149): až jo z vojny přivandrujem, jo čujem, jo se tě veznym, jak jo tebe v ogrodečku zastanym, to jo tebě tvůj vjuneček ukradnym BartNPís. 150–151, podle polsk. -ę. Že tu -em nevzniklo analogií, jako v dělám m. dělaju, v slc. kupujem m. kupuju atp. (o tom v. zde dále), tomu svědčí v témž nářečí sg. akk. na tum vojnym t. 151, jehož jinak ani vyložiti nelze než vlivem akk. polsk. wojnę.

4. Místo tvaru -u, -i vzniká časem a ujímá se novotvar -m: za stč. dělaju, sázěju, uměju, prošu, trṕu atp., přehlas. dělaji, sázěji, uměji, proši, trpi atd., je nč. dělám, sázím, umím, prosím, trpím atd., za záp.-české nesu atp. je slc. nesem BartD. 36 (borš.), t. 45 (břez.), ňesem t. 42 (hroz.), nesiem Hatt. slc. 109 atd. Novotvar tento vznikl podle těch tvarů [7]číslo strany tiskunahoře uvedených, které měly -m vždycky a právem: byla 1. os. dám, jmám, 2. dáš, jmáš 3. dá, jmá atd., podle toho utvořen také k os. 2. děláš 3. dělá ... pro os. 1. novotvar dělám, a ten vstoupil na místo tvaru náležitého a staršího dělaji, dělaju: rovněž tak vznikl novotvar 1. os. sázím, umím, starší sáziem, umiem, na místo tvaru uměji, sázěji, -ěju podle viem; a podobně vyvinulo se prosím m. prošu, trpím m. trṕu, dial. nesem m. nesu atd. Změna tato vykonala se v češtině mimoslovenské jenom a) při slovesích, která měla praes. -i(u), -íš atd., tedy ve vz. III. 2. trpěti a IV. prositi, a b) při slovesích, která měla praes. -aji (-aju), -áš atd. a -ěji (-ěju), -ieš atd., tedy ve vz. V. 1ᵃ dělati, lᵇ sázěti a III. 1. uměti, dále při dieti dicere a při slovesích píti, bíti, hníti, víti, líti, při kterých však novotvar -m nahrazen opět novotvarem -i, -u, v. § 102: jest a) trpím a prosím za starší trpi, proši (-u), a b) jest dělám za starší -aji (-aju), sázím a umím stč. -iem za starší -ěji (-ěju). Skupiny sloves a) a b) dlužno lišiti, poněvadž se starší tvar -i drží v a) déle nežli v b).

O chronologii novotvaru -m poučují tato data: v památkách z doby ok. r. 1300 a předtím není pro něj ještě příkladu; – také v DalC. z pol. XIV. stol. není ještě novotvaru takového; – ale vyskytuje se již v ŽKlem. a jinde, a k nejstarším jeho dokladům patří: neuczinym ŽKlem. (z 1. pol. XIV, podle A. Patery z 2. čtvrti XIV. st.) 88, 35, ſpym t. 153ᵃ (tu -m velmi zřídka vedle pravidelného -u); newzbogym ſye ŽWittb. (z 2. třetiny XIV) 3, 7, neſhromazdym t. 15, 4, pozehnam t. 131, 15, znamenam t. 118, 15, ſchowam t. 88, 29, wolam 85, 3 (tu jen těchto 6 dokladů s -m vedle pravidelného -u, -i); (já) pomluwym AlxM. 6, 6; dawam Rožmb. 245 (z doby ok. r. 1360, příklad s -m jediný, vedle dawagy t. 262 a j.); – v Hrad. (z pol. XIV, podle novějšího odhadu palaeogr.) jest již asi 50 tvarů -m vedle asi 70 -u, -i atd.; – ve Štít. uč. (z r. 1376) je na listech 4ᵃ 57ᵇ 31krát -m vedle 46 -i (toto je tu často v citátech, tedy tvar přejatý z fase starší), a je tu u sloves skupení a) tvarů starých -i poměrně mnoho (razy 4ᵃ a j., prawy 8ᵃ a j., proſſy 6ᵇ a j., wyerzy 10ᵃ a j., wyzy 14ᵃ a j., já obraczy 19ᵇ, zaplaczy 35ᵃ, muſſy 43ᵃ, netuſſy 49ᵃ, ve 44 dokladech) a tvarů -m málo (przyczynym 4ᵃ, zhogym 5ᵃ, neſtrpym 19ᵇ, myenym 21ᵇ, 48ᵃ, nemyenym 54ᵃ, welym 38ᵃ, všeho 7 dokladů), a naproti tomu ve skupení b) tvarů -i velmi málo (vfagy 5ᵃ, rozumyegy 36ᵃ, jen 2 dokl.) a tvarů -m mnoho (poddawam 4ᵇ, ſbyeram 5ᵃ, znam 22ᵃ a j., wyznam 11ᵃ, wyznawam 11ᵃ, necham 19ᵇ, netbam 22ᵃ, napomynam 23ᵃ a j., neoklamam 25ᵇ, odpowyedam 40ᵃ, já odpuſſtyem 34ᵃ, rozumyem 10ᵃ a j., ſmyem 12ᵇ a j., ve 24 dokladech); – ve Štít. ř. (z r. 1392) je podle ohledání p. R. Strunečka 226 dokladů sem patřících a nepochybných, a v nich 164 tvarů -m a 62 -i; a to ve skupině a) 58 -i (ež sě bogy 67ᵇ a j., drzzy 87ᵇ a j., nemny 223ᵇ, ſlyſſy 51ᵃ, wijzy 17ᵇ a j., vczyny 3ᵃ a j , rozdyely 132ᵇ, chwaly 63ᵇ, mluw [8]číslo strany tisku52ᵃ, muſſy 37ᵃ a j., oplaczi 225ᵇ, praawy 143ᵃ a j., praawi t., prawy 145ᵃ a j., prawi 152ᵇ a j., proſſy 74ᵇ a j., razy 49ᵃ a j., nawraczy 33ᵃ a j., obraczy 233ᵇ) a 104 -m (biezijm 106ᵃ, drzzijm 43ᵇ a j., mnym 135ᵃ aj., nevſlyſſijm 232ᵇ, ſtogijm 75ᵇ a j., ſye ſtydijm 218ᵇ, newelijm 27ᵃ aj., zrzijm 17ᵃ a j., bydlijm 80ᵃ, czynijm 239ᵇ a j., cztym 143ᵃ a j., ſye nedywym 220ᵇ, zahradijm 237ᵃ, nehyzdijm 94ᵇ a j., chwalijm 15ᵇ a j., zewijm 5ᵇ, krotym 106ᵃ, wyluczijm 134ᵃ, myenijm 42ᵃ a j., mluwijm 234ᵇ a j., muſijm 80ᵇ a j., myſlijm 67ᵇ a j., obnowym 52ᵃ, naplnym 156ᵇ, ſye neprotywijm 70ᵇ, porazym 154ᵃ, radijm 60ᵃ, poſylijm 98ᵃ, oſtavijm 43ᵃ a j., ſwyedczym 190ᵇ, trapijm 57ᵇ, vtwrdijm 134ᵃ, zatynijm 50ᵇ a j., newazym 192ᵃ, wyerzijm 166ᵇ a j., wratijm 137ᵃ a j., obratijm 236ᵇ a j., vzdrawijm 89ᵃ), a ve skupení b) 4 -i , (rozvmyegy 14ᵇ a j., neznagi 134ᵇ) a 60 -m (rozvmyem 15ᵇ, nevmijem 68ᵇ, znam 135ᵇ atd.); – v listinách ze sklonku XIV. a počátku XV. stol., otištěných ve Výboru I, 1007–1060): já vyznávám dat. z r. 1384, r. 1386, r. 1398, dávám r. 1396, r. 1398, nesmiem r. 1400, rozumiem r. 1401, já sě vystřiehám r. 1402, prosím r. 1400, smluvím r. 1401, vedle: já vyznávaji r. 1384, porúčeji r. 1398, pravi r. 1396; v list. Oleš. otišt. v Jag. Arch. 12, 120–132: já wyznawam r. 1398, 1400, 1406 atd., wiznawam r. 1413, przychazyem r. 1413 atd.; – v NRadě (složené r. 1394 n. 1395 a dochované v opise z pol. XV) jest v a) tvarův -i 10 v 30 dokladech, tvarů pak -m 10 ve 45 dokladech; a v b) tvary -i 4 ve 4 dokladech a tvarů -m 5 v 8 dokladech; – v leg. Kat. (složené snad v pol. XIV a opsané ok. r. 1400) je v a) jen 3krát -m (ſlyſſym v. 462, já mnym v. 1323, p̃eſtraſſym v. 2702), v b) jen 4krát (ſlycham v. 117, zaklinam v. 567, hanyem v. 790, ſhowiem v. 793), a naproti obému něco přes 50 dokladů s -i; – v EvSeitst. jen 4krát -m a naproti tomu 50krát -i, a to v a) 43 -i i prawi Luk. 21, 32, prawy Mat. 11, 9 a j., czyny Jan. 1, 26 a j., wraczy Jan. 2, 22 a j., moſy Luk. 2, 49 a j., vczyny t. 18, 41 a j., polozy Mat. 22, 44, vzrzy Jan. 16, 22, mluwy t. 16, 25 a j., oſtawy t. 16, 28 a j.) a 3krát -m (vzdrawym Mat. 8, 7, cztym Jan. 8, 49, poſtym ſie Luk. 18, 12), a v b) 7krát -i (neznagi Luk. 1, 34, wyhanyegi t. 11, 20, dawagi t. 18, 12 a j., nehledagy Jan. 8, 50, chowagy t. 8, 55) a 1 -m (dawam Jan. 14, 27); – v Hlah. (z r. 1416) je tvarů -i a -m asi stejně; – v EvOl. (z r. 1421) na listech 1–20 je 35krát -m vedle 18 -i, a to ve skupení a) 15 -i (prawy Mat. 25, 45 a j., wyerzy Jan. 9, 15 a j., wyzy t. 9, 11, czyny 10, 38) a 31 -m (mluwym Jan. 8, 38 a j., czynym t. 8, 29 a j., ſudym t. 5, 30 a j., wyhonym Luk. 11, 18 a j., prawym Mat. 18, 18 a j., cztym Jan. 8, 49, ſlyſſym t. 5, 30, zahubym t. 8, 11, uſtawym t. 2, 19, wydym t. 9, 25, ſwyedczym t. 8, 16, chwalym t. 8, 54, proſſym t. 17, 9, nawratym Luk. 11, 24, moſſym t. 2, 49, odpuſtym t. Mat. 8, 21), a ve skupení b) 3 -i (já dyelagy Jan. 5, 17, já nehledagy t. 8, 50, chowagy t. 8, 56) a 4 -m (dawam Jan. 5, 31 a j., znam t. 10, 27); – v EvTřeb. (z 1. pol. XV) jest -i jen u tří sloves ve skup. a) (wierzi Jan. 11, 27, prawi Luk. 2, 10 a j., [9]číslo strany tiskuwizi Jan. 4, 19), ostatně vždy –m;– v LékB. (1440) jest vkraczi 30ᵃ, proſſi 147ᵃ vedle opuſtim 17ᵇ, prawim 208ᵃ; – v Trist. (v opise z r. 1449) jsou pravidlem tvary -m: musím 5, naplním 6, prosím 8, mútím 12, hněvám t., nadělám t., nenechám 16, konám 24 atd., ale ve skup. a) je ještě drahně archaismů –i, většinou v rýmu, mnohdy i mimo rým, na př. (já) se vráci (rým: ukráti) 36, (já) veli (: posteli) 328, já proši a veli (: přieteli) 374, zrazi (: stráži) 182, (já) túži (: muži) 263, 303, 335, muši (: duši) 311, já vizi (: cizí) 317, já vizi (: blíží) 132, 312, 314, 318, (já) tě ukroti (: soti aor.) 342, já se boji (: stojí) 85, neproši (: panoší) 236, pravi (: králi) 254, pravi (: zdravý) 271, já vieři (: rytieři) 284; mimo rým: (já) pravi 12, 15, 182, 298, 300 a j., ukráci 15, já svého života pováži 58; – příklady pak téhož archaismu z textů ještě pozdějších, vesměs ve skupení a) jsou: (já) prawi tobě Kladr. Přísl. 6, 3, (já) neſcedi života svého Baw. 69 (z r. 1472. ščěděti parcere), (já) razyt Ben. (1506) Súdc. 18, 26, (já) nezvráti m. nezvráci RZvířMel. (rým: státi, pes); – a dosud se zachovalo sem patřící chci dial. chcu, zachráněné tím, že je 2. os. chceš a ne chtíš atd., a dial. vizu (mor.), mušu. nemušu Suš. 497. Naproti tomu nikoli staré, nýbrž novotvaré jest -u v dial.: (já) horu BartD. 1, 107, ja chodzu za ňu Koll. Zpěv. 1, 103, keď popatru na ňu t. (Věstník Kr. Č. Spol. nauk 1890, 24) atp. Podle toho všeho tedy novotvary -m začínají se asi v 2. čtvrti stol. XIV; okolo r. 1400 jsou již u valné většině a skoro dosahují míry novočeské, ale vedle toho drží a vracejí se tvary staré v některých textech do pol. stol. XV., zejména v opisích, a jsou to archaismy skoro vesměs ze skupení a); některý sem patřící archaismus vyskýtá se ještě v textech XVI stol., a v nč. chci a dial. vizu, mušu atp. jsou příklady takové zachovány dosud. – Srov. o té věci můj článek v Listech filol. 1874, 259 sl. a V. Vondrákův tamt. 1886,47 sl. –

Novotvar -m povstával brzo po početí přehlásky u-i, proto bývají tvary -u, -i, -m: dělaju-dělaji-dělám, prošu-proši-prosím atd. v některých textech pospolu. Na př. wzpiewayu psallam ŽWittb. 9, 3, ſchowagi t. 17, 24, wolam t. 85, 3; (já) razu Hrad. 130ᵇ, toť já razy t. 105ᵃ, radym t. 107ᵇ; velmi sě boyu Pass. 359, dokud (já) neuſlyſſy t. 324, zda syna svého vzrzym t.; jáz potupyu ŽWittb. 117, 7, poſtawy aedificabo t. 88, 5, newzbogym ſye t. 3, 7 atd.

V nářečích slovenských novotvar -m neobmezil se jako v češtině ostatní, nýbrž pronikl i tam, kde nč. iná -u, -i. V slc. spisovné je -m skoro veskrze, tedy: nesiem, pečiem, pnem, trem, bijem, miniem, tešem, berem, hrejem, kupujem atp. za č. nesu, peku atd., jenom v reku udržela se koncovka stará Hatt. slc. 109 sl., Šemb. 63. V nářečích slc. na Moravě bývá -u i -m: nesu, idu, piju BartD. 35 (alenk.), t. 36 (blatn., bystř.) a j., a nesem, vedem, idem, možem, pijem t. 36 (borš.), t. 37 (stráň.), něsem, vedzěm, sadněm, prajem (přeji) atp. BartD. 42–43 (hroz.), vedle reku = já-řku t. 43 atd. [10]číslo strany tiskuMimo slovesa tříd nahoře vytčených jest tvar nový -m proti staršímu -i, -u ještě také ve vz. V. 2. tesati: tesám, plápolám, pykám, trestám atp. za starší teši, plápoli, pyči, treskci atd.; ale tu není změna jenom v koncovce 1. os. jedn., nýbrž celé praesens a vůbec tvary praesentní nahrazeny jsou novotvary ustrojenými podle vz. V. 1ᵃ dělati, viz o tom v § 158 sl.

Kdekoli je 1. sing. -m, není příslušná 1. plur. nikdy -m, nýbrž vždy me nebo -my. V dokladě: co dyem quid dicemus Koř. Řím. 3, 5 je archaismus od opisovatele (který jej bezpochyby měl za sing.) nedopatřením zachovaný.

B. Přípona slabší 1. os. jedn. byla -m. Jest dochována v skr. impf. abhara-m, abōdha-m, aor. abudha-m atd., koncovka -a-m z pův. -o-m; v řečt. jest -m změněno v -n, impf. ἔφερο-υ, aor. ἔϑη-υ, ἔλιπο-υ, ἔλυσα ze -s-m̥, lat. lega-m, legeba-m, sie-m, veli-m atd. Do slovanštiny změnila se koncovka -om v náležité , srov. I. str. 56, a jest stsl. impf. nesêachъ, aor. nesъ atd.; -s pak v češtině zaniklo a jest impf. nesiech, aor. nes tuli atd.

Druhá osoba jednotná.

A. Přípona silnější byla -si. Jest dochována v skr. praes. bhara-si, bōdha-si, dadā-si, asi m. as-si, řeck. (hom.)έσ-σί atd. V slovanštině je z toho náležité -sь, změněné při kmenech -i v -chь a dále v -šь, jež potom přeneseno ke kmenům samohláskovým všem; tedy psl. praes. bere-šь ze staršího bere-chь, pův. bhere-si, a podobně nese-šь, umêje-šь, prosi-šь atd. V češtině pak jer zaniklo a jest -š: béřeš, neseš, umíš stč. umieš, prosíš atd.

Místo -šь je v stsl. pravidlem -ši: bere-ši, nese-ši atd.; odchylné -i m. je tu vlivem koncovky 2. os. sloves kmene souhláskového jesi, vêsi atd., o které zde dále je řeč. Táž koncovka -ši vyskýtá se také v textech staroruských, a to vlivem stsl. (textů církevních); v strus. listinách, psaných jazykem obecným, bývá jenom -šь a nikdy -ši, v. Šachmatov v Jag. Arch. 7, 62 sl. Jinde ve slovanštině -ši se nevyvinulo, zejména také ne v češtině. Doklad zdánlivý pro -ši je v PassKlem. 248ᵃ, kdež se čte: (svátý Martin nechtěl jíti do boje, poněvadž prý se mu nesluší bojovati; z toho) sě ciesař rozhněvav (řekl): neczynyſſy toho pro buoh bogenſtwye, ale ſtrachy, buogye ſye pobytye, ſluzbu wzdawaſſ; ale tu je neczynyſſy omylem piseckým, v obou starších passionálech musejních je za to na stejných místech správné nečiníš: neczynyſſ toho pro bohobojenstvie atd. Pass. 582, neczynyſſ toho Pass. 1379, 183ᵃ. Jindy se nalézá tvar -ši chybnou interpretací. V NZák. Švehlovu (z pol. XV stol., v stud. knih. Olom. I. C. 28) Mat. 21, 16 psáno: a řekli jemu: Slyſſiſſi czo tito prawie? Vulg.: et dixerunt ei: Audis, quid isti dicunt? a toto Slyſſiſſi vykládá se za slyšíši ČČMus. 1896, 230 a j.; neprávem, neboť v NZák. z r. 1466 (v knih. univ. Pr. 17. E. 3) je na témž místě: Slyſſiſſli co tito pravie, v Koř.: Sliſiſli atd., a podle toho je také v textě Švehlovu Slyſſiſſi patrně místo slyšíš-li, buď nedopatřením opiso-[11]číslo strany tiskuvatelovým, buď, je-li to text dialektický (což mi není známo), zvláštností dialektickou, srov. zlinské: víš-i m. víš-li BartD. 1, 16. Jiné takové příklady jsou: Když by (ty) otázal mnicha...: »chczeſſi umřieti na tom, co tuto vypravuješ, či atd ...?« Hom-Mak. 85ᵇ, t. j. chczeſſi m. chceš-li; –již déle toho trpěti nebudu, nenechaſſy těch řečí NeubgA. 103ᵃ, t. j. nenechaſſy m. nenecháš-li. – V ArchČ. XIV vytištěno v listech z r. 1528: nepotřebuješi 339, smýšléš-[l]i 340, nepochybuješ-[l]i 358, dieš-[l]i 359, věříš-[l]i 366; originál (rkp. Křižovnický Q. 27) ukazuje tu všude ke čtení -ši, v závorkách vytištěné -l- jest od vydavatele; ale kontext svědčí, že opravy vydavatelovy jsou správné a že také v příkladě prvním je nepotřebuješ-i místo nepotřebuješ-li; výklad podaný v ČČMus. 1896, 369, že tu prý jsou doklady s koncovkou osobní -ši, je chybný[2]

Kontext dokladů z ArchČ. XIV uvedených jest:

na str. 339: „Sepsání lidského též jako já aneb někto jiný nepotřebuješ-[l]i (v rkp. nepotrzebugeſſi), přihlédni k sobě; leč s’ učenější než sv. Pavel, který se v třetím nebi učil, ducha svátého měl“ atd.;

na str. 340: „ale muoj kněže Jene, smýšléš-[l]i (v rkp. ſmýſleſſi) o mně, že umím Pater noster etc., opět zpomeň na pána Spasitele“;

na str. 358: „Kněžství rovné jest, ač nepochybuješ-[l]i (v rkp. nepochybugeſſi) o kněžství“ (stran vazby ač -li srov.: radu tobě dávám, kterou ač chceš-li zachovati, budeš moci živ býti Háj.52ᵃ);

na str. 359: „A dieš-[l]i (v rkp. dieſſi), že já tě haním, tupím: nehaním, ale bráním se tvému hanění“;

na str. 366: „jako onen slepý narozený ve čtení s. Jana v kap. 9, když se jemu nebeský Pán po uzdravení jeho ukázal a řekl: Věříš-[l]i (v rkp. wierziſſi) v syna Božieho? odpověděl on a řekl: Kto jest“ atd.

).

Při kmenech souhláskou se končících má slovanština koncovku -si: stsl. jesi, vêsi, dasi, jasi, z j-es-si, vêd-si, dad-si, j-ēd-si. Přípona slovanská je tu tedy -si. Té nelze vyvoditi z přípony původní -si, o které právě byla řeč, poněvadž z pův. -i bylo by v slovanštině a nikoliv -i; a vykládá se tedy z původní přípony mediální -saį, Brugm. II, 1345 a Kz. Gr. 594; jinak Jagić v Arch. 10, 172 (kombinací žádaných tvarů praes. *jesъ a opt. *si) a Kalina v Pracích filolog. II, 15 sl. a Lvovsk. Museum 1891, 365 (z přízvučného -sì). Souhláska -s- tu nezměněna, poněvadž před ní předcházela souhláska: jes-si, vêd-si atd. V češtině je koncovka -si zachována jenom ve jsi stsl. jesi; v slovesích ostatních, kde kdysi právem bývala, uvedla analogie na její místo: vieš, dáš, jieš místo -si, podle umieš děláš atd.

B. Přípona slabší 2. os. jedn. byla -s. Dochována jest v skr. impf. abhara-s, abōdha-s, aor. abudha-s, opt. bharē-š z pův. bheroi̯-s, ř. ἔφεϱε-ς, ἔζη-ς, ἔλιπε-ς,φέϱοι-ς , lat. lega-s, legeba-s, sie-s, veli-s atd. Do slovanštiny –s, jsouc na konci slova, zaniklo, srov. I. str. 320; a jest tedy impf. stsl. nesêaše č. nesieše m. –e-s, aor. stsl. i č. nese m. -e-s, impt. stsl. nesi, beri č. nesi (nes), beři (beř) m. -ê-s. Na př. impf.: ač vzrzieſſe si videba [12]číslo strany tiskuŽWittb. 49, 18, ty Ježiúšěv učenník bieſe a ty také podlé ňeho chodieſſe Hrad. 84ᵃ, neporozowaſſe non pariebas Pror. Ol. Isa. 54, 1, rozpoměň sě, že ť jsem pomohl také tobě, kdyžto židuov ſye bogyeſſe a u vohně ſye hrzyegyeſſe Vít. 39ᵃ, ty nemyegyeſſe ani přátel Kruml. 104ᵃ; – aor.: ty do cizie země przygyde Kruml. 104ᵃ; – impt.: jdi, rci atd. Us.

Třetí osoba jednotná.

A. Přípona silnější byla -ti. Jest dochována v skr. praes. bhara-ti, bōdha-ti, dadā-ti, as-ti, řeck. (dor.) δίδω-τι, έσ-τί atd. Do slovanštiny je z toho náležité -tь, psl. bere-, nese-, jes-atd., a v češtině -t, zachované v jest. V stsl. je místo žádaného -tь v textech nejstarších a vzorných pravidlem -tъ: bere, jesatd., a tak bývá také v textech struských. To vykládáno z býv. koncovky imperativní (injunktivní) -tu, skr. bhara-tu, Brugm. v KZ. 27, 419 sl., v Morphol. Untersuchungen 4, 252 sl. a Grundr. II, 1277, 1346, 1351; ale vzhledem k tomu, že v listinách sev.-rusk. je do konce XIV stol. jen -tь a potom teprv že se vyskýtá a časem ovládá -tъ a že také v stpol. je doloženo jeść vedle jest (Brückner, Prace filologiczne 3, 697), je pravdě podobnější výklad, že také v stsl. bylo dříve náležité -tь a z toho že ztvrdnutím se stalo -, srov. Baudouin, Podrobnaja programma 190, Jagić v Arch. 10, 170 sl., Sobolevskij, Lekcii 112, Oblak v Jag. Arch. 14, 440, Brugm. Kz. 591, Berneker v KZ. 37, 370, Pedersen tamt. 38, 322. Jinak, totiž ze slabší přípony mediální -to, vykládají stsl. -tъ Hirt v Indogerm. Forschungen 2, 344, nově tamt. 17, 287 sl., a Mohl, Origines rom. 41. – Stejná změna stala se také v koncovce 3. os. množ. psl. -ątь, -ętь, v. § 14. – Můžeme tedy za psl. příponu 3. os. jedn. bráti –tь., a české jest je tedy z jes.

V češt. je vedle jest také jesti, tedy koncovka -ti: neučinil ieſti ŽKlem. 147, 20, jesti ť podobné ŠtítV. 46, geſti jej proč milovati NRada 194, kto geſti z nají dvú ciesař GestM. 45 (40) atd., doklady hojnější v. v § 223. Často bývá táž koncovka v textech strusk., a Šachmatov podává o ní v Jag. Arch. 7, 67 na hojných dokladech založený výklad, že se vyvinula z -tь assimilací před následujícím i- a odtud pak šířila se jinam. V češtině je s jesti spojen i důraz a podle toho podobá se, že se vyvinulo z výrazu jest-ti kde pro důraz je přidáno enklit, -ti.

Kromě jest je ještě několik příkladů stč., ve kterých osobní přípona -t se zdá býti zachována. Stejná věc vyskytuje se také v 3. os. plur., proto hleďme zde k tvarům obojím zároveň. Příklady sem hledící jsou: (hospodin) oplatit hobezně retribuet ŽWittb. 30, 24, (člověk) newezmet všeho non sumet t. 48, 17, newztiezet non requiret t. 9, 13 (24), všickni neužitečni učiňeni ſut facti sunt t. 13, 3, obklíčily ſut mě bolesti t. 17, 5, zmnoženy ſut nemoci t. 15, 4, k tobě sú volali a spaseni ſut t. 21. 6, nebo v rukú [13]číslo strany tiskujeho yſut všeho světa kraji t. 94ᵇ 4, zapomanuli ſut t. 105, 13, i poníženi yſut t. 105, 43, neyſut utajena ústa t. 138, 15 marg., přieliš počščeni yſut t. 138, 17, kniežata sebrala ſut sě t. 46, 10, nebo v rukú jeho yſut všickni kraji zemščí t. 94ᵃ, 4, zſytieli ſut t. 16, 14, slavná mluvena ſut o tobě gloriosa dieta sunt t. 86, 3, napr'zňeni ſut i m'rzci učiněni ſut t. 13, 1, nebo umenšeny ſut pravdy t. 11, 2, nebo rozsilnili ſut sě nade mnú t. 17, 18, rozpomanuli yſut sě t. 77, 35, shromazdily ſut sě vody t. Moys. 8, ſut zkazili t. 10, 4, smúceny ſut kosti mé t. 6, 3, synové ostarali ſut sě t. 17, 46, zp'rzňeny ſut cěsty jeho t. 9, 5 (26), oni divili ſut sě t. 47, 6, jichž ústa hořkosti p'lna yſut t. 13, 3, základové hory smúceni ſut t. 17, 8, jěšuti mluvili ſut t. 11, 3; newzhledat non requiret ŽPod. 9, 13 (24); poďmy a navraťmy sě k hospodinu, neboť on poczza a ſpaſit nás, vdery a vzdrawyt nas, obzzywit nás sanabit, percutiet et curabit, vivificabit EvOl. 132ᵃ (Os. 6, 2–3). Nejhojnější jsou příklady tyto v ŽWittb. Jejich -t pokládá Šafařík v Rozboru 122 za osobní příponu, a týž výklad podával jsem také ve vydání ŽWittb. 1880, 215 a 257–258 a j. nepřipouštěje, že by tu mohlo býti enklitické . Ale poznávám, že výklad ten není jistý. Enklitické -ť, -ti bývá v stč. a též v ŽWittb. hojně přes míru novočeskou a přes potřebu kontextem nebo originálem cizojazyčným (latinským) určenou, bývá zejména též při slovese 3. os. jedn. a množ., a bývá tu druhdy psáno zřetelné -ti, -ť; na př. wzbidle-ty t. j. vzbydlé-ti inhabitabunt ŽWittb. 55, 7, když ty sende cum interierit t. 48, 18, až ty zhynů donec deficiant t. 17, 38, sbožie ač ty příde divitiae si affluant t. 61, 11 (v textě lat. není tu nikde příčiny nutící pro enklitické ti překladu českého), ta (kůže na hlavě) geſtit tvrdá a ſlowet plet Sal. 747, mluv k králi a nezapřít (tak v rkpe) mne tobě non negabit Kladr. 2. Reg. 13, 13, a wyprawiet (též) ryby morské narrabunt t. Job. 12, 8; proto jest pravdě podobnější výklad, že také v dokladech nahoře uvedených jest enklitické , a nikoli přípona osobní. – V glossách Greg. jsou příklady: nudit ſe urget, p(rěsě)dit prœsidet, zplznet ze laberetur, roſtekat ſa liquet, uclanaiut ze devitant, i ztanut et resipiscant a diaboli laqueis, postyděli sě zut pudore consternati sunt, – a v GlossJag.: predret (dru, dřieti, 3. sg.) 9, proztret (stru, střieti, 3. sg.) 46, prozpet perdiderit (spu, súti) 58, zabludit si erraverit (ovis) 68; ale oboje tyto glossy mají v sobě známky staroslovenské (v. Slovník Staročeský I., předml. str. XXIX sl.), jejich koncovka -t v dokladech zde uvedených může býti napodobením staroslovenštiny.

Kromě jest nemáme tedy v češtině bezpečného příkladu pro příponu 3. os. sg. praes. -t, náležitá a bývalá přípona tato se v době prastaré odsula a již v nejstarších památkách jsou pravidlem tvary bez -t: nese, kupuje, prosí atd. Výklad, že by -t v těchto tvarech, žádané nebylo z býv. -tь (pův. -ti), nýbrž podružné -t jako v aor. atd., nezdá se mi pravdě podoben v. Russk. Filol. vêstn. 1881, 247, KZ 27 (1885), 420, Athen. 7, 185, Mohl, [14]číslo strany tiskuLes origines romanes 41; ale ovšem mohl aor. 3. sg. nese, prosi atd. býti podnětem a vésti k tomu, aby také praes. bylo bez -t, srov. Jagić v Arch. 10, 171 a J. Horák v Listech filol. 1900, 219 sl.

B. Přípona slabší 3. os. jedn. byla -t. Dochována jest v skr. impf. abhara-t, abōdha-t, aor. abudha-t, opt. bharē-t, lat. lega-t, sie-t, veli-t atd. Do slovanštiny -t, jsouc na konci slova, zaniklo, srov. I. str. 319, a jest tedy impf. stsl. nesêaše č. nesieše m. -e-t, aor. stsl. i č. nese m. -e-t, a impt. stsl. nesi, beri č. nesi (nes), beři (beř) m. -ê-t. Dokladů je hojnost, v. doleji při vzorech jednotlivých. – V příkladech: čso zaplatit (aor.) quae retribuit ŽWittb. 115, 12, anděl gydet k s. Janu EvVíd. 35ᵇ není přípona osobní -t, nýbrž enklitické -ť, – a izbiuachut superabant Greg. je palaoslovenismus.

První osoba dvojná.

Pro tuto osobu přípon původních, ze kterých by se slovanské daly vyvoditi, nepoznáváme. V slovanštině je v tvarech hlavních i vedlejších -vê, a vedle toho též -va: stsl. praes. nese-, impt. nesê-atd., později též -va, stč. praes. nese-, -va, impt. nes(ě)-vě, -va. V stsl. je -vê pravidlem, a -va jen málokdy se vyskýtá Mikl. III² 64; v češtině pak jsou pro oboje přípony doklady stejně staré, ale v textech nejstarších pro -vě hojnější, než pro -va. Z toho vyplývá, že -vê je v slovanštině přípona starší a vlastní; vznikla podle Brugm. Kz. 593 z přípony nějaké původní a vlivem zájmena osobního du. vê; -va vyvinulo se vedle ní vlivem duálů dva, dobra atp. Také v zájmeně osobním je v stč. 1. os. du. vě, a k tomu později novotvar va, srov. III. I. str. 523 a 529.

Doklady pro

-vě: praes. co zwie sděla, v tom sě zzuie lepše domněla..., toho srdečně seleuie t. j. svě, želévě (my dva zrádcové) AlxBM. 1, 17–21 ; doňadž zuie živa, tiem té viny pokupiwie, jakž tebe viec nodſtupiwie t. j. svě, pokúpívě, nʼodstúpívě (my dva zrádcové) t. 1, 42–2, 1; dawye ɬudem dosti smiechu (masc.) Mast. 4; vě (my dva lotrové) tuto muku trrpiwie za našě zlá diela, jichž ſwie velmi mnoho sděla Hrad. 90ᵇ; již ſſwie tři krošě propila (praví žena muži) t. 125ᵃ Gmawie túhu ukrutnú (Jan a já Marie) t. 56ᵃ; já a otec jeden ſwye EvVíd. Jan. 10, 30; vě (my dva mnichové) mawie svuoj puost držeti Otc. 203ᵇ; cožkoli ſwie prziſahla (Jonathan a David) Comest. 136ᵃ; vecesta súdci (du. nom.): když ſwye byla v kútě sadu Pror. Dan. 13, 36–37; – impt. Podwie, zapoyuie jej vínem a ſpiewie s ním (my dvě dcery) Ol. Gen. 19, 32; – aor. bychwie neutratila (muž a žena) Hrad. 125ᵇ; abychwie hospodinu slúžila (ženich a nevěsta) Pass. 323; bychwie (my dva bratřenci) u moři utonula Pass. 290; abychouie dala (masc.) Ol. 1. Reg. 9, 7.

-va: praes. vecesta súdci (du. nom.): když ſwa chodila po sadu sama, viděla ſwa Pror. Dan. 13, 36–37; yſwa bratřencě Pass. 290; staň sě náma, [15]číslo strany tiskucož zadawa t. j. žádáva (praví Petr a Pavel) t. 297 ; což vczynywa, když nemozewa s tebú přebývati Otc. 281ᵃ; snad vmrzewa hladem (my dva, Adam a Eva) Adam 198ᵃ; va oba mawa příčinu k plakání GestM. 67ᵇ; – impt. Savina svéj přietelnici vecě: nebydlwa tuto déle Pass. 472; Savina povědě svéj tovařišcě a řkúc: odpoczynwa tuto t. 473; myewa tento mlýn spolu t. 536; weydiewa Otc. 280ᵃ, wratwa se t. 166ᵇ; poproſwa pána boha (praví Tobiáš ženě) Comest. 180ᵇ; podwa ven (praví Kain Abelovi) t. 14ᵇ; – aor. abychwa spolu živa byla (ženich a nevěsta) Pass. 323; otazowachowa Krist. 106ᵇ, vzrziechwa t.; abychva veselá byla GestRom. Výb. 2, 922.

Tvary -vě a -va jsou, jak z dokladů vysvítá, bez rozdílu rodového. V slovinštině vyvinul se tu rozdíl rodový, jest -va masc. a –ve, -vi za -vê fem., v. Mikl. 3² 156, Levstik Die slovenische Sprache (1866) 58, Lego Mluvn. sln. (1893) 36 sl.; Dobrovský znal tento rozdíl ve slovinštině a domníval se podle toho – ovšem mylně – že také v stsl. bylo -va masc. a -vê (-wje) fem., v. Slawin (1806) str. 173, 305, 309, a odtud vyplynulo také stejně mylné učení Hankovo v 1. díle Star. Sklád. str. XXIV, že prý také v stčeštině bývalo -va masc. a -vě fem. neutr.

Z -va vyvíjí se -ma, patrně kontaminací koncovek první os. plur. -me, -m, -my a du. -va. Doklad nejstarší mám z poč. XV stol.: Saro wſtanma ŠtítOp. 352; potom vyskytují se dosti hojně a pokud duál vůbec trvá, na pr.: tři domy muſyma jmieti BrigPetr. 20ᵇ, co chczema učiniti Otc. 395ᵃ, zahynema t., vderzychma oba t. 394ᵇ, vzrzyma se spolu (mnich s matkou) t. 378ᵇ, bychoma chtěla utéci t. 396ᵃ, bychma obinula t. 254ᵃ, nedajma lidu u boji státi DalJ. 28 z rkp. Ff, znamenie ješto gſma měla GestaK. 93, va vždycky gſma ve tmě GestaM. 67ᵇ, odpočinmaz oba sobě Baw. 211, podstupma je směle t. 222, do komněty potečema t., dvéře otevřené naleznema t., nedajma DalJ. 28 ze Z, poďma napřed Ben. Tob. 11, 3, poďma pryč t. 1. Reg. 26, 11, rozmluwma spolu t. 2. Esdr. 6, 10, budema se sama dva bíti t. 17, 10, doradile sma (fem.) Bech. 185, zemí se spolu živíma nikdy se nenasytima (krtice a žába) RzvířU. (krtice); Philomates (1533) uvodí seďma, poďma, děma jako tvary, kterými se mnozí za jeho dob prý zanepraždňují, Matouš Benešovský má ve své mluvnici (1577) v paradigmatech 1. os. du. -ma veskrze, vidíma atd., a ještě u Rosy 1672 str. 57 je příklad: ma (sic) gſma byla.

Druhá a třetí osoba dvojná.

1. Tvary hlavní i vedlejší mají tu v slovanštině koncovky opět stejné.

V 2. os. je přípona -ta: stsl. praes. nese-ta, impt. nesê-ta, aor. nese-ta atd., stč. praes. nese-ta, impt. nes(ě)-ta (spolu pro 3. os. du.), aor. nese-ta atd. Stejná přípona je v lit., praes. suka-ta atd., a to ukazuje k pův. -tā Brugm. II, 1372. [16]číslo strany tiskuV 3. os. je přípona stsl. -te: praes. nese-te, aor. nese-te atd. Je-li přípona tato stejná se skr. -tas, bhara-tas atd., tedy byl její tvar původní -tes. – Vedle -te vyškytá se v stsl. již v nejstarších textech také koncovka -ta Wiedem. 25; tato je pravidlem v češtině: stč. praes. nese-ta, aor. nese-ta atd., a tak bývá také jinde ve slovanštině. Je-li to koncovka přejatá z 2. os. du. nebo jakého původu jiného, není jasno.

Je tedy v češtině, koncovka -ta v os. 2. i 3. du., je tu v tvarech hlavních i vedlejších, a ovšem bez rozdílu rodu.

2. Doklady pro 2. os. du. praes., impt. a aor.: tu mne doczakata a jiesti mně uprawita Hrad. 75ᵇ; wiezta to Petře a Pavle, nepříde ť to váma, jakžto zadata, byſta byla mučedlníkovú koronú koronována Pass. 297; sv. Krištofor otáza (dvou dívek): proč ſta sěm uvedeně? t. 362; (vy) nemúdřiej dievcě! kako ſta sě s pravé cěsty svésti přěpustile! newzdata-li oběti našim bohóm, zlú smrtí ſendeta t.; vzdechni srdce, wzplaczta oči, ruce ſepnyeta ſye vzhuoru, gdyeta nozě u pokoru Vít. 20ᵇ; já jima (dvěma bratřím) řku: Podta, budeta-li moci, vczynyta sobě peleši Otc. 281ᵃ; – pro impf. nemám příkladu, pro aor. jen byſta Pass. 297.

V impt. je tvar 2. os. dvoj. -ta spolu výrazem pro os. 3. Na př. budta uši tvoji poslúchajúcí ŽWittb. 129, 2; budta tvá voly Hrad. 109ᵃ; vy cná mužě newzdaluyta ſie od mé služby Pass. 285; wratta ſe, dceři moji, proč jdeta se mnú, nenadieyta ſe, byšta mohle viece mužě mieti, wratta ſe i oteydieta Varš. Ruth 1, 11.

Doklady pro 3. os. du.

praes.: (oči) ztenciele ſta ŽGloss. Ezech. 14, (oči) ſta ſy(e) wzneſle t. 130, 1; vztřásla ſta sě rty má ŽKlem. 127ᵇ, oči hledita t. 65, 7, rucě uczinile ſta t. 118, 73, koleně omdlele ſta t. 108, 24; zřiedlnici jeho tiezeta synóv ŽWittb. 10, 5, oči jeho zrzyta t. a 9, 9 (30), koleně moji nemocznye ſta t. 108, 24; vy (masc.) newyeta DalC. 39, co ſta ta dva sliúbila t. 26, wyndeta dvě olivě z ňeho (města), tě wendeta až do královstvie nebeského, nebo město oſlawita a všiu zemiu obranyta t. 7; oba velikú češt gmata Mast. 409; jakž svědky powyeſta Rožmb. 256; vy cná mužě, ješto gſta v kniežecích dvořiech vzchována, budeta prvnie na mém dvořě, pakli to potupita ..., kdež po mně nepoſtupita Pass. 283, dvě dievcě gſta utekle t. 270, (Maria a Alžběta) netahle ſta sě přituliti t. 278, rucě budeta k svázaní poskyteně t. 305, tě (rucě) gſta juž rozvázáně t. 306, obě (městě) ſta rovně ve zlosti t. 307, toť ſta dvě ráně t. 304, kak ſta sě dvě těle sněle t. 402: (rucě) ſta probytye Modl. 56ᵃ, uši mého srdcě přěd tebú ť gſta t. 13ᵇ; tě (dvě tetky) sě po světu tkata MastDrk. 221; aně (dvě lodí) ſtogyta Krist. 34ᵇ a 84ᵇ; kak ſta rucě proklaně Alb. 40ᵇ, rucě ſta plně krve t. 61ᵇ; ruce pohodlé czynyta životu všemu i branyta jeho a nozě noſyta a drzyta jej Štít. uč. 66ᵃ, kto ostojí když dva ſedata t. 8ᵇ, když sě ſberzeta, ješto sě tělesně mylugeta Štít. ř. 95ᵃ, tě obě milosti ani ſta zlé [17]číslo strany tiskuani dobřie t. 93ᵇ, oči mozzta viděti t. 79ᵇ; dáně ſta dvě holúbátcě Vít. 22ᵇ; dvě ſta galilij Mat. 51; ruce, jenž ſta ustavile nebesa, tě ſta rozpatě ROl. 9ᵃ; ruce naši jeho ſta držěle ROlB. 1ᵃ, dvě koruně gſta t. 78ᵃ; dvě (ratolesti) ſta uschle Pulk. 4ᵇ, dvě (kniežetě) zhyneta t. 5ᵃ, dvě (olivě) wyndeta, budeta sě skvieti t. 6ᵃ; powznyta obě uši jeho Lit. 1. Reg. 3, 11, že ſta sě oči probrale t. 14, 29; dva člověky ſſiedata o vítězstvie t. j. sědáta HusPost. 217ᵃ, tu gſla dvě slově t. 32ᵇ, blahoslaveně gſta oči t. 150ᵃ a 152ᵇ, rybici dvě co znamenáta t. 2ᵃ, vidíta oči tvoji HusE. 1, 56, budeta viděti oči tvoji t., těto dvě Maří byle sta Kristově tetcě t. 2, 134, jsta-li dvě straně sobě otporně t. 3, 204, obě straně býváta křivě t. 1, 161, dvě křídle neseta modlitbu t. 1, 292, tě (přikázaní) máta býti zachováváně t. 1, 136; tať (masc.) gſta, ješto ť mluwita Ol. Ex. 6, 27, oči gſta plně prachu Ol. Bar. 6, 16, múdrého oči gſta v jeho lbě t. Ekkl. 2, 14, jehož gſta žádale oči moji t. 2, 10, uši hlušě budeta t. Mich. 7, 16, tvoji nozě negſta stieženě t. 2. Reg. 3, 34, jižto (dvě ženě) ſta zvedle dóm t. Ruth. 4, 11, rucě ženštie jeho zahladyta t. Jud. 9, 15; oči budeta zprostřeně Kruml. 190ᵇ, chřiepi vczygeta vóni drahú t. 302ᵇ; (dva mládenci) nic newyeſſta ROlB. 103ᵇ; Armenij dvě ſta Mill. 10ᵃ; tu ſta dvě hořě a ſloweta boží skok Mand. 4ᵃ; ſta dvě cestě Mand. 44ᵇ; ruce, které ſta mě stvořile Nikod. 83ᵇ; ruce moji rozpěle ſta nebesa Pror. Ol. Isa. 45, 12; obě straně ſtrogita sě k boji Troj. 148ᵃ; již ſta dvě létě Comest. 48ᵃ, Rachel a Lia ſta ustavile dóm t. 63ᵇ; k té oběti prziſluſſijta dvě holubici ChelčP. 30ᵃ, oči naše widijta t. 36ᵃ, oči jich oſlneta t. 3ᵃ, což dvě zrna wažita Háj. herb. 190ᵇ, oči prohlédneta RzvířU. (krtice);

aor. a impf.: (Klitus s Artofilem) bodeta na sě kopíma (aor. sil.) AlxV. 1576; kdež Kaifáš a Annáš bieſta Hrad. 82ᵃ, nozě bieſta u velikéj mdlobě t. 142ᵇ, když (vdova a svůdnice) pospolu ſedieſta, rozličná slova mluwieſta t. 103ᵇ; Jan a Pavel odpowiedyeſta Pass. 283, ta dva pústenníky wecyeſta t. 284, obě (ženy) pracně oſtaſta t. 287, když dvě létě mynuſta t. 339, oně (dvě dievcě) wecyeſta t. 362, když tě dietětě podroſteſta, poczieſta spolu hráti t. 157, rucě bieſta svázaně t. 306, když (sv. Savina a její tovařiška) ſedyeſta odpočívajíc t. 473; že sě dvě hořě ſtupyſta Alb. 49ᵇ; (dietě) s matkú zrzeſta na sě Kat. v. 750; (dvě krávy) gdieſta Lit. 1. Reg. 6, 12; dvě ženě ſlowieſta Ada a Sella Kruml. 47ᵇ; rucě bieſſta těžcě Ol. Ex. 17, 17, dvě dště bieſta t. Gen. 1, 16; Mojžíš a Aron padeſſta EvOl. 120ᵃ; jejie (Dorotiny) sestřě pohance bieſſta, umučenie ſie bogiſſta, protož sě křtíti neſmiegiſta, Poczieſſta jí (Dorotě) raditi..., odpowiedieſſta, jakž rozumyeſſta..., tu sě obratiſſta..., inhed ſe krztiſſta Lvov. 77ᵃ; tuť se tě dvě děťátce uzrzeſſta OpMus. 70ᵃ; dvě dceře bieſſta slyšele Comest. 29ᵇ, hybaſſta sě dietětě t. 34ᵇ, již ſta dvě létě t. 48ᵃ, (dvě dcery Lotovy) wzeſta radu, abyſta otcóv smutek obměkčile, ač ſta koli diewonie byle, však ... od ňeho siemě przygieſſta t. 29ᵇ, (oči) abiſta neviděle ŽKlem. 118, 37, [18]číslo strany tisku3. Duál klesá a nahrazuje se plurálem, místo 1. os. nesea 2. 3. neseta říká se 1. nesem(e), 2. nesete, 3. nesú atp. V době tohoto klesaní jsou pro 2. os. tvary neseta a nesete v užívání; jsou stejné platnosti a možno říci u významu stejném i (vy dva) neseta (způsobem starším), i vy dva) nesete (způsobem novým); a poněvadž je neseta také 3. os., béře se i nesete také pro touž osobu. Tím způsobem vzniká pro 3. os. du. novotvar -te. Vyskytuje se velmi zřídka, doklady znám tyto: nebo ſte widyely oči moji zdravie mé viderunt oculi mei Ev. Víd. Luk. 2, 30, ta reky pohřiechu wezmete škodu Baw. 362, že ſte dvě straně (t. pravá a levá) Comest. 7ᵇ (ve ſte je pod -e opravná tečka), těto dvě ženě žádale ſte t. 200ᵇ, proſýte-li dva jednoho řečníka, první jej obdrží Brikcí (1536) 3, 4, jestliže dva řečníky máte před soudem státi t. 4, 7, obě (ruce) býváte bílé ČČMus. 1829, IV, 48 (z Červenk. a Blahoslav, sbírky přísloví). Tvar 3. os. -te je na pohled stejný s nahoře připomenutým stsl.; ale nesouvisí spolu nijak; stsl. nesete atp. je tvar starožitný, kdežto české nesete je pozdní novotvar. Také v tom je rozdíl, že v stsl. je -te tvar obecně platný, v češtině pak velmi řídký. – Když se vyskytuje 2. os. du. -te, není to novotvar, nýbrž prostě odchylka syntaktická, plur. za du.; na př. (vy dva) ſte nikdy dobri (tak v otisku) nebyla, neb ſte mi nectně učinila Baw. 182ᵇ.

4. Jinde ve slovanštině vyskýtává se také přípona -tê, s významem fem. a neutr., proti masc. -ta. Tak zejména v 3. os. v stsl., Mikl. 3² 65, Wiedem. 27; v srbskosl., Danič. Istor. obl. 296; v slovinštině v 2. i 3. os. -tê a vedle toho –te, -ti. v. Mikl. 3², 156, Levstik Die sloven. Sprache (1866) 58 a j., Lego Mluvn. sln. (1893) 37 sl. Co se původu tohoto -tê týká, jest domněnka, že vzniklo vlivem 1. os. -vê Brugm. II. 1373; podobnější je výklad, že se -tê vyvinulo podle du. nom. sklonění jmenného a zájmenného: neseta masc. a nesefem. neutr., jako je masc. ta dva raba proti fem. tê dvê rybê a neutr. tê dvê mêstê. Dobrovský věděl o tomto rozdíle v stsl. a sln., psal o něm v Slawině (1806) str. 183, 305 a 309 a domníval se i učil, že tak bývalo také v stčešt., v. Slawin (1806), 173, Lehrg. 1809, 29 a Gesch. d. b. Spr. u. Lit. 1818, 165, kdež i vytýká Pulkavovi, že prý mate grammatický rod – vermengt die Geschlechter – a mívá fem. sta místo prý náležitého stě; po Dobrovském vytiskl Hanka v Uvedení při 1. díle Star. Sklád. str. XXIV, že prý v 2. a 3. os. bylo masc. -ta a fem. neutr. -tě, tedy prý jsta a js, neseta a nese, bista a bisatd., ale že prý staří Čechové »velmi často jedno za druhé užívali, nedávajíce pozor na pohlaví«. Ale domnění Dobrovského je mylné, 2. a 3. os. du. je v stčeštině pro všecky rody (vedle několika pozdních novotvarů -te) vždycky –ta, a nikdy -tě. Vysvitá to z dokladů nahoře podaných a za tím účelem zejména pro fem. a neutr. hojných. Doklad pro -tě nenalezen dosud nijaký; v Drk. 155ᵃ psané przyprawytye a uvozované druhdy jako doklad pro du. -tě je plur. a omyl místo -te, viz doleji § 13. [19]číslo strany tiskuPrvní osoba množná.

Koncovky tvarů hlavních i vedlejších jsou tu v slovanštině opět stejné a objevují se v nich přípony -me, -mo, -mъ, -my. – Přípona -me. č. nese-me atp., souhlasí s lit. -me, suka-me atp., i se ř. (dor.) μεϱ, φέϱο-μες atp., a je z pův. -mes nebo -me Brugm. II, 1356. – Přípona -mo, slc. bude-mo, vidí-mo atp. Pastrn. 14 sl., srbch. a sln. praes. plete-mo, impt. pleti-mo atp., souhlasí se skr. -mas tvarů hlavních, praes. bōdhā-mas, lat. -mus, lauda-mus, a také se skr. -ma tvarů vedlejších, impf. abōdhā-ma atp.; možná tedy, že je tu -mo původem rozdílné i ve slovanštině, totiž v tvarech hlavních z pův. -mos a ve vedlejších z pův. -mo, ale možná také, že je v tvarech obojích původu jednostejného, buď z -mos anebo z -mo. – Přípona -mъ česk. –m, stsl. nese-č. nese-m atd., vyvozuje se z pův. -mom n. -mon. – Přípona -my, stsl. nese-my česk. nese-my atd., vznikla z některé přípony předcházející připodobením k zájmenu 1. os. plur. my, srov. J. Schmidt v KZ. 36, 412.

Doklady pro -me: praes. budeme ŽKlem. 79, 4, weideme t. 131, 7 a j., promyenyme DalC. 72, co dyeme Koř. Řím. 4, 1, nepuſtime Otc. 14ᵃ, co chczme KabK. 25ᵃ atd., nč. neseme, umíme, děláme atd.; – impt. odwrzme ŽKlem. 2, 3, wladnieme t. 82, 13, modlme sě ŽWittb. 94ᵇ, 6, pochwalyme hospodina a jemu buď dieka Hod. 25ᵃ, řkúce alleluja chwalyme boha t. 26ᵃ, wymyſlme nějakau chytrost Br. Jer. 18, 18 atd., nč. nesme, umějme, dělejme, prosme atd.; – aor. abichme ŽKlem. 105, 47, bychome byli Krist. 83ᵇ, poczechme Otc. 308ᵇ atd.. – impf. migychme Otc. 341ᵃ; – v EvZimn. je poydemee 48, a u Beck. bývá psáno -mé: čtemé 1, 15, nediwmé ſe t. 1, 194, wyřkněmé t. 1, 59, ſpolehámé 1, 585, přiſtupmé 2, 128 a j.; odchylka stejná je v 2. os. množ. -té m. –te, v. § 13, a vyvinula se trvám nemístným zvykem některých řečníků, dloužiti poslední slabiku a zejména koncovou samohlásku, srov. I. str. 606; – dial. -mě: vėdėmė BartD. 2, 80 (olom.) atd.;

-mo: jen místy v nář. slc., na př. budemo, dobehnemo, mámo, vidímo, musímo, idemo, nepoznámo atd. Pastrn. 14 sl., urobimo, my smo Šemb. 76 (slc. novohrad.), idzemo, vedzemo t. 77, umrjamo t. 162 (gemer.);

-m z -mъ: praes. což widim, že (měsiec) nám nepřěje světla AlxH. 10, 35, to jež widim znamenie t. 10, 26, tobě věrni býti muzzim hi s tobú všeho pokuſſim AlxBM. 6, 21 sl., proto proſim tebe, aby nám dal dary z sebe Kunh. 119ᵇ, ciesařstvím wladnem iny LAl. a, budem DalC. 10, chczem t. 49, (my) bohu jě poruczyem t. 98, budem ŽKlem. 74, 2, ſkazugem t. Ambr. 1, doſtupym všie škody, neprzymem-ly své hospody AlxV. 429, co dyem quid dicemus Koř. Řím. 3, 5, chczem Otc. 14ᵃ budem t. 15ᵃ, teſſem Háj. 11ᵇ, powolugem t. 318ᵃ atd., nč. nesem, minem, tešem, béřem, lajem, kupujem atp.; – impt. modlem sě a padnyem ŽKlem. 94, 6, (Vršovici pravili vespolek:) dohubym kniežěcí plod DalC. 34, poydyem Ol. Deut. [20]číslo strany tisku13, 2, my nemſtiem sebe t. Jud. 8, 26 atd., nč. tiskněm, padněm, pomstěni atp. Us.; – aor. abichom ŽKlem. 66, 3, jednomu čarodějníku sě przykazachom, a když ho falešného ſeznachom, pryč od ňeho gidom Pass. 291, nebyli bychom Krist. 83ᵇ, gydom tam a když opatrzichom ..., i pogydom dále Otc. 298ᵇ sl., když gydom od s. Apollonie, nagydom sled ješťera t. 124ᵃ sl., nalezechom Otc. 299ᵇ atd., nč. bychom; – impf. když zpomieniechom Siona cum recordaremur ŽWittb. 136, 1; –

-my: praes. gmami, uidami t. j. vídámy, znami Kunh. 148ᵇ, gmamy AlxBM. 6, 23, damy t. 24, potepemy DalC. 10, wezmemy t., profymy t. 3, wydymy t. 15, zazpiewamy ŽKlem. 136, 4, proſſymy t. Ambr. 20, zpowiedamy sě ŽWittb. Ambr. 260ᵃ, my gmamy Hrad. 83ᵃ, newrownamy t. 83ᵇ, nebudemy t. 86ᵇ, chczemy t. 2ᵃ, ſlyſſymy Pass. 464, nepoſtupymy t. 384 ſlawimy t. 279, ſtogymy Modl. 15ᵃ, to obnowugemy i pevno czynymy Pulk. 135ᵃ (tu hojně v slohu kuriálním v listinách do textu pojatých), muożemy VšehK. 36ᵇ, chodijmy t. 92ᵃ, gſmy zavázáni t. 4ᵃ a j. (často ve VšehK.), witrhami Koř. Mat. 13, 28, prziebywamy Otc. 5ᵇ, czakamy t. 15ᵃ, platili smy Sv. 160, smiemy řéci t. 162, dávámy VšehJ. 368, vidímy t. 136, nemóžmy t. 430, musímy dopustímy budemy půjdemy Blah. 350 (tak říká se za časů Blahoslavových místy na Moravě, Blahoslav to zavrhuje), poſluchamy KabK. 22ᵃ, rziekamy t. 14ᵃ, hledamy t. 25ᵃ, vdielamy Ben. Jud. 12, 4; dosud v nář.: mámy, nemámy (rým: slámy) ErbPís. (Prach.), líto líto nesemy t. 58, mamy, damy Šemb. 20 (vých.-mor.), běžímy, pravímy, nechámy, dámy, zmy BartD. 1, 78 (rožn.), nesemy, chvalimy, kupujemy, vołamy t. 121 (laš.), uděłámy t. 2, 138 (zábř.), dámy vołámy kópímy t. 38 (krom.) atd., mamy Suš. 344, něněchamy t., poveděmy t. 40, volamy t. 52, poručamy t., půjdzěmy t. 19; – impt. znamenaymỹ Jid. 10, poſtawymy věži sobě DalC. 1, tu řěč poruczymy bohu t. 97, pokuſmy t. 8, pojděte i zatratimy jě disperdamus ŽWittb. 82, 5, uczynymy faciamus t. 73, 8, pieymy Hrad. 67ᵃ, gmyeymy t. a Štít. uč. 16ᵇ, nawratmy Alb. 89ᵃ, naſleduymy Ol. Deut. 13, 2, ſehltymy jeho deglutiamus t. Prov. 1, 12, k svému se nawratmy VšehK. 38ᵇ, pojďmy VšehJ 300, vraťmy t. 67, veďmy, vołajmy BartD. 90 (stjick.), poďmy t. 2, 38 (krom.) a j.; – aor. bieziechomy jako bychomy sě vstekli Hrad. 27ᵇ, bychomy ostali t. 17ᵃ, nevodili bychomy t. 85ᵃ, abychomy naplnili HusE. 3, 132, odpowiediechomy Otc. 88ᵇ, bychmy VšehK. 262ᵇ; – dial. -mè, -mê, -mъ, -mь: krèjemè (přer.) BartD. 2, 52, nėsėmê t. 120 (zábř.), mъ smъ t. 126 (chrom.), smь t. 139, (zábř.).

V praesentu může 1. os. plur. s příponou -m bývati jenom tehdy, když není -m také v 1. os. sing., poněvadž by se tu jinak 1. os. jedn. a množ. nelišily. Není tedy plur. -m nikdy u sloves kmene souhláskového věd-, jěd-, dad-, jes- a u slovesa jmieti nč. míti, poněvadž tu v jazyku starém i novém vždycky je 1. os. sing. -m. U sloves ostatních mění se věc časem a místem. V češtině staré měla kdysi všecka slovesa kmene samohláskového [21]číslo strany tiskuv 1. os. sing. koncovku -u nebo přehláskou -i, a mohla tu tedy všude bývati 1. os. plur. -m; tedy sing. nesu plur. nesem, tešu-tešem, kryju-kryjem-kupuju-kupujem atp., a také sing. trṕu plur. trpím, sing. prošu plur. prosím, sing. dělaju plur. dělám. sing. sázěju plur. sáziem atp. Během času vzniká v 1. os. sing. místo -u (-i) novotvar -m, v. nahoře § 7; kde novotvar ten pronikne a pravidlem se stane, tu nemůže již -m bývati také v 1. os. plur. V češtině mimoslovenské stalo se to ve vzorech udaných v § dotčeném a jest 1. os. sing. v V. 1ª dělám, lᵇ sáziem zúž. sázím, III. 1. umiem zúž. umím, III. 2. trpím, IV. prosím; v těch vzorech nemůže tedy již býti také 1. os. plur. -m, ale jest nč. děláme, sázíme, trpíme atd. V nářečích slovenských, kde v 1. os. sing. novotvar -m pronikl skoro veskrze, jest tedy také sing. nesiem plur. nesieme, sg. pnem pl. pneme, sg. bijem pl. bijeme, sg. miniem pl. minieme, sg. tešem pl. tešeme, sg. berem pl. bereme, sg. kupujem pl. kupujeme atd. Hatt. slc. 109 sl., sg. něsem pl. něseme, sg. sadňem pl. sadňeme BartD. 1, 42 sl. (mor.-slov.). Kde naopak výjimkou z pravidla v sing. novotvar -m nepronikl a starožitné -u, -i jako archaismus se zachovalo, tu bývá 1. os. v plur. -m také proti pravidlu příslušné třídy slovesné; tedy chcem, poněvadž je sing. chci, mor. vizem Btch. 420, poněvadž je mor. sing. vizu.

V impt. může přípona -m bývati jen tehdy, když tu předchází samohláska, poněvadž by jinak bylo nesnadno koncovku vysloviti; tedy na př. buděm a nč. buďme, stč. dohubim nč. dohubme, nč. bydlem a stč. bydlmy (2slab.), nč. bděm a sedme atd.

Přípona -my byla, jak z dokladů nahoře podaných vysvítá, v době starší známa také v češtině západní; nyní vyskytuje se jen místy a skoro jen na území vých., zejména mor.

Kromě toho bývá v 1. os. plur. také koncovka -ma, patrně táž, kterou jsme poznali nahoře v §. 10. při 1. os. du. a která vznikla kontaminací přípony plurálové -me atd. s duálovou -va. Doklady vyskytují se porůznu v nář. východních: Má Maríno nalej vína, však my ti je zaplatíma Čelak. Slovanské nář. písně 1822 díl I. str. 73 (morav. a v rýmu); sednema, pudema, ušijema, umíma, sedíma, zaplatíma, říkáma, hážema, kupujema, víma, dáma, máma BartD. 2, 138 (zábř.); sedněma, poďma, ušijma, umějma, zaplaťma, nehažma, kupujma, vězma t.; trháma, pečema Šemb. 44 (mor., horské); veďma, poďma, zavřima, vołajma, dajma, jezma BartD. 1, 90 (stjick.) a 122 (laš.); trhama, chodzima Šemb. 78 (vých.-slc.).

Druhá osoba množná.

Tvary hlavní i vedlejší mají tu v slovanštině koncovky opět stejné, a objevuje se v nich přípona -te = pův. -te Brugm. II, 1357; na př. praes. ř. φέϱε-τε stsl. bere-te č. béře-te, opt. pův. bheroi̯-te skr. bharē-ta ř. φέϱοι-τε stsl. impt. berê-te č. beř(ě)-te, padně-te (spolu pro 3. os. du.), aor. ř. ἒλιπε-τε, [22]číslo strany tiskustsl. nese-te, nesoste tulistis, č. nese-te (nedolož.), neseste, na př. povězte Janovi jež wydieſte a ſlyſſyeſte Seitst. Mat. 11, 4 atd.

V impt. je tvar 2. os. množ. -te spolu výrazem pro os. 3. Na př. oni (bohové) sami mſtyete ſie Pass. 346; ktož chtie být i dobří řemeslníci, ti dyelayte s věrú Štít. uč. 95ᵃ; klnyete jí všickni maledicant Ol. Job. 3, 8; oni wyzte co mluvie Nikod. 13ᵃ, t. 27ᵃ.

U Beck. bývá psáno -té: wezmeté 2, 245, držté 1, 256, hledeyté t., mlčté 1, 309, zhotowté 1, 44, wězté 1, 417, račté 2, 375 a j.; příklad podobný je poneſetee portabitis Ol. Num. 18, 1; o původu té odchylky platí totéž, co pověděno nahoře při 1. os. množ o konc. -me zdlouž. -mé § 12.

Místo -te psáno -tye: náhle gdyetye na onu studniciu, obětujte bohóm DalC. 19; (lidé) dějí horám: »padnyetye na ny!« Drk. 166ᵃ. To jsou patrné omyly a nikoli snad tvary zvláštní s příp. -tě, srov. Athen. 6, 211. Stejným omylem je v témž rkp. Drk. 155ᵃ psáno przyprawytye m. -te: píše se tu, kterak pán Ježíš poslal Petra a Simona, aby připravili večeři; podmět vypravování (Petr a Šimon) je čísla dvojného, ale vypravovatel odstupuje od duálu a vypravuje plurálem: »anť (t. hospodář) wem (plur. m. du.) ukáže sienci krásnú a tu nám przyprawytye (též) jiesti; šedše apoſtoly i nalezu (též), jakž gym (též) Ježúš pověděl, i przyprawychu (též) jiesti››, srov. Athen. 6, 212 (omyl označen v rkpe od starého korrektora opravnou čárkou pod posledním y, Athen. 5, 255). Stejné chyby pisecké vyskytují se také jinde; na př. v EvOl. 67ᵇ napsáno dyetyetie m. dietěte, v DalC. 24 král gyedye na púšči m. jěde, t. 53 Svatopluk wynyedye m. vyněde, v JiřBrn. 527 ať mě mynye hróza m. mine atd. V Hankovu Čtení Nikodemovu vytištěno: vy, jenž stě s námi u pekle nebyli 79; opět omylem m. ste, v rkpe jest: genz gſte atd. Nikod. 87ᵃ. V ArchČ. čte se: abyště zvěděli z r. 1474, abyště ráčili z r. 1519, v. ČČMus. 1896, 368; nikoli osobní přípona -tě, nýbrž změnou hláskovou št-šť, srov. wlaſſtowice Br. Jer. 8, 7 a ob. lašťovka, křištál TomP. 1, 55 a křišťál atp., tedy abyšte změněno v abyšťe.

Z -te je změnami dialektickými -tė, -tè, -ťe, -će, -cě, -če, -ťo, -ćo: vėdėtė BartD. 2, 80 (olom.), vèdėtè t. 108 (jev.), pletětě t. 1, 123 (laš.), plećeće t., plečeče t., ploťoťo t. 135 (sev.-opav.), ploćoćo t. 136 (též), vedzěcě t. 40 (hroz.); srov. I. str. 390.

Vedle -te vyskytuje se v nář. horském na Moravě také koncovka -ta, vlivem 1. os. mn., která tu mívá -ma m. -me : trháta, vidíta Šemb. 44.

Třetí osoba množná.

A. Přípona silnější byla -nti. Jest dochována v skr. praes. bhara-nti ř. dor. φέϱο-υτι z pův. bhero-nti atd. Do slovanštiny je z ní -ntь. To spojuje se s kmenem praesentním, jenž se končí dílem -o, na př. bero-, dílem souhláskou, na př. dad-. [23]číslo strany tiskuKmen -o s příponou -ntь dává tvar psl. -ontъ a z toho je dále -ątь, na př. berątь.

Při kmenu pak souhláskovém přípona pův. -nti se mění v -n̥ti, a z toho je psl. -ętь Brugm. II, 1361, slov. dadętь vedle skr. dadati z pův. ded-n̥ti; jindy tu byla přípona pův. -enti a ta dává do slovanštiny taktéž -ętь, slov. jadętь vedle skr. ad-anti z pův. ēd-enti Brugm. II. 1360.

Ale jsou ještě kmeny -i: tьrpi- (inf. tьrpê-ti), prosi- (inf. prosi-ti) atp., 3. pl. tьrpę, prosęatd. Těm je výkladů několik. Kmenové -i s příponou pův. -nti dává koncovku -inti, která se do slovanštiny mění v *-itь (srov. pl. akk. gosti z -i-ns I. 18 a III. 1, 16); ale vlivem parallelních tvarů -ontь vniká prý n do *itь nově a jest -intь, a z toho při přízvuku táhlém vzniká koncovka psl. –ętь; v. Brugm II. 1006 a Lorentz v Jag. Arch. 18, 86 sl. Podle jiného výkladu jest tьrpętь atp. tvar stejný jako dadętь, utvořený z kmene souhláskového tьrp- příponou osobní -ęti = -n̥ti, v. J. Horák, Z konjugace souhláskové 1896 str. 48 sl.; a prosętь atp. mohlo vzniknouti analogií podle tьrpętь, dadętь atd. Nověji pak vykládá Brugmann v Grundr. I² 390 part. praes. chvalę a tedy i souvisící s ním 3. os. množ. z chvalīnt-, z čehož při táhlém přízvuku slabiky -īnt- vzniklo -int- a dále -ęt. A dále jest výklad Vondrákův v Bezzenbergrových Beiträge 29 (1905), 203 sl.: z -īntь ve chvalīntь, vidīntь vlivem krátké koncovky střídné ve vedontь atd. nastalo zkrácení a bylo chvalintь, vidintь, a z toho dále -ьntь a -ętь.

Koncovka 3. pl. pův. -nti jeví patrnou příbuznost s příponou part. praes. act. -nt, na př. pův. 3. pl. bhero-nti a kmen part. bhero-nt-. Na tom zakládá se domněnka, že tvar 3. pl. je kmen part. –nt, jenž analogií koncovky 3. sg. -ti přijal ještě také koncovku -i. Srov. Brugm. II, 371. –

V psl. byly tu tedy koncovky -ątь a -ętь.

Mají stejné zakončení -tь, a o něm je zde opakovati totéž, co bylo pověděno a vyloženo o příponě -tь v 3. os. jedn.: v stsl. a rušt. je změněno v -tъ; v češtině mělo by z něho býti -t, ale je všude odsuto; v dokladech yſut a ſut, hojných v ŽWittb., jest enklitické , nikoli žádaná koncovka -t. Srov. § 9.

Za nosovky pak -ą- a -ę- ve vytčených koncovkách psl. obsažené jsou v češtině příslušné střídnice, a ty objevují se v koncovkách tvarů českých.

a) Za psl. -ątь je-v češtině -ú: nesú, tešú, kupujú atd. z psl. nesątь, tešątь atd. Je dlouhé, proti krátkému -u v 1. os. jedn. nesu, tešu, kupuju. Rozdíl ten je prastarý, jak svědčí souhlasné koncovky v pol. 1. sg. niosę a 3. pl. niosą, srbch. 1. sg. hoću a 3. pl. nesû, srov. I. str. 587; je pro stčeštinu dosvědčen hojnými doklady staropísmými, jako jsou na př. 3. pl. buduu Pass. 408, przygduv Pror. 6ᵃ, neſvv Štít. ř. 71ᵃ atp.; a žije v jazyku dosud. [24]číslo strany tiskuV koncovkách tvrdých mění se -ú, hlavně v češtině západní, dále v -au a -ou, srov. I. str. 200 sl. Na př. ti wezmau utěšenie Hod. 55ᵇ, nč. vezmou atd.

V koncovkách měkkých pak nastala zde v XIV stol. přehláska, se změnilo v -iú a dále v -í, srov. I. str. 272 sl., a za starší tešú, kupujú atp. je teš, kupuja od poslední třetiny stol. XIV teší, kupují atd.; na př. sen i bděnie boiugu proti mně Túl. 30ᵇ, nebesa wyprawugiu ŽKlem. 12ᵃ, věci sě zraczugy Pass. 431.

Místo (z -ú) bývá zvratnou analogií -ie (-é), na př. (lidie) rozprawiegie Pass. 67 (část mladší), sbožní poznagie Štít Mus. 51ᵃ, (lidé) potkagie Mill. 41ᵃ, slyšie hlasy, ano je wolagie t. 32ᵃ, (oni) prziwieze t. 105ᵇ, lidé boyugie Troj. 33ᵃ, ješto (věci) ſe diegije HrubLobk. 64ᵇ, (oni) zplozugije nenávist t. 68ᵃ, ty věci zradú woniegije t. 68ᵃ atd., srov. I. str. 220 sl.; když úžení ie-í proniká, přestává také toto -ie m. -í.

Z koncovek -ají, -ějí, -ejí se v jazyku obecném mnohdy odsouvá, tedy při slovesích vz. uměti, dèlati, sázeti a v novotvarech, jež podle těchto vzorů vznikají: za náležité a v jazyku spisovném zachované umějí, mají, dělají, sázejí atp. jest ob. 3. pl. (oni) uměj', maj', dělaj', sázej' atd., a také trpěj', prosej’, daj' atd. Změna ta je z doby nové; zajisté nebyla ještě pronikla ok. r. 1500, poněvadž by se tu -aj’ bylo přehlásilo v ej' srov. I. str. 135 a 229. Místy možná že se vyskytla již v době starší, jako v Ol., kdež psáno : nepowahay zavrci non demorabuntur proicere Sir. 6, 22 t. j. nepováhaj’, není-li tu omyl pisecký; ale případy takové, naleznou-li se kde jisté, mohou býti jen sporadické. V GlossPers. je psáno : (oni) zaday 5ᵇ ; ale tutéž je také: (já) powoluy 17ᵃ, boyſ ſe times 9ᵃ, (oni) zapaluy ſſe 3ᵇ, hybaycze 3ᵃ, t. j. psáno y za ji, jí a podle toho jest i psané zaday 5ᵇ čísti nikoli žádaj', nýbrž žádají nebo snad dial. žáda-í, srov. I. str. 535 a Č. Mus. filol. 2, 88 sl. V ČČMus. 1896, 357 uvádějí se z r. 1470 tvary maj', pomlúvaj'; uvádějí se z transkribovaného otisku (ArchČ. XIV str. 196 a 198) a jsou svědectvím, že novočeský transkribent četl -aj', písař r. 1470 mohl míti na mysli znění -ají anebo dial. -a-í, jako ukázáno na příkladě z GlossPers.

Místo přehlásky bývá však také v době pozdější -ú, -au nč. -ou. Na př. všickni mužie pyſſuv Pror. 92ᵇ, ſlepczu je ptáci devorabunt ŽPod. Deut. 24; »děti pějau páteř« říkají Moravci Blah. 185; zdetky lidé na neštovice stůňou ČernZuz. 150, (peníze) se piſſau KolEE. 174ᵇ (1728), piſſau ſe t. (1729), pržypyſugau t. 175ᵃ (1729), rodiče poſtupugau t. 14ᵃ (1725), proč se tážau VesA. 249ᵇ, že mne zabijou PísWaldšt. 11, jak pjſſau kronikáři Seel. 237, ruce se wažau tamt. 296, tešou, kupujou atd. zpravidla v Us. ob. V příkladech ſlepczu ŽPod. (z r. 1396) a pyſſuv Pror. (ok. r. 1400) jsou možná archaismy, srov. I. str. 276; z příkladů pak ostatních vidí se, [25]číslo strany tiskuže novotné ou (psáno způsobem starším ještě -au, ale vyslovovati jest -uo, srov. I. 261) se ujímá a šíří od pol. stol. XVII; vzniká tu beze vší pochyby analogií parallelních tvarů tvrdých nesou, pekou atp.; a šíří se časem tak, že koncovka nyní již jen v řeči knižné se drží; a i sem vniká novotné -ou poněkud, jak svědčí příklady : nevymyjou, nepokryjou Nebeský Protich. 8, pláčou, vyjou, kryjou t. 21, namažou Ner. Feuill. 3, 68, klejou t. 74 a j., ti hrajou Ner. Ball. 37, psi vyjou Ben. Třeb. havr. 26, vysmějou se vám Sláma, Pletky 1890, 18, oči pláčou Rusk. knih. 12 (Jar. Hrubý) 249, se tážou t. 264, pronásledujou t. 101, vypravujou t. 235, (oni) přežijou ČechNezn. 72 v. kryjí t. 99 atd. Stejně mění se koncovka 1. os. jedn.: tešu-teši-tešu, v. § 7.

Zrušení přehlásky, tešou, kupujou atp. za , nastalo ovšem jen při těch slovesích nahoře uvedených, kde přehláskou vzniklé nebylo odsuto. Tedy tešou, kupujou atd., poněvadž se vždy drželo teší, kupují atd. a nikdy nebylo: (oni) teš', kupuj' atd.; ale nikoli též dělajou, sázejou, umějou atp., poněvadž bylo: (oni) dělaj', sázej', uměj' atp. Kde přes míru obecnou i v těchto vzorech -ou se vyskytuje, jako v dokladech : oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou ErbPís. 461 (z Prachenska), všickni se ptajou (rým: komu to hrajou) t. 273 (z Plzeňska) a 409 (z Buděj.), když ju neznajou BartD. 2, 263 (žďár.) atp., tu třeba míti za to, že proti obecně českému dělaj' atd. náležité dělají atd. se drželo.

V Domažlicku a v nářečích východních změna v -au, -ou nepronikla, je tu tedy 3. pl. : lidi přidú Erb. čit. 34 (domažl.), nesú, volajú BartD. 2, 35 (hol.) a j., slc. nesú, volajú atd. Přehláska pak ú-í pronikla jen na území obmezeném, srov. I. str. 277 sl., a jest východní tešú, kupujú atp. proti západnímu teší, kupují atd. Někde jsou tvary oboje vedle sebe: majõ (z -ú) a mají BartD. 2, 138 (zábř.). A za obojí koncovku bývá v nářečích střídnice dialektická. Zejména zkrácené -u, -i: pletu BartD. 1, 125 (laš.), vołaju t. 128 (též) a 2, 37 (přer.), volaji t. 219 (třeb.); atd. (han., s různořečními obměnami): vedó, hrajó t. 2, 150 (slavk.), vedó t. 80 (olom.), nesõ, hrajõ t. 138 (zábř.); -um, -om, -on při hranicích polských a vlivem polským, srovn. III. 1 str. 177: vedum, idum, pijum, vołajum, kupujum BartD. 1, 122 (laš.), vedum, pijum, vołajum, kupujum Lor. h.-ostrav. 53, radujum se Šemb. 56, (rodiče) zbraňujum Suš. 387, (zlí chlopi) v karcme pijom, psujom atd. Šemb. 80 (pol.-slc.), (lidé) něchcom to povjadač t. 144 (též), (lidé) vinu skłodajon na tvurca a reptajon t.

b) Za psl. -ętъ je v češtině koncovka nejstarši -ⁱá, z ní dále přehlas. -ie, a z tohoto ztrátou jotace a zúžením . srov. I. str. 50 a j. Z psl. tьrpętь, prosętь, vêdętь je tedy č. trpⁱá, prosⁱá, vědⁱá, zachované dial. v slc. -ia (vyslov, -iá); pak přehlas. stč. trpie, prosie, vědie, na př. (v dokladech s označenou délkou): (oni) uzrsĭe PilC., zzwiedchzĭe proroci svD. 42, viedy̆e [26]číslo strany tiskuliudie Jid. 28, co tito prawyee EvZimn. 17, ani ſmylnýe Štít. uč. 109ᵇ, ješto ſlyſſije Štít. ř. 14ᵃ, kdež se ti vzrzije t. 4ᵃ, prauiee dicunt Ol. 1. Esdr. 4, 11, osudové hrozije Alxp. 5; sklesnutím jotace –é: po l- (srov. I. str. 192 a 198), na př. ženy bydlee Pass. 104, rozliční sě daalee světa Štít. ř. 42ᵃ, dni jeho se neprodlee Pror. 10ᵇ, někteří chwaalee VšehK. 53ᵃ, pak-li se strany ſwolee t. 20ᵃ. súdce (pl.) myſlee t. 38ᵃ a j., po souhláskách jiných: jedni hořee ŠtítOp. 317, kněžie nám hroze Hod. 82ᵇ, lampy horze KabK. 20ᵇ, zvieřata krzicze t. 4ᵇ, úředníci noſe hole (sic) t. 25ᵃ; a na konec nč. trpí, prosí, vědí, chválí.

V nářečích východních jsou za to obyčejné střídnice -iá (psáno také -já), -á, -ia (-ja), -a, -ie (je), -ä. Na př. páliá, chváliá Koll. Zpiev. (Věstn. 1890, 31); slc. činia, horia, držia, mlčia atp. t. j -iá; tak robjá mnozí lude Šemb. 124 a 125 (slc., holíč. a stráž.); prosá, toṕá, pusťá, klečá, hořá, ležá BartD. 1, 77 sl. (val.), choďá, dojá, bežá, stojá, věďá atp. t. 32 (pomor.), t. 83 (val.), t. 90 (stjick.), t. 93 (kel.); husy-li to seďá nebo snihy ležá Suš. 122, ludé věďá, po mně hleďá t. 237, nohy bolá t. 515, zvony zvoňá, Uljanku drábi hoňá t. 168, složá na mne kamen t. 65; młátia, klačia BartD. 1, 45 (břez.), młácja. klačja t. 43 (hroz.); ḃéža, léža t. 86 (stjick), prośa, nośa t. 106 (laš.), patěrečky drobne jako nosa děvečky chudobne Suš. 206 (Příbor); dojie, chvalie, chodzie, ležie, klačie, sedzie BartD. 1, 134 a 137 (sev.-opav.), tuto ležie dva lude Šemb. 156 (krnov.), zlí chlapi v krčme seďä. robä krik, choďä sem a tam a vaďä sä t. 174 (hornováž.). – Na jazykových hranicích českopolských. v nář. lašském a j., bývá u sloves sem patřících místy –u, místy -um, a také -(j)o, -(j)em. Koncovka -o je zde obyčejná střídnice za , a -u dial. střídnice polského (pol. 3. pl. cierpią, siedzą, bawią, wrócą, pol. -ą = č. laš. -u); v koncovkách pak -um a -om je vlivem polským ješté také -m. Příklady toho jsou již z 2. pol. XV: (kněží) pána buoha proſu t. j. prosú nebo zkrác. prosu Müll. Káz. 618 a 619, kerzi (m. kteří) menu nadati (kostel něčím) t. j. méňú nebo zkrác. -ňu (mieniti) t. 620; dále: kleču, boju se BartD. 1, 121, chodźu, t. 122, młaću t. 128, klaču, śedźu, muaću, doju t. 137 (sev.-opav.); lude mluvju Suš. 415, haňu t. 541, chodníček je svobodny choďu po nim zli i dobři t. 698 (od Opavy), nožičky mne bolu t. 515, (oni) už tu stoju t. 534 (op.); tak mnogi ludže robio Šemb. 144 (polsk.-slc.), panové všecky kuzla vynachoďo t. 169 (opav.-ostr.); nośo, dojo, młoťo, klečo, hleďo, viso BartD. 1, 101 a 102 (laš.), trṕo, ležo, stojo, prośo, puśćo Lor. h.-ostrav. 53; chodźum, klečum, jedźum (jísti) t. 122 (laš.), młaćum t. 128, češum se (těšiti) Šemb. 56, tuto ležum dva ludźe t. 156 (opav.-ostr.), chodźum Lor. h.-ostr. 53, (sestry) něch do kostela chodzjum, chlapců za sum (za sebou) něvodzjum Suš. 775 (z Bavorova); už nas tam něpuščom, už tam tvardo spiom BartNPís. 142, (zlí chlopi) v karcmě robiom křik Šemb. 80 (pol.-slc.) baby šedzom v izbě t. [27]číslo strany tiskuc) Na místo koncovek náležitých vstupují novotvaré.

Zejména bývá -ějí, -ejí a -ějʼ, -ejʼ místo ve vzorech trpěti a prositi, tedy trpějí a trpějʼ, prosejí a prosejʼ, patrně analogií podle 3. pl. umějí, sázejí atp. Novotvarem tímto liší se 3. os. množ. od 3. os. jedn.: sing. trpí, prosí a plur. trpějí, prosejí atd. Lišení to je také příčinou, že se tyto novotvary ujaly; u sloves věděti a jísti je 3. os. jedn. ví, jí proti 3. množ. vědí, jedí, tu liší se sing. a plur. jinak, a proto novotvary vědějí, jedějí se obecně neujaly. Příklady tohoto novotvaru vyskytují se porůznu a při některých slovesích již v době staré, na př. mnějí: ti, ješto mniegi ŠtítPař. 41ᵇ, někteří mnyegi EvOl. 205ᵃ, kteřížto mnyegi Koř. 2. Koř. 10, 2 a j.; chtějí: již chtieji Hlah. ž. 30, 15, že chtiegi Baw. 177 a j.; jiné: věrní ſtrpiegí HusPost. 57ᵃ, druzí hagiegí t. 29ᵃ atd. Ale obecně u kteréhokoliv slovesa sem patřícího vystupují a šíří se podle známých mi dokladů od pol. stol. XVII: (vojáci) loupějí ČernZuz. 61, (lidé) pravějí t. 64, (lidé) vidějí t. 254, ať hledějí t. 308; přídavky zapsány stogegy KolEE. 400ᵇ (1643); činí neb činěgj Rosa 147, prawěgj Drach. 108, mluwěgj t., ſeděgj t., widěgj t.; sousedé ſwitiegj a chodiegj KolG. 79ᵃ (1703); (oni) bauřegj Nitsch (1709) 11, křičegj t., choděgj t. 18, prawěgj t., držegj t. 34, wažegj t. 45, držegj t. 46 atd. (tu zpravidla); mnozí držegi Beck. 1, 254, ſlyſſegi t. 1, 57, (tři stolice) ſtogegi t. 1, 284, kacíři bauřegi t. 1, 78, mnozí se honoſegi t. 1, 145, haſegi se svíce t. 1, 188, včegi t. 1, 265, mluwěgi t. 1, 515, hřeſſegi t. 3, 67 a j. (zpravidla u Beck.); hláſegj Froz. 46, neshořegj BílA. 26, diwěgj ſe t. 12, takoví vſlyſſegi BílC. 197, nemſtěgi ſe BílD. 342, půſoběgj t. 268 atd. (často u Bil.); pastýřové ſpěgi VesA. 142ᵇ; (oni) položejí Voln. 10, sedějí t. 11 (často); (oni) stratějí Šefl 33; nawratěgj Kon. 563, wykročegj t. 208 a j.; trpěgj Seel. 331, ſtogegj t. 299, widěgj t. 76, choděgj t. 39, včegj t. 83, ſwědčegj t. 60, nábožně se poſtěgj t. 26 a j. (u Seel. velmi často), hody se ſlawěgj Květy 1834, 283 a j. V grammatikách té doby bývá tvar starý i nový: Jandit² činějí prý elegantius než činí, Dolež. ležj i ležegj 104, učj i učegj 106, Pelzel² učí i učejí 118, Tomsa leží i ležejí a ležej 280, Tham (1811) hledj ahleděgj atp. V nč. zachovává se v jazyku knižném; v jaz. ob. je pravidlem trpějʼ, prosejʼ atd., místy též trpějí, prosejí BartD. 2, 281 (dač.), a je tu tedy ve vzorech uměti, sázeti a prositi, trpěti v 3. os. množ. všude tvar stejný -ějʼ, -ej' n. -ějí, -ejí.

V nář. lašském bývá koncovka přejatá -eju (z -ejú), na př. klečeju, bojeju se, choděju BartD. 122.

V některých nářečích vznikají naopak novotvary místo -ějí, -ejí, tedy: (oni) umí, sází atp. místo umějí, sázejí atd., zase patrně analogií podle 3. pl. trpí, prosí atp. To je zejména v nář. doudl.: školáci umí, zedníci staví, chlapci hází Kostm. 26; domažl. a chod.: (oni) umí, dovádí Keb. domažl. 12, voni shání Šemb. 15, zvoníci vyzvání t., voni huráží chod. 39, humí t.; místy v podkrk.: voni vynáší Šemb. 30, voni vodchází t.; místy [28]číslo strany tiskuv mor.: chlapci umí, hází BartD. 2, 281 (dač., vedle -ejí), děti rozumí všemu t. 138 (zábř.), lidé se schází Šemb. 41 (podhor.), oni umi t. 54 (laš.), (oni) rozumí Hoš. č.-mor. I, 73–74, holky sází hlavaticu t. V týchž nářečích tvary náležité trpí, prosí atp. trvají a nemění se v –ějí, -ejí, takže tu pak všecka slovesa vzorů nahoře vytčených mají ; příklady z doby starší jsou: (práva) ješto sluší k dědičným zbožím Tovač. 17, mnozí pokušení ſnáſſý Kon. 449 a j., lidé pocházij Puch. 54ᵃ, (oni) propuſſtij Kol A. 1513, (oni) propauſſtij t. 1516, dvě kopě jemu schazij KolB. 1521, (hosté) přísluší Drn. 90 (140), (kteří) rozumí t. 73 (115), (děti) osiří t. 97 (140), mnozí příkladové se nachází Slav. 24, nynější časy toho nedopouští ŽerKat. 147, kteříž (plavci) nic nerozumí ČernHeřm. 250, knihy Čechům neſcházj Froz. 20, včeličky med snáší Voln. 22 atd.; také v nynějším jazyku knižném vyskýtává se tvar místo -ejí, na př. všickni umí Květy 1834, 324 atp. z neumělosti: spisovatel nebo řečník ví, že za vulgární trpějí, prosejí atp. je knižné náležité trpí, prosí, domnívá se, že také místo tvarů obecně užívaných umějí, sázejí atp. má býti umí, sází atd., a píše nebo mluví tak, ovšem chybně.

V nářečích, která mají ve vz. trpěti a prositi 3. pl. -iá atp., bývá stejná koncovka ovšem také v novotvarech sem náležících, na př. uḿá BartD. 1, 78 (val.), uḿa t. 127 (laš.), uḿo (-o z -á) t.

V nářečí pak lašském místy, kde v týchže vzorech jest -u a vlivem polským -um, jest také 3. pl. uḿu BartD. 1, 127, umiu t. 137 (sev.-opav.) a uḿum t. 127 a Lor. h.-ostrav. 53.

V Šemb. 142 čte se také: (vrchy) śe vypinâja, (lidé) ruhaja śe, na pohled novotvary -aja, za -ajú, podle ceša (= *tešá) tamt.; ale doklady ty nejsou dosti jisté, je tu také 3. pl.: (lúky) raduju śe t.

d) V nářečích východních, zvláště v moravských, vznikají ještě jiné novotvary tím, že se ve vzorech trpěti a prošiti ku praesentním kmenům trpi-, prosi- přivěšuje:

jednak koncovka -já, abstrahovaná s tvarů, jako jsou pl. 3. toṕá, robjá atp. (v. zde napřed), a vzniká tedy zakončení -i-já: trpijá, prosijá atd.;

jednak koncovka -jú (dial. obměněná v -jó atd.), abstrahovaná s tvarů, jako jsou pl. 3. děłajú, kupujú atd. (v. zde napřed), a vzniká tedy zakončení -i-jú (obměněné v -i-jó atd.): trpijú, prosijú atd.

Toto pak -ijá a -ijú dostává se analogií také do vzorů uměti a sázeti, zejména tam, kde také ostatní osoby praes. mají koncovky stejné, jako jsou ve vz. trpěti a prositi; na př. v nář. přer. je sg. 1. umim, kácim, 2. umiš, káciš atd. jako v sg. 1. sedim, prosim, 2. sediš, prosiš atd., proto vzniklo tu také v pl. 3. umijó, kácijó stejné se sedijó, prosijó atd.

Jsou tu tedy koncovky a tvary

-ijá: sedijá tam třé kohúti Suš. 259, trápijá mja tvé ostrožky t. 173 (z Komně); činijá, vinijá Šemb. 115 (horno-běč.), tuto ležijá dvá ludja t. 158 (slc., trnav.); s kvantitou změněnou [29]číslo strany tisku-íja: hoříja, klečíja, bojíja sa, prosíja, umíja BartD. 1, 25 (zlin.), stojíja t. 32 (pomor.), umíja, klečíja, prosíja t. 77 (val.), chodíja, nosíja, íja (jedí) víja (vědí) t. 2, 4 (napaj.), kavky-li letíja či Turci běžíja Suš. 125, ruce neličíja (stěny) t. 497;

-ijú: chodijú, umijú, ijú, vijú BartD. 2, 3 (sazov.), na mšu svatů zvonijú panenky se strojijú Suš. 23 (z Osvětiman), husičky chodijú t. 520; sedijú, ijú, vijú BartD. 2, 92 (nezamysl.); činijú, vinijú Šemb. 123 (mor.-slov.) ležijú t. 157 (též); doklad tomu z doby starší: umygu (uměti) Fl. Kn. 39 (XVIII stol.);

-ijau, -ijou: spijau dormiunt Blah. 268 (z okolí Hulína, doklad ze XVI stol.), klečijou, hořijou, umijou BartD. 1, 53 (dol.), ležijou t. 93 (kel.), chodijou, ležijou, jijou, vijou t. 2, 227 (třeb.), umijou t. 258 (žďár.); zoubky vypršijou Suš. 258, husaři krmijou pak napojijou t. 580; zdlouženo -ijú: ležíjú, běžíjú, stojíjú BartD. 1, 32 (pomor.); -íjou: chodíjou, klečíjou BartD. 2, 273 (jemn.); jinde -ijó s různořečními obměnami -ijó, -ijõ : sedijó, prosijó, umijó, kácijó BartD. 2, 29 (holeš.), umijó, kácijó, ijó, vijó t. 53–55 (přer.), chodijó, umijó, jijó a jedijó, vijó a vědijó t. 150 (slavk.), humijó, hijó, vijó t. 175 a 176 (brn.); svíce hořijó Suš. 48, dvě růže stojijó t. 283, zedníci stavijó t. 548, sódijó synečka t. 149 (Slavíkovice, Rousínov); vozijó, ômijó, kácijó, jijó, vijó, Bart.D. 2, 81–83 (olom.); chodijõ, zdržijõ, jijõ a jedijõ, vijõ a vědijõ t. 138 (zábř.);

-iju : chodiju, učiju se, iju Bart.D. 2, 37 (přer.), sudiju se Kopřivjane Suš. 336 (Příbor).

Místy bývá ve 3. os. množ. koncovka jiná, když se oniká, než jindy; na př. říká se obyčejně: oni chodí, oni rozumí, ale v onikání: věřeji mi! jak viději! to si povážeji! Hoš. č.-mor. I. 74; chlapci už se umí modlit, oni vozí, ale v onikání: viději! tak souději! věřijou! jen sedí! t. II, 100; chodźum, ale v onikání: vědźa, to je tak! slyša! Lor. h.-ostrav. 53.

B. Přípona slabší 3. os. množ. byla -nt: skr. impf. abōdha-n a aor. abudha-n (m. -nt), ř. ἒλειπο-υ a ἒλιπο-υ (taktéž), lat. lega-nt, veli-nt atd. V slovanském aor. silném nesą atp. z pův. -o-nt splynulo -nt s kmenovým -o-, vznikla nosovka a koncové -t se odsulo. V češtině je z toho -ú : stč. nesú tulerunt. Koncovku kvalitativně touž, jen že krátkou stč. -u má také impf.: stsl. nesêachą stč. nesiechu atd.: a také zde je z pův. -o-nt, s touž příponou osobní -nt. V aoristech slabých stsl. pišę, nesošę atp., stč. pichu, nesechu atd., jsou koncovky rozdílné, ale přípona osobní -nt jest v obou: je ze staršího, -ьnt pův. -n̥t, a -u je ze staršího pův. -o-nt.

V OtcA. psáno: (korábi) vſtrnowach na horách 443ᵃ, v tu dobu popluch na ně korábi nepřítelščí 444ᵇ, t. j. -ch místo –chu; omylem.

Co se týká kvantity této koncovky, tedy je v impf. a aor. slabém bezpečně krátké -chu; svědectví tomu je v srb. pletijahu a stpol. –chó [30]číslo strany tisku(ǫ´ = ę, a pol. ę je = česk. u; proti tomu ǫ´ǫ´ = ą = ú), srov. Brückner v Jag. Arch. 11, 477, pak Miklosich, Über die langen Vocale 64 a Listy filol. 1879, 318. V Mat. bývá ovšem psáno -chuu: branyechuu 16, noſſiechuu 33, zdiechuu 31 a j., gydechuu 20, nalezechuu t., bychuu t. a j.; ale tu je psáno také: w ſtrachuu 19, dat. hrziechuu 41, duchuu 42 atp. místo -chu, psané v tomto textě impf. branyechuu, aor. gydechuu atd. nemohou se tedy bráti za svědectví, že by tu byla koncovka bývala dlouhá -chú.

Pro aor. silný je svědectví pro v dokladě: doňadž ščěpóv neotrsazzŭ-.., včě Pilat na ščěpy zřieti Jid. 71, a poněkud analogie s 3. pl. praes. . Naproti tomu možno ukazovati k tomu, že jsou texty, které délku označují hojně a při tom mají v tomto tvaru jen -u, na př. p′wedu BiblB. 7, 32, t. 8, 22, p′neſu t. 9, 29 a j. Délka není zde docela jistá a v transkripci může bývati nestejnost. Šafařík v Poč. 109 a v ČČMus. 1847, I. 166 transkribuje jidú, nalezú, padú, zdvihú atd., a tohoto trvám pravdě podobnějšího způsobu přidržuji se také.

Kmeny tvarů slovesných.

Kmeny tvarů slovesných poznáváme analysí těchto, zejména odpínáním přípon ohýbacích. Budeme tedy zde dále nejen o kmenech, nýbrž spolu o tvarech slovesných jednati[3]Srov.Brugmann, Grundriss II, 868—1329, Kurze vergl. Gramm. 494—559; Leskien, Handbuch2 99sl., 4110 sl.).

V aor. a impf. patří ke kmenu také augment. Jest to částice e, na př. ř. aor. ἒ-λιπου z pův. é likom, impf. ἒ λειπου, skr. aor. á-budham impf. á-bōdham. Původu jest temného, a poněvadž bývá jen při tvarech znamenajících minulost, tedy bylo jejím úkolem bezpochyby, vytýkati význam minulosti. Ale užívalosti se jí jen fakultativně : ve vēdech jsou v obyčeji tvary s augmentem i bez augmentu, v řečtině homerské taktéž, a u většině jazyků indoevropských augmentu vůbec není. V. Brugm. II, 859-868. V slovanštině, rovněž jako v nejblíže příbuzných jazycích baltských a germánských, augmentu není, mimo snad zbytek jeho v koncovce imperfekta -jachъ, dêla-(j)achъ atd., je-li správný výklad, že tato koncovka je z býv. imperfekta ēsom = *e-es-om, o čemž v. v § 25.

Ke kmenu patří dále také reduplikace, na př. v ř. praes. δί-δωμι, perf. δέ-δωϰα, skr. praes. da-dāmi, perf. da dāu atd., v jistých tvarech pravidelná. V slovanštině reduplikace k tvoření kmenů slovesných pravidelně užívané není; jsou jí jen stopy v kmenech praes. da-d- v damь č. dám z da-d-mъ atd. a stsl. de-d- praes. deždą z de-d-ją, o kterých v. I. str. 85.

[31]číslo strany tiskuPraesens.

Praesentem rozumíme praes. indik., na př. nesu, ponesu, prosím, vyprosím, padám, padnu atp.; slovesa ponesu, vyprosím, padnu atp. (perfektiva) mají význam budoucí, ale se stránky tvarové jsou praesentia a patří tedy sem.

Praesentní kmen dostaneme, když odepneme přípony osobní. Na př. v 2. sg. neseš z nesešь, 2. pl. nesete jsou přípony osobní -š (-šь) a -te, a kmen tedy nese-; v 3. pl. psl. nesątь z nesontь je přípona os. -ntь, a kmen tedy neso-; atd. V kmenech praesentních neso-, nese- je společný kmen základní nes-, a -o, -e jsou přípony kmenotvorné, t. j. přípony, jimiž uvedené kmeny praesentní jsou utvořeny.

V češtině a vůbec ve slovanštině máme kmeny praesentní šestery:

I. Kmeny s příponou kmenotvornou -o, -e. Na př. kmen praes. nes-o-, nes-e-, praes. nesu, 2. sg. nese-š z nese-šь, 2. pl. nese-te, 3. pl. nesú psl. nesątь z neso-ntь, z kmene základního (zde zároveň kořene) nes-; – kmen praes. ber-o-, ber-e-, praes. beru, 2. sg. béřeš z bere-šь, 2. pl. béře-te z bere-te, 3. pl. berú psl. berątь z bero-ntь z kmene základního (zde zároveň kořene) ber-. – V oboru těchto kmenů jsou také dva, které mimo příponu -o, -e mají v slabice kořenné sesílení -e- v -ę-: sęd-o-, sęd-e- z koř. sed-, a lęg-o-, lęž-e- z koř. leg-, stč. praes. sadu, sědeš atd.

Poznam. V indoevr. prajazyku byly také kmeny s příp. -dho, -dhe a -do, -de, srov. Brugm. II, 1045sl. Z toho obého je do slovanštiny-do, -de a máme tuto příponu v slovesích : kladu psl. kladą (lit. klo-ju), km. kla-do-, kla-de-; vladu stsl. vladą, km. vol-do-, vol-de- (lit. veł-du, got. val-da, něm. walte, z koř. ṷel-,lat. velle); jdu psl. j-ь-dą, km. j-ь-do-, j-ь-de- (s hiátovým j-; -ь- z pův.-i-,kořene oslabeného z ei̯) ; jědu stsl.jadą, km. pro češtinu j-ê-do-, j-ê-de- (s hiátovým 'j-; koř. -ê- v j-ě-chati rus. ê-chatь); budu psl. bądą, km. bą-do-, bą-de-, o němž v. § 59. Souhláska -d- přípony této splývá však s kořenem, z něhož jest pak na př. inf. klásti stsl. klasti z klad-ti, part. klad stsl. kladъ atd., a při kmenech praesentních klado-, klade- atd. jeví se pak jako přípona jenom -o, -e, tedy kmenové přípony (a kmeny) stejné jako zde v I.

II. Kmeny s příponou kmenotvornou -no, -ne. Na př. kmen praes. mi-no-, mi-ne-, praes. minu, 2. sg. mine-š, 2. pl. mine-te, 3. pl. minú z mino-ntь, z kmene základního mi-; – kmen praes. tisk-no-, tisk-ne-, praes. tisknu, 2. sg. tiskne-š, 2. pl. tiskne-te, 3. pl. tisknú z -no-ntь, z kmene základního tisk-.

III. Kmeny s příponou kmenotvornou -jo, -je. Na př. kmen praes. la-jo-, la-je-, praes. laju, 2. sg. laje-š, 2. pl. laje-te, 3. pl. lajú z lajo-ntъ, z kmene základního (zde zároveň kořene) la-; – kmen praes. kry-jo-, kry-je-, praes. kryju, 2. sg. kryje š, 2. pl. kryje-te, 3. pl. kryjú z -jo-ntь, [32]číslo strany tiskuz kmene základního kry-; – kmen praes. dêla-jo-, dêla-je-, praes. stč. dělaju, 2. sg. děláš z dêlaje-šь stsl. dělaješi, 2. pl. děláte z dêlaje-te, 3. pl. dělajú z dêlajo-ntь, z kmene základního dêla-; – kmen praes. umê-jo-, umê-je-, praes. stč. uměju, 2. sg. umieš z umêje-šь stsl. umêje-ši, 2. pl. umiete z umêje-te, 3. pl. umějú, z umêjo-ntь, z kmene základního umê-; – kmen praes. kupu-jo-, kupu-je-, praes. kupuju, 2. sg. kupuje-š, 2. pl. kupuje-te, 3 pl. kupujú, z -jo-ntь, z kmene základního kupu-; – kmen praes. tes-jo-, tes-je-, praes. tešu, 2. sg. tešeš z tesje-šъ, 2. pl. tešete z tesje-te, 3. pl. tešú z tesjo-ntь, z kmene základního (zde zároveň kořene) tes-.

IV. Kmeny s příponou kmenotvornou -i. Na př. kmen praes. pros-i-, tьrp-i-, praes. 2. sg. prosí-š, trpí-š z -i-šь, 2. pl. prosí-te, trpí-te atd., z kmene základního pros-, tьrp-. Tvary praes. 1. sg. psl. prošą, tьrpą, stč. prošu, trṕu mají na pohled kmen -jo, ale bezpochyby vznikly analogií podle nesą, tešą atd., srov. § 7; o tvarech pak 3. pl. psl. tьrpętь, prosętь, stč. trpie, prosie v. § 14.

V. Kmen s příponou kmenotvornou -a. Toho druhu jest jediný kmen jьma-: je to kmen praesentní, jak se vidí na tvarech praes. 1. sg. stč. jmám stsl. imamь z psl. jьma-mь, 2. sg. stč. jmáš z jъma-šъ atd.; je téhož kořene jem-, jako jьm- v praes. jmu stsl. imą psl. jьmą atd.; a má kmenotvornou příponu -a, jьm-a-; příslušný k němu kmen infinitivní jest jьm-ê- stsl. imě- č. jmě-; srov. Wiedemann v Jag. Arch. 10, 655 sl. a Brugm. II, 959 a 1401. Původ přípony -a kmene jьm-a- je nejasný; někteří ji spojují s příponou -na skr. sloves třídy IX, ju-nā-mi, a vykládají tedy jъmamь stsl. imamъ z jьm-na-mь atd., Wiedemann Beitr. zur altbulg. Conjugation 1886 (upouští od toho výkladu v Jag. Arch. 10, 174), Jagić v Arch. 10, 174, Vondrák Altksl. Gramm. 238, Pedersen v KZ. 38, 348–353.

VI. Konečně jsou kmeny praesentní bez přípony kmenotvorné vêd-, dad-, j-êd- stsl. j-ad- z j-ēd-, j-es-, praes. vím stč. viem, dám, jím stč. jiem, jsem stsl. jesmь, z vêd-mь, dad-mь, jêd-mъ, jes-mь. –

Přípony, jimiž praesentní kmeny druhu I–V jsou utvořeny, můžeme nazývati také jejich příznaky; kmeny sem patřící jsou tedy příznakové; a naproti nim kmeny druhu Vl. bezpříznaké.

Kmeny příznakové končí se samohláskou, bezpříznaké souhláskou; proto bývají také nazývány ony samohláskové, tyto souhláskové.

Mezi příponami praes. -o a -e je rozdíl stupňový, jako v nesu-nosím, srov. I. str. 68. Kmen -o byl původně v 1. os. du., 1. os. plur. a 3. os. plur., v ostatních pak byl kmen -e: při tom ovšem nehledíme k 1. os. jedn. -ą, o jejímž původu v. v § 7. Bylo tedy kdysi: sg. 2. nese-šь, 3. nese-tь, du. 1. neso-vê 2. nese ta 3. nese-ta (-te), pl. 1. neso-mъ 2. nese-te 3. neso-ntь atp.; ale analogií uvedeno -e také do 1. du. a plur. a jest 1. du. stsl. nese-vê č. nese-vě, 1. pl. stsl. nese-mъ č. nese-m atd., srov. Schmidt v KZ. XXIII, [33]číslo strany tisku359 a j. Působil při tom bezpochyby vliv tvarů měkkých, kde -o pravidelně se mění v -e, a byla tedy na př. 1. os. plur. tešemъ proti nesomъ, v aor. silném, kde není kmenů měkkých, střídá se žádané -o a -e pravidelně a bez odchylek, jež vidíme v praes. Srov. Uljanov, Rus. Filol. Vêstnik 20 (1888) 20 sl.

Co tuto o praesentní příponě -o, -e pověděno, platí také o -no, -ne a -jo, -je.

Když přípona -jo, -je přistupuje ke kmenu souhláskovému, spojuje se kmenová souhláska s příponovým -j- a vyvíjejí se tu náležité hláskové změny: z tes-j- je teš-, z met-j- je stsl. mešt- č. mec- atd.

Přípona praesentní -i je při slovesích vzoru tьrpi- inf. tьrpê-ti, a vz. prosi- inf. prosi-ti, a jeví se tu zřetelně v praes. sing. 2. trpíš, prosíš z -i-šь, 3. trpí, prosí z -i-(tь) atd., mimo 1. sg. stč. trṕu, prošu psl. tьrṕą, prošą a 3. pl. stč. trpie, prosie psl. tьrpętь, prosętь.

U sloves vz. tьrpêti je tedy kmen praes. tьrp-i- a v 1. sg. tьrṕą na pohled kmen tьrp-jo-, a v kmenových příponách -jo a -i = pův. -ḭo a mohl by býti opět rozdíl stupňový, srov. Brugm. II, 1063 sl., t. 1081 sl. a Brugm. Kz. 525. Podle jiného výkladu jest tьrp-i- kmen vlastně optativní, utvořený z kořene souhláskového tьrp- příponou -i = pův. (stupně nižšího, proti vyššímu -ḭē), srov. J. Horák, Z konjugace souhláskové 1896, 27 sl.; v 1. os. sg. trṕu psl. tьrṕą, tьrpją z tьrpi-ą, je koncovka bezpochyby analogií podle nesą, tešą atd., a v 3. pl. tьrpętь je téhož původu jako v dadętь atp., z pův. -n̥ti, srov. §§ 7 a 14 a J. Horák l. c. 48 sl.

U sloves vzoru prosili vysvětluje se kmen pros-i- takto: byla a) denominativa s kmenem praes. -i̯e (pro 2. sg. atd., jde tu jen o ty tvary praes., které mají v slovanštině zřetelný kmen -i), na př. skr. dēva-ja-ti adorat; když jméno, z něhož sloveso (denominativum) se tvořilo, bylo kmene -i, tedy měl kmen tohoto slovesa koncovku -i-i̯e, jak svědčí lit. daly-ju dělím z dali-s díl; vedle toho byla b) kausativa s příp. praes. -ei̯e, na př. skr. vēd-aja-ti činí vědomo, bōdh-aja-ti budí; do slovanštiny je z obého -ьje, kmeny kdysi rozdílné a) -i-i̯e a b) -ei̯e spadly v jedno; praesens slovanské mělo by vlastně býti a) gostьješь atd. (denom. z gostь) a b) vortьješь atd.; ale v b) byl pravidelný kmen inf. -ī, psl. vorti-ti lit. varty-ti; a tento kmen je přejat do praes.: 2. sg. prosi-šь, 3. prosi-tь atd. Srov. Brugm. II, 1134 sl. a 1144; poněkud jinak (i z ьjь pův. eje) Schmidt v KZ. XXV, 109. V 1. sg. prošu psl. prošą, prosją z prosi-ą je koncovka bezpochyby analogií podle nesą, tešą atd., jako v tьrṕą, v. § 7. O 3. plur. prosętь v. § 14.

Pro češtinu je tu dále ještě přípomenouti, co následuje.

1. Slabika kořenná bývá někdy dlouhá, proti krátké tvarů jiných, na př. sg. 1. mohu, 2. móžeš, 3. móže ... pl. 3. mohú, zovu-zóveš . . zovú, beru-béřeš. . berú atp.; o tom viz při vzorech a slovesích jednotlivých. Podnět a popud k tomuto dloužení podle domnění Vondrákova v Bezzenb. [34]číslo strany tiskuBeiträge 30, 120 sl. vyšel od optativu možь (v. doleji v § 80), za nějž je právem dlouhé móž; podle toho pak i móžme, móžte a móžeme, móžete atd., a analogií také zdloužené zóve-, béře- atd.

2. Přípona -je stáhla se v době předhistorické s koncovou samohláskou -ê, -a kmene základního, tedy ve spojení -ê-je-, -a-je-. Ale ne vždycky; na př. umê-je-šь je staženo v umieš, dêla-je-šь v děláš atp., a sê-je-šь stč. sěješ, laje-šь č. laješ je nestaženo. Není pochyby, že záleželo velice na přízvuku; ale jaké tu bylo pravidlo, není dosud nalezeno, srov. III, 1. str. 579. Případy, ve kterých stažení se stalo, jsou:

-êje- staž. v -ie ve vz. III. 1 stč. umie-, umieš, umie atd., nč. zúž. umí-, z umêje- (přízvuk v rušt. umḗješ atd.); krom toho u sloves obyčejně jinam kladených stč. smie-, smieš audes, smie atd., nč. zúž. smí-, ze smê-je-(přízvuk v rušt. smếju, proti tomu nestaž.: směješ se atd. ze smêje- rusk. smêjëšьsja) a die-, dieš dicis, die atd., nč. zúž. dí-, z dêje-;

-a-je- staž. v -á- ve vz. V. 1ᵃ dělá-, děláš, dělá atd., z dêla-je- (rusk. dếlaješь atd.); ve vz. parallelním V. lᵇ sáȥá- ze sáȥa-je- stalo se totéž, krom toho však přišly později ještě změny jiné, totiž přehláska a zúžení, a z býv. sáȥá- je tedy stč. sázie- a nč. sází-.

3. Kmenová souhláska změněna jest od přípony -e, -í způsobem náležitým dílem již v době psl., dílem až v době západoslovanské a české: z tek- je psl. teče-, z ber- je č. béře-, z tok- točí-, z ran- raňí- atd.; v nář. vých. měkčí se od -e také n-, d-, t-, s-, z- a jest pňe, padňe, veďe, pleťe atd. Hatt. 24 (slc., tu psáno -ne atd., vysl. -ňe atd.), lahně, sedně, vedětě t. j. lahňe, sedňe, veďeťe atp. BartD. 38 (súch.), 105 (laš.), vedzěcě t. 40 (hroz.), plećeće t. 123 (laš.), plečeče t., něśe, veźe t. 106 (laš.). –

4. Kmenové v praes. je vždycky dlouhé: trpíš, prosíš, trpí, prosí atd. Že tak bylo již v době staré, je dosvědčeno doklady staropísmými, jako na př. pomny̆ſſ Jid. 170, zzkuty̆ſſ PilD., vzrzijſſ Štít. ř. 9ᵃ, proſijſſ t. 10ᵇ, nepomny̆ Jid. 118, člověk wydij Štít. ř. 3ᵇ, jenž zzusĭ t. j. slúží Jid. 84, úmysl zlý neprzedczý Štít. uč. 78ᵇ, co sě lijbij bohu, co nelijbij Štít. ř. 4ᵃ, hospodin rozmnozyy Pror. 5ᵃ, jenžto czynýý t. 70ᵃ, (oba) powolijta sobě Štít. ř. 94, wydijme Štít. ř. 8ᵃ, wyerzijme t. 25ᵇ, trpijte t. 20ᵇ, borzijte t. 36ᵃ atd.; a shoda se srbch. vidîš, vidîte atd. svědčí, že délka je tu prastará.

5. Za kmenové bývá v době přehlásky ú-iú-í zvratnou analogií -iú, srov. I. str. 216 sl.; na př. hrzyeſſyuſſ DalC. 37, ten ť jest ješto mezi dveřmi ſedyu Pass. 324, toho buoh vtyeſſyu t. 420, to pamatovánie czynyu nám v srdci zahanbenie t. 318, newzweſelyu sě nepřietel non gaudebit ŽWittb. 40, 2, m. hřěšíš, sedí atd. Když doba přehlásky u-i prošla, přestalo i toto odchylné -iú.

V době pak úžení bývá zase za totéž zvratnou analogií -ie (v textech západočeských), srov. I. str. 219 sl.. Na př. všeliký podywye sě a po-[35]číslo strany tiskutřěse hlavú Pror. 67ᵃ; když člověk vši svú žádost obratye u bóh Alb. 33ᵃ; hrzeſſieſs ŠtítSázav. 143ᵃ, která (žena) hrzeſſie t.; známo czinieme Perw. Otč. (z r. 1458), ten list lomieme a nepeven czinieme t. a j. (tu často tak); moře sě tocżie Troj. 225ᵃ a j.; uſlyſſieš MudrC. 58ᵇ, widieš t. 79ᵇ, bogieṡ ſe t. 57ᵇ, neuczinieš t. 73ᵇ, chlubieṡ ſe t. 77ᵇ a j.; klášter lezzije Lobk. 69ᵇ; on pomnje Blah. 11, držjeme t. 18 (prý podle Roha) Příklad: hledie respicit ŽGloss. 103, 32 (opakováno v ŽWittb. a bylo tedy již ve společné předloze obou těchto textů) je bezpochyby omyl, a v jiném tamt.: obdirzie yu semen eorum possidebit eam (terram) 68, 37 může býti vazba podle smyslu, plur. za lat. sing. Když doba úžení ie-í prošla, přestalo ovšem i toto analogické -ie.

6. Někdy bývá kmenové dlouhé. Doklady toho jsou: ona j’mu lagě JidDrk. 61, an tě k břěhu wezee t. 70; nevmrzee EvZimn. 34, kámen zetrzee ſie t. 23, zetrzee jej t. 33, gdee t. 41, przygdee t. 2, budee t. 6 a 17, piſſee sv. Matěj t. 5 ijeden netyezee t. 51 ; ten ſlowee ingrössator VšehK. 18ᵃ, ſlowee t. 237ᵃ; padnéte Ben. Lev. 26, 30; ſlowé Háj. herb. 135ᵇ; ſlowé VelKal. 128; Slowé pak spravedlnost Kold.² 1ᵃ, ten trhu vżiwé t. 128ᵇ; počné Beck. 3, 321, čté se t. 1, 97, zahyné t. 3, 164, přeſtané t. 3, 221, žwé t. 3, 311 a j. (tu často); dial. vedéme, vedéte, neséme, neséte BartD. 1, 61, bodéme, bodéte, možéme, možéte, vějéme, vějéte t. 77, vʹadnéme, vʹadnéte t. 78, ščepujéme, ščepujéte t. 80 (vše v nář. val., podřečí rožn.-karl., jen v 1. a 2. plur.); něsémy, něsétě, co chcétě, dojďéte, umřémy, zavřétě t. 85 (stjick., jen v 1. a 2. plur., vedle ídete a j.), vemém t. 125 (laš.), veméte t. 349 (rožn.) atp. – Z tohoto je změnami dalšími zúžené -í (-ý), v dokladech známých nejčastěji v slabice -mé: (on) ji za manželku svú wezmy Hrub. 306ᵇ, žádný nad svú naději velikých věcí před se newezmy t. 442ᵇ (z Lael.: nemo unquam spe maiora suscipiet qui etc.), že i filozofí (sg. nom.) světlejší způsob na sebe wezmy t. 354ᵇ, brání ho když kurvu puogmy t. 349ᵇ, (ten) již drziemy, již usnuv z lodí letí t. 269ᵇ, budými Blah. 350 ; – v nář. slc. -ie, srov. I. str. 143: nesieš, nesie, nesieme, nesiete, pečieš atd., minieš atd. a analogií také 1. sg. nesiem, pečiem, miniem atd., vedle pneš..., treš..., trhneš..., tešeš..., bereš... Hatt. 114 sl.; vediem, grebiem, požniem, klniem, umriem, oriem, steliem, steniem, beriem, ženiem Pastrn. 11 sl.; jedna izbu metie Koll. Zpěv., mrieš Pís. Slav., berieš Dobš., biedu trie hlady mrie Sbor. slov. (Dušek, VěstnSpol. 1890, 25 a 26). Dloužení toto má oporu v parallelních tvarech se střídnou slabikou dlouhou trpí-, prosí-, umie-, dělá- atp.; podnět pak jeho přicházel dílem též odtud, dílem, zejména v 3. sg. slové, zahyné atp., z náklonnosti osobní a místní, koncovku prodlužovati.

7. Krom toho jsou ještě některé změny dialektické jiné : v nář. han. jest -e pozměněno v -ė, -è: vėdėmė BartD. 2, 80 (olom.), vèdèmè t. 122 (zábř.); – v nář. sev.-opav. jest -o z -e: veďoš veďo veďomy veďoťo, [36]číslo strany tiskusedňoš ..., ploťoš (pleteš) ..., ploćoćo ..., pečoš .... bijoš atp. BartD. 1, 135, umřoš Šemb. 156 (krňov.), srov. I. str. 149 sl.; – jinak jest -e změněno v umrjŠemb. 162 (slc., gemer.); – v nář. lašském změněno jest vzoru dělati v -o, někdy v -u, a jest sg. 1. -om (v části moravské), -um (v části slezské), 2. -oš atd.: 1. vołom, vołum 2. vołoš 3. voło pl. 1. vołomy 2. vołoće BartD. 101, podle pravidla toho nářečí, srov. I. str. 123. – Kmenové je změněno v -ej: vozejme, klečejte BartD. 1, 52 (dol.), srov. I. str. 244, – někdy v -é pozměněno : słyšém, prosém, proséš, prosé, słyšéme, proséme atd. t. 28 (hol.) a j.; – někdy je zkráceno: ležim, platim, platiš, platite atd. t. 219 (třeb.). – A také zúžením vzniklé se krátí: ômim, kácim, omiš, káciš atd. t. 81 a 82 (olom.).

Imperativ.

Imperativ je ve slovanštině tvaru čtverého: 1. sg. 2. nesi pl. nesête nč. pněte, neste atp.; 2. stsl. vêždь pl. vêdite, č. věz, vězte atp.; 3. tьrpi, prosi pl. -ite atp.; a 4. stsl. pl. kažate atp. (vedle -ite).

V du. a plur. jest imperativ osoby 2. spolu výrazem pro osobu 3.

1. Imperativ tvaru sg. 2. nesi pl. nesête je z pův. optativu kmene -oi̯-: nesi, beri, pl. -ê-te ř. φέςοι-ϛ, φέςοι-τε, skr. bharē-š, bharē-ta, pův. bheroi̯-s, bher-te.

V sing. 2. nesi, beri jest -i za žádané -ê-s, v sing. 3. nesi, beri za žádané -ê-t; přípony osobní -s a -t tu odpadly a za koncové z -oį jest náležité -i, srov. I. str. 21. –

Kmenová souhláska měkčí se od -i, -ê způsobem náležitým dílem již v době psl., dílem ve fasích pozdějších a jest na př. psl. rьci pl. rьcête z rьk-, č. mři pl. mřěte z mьr-, pňi pl. pňěte z pьn- atd.

Sem patří:

a) imperativy sloves, jejichžto praesentní kmen -o má kmenovou souhlásku tvrdou, na př. beri pl. berête km. praes. ber-o-; zejména slovesa třídy I. 1. stsl. vedi pl. vedête, č. jdi, jděte atp., 2. nesi pl. nesête, 3. grebi, pl. grebête, 4. rьci pl. rьcête č. rci, rcete stč. rcěte, 5. pьni pl. pъnête č. pni, pněte, 6. mъri pl. mьrête č. mři, mřete stč. mřěte, II. dvigni pl. dvignête č. tiskni, tiskněte, V. 3. beri pl. berête ; –

b) imperativy sloves praes. kmene měkkého, na př. teši km. praes. tes-jo-; tu jest za -oi̯- a –ê- vždycky náležité -i-,srov. I. str. 21 ; jsou to zejména imperativy tř. I. 7. psl. pьji pl. pьjite č. staž. pí, pité, III. I. stsl. umêi, -ite z umêji, -jite, č. uměj, umějte, V. 1. stsl. dêlai, -ite z dêlaji, -jite, č. dělaj, dělajte, a taktéž sáȥaj přehlas. sázěj atd., V. 2. teši pl. tešite č. teši, V. 4. stsl. lai, -ite z laji, -jite č. laj, lajte a Vl. Kupui, -ite z kupuji, -jite, č. kupuj, kupujte. [37]číslo strany tisku2. Imperativ tvaru stsl. vêždь pl. vêdite, č. věz, vězte je při slovesích vêd-, êd-, dud- a vid-, vesměs kmene -d. Není pochyby, že se vyvinul z bývalého optativu, jehož příponou bylo pův. -i̯ē a na stupni nižším , srov. lat. s--m plur. s-ī-mus, ř. ϑε-ίη-υ plur. ϑε-ĩ-μευ atp.

Přípona -i̯ē byla v sing., a byl tedy tvar 2. os. sg. ṷoi̯d-i̯ē-s a 3. sg. ṷoi̯d-i̯ē-t. Podle známých analogií a pravidel hláskoslovných mělo by z obojího býti psl. *vêdja anebo *vêdji; ale pro tvary skutečné č. věz stsl. vêždь atd. jest předpokládati, že bylo psl. *vêdjь, tedy místo -a nebo -i. Odchylka tato různě se vykládá, ale výklad bezpečný dosud nalezen není, ani zvláště pravděpodobný. Byl prý impt. sg. 2. *vêd-dь, jehož přípona osobní -dь je z pův. -dhi, dochovaného nebo reflektovaného v skr. śru-dhi, i-hi, ř. ϰλυ˜-ϑι, ϊ-ϑι atp.; z *vêd-dь stalo se změnou hláskovou *vézdь (dd-zd, jako tt-st); vedle toho pak byl prý také impt. *vêd-ja, náležitě vzniklý z pův. ṷoi̯d-iē-s; a kontaminací z *vêzdь a *vêdja vzniklo *vêzdjь a dále stsl. vêždь. Srov. Brugm. I. 402 a II. 1300 a 1311. Ale výklad tento nemůže býti správný, neboť z *vêzdjь bylo by nejen stsl. vêždь, ale také česk. věžď atd., a toho není. Nověji vykládá Brugmann Grundr. II² 718 a Kz. 558 věc takto: byl imperativ pův. dā-dhi, srov. lit. dů-di z toho mělo by býti slovanské *da-dь, ale vlivem optativního kmene dadi̯ē-vyvinulo se dadi̯ь; z toho je stsl. daždь, a analogií podle tohoto je také stsl. vêždь, viždь atd.; v du. a plur. stsl. vêdivê, vêdita, vêdimъ, vêdite jsou náležité tvary optativní.

V du. a plur. byla přípona a z ní do slovanštiny -i. To zachováno v stsl. du. vêdi-vê, vêdi-ta pl. vêdi-mъ, vêdi-te atp.; v češtině však, mimo některý archaismus slovesa viděti, o němž v. v § 132, tvary náležité ustoupily novotvarům podle sing. vzniklým a jest du. vězvě, vězta, pl. vězme vězte atd.

Z výše vzpomenutého imperativu pův. -dhi mohl vzniknouti také impt. č. jdi, stsl. idi atd., psl. jьdi: kořen slovesa ire byl ei̯-, na stupni nižším i-, a z toho tedy impt. pův. i-dhi, reflektovaný v ř. ϊ-ςι a skr. i-hi; z i-dhi stalo se do slovanštiny *j-ь-dь, a toto prý podle impt. nesi, vedi atp. změněno v jьdi; srov. KZ. XXXIII, str. 158. Ale podobnější jest výklad, že impt. psl. jьdi praes. jьdą atd. je z kmene utvořeného příponou -do- atd., srov. § 16 č. III.

K imperativu (optativu) tvaru stsl. vêždь atd. patří také tvary stsl. sg. 2. 3. chošti, choštь a možь; prvý má v dokladech význam někdy imperativní, někdy indikativní, druhý jen indikativní, na př. impt. ne chošti jasti noli edere, ne choštь, indik. ašte chošti, jeliko možь vъzmi quantum potes sume Mikl. Gramm. III² 91 sl.; při významu indikativním je tedy položen optativ za indikativ, je tedy pověděno »chtěl-bys, mohl-bys, -by« místo »chceš, můžeš, chce, může«. Reflexy tvarů těchto pronikají ve slovanštině všude, a v češtině patří sem zejména tvary praes. chc- místo chce-, na [38]číslo strany tiskupř. pl. 1. chcme 2. chcte vedle 1. chceme 2. chcete, sg. 3. móž pl. 1. móžme 2. móžte atd. vedle móže, móžeme, móžete, v. §§ 132 a 80.

3. Imperativ tvaru -i pl. -ite, v tř. III. 2. psl. tьrpi, -ite a IV. prosi, -ite, je podle Brugm. II, 1278 injunktiv, t. j. tvar s kmenem praesentním, ale osobními příponami slabšími, tedy sg. 2. 3. -i z -i-(s), -i-(t) proti indik. 2. -i-šь, 3. -i-tь z -i-si a -i-ti. Původ kmenového -i- není jasný.

4. Imperativ tvaru kažate vyskýtá se jen ve stsl., a tu jen v plur. sloves. třídy I. 7 a V. 2 : pъjate, kažate atp., vedle -ite. Srov. Mikl. I³ 135 a 140 sl., III² 90, Wiedem. 27–30. Výklad mu podává Leskien v Jag. Arch. 4, 148 (z analogie podle berête: ê znělo dial. jako a a podle toho změněno kažite v kažate, srov. stč. impt. plačěm,, slepcěmy, žebřěte atp.), Jagić v Cod. Mar. 448 (podobně), Oblak v Jag. Arch. 10, 148 sl. (-a-te prý konjunktiv za starší -ē-te, srov. ř. λj-η-τε; proti tomu Brugm. II, 1314: pro analogii λέγ-η-τε měly by býti také příklady v tř. I. 4 žьž-a-te atp., a těch není), Vondrák Altkslav. 201 sl. V češtině imperativů takových není.

V češtině vyvíjejí se pak dále některé změny a zvláštnosti, dílem všeobecné, dílem jen dialektické nebo jen v některých třídách nebo při některých slovesích.

1. Změny hláskové vykonávají se ovšem podle svých pravidel: imperativy pьji, kryji atp. stahují se v pí, krý atd., nč. pij, kryj atd. jsou novotvary; kmenová souhláska tvrdá měkne od následujícího -i, -ě-, na př. tisknu tiskňi, tiskňěte; z -ě- je sklesnutím jotace -e-, stč. mřěte, tiskňěte atp., nč. mřete, tiskňete; za -i bývá v době přehlásky u-iu-i zvratnou analogií -iu, srov. I. str. 216 sl., na př. otpuſtyu mi remitte ŽWittb. 38, 14, vzrzyu videas t. 127, 6, ſlozyu jě depone t. 58, 12; atd.

2. Koncové -i v 2. a 3. os. jedn. zaniká, kdekoli vyslovení koncovky i bez něho je snadné. V impt. uměj, dělaj, laj, kupuj atp. stalo se to již v době předhistorické. V impt. vedi, beři, teši, trpi, prosi atp. bývá -i ještě v textech stč., na př. tolikéž (svědkův žalovaný) wedy Rožmb. 134, neotzowy mne ne revoces ŽWittb. 101, 25, v svéj zemi ſedy DalC. 67, naklony ucho své inclina ŽWittb. 85, 1 atd., ale jen zřídka; již v stč. je valnou většinou a v nč. pravidlem veď, beř, teš, trp, pros atd., t. j. -i zaniklo, kde vyslovení koncovky bez něho nebylo nesnadné, ale zachováno v impt. pni, mři, tiskni, bdi, cti, pomsti, pozvi atp., poněvadž by tu vyslovení bez -i bylo obtížné nebo nemožné. Proto také zůstává -i zpravidla, když je k imperativu připojeno enklitické -žʼ: vediž, prosiž atd. vedle veď, pros; veď-ž, pros-ž atd. bylo by těžko vysloviti. Když v enklitickém -že samohláska je zachována, je výslovnost snadnější a imperativní -i může odpadnouti: nemilcz-ze ne sileas ŽWittb. 34, 22, poďže Suš. 122, synečku přijďže t. 405. Míra snadnosti jest ovšem nestejná, a proto vyskytují se také v této [39]číslo strany tiskuvěci nestejnosti, na př. jest impt. polehči, obměkči Us. a také lehč, , lehcz sobě Ben. Ex. 23, 21, obmiekcż úmysl Vít. 61ᵃ atd., jest paa patři, šea šetři, polea polepši atp. Us. K mýliti jest impt. myl mylte, aniž se v tom starosta myl VšehJ. 133; ale v ob. mejliti je skupina -jl-, a proto impt. -i: nemejli se Us. ob. Podobně -mhouřiti: impt. zamhuř oči Us. a zamouři Us. ob. (skup. -ṷř-). V nářečích východních bývá -i častěji přes míru západní, na př. přijdi ke mně Kulda Poh., zas sem prídi Dobš. Póh., pusti chrta Koll. Zpěv., hned mi listok odpiši t., srov. Dušek, ve Věstn. kr. Č. Spol. nauk 1890, 34; a naopak bývá přes touž míru vynecháno, na př. nežeň m. nežni BartD. 2, 174 (han., brn.), sedň’ se t. 202 (han., třeb.).

3. Parallelní výrazy veď-vediž, pros-prosiž atp. jsou podnětem, aby se -i přidávalo – zvratnou analogií – také tam, kde po právu býti nemá; totiž k imperativům věz, viz, jez, z pův. vêdjь atd., když mají enklit. : věziž, viziž, jeziž Us.

4. Rovněž tak a v týchže mezích jako nahoře v č. 2, t. j. pokud výslovnost nebrání, vynechává se -ě-, -i- v impt. du. a plur.: nesta m. nesěta, neste m. nesěte, trpta, prosta m. -ita, trpte, proste m. -ite atp. Vynechávání toto mělo podnět a podporu v impt. sing. nes, trp, pros atp.: k singuláru tomuto přivěšuje se příslušná osobní přípona pro du. a plur., a výsledkem jest tvar bez samohlásky, tvar se samohláskou na pohled vysutou. Při tvarech s -ě-, pokud sem patří, je změna tato vykonána již v době nejstarší, příkladu pro du. nesěva, nesěta pl. nesěmy, -ěme, nesěte atp. nemáme; doklady 1. pl. -ěm : buděm, vrzěm, plačěm, boha-dle pilni budyem Štít. uč. 137ᵃ, wrrziem sě Hrad. 89ᵇ, placziem ŽWittb. 94ᵃ, 6, nepatří sem, poněvadž by tu bez -ě- bylo vyslovení nemožné. Pro tvary pak s -i- jsou doklady ještě ve stol. XIV a XV: pojděte i zatratimy jě disperdamus ŽWittb. 82, 5, vczinimy věži sobě faciamus Ol. Gen. 11, 4, pohanyme confundamus BiblH. Gen. 11, 7, sěmo przyſtupyte a u mne masti cupyte Mast. 270 sl., obratite súd, obratite, a k bohu sě nawratite Hrad. 52ᵇ, przyhotovvyte pokrm Otc. 137ᵇ a j., ale většinou a takořka pravidlem jsou tvary bez -i- již ve stol. XIV.

5. V impt. vz. III. 2. trpěti, IV. prositi a V. 2. tesati je v du. a plur. náležité -i-: trpite, prosite, *tešite atp., a mělo by se tu držeti, kde vůbec pro snadnou výslovnost nedávalo se samohlásce vypadávati, mělo by býti na př. bdite, čstite, žebřite atp.; ale za náležité -i- bývá tu -ě-, analogií podle impt. jděte, rcěte, pněte, mřěte, tiskněte atp., kde -ě- je po právu. Změna tato vykonala se ve vz. V. 2. tesati již v době předhistorické, příkladu pro žádané tešite nemáme a již v stč. jsou tu doklady s -ě-: placziem ŽWittb. 94ᵇ, 6, ſlepcziemy t. 34, 25, zebrziete a vyvrženi buďte ŽKlem. 91ᵇ, veselte sě a rzehczete Pror. 79ᵇ atp. Ve vzorech pak III. 2. trpěti a IV. prositi jest tu -ě- již v textech stč. mnohem hojnější, než -i- a skoro pravidlem: neſpiemi ale bdyemi Koř. 1. Thess. 5, 6, wiprazdniete ŽGloss. 136, 7, uprazdnyete ſie ŽKlem. 45, 11, welbiete t. 33, 4 [40]číslo strany tiskuczſtietez jej Hrad. 115ᵃ, zahanbyete sě Pror. Isa. 26, 11, kupcziete negotiamini Ol. Gen. 34, 10, spatrzietez t. 1. Reg. 23, 33 atd., nč. bděme bděte, ctěme ctěte atd. Us., mýliti ob. mejliti impt. nezmejleme, nezmejlete se Us. ob.

6. V nářečích, nejvíce ve východních, vznikají zase imperativy plur. -ime, -ite za spisovné -ěme, -ěte n. -eme, -ete tím, že se sing. -i béře za základ a přípony plurálové mechanicky k němu se připojují. Na př. v nář. chodském a domažlickém : jdi-jdime, jdite, klekni-kleknime, kleknite, pošli-pošlime, pošlite Keb. 11, pnite, třite, pošlite chod., začnime chod. Han. 44, sednite t. 159 a j., sednite, vezmite si chleba Šemb. 15 (domažl.); v nář. českomor.: dime (jděme), zavřite, řeknite, sednite si, kleknite, pomodlite se Hoš. č.-mor. I, 75 a II, 91; v nář. mor. sednime si, padnite na kolena, pošlite Šemb. 35 (obecně mor.), pošlite, zavrite, sednime si BartD. 1,34 (mor.-slov.), zavřime, zavřite t. 77 (val.), pnimy, pnitě, třimy, třitě, padnimy, padnitě t. 125 sl. (laš.), sednite, lehnite, zavřite, utřite atp. t. 2, 224 (třeb.), t. 239 (kunšt.), t. 245 (žďár.), t. 103 (letov.), t. 145 (slavk.), dite t. 139 (rožn.), dźiće t. 132 (laš.) a j., pnime, pniće, třime, třiće, modliće śe, pošliće Lor. h.-ostrav. 52 a 56; dial. mor. doklady tomu jsou již z 2. pol. XV v Comest.: przecztite lid 100ᵃ, a v OlMüllB.: každý poklaknite na svá kolena 618, klaknite na svá kolena t. 620; v nář. slc. pnime, trime, trhnime pl. -ite. Hatt. 118 sl. – V nář. laš. bývá tu -ij m. -i (a vedle i) : pnij, pnijmy, pnijtě BartD. 1, 125, třij, třijmy, třijtě t., padnij, padnijmy t. 126 atd.; jako v sousední polštině a v maloruštině, srov. pol. pnij plur. pnijcie, mrzyj mrzyjcie, dźwignij, ciągnij atd., mrus. lemk. dvignij, tjagnij atd.

7. V nářečích bývá za -i příslušná střídnice, na př. třî pl. třîte, lehnî pl. lehnîte BartD. 2, 274 (jemn.), třè t. 52 (han., přer.) atd. K sing. sedň’ atp. jest i plur. sedň’te, lehň’te t. 202 (han., třeb.), táhň’te t. 182 (han., tišň.) atd.

8. Kmenová souhláska se od -i, -ě náležitě měkčí, v. nahoře č. 1, a měkkost trvá, i když samohláska -i, -ě byla zanikla; na př. veď, plať, pl. veďte, plaťte atp. V nářečích jsou tu některé zvláštnosti.

Zejména bývá -jď, -jť za -ď, -ť, srov. I. str. 534; na př. vejď m. veď, plajť m. plať chod. 52, a podobně bujď, svijť, krojť t., pojejď domŭ chod. Han. 231, bujď pochváleno t. 64, tak si vejď svou t. 229, nechojď t. 105, zaplajť t. 65, chyjť se t. 53, plur. hlejďte t. 262, porajďte t. 197, vyřijďte t. 237; – z plur. hlejďte, plajťte atp. vynechává se -ď-, -ť- a jest -jt-, na př. hlejte, płajte BartD. 2, 129 (zábř.), t. 112 (jev.), pojte, vrajte t. 208 (třeb.) atd.; tím způsobem vznikl i plur. chojte a k němu pak sing. choj BartD. 41 i (hroz.).

Jinde bývá ztvrdlé -d, -t místo -ď, -ť, na př. pojed pl. pojedte BartD. 2, 233 (kunšt.), zaplat-zaplatte, vrat-vratte t. 166 (brn.); a z toho dále v plur. -te místo -tte (-ťte), -dte (-ďte), na př. zaplat pl. zaplate, pojed pl. pojete t. 105 (letov.), pote, nechote t. 166 (brn.). Zvláštnost tato vy-[41]číslo strany tiskuvinula se trvám tak: v plur. jeďte, plaťte atp. změnilo se ď-, ť- vlivem následující hlásky tvrdé v d-, t-, a z jedte, platte atd. dávají se pak i sing. jed, plat atd. i plur. jete, plate samy sebou. Rovněž tak vzniklo české ob. pust, pustme a puste m. pusť-, pustme, pusťte.

Sem patří také pozoruhodná zvláštnost nářečí doudlebského, kde v impt.

IV. tř. kmenové z, s, zd, zn, st, sl se mění v ž, š, žď, žň, šť, šl, na př. voziti-vož, kaziti-kaž, nositi-noš, mysliti-myšli, raziti-raž, uraž, zaraž, brousit-bruš, nabruš, hasit-haš, dusit- jen se nezaduš, mísiti, mjísit-mjiš, prosit-proš, věsit-pověš, pověšte, jezdit-ježdi, brázdit (= všetečně se v něčem přebírati) -nebražď, opozdit se – neopožď se, bláznit-neblažni, prázdnit-pražni (spražněte to s toho stolu, pražni se = apage!), čistit-čišť, mastit-mašť, klestit-oklešť, pustit-pušť, pušťte, postit-pošť, pošťte (pořekadlo: svěť svátek, pošť pátek, nepude ti statek na zmatek), sprostit-sprošť, myslit-myšli, jen si nemyšli Kotsm. 16 (a sdělení soukromé); taktéž je v Moravě jihozápadní: proš, nenoš, nekaž (kaziti), nevož BartD. 2, 250 (žďár.), t. 269 (jemn.), t. 279 (dač.); – staré doklady té zvláštnosti jsou u Husa; duṡ, haṡ, noṡ HusOrth. 181 (uvedeny jako příklady pro znění -š); dále: powieſs (pověsiti) LékB. 47ᵃ, ſmieſſyz (smiesiti) t. 4ᵇ a j., puſſt z žíly t. 185ᵃ a j., wpuſſt t. 45ᵇ; puſſť MudrC. 96ᵇ; – porůznu pak vyskytuje se změna tato také jinde, na př. raziti impt. ražte, odražte HavlEp. 16, sražte Neruda Feuill. 3 (1877), 74, jen se nepřeražte t. 168. – Stejného způsobu zdá se býti změna, kterou nastoupilo c na místo ť v impt. mor. mlac pl. mlacte BartD. 2, 166 (brn.), plac, vrac, chyc, mlac t. 268 (jemn.), svěc pl. svěcte t. 249 (žďár.), chyc, chycte, mlac, mlacte, nuc, nucte, plac, placte, krac (krátiti), kracte, vrac, vracte, vobrac, vobracte Hoš. č.-mor. I, 75 a II, 100; tu pak bývá c za t také v I. tř.: pletu impt. plec, plecte BartD. 2, 166 (brn.), metu impt. vemec (vymeť) t. 186 (tišň.). – Na pohled jsou to změny, jaké způsobuje souhláska -j, a proto mohl by se podobný zdáti výklad, že tu jsou nějaké stopy nahoře vyloženého druhu impt. věz psl. vêdjь ; ale výklad ten byl by zajisté nesprávný, odchylné souhlásky imperativů zde uvedených vznikly bezpochyby dílem lokálními změnami hláskovými, dílem analogií. Podobná zvláštnost je v hluž., kde k inf. vozyć, nosyć atp. jest nejen 1. sg. praes. vožu, nošu, ale také impt. vož, noš, a krom toho též praes. 3. pl. voža, noša, part. praes. vožacy, nošacy a impf. vožach, nošach Mikl. 498.

9. V imperativě mění se někdy kvantita slabiky kořenné. Jednak totiž slabika jinde t. j. kromě imperativu dlouhá se krátí, na př. vrátiti impt. vrať, vraťte, obrátiti-obrať, krátiti-krať, ráčiti-rač, račiž, vážiti-važ, vzdáliti-vzdal, souditi-suď, sloužiti-služ, kouřiti-kuř, mhouřiti-zamhuř oči, slíbiti-slib, blížiti-bliž, nížiti-niž, výšiti-zvyš, mýliti-nemyl se, tázati-taž se, vázati-važ, kázati-kaž atp.; při slovesích s -i- z -ie- bývá krácení staré (k stč. -ie-) v -é-, -e-, nebo nové (k nč. -í-) v -i-, a někdy oboje, na př. [42]číslo strany tiskusvítiti stč. svietiti impt. stč. svěť nč. svěť a také sv, navštíviti stč. navščieviti-navštěv a navštiv, mířiti-miř m. měř, říditi-řiď m. řeď atd. Někdy naopak slabika jinde krátká v impt. se dlouží, na př. stojím-stůj, stč. stuoj, stój, dial. stój BartD. 1, 40 (hroz.), bojím se-dial. bůj se stč. buoj sě, bój sě, voliti-stč. vuol, vól, rostu-dial. růsť, růsť jablunko z široka Suš. 435, vrci-vŕz, wŕz to preč LékB. 182ᵃ, hrnouti-dial. hŕň BartD. 1, 40 (hroz.).

O jednotlivostech a jiných drobnostech sem hledících viz doleji při třídách a slovesích jednotlivých.

Aorist.

Aorist je v indoevropštině dvojí: silný neb jednoduchý, a slabý neb složený.

Slabý má kmenotvornou příponu -s, na př. skr. 1. sg. a-tāut-s-am z koř. tud- tundere, a-dik-š-am m. a-diś-s-am z koř. diś- monstrare, a-nāi-š-am z koř. nī- ducere, ř. ἒδειξα = ἒ-δειϰ-σ-α, ἒ-λῡ-σ-α, stsl. 1. sg. pę-s-ъ, 2. pl. pę-s-te, 1. sg. pi-ch(-ch- z -s-, srov. I. str. 306), ved-o-ch-ъ, 2. pl. pi-s-te, vedo-s-te, stč. pi-ch, vede-ch, pi-s-te atd.

Naproti tomu aorist silný nemá kmenotvorné přípony té nebo takové, na př. skr. 1. sg. a-budh-am praes. bōdh-āmi z koř. bheṷdh- = slov. bъd-, bdíti, a-lip-am praes. limp-āmi z koř. lip- ungere, ř. ἒ-λιπ-ου, ἒ-φυγ-ου, ἒ-λαβ-ου praes. λείπω, φεύγω, λαμβ-άυ-ω atd.; o aor. silném ve slovanštině viz v § násl.

Rozdílnost obojích těchto aoristů jeví se tedy v kmenech. Jejich přípony osobní jsou stejné a jsou vyloženy nahoře v §§ 7–14; kde jsou přípony tyto rozdílné, totiž silnější a slabší, tu má aorist ovšem slabší, na př. sg. 1. -m (proti praes. -mь), 2. -s (proti -sь) atd.

Aorist silný (jednoduchý).

Aorist tento nemá přípony kmenotvorné -s (v slovanštině po případě -ch), která je v aoristu slabém, ani které jiné. To je známka jeho všeobecná. Podle známek jiných jsou v něm opět rozdíly: bývá z kmene slabého, proti praesentu, jenž je kmene silnějšího, na př. skr. aor. a-budh-am praes. bōdh-āmi (z bhedh-), ř. ἒ-φυγ-ου praes. φεύγ-ω, ἒ-λιπ-ου praes. λείπ-ω atd.; bývá z kmene bez souhlásky nosové, proti praes. se souhláskou tou, na př. skr. a-lip-am praes. limp-āmi, ř. ἒ-λαβ-ου praes. λαμβ-άυ-ω atd.; bývá z kmene souhláskového (souhláskou zakončeného) a někdy ze samohláskového, na př. skr. a-budh-am a a--m, ř. ἒ-φυγ-ου a ἒ-δω-υ atd.

V slovanštině mohly by býti a snad jsou tvary aoristu silného a kmene samohláskového 2. 3. sg. da dedisti dědit = skr. a-dā-s, a-dā-t, ř. ἒ-δω-ϛ, ἒ-δω, [43]číslo strany tiskua z pův. bhṷ-ē-s, bhṷ-ē-t, Brugm. II. 1189, k čemuž by se ještě sta = skr. a-sthā-s, a-sthā-t, ř. ἒ-στη-ϛ, ἒ-στη připojiti mohlo; tvary ostatní, sg. 1. -chъ atd., jsou ovšem z aor. slabého a mohly k vytčeným tvarům silným býti časem přidělány. Ale je tu možný také výklad, že i 2. 3. sg. da atd. jsou tvary aoristu slabého, jehož žádané koncovky 2. sg. -s-s a 3. -s-t podle pravidla slovanského se odsuly. sr. Brugm. II. str. 1188 a 1345.

Také aor. slov. sg. 1. sêd-ъ 2. 3. sêd-e atd. proti praes. sed- není druhu zcela stejného se skr. lip- a limp-, ř. λαß- a λαμβ- atd.; sêd- jest ovšem bez souhlásky nosové, ale zdlouženo, pův. sēd-, kdežto v skr. lip-, ř. λαβ atd. zdloužení není.

Tvarů stejných s tvary kmenostupnými skr. aor. budh- proti praes. bōdh-, řeck. φυγ-, λιπ- proti φευγ-, λειπ- atp. v slovanštině není. Na pohled hlásí se sem tvary jako stsl. aor. 3. sg. vъz-bъd-e (inf. vъzbъnąti expergefieri) z pův. budh-e-t koř. bheṷdh-, u-sъp-e (inf. usъnąti obdormiscere) z pův. sup-e-t koř. sṷep-, stč. aor. 3. sg. hbe = gъb-e atp.; ale tu proti aoristu stupně oslabeného není praesens stupně vyššího, jako v skr. aor. budh- praes. bōdh- (z bheṷdh-) atd., nýbrž stupeň oslabený je tu ve všech příslušných tvarech slovesných: praes. -bъ[d]-ną, -sъ[p]-ną, gt[b]-ną, inf. -ną-ti atd.

Tvar, který v mluvnici slovanské za aorist silný se béře, bvl původně t. zv. injunktiv, t. j. tvar stejný s imperfektem bez augmentu, braný ve významu rozmanitém, a v slovanštině zejména vzatý za aorist, srov. Brugm. II, 1276 sl.; slovanský aor. sg. 1. pekъ 2. peče 3. peče atd. shoduje se co do tvaru a mimo augment úplně se skr. impf. sg. 1. a-pač-a-m, 2. -a-s, 3. -a-t atd., ř. 1. ἒ-πεσσ-ο-υ, 2. -ε-ϛ, 3. -ε-(τ) atd., = pův. 1. -pek-o-m, 2. -e-s, 3. -e-t atd.

Tento pak slovanský t. zv. silný aorist tvoří se jen ze základních kmenů souhláskových (souhláskou zakončených) třídy I. vz. 1. ved-aor. stsl. 1. sg. vedъ, 2. a 3. vede atd., stč. ved, vede atd., vz. 2. nes- aor. stsl. nesь, nese stč. nes, nese atd., vz. 3. stsl. grebъ, grebe, stč. hřeb, hřebe atd., vz. 4. stsl. pekъ, peče, stč. pek, peče atd., a tř. II. vz. 2. dvig-, tisk- aor. stsl. dvigъ, dviže, stč.vzdvih, vzdviže, tisk, tišče atd. Ze sloves jiných hlásí se sem na pohled jen aor. 3. sg. -tьre : otьre Zogr., Mar., Supr., Sav., sъtьre Supr. Wiedem. 87, Lesk. Handb. ⁴ 134, Mikl. Gramm. III² 106; v češtině dokladu tomu podobného není, a v stsl. je to beze vší pochyby novotvar jako 3. pl. -pьrošę, opьrošę Ostr. Mikl. III² 106.

Kmen tohoto aoristu tvoří se příponou -o, -e, a jest tedy ved-o-, ved-e-. Kmen -o je v 1. os. sing., stsl. vedъ stč. ved duxi z *-o-m; v 1. os. du., stsl. ved-o-vê (v stč. není dokladu); v 1. os. plur., stsl. ved-o-mъ, stč. ved-o-m, jid-o-m; a v 3. os. plur., stsl. vedą z -o-nt, stč. vedú ; kmen pak -e je v osobách ostatních: 2. sg. stsl. i stč. ved-e z *ved-e-s, 3. ved-e z *ved-e-t, 2. du. stsl. i stč. ved-e-ta, 3. stsl. ved-e-te stč. ved-e-ta, 2. pl. stsl. i stč. ved-e-te. [44]číslo strany tiskuPřízvuk byl tu v psl. bezpochyby na slabice kořenné: sg. 1. vèdъ,

2. 3. vède atd. Tím lišily se i tvary jinak stejné od praesentních, kde přízvuk býval na příponě; na př. 2. pl. aor. vèdete, praes. vedète. Srov. I. str. 576 a Meillet, Recherches zur 1’emploi du génitif-accusatif en vieux slavě (1897) str. 107 a 176. Svědectvím pro přízvuk aor. věd- atd. je v stč. zdloužení, které je v slabikách těchto doloženo a nejspíše přízvukem se vyvinulo. Příklady a doklady jeho uvedeny jsou doleji na svých místech při I. tř. vz. 1. jdu aor. 3. sg. jíde, vedu aor. 3. sg. véde zúž. víde duxit, vzoru 2. lezu aor. 3. sg. naléze, vyléze zúž. vylíze, vz. 4. sahu aor. 3. sg. přisieže zúž. přisíže, v tř. II. zdvihnu aor. 3. sg. povzdvíže atp.

Stejné zdloužení je doloženo několika příklady aor. slabého, v. § 23

V případech, kde zdloužení toto je písmem naznačeno, bylo zajisté také u výslovnosti; ale generalisovati tu trvám nelze, při známé kolísavosti kvantity nelze tvrditi, když písař některý má na př. aor. véde, že by se tak bylo říkalo všeobecně a že by bylo bývalo pravidlem také vláde, húde, pléte, nése, hřébe atd. Nestejnost a kolísavost, kterou tu předpokládám, je dosvědčena doklady pro aor. táže (táhnúti), ztáże cum extendisset Kladr. Ex. 14, 27, a téže, (král) na pomoc przytieże Troj. 145ᵇ t. j. -těže (z dlouhého -tieže bylo by v Troj. -tíže) a dále korrekturou v EvZimm., kde bylo napsáno páde, paade k nohám mým 34, a druhé a v paade pak vyškrabáno.

V příkladech: chlap zznideeJid. 111 a vyšed odtud ten sluha v nenalezee jednoho EvTřeb. Mat. 18, 28 je zdloužena přípona kmenová. –

Aorist tento byl v době psl. Do doby historické dochoval se plně v stsl. a v dokladech dosti hojných také v stčeštině, v. § násl. Jinde zachována z něho jen 2. 3. os. sg. tím, že tvar ten přejat do časování aoristu slabého, v. § 23, b) 2 a § 24.

Tvary jeho pokládal Dobrovský v Institutiones 1822 str. 564 za zkráceniny, praeterita contractiora; v 1. sg. je prý v stsl. odsuto -ochъ a v 3. pl. jest -u m. -oša ; že by tvary stejné byly také jinde ve slovanštině a zejména též v stčeštině, Dobrovský nepraví. Kopitar v Glagolita Clozianus 1836 str. 9 má tvary aor. jednoduchého za chyby; v Hesychii glossographi discipulus 1839 str. 43 opravuje se a má je za zkráceniny, shodně s Dobrovským. Taktéž s Dobrovským se shoduje Vostokov v Opisanii rukopisej v Žurn. min. nář. prosvêšč. 1842 a v Ostromirovu evangeliu 1843. Miklosich v posudku o Boppově Vergl. Grammatik, v Jahrbücher für Litt. CV (1844) str. 65, srovnává aor. stsl. idъ se skr. adām a klade tvar 2. 3. sg. ide správně k tvarům 1. sg. idъ a 1. pl. idomъ, ale ve Vitae Sanctorum 1846 str. 50–51 myslí, že aor. tekъ je z tekъ-sъ a že tu -sъ prý odsuto jako v pênikъ z phoenix. Šafařík v Počátcích mluv. stč. 1845 str. 108 spatřuje v tvarech aoristu tohoto příklady smělého zkracování, podle Dobrovského; ale již 1847 v ČČMus. I. str. 160 sl. podává jich výklad celkem správný srovnávaje stsl. 1. sg. pad-ъ se skr. a-pat-am [45]číslo strany tiskua ř. (dor.) ἒ-πετ-ου atd.; nesprávně klade padъ také za tvar 2. a 3. sg., sveden chybným dokladem, a pade za tvar 2. a 3. du. Čelakovský ve Čteních o srov. mluv. 1853 str. 333 sl. souhlasí opět s Dobrovským, tvary aor. silného jsou prý zkrácené a přistřižené. Miklosich ve Vergl. Gramm. III. 1856 str. 90, určitěji v 2. vyd. 1876 str. 76, přijímá výklad Šafaříkův a opravuje jej, kde bylo třeba. Ale ještě potom vyskytuje se zastaralý výklad stahováním a zkracováním přece, zejména u Vostokova v Gramm. 1863 str. 70 sl. a u Sreznevského, Drevnie glag. pamjatniki 1866 a Drevnie pamjatniki jusovago pisma 1868, srov. Mikl. III² 77.

V češtině vyskytuje se aorist silný v textech starých v dokladech hojných, ale přece měrou jen obmezenou, je tedy již v stčeštině archaismem.

Pro 1. os. sg. je dokladů jen několik ; zejména jid, jíd: priedgid praeveni ŽGloss. 118, 147, prziedgid ŽWittb. a ŽBrn. tamt., vrácu sě v dóm mój otk(a)dž winid unde exivi EvA. Mat. 12, 44, przijidь k tielu a êkž vzviediechь že atd. veni ad corpus et ut scivi quoniam etc. Hlah. Sap. 8, 20; – pad: i řekl sem: nynie popad nunc coepi ŽKlem. 76, 11 (překladatel omylem místo coepi rozuměl cepi, ale pro tvar aor. silného pad je to doklad jistý i přes ten omyl); – lez, léz: nenalez non inveni ŽWittb. 68, 21, nalez Davida sluhu mého inveni ŽPod. 88, 21, nalez kroniku u Boleslavi DalC. úv. 3 (v jiných rkpech na témže místě: nalezech n. nalezl sem); – moh: nemoh j’mu jmene zvěděti (non potui) AlxV. 897; – táh: przytah duch attraxi ŽWittb. 118, 131; – tesk: pročež sobě tak velmi ſteſk, až zapomanuch sám sebe AlxV. 884; – zdvih, zdvíh: a pozdvihь vino i podachь kralovi levavi vinum Hlah. Nehem. 2, 1.

Pro 2. os. sg. je dokladů málo; mám jen tyto dva: ty pak dogide žalostných věcí ŠtítBud. 16; ty do cizie země przygyde Kruml. 104ᵃ. Byl tu zajisté vůbec tvar -e, t. j. tvar stejný jako pro 3. sg., vede n. véde duxisti jako vede n. véde duxit atp., neboť tvary pro 2. a 3. os. sg. aor. jsou v slovanštině všeobecně znění stejného.

Pro 3. os. sg. je dokladů bez počtu; neboť příležitost pro ni vyskytuje se velice hojně, a tvaru jiného pro ni není. Tedy vede, véde duxit atd.. na př. (Ježíš) wéde je BiblB. Mark. 9, 2, (had) inhed vzpišťe a jí z úst wylyze t. j. vylíže OtcA. 380ᵇ, wyleze OtcB. 138ᵇ (stejné místo) atd.

Pro 1. os. du. byl beze vší pochyby tvar -ově, -ova, tedy vedově, vedova atd., ale dokladu pro něj nemám.

Pro 2. os. du. byl zase tvar -eta, vedeta atd., stejný se 3. du., ale dokladu opět nemáme.

Pro 3. os. du. jsou doklady jideta, jídeta: když (Josef a Maria do Jeruzalema) przigideta, hned u boží chrám wnydeta, tu j’ho (Ježíše) střěd mistróv uzřěsta Hrad. 71ᵇ, když (Telefus a Achilles) przigideta Troj. 98ᵃ; [46]číslo strany tiskubodeta : když Klitus s Artofilem bodeta na sě kopíma, wznydu dřízhy mezi nima, zatiem ſye potkaſta sama atd. AlxV. 1576 sl.

Pro 1. os. plur. jsou doklady jidom, jídom : tu v umění prospěvše jednomu čarodějníku sě přikázachom, a když ho falešného seznachom, pryč od ňeho gidō Pass. 291; když wgydom v klášter ingressi sumus OtcA. 121ᵇ; kdy gydom ot sv. Apollonie, nagydom sled jěšťera jednoho t. 124ᵃ sl.; gvdom tam, a když opatřichom a nikdež nic nenie, ješto by bylo k užitku lidskému, chtiec opatřiti i pogydom dále t. 298ᵇ sl.; – sem patří také doklady psané omylem -em m. -om: když do jeho domku wnydem, ochotně nás přije cum venissemus OtcA. 100ᵃ; když pogydem k nim, poběžěchu cum appropinquaremus t. 148ᵃ; do města przygydem t. 298ᵇ; – sědom, psáno týmž omylem -em: pátý den wſiedem na moře . ., až do města, ješto slove Carthago, przygydem tamt; – omyl -em m. -om vznikl zajisté matením s 1. plur. praes. vedem atd. a je svědectvím, že tvaru -om v stol. XV již dobře nerozuměno.

Pro 2. os. plur. byl zajisté tvar –ete, vedete, védete duxistis atd., ale dokladu pro něj nemám.

Pro 3. os. plur. není dokladů tolik, jako pro 3. sg., poněvadž zde vedle tvaru aor. silného byl k disposici také tvar aor. slabého; ale je jich přece hojnost, na př. vedú duxerunt: když jeho svázána powedu lidé počěchu řéci Pass. 14, i přijěchu Ježíšě i wywedu EvZimn. 44; nesú tulerunt: učenníci jeho tělo pochopivše na koráb wzneſu, tu sú anděla vuodci jměli Pass. 353; atd.

O dloužení slabiky kořenné v stč. aor. véde, jíde, léze atd. viz v § předešlém.

Aorist -slabý (složený).

Aorist tento má příponu kmenotvornou -s, a tou liší se od aoristu silného, na př. 1. sg. stsl. pę-s-ъ, 2. pl. stsl. i stč. pi-s-te atp., v. § 20.

s bývá změněno v ch: 1. sg. stsl. pi-ch-ъ stč. pi-ch, stsl. plu-ch-ъ atp., 1. pl. pi-ch omъ, plu-ch-omъ atd., proti 2. pl. pi-s-te, plu-s-te a ř. ἒλῡ-σ-α, ἒπλευ-σ-α atd. Stran změny té viz I. str. 306, Brugm. Grundr. 787, Brugm. Kz. 206, Uhlenbeck v Jag. Arch. 16, 368 sl.; byla oprávněna v případech jen některých, ale analogií rozšířila se i jinde.

ch pak je dále změněno v š v stsl. 3. pl. pi-š-ę, vedo-š-ę atp.; koncovka -šę je z *-ch-ьnt a toto z pův. -s-n̥t. Ke koncovce -šę ukazují také tvary srbchorv. -še: piše, pletoše atp., a strus. -šja, -ša: vedošja, vedoša, srov. Sobol. Lekc. 209 a 268. V češtině je naproti tomu koncovka –chu: pichu, vedechu atd., v srbštině lužické též -chu: hluž. pichu, njesechu atd., a v stpolštině -chą : bychą, kradziechą Kal. 264 a Brückner v Jag. Arch 11, 477; dlužno tu tedy pro slovanštinu západní předpokládati tvar -chą vzniklý z *-ch-o-nt. Má tedy slovanština v 3. pl. aoristů těchto tvar dvojí, [47]číslo strany tisku-še a –chą. Ale tvar -chą, jakkoli starý, je bezpochyby novotvar, vzniklý podle -chą 3. pl. impf. Svědčí tomu jednak theorie, která zde předpokládá pův. -s-n̥t a tedy žádá pro slovanštinu -šę, a dále ta okolnost, že tu také v struštině časem tvary -chu (z -chą) vstupují na místo tvarů starších -šal -ša (ze -šę), srov. vedošja Sobol. Lekc. 268, pridoša t. 210 a privedochu t. (z r. 1339), pridochu t. (r. 1409) atd.; co se v ruštině děje v době historické, mohlo se v západní slovanštině vykonati v době předhistorické.

V stč. bývá vedle 2. 3. du. -s-ta a 2. pl. -s-te také -š-ta, -š-te; o tom viz doleji § 27.

Tvary s -s jsou sigmatické, tvary pak s -ch chiatické, a druhdy bývá tento aorist vůbec nazýván sigmatickým nebo chiatickým.

Původ přípony -s není znám, Brugm. II, 20. Možná, že i tento aorist, jako se to poznává při imperfektu, v. § 25, vznikl z nějakého výrazu perifrastického, v němž bylo sloveso finitní býti koř. (e)s-, a že toto (e)s- při dalších obměnách výrazu skleslo v příponu.

V slovanštině jeví se aorist tento v podobě několikeré, rozdílné podle toho, jak se končí kmen základní, zdali totiž samohláskou či souhláskou a jakou, pak jak přípona -s ke kmenu základnímu je připojena, a je-li -s či vzniklé z něho -ch.

a) Když kmen základní se končí samohláskou, je přípona -s k němu připojena bezprostředně; a je změněna v -ch, následuje-li opět samohláska, před souhláskou pak zůstává -s. Na př. z kmene základního pi- je aor. 1. sg. stsl. pichъ (-ъ z pův. -o-m) stč. pi-ch, du. 1. stsl. pi-ch-o-vê stč. pi-ch-o-vě, -va, 2. stsl. i stč. pi-s-ta, 3. stsl. pi-s-te stč. pi-s-ta, pl. 1. stsl. pi-ch-o-mъ stč. pi-ch-o-m, 2. stsl. i stč. pi-s-te, 3. stsl. pišę z *pi-ch-ъnt a stč. pichu z *pi-ch-o-nt.

Kmen je tu tedy jednak pi-s-, v tvarech pis-ta a pis-te; jednak má ještě kmenotvornou příponu další -o a jest pi-ch-o-, v 1. sg. pichъ z *-om, 1. du. stsl. pich-o-vê, stč. -o-vě, -o-va, 1. pl. stsl. pich-o-mъ stč. pich-o-m; týž kmen je také v západoslovanském tvaru 3. pl. pichą stč. pichu z *pich-o-nt, kdežto v stsl. pišę z *pich-ъnt jest -ъnt z býv. -n̥t, srov. § 14. Tvary 2. a 3. os. sg. jsou pi, stč. i stsl. atd.; koncovky 2. sg. -s-s a 3. -s-t, které by tu býti měly, jsou podle pravidla v hláskosloví slovanském obecně platného odsuty, srov. I. str. 319 a Brugm. II. 1188. Jako aor. sg. 1. pichъ č. pich 2. 3. pi atd., tak jest ovšem také krychъ č. krych kry .., umêchъ č. uměch umê . ., prosichъ č. prosich prosi . . , tesachъ č. tesach tesa atd.

S délkou slabiky kořenné v psl. bychъ, krychъ, pluchъ, pichъ atp. srovnali jest zdloužení v ř. ἒ-φῡ-σα, ἒ-λῡ-σα a vyšší stupně v ř. ἒ-πλευ-σα a skr. a-nāi-šam z koř. nī- ducere.

b) Když kmen základní se končí souhláskou, může slabý aorist býti dvojí. [48]číslo strany tisku1. U několika sloves připojuje se přípona -s přímo ke kmenu. Kmen bývá zpravidla zdloužen anebo stupně vyššího, a souhláska kmenová namnoze zaniká. Na př. ved- ducere, zdlouž. vēd-, aor. stsl. vêsъ duxi z *vēd-s-om. Zdloužení není tu náhradou za vysutou souhlásku, nýbrž od původu, jak svědčí stupně vyšší ve stejných tvarech skr. a-tāut-s-am z koř. tud-, ř. ἒδειξα (z býv. ἒδηιξα), z koř. dik-, lat. rēxi z koř. reg- atp., srov. Jag. Mar. 452 a Wiedem. 104. Aoristové -s- mění se tu někdy v ch analogií podle bi-ch-ъ atd., a jest na př. stsl. 1. sg. jachъ místo žádaného jasъ, 1. pl,jachomъ vedle jasomь, 3. pl. jašę (-š- z -ch-) vedle jasę ; v du. 2. 3. a 2. plur. jest ovšem vždycky -s-, poněvadž také aor. bichь má tu vždycky koncovky -sta, -ste.

Aorist tento mají jenom kmeny souhláskové třídy I. vzoru 1. až 6., a to nikoli všecky. Příklady jeho vyskytují se nejhojněji v stsl., ale již tu jsou to namnoze vzácné archaismy vedle obyčejnějších tvarů jiných. V následujícím přehledě ukazujeme, jak se tento aorist tvoří ve kterém vzoru t. j. při kterém druhu kmenů souhláskových, a které jeho tvary jsou tu v nejstarších textech stsl. doloženy (podle Wiedem. 88–102).

Ve vzoru 1., při kmenech se souhláskou -d, -t: souhlásky kmenová se odsouvá a jest na př. aor. vês- z *vēd-s-. – Tvary zde doložené jsou z kmene ved- ducere sg. 1. vêsъ, privêsъ Zogr. (k jednotlivým tvarům uváděn tu doklad jen některý); sg. 3. vê, otьvê Ass.; du. 3. vêste, přivêste Mar.; plur. 1. vêsomь, vъvêsomъ Zogr.; pl. 2. vêste, vъvêste Zogr.; pl. 3. vêsę, privêsę Zogr.; – z kmene bljud- observare sg. 1. bljusь, sъbljusъ Mar.; pl. 3. bljusę, sъbljusę t.; – z kmene bod- pungere pl. 3. basę, probasę Zogr.; – z kmene cvьt- pův. kṷei̯t- florere pl. 3. cvisę, procvisę Cloz.:

– z kmene čьt- pův. kei̯t- legere pl. 3. čisę Zogr.; – z kmene êd-, jad-edere sg. 3. ê, izê Supr., a êstь, jastъ (s koncovkou -stь přijatou podle praes.), êstъ Zogr., sъnêtь t., jastъ Supr.; pl. 1. êsomъ

Mar.; pl. 3. êsę t.; a vedle toho analogií tvary s -ch-: sg. 1. jachь Supr., pl. 1. jacliomь Zogr., êšę t.; – z kmene męt- turbare sg. 1. męsъ, sъmjęsъ sję Psalt.; pl. 1.męsomь, sъmjęsomъ t.; pl. 3. męsę, sъmjęsję sję t.; a vedle toho analogií tvary s -ch-: pl. 3. męšę, sъmęšę sę Mar., sъmjęšję sję Psalt.

Ve vz. 2., při kmenech se souhláskou -s, -z: sykavka kmenová je z bývalé hrdelnice palatalní, na př. nes- z pův. nek- srov. I. str. 305, a ta s aoristovou příponou -s dává -s, tedy aor. nês- z *nēḱ-s- atd., srov. Schmidt v KZ XXV, 120 sl. – Tvary zde doložené jsou z kmene nes- ferre sg. 1. nêsъ, vъznêsъ Psalt.; du. 3. nêste, vъznêste Ass.; pl. 3. nêsę, prinêsę Zogr.;-

– z kmene verz- ligare sg. 1. vrêsъ, otъvrêsъ Psalt.; du. 3. vrêste, otvrêste sę Zogr.; pl. 3. vrêsę otvrêsę sę Mar.; – z kmene tręs- movere pl. 3. tręsę, sъtręsę sę Mar.

Ve vz. 3., při kmenech se souhláskou retnou: souhláska kmenová se odsouvá a jest aor. grês- z *grēb-s-. – Tvar zde doložený jest jen z kmene greb- sepelire pl. 3. grêsę, pogrêsę Mar. [49]číslo strany tiskuVe vz. 4., při kmenech se souhláskou -k, -g: souhláska kmenová je hrdelnice velarní, přípona aoristu -s mění se po ní v ch a kořenná hrdelnice ze skupiny takto vzniklé pak vypadá (srov. sskr. kšudras a slovanské chudъ). Na př. rek- aor. rêch- z rēk-s-. V tvarech -sta, -ste (2. 3. du. a 2. pl.) je -st- z pův. -kst-, jako mistus v. mixtus. Srov. Schmidt v KZ. XXV, 120 sl., Leskien Handb.445 a 46, Brugm. Grundr. 580, t. 787 a Kz. 200. – Tvary zde doložené jsou z kmene rek- dicere sg. 1. rêchъ Zogr.; du. 3. rêste t. a také rêsta t.; pl. 1. rêchomъ Cloz.; pl. 2. rêste Mar.; pl. 3. rêšę Zogr.; – z kmene lęk- incurvare sg. 1. lęchь, sъlęchъ sę Euchol.; pl. 3. lęšę, sъljęšję Psalt., naljęšję t.; – z kmene tek- currere sg. 1. têchь Psalt.; du. 3. têste Zogr.; pl. 3. têšę Zogr.; – z kmene velk- trahere pl. 1. vlêchomъ, oblêchomъ sę Euchol.; pl. 3. vlêšę, oblêšę Zogr.; – z kmene žeg- urere pl. 3. žešę (nezdlouženo), vъžešję Psalt.

Ve vz. 5., při kmenech se souhláskou -n, -m: souhláska kmenová splývá s předcházející samohláskou v nosovku a jest na př. aor. pęs- zpēn-s-, pen-s- (ēn před souhláskou se krátí v en, Brugm. II, 1189) atd. – Tvary sem patřící jsou především 2. 3. sg. –ę, 2. du. -sta a 3. du. i 2. pl. -ste, jež tu jsou zpravidla a bez výjimky; pro ostatní pak osoby jsou tvary zde doložené z kmene čen- (praes. čьn-) incipere sg. 1.čęsъ načjęsъ Psalt.; pl. 3. čęsę, načęsę Mar.; a vedle toho analogií tvar s -ch-: pl. 3. čęšę načęšę Zogr.; – z kmene jem- (praes. jьm-) prehendere sg. 1. jęsь, pojęsъ Mar., prijęsъ Assem.; pl. 1. jęsomъ Mar., vъzęsomъ t., prijęsomъ Assem., sъnęsomъ Euchol.; pl. 3. jęsę Zogr., vъzęsę Mar., prijęsę t., obęsę t.; a vedle toho analogií tvary s -ch-: sg. 1. jęchъ, pojęchъ Zogr., vъzęchъ Supr., pl. 1. jęchomь, prijęchomъ Zogr., vъzęchomъ t., pl. 3. jęšę Zogr., vъzęšę t.; – z kmene klen- (praes. klьn-) iurare sg. 1. klęsъ, kljęsъ sję Psalt., a vedle toho analogií tvar s -ch-: pl. 3. klęšę, proklęšę Supr.; – z kmene pen-(praes. pъn-) tendere tvary s -ch-: pl. 1. pęchomъ, raspęchomъ Supr., pl. 3. pęšę raspęšę Zogr.

Ve vz. 6., při kmenech se souhláskou -r, -l: tu jest aor. pův. na př. mēr-s-,mer-s- (ēr před souhláskou se krátí v er Brugm. II, 1189), a z toho pravidelné stsl. mrês- a mrêch-, toto v sg. 1. mrêchъ, du. 1. mrêchovê pl. 1. mrêchomъ a 3. mrêšę, ono v osobách ostatních: du. 2. mrêta, 3. a pl. 2. mrêste a 2. 3. sg. mrê (z koncovky bývalé v os. 2. -s-s a 3. -s-t odsuto). Vývoj etymologický žádá tvarův mrê-, a za ně bývaly tvary mьrê-: stsl. umrê i umьrê Zogr., a stč. zemřieti ukazuje taktéž ke staršímu mъrê-; tu všude je mьr- místo mr- podle praesentu.

Do češtiny jsou z toho dochovány tvary následující:

ve vz. 1. z kmene j-êd- (praes. bezpříznaké jiem atd.) aor. 3. sg. jě: (chrúst) zzie vešken plod země comedit ŽWittb. 104, 35 t. j. zě, zzie ŽGloss. tamt., (chrúst) zzie[dl] vše sěno ŽWittb. tamt. (-dl připsáno později), (Eva) vzě toho ovocě i ſnye a Adam také ſnye Ol. Gen. 3, 6 t. j. [50]číslo strany tiskusně ze *sъn-ê; du. 3. jěsta: když tu gieſta i piſſta Troj. (rkp. knih. Strah. kn. 7); pl. 3. jěchu, analogií s -ch- místo -s-: když pogiechu cum comedissęnt Ol. 1. Reg. 28, 25, ani pichu ani gechu Trist. 94, kobylky ſiechu vešcek plod ŽKlem. 104, 35, poslal na ně mšicě i ſniechu jě t. 77, 45 atd. srov. § 56, b;

ve vz. 4. z kmene rek- ; or. 1. sg. řěch, řech (s jotací skleslou): rzech Zlomk. Táb. I. 20.; du. 3. Řěsta, řesta: ona (dva synové Soběslavovi) rzeſta DalC. 70; pl. 3. řěchu, řechu: páni rziechu DalH. 8, rziechu židové EvZimn. 35 a j., rzechu ŽKlem. 77, 19, DalC. 1 a j., Hrad. 27ᵇ a j., Pass. 139 atd.; srov. § 77, b;

ve vz. 5. sg. 2. na př. psl. m. *pęs-s, 3. psl. m. pęs-t, du. 2. a 3. pěsta z pęsta, pl. 2. pěste z pęs-te, zpravidla tak; k tomu analogií s -ch m. -s: sg. 1. pěch, du. 1. pěchova, pl. 1. pěchom, 3. pěchu, psl. pęch- z *pen-s-, rovněž tak zpravidla; srov. opět § 86;

ve vz. 6. sg. 1. na př. mřěch, du. 1. mřěchova, pl. 1. mřěchom, pl. 3. mřěchu, z *mers-o-; a sg. 2. mřě z *mers-s, 3 mřě z *mers-t, du. 2. 3. mřěsta z *mers-ta, pl. 2. mřěste z *mers-te, vše pravidelně, srov. § 94.

Kmeny aoristu tohoto jsou tedy dílem -s: v 2. a 3. sg. stsl. a m(ь)rê atp., stč. a mřě atd., z *pens-s, *mers-s a *pens-t, *mers-t, v 2. a 3. du. a 2. pl. stsl. pęsta a pęste. m(ь)rêsta a m(ь)rêste, rêsta a rêste stč. pěsta a pěste, mřěsta a mřěste, řěsta a řěste atd., z *pens-ta a *pens-te, *mers-ta a mers-te, rēks-ta a rēks-te; v 3. pl. stsl. pęsę z *pens-ьnt (pův. -n̥t); – dílem -so, t. j. kmen utvořený z kmene -s kmenotvornou příponou další -o: v stsl. sg. 1. pęsъ z *penso-m, du. 1. pęso-vê a pl. 1. pęso-mь; – dílem -ch, v pl. 3. stsl. pęšę m(ь)rêšę, rêšę z *-ch-ьnt, a -cho: v sg. 1. stsl. pęchъ, m(ь)rêchъ, rěchъ stč. pěch, mřěch, i řěch z *-cho-m, du. 1. stsl. cho-vê (-va) stč. -cho-vě (-va), pl. 1. stsl. -cho-mъ stč. -cho-m a pl. 3. stč. -chu z * -cho-nt; v tvarech stsl. pęch- stč. pěch- atp. jest -ch- místo staršího -s- a vzniklo analogií podle pich-, v tvarech stsl. m(ь)rêch- stč. mřěch- atp. vzniklo pravidelnou v slovanštině změnou z -s-, a v tvarech stsl. rêch- stč. řěch- atp. je z bývalého -ks-.

2. Všeobecně pak mají slovesa sem patřící, t. j. slovesa kmene souhláskového, příponu připiatu ke kmenu rozšířenému příponou další jednak -o, jednak -e, na př. ved- ducere aor. stsl.1. sg. ved-o-ch-ъ 2. pl. ved-o-s-te atd., stč. 1. sg. ved-e-ch 2. pl. ved-e-s-te atd.

Původ aoristového tvaru tohoto vykládán rozdílně. Výklad velmi rozšířený jest, že tvar ved-o-chь atp. je střídný se skr. abōdh-i-šam atp. a že tu jsou t. zv. spony, skr. -i- a stsl. -o-, obé za původní -ɘ-; srov. I. str. 23; Brugm. I, 105, Jagić v Arch. 10, 175, Fortunatov tamt. 11, 569, Uhlenbeck tamt. 17, 629. Podle výkladu toho byl by aor. vedochъ atp. z doby prajazykové. Ale naproti tomu je na pováženou, co ukazuje Wiedem. 109 a 110, [51]číslo strany tiskuže totiž aorist tento v některých z nejstarších textů stsl. nemá dokladů nijakých, zejména v Cloz., Cod.Mar. a Psalt. sin., v jiných pak jen poměrné málo, zejména v Euchol. sin. 5, v Ass. 26 atd. Wiedemann soudí z toho, že aorist tento vznikl teprve po rozštěpení jazyků slovanských, »im Sonderleben der einzelnen slavischen Sprachen«, a zakládá na tom svůj výklad další; podle toho vzniklo jihoslovanské a ruské vedochъ z *vedъ-chъ (srov. priobrêtъchъ Zogr. Mat. 25, 20) a toto z aor. silného vedъ připojením -chъ podle dachъ atp., západoslovanské pak vedech vzniklo tím, že k 2. 3 sg. aor. silného vede připojeno stejnou analogií -ch. Brandt v Russk. filolog. vêstn. 11, 166 vykládá vedo- ve vedochь atd. kratčeji podle 1. os. du. vedo-vê a pl. vedo-mъ. A podobný jest výklad u Brugm. II, 1190: k sg. 2. 3. dêla byly tvary sg. 1. dêlachъ, pl. 1. dêlachomъ, 2. dêlaste atd., utvořeny tedy k sg. 2. 3. vede (aoristu silného) také tvary sg. 1. vedech pl. 1. vedechom, 2. vedeste atd. (v slovanštině západní); jinde (v slovanštině jižní a východní) pronikl vliv aoristu silného du 1. vedovê pl. 1. vedomъ, a bylo du. 1. vedochově, pl. 1. vedochomъ, a podle toho pak i sg. 1. vedochъ, pl. 2. vedoste atd. Jinak Vondrák Altkslav. 206.

Kmen, který se v tvarech tímto způsobem vzniklých na pohled jeví, jest dílem vedos-, vedes-, na př. v 2. pl. v stsl. vedoste stč. vedeste; dílem vedoch-, v 3. pl. stsl. vedošę; a dílem vedocho-, vedecho-, na př. v 1. pl. stsl. vedochomъ stč. vedechom. Kmeny jsou vůbec grammatické abstrakce; při těchto vidí se to tím více, poněvadž vylíčený vznik tvarů zřetelně ukazuje, že na př. tvar 1. os. sg. vedochъ, vedech nevznikl z kmene abstrakcí podávaného *vedocho-, *vedecho-, nýbrž způsobem jiným, nahoře naznačeným.

V češtině bývá kořenná slabika tohoto aoristu zdloužena, na př. jíti aor. 3. pl. jídechu, jěti aor. 3. pl. jiedechu, jédechu atp., doklady viz doleji na svých místech. O stejném dloužení v aor. silném v § 21.

Přehled aoristův a poznámky k nim.

1. Byl tedy aorist původně dvojí: slabý, s kmenotvornou příponou aoristovou -s, a silný, bez přípony takové.

Silný byl ze základního kmene samohláskového, na př. skr. a-dā-m, ř. ἒ-δω-υ, nebo z kmene souhláskového, na př. skr. a-budh-am, ř. ἒ-φυγ-ου. V slovanštině mohly by býti a snad jsou aoristy silné kmene samohláskového a tedy reflexy z doby prajazykové 2. 3. sg. da, sta, bê, ale jisto to není. Aoristů silných kmene souhláskového a shodných se skr. a-budh-am (proti praes. bōdh- z bheṷdh-), a-lip-am (proti praes. limp-), ř. ἒ-φυγ-ου (proti praes. φευγ-), ἒ-λαβ-ου (proti praes. λαμβ-) v slovanštině není; byly v době prajazykové, ale do slovanštiny se nedochovaly. Slovanský t. zv. aorist silný shoduje se co do tvaru (mimo augment) se skr. a řeck. imperfektem, srov. vedъ (-ъ z *-om) duxi a skr. a-bōdh-am, ř. ἒ-φευγ-ου, 3. sg. [52]číslo strany tiskustsl. a stč. peče a skr. a-pača-t, ř. ἒ-πεσσε z býv. [e]-peq u e-t atp., a jest tedy po stránce tvarové původu prastarého; ale funkcí, totiž významem aoristovým je to zláštnost slovanská.

Aorist slabý (sigmatický) je co do tvaru stejný v skr., řečt. a slovanštině a je tedy prastarý, srov. Brugm. v Curtiových Studien IX, 313. Je rovněž ze základního kmene dílem samohláskového, na př. skr. a-nāi-š-am, ř. ἒ-πλευ-σ-α, ἒ-λῡ-σ-α, dílem souhláskového, na př. skr. a-tāut-s-am, ř. ἒ-δειϰ-σ-α.

Při kmenech samohláskových dochován tento aorist z doby prajazykové také do slovanštiny a je zde pravidlem, pokud se aorist vůbec drží. Na př. aor. stsl. pi-ch-ъ (-ъ z *-o-m) stč. pich je tvar podobný a většinou shodný se skr. a-nāi-šam a ř. ἒ-λῡ-σ-α, a stsl. plu-ch-ъ stč. pluch shoduje se s ř. ἒ-πλευ-σ-α také etymologicky a (mimo augment) hláska za hláskou.

Při kmenech souhláskových dochovány z doby prastaré do slovanštiny tvary jako jsou v tř. I. vz. 1. stsl. vês- ze základního kmene ved- ducere, 2. stsl. nês- z nes- ferre, 3. stsl. grês- z greb- sepelire, 4. stsl. rêch-, rês- stč. řěch-, řěs-, 5. stsl. pęs-, pęch-, stč. pěch-, pěs- z pen- tendere, 6. stsl. m(ъ)rêch-, m(ь)rês-, stč. mřěch-, mřěs- z mer- atp. Tvary tyto dílem jsou, již v nejstarší slovanštině archaismy a zanikají brzo úplně, zejména vês- z ved-, nês- z nes-, grês- z greb- atp.; dílem jsou pravidlem obecným a drží se celkem, pokud kde aorist trvá.

Naproti tomu vzniká v slovanštině novotvar aoristu slabého, stsl. vedochъ stč. vedech atd. Novotvary jsou tu jen v sg. 1. a dále v du. a plur.; tvary 2. a 3. os. sg. vede atd. jsou z t. zv. aoristu silného.

Přípony osobní v aoristu slabém přistupovaly původně přímo ke kmeni, na př. ř. ἒδειξα z e-deik-s-m̥ atd.; ale časem vyvinuly se tvary, kde přípony osobní jsou připojeny ke kmeni rozšířenému samohláskou -o, na př. skr. aor. a-dik-š-a-m atd. V slovanštině tyto tvary dílem jsou bez této samohlásky, na př. rês-te, rês-ta, rêš-ę, dílem ji mají. na př. rêchъ, rêch-o-mъ, rêch-o-vê, rêchą (západoslov., stč. řěchu).

2. V stsl. je také novotvar aor. sg. 1. mrъchъ 2. 3. mrъ atd., t. j. mr̥chъ atd., na př. požrъchъ Supr., požrь tamt.; patrně podle aoristu kmene samohláskového sg. 1. pichъ 2. 3. pi atd., srov. Wiedem. 92 sl. a 103; a jsou dále novotvary sg. 3. -tьre a pl. 3. -pьrošę, o kterých je zmínka nahoře. V češtině toho není. O novotvarech českých v tř. II. tisknuch, I. vz. 5. ṕach a III. slyšach atp. za starší tiščech, pěch, slyšěch atd. viz na svých místech doleji; vyskýtají se v době, kdy aorist zaniká. V téže době vzniká neumělostí také novotvar chybný pověch m. pověděch, podle praes. poviem, o tom viz při slovese věděti § 132.

3. Některé aoristy jsou defektivní a doplňují se podle potřeby tvary aoristu jiného. Na př. k aor. stsl. rêchъ stč. řěch není tvaru stejného pro sg. 2. a 3., proto béře se za něj tvar aor. silného stsl. reče stč. řeče. [53]číslo strany tisku4. Slovesa kmene souhláskového mají většinou aorist silný a slabý zároveň, na př. stsl. vedъ, dvigъ a vedochъ, dvigoch, stč. ved, zdvih a vedech, zdvižech. Někdy tu bývá ještě o tvar více, na př. v stsl. je z ved- mimo vedъ a vedoch také ještě aor. vêsь, z rek- je stsl. rěchъ, rekъ a rekochъ, stč. řěch, řek a řečech atd.

5. V transkripcích jest obyčejem psáti aoristy stč. jěch, pěch, mřěch atp. s krátkým -ě-; že je to správné, vysvítá z dokladů, kterých jest hojnost a v nichž nikdy není slabika označena za dlouhou a nikdy není příkladu bezpečného s -í-, které by zúžením z -ie- bylo vzniklo a proniklo, jako na př. v impf. z -ieše vzniklo a proniklo -íše, v. doleji § 26 č. 5. Ale vedle toho transkribuje se obyčejně řiech a řéch, s dlouhým -ie-, -é- (tak i v této Mluvnici I. str. 202); a to je nesprávné, neboť jednak analogie s právě uvedeným jěch, pěch, mřěch atp. žádá, aby bylo rovněž tak krátké řěch, řech atd., a jednak doklady staré textů přísných svědčí, že jotace tu byla velmi záhy sklesla, což bylo v slabice krátké snazší nežli v dlouhé. Původně byly tu slabiky ovšem dlouhé -ēds, pēns, mērs, rēks, ale bývalá délka zanikla a v stčeštině je tu -ě- krátké.

6. Samohláska -o- v du. 1. pichově, vedechově, -va a pl. 1. pichome, vedechome, -my atp. bývá druhdy vynechána a jest du. 1. pichvě, vedechvě, -chva a pl. 1. pichme, vedechme, -chmy. Na př. bychwie Hrad. 125ᵃ, uzrziechwa Krist. 106ᵇ, abychwa GestKl. 222, abychme ŽKlem. 88ᵃ, poczechme Otc. 308ᵇ, bihī t. j. bychmy GlossJag. 92, bychmy VšehK. 262ᵇ atd. Srov. totéž v impf. § 26 č. 8. V plur. 1. bývá toto -o- zdlouženo: tu sě napichuom Otc. 397ᵇ, nadgidechuom t. 340ᵃ, syti bychuom i nakochachuom se t. 300ᵃ; srov. I. str. 606.

7. V 2. a 3. os. du. jsou vedle sebe koncovky -sta a -šta a v 2. os. plur. -ste a -šte;o tom viz v § 27.

8. V češtině, jako namnoze také jinde v slovanštině, aorist časem zaniká, spolu s imperfektem; o tom viz opět § 28.

Imperfektum.

Slovanské imperfektum vzniklo v době psl. a dochovalo se beze vší pochyby nejvěrněji v stsl.

Vzniklo z bývalého výrazu perifrastického. Ve výraze tomto byl, jako ve všech slovesných perifrasích, nějaký tvar jmenný, a při něm sloveso určité.

Sloveso určité, které tu bývalo, bylo podle výkladu Schmidtova a Leskienova (a poněkud již Boppova, Vergl. Gramm. II.³ 403) imperfektum slovesa býti koř. es-, pův. 1. sg. ēs-o-m (z e-esotn, s augmentem e-), 2. ēs-e-s, 3. ēs-e-t atd. Z toho je náležité stsl. sg. 1. -jachъ, 2. -jaše, 3. -jaše, du. [54]číslo strany tisku1. -jachovê, 2 -jašeta, 3. -jašete, pl. 1. –jachomъ, 2. -jašete, 3. jachą. Srov. Wiedem. 124–126, Brugm. II. 863 a 910. V slabice -ja- proti pův. ē- jest j- hiátové; od něho změněno v -a, jinak bylo by tu vzniklo (o možném -j-êchь atd. viz v § násl. č. 4). Ve spřeženinách hotových j- často opět zaniká a je na př. stsl. dêla-achь, dêla-aše atd. proti stč. děla-jiech, děla-jieše atd. Tvary du. 2. -šeta a du. 3. i pl. 2. šete vyskytuji se v stsl. jenom v textech nejstarších, texty mladší mají za to -sta, -ste; v Zogr. a Cloz. jest jenom -šet-, v Cod. Mar. 25krát -šet- a jednou -st-, v Supr. 5krát -šet- a 36krát -st-, v Sav. jenom -st- atd., srov. Wiedem. 112, a z toho vysvítá, že -st- ovládlo teprve během času a patrně je přejato ze sigmatického aoristu. Srov. Wiedem. 113; jinak Brugm. II. 910. O stejných nebo střídných koncovkách jinde ve slovanštině v. § 27.

Když od impf. stsl. vedêachъ, umêachъ, pьjaaehь, prošaachъ, dêlaaċhъ atp. odepneme koncovku -achь, která, jak právě vyloženo, je z impf. jachь – pův. -ēsom, zbývá nám vedê-, umê-, pьja-, proša-, dêla- atd.; a v tomto zbytku je reflektován tvar jmenný, který byl v perifrasi, z níž imperfektum se vyvinulo. Jde o to, co tento tvar jmenný byl.

Koncovky ve vedê-, umê- atp. mohly vzniknouti z býv. ; k témuž ukazuje také stejnost tohoto tvaru s lat. ve vidē-bam, ferē-bam atp.; také lat. imperfektum vzniklo z býv. perifrase; v té bylo sloveso určité pův. fů-ām – eram, změněné v -bam, a byl tvar jmenný, jenž se reflektuje v tom, co po odpětí koncovky bam zbývá, tedy ve vidē-, ferē- atd., v. Brugm. II, 867 a 1272; vyvozujeme tedy slov. ve vedê-achъ atd. z býv. ; členové bývalé perifrase sráželi se záhy těsně k sobě, jmenný tvar nebýval tedy na konci slova, nýbrž u prostředku, a proto se měnil v a nikoli v -i.

Rovněž tak ukazují k pův. koncovky v pьja-, proša-, z býv. pьjē-, prosjē-; stran prosjē- atp. srov. lat. capiē-bam Brugm. II, 1272.

Koncovky pak v dêla- atp., shodné s lat. v plantā-bam atp., ukazují k pův. , Brugm. tamt.

Byl tedy v perifrastickém výraze, jejž pro slovanské imperfektum předpokládáme, tvar jmenný -ē, -ā, a ten vysvětluje se jako sing. instr. příslušného jména dějového (nomen actionis), kmene jednak -o, jednak -a srovn. Wiedem. 126, Brugm. II, 627 sl., 1267 a 1272.

Kmen pak imperfekta slovanského je spřeženina, jejíž člen první je tvar jmenný -ē, -a, a člen druhý pův. ēso-, ēse- stsl. jacho-, jaše-; a přípony osobní sg. 1. -m, 2. -s atd. jsou dílem reflektovány v koncovce, na př. 1. sg. -jachь z -ēso-m, dílem odsuty, na př. 2. sg. -jaše z -ēse-s atd., o čemž v. §§ 7 14.

Jinak vykládal slovanské imperfektum Jagić v Cod. Mar. 455 a 459 a v Arch. 6, 293 a 10, 175, totiž z optativu: tu bylo by z pův. -oi̯, k čemuž poukazuje impf. chorvatské pecih z pecêchъ (-ci-, -cê- z -koi̯- [55]číslo strany tiskuproti stsl. peća- z pekē-); ale od výkladu toho ustoupil a vrátil se k výkladu Schmidtovu a Leskienovu, v. Arch. 28 (1906) 28 a 33. – Někteří pokládají imperfektum za tvar původně aoristový, který časem vzal na sebe význam imperfekta. Tak podle Sobolevského bylo by slovanské impf. původem svým sigmatický aorist sloves durativních kmene -aja, -êja, v. Žurn. min. národ, prosvêšč. CCXCIX, 84–93 (Zubatý v Streitb Anzeigru VII, 163). Jos. Horák v Listech filol. 1902, 232 sl. má stsl. impf. nesêchъ atp. za tvar ustrojený podle aor. vidêchъ, trъpêch atp.; vidêchъ zůstalo aoristem, ale nesêchъ, majíc vedle sebe aoristy nesъ, nêsъ a nesochъ, přešlo časem do významu imperfektového. Podle V. Vondráka v Bezzenb. Beitr. XXIX (1905) bylo k ved-, vesti imperfektum (vlastně injunktiv) vedъ, a aorist byl vedêchъ atd.; tomu odpírá Jagić v Arch. 28 str. 29, ukazuje hlavně k tomu, že v stsl. již v nejstarších textech je vedъ aoristem a vedêachъ (hojnější než vedêchъ) imperfektem. Přehled výkladů ještě jiných a zvláště starších podává Wiedem. 117 128. –

To platí o tvaru imperfekta v jeho etymologickém počátku a vznikání. Později, když tvarů dostatek byl pohotově a viděl se v nich vzorec -ê-jachъ, -a-jachъ, tvořila se imperfekta podle vzorce tohoto, a není tedy třeba ani lze při každém imperfektu jednotlivém ukazovati jeho tvar původní -ē-ē-s- nebo -ā-ēs-, zejména ne tvar původní členu prvního -ē, -ā.

První v imperfektu obsažený člen -ê, -a má podobu, jakoby byl zesílený (zdloužený) kmen praesentní: impf. vedê-, peča- (z ) proti praes. vede-, peče-. Proto pokládáno imperfektum za tvar praesentní, t. j. z kmene praesentního nebo na jeho základě utvořený, na př. stsl. vedêachъ stč. vediech. Vedle toho pak jsou ovšem mnohá imperfekta, která ze základního kmene infinitivního se tvoří a jsou tedy tvary infinitivní, na př. č. tesách. Někdy jsou tvary oboje, na př. stsl. besêdujachъ a besêdovachъ Mikl. III² 93 a 95, stsl. berêachъ a stč. brách, nebo stč. zoviech a zvách atp.

O imperfektu v češtině jest ještě všeobecné připomenouti, co zde následuje.

1. Za nejstarožitnější a poměrně nejvěrnější reflex imperfekta psl. máme imperfektum stsl., v. § 25. Odchylky od tohoto, které jinde v slovanštině se nalézají, dlužno tedy podle možnosti vykládati pravděpodobnými změnami pozdějšími, třeba že mnohdy velmi starými. A tak vykládáme následující odchylky české.

a) V slovesné třídě IV, vz. prositi, jest impf. stsl. prošaachъ, prošaaše.., a podobně nositi-nošaachъ.., voziti-vožaachъ.., raditi-raždaachъ . ., vratiti-vraštaachъ atd., srb. gašah, vožah . ., strus. chožachъ (2. 3. du. chožašьta Sobol. 115) . ., hluž. nošach, wožach atd.; souhlásky -š-, -ž-, -žd-, -št-atp. jsou tu z býv. -sj-, -zj-, -dj-, -tj- atd. Podle toho mělo by býti také v češtině prošiech, prošieše .., nošiech .., vožiech.., raziech.., vráciech [56]číslo strany tiskuatp, a je pravidlem prosiech, prosieše. ., nosiech .., voziech .., radiech .., vrátiech atd. Čeština se tu patrné odchýlila od pravidla obecného, a to analogií podle imperfekt vzorů jiných, zvláště vzoru trpěti, se kterým vzor prositi v tvarech t. zv. praesentních vůbec se shoduje: jako v nesu neseš-nesiech . ., vezu-veziech . ., vedu-vediech . ., pletu-pletiech . ., visěti praes. visí-visiech . ., vězěti-věziech . ., viděti-vidiech . ., letěti-letiech atd. zůstává -s-, -z-, -d-, -t- atd., tak necháno i v prosiech, prosieše.., voziech.., radiech .., vrátiech atd. Také v stsl. dala analogie vzniknouti tvarům takovým: radêachъ Supr., prichodêachъ t. m. daachъ Mikl. III² 117; a taktéž v strušt.: mysljašьta, čudjašta sja Sobol. 115, chodêchutь vedle chožaše t.²145 atd.

V češtině příklad bezpečný se souhláskou způsobem náležitým změněnou, prošiech atp., v textech XIII. a XIV. stol. se nevyskytuje. Na pohled zdá se býti tvarem toho způsobu púziesta, dva puziezſta (sic) desět fugarent ŽWittb. Deut. 30; ale to není impf. k puditi, nýbrž k púzěti, srov. dva puzala desět ŽKlem. tamt. a Listy filol. 1884, 73; – v Mat. 36 čte se krščieše, svatý Jan krſczieſſe; to by mohlo býti od krstíti, ale také od krščěti stsl. krьštati, tedy doklad nejistý, srov. Listy filol. 1884, 71; – v ŽWittb. Hab. 16 psáno Svziech, na pohled impf. súziech od súditi, v pravdě však omyl místo slyšěch ve Vulg. audivi.

Doklady zřetelné sem hledící mám až ze stol. XV: myšléch, inf. mysliti, mišlechu cogitabant Hlah. žalm 34, 20 a 40, 8 (myṡleṡe Baw. 179 je omyl), hyždiech inf. hyzditi, mnozí hyżdiechu Baw. t. 180; kleštiech inf. klestiti, z eunuchóv ješto kleſtiechu mladé Comest. 44ᵇ; syciech inf. sytiti, (král) káza lvóin mnoho masa dáti a když ſe naſycziechu, tehdy ty (soky Danielovy) vpusti v jámu tamt. 188ᵇ sl. Mohly by to býti tvary starožitné, dochované z doby, kdy čeština v této věci se srovnávala s pravidlem psl. a obecně slovanským; ale poněvadž v češtině tu není dokladů z doby před stol. XV a nelze tedy tvrditi, že by se dotčené pravidlo bylo drželo z doby psl. až do prvních století historické doby stčeské, proto podobá se, že imperfekta tuto doložená myšléch atd. jsou útvary nové: impf. je v XV stol. již valně pokleslé, v. § 28, mezi klesáním jeho vyvíjejí se různé tvary odchylné, a mohly se vyvinouti také tvary myšléch atd., podle tvarů praes. 1. sg. já myšli atp., které podle výkladu v § 7 toho času ještě dosti byly známy.

b) Podobně jest v slovesné třídě V. 2, vz. tesati, impf. stsl. tešaachъ, tešaaše ..., a podle toho mělo by býti české tešiech, tešieše .. .; ale jest tesách, tesáše atd., t. j. imperfektum utvořené z kmene infinitivního tesa-, jako v srbchorv. a srbšt. lužické. Se stsl. tešaachъ shoduje se ojedinělé impf. sopciech, parný dým z nich (býkův) ſopcieſſe Troj. 26ᵇ, inf. soptati, a je to tedy zase tvar na pohled starožitný; ale naprostý nedostatek příkladů takových v době starší svědčí opět, jako v odstavci předešlém, že to je novotvar: bylo praes. nesu neseš impf. nesiech .. ., utvořeno tedy, když impf., bylo v úpadku, také podle praes. sopci, sopceš impf. sopciech, místo obecně užívaného soptách. [57]číslo strany tiskuc) O impf. beřiech vedle brách ve vz. V. 3. viz v § 182.

d) Konečně je stejný rozdíl a stejný výklad při impf. stsl. kupujaachъ a stč. kupovách. Tvar -ujaachъ, -ujachъ Mikl. III² 93 a 125 vyskytuje se jen v stsl.

e) V dobách historických české imperfektum dále upadá, a za tohoto úpadku vznikají další novotvary odchylné od starého pravidla a ustrojené mechanickou analogií.

K inf. dělati part. dělal bylo impf. pravidelné dělách, -áše ..., k inf. trpěti part. trpěl taktéž impf. pravidelné trpiech, -ieše atd., v případech velice hojných; v případech těch zdá se imperfektum utvořeno tím, že za koncovku inf. -ati, -ěti a part -al, -ěl je položena koncovka -ách, -áše ... a -iech, -ieše . .. Toto zdánlivé pravidlo vedlo k tvarům správným, když se praktikovalo v těch třídách slovesných, se kterých bylo sňato; ale bylo praktikováno mechanicky také jinde, a tu vedlo k tvarům ovšem nesprávným. Srov. Listy filol. 1879, 232 sl. Na př.:

ke -čnu inf. -čieti bylo impf. náležité -čniech, -čnieše, ale podle inf. -čieti zúž. -číti utvořeno impf. mechanické -čích: drzywe nez ſwyet ſye poczyſe az (ty, Marie) ſwe dyelo wydyſe Lvov. 9ᵃ;

ke stanu inf. státi bylo impf. náležité staniech, a podle inf. státi a part. stal utvořeno mechanické stách: když wſtaſſye s modlitby EvOl. 258ᵃ, bíše modlitba silná tak že nezoſtaſſye síla při ňem t. 125ᵇ;

v II. tř. ku praes. -nu inf. -núti part. -(nu)l bylo impf. náležité -niech, a za to pak mechanické -núch: kdy horkem prahnuſſye EvOl. 27ᵇ, (balsám) plynuſſe Troj. 153ᵇ (taktéž v 1. vyd. Troj.; v rkp. Strahovském z r. 1437 je za to korrekturou plynyeſſe, ale korrektura provedena písmem bledším, tak že bývalé plynuſſe zřetelno zůstalo; v rkp. ČMus. z r. 1468 plynyeſſe), (král) rukú pokynúše DalJ. 95 (v. 24, z vyd. Ješínova); srov. dluž. impf. 1. sg. śěgnuch, 2. 3. śěgnušo (tęg-) m. a v. śěgnjech, sěgnješo atp. Mucke 547;

ke jdu bylo impf. jdiech, a Blahoslav uvodí jiše = abibat, discedebat, utvořené patrně podle inf. jíti a prý archaismus, jehož se jest vystříhati Blah. 176; – k dáti pak a vzieti praes. vezmu bylo impf. dadiech a vezmiech, a Philomates 1533 uvodí dách a vzách, utvořené patrně podle part. dal a vzal, a zavrhuje ty tvary, nikoli pro nesprávnost, ale jako prý zbytky z »té vetché češtiny«; – tvary jíše a dách, vzách nejsou odjinud doloženy, jsou to bezpochyby novotvary, které uvedení theoretikové sami si ustrojili, ovšem vedeni týmž pravidlem mechanickým, o kterém zde je řeč; – z doby nové je tvar takový v básni, kde čtou se prý tajné runy staročeské: předsudkóv vláda vítězná, jejéž ruka spiáše všecky stavy do pút tuhých (Koubek, Sebr. spisy II, 9); tu je spiáše patrně podle part. nč. spial, jako děláše podle dělal atd. [58]číslo strany tiskuPoznam. V Troj. psáno otdaſſe 106ᵃ a v Otc. wzdaſſie 120ᵃ; ale to nejsou imperfekta sem patřící, nýbrž omyly, mají tu býti participia:

otdavše, vzdavše. –

O příslušné tvary jiné opírají se dále imperfekta novotvará: dajiech zúž. dajích, místo dadiech a podle praes. 3. pl. dají (m. dadí), impt. daj: jenž nedagyſſie hřiešným vzhuoru Otc. 45ᵇ;

zdajiech sě videbar, vedle obyčejného zdiech a zdách a podle novotvarého praes. 3. pl. zdají: (ona) dosti blízko ſye zdagieſſe Kruml. 358ᵇ, (ona) všěch věcí hbitieyſſie ſie zdagieſſe tamt.;

mnějiech zúž. mnějích, místo mniech a podle novotvarého praes. 3. pl. mnějí part. mnějíc- atd.: on mnyegiyſſye Mill. 15ᵃ, když mnyegyſſye ROIB. 94ᵇ, všichni mniegychu putabant GestM. 43 (40); a podobně

chtějiech zúž. chtějích, místo chtiech a podle impt. chtěj a novotvarého praes. 3. pl. chtějí, part. chtějíc- (adj. chtějící): muž svatý nechtiegiſſe OpMus. 18ᵃ;

púščejiech, o tom viz zde v č. 3.

2. V 2. a 3. os. du. jsou vedle sebe koncovky -šta a -sta a v 2. os. plur. -šte a –ste; o tom viz doleji v § 27.

3. Podle koncovky je typus imperfekta v stsl. trojí:

a) -êachъ, ve vzorech I. 1. vedêachъ, 2. nesêachъ, 3. grebêachъ.

5. pьnêachъ, 6. tьrêachъ, II. minêachъ, III. 1. umêachъ, 2. trъpêachъ, V. 3. berêach;

b) -(j)aach t. j. s předcházející souhláskou palatalní ve vzorech I.

4. pečaachъ, 7. kryjaachь, III. 1. slušaachъ, 2. slyšaachъ, IV. prošaachъ,

V. 1ᵇ saždaachъ, 2. tešaachъ, 4. lajaachъ, VI. kupujaachь; a

c) -aachъ s předcházející souhláskou tvrdou ve vzoru V. 1ᵃ dêlaachъ. Tytéž pak typy jeví se také v impf. českém a většinou stejné ve stejných vzorech. Totiž:

a) -iech ze staršího -iách za stsl. -êachъ, ve vz. I. 1. vediech, 2. nesiech, 3. hřebiech, 5. pniech, 6. třiech, II. miniech, tiskniech, III. 1. umiech, 2. trpiech;

b) -(j)iech ze staršího –(j)ách za stsl. (j)aachъ, ve vz. I. 4. pečiech, 7. kryjiech, III. 1. slušiech, 2. slyšiech, V. lᵇ sáziech, 4. lajiech;

c) -ách ve vz. V. 1ᵃ dělách.

Rozdíl mezi stsl. a češtinou je tu ve vzorech: IV. stsl. prošaachъ a č. prosiech, V. 2. stsl. tešaachъ a č. tesách, V. 3. stsl. berêachъ č. brách (vedle beřiech), a VI. stsl. kupujaachъ a č. kupovúch ; vyvinul se analogickým novotvořením v češtině, jak vyloženo v č. 1. paragrafu tohoto.

Krom toho je však ještě rozdíl ten, že v češtině vedle tvarů kratších III. 1. umiech a V. 1. dělách, souhlasných se stsl. umêachъ a dêlaachъ, jsou ještě také tvary delší umějiech a dělajiech. V stsl. jich není, zněly [59]číslo strany tiskuby tu umêjaachъ a dêlajaachъ; ale jsou tu imperfekta týmže způsobem tvořená kupujaachъ, kryjaachъ, tešaachъ atp. Oboje opírají se o praes. a zejména o jeho kmen -(j)e, jenž tu je zdloužen v -(j)a: impf. č. umějiech = *umêja-achъ z praes. umêje-, jako kryjiech = *kryja-ach z kryje- atd.

Na pohled zdá se, jakoby i tvary delší umějiech, dělajiech i kratší umiech, dělách byly původu stejného, oboje totiž z *umêjachъ, *dělajachъ, reflektovaného v stsl. umêjachъ, dêlaachъ, a jakoby kratší byly vznikly stažením, kdežto v delších stažení neprovedeno Ale proti tomu jest namítnouti: proč tu a v témže tvaru někdy stahováno a někdy nestahováno? a zvláště proč je volno nestahovati jenom zde a ne také ve stejných případech jinde? proč je za stsl. umêachъ a vedêachъ, tedy za stejný typus -êachъ, v češtině umiech a také umějiech a naproti tomu jenom vediech a nikdy vedějiech? Atd. Hledě k tomu ke všemu mám za to, že v případech zde vytčených máme tvary ne změnou hláskovou, ale původem rozdílné. Doklady tvarů delších jsou staré a dosti hojné; ale připomenouti k nim jest, že v tř. V. 1. jsou známy příklady jenom pro vz. dělati, nikoli též pro vz. sázěti (mimo jediný příklad až ze stol. XV: měšťáci to město opuſſcziegiechu Lvov. 92ᵃ, který je bezpochyby novotvar). Ještě buď dodáno, že tvar stejný s č. umějiech je dluž. impf. humjejach Mucke 570.

4. Imperfektum končí se po souhláskách tvrdých -ách, -áše atd., po měkkých -iech, ieše atd. Podle výkladů zde předcházejících a podle impf. stpol. mołwiach, mołwiasze, wychadzasze atd. Kal. 461 sl., dluž. bijach bijašo, humjejach humjejašo, chwalach chwalašo atp. a hluž. bijach biješe, chwalach chwaleše atd. předpokládáme také v češtině koncovku původní -ách, -áše atd. i při souhláskách měkkých, z niž se stalo -iech, -ieše přehláskou. Přehláska -ie- měla by tu ovšem býti jenom v těch tvarech, kde také slabika následující ji žádá, t. j. jen v 2. a 3. sg. a 2. pl., a mělo by tedy býti na př. v sg. pečách, -ieše, -ieše, v du. pečáchově, -ásta, -ásta, v pl. pečáchom, -ieste, -áchu, a rovněž tak sázách -ieše, umějách -ieše atd.; ale žádané -ách atd., se nevyskytuje, je za ně vždycky -ie-: pečiech, sáziech, umějiech atd. K tomu přispěla zajisté analogie: podle pečieše je také pečiech atd., srov. I. str. 100. Ale možná že tu byla příčina ještě jiná, kterou by se také hluž. njesech njeseše atd. vysvětlovalo: mohlo totiž v jistých případech z původního -ēsom bývati -êchъ, bez hiátového j- anebo s j- teprve po zmšně ē- v ê- přibylým, srov. I. str. 95 sl., a tedy 1. sg. *nesê-êchъ nebo *nesê-jêchъ atd. a z toho pravidelné stč. nesiech atd.

5. Že stč. -iech, -ieše ... -ách, -áše .. bylo dlouhé, svědčí zúžením z -iech, -ieše atd. vzniklé -ích, -íše atd., o kterém v čísle násl. je řeč, a krom toho také doklady, v nichž délka v písmě starém naznačena: p’kazowáſſe BiblB. Mark. 7, 36, peczowaaſſe Štít. ř. 163ᵃ, chtíeſſe BiblB. [60]číslo strany tisku7, 24, myegíeſſe t. 7, 25, proſíeſſe t. 7, 26, mlczijeſſe Štít. ř. 131ᵇ, prawijeſſe t. 14, ſ]yſſijeſta t. 76ᵇ, prawijeſta t. 72ᵃ, diwijeſta sě 76ᵇ, bíeſſta BiblB. Mark. 9, 4, mnijechom Štít. ř. 70ᵃ, ſedijechom t. 239ᵇ, zehraachu t. 114ᵇ, ohlaſſowáchu BiblB. Mark. 7, 36, myegíechu t. 7, 37, ſlyſſijecha Štít. ř. 76ᵃ, prawijechu t. 76ᵇ, sě nadiegijechu t. 121ᵃ atd.

V poſſpielewaſſee OtcA. 10ᵃ je psána dlouze také koncovka -še, nesprávně.

6. Z -iech, -ieše.. je dále jednak ztrátou jotace -éch, -éše atd., srov. I. str. 202 sl., na př. mozeſye t. j. možéše AlxV. 164, lezeſye t. 1177, gmyegeſye t. 355 a j.. (lotr) proſeſſe Hod. 49ᵃ, (Ježíš) ſe blyzeſſye EvTřeb. Luk. 19, 41, pověst po všem království byezzeſſie GestBř. 2ᵇ, wedeſſe Troj. 115ᵃ, proſechu. EvTřeb. Mat. 7, 32 atd., a podle I. str. 196 ovšem pravidelně -léch. -l atd., diábel bydleeſſe Pass. 457, ješto sě weſſeleechu Pror. 17ᵃ atd.; – jednak je zúžením -ích, -íše atd., srov. I. str. 190 sl., na př. král myſye ženu AlxV. 71, když budyſſye cum factus esset EvVíd. Luk. 2, 24, tluczyſſye t. 18, 13, leziſſe EvOl. 47ᵇ, ovčička kleknyſſe t. 58ᵇ, zbudyſſe ſie.. žádostí ſe pohnyſſe zplamenyſſe a zazziſſe t. 57ᵇ, Darius gezdijſſe Alxp. 54, tečiſſe t. 118, nemožyſſe t. 85, blaznijſſe Troj. 223ᵃ, neſyſſe t. 107ᵃ, ſecziſſe t. 122ᵇ, žena ſediſſe GestM. 63 (56), drak leziſſe t. 75 (57), nechtiſſe t. 150 (110), učinil biſſe t. 132 (95), obě (Eva a Maria) biſſta naze ode všeho hříchu t. 120 (83, v GestBř. byeſſta naze), větrové dmychu EvOl. 60ᵃ, tepijchu Alxp. 88, mniegijchu t. 95, (stráže) okolo města lezichu t. j. ležíchu GestM. 140 (106) atd.

7. V os. 2. 3. sg. místo -še bývá -šʼ, odsutím. Příkladů toho je známo jenom několik pro impf. biešʼ:bies tu také ober jeden AlxB. 4, 30 (verš 8 slab.), jěž (masti) bies připravila k tomu Hrad. 29ᵃ (též), jenž byeſſ kniežě z Kappadocie JiřBrn. 18 (též), kdy byes Ježúš v pátém létě DětJež. 6ᵃ (též) atd., a jeden pro impf. jmiešʼ: (Maria Magd.) již gmies bolesti přěmnoho Hrad. 30ᵃ (verš 8 slab.). Srov. I. str. 152 a dole impf. býti § 100.

8. Samohláska -o- v du. 1. vediechově, -chova a pl. 1. vediechome, -chomy atp. bývá druhdy vynechána, na př. my sě nądyechmy nos autem sperabamus EvVíd. Luk. 24, 21, miegychme Otc. 341ᵃ atp.; srov. totéž v aor. § 24 č. 6.

9. V textech staropísmých bývá nesnadno rozeznati impf. a aor. v těch tvarech, které jen kvantitou se liší, poněvadž tu kvantita nebývá znamenána; na př. psané: (oba synové) česky málo vmyeſta DalC. 70 může se bráti za impf. umiešta (v DalJ. je na témž místě z rkp. Z umějiešta), i za aor. uměsta, a rovněž tak může psané umyech, dyelach pl. 3. umyechu, dyelachu atp. býti impf. umiech, dělách, děláchu i aor. -ěch, -ach, -ěchu, -achu atd. V nesnázi takové nabýváme poučení někdy ze smyslu a souvislosti, v překladech (z lat.) pak z originálu.

10. Imperfektum časem zaniká, spolu s aoristem; o tom viz § 28.

[61]číslo strany tiskuKoncovky aoristu a imperfekta

2. a 3. os. du. -sta a -šta a 2. plur. -ste a -šte.

Koncovka 2. a 3. os. du. impf. a aor. je -sta, a 2. os. plur. -ste; a vedle toho bývá také -šta a -šte. V písmě starém ovšem mnohdy se nerozeznává -st- a -št-; ale v některých textech rozeznává se to přece a někdy podává rým jisté svědectví, a z dokladů takových vysvítá bezpečně, že vedle -st- rozmohlo se -št-. Doklady takové zde následují

pro du. 2. 3. -sta: kdež Kaifáš a Annáš bieſta Hrad. 82ᵃ (rým: města); počesta prositi Hlah. Tob. 12, 5 (písmem hlah.); rocielowaſta sě ŽGlossKlem. 84, 11 (tutéž psáno: ſtítem 5, 13, pelikánovi puiſtnemu 101, 7 atp., tedy psané -ſta snad = -sta); – -šta: by̆ſta Jid. 53, zzliubiſta t. 54 (-sta bylo by zde psáno -zzta nebo -zta); (ona dva) tu zmyrt wzieſſta AlxB. 3, 29; nemiegyeſſta Pass. 323, powiedyeſſta t. 337, wnydeſſta t. 411; abyſſta ſiedla Krist. 81ᵃ; dašta Hlah. vid. 2ᵇ (písmem hlah.); když přigideſta ŠtítOp. 351, modliſta se t. 352, ſgideſta se tamt.; dva zučedlníkóv . . gdieſta do hrádku Hus Post. 65ᵃ, oči jich bieſta držěně tamt.; abišta Hlah. Tob. 7, 9, ostrziehašta t. Est. 2, 21, ruce kapašta mirrú t. Cant. 5, 5, (dvě) křídle ztahovašta sě t. 3. Par. 3, 11, (dva cherubiny) przikrivašta t. 2. Par. 5, 8, (dva králové) sedešta t. 3. Par. 18, 9, (Tobiáš a anděl) jidešta t. Tob. 5, 22 a j.: dvě ženě Lamechově ſlowieſta Ada a Sella Kruml. 47ᵇ; (dva lvové) nakloniſſta ſye y pogideſſta OtcB. 252ᵃ a j.; dva čápy hnyezdyeſſta.. a ſye kupaſſta GestBř. 6ᵇ, byeſſta dva bratry t. 25ᵃ, weceſſta oba t. 34ᵃ a j.; braſta se Baw. 102; znagieſſta Troj. 130ᵇ, bogowaſſta tamt., hnaſſta t. 131ᵇ, zbodeſſta tamt., poczeſſta t. 133ᵃ a j. (v Troj. skoro vždycky -ſſta, t. j. -šta);

pro plur. 2. -ste: příkladů pro 2. os. pl. je vůbec málo, a dokladu zřetelného a bezpečného pro koncovku -ste nemám; ale z toho nevyplývá, že by nebyla bývala; – -šte: bydle ApŠ. 137; abyſſte Pass. 417; ješto prawieſte ŠtítOp. 301; bište Hlah. Nehem. 1, 9, abište srozuměli t. Est. 16, 10, abyšte nepadli t. Sir. 2, 7; plakaſſte Ol. Deut. 1, 45, poſpiechaſſte t. Deut. 1, 41 a j.; abyſſte GestBř. 45ᵃ a j.; abyſſte se ptali Ben. 4. Reg. 1, 3, abyſſte milovali t. Jos. 22, 5 a j.; byſſte mohli Alxp. 104, byſſte se vzdali t. 137, nemohli byſſte t. 104 a j.; abyſſte Háj. 392ᵃ a j.; abyšte mne jímali Blah. 204 (v rkp. bezpochyby abyſſte); abyſſte nepřísahali Br. NZák. 14ᵃ, abyſſte viděli t. Br. Isa. 42, 18 a j.; byſſte Nudož. 56ᵇ a j.; byſſte byli Drach. 84; abyſſte dali KolEE. 306ᵇ (1661); ſlli byſſte Dolež. 86; abyſſte Nitsch. 107, t. 142, t. 144 atd.; poradište, vypudište DalJ. 55 podle rkp. P., potázašte t. podle rkp. Cer., vyvržešte t. podle rkp. Ff, vzešte t. podle rkp. L a Ff; koncovka -šte držela se v byšte do XVIII stol., nynější byste je novotvar z by-(j)ste, srov. I str. 482 a zde dole § 234.

Jde o výklad rozdílného -sta, -ste a -šta, -šte. V češtině měnívá se st v št, srov. stsl. lastovica č. właſſtowice Br. Jer. 8, 7 a ob. lašťovka, [62]číslo strany tiskuapoštol z apostolus atp. Náchylnost k této změně přispívala bezpochyby k tomu, aby také -šta, -šte v aor. a impf. se ujímalo a šířilo místo -sta, -ste, ale k výkladu změny ve -šta, -šte, jak jsem jej podával v I. str. 482, přece nestačí. Neboť je tu -šta, -šte již v textech českých nejstarších, kdežto příklady jako vlaštovice atp. teprve později se vyskytují: wlaztovice MVerb., wlaſſtowicze NRada 1651 atd.; je dále -šta, -šte v textech starých velice rozšířeno, na př. v Hlah. je vedle jediného počesta pravidlem -šta, -šte kdežto změna hlásková st-št jen sporadicky se vyskytuje; je -šta, -šte jen v koncovkách aor. a impf., a nikdy v praes. sta, str (m. jsta, jste); je také v aor. a impf. hluž. 2. 3. du. -štaj n. -štej, 2. pl. -šće, a dluž. 2. 3. du. -štej, 2. pl. -šćo Mucke 536 a j.; a bývají v severoruských památkách XIII a XIV st. v impf. (nikoli též aor.) vedle koncovek stejných jako v stsl. -sta, -ste a -šeta, -šete také ještě -šta, -šte n. -šьta, -šьte: idjašta, idjašьta stojašte, stojašьte atp. Sobol. Lekc. 115 a 210. Vzhledem k tomu ke všemu nelze trvám jinak než přijmouti výklad tento: byly v impf. psl. koncovky -šeta, -šete; dochovány jsou do doby historické v stsl. a strušt.; v strušt. oslabily se časem v -šьta, -šьte a dále ve -šta, -šte; a tak vzniklo beze vší pochyby také -št- v koncovkách stč. a luž.-srb.; z impf. pak přejaly se tyto koncovky také do aor., jako naopak koncovky aoristové -sta, -ste vnikaly do impf.

Aorist a imperfektum vyhynuly.

V nové češtině aoristu a imperfekta, praeterit jednoduchých, již není, zanikla během času.

O tom, jak toto zanikání postupovalo, máme především svědectví v starých textech. M. Opatrný (r. 1881) a V. Ertl (r. 1897) ohledali v té příčině texty Alx. a DalC. a V. Ertl nalezl zejména toto:

1. V Alx. je praeterit jednoduchých 1047 a opsaných 432 (v tom i perifrase jako byl jsem nesa atp.), tedy poměrně 71% a 29%; poměr není ve všech zlomcích Alx. stejný, a jsou tu extremy: v AlxVíd. je praeterit jednoduchých 36 a opsaných 5, nebo-li 88% a 12%, v AlxBM. naproti tomu jednoduchých 39 a opsaných 71, nebo-li 35% a 65%; v souhlasných částech zlomků AlxH. a AlxV. je 100 praeterit, v nich pak 86 shodných a 14 neshodných, a v mladším AlxV. jest o 8 praeterit jednoduchých více nežli v starším AlxH. V DalC. pak je praeterit prostých 2276 a opsaných 320, nebo-li 88% a 12%.

2. Stejný celkem poměr vidí se, když se hledí k slovesům jednotlivým; ale při některých je praeteritum jednoduché proti opsanému v převaze mnohem větší, než jaká tato převaha v textě příslušném vůbec jest. Na př. sloveso jěti (prosté i složené) má v Dal. pro praet. jednoduché dokladů 56 [63]číslo strany tiskua naproti tomu pro opsané jenom 2; a podobně jíti v Dal. 239 jedn. proti 13 ops.; čieti, čnu v Alx. 18 proti 1, v Dal. 68 proti 1; jieti, jmu v Dal. 163 proti 1; státi, stoju v Alx. 23 proti 4, v Dal. 24 proti 0; zřieti v Alx. 12 proti 1, v Dal. 25 proti 0; mluviti v Dal. 25 proti 2; kázati v Alx. 42 proti 2, v Dal. 79 proti 9; vecěti v Alx. 10 proti 0, v Dal. 38 proti 0.

3. Hledíc pak k jednotlivým osobám nalézá se v 1. sg. v Alx. pro praeteritum jednoduché dokladů 10, proti 15 dokladům praeterita opsaného, a v Dal. 5 proti 21; v 2. sg. v Alx. 0 proti 15, v Dal. 0 proti 18; v 1. du. v Alx. 0 proti 2 (v Dal. není příkladu); v 3. du. v Alx. 11 proti 3, v Dal. 50 proti 9; v 1. pl. v Alx. 0 proti 1, v Dal. taktéž; v 2. pl. v Alx. 0 proti 4, v Dal. 0 proti 6; pro 2. du. není v Alx. a Dal. příkladu; a v přehojných dokladech 3. sg. a 3. pl. je v Alx. i Dal. praeterit jednoduchých asi 4krát tolik co opsaných (ve vydání DalJ., v němž spojeno textů rukopisných několik, je podle Opatrného praeteritum jednoduché 3. sg. 1878krát, 3. du. 58krát a 3. pl. 920krát, a naproti tomu v osobách ostatních jen 10krát, totiž v 1. sg. 7krát a v 2. pl. 3krát).

Z podrobného tohoto ohledáni Alx. a DalC. vyplývá: a) praeterita jednoduchá zanikají ovšem s postupem času, ale krom toho také subjektivní záliba a umění spisovatelův k tomu přispívá, že tvarů těch je ve stejné době tu více tu méně; a b) praeterita jednoduchá drží se déle v těch případech, které se častěji vyskytují a tím v usu více jsou zakořeněny, než jiné; tedy častěji v osobách třetích než v prvních a druhých, a častěji při slovesích nahoře vytčených a v praxi hojně užívaných než při jiných; usus zužuje vládu praeterit jednoduchých tím, že je omezuje víc a více na slovesa jenom některá a na osoby třetí. Totéž potvrzují také texty jiné. Hus ve svých spisích má praeterita jednoduchá skoro jen v citátech biblických; jinde velice zřídka, a i tu to bývá nějakou reminiscencí z bible nebo skládání nějakého staršího, srov. K. Novák v programu akad. gymn. 1894 str. 28–34. Totéž platí v celku o Chelč. V kron. Troj. z r. 1441 jsou praeterita obojí, jednoduchá i opsaná, ale obmezení vidí se v tom, že nikdy není imperfektum slovesa perfektivního, t. j. jeden důležitý syntaktický druh imperfekta již není znám. V GestBř. z r. 1443 bývá mnohdy perifrase, kde Gest Mus. z r. 1473 má tvar jednoduchý, na př. v Bř. 37ᵇ zzehlo, 114ᵃ učinil geſt, 115ᵃ myel jíti, 129ᵃ bylo napsánie, a v Mus. na stejných místech je za to zziſſe, učinil biſſe, miegyſſe jiti, biſſe napsánie. V Mill. a Comest. jsou opět praeterita jednoduchá i opsaná. V Kab. ok. r. 1500 jsou pravidlem praeterita opsaná, a taktéž u Lobk. z r. 1515 a ve VšehK. z téhož roku. V kronice Háj. 1541 jest vedle pravidelných perifrasí jen velmi zřídka některý aorist, přejatý bezpochyby ze staršího pramene: Sſtyr wſede na výborný kuoň 52ᵇ, Libuše budúcí věci popsa 9ᵇ. U Bech. v 2. pol. XVI je praeteritum jednoduché ještě dosti často. Ale to jsou již jen archaismy, a i ty tou dobou již přestávají. [64]číslo strany tiskuDalší svědectví o hynutí a vyhynutí jednoduchých praeterit podávají staří theoretikové a upravovatelé textův. Korrektoři bible Benátské 1506 vymýtili z textu bieše a biechu, začež je kárá Roh Domažlický v předmluvě k NZák. bratra Lukáše, vydanému v Bolesl. 1525, neboť prý bieše jest = erat a byl – fuit; bratr Lukáš v dotčeném NZák. 1525 vytiskovaně bíše opět uvedl Blah. 177. V Grammatice 1533 Beneš Optat a Petr Gzel vytýkají slova »z té vetché češtiny« prý »hrubá, jimiž se mnozí bez potřeby zanepražňují tak v mluvení jako v psaní[4] Philomatesova výtka — Blahoslav 1. c. nazval ji dobře posmíváním — zakládá se na domnění, že by někdo ve rčeních »bíše řekl«, »bíše učinil« atp. mohl míti »bíše« za podmět, jako je na stejném místě podmětem na př. »člověk« ve větách »člověk řekl«, »člověk učinil«; srov. stejný jeho posměch, že prý ten jakýs Geſt všecko učinil a ti jacís sau neb všecko spáchali«, uvedený v § 227.«, mezi nimi zejména také aorist a imperfektum, a Václ. Philomates v Etymologii při téže mluvnici píše, že »ten nebohý bijſſe, obojího jsa pohlaví a rozličných stavův, divné věci půſobijſſe«*). Blahoslav 1571 Philomatesovi odporuje: bieše prý do nedávna se psalo i mluvilo Blah. 57, jest tvarem temporis praeteriti imperfecti t. 107, dobře se hodí pro rozdíl od perfekta t. 57, a nesluší se zavrhovati všecko staré t. 101–103; ale ujímá se tu právě jen imperfekta bíše a na jiném místě sám zavrhuje tvary patřích, patříše, odjidech t. 176, ano i vece, jež prý je = dí tamt. Vydavatel postilly Husovy r. 1563 mění stáchu, bíchu, mluvíchu ve stáli, byli, mluvili atd. Tomsa Veränderungen der čech. Sprache 1804, 41.

A konečně jsou svědectvím o úpadku aoristu a imperfekta příklady, ve kterých je patrno, že tvarům těmto již nerozuměno. V Comest. 240ᵃ psáno: tu kdež bieſſe Jan krztieſſe prwe, t. j. bieše křtieše, = lat. doslovně erat baptizabat; výraz takový, perifrase obsahující dvě verba finita, není možný; původce jeho mohl jej napsati jenom v domnění, že křtieše je nějaké participium jako křtil, tedy bieše křtieše = bieše křtil; ale právě toto domnění je svědectvím, že pisatel Comest. tvaru křtieše nerozuměl, že jej nesprávně pokládal za participium, že tedy správné povědomí o imperfektu bylo v tomto případě již zaniklo a vůbec že bylo v úpadku. Totéž svědectví obsahují příklady: byeſſye Gezyſſ chtyeſſe diábla vypuditi EvVíd. Luk. 11, 14 a Bieſſe J(ežíš) chtyeſſe vyhnati běsa EvSeitst. tamt. erat ejiciens, t. j. biteše chtieše m. bieše chtěl, rzkaw (sic) to zawola geſt EvTřeb. Mat. 13, 8 (geſt připsáno pozdějj), t. j. zavola jest m. zavolal jest, není nepilné jímž s’ nás tuto napomanul ale geſſtos bieſſe tam řekl dřieve ŠtítBud. 173 (-s v geſſtos připsáno později, ale písmem stejným jako je v ostatním textě, tedy v XV stol.), t. j. ješto s’ bieše m. ješto s’ byl. A totéž dále vyplývá z příkladu DalJeš. 41: když byl kněz Oldřich lovieše, kdež je zase nemožná perifrase byl (jest) lovieše. V příkladech Mand. 87ᵃ: biechu se przitowarziſſta (sic) dva bratřie, a Troj. 157ᵃ: když dva měsiece biechu [65]číslo strany tiskuminuſſta, jsou opět nemožné perifrase biechu přitovařišta a biechu minušta; jejich původcové mohli je napsati jenom v domnění, že přitovařišta a minušta jsou participia jakási jako přitovařišila a minula, a v tom domnění je zase svědectví, že původcové těchto perifrasí aoristům přitovařišta a minušta již dobře nerozuměli, že tedy správné povědomí o aoristu bylo tou dobou již pokleslo. Stejné svědectví vyplývá dále z příkladu Otc. 144ᵇ: aby jej (strážce poutníka) wedl a potřebu jemu dadieſſe, kdež je nemožná perifrase aby dadieše m. aby dal (kondicionál) a tedy impf. dadieše pokládáno za participium. Analogie k tomu jsou v příkladech stsl. pozdních a dialektických (rusk.): bêchъ napisachъ Mikl. IV, 789, okrastavêchъ bychъ tamt., ašče by umêchъ tamt., a dále v příkladech: azъ (os. 1.) tu stojaše (os. 3.) tamt. 763, onъ (os. 3.) poklonichъ sja (os. 1.) tamt., strusk. bê vzloži Kolosov Očerk istorii 159, to ne byli orli slêtêšasja Buslajev Opyt istor. gramm. II (1858) 147 (z Mamajeva poboišče), my obrêtochъ Sobol. Lekc. 210 (XVI stol.), my otvratiša t. 211 (z r. 1644) atp.; také tu podává se vysvětlení jen tím, že tvarům aor. a impf. již se nerozumí a že se berou za nějaká participia. A sice bylo ve všech těchto a podobných příkladech zajisté domnění, že aor. a impf. jsou participia stejnoplatná s part. -l. K tomu domnění vedl vývoj a usus jazyka: říkalo se: (on) křtieše, a vedle toho ve stejné platnosti: (on jest) křtil, říkalo se: (ona dva) minušta, a vedle toho ve stejné platnosti: (ona dva) minula atd.; bylo tedy v praxi křtieše = křtil, minušta = minula atd., a z této stejnoplatnosti praktické vyvinulo se domnění theoretické, že aor. a impf. jsou vůbec stejné s part. -l a že mohou bývati na místě tohoto. Tím vysvětluje se také chyba (není-li to omyl pisecký): poslas d(u)cha tvého misisti Hlah. Judith 16, 17; aor. 3 sg. posla byl = poslal (misit), bral se za stejný s tímto participiem, a proto utvořena i 2. sg. posla-s' (= posla jsi).

Ještě v jiném případě máme důkaz, že se jednoduchému praeteritu nerozumí. Aorist 3. sg. vecě je = dixit. Drží se archaisticky dosud, ale již v XV a taktéž v XVI stol. béře se ve významu nesprávném, v Brig. za plur.: weczie ... lidé dělní 78ᵃ, a taktéž v Hád. r. 1539: psi srozuměvše se wece 34ᵃ, vlci opravivše se vece tamt., k nížto wece sestry jiné 41ᵇ, v Koř. pak vzato za praesens: wiece Pilát ait Mat. 27, 67, a taktéž je u Blahoslava = dí Blah. 176. Úhrnem vyplývá z toho ze všeho, že praeterita jednoduchá jsou v češtině na ústupu již v XIII a XIV stol.; potom zanikají víc a více, zejména v stol. XV; tu jsou texty, ve kterých výrazy jednoduché ještě mají přednost, ale v jiných mají zase převahu nebo výhradně jsou v užívání výrazy perifrastické; v stol. XVI vyskytují se praeterita jednoduchá již velmi zřídka, a tu i vymírají; poslední spisovatel, který v těchto archaismech má ještě patrné zalíbení, je pokud vím Bechynka v 2. pol. XVI. U Doležala 1746 str. 221 uvedené bíše, díše, sta se, nalezech nejsou příklady z jazyka ži-[66]číslo strany tiskuvého, nýbrž reminiscence ze člení staročeského, a v textech na zač. našeho století se vyskytující svěřich Nové básně, vyd. Puchmajer, V. (1814) str. 98, slibovachu t., měch t. 101, pak přebírach, vytáhnuch, patřich, viděch v konceptu listu Hankova 1817, v. ČČMus. 1881, 212, jsou tvary nově a uměle ustrojené a pro chronologii jazyka živého bez významu. Skutečný zbytek z doby staré jest aor. bych, přešlý ve význam kondicionální, v. § 233 pak vece druhdy dosud se vyskytující, v. § 156; a stopa po bývalém aoristu je v -ch ve výrazích dial.: sg. 1. věděłch Suš. 371, litałach BartD. 1, 133 (laš.), žech to nevěděł t., jach niesol Hatt. slc. 147, do peklach se dostala Suš. 22, na jinéhoch čekaua BartD. 47 (lhot.), pl. 1. dychmy se slubovali Suš. 497 atp., srov. § 24 č. 6 a § 229.

Futurum sigmatické *byšu.

Futurum sigmatické tvořilo se kmenotvornou příponou -s-i̯o-, -s-i̯e- n. -s-jo-, -s-je-. Na př. z koř. dō- dare skr. 3. sg. dā-sja-ti z *dōsje-ti, lit. 1. sg. dů-siu ř. δὠ-σω z dō-sjō; z koř. bheṷ- fieri lit. bu-siu ř. φῡˊσω atd. Brugm. II, 1090 sl., 1094.

V slovanštině měl tento tvar koncovky 1. sg. -šą, 2. -šešъ, 3. -šetь atd. (-š- z pův. -s-j-), a bylo tedy na př. z koř. bheṷ- psl. 1. sg. by-šą 2. by-šešь 3. by-šetь atd., srov. Šafařík v ČČMus. 1847, I. 167 sl.; z toho bylo by v češtině 1. sg. byšu 2. byšeš atd.

Avšak do slovanštiny historické nedochoval se tento tvar plný, nýbrž jen nepatrný jeho zbytek: totiž

v stsl. v part. byšę futurus (kontaminací také bêšę m. byšę), slož. byšąšte-je a též byšęšte-je τò μέλλου Mikl. III.² 89 a 538, Etym. Wtb. 26; a v češtině v adjektivu probyšúcný – užitečný, chytrý (podle probyti = prodesse), utvořeném z probyšúcí, jako je na př. všemohúcný ze všemohúcí atp., a založeném tedy na part. fut., jež i pro češtinu třeba předpokládati, *probyšě, *probyšúc- = stsl. -byšę, -byšąšt-. Doklady mi známé adjektiva tohoto jsou: ač kto všem nemóž býti probyſuċen (sic), ale hlédá, aby těm pomohl, ješto atd. ŠtítOpat. 229; (flegmatik jest) neprobiſuczny, lení, sli(n) plný a barvy bielé a vodnaté ApatFr. 143ᵇ; (flegmatik jest) walowaty, spanlivý, neprobiſuczny, lení, slin plný a barvy bielé a vodnaté LékA. 25ᵃ; (flegmatikus) máť ty zvláštnosti, že jest walowiti, spanlivý, ne probiſuczny, (slin) plný a barvy blednaté rkp. lék. z r. 1542 (vypsal mi p. Bečák; otisk celého kusu je v ČMat. Mor. 1880, 160); ktož ostřiehá žehránie, probyſučnieyſí (sic) bude qui cusodit increpationes, astutior fiet Kladr. Prov. 15, 5; probiſẛucznyeſſi (sic) bude Pražsk. tamt.

Podle Jag. Arch. 28. str. 35–36 jsou v stsl. tvary byšąšt- málo doloženy a tvary byšęšt- pravidlem, a Jagić proto volí výklad, že příslušné futurum [67]číslo strany tiskuznělo byšą, byšiši atd. (podle třídy IV); ale doklady české mají vesměs byšúc-, svědčí tedy pro stsl. byšąšt- a indik. byšą, byšeši.

V Mikl. Gramm. III. (1. vyd., 1856) str. 92 uvedeno také izmišą tabescam jako prý sigmatické futurum kořene mi-, minąti (ve vyd. 2. vynecháno); ale to je zajisté praes. Slovesa iz(ъ)misati (v Mikl. Lex. není), stejného se stč. zmisati evanescere, praes. zmišu, -eš.

Infinitiv.

1. Infinitiv má ve slovanštině koncovku –ti; na př. psl. a stsl. nes-ti, nosi-ti, pi-ti atp., č. nés-ti, nosi-ti, pí-ti atd., stsl. pešti č. péci z pek-ti atd.

Vznikl ze substantiva, utvořeného příponou pův. -ti, slov. -tь. Příponou tou tvořila se jména podstatná, feminina, významu vlastně dějového (nomina actionis), druhdy ovšem pozměněného, jako jsou na př. stsl. zavistь č. závist z -vid-tь pův. -ṷei̯d-ti-, stsl. vêstь č. věst z vêd-tь pův. ṷoi̯d-ti-, stsl. datь donum lit. důtis ř. δῶτιϛ z pův. dō-ti-, stsl. žitь vita avest. džītis vita z pův. gī-ti- atd., srov. Brugm. II, 227 sl. a 286 sl. Těchto substantiv některý pád je slovanský infinitiv. Podle koncovky -ti a podle významu syntaktického mohl by to býti sg. gen., dat. nebo lok.; v těchto pádech má substantivum -tь koncovku -ti, a z těch pádů některý mohl syntakticky bývati na místě našeho infinitivu, mohl býti základem, z něhož se vyvinula ustrnulina, kterou nazýváme infinitivem. V tomto smyslu vykládá Miklosich III² str. 72, že infinitiv je pravděpodobně dativ, ale IV str. 844 dává přednost výkladu, že je to lokál; Brugm. II, 613 a 1413 pokládá výklad z lokálu za pravděpodobný; atd. Mám za to, že tu splývají tvary původu několikerého. Zřejmo a jisto jest, že to jsou tvary kmene vytčeného -tь. Bylo na př. subst. *pitь, kmene pi-tь-, příponou stejného se skr. pī-ti action de boire (Burnouf); smysl a vazba syntaktická žádaly někdy jeho lokálu, piti – »in bibendo«, έυ τῷ πίυειυ, na př. ve větě jako je č. budu píti (smysl: býti v čem); jindy žádaly jeho dativu, piti = τῷ πίυειυ, na př. ve větách jako jsou č. chci píti (vazba: chtíti čemu), učím se píti (vazba: učiti se čemu); a jindy genitivu, piti = τοῦ πίυειυ, na př. ve větách jako je č. přestaň píti (vazba: přěṡtati čeho, tu svého diela přěstachu DalC. 1, když Ježúš té řěči přěsta DětJež. 4ᵇ, Athonius přěsta chodu Otc. 406ᵃ atd.). S počátku drželo se povědomí, čím který tvar -ti jest, kde a kdy totiž v daném případě je sg. lok., nebo dat., nebo gen.; ale povědomí toto časem zanikalo, a tvar původem i významem trojí splynul v jeden, v ustrnulinu -ti, v níž bývalé rozdílnosti ani etymologicky ani syntakticky více nepoznáváme. Ustrnulina taková hodí se pak k užívání absolutivnímu, t j. k tomu, aby se kladla bez patrné kongruence syntaktické, i do takových výrazů a vazeb, kde podle významu neměl by býti ani lokál, ani dativ, [68]číslo strany tiskuani genitiv a kde tedy tvar s koncovkou -ti vůbec neměl by míti místa; na př. do vět jako jsou č. loupiti není koupiti (inf. -ti v platnosti sing. nom.), slyším mluviti (inf. -ti v platnosti sing. akk.) atp. –

2. Prvotné t. j. z kořenů tvořené kmeny s pův. -ti, slov. -tь, bývají z kořene oslabeného; na př. z koř. ḱleṷ- je subst. skr. śru-ti-š auditus km. pův. ḱlu-ti-, z koř. mer- je skr. mr-ti-š lat. mors z *mr̥-t(i)s slov. sь-mьr-tь, vše z km. pův. mr̥-ti- atd. V slovanském infinitivě, který je téhož kmene, čekali bychom stejného oslabení, pokud ho kořen je schopen. Ale nenalézáme ho, nýbrž máme tu v slabice kořenné většinou stupeň zřejmě vyšší, na př. v inf. sluti č. slouti (podle skr. śru-ti-š čekali bychom slъti), stsl. m(ь)rêti č. mříti z psl. mer-ti (podle skr. mr-ti-š a subst. sъ-mьr-tь čekali bychom mьrti), stsl. vlêšti č. vléci z velk-ti (místo žádaného vьlk-), stsl. žešti č. žéci ze žeg-ti (proti žьg- v impt. žьzi č. žzi a praes. žhu), stsl. suti č. súti m. sup-ti (proti sъp- v praes. sъpą č. spu), stsl. čisti č. čísti m. čit-ti (proti čьt- v praes. čьtą č. čtu), stsl. cvisti č. kvísti m. kvit-ti (proti cvьt-, kvьt- v praes. cvьtą stč. ktvu m. kvtu) atd. Někdy ovšem podobá se, že máme kořen oslabený také v inf. slovanském, ale tu bývá zpravidla možný také výklad z kořene neoslabeného; na př. inf. dąti, pęti atp. může býti z oslabeného *dъm-ti, pьn-ti (podle lit. inf. pinti), a také z neoslabeného *dom-ti, *pen-ti (podle analogického inf. psl. *mer-ti), srov. I. str. 49. Jenom inf. břísti, pravidelný v stč. (proti stsl. bresti), hlásí se zřetelně a jistě ke kořenu oslabenému brьd-. Úhrnem nelze pochybovati, že slov. infinitiv s kmeny pův. -ti, k nimž jinak všecek patří, se shodoval také ve věci zde vykládané; neshody, která se tu nyní jeví, dlužno vykládati rušivou analogií, vlivem těch příslušných tvarů slovesných, které mívaly stupeň neoslabený právem. Srov. Leskien v Jag. Arch. 5, 497 sl., Wiedem. 143–145, Brugm. II, 277 a 286 sl.

3. Když od infinitivu odepneme koncovku -ti, zbývá infinitivní kmen základní. Ten pak jest ve slovanštině podle různých přípon a koncovek šesterý.

I. U některých sloves nemá nijaké přípony kmenotvorné, na př. nes- v inf. psl. nesti č. nésti z koř. nes-, ved- v inf. psl. vesti č. vésti z ved-ti koř. ved-, kry- v inf. psl. kryti č. krýti z koř. kry- atd.

II. U jiných má příponu kmenotvornou psl. -ną č. -nu, na př. mi-ną č. mi-nu- v inf. psl. minąti č. minúti z koř. mi-, tis(k)-ną- č. tisk-nu- v inf. stsl. tis(k)nąti č. tisknúti. – Původ této přípony je temný. Stran výkladů starších srov. Mikl. II, 429, Jagić v Arch. 6, 288 sl., Wiedem. 151.

Novější jest od Johannsona v Indogerm. Forschungen II, 297 sl.: slovesa s kmenovou příponou praes. -no, -ne mají praes. 1. sg. -ną a 3. pl. -ną-tь, a podle těchto tvarů vznikl novotvarý inf. -ną-ti (podobně vykládal věc Brugmann II, 985 a 992, ale v Kz. vergl. Gr. 513 praví, že poměr mezi praes. –ną [69]číslo strany tiskua inf. -nąti dosud nevysvětlen); výklad tento má analogii a tedy oporu v podobném zjevu českém, kde podle praes. pnu pneš .., jmu jmeš .. atp. rovněž tak vznikl novotvarý inf. pnouti, jmouti atp.

III. U jiných opět sloves kmen řečený má příponu kmenotvornou pův. -e, z níž je v slovanštině po palatálkách -a, ostatně ; na př. slu-ša-, slyš-a- a um-ê-, tьrp-ê- v inf. psl. slušati, slyšati (z býv. -šēti z -ch-ē-ti) a umêti, tьrpêti, č. před přehláskou slušati, slyšati, po přehlásce slušěti, slyšěti (part. slušal, slyšal, -šav atd.), po zániku jotace -šeti, a uměti, trpěti. – Přípona pův. - ē je táž jako v lat. -eo z -ē-i̯ō, na př. im-pleo, taceo, albeo atd. Brugm. II, 1086 a j., vidē-re stsl. vidê-ti atd.

IV. U jiných dále příponu kmenotvornou psl. -i, na př. pros-i- v inf. prositi. – Je to totéž -i, které tu jest i v kmenu praesentním a o jehož původu v. § 16. č. IV.

V. U jiných příponu kmenotvornou, neboli koncovku psl. -a, jindy -ja, na př. psl. jъgra- v inf. jьgrati stsl. igrati č. jhráti, dêla- v inf. dêlati č. dělati, tes-a- v inf. tesati, bьr-a- v inf. bъrati č. bráti, – psl. a stsl. vonja- v inf. vonjati č. voňati přehlas. voněti, psl. sadja- v inf. sadjati stsl. saždati stč. sázati přehlas. sázěti nč. sázeti, la-ja- v inf. psl. a stsl. lajati č. staž. láti. – Co do původu jest toto -a, -ja dílem vlastní přípona kmene jmenného, z něhož je sloveso utvořeno, jako na př. jьgra-, vonja- jsou kmeny substantiv jьgra ludus, vonja odor; dílem přípona jmenná analogií obměněná, na př. dêla- z km. jmen. dêlo-; dílem zvláštní přípona kmenotvorná sloves sem patřících, na př. tes-a-, bьr-a-la-ja-; srov. Brugm. II, str. 1107, 1108, 1110, 1137, Brugm. Kz. 534.

VI. A u jiných konečné sloves infinitivní kmen základní má příponu kmenotvornou -ov-a-, na př. kup-ov-a- v inf. kupovati. – Původ tohoto -ov-a- objevuje se srovnáním s příslušným kmenem praesentním -u-je-: slabiky -ov- v inf. a -u- v praes. zajisté souvisí; obě jsou z pův. -eṷ- nebo -oṷ-, které se do slovanštiny mění před samohláskou v -ov-, před souhláskou v -u-, srov. I. str. 19 a 21; v příponě -ov-a- jsou tedy kmenotvorné přípony dvě, -ov- a -a; srov. Brugm. II, 1110 a 1133.

Z některých kořenů jsou infinitivy všech těchto kmenů. Zejména:

z koř. sed- je I. stsl. inf. sêsti praes. sędą, č. inf. siesti praes. sadu,

II. stč. sadnúti ze sędnąti, III. stsl. sêdêti stč. seděti, IV. saditi, V. stsl. sêdati, č. sědati a psl. sadjali stsl. saždati č. sázati, sázěti, sázeti, VI. č. (vy)-sazovati;

z koř. leg- je I. stsl. inf. lešti praes. lęgą, č. inf. léci praes. *lahu, ležeš, II. slc. ľahnúť,č.lehnouti, III. stsl. ležati č. ležati, -ěti, -eti, IV. -lo-žiti, V. stsl. (po)lagati a č. lehati, VI. č. (po)lehovati;

z koř. vez- je I. stsl. vęsti stč. viezti, II. č. váznúti z vęznąti, III. stsl. vęzêti č. vézěti, IV. č. věziti, V. stsl. vęzati č. vázati, VI. stsl. (sъ)vęzovati č. (s)vazovati. [70]číslo strany tiskuO infinitivu v češtině třeba ještě připoinenouti, co následuje

1. Místo -ti bývá -tiu: netáhle sta sě przitulityu Pass. 278, počě radytyu (-u radováno) t. 282, almužnu káza datyu t. 284, chcmy péču myetyu t. 284, jejie syny káza zbityu t. 285, káza jemu hlavu ſtyetyu t. 295, čtyřie umrzietyu mají t. 414, má trpietyu t. 421, aby nám pomohl ſwityezytyu t. 435, budete hledatyu t. 457, počě chtyetyu tomu slovu rozumietyu t. 469; odchylka vznikla zvratnou analogií: v době přechodu iu-i měněno naopak také i v iu, srov. I.str. 217 sl. – V Mill. nalézá se -tie m. -ti: wſyetie jim kázal 106ᵇ m. vsieti; opět analogií zvratnou z doby úžení ie-i, srov. I. str. 225.

2. Za -ti (-ťi) bývá a -t.

Tvar náležitý -ti drží se jako pravidlo v jazyku starším a dosud v jazyku spisovném, ovšem že s mnohými výjimkami; a místy zachovává se i v nářečích: robiti, obracati, zveděti Pastrn. 111 (slc., místy), nositi, choditi, utierati Šemb. 72 sl. (horno-váž.), řeci BartD. 2, 377 a 378 (val. a laš., ustrnulina vkládaná do řeči adverbialně), moce t. 219 (třeb. až nebodo moce dělat), -ti podkrk. 50 (v Pasekách a Sklenářicích), dělati hádati Šemb. 32 (prý místy u Hrubé Skály a Volyně).

Tvar vznikl vynecháním samohlásky a je pravidlem v některých nářečích: láť, volať Bernolák Gramm. slc. (1790) 85, biť t. 275 a j., niesť horeť, držať, kupovať atp. Hatt. slc. 114, 126, 138 a j., niesť atp. Pastrn. 111, dorážať, pršať, čúť Šemb. 62 (slc.), v nářečích slc. většinou a zpravidla tak; počítať Blah. 189, chodiť, nosiť, nésť, umríť, zavríť atp. Šemb. 50 (vých.-mor.), BartD. 1, 35–39 (mor.-slc.), nésť, pásť, técť dříť, mleť, biť ryť, hráť, okřéť, příť, hořeť, dójiť, volať, krájať t. 77–79 a j. (val.), nýsť, chodiť, volať, učiť atp. Btch. 422 a 432 (dol.-beč.), vołať BartD. 1, 106 (laš.), t. 135 (sev.-opav.), vołať, běžeť, młátiť t. 2, 70 (han., olom.), mysť, biť, chodiť, vołať t. 93 (han., nezam.), vołať, hořeť, kuť, nysť t. 40 (han., přer.), nésť, dať, byť t. 4 (nap.), žalovať, nésť podkrk. 50, hadať, dělať Šemb. 32 (podkrk.). Někteří uváděli tento tvar také do jazyka knižného. Zejména Kollár a Sušil (z dialektu), a také Čelakovský (z theorie), jenž na př. píše: odvrátiť Čelak. čít. (1852) 515, viděť t. 516, vyznať t. 518, modliť se ČelMudr. (1852) 8, ztratiť 26, rozpalovať Čel. 1830, 23, odvrátiť t. 32, popisovat t. 66, básníkem slauť t. 151, mluviť t. (ale většinou tu -t: číhat 10, vstávat 20, zdobit 25, vidět 38, soužit 70 atd.) atd; také v době naší vyskytuje se druhdy pokus takový.

Tvar -t není supinum vzaté za inf., sice by bylo sázat, ležat, žat atp. m. sázet atd.; ale jeho tvrdé -t ovšem vzniklo vlivem supina, srov. Oblak v Jag. Arch. 17, 468 (zjev stejný v bulh.). Vyskytuje se záhy v textech starých a v nč. velice jest rozšířen v nářečích, dílem i v jazyku knižném. Na př. muži těsto kynuti nechce Hrad. 136ᵇ (verš 8slab., m. kynúti dlužno čísti kynúť), poznaty nepřietele svého AlxV. 558 (též, m. poznati dlužno [71]číslo strany tiskučisti poznať); má odpowiediet List. JHrad. z r. 1388; ale hybiet bude člověku HusPost. 87ᵃ, protož hybiet jim (t. jest) od ran mnohých tamt.; doſtat ChelčP. 158ᵇ (tu snad jen tento příklad), návěští dawat Háj. 108ᵇ (též), mluwit nesmí Koc. 58 (též); Beneš. Gramm. 1577 má v paradigmatech -ti a -t pospolu, viděti et vidět atp., a taktéž v připojených překladech žalmů; nemohau beyt Lomn. Nauč. 66, děkowat budeš t. 175, bude mijt t. 88 a j.; poſlauchat neškodí Papr. Ob. 2, nesluší poſlauchat t. 4, náleží uwažovat a učinit t. 4 a j. (tu často); Nudož. má v paradigmatech -ti, chowati 49ᵃ, činiti 59ᵃ a j., ale zmiňuje se také o tvarech s odsuvkou, milowat 49ᵇ; Rosa má trhati vel trhat 145, činiti vel činit 148 ad., a učí, že samohláska koncová se může podle libosti vynechávati a může se říkati: trhat, trhnaut 164; v KolEE. je složit 65ᵃ (1681), platit 339ᵃ (1681) atp., ale pravidlem –ti; Dolež. 85 uvodí inf. -t jako zvláštnost západočeskou; Tomsa má volati oder volat 254, a tak veskrze ve své mluvnici; rovněž tak Tham. 103, 108 a j.; Dobr. Lehrgeb.¹ 316 a ²242 konstatuje, že se říká –t volně vedle -ti, ale dává přednost tvaru -ti; Čelak. v Básn. 1830 má -t čelmi často: číhat 10, stíhat t., lahodit t., vstávat 20, zdobit 25, trhat 35, vidět 38, soužit 70, zavěsit 79 atd., a v Básn. 1847: zpívat, večeřet, snídat 149 atd.; v Nebesk. Protich. je valnou většinou -t atd., a také u mnohých spisovatelů nynějších má převahu a je téměř pravidlem; Palacký, Tomek a j. mívají -t, když se setkávají infinitivy dva, na př. kolik ho (království Uherského) nebudou chtít míti Pal. 5, 2, 511, musela se snažit zachovati vážnost TomP. 1, 43, měli se dát nalézti t. 90, bude náležeti jednat o nich t. 100, bude musit kleknouti a prosit t. 4, 454 atd. V nč. nářečích pak je -t pravidlem na území západním, a dosti hojně také na východním: past, skubst Šemb. 73 (slc., horno-váž.), písat., vynášat t. 75 (slc. střední), nést, pit, chodit BartD. 1, 11 a 35 (mor.-slc.), vědět t. 26 (zlin.), hrát t. 30 (pomor.), klečat t. 38 (lip.), vedet t. 45 (lhot.), vézt, péct, házat, snášat, zabíjat t. 53 a 55 (dol.), dřimat, litat, štipat, bdět, znět, nyst, tyct, vizt, hrát, stát Neor. 6 a 7 (han., bohusl.), nyst, vołat BartD. 2, 69 (olom.), vołat, sedět, chodit t. 94 (nezam.), vołat, hořet, nyst t. 4 (kojet), vołat, kupovat t. 38 (krom.), mět, chtět t. 245 (žďár.), týct, výst, kvýst, hřít t. 3 (saz.), vychádět, utrátět Šemb. 39 (záp.-mor.), dát, věřit Kotsm. 26 (doudl.), vydávat chod. Han. 80, dívat t. 81, dovědět t. 82, nechát t., vidět t. 83, převzít t. 84, scházet t. 85 atd., bít, tisknout, umět, prosit, dělat, kupovat atd. Us. ob. v Čechách mimo podkrk. Úhrnem tvar -t jest dosvědčen již ve stol. XIV, má ovšem v textech starších dokladů po skrovnu, ale na skl. XVI je již velmi rozšířen, drží se v nářečích místy na území východním, je pravidlem na území západním, a vniká odtud do jazyka knižného víc a více.

3. Za –ti, -ť je dial. -ci, -c, -ć, -č; změnou hláskovou, o níž viz I. str. 388 sl. Na př. ſtaczi AlxBM. 1, 23, poſkyſczi t. 4, 22, hnuczi AlxB. [72]číslo strany tisku2, 12, dozdaczy t. 6, 26, vczynyczy Sequ. 356, wyedzyeczi DialBoh. 337, zaplacziczi t. 345, neſczy AdmontB. 136ᵇ, chtieczy Kat. 48, obklicziczy t. 30, mlczeczi t. 34, zrzeczy t. 44 a 46, zrzyeczy t. 46, uzrzyeczy t. 142, ſluzyczi t. 60, netuzyczi t. 62, poczieczy t. 96 a 104, otlucziczy t. 100, leknuczy t. 158, umrzyeczy t. 190, zweſcy ROtcPetr. 25, zaplaczycy t. 211, nawraczyczy t. 212, plakaczi Tkadl. 26ᵃ, oblewiczi t. 19ᵇ, nechaczi t. 38ᵃ a j., ſtatczyczy EvOl. 132ᵇ, vchowaczy Lvov. 22ᵃ, obdrzyeczy t. 17ᵃ, sladce mluwyczy a radyczy t. a j., czticzi ŠtítMus. 29ᵃ, wraticzi Mill. 5ᵃ, ſproſticzi t. 10ᵃ, budu tyeſſiczy GestaKl. 198, nechceš dbaczi Pís. taj. 1, 10, daczy OlMüllB. 618, odpuſtziczy t. 620; Blah. 274 zaznamenal, že okolo Evančic se říkalo dáci, nyní není dosvědčeno, že by se tam tak říkalo, srov. Jag. Arch. 12, 209; nemám se kdy bavici Suš. 13; – povědzec BartD. 1, 171 (mor.-slc.), vjésc t. 1, 42 (hroz.), chodzic t. 1, 43 (též), robic, usmercic, spac Pastrn. 132 (slc., šariš.); – prośić, śédnúć, śedać BartD. 1, 106 (laš.), jeć t. 1, 135 (sev.-opav ), padnúć t. 137 (též), priznać, povedać Pastrn. 133 (slc., sev.-záp. trenč.); – utrocač (utráceti) BartD. 1, 101 (laš.), nošič, šič (šíti i síti) t. 107 (též), kłašč t. 113 (též), muvjič Šemb. 55 (opav-ostrav.), povjadač, priznač Pastrn. 133 (slc.. sev.-trenč.).

4. V infinitivech nč. I. 5. píti (pnouti) stč. pieti, 6. tříti stč. třieti 7. díti (dím) stč. dieti, III. 1. mdlíti stč. mdléti. 2. bdíti stč. bdieti, V. 4 díti se (ději) stč. dieti sě atp. je zúžení ie-í.– V I. 5. stč. pieti psl. pęti atp. je přehláska z –ⁱá- psl. -ę-; v III. 1. slušeti stč. stušěti psl. slušati, 2. slyšeti stč. slyšěti psl. slyšati a V. lᵇ sázeti stč. sázěti psl. sadjati atp. přehláska z -a-; a v dial. přít stč. přieti psl. prьjati z -ⁱá-; srov. I. str. 100 sl. a 112.

5. O kvantitě českého infinitivu. Srov. I. str 602 sl. Tu ovšem nehledíme k nářečím, která mají slabiky jenom krátké, jako je zejména nář. lašské a severoopavské.

a) Infinitivy dvouslabičné mají slabiku první zpravidla zdlouženu. Na př. kladu-klásti, dal-dáti, bral-bráti, rostu- růsti, nesu-nésti, vnésti, vedu-vésti, zvésti, jedl-jísti, snísti stč. jiesti, sniesti, chtěl-chtíti stč. chtieti, vzal pl. stč. vzěli-vzíti stč. vzieti, žal-žíti stč. žieti, mřel-mříti stč. mřieti, ctil-ctíti, mstil-mstíti, pil-píti, kryji-krýti, skrýti, čiji číti stč. čuju-čúti, zuji-zouti, hnul-hnouti atd. Us.; – doklady z textů starších: wſtáti (vstanu) BiblB. Mark. 8, 31, chtíeti t. 8, 35 a j.; wlaaſty Štít. ř. 134ᵇ, weeſty t. 191ᵇ, pleeſty t. 203ᵇ kwijſty t. 134ᵃ, zczijſty t. 132ᵃ, gijeſty t. 152ᵇ, neeſty t. 98ᵇ, trzijeſty t. 231ᵇ, pleety t. 72ᵃ, rzeeczy t. 8ᵃ, ſtrzijeczy t. 12ᵃ, ſprzijeczy t. 98ᵇ, gijty t. 13ᵃ, kaaty t. 232ᵇ, kaati t. 179ᵇ, plaaty t. 108ᵇ a j.; kaaty Pror. 67ᵃ; ſwéſti HusPost. 170ᵃ, řéci t. 179ᵃ; gíéſti Ol. Ex. 12, 20; smysla zbayty Chir. 9ᵃ, zbayti t. 17ᵃ; čijſti VšehK. 122ᵃ, weeſti t. 38ᵃ, ſneeſti t. 55ᵇ mſtijti t. 38ᵃ, práti t. 205ᵇ, klaati t. lᵇ a j.; rayti Lact. 190ᵃ, 227ᵃ; – svědectvím proti délce není psané ctiti Háj. 163ᵃ, zbiti t., giti [73]číslo strany tisku164ᵇ, byti t., wzyti t. 165ᵇ, ſluti t. 168ᵃ, wezti t. 169ᵃ, weſti VelKal. 167, ſneſti t. 333 a j., poněvadž v těchto textech vůbec kvantita se neoznačuje důsledně a také slabiky bezpečně dlouhé tu bývají bez označení délky.

Z pravidla toho vyjímají se v jazyku spisovném jenom slovesa moci, vrci, jeti, pěti (pěji), spěti (spěchati). Ale i tu bývá délka žádaná, dílem v dokladech starých, na př. wřci HusPost. 46ᵇ a 171ᵇ, pijeti žaltář (t. j. pieti) HrubPetr. 28ᵇ, několik páteřóv pijti ChelčP. 181ᵃ, otčenáš ſpijti VšehK. 55ᵃ, dílem v dialektických, na př. móc BartD. 1, 42 (hroz.), móct t. 61 (val.), můct t. 2, 163 (brn.), t. 183 (tišň.), jéť, vjéť t. 80 (rožn.). Slovesa pěti a spěti jsou jen v jazyku knižném a jsou tu přijata v době nedávné, jejich odchylky v kvantitě nevyvinuly se samy sebou, nýbrž jsou zaviněny neumělostí.

Některá pak sem patřící slovesa mívají v témž nářečí slabiku někdy zdlouženou, někdy nezdlouženou, zejména ti a -ěti, na př. smíti stč. smieti a směti Us. audere, má-li vražedlník ſmijety tělo božie přijímati Štít. ř. 76ᵃ, něco ſmijeti učiniti Hrub. 380ᵃ, ſmijeti se pokusiti t. 157ᵃ. –, čníti a čněti, pníti a pněti, lpíti a lpěti, chvíti se a chvěti se, zníti a zněti Us., hřmíti a hřměti, míti a měti, budou měti splatiti TomP. 3, 516. U sloves vz. I. 5. pieti (pnu) a I. 6. mříti stč. mřieti (kromě mlíti) kolísání toho není.

Vše totéž platí, když infinitiv tento má koncovku dialektickou -ť, -t místo -ti (a je tedy jednoslabičný), na př. slc. niesť, piecť, piať, hriať, mor. pásť BartD. 1, 39 (such.), hráť t. 77 (rožn.), rósť t., nésť t. 1, 39 (such.), t. 93 (kel.), jíť t. 65 (val.), plícť t. 82 (hran.), hrýzť t. 44 (břez.), hrát t. 1, 9 (zlin.), pást t. 25 (zlin.), t. 2, 240 (kunšt.), krást t. 2, 139 (han., zábř.), zábst t. 218 (třeb.), t. 274 (jemn.), růst t. 1, 25 (zlin.), tłúct t., lézt t. 25 (zlin.), véct, kvéct t. 32 (pomor.), nést, plést t. 36 (bystř.), liézt t. 46 (lhot.), lézt, lízt, nést t. 2, 38 (kroměř.), hníst, přít, smít se t. 3 (saz.), plíst, lízt, vlíct, říct t. 260 (brn.), nýst, píct, lízt t. 277 (dač.), bejt t. 281 (dač.), víst, nýst, píct, mřít, pít, krejt, hnout, pnout, mít, chtít, ctít, hrát, brát, tát, přát atp. Us. ob.

Ale vedle toho bývá v nářečích často slabika nezdloužená: slc. biť, treť mleť, brať, drať, zvať, stlať Hatt. slc. 119, 120, 135, 137 a j., mor., krast, přast, łhat, dat, psat, kut, dut BartD. 1, 9 (zlin.), plet, set, vět, smět, plut (plíti), płut t. 25 (zlin.), chceť, vreť t. 39 (súch.), pluť, płuť t. 77 (rožn.), krasť t. 36 (blat.), t. 37 (stráň.), krasc, prjasc (přísti), trjasc, vzjac, mlec, vrec, chcec, jesc t. 42 (hroz.), plest, plect, kvest, kvect, nest, vect, vezt, lezt t. 56 (dol.), klasť, krasť t. 2, 80 (olom.), klast, krast, kract t. 2, 194 (tišň.), dat, lhat, psat, spat, klast, krast t. 244 (žďár.), t. 229 (kunšt.), t. 274 (jemn.), rost t. 258 (žďár.), t. 274 (jemn), duť, kuť, pľuť, płuť t. 2, 28 (han., hol.), t. 52 (přer.), kut, plut, zut t. 246 (žďár.), mleť, hrêzť t. 2, 80 (olom ), vezt, nest, lezt t. 103 (letov.), t. 145 (slavk.), [74]číslo strany tiskut. 160 (brn.), t. 194 ſtišň.), t. 244 (žďár.), pit, bit, ryt, myt, hrýzt t. 1, 11 a 25 (zlin.), biť, myť, ryť, hryzť t. 77 (rožn.), nyst, vyst, tyct, hryzt t. 2, 60, (olom.), t. 100 (drah.), t. 157 (slavk.), t. 218 (třeb.), t. 230 (kunšt.), bit, pit, šit t. 245 (žďár.), myt, kryt t. 281 (dač.), pletst, vedst, lezt, pect, tect, mřet, třet, mřet, mět, chtět Šemb. 36 (mor.), hnat, dat, psat, nyst, tyct, vizt, bdět, znět Neor. 7 (bohusl.), vest, klast, krast, plest, lezt atd. vedle číst, příst, pást, třást, zábst Hoš. č.-mor. I, 71 a II, 91, nest, vect, řect, pect chod. 36, nest, vest (vezu), vect (vedu), mect, rost, tect, pect atd. vedle síct Kotsm. 7 (doudl.).

V některých nářečích je rozdíl: infinitiv sem patřící má kořennou slabiku dlouhou, když před -ti je souhláska, jindy krátkou. Tak zejména v nář. dolnobeč. čísť, hnísť, mísť, nýsť, vísť, pásť, přísť, týcť, sícť, vlícť, řícť, hrýzť vedle brať, cpať, žať, hřmět, chtěť, seť, biť, hniť, křtiť, žiť, šiť, čuť, duť, kuť, byť, kryť, myť, ryť, tyť atp., s odchylkami: jesť (jísti), dříť, mříť, vříť Btch. 444–447; podobně v nář. křižanovském (mor. horsk., podle rozpravy p. Fr. Autraty): dat, psat, lhat, zvat, hnat, stlat, brat, chtět, pit, myt atd. vedle nýst, pást atd., ale odchylkou také klact (kladu), kract.

Někdy je v témž nářečí kolísání; na př. síct, vlíct vedle pect, nest atd. chod. 36, síct vedle pect, tect a j. Kotsm. 7 (doudl.), a ovšem při slovesích -íti, -ěti nahoře vytčených: čnít i čnět, pnít i pnět, lpít i lpět, znít i znět, mít i mět, hřmít i hřmět atd. Us.

Kde je délka etymologická, tu většinou zůstává, na př. stát (-á- z -oja-), bát sa (též), lát (-á- z -aja-) BartD. 1, 9 (zlin.), přít (-í- z -ьja-) t. 7 (zlin.), smít sa (též) t. 25 (zlin.) atp. vedle lhat, dat, psat, pit, šit t. 9, báť se, stáť, táť, příť (přáti), smíť se Btch. 446 sl. (dol.-beč.) vedle brať, cpať, zvať, biť, křtit, žiť, kryť, myť atd. t. 444 sl.; ale někde krátí se analogií také tu: přit t. 2, 124 (zábř.), prjac t. 1, 42 (hroz.), smit se t. 2, 99 (vyšk.), smjac sa t. 1, 42 (hroz.) atd.

Doklady posledně uvedené přit, smit se, prjac, smjac sa atp. svědčí, že krácení nastalo teprve v době pozdější: byloť tu původně -ьja-; samohláska z toho vzniklá byla dlouhá ⁱá, přehlas. ie, zúž. , srov. I. str. 559; krátkost mohla tu nastati teprve podružně, je tedy až z doby pozdější. Totéž svědectví obsahuji také dial. doklady nyst, vizt, tyct Neor. 7 (han., bohusl.), nyst, vyzt, tyct BartD. 2, 100 (drah.), dřiť, mřiť t. 44 (přer.). sict, tyct, pyct, plict, vlict t. 200 (han., třeb.) atp.; tu je také hlásková změna kvalitativní (zúžení), která mohla vzniknouti jen za bývalé délky, a výklad tu možný jest jenom tento: původně bylo také v těchto nářečích nésti, vézti, téci, dřieti, mřieti atd., vše typu – --, pak nastalou délkou způsobené zúžení nýst(i), vízt(i), týc(i), dřít(i), mřít(i), a potom teprve zkrácení nyst, vizt, tyc(t), dřiť, mřiť atd.

Úhrnem nalézáme tedy, že infinitivy sem hledící v nářečích nynějších mají většinou typus --  ; nalézáme týž typus dosvědčen také v jazyku [75]číslo strany tiskustarším od stol. XIV počínajíc; typus ten byl v češtině původně pravidlem snad všeobecným: zajisté míval tu kdysi i v dialektech více platnosti, než jí má nyní, jak dokazují změny kvalitativní, způsobené bývalou délkou a zjevné i v dial. infinitivech krátkých vizt, nyst, přit (přáti) atp.; krácení nastalo tu a pokračovalo teprve časem; odchylky v jazyku knižném, jako jsou na př. zlezti hrad Pal. 4, 1, 201 atd. jsou z vlivu dialektického.

b) Když infinitiv dvouslabičný je složen s předložkou, s vy-, u- nebo s ne- a tím jest učiněn víceslabičný (trojslabičný atd.), tedy je slabika kmenová někdy zdloužena, někdy nezdloužena. Pro přehled je tu třeba rozeznávati několik případů.

α) Když infinitiv dvouslabičný má základní kmen zavřený a tedy před -ti souhlásku, tedy délka zůstává. Na př. pásti-napásti, krásti-vykrásti, nésti-přinésti, vésti-dovésti, čísti-přečísti, růsti-vyrůsti, nerůsti, téci (z tekti)-utéci, tlouci-roztlouci, hrýzti-uhrýzti atd. Us. Doklady toho z doby starší: napaaſti Štít. ř. 125ᵇ (pasu), doṙéci HusPost. 141ᵇ, dowéſti Br. Jer. 52, 11, uwéſti t. Num. 14, 6, nalézti t. Oz. 2, 6, přinéſti t. Dan. 5, 2, roztlaucti Beck. 1, 173 atd.; v nč. ob.: napást, ukrást, přinýst, dovíst, vyčíst, vyrůst, utýct, roztlouct atd.; dial. ukrásť, utécť BartD. 1, 39 (súch.), popásť sa t. 252 (val.), přiroust t. 356 (dol.), pomůct t. 2, 174 (han., brn ). Vedle toho čte se také: přyweſti Háj. 165ᵃ, nalezti t. 161ᵃ, naklaſti Háj. herb. 287ᵇ, umeſti t. 155ᵇ, utecy t. 169ᵇ, odneſti VelKal. 137, přiweſti t. 229, wyweſti t. 304 atd.; doneſti Br. Gen. 37, 32, přiweſti t. Jer. 6, 15, zaweſti t. Isa. 27, 8, uweſti t. Deut. 9, 28, nageſti se masa t. Num. 11, 18, nalezti t. Jer. 29, 14, vtecy t. Ex. 21, 13 atd.; odchylky tyto a takové dílem snad jsou zaviněny písařem nedosti bedlivým, většinou však a zejména v bibli Br. jsou z dialektu. O to se opírajíce píší spisovatelé pozdější dílem nebo i zpravidla taktéž, ale kvantita jazyka živého proniká rovněž a jest pak kolísání: okráſti, vkraſti, proneſti, proweſti Tomsa 250 a Wtb. (1791), vkraſti vedle wypáſti, zatřáſti Dobr. Lehrg.¹ 315, vkraſti, wylezti, nalezti, pŕewleci t. ²137, 141 a 241, vkraſti v. wypáſti, přebřjſti Nejedlý Gr. 296, přivésti, převésti v. přivesti, rozvesti atp. Jg., přinesti Pal. 1, 1, 375, vynesti t. 3, 2, 363, přednesti t. 4, 2, 493, povznesti t. 4, 1, 76, navesti t. 4, 2, 512, dovesti t. 3, 2, 413, přivesti t. 4, 1, 12, provesti t. 4, 1, 41, uvesti t. 3, 2, 372, nevesti t. 4, 2, 187, vylezti t. 3, 2, 393 atd. vedle povznésti t. 4, 1, 410, uvésti 5, 1, 40; povznesti Malý Amer. 5, 249 a vynésti t. 6, 28, nalezti t. 5, 251 a nalézti t. 6, 182 atd. Při typu  trvá nyní jen některý spisovatel nebo časopis, jako pravidlo obecné ujal a ustálil se v jazyku spisovném typus --.

ß) Když infinitiv dvouslabičný má základní kmen otevřený a tedy před -ti samohlásku, tu rozeznávejme opět případy, jaká to je samohláska a jak se tedy infinitiv dvouslabičný konči: zda-li -áti, či -íti stč. -íti, či -íti stč. -ieti, či -ýti, či úti. [76]číslo strany tiskuKdyž infinitiv dvouslabičný se končí -áti a -á- má délku jen fonetickou (part. -al atd.), má infinitiv víceslabičný krátké -ati. Na př. dáti (part. dal atd.) – podati, vydati, přidati, zadati, prodati, zaprodati, vyprodati, nedati, neprodati, nezaprodati...; státi (stanu) – nastati, přestati, ostati, povstati...; spáti-zaspati, přespati, nespati...; hnáti-vyhnati ...; znáti-poznati, vyznati, uznati, rozeznati, neznati, nepoznati, nerozeznati...; bráti-sebrati, vybrati, pobrati...; zváti-pozvati, vyzvati, sezvati...; dráti-vydrati..; žráti-sežrati..; stláti-ustlati..; dbáti-nedbati; hráti-vyhrati, zahrati atd. Je-li však v -áti délka etymologická (part. -ál atd.), tedy zůstává; na př. státi (stojím, ze stojati, part. stál atd.) – vystáti, postáti, nestáti.., báti se (z bojati) –stč. ubáti sě, nebáti se..; láti (z lajati) –vyláti, naláti.., táti (tajati)–roztáti.., káti se (kajati) -pokáti se.., zráti-uzráti..., křáti-okřáti, přáti-dopřáti.., hřáti-ohřáti.., smáti se – vysmáti se atd. Odchylky odtud: nedáti se tisknouti TomP. 10, 216, t. 217, usnesli se nedáti odpovědi t. 270, m. nedati; že by nic nemohlo se udati žádoucnějšího než kdyby národové křesťanští mohli spojeni býti Pal. 4, 2, 266 m. udáti (srov. událo se, stč. udieti sě); hráti-zahráti atp. při časování podle vz. V. 4 (hraju, hraješ, zahráti, proti V. 1ᵃ hrám, hráš, zahrati atd.); ssáti-vyssáti Jg. a Us. (též, v. § 185 a 196).

Když infinitiv dvouslabičný se končí nč. i stč. -íti (part. -il atd.), má infinitiv víceslabičný krátké -iti. Na př. bíti (part. bil atd.) – zabiti, píti-vypiti, nepiti, hníti-uhniti, líti-naliti, víti-zaviti, žíti-užiti, ctíti-uctiti, mstít-ipomstiti, mdlíti-umdliti, křtíti-pokřtiti, lstíti-přelstiti atp. Us. spis. starší; zabit, vypit, užit, pomstit atd. Us. ob.; zabit BartD. 2, 259 (žďár.), uctit t. 1, 347 (rožn.); zabiti Br. Jer. 40, 15, t. Ex. 2, 5, wyliti t. Am. 9, 6, wypiti t. Num. 5, 26; užiti Tomsa (1782) 251, pokřtiti t., poctiti t.; zabiti Dobr. Lehrg.¹ 315; pobiti, propiti, uctiti, pokřtiti Nejedlý Gr. 298, zabiti, vypiti, zaviti, užiti, použiti, uctiti, pomstiti, pokřtiti, přelstiti atd. Jg.; zabiti Pal. 4, 1, 313, užiti t. 135, pomstiti t. 4, 2, 41 atd. Ale je tu dosti odchylek analogií tvarů dvouslabičných -íti, a odtud kolísání, na př. nahnjti Nejedlý Gr. 298, uhníti Jg., nalíti v. naliti Jg., použíti Pal. 4, 2, 323, přibíti TomP. 3, 510, t. 552, zabíti t. 4, 295, pobíti TomŽ. 67, pomstíti t. 129, vymstíti TomP. 10, 225, stav městský hleděli páni zemdlíti t. 327. Kolísání je také v obecné výslovnosti, vedle zabit, vypit atp. říká se častěji zabít, vypít atd., pročež doporoučí se psaní novější -íti, t j. s koncovkou stejnou v infinitivě víceslabičném jako ve dvouslabičném: ctíti -uctíti, mstíti -pomstíti, křtíti -pokřtíti, bíti -zabíti, píti -vypíti, žíti -užíti atd. Stále pak jest -í- ve složeninách s jíti: dojíti, přijíti, vyjíti, zajíti atd., mimo dial. dójiť, atp., o čemž viz doleji.

Když infinitiv dvouslabičný se končí nč. -íti stč. -ieti (part. -ěl, -al atd.), má infinitiv víceslabičný dlouhé -íti. Na př. mříti stč. mřieti (part. mřel stč. mřěl atd.) -umříti, příti stč. přieti (praes. pru part. přel stč. přěl) [77]číslo strany tisku-opříti, vříti stč. vřieti claudere (praes. vru part. vřel stč. vřěl) – zavříti otevříti, tříti (part. třel) – utříti, číti stč. čieti (praes. čnu part. čal)-, počíti, žíti stč. žieti (žnu part. žal) – požíti, příti stč. přieti (praes. přím, part. přel stč. přěl) – zapříti, vříti stč. vřieti fervere (part. vřel stč. vřěl) -zanevříti, díti stč. dieti – nadíti se stč. nadieti sě atd. Us.; umřít, opřít, zavřít, otevřít, setřít, počít, požít, zapřít, zanevřít, nadít se atd. Us. ob.; umríť, zavríť BartD. 1, 36 (blatn.), začíť, utíť, zapíť (pnu) t. 2, 10 (záhor.), začít, hutít, zapít t. 240 (han., tišň.), začáť, zajáť, zaṕáť (= stč. -ieti) t. 85 (stjick.); przygijety Štít. ř. 39ᵇ, přigéti Ol. Lev. 26, 23, popijeti Alxp. 44; umříti, utříti, utřít Tomsa 252, umříti, utříti, zavříti, podepříti, zapříti, začíti, vyžíti, nadíti se atd. Jg. Doklady jako: kázal jim odgiti životy Háj. 161ᵃ, toho přigyti nechceš t. 161ᵇ, umřyti t., nevmřiti Nitsch 75 atp. nemají váhy, tu prostě kvantita správně neoznačena. Kolísání ovšem jest, kde i infinitiv dvouslabičný mívá -ěti vedle -íti; na př. zazníti i zazněti, zachvíti se Jg. a zachvěti se, zahřmíti a zahřměti, zardíti se Jg. a zarděti se ib., omdlíti (part. omdlel) a omdleti, pomníti a pomněti, zachtíti se a zachtěti se, nechtíti a nechtěti, pobdíti Jg. o pobděti, zastkvíti se Vel. Jg. a zastkvěti se Jg., nesmíti VelJg. a nesměti Jg., pomíti Jg. a pojměti Jg., semlíti Jg. a semleti ib., vypléti Jg. vyplíti ib. a vypleti, vypleti kacířství Pal. 4, 2, 318, zaznít i zaznět, zahřmít i zahřmět, nechtít i nechtět, semlít i semlet Us. ob. Ke krátkému jeti stč. jěti, pěti, spěti jest ovšem též krátké vyjeti, přijeti.., zapěti, přispěti atp.; ale dial.: jéť, vjéť a vyjéť BartD. 1, 80 (rožn.). Nesprávné jest: Ludvík spěchal zavřit mír TomP. 4, 402 (stč. inf. zavřieti, sup. zavřiet), umřiti t. 1, 505, MalýAmer. 4, 79 a j., (Karel) mohl se podpory naditi TomP. 1, 537 (se nadíti t. 3, 407), zakliti BílýRoth Ukazatel (abecední).

Když infinitiv dvouslabičný se končí -ýti, měl infinitiv víceslabičný v době starší –yti: ukryti Br. Jer. 49, 10 atd. Svědectví tomu bezpečné je také v ŽerKat., kde za dvojslabičné býti je vždycky bejti, ale nikdy víceslabičné dobejti, odbejti atp. Svědectví bezpečné není v přybyti Háj. 159ᵇ atp., poněvadž tu také jinde je většinou a skoro zpravidla y místo ý, na př. na listě 44ᵃ: byti (m. býti, 2krát), mlyny, hlubokých, ſylnych, Wyſſehradſky, opatrný atd.; a totéž platí o mnohých textech jiných, na př. v KolČČ. psáno odbyti 99ᵇ (1548), dobyti 425ᵃ (1577), wybyti 243ᵃ (1556), wymyti t. 116ᵃ (1549) atd., ale také byti (m. býti) 126ᵃ (1550), 81ᵃ (1547) a j. (velmi často, a nikdy býti); taktéž v KolEE.: odbyti 414ᵇ (1653), wybyti 438ᵃ (1718) a bude moci byti t. 19ᵃ (1670) atd. – Za starší -yti vyvíjí a ujímá se časem -ýti. dobýti, přikrýti, umýti, vyrýti, unýti, roztýti, zavýti, ob. dobejt, přikrejt, umejt, vyrejt atp. Nejstarší toho příklady mi známé jsou v Solf. (r. 1600, předmluvy stránka poslední): mohau prokuratorové nemalých užitků nabýti, a v Leg. bl. An. 23: zakrýti. Jg. cituje ukrýti z Mudr. a porýti z Rosy. Staré -yti je hájeno knižnou tradicí, nové pak -ýti je- [78]číslo strany tiskupodporováno živým usem, zvláště v nář. záp., a nastává nestejnost a kolísání. Na př. ztracenou věc zase nabýti Nitsch 2 (1709), 95; – nabýti, ubýti, pobýti, dobýti, přibýti v Probe des Lexici Procopiani (v kopii korresp. Dobrovského a Rybajho, v listě ze dne 4. ún. 1787); – dobyti, nabyti, přikryti, odkryti, vyryti atp. Tomsa Wtb. (1791, ale tu je také: donesti, pronesti, provesti, dopeci, propeci atp.); –dobyti, umyti, zakryti vedle ob. dobeyt, umeyt, zakreyt Dobr. Lehrg. (1819) 241 a 242 (ale tu je také: ukrasti 241, vylezti 137, nalezti t., uteci 136, převleci 141 atp.); – pobýti Květy 1834, 29, t. 36, t. 148, odbýti t. 76, t. 150, omýti t. 119, zakrýti t. 128, t. 231, ukrýti t. 174, nabýti t. 1843, 12, ukrýti t. 1843, 36 atd.; – Jg. Sl. má: dobyti, nabyti, odbyti atd.; pokryti, odkryti atd., a také pokrýti, přikrýti, ukrýti; omyti, umyti atd.; unýti; přeryti, vyryti atd., a také porýti, podrýti, přirýti, prorýti, vyrýti (s. v. uryti IV, 782); utyti atd. a také otýti, podtýti, roztýti; navyti, povyti a předvýti, zavýti; vůbec je patrno, že Jg. se snažil provésti -yti jako pravidlo, ale živý usus nutil jej k hojným koncessím s –ýti; – odbýti ČČMus. 1887, 72 (list Tylův z r. 1844), pozbýt Nebesk. Protich. 12; – dobyti Pal. 3, 2, 393, vybyti t. 378, zakryti t. 4, 1, 355, nebyti t. 4, 2, 203 atp., a také: odkrýti t. 4, 1, 244, nebýti t. 75 atp.; – hradu dobyti TomP. 1, 103, dobyti t. 3, 406, jmění nabyti t. 1, 52, přibyti t. 3, 406, ukryti t. 1, 101 atp., a také: zakrýti t. 4, 244, podrýti t. 6, 272, nebýti t. 3, 295, t. 4, 440, TomŽ. 103 a j.; – nabyti MalýAmer. 4, 168 a ukrýti t. 147; – dobýti Zikmund Skladba (1863) 160, t. 474, ubýti t. 117, pozbýti t., omýti t. 117 atp.; – odbýti Smolík Mathem. v Čechách (1864) 79, odkrýti t. 109; – dobyti Týn Časoslovo (1866) 40 a vytýti t. 117 (tu je také: donesti 38, dovesti t. vedle dovézti 39); – dobyti Brandl Tovač. (1868) 31, t. 132 a j., odbyti t. 4, t. 84, t. 128 a j., a také dobýti t. 163, t. 171, odbýti t. 118; – umýt Ner. Feuill. 3 (1877), 134, ukrýti Ben. Třeb. far. (1886) 13, odkrýti t. 75 v. ukryti t. 9; atd. Tvar -ýti má oporu jednak v pravidelném dvojslabičném -ýti, dobýti jako býti atd., jednak a namnoze v živém usu obecném, dobýti ob. dobejt atd., proto šíří se víc a více a není pochyby, že pro žádoucí v jazyku spisovném stejnost ovládne úplně.

Když konečně infinitiv dvouslabičný se končí -outi, má infinitiv víceslabičný též -outi. Na př. douti-vydouti, nadouti Jg.; novotv, pnouti-napnouti, jmouti-zajmouti, dmouti-nadmouti Us.; plouti-vyplouti Us.; zouti-obouti Us.; v II. tř. hnouti-pohnouti, schnouti-uschnouti, dchnouti-nadchnouti, mknouti-zamknouti, usnouti atd. Us., pohnout, uschnout, zamknout, usnout atd. Us. ob.; nadmauti Har. 1, 259, proslout Nebesk. Protich. 19, přikout t. 24 atd. Tak bylo bezpochyby také při stč. čúti: učúti podle nč. učíti vulg. učouti Jg. Odchylky: uměl vyzuti se Pal. 4, 1, 390, kdybychom vyzuti se dali t. 5, 2, 14, musel prosluti t. 4, 2, 262, uſnuti nelze Nitsch 11; dial. obuť Btch. 445 (dol.-beč.). [79]číslo strany tiskuKde v nářečí infinitiv dvouslabičný (bez -i jednoslabičný) je krátký, tu jest krátký ovšem i vznikající z něho víceslabičný. Na př. mest-zamest BartD. 2, 218 (han., třeb.); jat-najat, ťat-uťat, začat t. 1, 25 a 26 (zlin.), mreť-umreť t. 39 (súch.). Dokladů mám zde jen po skrovnu, v dialektologiích k této stránce dosud velmi málo hleděno. –

V nář. mor. bývá typus --  za žádaný trojslabičný   [], zejména v tř. IV a V. Na př. za spisovné honiti, dupati atp. je hóniť, hójiť, strójiť, dójiť (dojím), zvóniť Btch. 440 (dol.-beč.), hnójit, kójit, klónit, rójit, strójit, zvónit, cénit, ménit, ṕénit, žénit, vínit, mlúvit, nútit, krmit, pĺnit, rúbit, dúpat, třkat, vřzat atp. BartD. 1, 8 (zlin.). – V nář. stjick. je ten typus také ve složeninách s -jíti, dójiť (dojdu), nájiť, prójiť, zájiť BartD. 1, 85.

6. Na konec buď ještě poznamenáno, že J. Kollár tvořil také inf. perf. -še-ti (z part. s-ového), = lat. -isse: aniž lituji věk svůj ztrávivšeti Slávy Dc. r. 1832 zn. 323, r. 1862 zp. III. zn. 59 atd. = vitam degisse, viděvšeti, podle listu Jungmannova ze 3. led. 1828 otišť. v ČČMus. 1880, 58.

Supinum.

1. Supinum má ve slovanštině koncovku -tъ, č. -t, připojenou k inf. kmenu základnímu; na př. psl. a stsl. nes-tъ, nosi-tъ, sъpa-tь atp. česk. nes-t, nosi-t, spa-t atd., stsl. peštъ č. pec z pek-tъ atd.

Vzniklo ze substantiva, utvořeného příponou pův. -tu. Příponou tou tvořila se jména podstatná, většinou masculina významu dějového (nomina actionis); akkusativ sg. takových substantiv, pův. -tu-m = slov. -tъ, stal se v soustavě tvarů slovesných v skr. infinitivem, v lat., lit. a slov. supinem. Na př. v latině subst. sg. nom. sta-tu-s, sg. akk. a spolu sup. sta-tu-m, psl. sup. sta-tъ. Srov. Brugm. II, 304 sl. Se stránky syntaktické je to akkusativ cílový.

2. Prvotné t. j. z kořenů tvořené kmeny s pův. -tu měly ve skloňování přízvuk rozdílný, a podle toho v slabice kořenné samohlásky stupně rozdílného; bylo na př. z koř. ei̯- ire jednak éi̯-tu-, jednak i-tṷ-´, z koř.: ḱléṷ- audire jednak ḱléṷ-tu-, jednak v ḱlu-tṷ-´, dochované v skr. inf. (pův. sg. akk.) -tu-m, śr-tum a gerund. (pův. sg. instr.) i-tv-ā´, śru-tv-ā´ atp. srov. Brugm. II, 305 sl. Slovanské supinum má tedy v těchto případech v slabice kořenné právem samohlásku stupně středního, na př. stsl. i-tъ č. j-i-t z éi̯-tu-m, stsl. slu-tъ č. slu-t z *ḱléṷ-tu-m, stsl. žę-tь č. žat ze žen-tъ, stsl. mrêtь z mer-tъ, stsl. vlêštь č. vlec z velk-tъ atd.

O supinu v češtině dodati jest ještě následující poznámky.

1. Zdloužení fonetické, které podle § 31 č. 5 je pravidlem v infinitivech dvouslabičných, v příslušných supinech jednoslabičných není. K inf. [80]číslo strany tiskuspáti je tedy sup. spat, a podobně je vésti-vest, nésti-nest, péci-pec, žíti (žnu) stč. žieti-žat, píti-pit, slouti-slut, mříti stč. mřieti-mřět (podle stsl. mrêtъ), křtíti-křtit, ptáti-ptat, bráti-brat atp. Odchylka bývá vlivem infinitivu; na př. (Ježíš) všel gíeſt chléba HusPost. 165ᵃ, m. jěst.

V inf. láti (z lajati), státi (ze stojati) atd. je délka etymologická; pro supinum není tu dokladu, ale bylo bezpochyby též dlouhé: lát atd.

K inf. složeným při-nésti, u-mříti, na-piti, se-brati atp. supina není, netvořilo se z perfektiv.

Ostatně je kvantita v supinu táž, jako v infinitivě; na př. inf. súditi sup. súdit, přijde soudit živých i mrtvých Us., slúžiti-slúžit, túlati-túlat, brániti-bránit, sbírati-sbírat, vyšli někteří zbjrat Br. Ex. 16, 27, zabíjěti-zabíjjat atd.

2. Kde v infinitivech jest stč. -ieti, -ěti přehláskou ze staršího -áti (-ⁱáti), -ati, v § 31 č. 4, tu jest supinum ovšem bez přehlásky a tedy -at. Na př. I. 5. inf. žieti sup. žat, zat chodila Manda CisMus. Rozb. 188, někda mě má mátě posláše zat na pole Pass. 293, já poslal jsem vy zat EvZimm. Rozb. 709; inf. ležěti sup. ležat, jíti ležat Vel. Jg.; inf. večeřěti sup. večeřat, vejdu k ňemu weczerzat Alb. 28ᵃ; inf. zabíjěti sup. zabíjat, (starosta) byl vyšel zabyyat mudrcóv Pror. Dan 2, 14; ale vlivem infinitivu bývá přehláska odchylkou i v supinu: povede (vola svého) napagiet Koř. Luk. 13, 15 m. napájat, (Zuzana) chodila do sadu procházet sě ŠtítV. 61 m. procházat, Sába přijide pokuſſet jeho Comest. 157ᵃ m. pokúšat, nepuojde ť Lazar macžet prstu u vodě ChelčP. 170ᵃ m. máčat.

3. Supinum časem zaniká. To jeví se jednak na stránce syntaktické, o čemž viz na svém místě ve skladbě, a jednak na stránce tvarové. Tu pak nalézá se, že usus od supina upouští a klade na místě jeho infinitiv. Příklady toho jsou již v době staré: král šel zzpaty Pil. d (rým: znáti), když přideš ſuditi ŽKlem. 141ᵇ, odtad příchoz jest ſuditi živých i mrtvých t. 136ᵃ, jide na púšči modlyty ſye Alb. 64ᵃ, (Kristus) jest přišel wolaty nespravedlivé Kruml. 462ᵇ. (Maria) přišla widieti hrob EvSeitst. Mat. 28, 1, jíti-li jest boyouati Ol. 3. Reg. 22, 4, přišli sú obrziezowati dietě Koř. Luk. 1, 59, přišli sme klanyeti ſye jemu t. Mat. 2, 2, almužny ciniti přišel sem eleemosynas facere t. Skutk. 24, 17, Ježíš přišel hřiešné spaseny uciniti salvos facere t. 1. Tim. 1, 15, aby šel nawſſtiewowati mnichuov Otc. 37ᵃ, jide na zahradu dielati t. 365ᵇ, kázal jim jiti zobati t. 432ᵇ atd.; – ve VšehJ. je pravidlem infinitiv za žádané supinum, jen 2krát je tu (v tisku) supinum: (komorníci) pohánět jedú 131 a jezditi upomínat 330, ale to je bezpochyby změna vydavatelova, rukopis VšehK. (r. 1515) má i zde infinitivy: (komorníci) pohanieti jedú 78ᵇ, vpominati jezditi 218ᵇ; – v NZák. bible Br. je veskrz infinitiv místo supina Dobr. Lehrg.3316. – Vedle toho jsou ovšem hojné doklady s náležitým supinem v XV a XVI stol.: v Lit. jdu lowit ryb Jan 21, 3, jdeme boyowat t. 1. Mach. 5, 57 aj.; v Ol. Šel [81]číslo strany tiskuSaul hledat Davida 1. Reg. 23, 25, vyšel lupit t. 13, 17, jda radyt ſye t. 9, 9, dcery výdú vody naczerat Gen. 23, 13, šed s ním rubat dřev Deut. 19, 5 atd.; v Otc. aby šel ſpat 367ᵇ, (mnich) vyjide potřěby kupowat t. 166ᵃ, ani sem přijěla lidí ohledowat 213ᵇ atd.; v Comest. že jsem přišel odluczowat chudých od pyšných 206ᵃ, (Jason) jěde k králi pokuſſowat 206ᵃ a j; v ChelčP. pán přišel wolat liřiešných 58ᵃ, (král) poslal svého sluhu wolat zwanych 248ᵇ aj.; u Háj. (král) šel konšeluov sadit 455ᵃ, šel worat 470ᵃ, táhli Náchodu retowat 403ᵇ a j.; aby mohli jezditi buď worat neb hnoge wozit KolČČ. 73ᵃ (1546); wyjel worat Štelc Jg. Úpadek úplný a zaniknutí supina nastalo během stol XVII a XVIII. Pelzel² (1798) str. 193 zná je jen z textů starých a odporoučí, aby bylo zachováváno podle příkladu starých biblí, Hájka atd. – V jazyku živém drží se již jen sup. spat ve rčeních: půjdu spat, jdi spat atp.; v knižném pak jest reminiscence z doby starší: přijde soudit živých i mrtvých. Druhdy a dosti často vyskýtají se příklady supina opět u spisovatelův nových: vydal se vyzkoumat světa Jungm. Ztrac. ráj (1811) 1, 205; šli podat svědectví Pal. 4, 1, 164; pan Kostka pravil, že nepřišel soudit se s nimi, ale vzkázat svědectví t. 170; knížata nechvátali odkrývat oumyslů svých t. 3, 2, 386; jdou zabit markýze MalýAmer. 4, 287, přicházejí zabit markýze tamt. atd. Jsou to pokusy vesměs strojené a namnoze nesprávně ustrojené, a pravdivě praví Th. Vodička v ČČMus. 1894, 154 v pozn., že toto kříšení a nové uvádění supina do jazyka spisovného je bez ceny a bez potřeby.

4. O stč. výraze ze-spatu, upomínajícím na sup. spat, viz III. 1. str. 334.

Participium praes. act. -nt.

1. Participium praesentis activi, n. přechodník přítomný, tvoří se příponou –nt; proto je můžeme také nazývati krátce participiem -nt. Na př. stsl. bery sg. gen. berąšta z *bero-nt-ja, ř. φέϱωυ sg. akk. φέρο-υτ-α, skr. bharan sg. akk. bhara-nt-am, kmen pův. bhéro-nt-; stsl. vezy sg. gen. veząšta z *vezont-ja, lit. vežąs, z *veža-nt-s, skr. vahan sg. akk. vaha-nt-am, kmen pův. ṷeǵho-nt- atd. Srov. Brugm. II, 370 sl.

2. Přípona -nt připíná se ke kmenu základnímu, v slovanštině ke kmenu praesentnímu -o nebo souhláskovému. Tak v stsl. nesy, bery atp. sg. gen. nesąšta, berąšta atd. z *neso-nt-ja, bero-nt-ja atd. jest -nt připato ke kmenu praes. neso-, bero- atd.; taktéž v stsl. tešę, umêję atp., sg. gen. -(j)ąšta z *-(j)o-nt-ja. V stsl. trъpę atp. sg. gen. -ęšta, psl., tьrpę sg. gen. tьrpętja jest prý připato ke kmenu souhláskovému tьrp-: tu bylo tedy tьrp-n̥t-, a z toho tьrp-ьnt- a tьrp-ęt, srov. Jos. Horák, Z konjugace souhláskové str. 48 sl.; stsl. prosę atp. sg. gen. -ęšta, psl. prosę sg. gen. -ętja atd. jest utvořeno analogií podle tьrpę atp.; v stsl. vêdy [82]číslo strany tiskua vêdę, jady a jadę, dady a dadę (nedolož.), sy a jsou tvary -o-nt a -n̥t pospolu. Jinak Brugmann II, 1006 a I² 390 a 804: chvalęt- je z chvalīñt-(īñt s přízvukem táhlým). Rozdíl u výkladech týž jako při 3. plur. tъrpętь atp. nahoře v § 14.

3. V některých tvarech jest při příponě -nt ještě kmenotvorná přípona další, a to slov. -jo z pův. -i̯o v masc. neutr. a slov. -i, -ja z pův. -ī, -i̯ē ve fem.; na př. stsl. masc. neutr. sg. gen. nesąšta dat. nesąštu atd. je z kmene neso-nt-jo-, fem. gen. nesąštę dat. nesąšti atd. z kmene neso-nt-ja- atd.

Z kmene -nt-, bez kmenotvorné přípony další, jest sg. nom. masc. neutr. stsl. nesy, bery, tešę, trъpę atp., č. nesa, bera, teša přehlas. tešě nč. teše, trṕa přehlas. trpě atd. Býval z kmene toho také nom. plur., který podle toho by měl zníti psl. *nesąte, *berąte, *tešąte, *tьrpęte atd., a snad také sg. akk. masc., který by tedy byl psl. *nesątь, *berątъ, *tešątь, *tьrpętь atd.; ale -tj-, které bylo v tvarech km. -nt-jo-, -nt-ja-, přeneslo se analogií také sem a jest tu v slovanštině historické, ovšem pravidelně změněno v stsl. -st-, č. -c- atd.: pl. nom. stsl. nesąšte, berąšte, tešąšte, trъpęšte č. ne-súce, berúce, tešúce, trpiece atd., sg. akk. masc. stsl. nesąštь, berąštь, tešąštь, trъpęštь č. nesúc, berúc, tešúc, trpiec atd.

Z kmene -nt rozšířeného příponou další jsou všecky tvary ostatní: stsl. sg. gen. masc. neutr. nesąšta z km. -nt-jo-, fem. nesąštę z km. -nt-ja- atd. Fem. sg. nom. měl příponu další slov. -i z pův. -ī, a byl by měl zníti psl. *nesąti, *berąti, *tešąti, *tьrpęti atd., srov. skr. bharanī; ale tu přeneslo se -tj-, které bylo po právu v tvarech km. -nt-jo-, -nt-ja-, opět také sem a jest tedy, s náležitou změnou hláskovou, fem. sg. nom. stsl. nesąšti, berąšti, tešąšti, trъpęšti atd., č. -ci.

Srov. III. I. str. 294, Leskien v Jag. Arch. 3, 211 a Brugm. II, 733.

4. Jako z kmene praes. neso- jest utvořen kmen part. praes. act. neso-nt-, tak je z kmene futurního by-sjo- utvořen kmen part. fut. by-sjo-nt-, z něhož je stsl. part. fut. byšę atd. a stč. adjektivum probyšúcný; viz o tom § 29.

5. Podle rozdílné koncovky kmenové a) -ąt a b) -ęt jest toto participium v slovanštině dvoje: a) z kmene nesąt- atp. je sg. nom. masc. neutr. stsl. nesy a k tomu gen. nesąšta atd. č. nesa, nesúc-, a b) z kmene tьrpęt- atp. je sg. nom. masc. neutr. stsl. trъpę a k tomu gen. trъpęšta atd., č. trṕa přehlas. trpě, trpiec-. Stsl. umêję, tešę gen. -ąšta atd., č. uměja, teša přehlas. gen. -úc- atd. patří ovšem též do druhu a); koncovka sg. nom. může tu býti analogií podle druhu b), anebo přehláskou z býv. -(j)o-nt-s, jako v pl. akk. stsl. konję z *-jons, srov. I. str. 45 a 49 a III. 1. str. 9.

Jde o koncovky sg. nom. masc. neutr. v druhu a): stsl. nesy č. nesa atd. [83]číslo strany tiskuKoncovka -y je střídnice koncovky původní, která byla jednak -o-nts, jednak -ōn, Brugm. II, 371; z obojího vyvíjí se do slovanštiny náležité -y, srov. I. str. 320: pl. akk. vьlky z -o-ns a sg. nom. kamy ř. ἄϰμωυ. Zachovala se však jenom v stsl.: nesy, grędy, bery atd., a vlivem stsl. také v několika starých dokladech srbskoslov., Danič. istor. obl. 347 sl. Také v stč. EvZimn. je psáno wſtany a zalkny: A wſtany dnee vyšed (Ježíš) i jdieše u pusté miesto str. 27 facta autem die egressus ibat Luk. 4, 42, A wſtany ot večeřě str. 41 et coena facta surgit Jesus Joan. 13, 2, (Ježíš) zalkny sě duchem i zamúti sě str. 34 infremuit spiritu Joan. 11, 33; ale to nejsou, jak se mylně vykládalo, participia -y, nýbrž wſtany je = v-stání, a zalkny jest omyl m. aor. zalknu, v. Listy filol. 1884, 262.

Vedle -y bývá tu v stsl. také koncovka -ę: nesę, grędę s gen. -ąšta atd., analogií podle jiných part. a zvláště podle tešę, umêję gen. -ąšta atd., srov. Wiedem. 129. Tvary s tím shodné jsou stsrb. -e: moge, bude, kove, ide, grede Danič. I. c. 348; stpol. (= i ): przydó, rzkó, wstanó Kal. 453 (srov. part. czynió, wchodzó a j. tamt., powiszaió exaltans ŽFlor. 3, 3, otwarzaió aperiens t. 37, 14, wznaszayó erigens t. 112, 6 atd.); a hluž. -o, plećo z *pletę atd., srov. džěćo z dêtę Mikl. 554.

Koncovka -a je v češtině a ruštině. Vyskytuje se také několikrát stpol. rzeka dicens, vedle rzekó a rzkó, tvar ojedinělý; ale to je buď bohemismus (podle Briicknera), anebo výraz skleslý v adverbium: výrazy takové mění se snadno na stránce hláskové, a zvláště snadno mohlo tu místo kolísavého znění stpol. nastati -a. Máme tu tedy -a najisto jenom v češtině a ruštině, t. j. jenom v těch jazycích, ve kterých je za bývalé střídnice -a, -ⁱa. Ta okolnost svědčí, že -a není z doby staré, psl., nýbrž že se vyskytlo a ujalo až na půdě české a ruské, a to analogií: za psl. tьrpę, tešę atp. bylo stč. trṕa, teša (před přehláskou, do XII. stol.), odtud přejala se koncovka -a a utvořilo se nesa, veda, peka atd. Přejetí to bylo mechanické, souhláska na př. v peka se nezměkčila, jak by se byla změkčiti musila, kdyby tu bylo -kę původní; srov. stejné neměkčení v stsrb. part. moge, srbchorv. ruka gen. ruke (mechanicky podle gen. duše z dušę), nebo neměkčení v dial. (stjick.) pl. lok. o vojákech, ženichech, na břehech, na rukech atp. BartD. 1, 88 (mechanicky, -ech z pův. -ьchъ). Dialekticky vyskytuje se také -a se žádaným změkčením souhlásky: veďa, iďa, buďa, pleťa, meta, sedňa, lehňa, utňa, nažňa (jen při souhl. -d-, -t-, -n-) atp. BartD. 1, 15 a 26 (zlin.), t. 53 (dol.), t. 80 (rožn.), t. 2, 16 (han., hol.), t. 150 (han., slavk.), t. 166 (brn.), a j., shodné s part. seda, choda, młáťa, pusťa, hoňa atd. týchže nářečí. V ruštině je taktéž ida, nesa a idja, nesja, ono starší a toto mladší Sobol. Lekc.² 232 sl. a Jagič v Arch. 15, 520; ano bývá tu také rъkja, rekja, povьrgja Sobol. tamt. (XIV. stol), kdež opět -ja jen mechanicky přivěšeno. – O stáří měkkého veďa atd. v češtině nemáme dostatečných svědectví; ale není pochyby, že je mladší než tvrdé [84]číslo strany tiskuveda, rovněž jako v ruštině, neboť kdyby se bylo v stč. ujalo měkké veďa atd., byla by měkkost zůstala a bylo by z toho později veatd., srov. seďa přehlas. sez pův. -dę atd. – Byl tedy vývoj a postup v češtině tento: tvar žádaný -y se nedochoval; již v době předhistorické vznikl a ujal se tvar nesa, veda, peka atd., mechanickým přejetím koncovky -a z tvarů měkkých trṕa, teša atp.; časem pak vznikl u sloves se souhláskou -d-, -t-, -n-, pokud sem patří, také dialektický tvar měkký, na př. veďa, pleťa, sedňa atp., podle seďa, pusťa, hoňa atd. (Jinak J. Zubatý, srov. III. I. str. 9, a Sobolevskij v Žurn. min. nar. prosvêšč. CCXCIX. květen 91–92, podle Zub. v Streitb. Anzeigru VII. 163. Doklady stpol. rzeka dicens uvodí Brückner v Pracích filolog. III. seš. 3. a Sobol. 1 c.)

6. Participium toto jsouc ve funkci attributivní nebo v zastoupení substantiva přijímá sklonění složené, na př. stsl. sêdę ϰαϑήμευος Cod. Mar. Luk. 22, 69 a sêdęi ὁ ϰαϑήμευος t. Jan 9, 8, prosvêtiti sêdęštęję έπιφᾶυαι τοῖς ϰαϑημευος t. Luk. 1, 79 atd., – v češtině nesúcí později -aucí,-oucí, tešúcí přehlas. -ící, trpiecí zúž. -ící atd., na př. lev rzewuci ŽKlem. 21, 14, studnicě tekucye Pass. 331, na buducyem světě OtcB. 86ᵃ, potupímy wſtawaguczy na ny insurgentes ŽWittb. 43, 6, hlas wolagiczy Pass. 280, kam sě děl miluyuczy Hrad. 37ᵃ, všěchny miluyuczye t. 34ᵃ, zahynugicim pereuntibus Koř. 1. Koř. 1, 18, prziblizzigiciemu sě Ol. žalm 118, 14, opuſſtigicich zákon t. žalm 148, 14, oplaciugiucim pl. dat. ŽKlem. 3ᵇ, otpust krzyzygyczym mě Modl. 50ᵃ, nenawidieci (pl. nom.) ŽGloss. 118, 150, v zvonečkách wzniecich ŽWittb. 150, 50, všěm wyerzicziem Kat. 112, jiným okolo sebe ſtogicym Háj. 19ᵃ, ſmutieczie tribulantes ŽWittb. 105, 11 (pl. akk.), ot ſchodieczich v jezero a descendentibus t. 29, 4 atd., užíváno vždycky a dosud.

O participiu tomto v češtině ještě zvláště.

1. Tvary jeho jsou jenom v sing. nom. masc.: nesa, teša přehlas. tešě nč. teše, trṕa přehlas. trpě; – fem. nesúci, tešúci, trpieci, později nesauci, nesouci, tešíci, trpíci, odsutím koncové samohlásky -c; – neutr. v jazyku starším jako masc., nyní jako fem.; – v sing. akkus. masc. stč. nesúc, tešúc přehlas. tešíc, trpiec zúž. trpíc; – v plur. nom. pro všecky rody stč. nesúce, tešúce, trpiece, později nesauce, -ouce, těšíce, trpíce; – a v du. nom. tytéž tvary -ce, t. j. plurál brán také za duál; – srov. III. I. str. 294-298.

2. V měkkém sg. nom. teša, trṕa atp. nastalo přehlasování a jest stč. tešě nč. teše (klesnutím jotace), stč. i nč. trpě atd. V nářečích vých. je tu -a, dílem od prvopočátku nepřehlasované, a většinou zrušením přehlásky bývalé, srov. I. str. 119–120. K oporám výkladu, že -a- bývá zrušením přehlásky za starší -ě, -e, uvedeným na místě ukázaném, patří dále moravská part. kleča, leža, seďa, stoja atd., s nimiž tu zároveň jsou [85]číslo strany tiskuvýrazy adverbiální f-kleče, v-leže, f-sed-ě, f-stoje atd. (v nář. křižanovském, podle p. Fr. Autraty). Věci té nelze vysvětliti jinak než takto: bylo také na Moravě part. přehlasované kleče atd., jako v češtině západní; ustrnulo a utvořen z něho výraz adverbiální v-kleče, f-kleče atd., opět jako v češtině západní: ve výrazích f-kleče atd. zachoval se tvar starší -e, samotné pak kleče atd. přijalo podle part. nesa atp. koncovku -a, či jak jinak pravíme: přehláska se zrušila. Doklady starší pro dialektickou tuto změnu jsou: Ermolaus před ním ſtogya Lvov. 82ᵇ, welmi hnewaga ſye t. j. hněvaja sě t. 70ᵇ; doklady z nářečí nynějších: vyspal sem se choďa, modli se kleča, stoja Hoš. č.-mor. II, 91, a sekáči jedli kleče, četl sem leže t. I, 74; młáťa, seďa, leža, hořa, sṕa, syṕa, lov́a, živ́a, krḿa, stoja, uměja, vołaja, púščaja, kázaja, kupuja BartD. 1, 26 (zlin.). věďa t. 80 (rožn.), pusťa, střílaja t. 79 (též), choďa, zavołaja t. 77 (val.), běža, kleča, młaťa, hraja, małuja t. 2, 55 (přer.), ôměja, dělaja, kácěja, kôpôja t. 81 sl. (olom.), seďa, kleča, choďa, stoja, vstávaja, líhaja t. 100 (letov.), t. 107 (jev.), leža, choďa, viďa t. 150 (slavk.), leža, seďa, kleča t. 176 (han., brn.), seďa, vráťa, zaplaťa, napija se, dívąja se, zavolaja t. 197 (tišň.), seďa, leža, kleča t. 240 (kunšt.), choďa, seďa, kleča, stoja t. 273 (jemn.); kleča, leža, stoja, choďa Kotsm. 7 (doudl.).

3. O part. dial. veďa, buďa, pleťa, meťa, sedňa, utňa atp. (s koncovkou měkkou) za obyčejné veda, buda, pleta, meta, sedna, utna atd. (s koncovkou tvrdou) v. § předcházející č. 5. Vedle toho vyskytují se v nářečích také part.: moža BartD. 1, 78 (rožn.), nemuža t. 2, 176 (han., brn.), pomuža t. 197 (nezam.), pověza t. 1, 26 (zlin.), t. 195 (val.), jeza (jísti) t. 26 (zlin.), t. 2, 32 (holeš.), t. 53 (přer.), sněza t. 1, 347 (zlin.), t. 2, 176 (brn.), nejeza t. 1, 195 (val.), najèza se, pojèza t. 2, 119 (jev.), půjeza t. 197 (tišň.), viza t. 53 (přer., praes. vizu vizeš m. vidím, -íš) atd.; tvary tyto vynikají odchylnou souhláskou kmenovou a odchylka vznikla patrně tím, že se tu přejala souhláska tvarů jiných, které ji mají právem nebo obyčejem: moža, pomuža z praes. ob. můžu, může-, viza z praes. dial. vizu, pověza a jeza z impt. pověz a jez atd.

4. Sing. nom. byl v masc. a neutr. stejný: nesa, veda, těšě, trpě atd.; teprve časem přijímá se pro neutrum tvar fem.: nč. nesouc, vedouc, tešíc, trpíc atd. Čteme tedy v textech starých: děťátko kameníčkem hrá byehagie po oſtrowie Pass. 340, děťátko ručičkama čpíráše hledagye u mateře pokrmu t. 338, dietě u své matky lezye zavola t. 377, zjěvi sě děťátko neſa ovoce Vít. 90ᵇ, vše tělo bera ustalo AlxV. 1851, slunce stojí počna činiti dlúhé noci Troj. 182ᵃ, (slunce) se obrážeje blesk činí Háj. 344ᵇ atd., t. j. běhajě za nč. běhajíc atd.; ve Vít. bylo napsáno: (dietě) hýbáše sě hledagicz zahřienie mateřina 106ᵇ, ale starý opravovatel učinil z toho hledagie; nejstarší mi známé příklady novoty zde vytčené jsou: (vojsko) bieše vyšlo k boji hluczziecz Ol. 1. Reg. 17, 20, břicho gſuczy u prostřed těla Hrub. 465ᵇ, ucho žahadlem závisti bodeno sutzy řeklo Zrc. Múdr. 692. [86]číslo strany tiskuO dalším pak postupu, jak se tu šířilo nové –ci, -c, poučují tato data:

Šimon Hájek (1547, podle Včelínova opisu z r. 1631) učí, že při neutru může býti part. masc. nebo fem., na př. hovado tyje leže nebo ležéci Háj. Šim. 205; v bibli Br. je ještě: všeliké tělo aby ſłyſſe hłas Boha živého měło živo býti Deut. 5, 26, ale pravidlem je pro neutr. již tvar fem., na př. zavrženo gſucy Ezech. 22, 16; Drach. (1660) konstatuje, že někteří mají po neutr. tvar stejný s masc., jiní s fem. str. 132, uvodí neutr. ffaukage 97, sedě 114, hnige i hnigjc 106, jinde fem. a spolu neutr. gſaucy i gſauc 84 a praví, že neutrum idem est cum masc. et fem. 126; Nudož. (1603) má v paradigmatech veskrze tvar fem. také pro neutr., zná také způsob starší: slunce vzcházeje atd., ale pokládá jej za chybný 54ᵃ; Rosa (1672) má tvar fem. také za neutr., a neutr. weda pokládá za chybu str. 136, semeno padna v evang. Jan. 12, 24 je prý errore positum; Dolež. (1746) má neutr. wołagic, miługic, pigic, buduc 100, 102, 108, 112 a j. ; podle mluvnice Tomsovy (1782) je tvar sem patřící volaje, někdy volajíc str. 259, v paradigmatech wolage 256, leže 281, hyna 313; podle Chládkovy (1795) trhajíc neb trhaje str. 88; podle Thamovy (1801) wolagic neb wolage str. 100, hynauc neb hyna 110, podle téhož Neueste Methode (1811) je neutr. leže, chodě, uče, ſlyſſe str. 57; v Dobr. Lehrg.¹ (1809) str. 320 a ²(1819) str. 245 sl. konstatuje se kolísání; v Nejedlého Gr. (1804) str. 246 je nesa, bera, miluje, píše atd. masc. i neutr., a na str. 247 konstatováno kolísání; Pelzel (1798) str. 87, 95 a j. má neutr. jako fem.: neſauc, wolagjc atd., tak také Šmitt ve své mluvnici (1816), a na tom usus zůstal.

5. V sing. nom. fem. je koncovka náležitá -ci: nesúci, tešúci, trpieci atd.; ale vedle -ci vyskýtá se od XIV. stol. také -c, a toto je v nč. pravidlem: nesouc, tešíc, trpíc atd. Srov. III. I. str. 295–296.

6. V plur. nom. je pravidlem koncovka -ce: stč. nesúce, tešúce, trpiece atp., nč. nesouce, tešíce, trpíce atd. Někdy však bývá také zde odsutím samohlásky -c m. -ce, na př. anděli sú mě utieſſyecz mněli Hrad. 39ᵇ, židé rzkucz Vít. 38ᵇ, (žáby) biechu zadagic Baw. 64 atd. Usus nč. (spisovný) zachovává -ce. Srov. opět III. I. str. 298.

7. V nč. nesouc-, tešíc-, trpíc- atp., stč. nesúc-, tešúc-, trpiec- atd. je kmenová koncovka dlouhá, jak svědčí hojné doklady ze všech dob jazyka českého, na př. nalezuucz Pass. 16, slibugijcz t. 455, bohu sě modleecz t. 57, lzijcz Štít. uč. 45ᵇ, ſneſvvcz Štít. ř. 138ᵃ, vprvvcz t. 71ᵃ, ponuknvvcz t. 132ᵇ, rozvmyegijcz t. 47ᵃ, przyſluſſegijcz t. 74ᵃ, magijcze t. 7ᵃ, czakagijcz t. 25ᵃ, klekagijcz t. 165ᵃ, pleeſſijcz t. 37ᵃ, wzdyſſijcz a ſlonijcz t. 70ᵃ, obrzezzijcz t. 38ᵇ, newrtrzijcz t. 148ᵇ, mylugijcz t. 43ᵇ, pamatugijcz t. 168ᵇ, ſlyſſijecz t. 4ᵃ, ſlyſſijecze t. 79ᵃ, zrziecz t. 13ᵇ, zrziecze t. 25ᵃ, obratijecz sě t. 12ᵇ, wyerzijecze t. 79ᵃ, chwaleecz t. 93ᵃ, myſleecz t. 76ᵇ, rzkúce BiblB. Mark. 8, 16, t. 8, 28, gmagíce t. 8, 18, chodýece t. 8, 24, mluwíece t. 9, 4, neſuvcz Pror. 21ᵇ, rzkuvcz t. 5ᵃ, rzkuvcze t., prodadaucz [87]číslo strany tiskuKolČČ. 256ᵃ (1558), gſuocz (sic, m. -úc) t. 68ᵃ (1549), przigmuocz (též), t. 73ᵃ (1546), pocznuocz (též) t. 3ᵃ (1545), na časy buduoczy (též) t. 44ᵃ (1549), gſauc Br. Isa. 37, 27, gſauce t. 56, 6, wſtanauce t. Gen. 35, 3, vſłyſſjce t. Deut 21, 21, warugjce ſe t. Gen. 14, 7, ſpalugjcý t. Deut. 9, 3, zahubugjcý t. Ex. 12, 13, náležjcý t. 29, 5, náležegjcý t., budauc budauce Dolež. (1746) 97, wołagjc wołagjce t. 100, ležjc ležjce t. 104 atd., nč. nesouc-, těšíc-, trpíc-, slc. nesúc, bijúc, tešúc, umějúc, horiac, držiac, činiac atd. (jen po slabikách dlouhých krátké -uc, -ac: píšuc, chválac Hatt. slc. III, srov. I. str. 609). Ale druhdy tu bývá také slabika krátká. Ve Štít. uč. (1376) psána podle ohledání p. V. Ertla na př. slabika dlouhá žie vždycky zye (v 511 dokladech), výjimka je na pohled jen v tomto part. v dokladech: blyzeczy ſe 152ᵃ, polozecz 58ᵇ, przylozecz 44ᵃ, ſluzecz 50ᵃ, newazecz 47ᵃ; když však povážíme, že slabika krátká žě tu je již skleslá v že a psána ze, tedy uznáme, že se tu má rozuměti zkrácené blížeci se, položec atd. Rovněž tak psáno tu dlouhé čie vždycky czye (v 69 dokladech); vedle toho je part. psané vczecz 58ᵇ (doklad jediný), tedy = učec. Jiné doklady sem patřící jsou: ſeḋeczy Ben. Gen. 21, 16, ważecz (vážiti) t. Num. 7, 79, bogeczy ſe t. Gen. 27, 42; Libuše ſlyſſecy Háj. 9ᵇ, Vlasta ſlyſſecy t. 15ᵃ, Budeslavka ſtogecy řekla t. 19ᵇ, proſecy t. 19ᵃ, žena bogecy ſe t. 39ᵃ, křičecy t. 101ᵃ, na loži ležecy usnula 99ᵇ, trvala pánu Bohu slaužecy t. 341ᵃ, na cestu se ſtrogecy t. 69ᵃ atd.; vedle proſyce t. 116ᵃ, ſtogice (t. j. -íce) t. 132ᵇ atd.; řkucý Br. Ezech. 35, 12, (žena) wygducy odešła t. Deut. 24, 2, widucy t. Gen. 3, 6, obrácena gſucy t. Jer. Pl. 1, 8, zavrženo gſucy t. Ezech. 22, 16, žena gduc t. Gen. 19, 26, gſuc zbavena t. Lev. 26, 43, žena počnuc porodí t. 12, 2, (duše) smilniła poſtupugicy po nich t. Lev. 20, 6, magie t. Jer. 3, 3, proměňugic t. 2, 36, opauſſtěgic t. 2, 17, pohrdagic t. Ezech. 16, 31, roztahugic t. 16, 25, łoměcy rukama Br. Jer. 2, 37, ozdoběcy ſe t. Oz. 2, 13, prawěcy t. Gen. 39, 19, trpěc nátisk t. Isa. 23, 12 atd., vedle gſauc, warugjce, vſłyſſjce atd., jak uvedeno nahoře; Nudož. (1603) 54ᵇ má činěci a činíc atd. a učí, že při koncovce -ci je slabika předcházející krátká, při -c’ dlouhá; Rosa (1672) má sg. neutr. weduc i wedauc 151, fem. weducy i wedaucy t., neutr. činic a fem. činěcy 148, neutr. wolagic, milugic 149 atd.; Dolež. (1746) má pro sing. fem. krátké -ucy, -uc, -ecy, -ec a pro plur. všech rodů dlouhé -auce, -auc, -íce, -íc str. 91, na př. buducy, buduc, gſucy, gſuc a budauce, budauc, gſauce, gſauc str. 97, wołagecy, wołagic a wołagjce, wołagjc str. 100, ležecy, ležic a ležjce, ležjc str. 104 atd.; panna (manželstvím) přivázána gſucý nemá hledat rozvázání Nitsch 87 ; Tham (1801) má sg. fem. wolagjcy a wolagjc, neutr. wolagjc, plur. wolagjce n. -jc str. 100, a později (1811) má sg. fem. ležic, chodic, učic, ſlyſſic a plur. běžjc, křičjc, -jce str. 57; u Dobr. je pravidlem vždy nesouc-, těšíc-, trpíc- atd., krátké fem. -uci, ci, na př. neſuci, magici, ſpěci, choděci, proſeci připomíná se jako archais-[88]číslo strany tiskumus Lehrg.¹ (1809) 320, ²(1819) 245; ona neſlyſſeci Květy 1834, 137; dial. děkujic BartD. 2, 258 (žďár.) a také chtic, nechtic t. 119 (han., litov., zkrácením novým). Úhrnem: kmenová slabika, vzniklá z býv. -ątj- -ętj-, byla v češtině vždycky dlouhá a je dlouhá dosud : nesúc-, tešúc-, trpiec- atp., později nesauc-, nesouc-, tešíc-, trpíc- atd. ; vedle toho bývalo však druhdy také krátké nesuc-, tešic-, trpěc-, ležec- atp.; krátké ležec atp. je dosvědčeno již ve XIV. stol., příklady krátkého nesuc-, tešic- objevují se v stoletích pozdějších; theoretikové, vidouce tvary takto rozlišené, vymýšlejí jim pravidla, vesměs bez podstaty; kolísání v jazyku knižném učiněn konec Dobrovským, v nč. jest, mimo několik odchylných zvláštností z 1. pol. XIX. století, pravidlem dlouhé nesouc-, tešíc-, trpíc-

8. Místo náležitého -íc- v tešíc- atp. (přehlas. z -úc-) bývá -iec-, -ec-, zvratnou analogií: v době úženi ie-í bývalo vedle novějšího trpíc- také starší trpiec- atd., a podle toho přiděláváno pak i k tešíc- atd. domněle starší tešiec- atd., a také zkrácené tešec-. Doklady: gmagijecze Štít. ř. 73ᵇ, kazyeczye (kázati) EvVíd.Luk. 9, 6, srdečně mylugecz Kruml. 394ᵃ, taziecze Mill. 106ᵃ, nechagiecz t. 48ᵇ, płačecy Br. Jer. 31, 15, koza odešla lagecy Papr. Ob. 33, paní Joštova chudé opatrujeci Břežan. 16, wołagecy, miługecy Rosa 134 a 149, miługec t. 152, spílajeci Lab. 19, 5, milujeci Jandit 70, wołagecy Dolež. 100, miługecy t. 102, pigecy t. 112 atp., očekáwageci Květy 1834, 26, ljtagecj t. 235. Oporu nějakou měla tato odchylka také v tom, že příslušné masc. (neutr.) mělo koncovku -e : k masc. miluje druží se fem. milujeci atd. Dosud zachována ta zvláštnost v dial. řikajec BartD. 2, 258 (žďár ).

9. Naopak nalézá se -úc- místo náležitého -iec- v dial. nechťúc BartD. 1, 77 (val.), vťuci (= chťúci) t. 122 (laš.), analogií podle nesúc atd. Na pohled zdá se, že sem patří také adjektiva trṕúcí, prośúcí, -iúcí atp., na př. boyuci ŽKlem. 8ᵃ, trpiuci t. 73ᵇ, voda bieziucie t. 42ᵇ, sediucim sedentibus t. 88ᵇ, czynyucieho t. 25ᵇ, ot czinyucich t. 43ᵃ atp.; ale adjektiva tato nejsou utvořena z part. -iec-, nýbrž způsobem jiným, v. zde doleji č. 12.

10. Místo trpě, prosě nč. prose, -iec- nč. -íc- atp. bývá odchylkou -ěje, -ějíc. Na př. seděje, pravěje, spěje Drach. 127–128 (vedle sedě atd.), trpěge, křivdu Beck. 2, 351, bdíš ſpěge dormiens t. 2, 26, k Bohu ſe modlege t. 1, 86, prodavač diwěge ſe tomu t. 1, 260 (Beckovský zpravidla tak) atd. Je to odchylka téhož způsobu, jako v 3. plur. trpějí, prosejí atp., o kteréž viz nahoře v § 14, A, c); odchylná 3. pl. -ějí m. dala odchylnému participiu -ěje m. -e podnět.

11. Participium má se se substantivem, k němuž jako doplněk se táhne, shodovati v rodě, čísle a pádě; ale od toho jsou v jazyku kleslém mnohé odchylky, ve známých vazbách absolutivních atd. O obém viz na svém místě ve skladbě. V nářečích zanikla povědomost o náležité v této příčině pravidelnosti docela a pokud se participium vůbec zachovalo, tu [89]číslo strany tiskuz tvarů kdysi rozmanitých zachoval se obyčejně jen jeden, ustrnulý a braný absolutivně. Na př. tvar -a : pija viděl sem, nedaja se pobízet, ona vezma šátek .., (oni) pohledňa naň odejdú Šemb. 35 (obecně mor.), a taktéž doudl. choďa, stoja, leža, seďa, kleča Kotsm. 7; rovněž tak užívá se dial. tvaru -úci, počnúci BartD. 1, 77 (val.) a slc. -úc, -iác-: nesúc, nosiac, pišuc, chváľac (pro všecky rody a čísla) Hatt. slc. 111. Některé takové ustrnuliny jsou i v jazyku knižném. Na př. řka, mluvě atp.: řkúc pravdu, kto nedrží smiernosti, nenie bohu mil ŠtítV. 203, po lidsku mluvě zatracovati jí nelze Pal. 4, 1, 10, nám buoh, pravdu mluwiece, dává darmo velím viece Hrad. 115ᵃ; já jsem ho říkajíc do naha svlíkla Květy 1834, 237; – tako-řka jako řka atp.: nezbylo takřka nic Us., zdraví naše co dále jako řka vždy větší zmenšení béře ŽerKat. 265; – soudě, -íc: dle jmen soudíc byli oba Čechové TomP. 3, 547; – vyjma : dal mi všecko vyjma tři stromy Kott; – vůčihledě: počet stoupenců množil se vůčihledě ib. atd. – Krok odtud dále jest, že mechanickým napodobením a přejímáním koncovek nenáležitých vznikají výrazy, které se na pohled podobají paticipiím, v skutku však jsou adverbia. Zejména výrazy:

-a: chca BartD. 1, 26 (zlin.);

-ja: chceja BartD. 1, 80 (rožn.), kôpovaja t. 2, 83 (olom.), poděkovaja t. 89 (též);

-ci (-jaci, -jeci, -jec): budaci BartD. 1, 83 (hran.), budaci, přindaci, sednaci t. 93 (kel.), budaci, idaci t. 122 (laš.), řeknaci, kleknaci t. 2, 27 (hol.), buďaci, lehňaci t. 1, 90 (stjick.), vyjďacy, iďacy, vezḿacy t. 349 (rožn.). sečaci t. 77 (val.), možaci, vadňaci t. 78 (též), veďaci, iďaci, ščepujaci t. 80 (též), melaci, zavołajaci t. 77 (val.) atp., řikajec t. 2, 258 (žďár.), -ac-, -ec- proti náležitému -íc-, -úc- v part.; v týchže nářečích je také: hořaci, ležaci, klečaci, seďaci, stojaci, choďaci atp., s koncovkou -ac- na pohled starožitnou a shodnou se stč. trṕac-, prośac- (před přehláskou), ale vskutku jsou to rovněž tak mechanické novotvary, jako budaci, buďaci atd.;

-úca dial. -óca : dốca, sốca BartD. 2, 119 (han., jev.), dóca, řkóca, vědóca t. 2, 197 (tišň.);

-úceji, -auceji: gſauczegi, dožádán (táhne se k podmětu sing. nom. masc.) od pana rychtáře na spatření škody na vinici, przigdauczegi na tu vinici tak se jest vynašlo Lún. var. 1654 (list rychtářův), vgdauczegi oni (k podmětu pl. nom.) od vrchnosti sau do vězení vzati Lún. reg. 1564.

12. S tvarů nesúcí, -aueí, -oucí, tešúcí, -ící, trpiecí, -ící atp., vyložených v č. 6. § předešl., abstrahují se koncovky, tu kratší tu delší, připínají se mechanicky ke kmenům jiným, a tím vznikají různá adjektiva nová. A to adjektiva:

-, s koncovkou, která se vidí ve všech adjektivech prvé vytčených; koncovka ta připíná se ke kmenu infinitivnímu a vznikají adjektiva, jež máme ve výrazích: bicí hodiny, šicí stroj, honicí pes, visecí zámek, řezací [90]číslo strany tiskustroj, potvrzovací list atp.; ve stojací Us. Jg., vjisací Kotsm. 7 jest -a- dílem podle řezací atp., dílem podle dial. part. stoja atd. (doudl.);

-úcí, -aucí, -oucí, koncovka ta přejata od adj. part. nesúcí atd. dala vznik adjektivním tvarům novým, utvořeným jednak ze kmenů jmenných, na př. divúcí, divy sem viděl dywuczie Otc. 76ᵇ. nč. div divoucí, pravda pravdoucí, hanba hanboucí, stč. bělúcí nč. běloucí; – jednak ze kmenů slovesných: stč. vrúcí, horúcí, st(k)vúcí, žádúcí pozd. -aucí, -oucí, stč. také strádúcí, já ftraduczy egenus ŽKap. 96, 6, ſtraduczieho t. 81, 4, ſtraducziemu t. 81, 3, ke slovesům vřieti, hořěti, stvieti sě, žádati, strádati.– v stč. jsou tu zejména hojné tvary hledící k slovesům vz. trpěti a prositi: na př. běžúcí, voda bieziucie ŽKlem. 42ᵇ; bojúcí (), bogiuci tebe t. 101ᵇ, bogiucich sě tebe t. 100ᵇ; bydlúcí, všickni bidliuci t. 22ᵃ, mnohých bidliucich t. 20ᵇ; čiňúcí, czinyuczi divy t. 68ᵃ, czynyucieho nepravost t. 25ᵇ, anjeli czinyuci t. 82ᵃ, ot množstvie czinyucich t. 46ᵃ, protiv czinyucim zlost t. 75ᵇ, rozpudil všěckny czinyuczie zlost t. 79ᵇ, s czynyucimy zlost t. 108ᵃ; div́úcí, diwiucich sě t. 109ᵇ; dojúcí, doyuczieho lactentem ŽWittb. Deut. 25; hlasonośúcí, -nošúcí, obět hlaſſonoſſiuciu ŽKlem. 17ᵇ; hoňúcí, ot honuczich mne ŽWittb. 141, 7; hořúcí, oheň horzuczyy EvOl. 109ᵇ; hřěšúcí, zákon dá hrzieſſuczym ŽWittb. 24, 8, hrzieſiuczim ŽBrn. tamt.; choďúcí, přěchoďúcí, přichoďúcí, schoďúcí, vychoďúcí, chodiuci ŽKlem. 79ᵇ, ot potřěby prſiechodiucie t. 73ᵇ, prſichodiucich t. 127ᵇ, (s) ſchodiuciemy cum descendentibus t. 87, 5, duch svatý wychodyczu (sic) ŽWittb. Athan. 226ᵃ; chozúcí, otchozúcí, přichozúcí, vchozúcí (podle 1. sg. chozu), všickni chozuczy transeuntes ŽWttb. 88, 42 (glossa), otchoziuci ŽKlem. 61ᵇ, narozenie prſichoziucie t. 15ᵃ, wchozucziech EvOl. 287ᵃ; kvíľúcí, quiluczy ŽWittb. 34, 13; leťúcí, od střely letiucie ŽKlem. 73ᵇ; mluv́úcí, vymluv́úcí, ústa mluwiucich t. 62, 12, vimluwyucie ŽGloss. 77, 4; nenáviďúcí, nenawiducich de persequentibus ŽGloss. 118, 84, nenawidyucie mne ztratil si ŽKlem. 11ᵇ; okľúčúcí, okliucziuci okliúčili sú mě ŽKlem. 97ᵃ; ploďúcí, vzraduje sě plodiuci t. 47ᵃ; plv́úcí (plvěti), plwucie učiní jě liquefaciet t. 147, 18; -pojúcí, opojúcí, strast opogiucie t. 15ᵇ; přiblížúcí, przyblyzzuczy EvOl. 197ᵃ; protiv́úcí, všeckny protiwiucie adversantes ŽKlem. 3, 8, protiwucich sě tobě t. 51ᵃ; roďúcí, bolesti rodiucich t. 35ᵃ; rozraźúcí n. -žúcí, hlas rozrazyuczy ŽWittb. 28, 8; seďúcí, ſediuci nad domem ŽKlem. 107ᵃ, sediucym ve tmách t. 88ᵇ; slav́úcí, ſlawiucim t. 50ᵃ: slyšúcí, člověk neſliſſiuci t. 27ᵇ, buďte uši tvoji ſliſſiuci t. 109ᵇ; stojúcí, ſtogiucie biechu nohy t. 106ᵃ; škoďúcí, suď ſkodiucie mně ŽKap. 23ᵇ; tlačúcí, potlačúcí, dal v rúhotu potlacziuce mě conculcantes ŽKlem. 56, 4: trṕúcí, trpiuci budu ŽKlem. 74ᵇ, křivdu trpiucim t. 120ᵇ; učúcí, nade všě ucziucie t. 102ᵇ; věřúcí, nevěřúcí, lid newierzvczy KatBrn. 203, Tomáš jenž slovieše newyerzuczy EvOl. 238ᵇ, nad newierzuczym pohanstvem Kat. v. 2918, wyerzuczy credentes EvOl. 241ᵃ, kteřížto newyerzuczzy (sic) byli t. 138ᵃ, jenž všě wierzuczye usdravuje [91]číslo strany tiskuMarg. 26, wierziucim ŽKlem. 133ᵃ, všech wierzuczich Kat. v. 1722; veseľúcí, weſſeliucich sě ŽKlem. 69ᵃ; vzňúcí, v zvonciech wznyucich t. 123ᵃ; – v nč. jsou toho příklady v mor. ležúcí, zdálo se Ranoši na loži ležucej Suš. 186; seďúcí, moja najmilejši v komůrce seďuci t. 206; – sem patří také tvary -ící v textech, ve kterých této koncovky nelze vykládati zúžením z -iecí a kde ji tedy nutno bráti za přehlásku z -úcí, na př. s czynyczymy ŽWittb. 124, 5, vraždili chodiczye t. 105, 7, ot šípa leticzieho t. 90, 6, křivdu trpyczym t. 145, 7, smolu horzyczyy Pror. 25ᵃ, všěm wyerziczyem Kat. 122; – o part. spiúci, (žena) jednú byla nezzpiuczi Jid. 159, v. v § 132; –

-ějúcí přehlas. -ějící, opět u sloves vz. trpěti a prositi a tedy místo -iecí, s koncovkou přejatou od adj. part. umějúcí, sázějúcí přehlas. -ějící: na př. bdějúcí, bdyegyczy Alb. 86ᵇ; bydlejúcí, bydlegiciemu Ol. Mich. 1, 12, ot bydlegicich t. 2, 23, bydlegyczym Pror. 7ᵃ; činějúcí, czynyegyczym pokoj EvOl. 158ᵃ; držějúcí, nádržějúcí, držejících MC. 71, s jinými jie (Vlasty) sě nadrzyegyczymy PulkL. 16; hořějúcí, ohně horzyegicziho EvOl. 136ᵃ; chtějúcí, mně chtiegiciemv Koř. Řím. 7, 21, nechtyegyczýý nolentes Pror. Isa. 30, 9; chválejúcí, úst chwalegiczich EvOl. 114ᵇ; ležějúcí, náležějúcí; věcí náležegijcých Pref. 11, náležející nč. Us.; pálejúcí, (ohně) palegicziho EvOl. 32ᵃ; ranějúcí, ranyeguczym lhářóm EvOl. 169ᵇ; sedějúcí, ſedyegyczyeho Pror. Isa. 28, 6, ſedyegiczieho Ol. Num. 22, 25; slyšějúcí, ucho ſlyſſyegiczie Ol. Prov. 20, 12; svietějúcí, světlost ſwyetyegyczie EvVíd. Jan. 5, 35; trpějúcí, nad trpiegicimi Kruml. 10ᵃ; – také v part. bývá u sloves těchto odchylkou -ěje m. -ě, srov. zde napřed č. 9, ale v dokladech pozdějších a řidších;

-ujúcí přehlas. -ující, s koncovkou přejatou od adj. part. kupujúcí, -ující (tř. VI. vz. tvrdého): tepujúcí, já hospodin tepugiczi tě percutiens Ol. Ezech. 7, 9, tělo mé dal sem tepugyczym percutientibus Pror. Isa. 50, 6, tělo mé dal sem tepugicym Koř. 166ᵇ; přěchodujúcí, przechodugicich perambulantium Ol. Žalm. 67, 22 (podle zřetelného napsáni -chodující, nikoli – choďující); letujúcí, dóm letugyczy domus ruitura Hymn. Opav. 177ᵇ;

-(j)ujúcí přehlas. -ijící, s koncovkou přejatou od adj. part. pracujúcí, přehlas. pracijící (tř. VI. vz. měkkého): na př. bydľujúcí, město bidligyuczie civitatem habitationis ŽWittb. 106, 7, před lidem bydligiczim Ol. Bar. 1, 4, s bidlygiczymy ŽWittb. 82, 8; čiňujúcí, czinigiczi Ol. Gen. 1, 11, czynygyczyemu Pror. Isa. 6, 5, proti czynygyczym zlost ŽKap. 93, 16; hýřujúcí, hyrzigiczi praevaricans Ol. Ezech. 14, 13; choďujúcí, schoďujúcí, zvieřat chodygicich Ol. Sap. 19, 10, ſchodygicimi descendentibus ŽKlem. 117ᵇ; chozujúcí, přichozujúcí, schozujúcí, vchozujúcí, vzchozujúcí (podle 1. sg. chozu), chozygyczy transiens Pror. Isa. 34, 10, tě przychozygyczyeho súdci Modl. 18ᵃ, przychozygicieho advenam Ol. Ezech. 22, 7, všelikému chozygicziemu t. 16, 25, všickni chozygyczy Pror. Jer. Lament. 2, 15, [92]číslo strany tiskuvšickni) ſchozygiczy ot meče cadentes Ol. Ezech. 32, 26, przychozugycye qui venitis Pror. Jer. 13, 20, wchozygyezych ingredientium t. 44, 28, noh wzchozvgicich introeuntium Pror. Ol. epist. Jer. 16, ſ-chozugyczymy (m. s-schoz-) cum descendentibus ŽWittb. 87, 5: chváľujúcí, z úst chwaligiczych Ol. Pror. 27, 21, nad chwaligiczimi Ol. 1. Par. 25, 3; mluv́ujúcí, ústa mluwygyczych pravdu Hod. 6ᵃ; modľujúci, pro nás modlijície Kar. 100; msťujúcí, boh mſtigiczi ulsciscens dominus Ol. Nahum 1, 2; paľujúcí, ohně paligicieho Ol. Joel 2, 5: plačujúcí, plačte s placigycimi Koř. Řím. 12, 15; plaźujúcí n. plažu-, všemu tvoru plazigiciemu Ol. Gen. 1, 26; svěcujúcí, nazývati bude ten den ſwyeczugyczy EvOl. 151ᵃ; treskcujúcí, treſkcigicieho corripientem Ol. Am. 5, 10; vařujúcí, hrnec warzigiczí Ol. 4. Reg. 4, 39; věřujúcí, lid newyerzygyczy Pulk. 31ᵃ, národe newierzigicy Krist. 61ᵃ, každému wyerzigiciemu Koř. Řím. 1, 16, aby byli wyerzigici t. Jan 6, 65, spaseny učiniti wyerzygicie t.1. Kor. 1, 21, všěch wyerzigicich t. Řím 4, 11, wierzzigicziin (pl. dat.) Kruml. 224ᵇ; – žalosťujúcí, mužuov zaloſtigiczich EvOl. 2ᵃ:

atd., srov. Listy filol. 1887, 367 sl.

Participium praes. pass. -mъ.

1. Přípona původní tohoto participia jest ve slovanštině a litevštině -mo, na př. lit. veža-ma-s, stsl. vezo-mь, pův. ṷeģho-mo-s atd. V slovanštině je z toho sg. nom. masc. -mь, fem. -ma, neutr. -mo atd. Jinde vyskýtá se přípona stejná v superlativech, na př. lat. summus ze *sup-mo-s, primus z *pris-mo-s, nebo v jiných tvarech jmenných, na př. ř. ἂυε-μο-ς lat. ani-mu-s, skr. dhū-ma-s ř. ϑυ-μό-ς lat. fū-mu-s lit. du-mai (pl.) stsl. dy-mъ atd., srov. Brugm. II. 156 a 1428.

2. Kmen základní, k němuž tato přípona v slov. part. je připojena, je kmen praesentní -o (tvrdý): stsl. vezo-mъ, vedo-mъ, vêdo-mъ, č. vědo-m, vid-om atd., nebo -je (měkký): stsl. bije-mъ, znaje-mь č. staž. zná-m, u sloves třídy III. 2 a IV. kmen -i: stsl. trъpi-mъ, prosi-mъ, č. drži-m atd.

3. Jsouc ve funkci attributivní nebo v zastoupení substantiva participium toto přijímá sklonění složené, na př. stsl. naricajemъ Cod. Mar. Luk. 19, 2 ϰαλούμευος a vъ gradъ naricajemyi Nainъ t. 7, 11, Marija naricajemaja Magdalini t. 8, 2 ἡ ϰαλουέυη atd., – v češtině: vědomý, známý atd.

4. Adjektiva stsl. lakomъ, cupidus, pitomъ cicur, č. lakomý, pitomý atd., shodují se v koncovce s part -mъ, jsou také utvořena z kořenů slovesných lak- esurire a pit- nutrire a mohla by tedy býti původem svým participia praes. pass., srov. Mikl. Et. Wtb. s. v. pit-: ale poněvadž jiných tvarů slovesných s km. lak-o-, pit-o- není, proto je podobnější výklad, že [93]číslo strany tiskuadjektiva řečená vznikla analogií, totiž přijetím koncovky -omъ, abstrahované s tohoto participia.

V češtině je těchto participií jenom několik, zejména:

vědom stsl. vêdomъ notus atd., z téhož kmene vêd-o-, jenž je také v part. vêdątj- stsl. vêdąšt- č. vědúc-;

vidom stsl. vidomъ visibilis atd., opět z kmene vid-o-, jenž je také v part. vidątj- stsl. vidąšt- č. vidúc-;

znám staž. ze znajem stsl. znajemъ, z km. z(ь)na-je-;

nosim, vnosim stsl. vъnosimъ, z km. nosi-: na unoſimu ad inferrendam mortem Greg.;

držim stsl. drъžimъ, z km. dьrži-: boj se žalářem drzym býti GestKlem. 295; neutr. držimo, a k tomu kompt. držimějie a držimějše: viece ť ješťe o pravém obrácení chci pojměti řeči, aby v paměti bylo drzzymyegije Štít. ř. 54ᵇ, aby to v paměti bylo drzzymyegije t. 218ᵃ, býváť cos buď u paměti drzymyeyſſe Štít. uč. 149ᵇ; odtud adj. držimný: člověk, by byl hřiechem toho svého zdravie nepotratil.., byl by měl jasný rozum, držimnú pamět.. Štít. Bud. 21. (v rkp. napsáno nesprávně, místo koncového -nu je litera podobná k -m); a to pak přetvořeno v držemný: bývá u příkladech drzemnyeyſſie pamět Kruml. 338ᵃ, by nám to bylo v paměti drzemnyeyſſye t. 338ᵇ, trh se k držemné pevnosti nehned sejde VšehJ. 163, aby ta věc drzemna a stálá byla KolAA. 104ᵃ (1515).

Participium perf. act. -lъ.

1. Přípona původní tohoto participia jest -lo v masc. a neutr., -lā ve fem. Jindy tvoří se jí nomina agentis a instrumenti, na př. masc. ř. τύ-λο-ς hrb slov. tylъ, z koř. teṷ- turnere, fem. ř. ϑη-λή ženský prs z koř. dhē- sugere, lak. ἑλλά lat. sella m. sed-lā slov. Neutr. sed-lo stsl. selo z koř. sed- atd. V slovanštině stala se pravidlem pro tvoření tohoto participia; tu připíná se k infinitivnímu kmenu základnímu: nes-lo-, nosi-lo- atd. a jest sg. nom. masc. -lъ, fem. -la, neutr. -lo atd. Stran původu přípony srov. Brugm. II, 186 sl., 199 sl. a 1421, Brugm. Kz. 333: slovanské -lo je stejné s -lo v ř. μιμηλός,σιγαός v lat. figulus, credulus a j. Jinak vykládá -lo Mikl. 226 a II. 94 (z býv. -tlo skr. -tra) a 313 (české tkadlec prý z part. *tkadl, tedy z býv. –dlo; ale z part.; tъkadlъ nebylo by č. tkal, nýbrž tkadl, a toho není; subst. č. tkadlec dlužno vykládati jinak).

2. Slovesa kořenná, která jsou schopna kmenostupu, mívají v tomto participiu stupeň nižší. Na př. stsl. čьlъ z čьt-lъ č. četl z koř. kei̯t-; č. kvetl z kvьtlъ koř. kṷei̯t-;, stsl. umrъlъ č. umrlý stč. umrl, zmrl, bratr je vmrl i ožil jest Krist. 66ᵃ, otcové vaši zmrli jsú t. 57ᵃ, zmrly gſu DětJež. 5ᵃ, biechu ľudie jako zmyrly AlxŠ. 5, 14, dobytkuov zmrlých Háj. 109ᵃ atd. [94]číslo strany tiskuz koř. mer-; stsl. sъtrъlъ č. otrlý stč. strl, potrl, kako Svatopluk Uhry potrl DalC. 57, nebo sě jim řebřie ztyrly AlxŠ. 5, 13, z koř. ter-; stsl. požrъli z koř. ger-; č. nevrlý, srov. zanevříti na koho, z koř. ver-; stč. skvrl, jako vosk rozſquirly cera liquescens ŽWittb. 21, 15, inf. ſſkwrzieti ſe fervere Lact. 200ᵃ stsl. raskvrêti, z koř. slov. skver-; stsl. oblъklъ z koř. velk-. Srov. Wiedem. 130–132.

3. Jsouc ve funkci attributivní nebo v zastoupení substantiva participium toto přijímá v češtině a j. sklonění složené, na př. shnilý, shnilé dřevo proti stsl. sъgnilo drêvo, gnili glagoli Mikl. Lex.

O participiu tomto v češtině ještě zvláště.

1. V sg. nom. masc. -ł, fem. -ła, neutr. -ło, du. nom. masc. –ła, pl. nom. fem. -ły, neutr. -ła atd. bylo tvrdé ł, naproti tomu v du. nom. fem. neutr. -le a pl. nom. masc. -li netvrdé l, atd. podle známého pravidla, o němž viz I. str. 353 sl. V nářečích vých. zachoval se rozdíl bývalý namnoze dosud, na př. třeł, třeła atp. BartD. 2, 52 (přer.) a j V nář. chrom, vyslovuje se –ł v sg. nom. masc. s důrazem a zní jako -łъ, přišiłъ (přišel) BartD. 2, 126. – Mnohde v nářečích vých. se »obaluje«, t. j. ł se mění ve v neb u, srov. I. str. 364 sl.; na př. vouau (vołał) BartD. 1, 35 (raděj.), t. 36 (bystř.), dau t. 30 (pomor.), umreu, byu, smau sa t. 46 (lhot.), ušiu t. 66 (val.), t. 136 (sev.-opav.), začau t. 351 (hodsl.); čekaua, pravyua, robyua t. 47 (lhot.), muatiua t. 135 (sev.-opav.), pásua t. 47 (súch.); mrzeuo t. 352 (stjick.), byuo t. 162 (laš.); (sliny) natekuy t. 351 (stjick., hodsl.); sedu si (sedł) t. 33 (pomor.), kleku, spadu t. 36 (bystř.); kvitnú (kvitnuł) t. 39 (súch.); lehnu, zapnu, spadnu t. 136 (sev-opav.); byva (była), zdravy t. 111 (laš.); stvořiu, nebyu, podvedua, odvedua Suš. 61; dau, biu, videu, padnú (padnul) Pastrn. 139 (slc.). – S obalováním souvisí také změna dialektických participií sg. masc. nom. -ił v -iuł, -juł, na př. bʼuł fem. biła, ṕuł-piła, młuv́uł-młuviła, vařuł-vařiła, nośuł-nosiła, viśuł-viseła, młoťuł-młotiła, hňuł-hniła, žuł-žiła, dojuł-dojiła BartD. 1, 103 (laš.): z bił bylo biṷ, a to vlivem fem. bił-a atd. změněno v bʼuł atd.; srov. I. str. 365 – Dále souvisí s obalováním snad také dial. sg. masc. nom. -łu m. -ł: spadłu, zavedłu, uv́adłu, lehłu, vylezłu BartD. 1, 93 (kel.), a řeklu sem, řeklus, řeklu, padlu, jedlu, lehlu, zapísklu, doslechlu t. 281 (dač., ze staršího -łu), je-li tu totiž bývalé – ł změněno v -u a potom podle fem. -ła atd. znovu přidáno.

2. V sg. nom. masc. bývalé -lъ dalo do češtiny souhlásku -l, i když základní kmen infinitivní se končil souhláskou, a bylo tedy na př. stč. jednoslabičné nesl z neslъ, jako pil z pilь atd. Vlivem tvarů dvouslabičných fem. nesla, neutr. neslo atd. mění se časem také jednoslabičné nesl ve dvouslabičné a vyslovuje se ne-sl atd. Na př. by mohl té cěsty poznati AlxV. 15 (verš 8slab., tedy mohl v něm 1slab.), by toho nemohl dosieci t. 200 (též) atd., ve verších stč. velmi často a zpravidla tak, proti nč. mo-hl [95]číslo strany tiskuatd., srov. I. str. 59 sl. Změna v -l̥ není však až z doby nové, nýbrž je dosvědčena již ve XIV. stol., na př. zda by sě mohl dočísti Vít. 75ᵇ (verš 8slab., mohl v něm 2slab.).

3. Kde -l při kmenech souhláskových trvalo jako souhláska, tu bylo na konci slova skupení souhlásek dvou nebo i více, na př. nesl, tiskl atd., a tedy vyslovení obtížné. Proto odsouvá se -l a jest nes', tisk’ atd.; a odsutí trvá, i když mezitím v jazyku pozdějším a v nářečích nč. byla pronikla změna souhlásky -l v samohláskové a obtíž u vyslovení tedy byla přestala. Na př. nalez jej invenit ŽKlem. 128ᵇ, wiwrh národy eiecit t. 77, 54, wywed Israhele eduxit ŽWittb. 135, 11, to bieše rzek Pass. 198, nalez fem Alb. 12ᵇ, Ol. Ekkl. 7, 28, fík vſech EvOl. 280, aby nevpad t. 104, když jest ſyed cum sedisset Koř. Mat. 5, 1, vítr ſtrh ſe Ben. Num. 11, 31, vpoſlech t. Ex. 7, 22, aby ſhled bojovníky Háj. 81ᵃ, aby wohlech t. 90ᵇ, aby nes tělo t. 379ᵇ, že by krad t. 455ᵃ atd.; spad für spadl, zamk für zamkl, výrost für vyrostl, usch für uschl Dobr. Lehrg.¹ 310 atd.; já sem řek, nes, ved, tisk atd. Us. ob.; jed BartD. 1, 80 (rožn.), nés, vléz, véd t. 77 (val.), t. 83 (hran.), t. 85 (stjick,), rust fem. rostła t. 351 (laš.), pomuh t. 358 (též), odvez t. 363 (též), ňos (nesl) t. 137 (sev.-opav.), nes, pek, ved, sněd, pad, sek, utek t. 2, 106 (letov.), pad, sek, utek, jed, sněd, ved, sed, plet, nes t. 227 (třeb.), t. 232 (kunšt.), leh, sed, přiběh, nastoup, ukrad, zbled, utrh, utek t. 274 (jemn.), t. 281 (dač.) a j.; nespád, utiek, pribieg Pastrn. 149 (slc., místy) atd. Vedle toho jsou nářečí, ve kterých -l̥ se drží pravidelně; na př. nesl, mohl atd. Btch. 428 (dol.-beč.), védł BartD. 1, 8 (zlin.), vedł, tahł t. 2, 27 (hol.), lekl se, snědl t. 127 (zábř.), spadl, hotekl, nesl, jedl t. 197 (tišň.), nesl, pletl t. 248 (žďár.), sedl, vedl, lehl, řekl t. 274 (jemn.) atd.

4. Do masc. sg. nom. nesl atp. (do jiných tvarů jen analogií a velmi zřídka), když před -l je souhláska, vniká samohláska mírnící, totiž pohybné e, y, o, a, a jest tedy koncovka jeho:

-el, -él, na př. neſel Pass. 302, mohel, lehel, lekel se, spadel, zavedel, snědel BartD. 2, 127 a 140 (han., zábř.), védéł, néséł, páséł, pékéł t. 1, 62 a 67 (val.), spádéł, páséł, piekéł t. 44 (břez.), rosteu, páseu, tráseu, hrýzeu, utrheu t. 46 (lhot.) a j.; mohél, zdvihél Pastrn. 110 (slc., místy), nésel, paděl Hatt. 113 (slc., podle Bernoláka); –

-yl, snad ze staršího -él (zúžením a zkrácením), na př. spadyl, sedyl BartD. 2, 127 (prý tak bývalo místy v nář. han.-zábř., a jinde v témž nářečí spadel, snědel atd.), čtyl, padyl, pásyl, mákyl t. 247 a 248 (žďár.), vedyl, pletyl, květyl, přadyl, kladyl, rostyl, nesyl, pásyl, lezyl, pekyl, sekyl, tekyl, vlekyl, řekyl, mohyl t. 258 sl. (též), řekyl, utekyl, mohyl, přinesyl, pásyl . ., vedle řekl, řek atd. Hoš. č.-mor. II, 88, lehyl si, přiběhyl, táhyl, trhyl, ztlustyl, uschyl, padyl atp. 1, 99; – podle toho bývá i fem. nesyla BartD. 2, 248 (žďár., místy); – sem ovšem nepatří stč. -il v textech, které tak mívají [96]číslo strany tiskupsáno za žádané nebo předpokládané -l, na př. tahil AlxB. 2, 12 atp., bývalé 1slab. táhl přecházelo již ve 2slab., při -l̥ vyvinulo se průvodné -i atd , srov. I. str. 289 a 293; –

-ol v nář. slc., na př. niesol, padol Hatt. slc. 113, spádoł, zjédoł, rvóstoł, ňésoł, pásoł, trjásoł, hrýzoł, vjézoł, pékoł, vljékoł, mohoł BartD. 1, 40 a 43 (hroz.); stiahou Pastrn. 110 (slc., místy); –

-al v nář. slc. místy, podle Pastrn. 110.

5. Z jiných dialektických změn v koncovkách tohoto participia jsou ještě tyto: sg. neutr. -ło změněno v -łȯ, -łū: vozėlȯ, dělalȯ atd. BartD. 2, 82 (han., bystř.); pršelû, belû pěkně t. 182 (han., tišň.); – pl. nom. masc. -li změněno v -le, -lė, -lè, -lê, -lь, -lъ, -lʼ: dale, vzale, vazale t. 146 (han., slavk.), bele t. 161 (han., brn.), treľè, krěľè t. 52 (han., přer.), dalê, točelê t. 141 (han., zábř.), bьlь (byli) dvá bratři t. 143 (han., chrom.), poslôchalъ t. 126 (též), spadl’, nesl’, tlôkl’ t. 127 (též), chlapci bel’ proti fem. belė t. 181 (han., tišň.), zaplatěl’ zme, to bel’ všeci zloději t. 201 (han., třeb.); – pl. nom. -ły změněno v -le, -lė: krave dojile t. 201 (han., třeb.), povidalė tė matkė t. 230 (han., kunšt.)

6. V participiu tomto bývá konečně různá kvantita, zejména bývá zdloužena slabika jinde krátká. Slabiky etymologicky dlouhé, na př. stál fem. stála (-á- staž. z -oja-), přál plur. přáli stč. přieli (-á- z -ьja-) atp. sem tedy nepatří. Případy sem hledící jsou rozmanité, a pro přehled je rozkládáme takto:

a) Zdloužena jest slabika kořene souhláskového sloves třídy I. a II.: védl atp. Zdloužení to bývá někdy ve všech tvarech, někdy jen v sg. masc. (totéž platí o případech v b) a d) následujících, ale v popisích dialektů není k té věci dostatek dat). Na př. muohl KristT. 2ᵇ; tloukl fem. tloukla atd. Us. proti praes. tluku; pásl, pásla, síkl, síkla Us. v Čechách sev.-vých., vedle toho místy pas, pasla, sek, sekli sme seno; nésł, védł, pékł BartD. 1, 8 a 26 (zlin.), vyvédli t. 341 (též), védł, nésł, vézł, pékł, sékł t. 33 (pomor.), t. 36 (blatn.), t. (borš.), t. 77 (val.), t. 83 (hran.), t. 93 (kel.), t. 2, 5 (kvas.); přídl t. 106 (han., letov.); neuhódls t. 150 (han., slavk.); růstl, můhl t. 163 (han., brn.), t. 183 (tišň.), t. 205 (třeb.); védu, péku t. 1, 28 (pomor.), t. 36 (bystř.); přádła t. 29 (pomor.), tékła t. 171 (val.), tékło t. 176 (mor.-slc.), nésła t. 355 (dol.), přinésła t. 352 (kel.), pýk fem. pýkla, sík f. síkla t. 2, 240 (han., kunšt.); ňésoł fem. ňésła, spádoł, vjědoł, vjézoł, ṕékoł t. 1, 40 a 43 (hroz.); muh fem. mohła, rust fem. rostła t. 1, 103 (laš.); spádéł t. 45, (břez.), spádoł t. 39 (hroz.); nésel slc. (Bernolák), niesol, viedol, hriebol, piekol fem. nesla atd. Hatt. slc. 113 sl.

b) Zdloužena jest slabika kořene samohláskového nebo koncovka kmene samohláskového. Na př. -ýl, dial. -él atd.: vlk wayl RokycMus. 593ᵃ, pes wayl Háj. 161ᵃ, (vlcí) wayli t. 252ᵇ, diabel weyl Lomn. Kup. 44ᵇ, wlcý weyli Lomn. Kanc. (1595) 425, vzdychali a wjly (výli) BílD. 466, ſkrýl ſe [97]číslo strany tiskuVesB. 37ᵇ; mejl, krejl Šemb. Dial. 16 (domažl.), krejl Keb. domažl. 12, býł, rýł, krýł Btch. 446, býł BartD. 1, 16 (zlin.), býu t. 351 (stjick., hodslav.), omêl, zakrêl t. 2, 70 (han., olom.), t. 111 (han., letov.), bél, zbél, homél (umyl), zakrél t. 182 (han., tišň.), t. 206 (han., třeb.); býł fem. była, krýł f. kryła t. 1, 85 (stjick.), krýl pl. kryli t. 61 (val.); íl, dial. -él atd.: aby shnijl Hrub. 253ᵇ, shnijlo t. 292ᵃ, ſhnijli t. 405ᵇ, zhnjl BílD. 220; šíl, žíl Keb. domažl. 12; bíł fem. biła, píł f. piła BartD. 1, 26 (zlin.), t. 61 (val.), Btch. 446 (dol.-beč.); píl BartD. 2, 184 (han., tišň.), t. 165 (han., brn.); muſýl VesA. 45ᵃ, sotva ſe rozednjlo t. 71ᵃ a j., hodíł fem. hodiła BartD. 1, 9 a 26 (zlin.), t. 91 (kel.), pustíł f. pustiła t. 79 (val.), vodíł pl. vodili f. 85 (stjick.), chybíu t. 86 (též), chodíł, vodíł, bíł, píł Btch. 446 (dol.-beč.); chodíł BartD. 2, 1 (saz.), t. 5 (kvas); chodíl, mlátíl t. 165 (brn.); vozél, zarazél, nosél t. 161 (brn.), nosél, prosél, vozél t. 104 (letov.), nosél, vozél, kořél se, modlél se t. 155 (slavk.) hospodařél, zblázňél se, hoďél, mláťél, prosél, kazél, vozél, dojél t. 206 (třeb.), strčéł, połožéł, patřéł, vařéł, vozéł t. 63 (kojet.); -iel, zúžením -íl, sklesnutím jotace -él, analogií -ál: tu každý ſpijel některý páteř Lobk. 84ᵃ, newidiél Ben. Deut. 28, 68; opříl, habych se vopříla chod. Han. 237; humíl (uměl), trpíl chod., vědíl fem. vědíla, vidíl f. vidíla n. vidílo Šemb. Dial. 16 (domažl.); třéł pl. třeli BartD. 1, 8 (zlin.); běžéł, seďéł, ležéł fem. -eła atd. Btch. 446 (dol.-beč.), běžéł, seďéł BartD. 1, 33 (pomor.), t. 91 (stjick.), umréł t. 36 (blatn.), běžél t. 2, 5 (kvas.), pověďél, neviďél, chťél t.151 (slavk.). seďél, běžél, hořél t. 165 (brn.), homřél, seďél, běžél t. 184 (han., tišň.), seďél, hořél t. 206 (třeb.); ḿéu t. 1, 351 (stjick., hodslav.); hleďáł neutr. hleďało t. 1, 349 (rožn.); ál dial. -oł atd.: (země) vżiwála VšehK. 260ᵃ, zuoſtál Ben. Gen 7, 23; volál chod.; vołáł fem. vołała BartD. 1, 8 (zlin.), t. 61 (val.), t. 85 (stjick.), zaṕal fem. zaṕała t. 26 (zlin.), držáł fem. držala t. 345 a 346 (lhot.), vołoł f. vołała, vźoł f. vźała, ṕoł f. ṕała t. 101 (laš.), dáł, bráł, vzáł, vołáł, běháł fem. -ała Btch. 446 (dol.-beč.); vołáł, dáu BartD. 1, 33 (pomor.), vołáł t. 45 (břez.), zavoáu t. 86 (stjick.), vołáł t. 2, 2 (saz.), t. 5 (kvás.), žál, hoťál (uťal), zapjal, vodpočál, rožál t. 106 (letov.), ptál se, pospíchal t. 151 (slavk.), dál, volál, kupovál t. 165 (brn.), začál, najál, napjál, vzál, hoťál, žál t. 174 (též), půtkál, vûlál, psál t. 184 (tišň.), volál, dál t. 206 (třeb.), začál, zapjál, žál, huťál t. 240 (kunšt.); úl, dial. -ól atd.:zoul, oboul chod. 58, oboul Šemb. 16 (domažl.), vobúl a vobół BartD. 2, 165 (han., brn.); ſlv́l Hrub. 260ᵇ, nč. slul i sloul Us.; připlaul VelKal. 303, plaula t. 142, plól i plúl BartD. 2, 165 (brn.), nč. plul i ploul Us.; kúł plur. kuli BartD. 1, 8 (zlin.), t. 61 (val.), kúl t. 2, 1 (saz.), kúl i kól t. 2, 165 (han., brn.); dól (dul), t.; nejhojnější jsou tu příklady part. tř. II. -núl: nehynaul laš. (z list. z r. 1698 Hauer v Česk. Mus. filol. 1897, 206), minoul chod. ohnoul, prásknoul Šemb. Dial. 16 (domažl.), vehnól (vyhnul), sehnól BartD. 2, 165 (han., brn.), usnúl t. 150 (slavk.), lehnúł fem. lehnuła t. 1, 91 (stjick.), lehnúł, sednúł t. 78 (rožn.), ḿagnúł fem. -úła atd. (vždy -ú-) t. 60 (val.), lahnúł t. 45 (břez.) [98]číslo strany tiskuc) Zdlouženo jest part. šel v šél. Je z býv. šь(d)lъ, hlásí se do a) i do b), a proto klademe je zde zvláště. Zdloužené šél změněno dále v šiel, srov. I. str. 144, zúžením šíl, zkrác. šil. Doklady jsou tu hojné z nářečí nynějších i z doby minulé: poſſeel Jid. 34, póhon ſſeel t. j. sšél Rožmb. 22, ſſeel Zrc. 12ᵃ, aby ſél HusPost. 192ᵃ, neſſiel VšehK. 14ᵃ, (mnohý) jda mimo mne před se šíl Star. Sklád. 5, 128 (z rkp. XV stol.), ſſeel Ben. Gen. 37, 30, wyſſél i ſſyel t. Súdc. 5, 4, ſſyél t. Deut. 19, 5, odſſél Háj. 73ᵃ, šéł BartD. 1, 24 (zlin.), t. 2, 151 (slavk.), šíl t. 184 (tišň.), šil t. 65 (olom.) atd. Viz také doleji § 59.

d) Zdloužena jest v sg. masc. samohláska vložená: vedél atp. Tak místy ve slc.: prepadél, mohél, zdvihél, prevjadól Pastrn. 110.

e) Zdloužena samohláska kořenná i vložená: védél. Na př. néséł fem. nésła, védéł fem. védła BartD. 1, 61 (val.), védéł, néséł, páséł vedle véd atd. t. 77 (též), bódéł vedle bód fem. bódła, móhéł v. móh f. mohła t. 78 (též), védéł, plétéł, néséł, páséł, pékéł, tékéł t. 37 (stráň.), vliékéł, piékéł, niéséł fem. niésła, triáséł, ruostéł, spádél, sádél si (sednouti) t. 45 (břez.), néséu, tráséu, lézéu, spádéu, t. 38 (stráň.), t. 39 (súch.) atd.

Participium perf. act. -ъs.

Participium perf. act. je v slovanštině dvoje: jedno s příponou býv. -ъs, na př. stsl. vedъ fem. vedъši č. ved, vedši, druhé s příp. býv. -lo, na př. stsl. velъ m. vedlъ č. vedl atd. Miklosich a j. nazývají ono participiem perf. act. prvním, toto druhým; Dobrovský ono transgressivem minulým činným, toto příčestím (Mittelwort) činným Lehrg.¹ 294 a j. (název transgressivus t. modus má předtím již Rosa 139, 146 a j.: trhage modus transgressivus praes., trhaw praet.); po Dobrovském ujalo se toto pojmenování v mluvnicích českých; pro stručnost užíváme také názvů kratších: vedъ fem. vedъši č. ved, vedši je part. -ъs nebo -s, -(e)s-ové, a velъ č. vedl je part. -lъ neb -l, -(e)l-ové. –

Zde jde o part. -s.

1. Přípona jeho vyskytuje se v jazycích indoevropských v několika stupních: -ṷōs v ř. masc. εἰδ-ώς, -ṷos v ř. neutr. εἰδ-óς, -ṷes ve fem. nom. -ṷes-ī, v ř. -ει˜α vedle -vι˜α; -us v skr. sg. gen. fem. vid-uš-jās ř. ἰδ-υ-ιας atd., srov. Brugm. Grundr. II, 412 a Kz. 316. Různé tyto stupně vyskytují se tu v tvarech různých podle rodu a pádu; ale analogií přejímají se některé z nich také do tvarů nenáležitých. Ve slovanštině zejména stupeň -us, změněný náležitě v psl. -ъs, ovládl všeobecně a je tu příponou pro všecky tvary tohoto participia.

2. Přípona psl. -ъs jest jen při kmenech souhláskových, na př. stsl. vedъ, nesъ.., č. ved, ves.., z býv. -ъs; slovesa, jejichž infinitivní kmen základní se končí samohláskou, mají příponu -vъs, na př. stsl. dêla-vъ, [99]číslo strany tiskuumê-vъ č. děla-v, umě-v atd., z býv. -vъs. Souhláska -v- je tu bezpochyby reflex z těch stupňů této přípony, kde se mohla vyvinouti právem; tak na př. stupeň původní neutr. -ṷos dával do slovanštiny příponu [*]-vo, ta byla ovšem vytištěna stupněm -ъs z pův. -us, ale její -v- udrželo se v part. dêla-v-ъ(s), umê-v-ъ(s) atd. Srov. Brugm. II, 414; Miklosich II, 328 -v- za hiatovou vsuvku. Obojí pak přípona, -ъs i –vъs, připíná se k infinitivnímu kmenu základnímu: nes-ъ(s), nosi-vъ(s) atd.

3. V stsl. jest ve IV. třídě vedle participia s příp. -vъs také tvar bez -v-: prošь vedle prosivъ atd.; jenom slovesa -jiti mají vždycky tvar s koncovkou -ivъ. Tvar proš-ь vznikl z kmene prosi- a přípony -ъs; bylo tedy *prosi-ъs, a z toho stalo se náležitými změnami hláskovými prosj-ьs a dále prošь. Tvar prošь je pravidlem v textech nejstarožitnějších, tak zvaných pannonských, a tvar prosivъ šíří se časem; na př. v CodMar. je 186 příkladů tvaru onoho a jen 1 tvaru tohoto, v Supr. pak je participií oněch 117 a těchto 598 atd., srov. Wiedem. 134. Mimo stslověnštinu jsou příklady tvaru prošь také v textech stsrb.-slov., vlivem stsl., pokud to nejsou zcela palaeoslovenismy jako na př. obraštь; v. Daničić, Istor. obl. 372. Na pohled mohlo by se zdáti, že tvarem takovým je také stč. -choz: příchoz, výchoz, vchoz; ale to je jméno kmene -jo, chod-jo-, nikoli z *chodj-ъs-, jak svědčí příslušné fem. stč. -chozě, nikoli -chozši.

4. V některých tvarech je při příponě -ъs ještě kmenotvorná přípona další, a to slov. -jo z pův. -i̯o v masc. neutr. a slov. -i, -ja z pův. -ī, -i̯e ve fem.; na př. stsl. masc. neutr. sg. gen. nesъša dat. nesъšu atd. je z kmene nes-ъs-jo-, fem. gen. nesъšę dat. nesъši atd. je z kmene nes-ъs-ja- atd.

Z kmene -ъs, bez kmenotvorné přípony další, je sg. nom. masc. neutr. stsl. nesъ, prošь atp., č. nes atd. Býval z kmene toho také nom. plur., který by podle toho měl zníti psl. *nesъse atd., a snad také sg. akk. masc., který by tedy byl psl. *nesъsь atd.; ale -š- (z -sj-), které bylo po právu v tvarech km. -ъs-jo- a -ъs-ja-, přeneslo se analogií také sem a jest tu v slovanštině historické: pl. nom. stsl. nesъše č. nesše atd., sg. akk. masc. stsl. nesъšь atd.

Z kmene -ъs rozšířeného příponou další jsou všecky tvary ostatní: stsl. sg. gen. masc. neutr. nesъša z km. ъs-jo-, fem. nesъšę z km. -ъs-ja- atd. Fem. sg nom. měl příponu další slov. -i z pův. , a byl by měl zníti psl. *nesъsi; ale tu přeneslo se -š-, které bylo po právu v tvarech km. -ъs-jo-, -ъs-ja-, opět také sem a jest tedy stsl. nesъši č. nesši atd. Srov. III. I. str. 299, Leskien v Jag. Arch. 3, 211 a Osthoff, Morphol. Untersuchungen IV.

Tvary sg. fem. nom. nesъši a plur. nom. nesъše lze však vyvoditi prostěji: -ъši z -ъchi pův. -usī, a -ъše z -ъche pův. -uses Brugm. Grundr. I, 414, I² 787, Štrekelj v Jag. Arch. 26, 569.

5. Slovesa kořenná, která jsou schopna kmenostupu, mají v tomto participiu stupeň nižší; na př. ř. πε-φυ-ώς, z koř. bheṷ-, fem. ἰδ-υι˜α vedle [100]číslo strany tiskumasc. εἰδ-ώς a perf. oι-δα z koř. ṷei̯d-, skr. ča-kr-vas z koř. ker- atp., srov. Brugm. II. 410 sl. To proniká i do slovanštiny v dokladech, jako jsou: stsl. izvlъkъ CodMar., oblъkъ tamt. a j. z koř. velk-; otъvrъgъ tamt., povrьgъ tamt. a j. z koř. verg-; otъvrьzъ tamt. a j. z koř. verz-; počrъpъ tamt. a j. z koř. čerp-; brьgъše Supr. z koř. berg- inf. brêšti curae esse; počьtь Supr. česk. čet fem. četši z koř. kei̯t- (Brugm. II, 1039); č. kvet fem. kvetši Us., ze staršího kvьtъ, z koř. kṷei̯t-; stsl. šьdъ č. šed fem. šedši z koř. slovanského ched- (stupňovaného v chod-); stsl. pьnъ, (j)ьmъ atp., stč. pen, (j)em fem. penši, (j)emši atd., z koř. slov. pen- (stupň. pon-) (j)em- (zdlouž. v jēm- v stsl. jama č. jáma) atd.; stč. dem fem. demši, nademſſe sě Ol. Deut. 1, 43, ze staršího dъmъ, z koř. dom-; stsl. mьrъ atp. z koř. mer- atd.; stsl. byvъ č. byv z pův. bhū-ṷ-, z koř. bheṷ- (stupeň oslabený bhu-, zdloužen v bhū-, jako v skr. part. ba-bhū-vas- Brugm. II, 410). Ale analogií vniká sem také stupeň neoslabený a jest na př. stsl. izvlěkъ Zogr. česk. vlek fem. vlekši (z vlêk-), stsl. brêgъ Supr. atd. Srov. Wiedem. 130–132.

6. Jsouc ve funkci attributivní nebo v zastoupení substantiva participium toto přijímá sklonění složené, na př. stsl. pl. nom. pristrašьni byvъše mьnêachą duchъ vidęšte ἔμφοβοι γενόμενοι Luk. 14, 37 a jakože prêdašę namъ byvъšei iskoni samovidьci oἱ ἀϱχη˜ αὐτόπται γενόμενοι t. 1, 2 atd.

V češtině tvarů takových v textech doby starší není. V DialBoh. psáno: přěbraná šlechetnost wybyehſſa z přiebytka všeho světa a poſtupywſſy ſſwyeczkych wyeczi wraczila ſye geſt 18ᵃ; ale to není tvar vyběhšá, nýbrž omyl m. vyběhši, jak svědčí smysl a kontext, v. Listy filol. 1896, 326 sl. V PassKlem. zase psáno: ona na korab wſyedſſye 140ᵃ, Kristina wzemſſye 143ᵃ, Savina na zemi padſye 196ᵃ; ale opět to není tvar sem hledící -šie, nýbrž odchylka místo -ši (v. v § násl. č. 3), jak zase svědčí kontext příslušných míst a dále ta okolnost, že písař PassKlem. také jindy psává ye místo i, í, na př. wſſyczknye m. všickni omneš 92ᵃ, o ňem ſye pyeſſe m. píše 188ᵃ a j. Teprve v nové češtině spisovné vyskytují se tvary sem patřící, šťastným napodobením slovanštiny ostatní, kde tvary takové jsou, zvláště ruštiny, na př. (milec drahocenný) byvší slíben od té ženy A.Marek (v básni »Kajícná« 1814, v. Jakubec: Ant. Marek 161), rodičů nepomyslivších Květy 1834, 128, úkazem objevivším úlohu t. 255, vrátivší se majitelé Pal. 3, 2, 374, poslové od krále Kazimíra přišedší t. 4, 2, 569, při zmáhavších se půtkách t. 386, hrad náleževší rodu (Slavníkovu) TomP. 1, 37, všemi v té krajině stávavšími t. 32 atd.

O participiu tomto v češtině ještě zvláště.

1. Tvary jeho v češtině jsou jenom sg. nom. masc. nes, nosiv, fem. nesši, nosivši; neutr. stč. jako masc., nč. jako fem.; plur. nom. nesše, nosivše pro všecky rody; a v du. nom. totéž, t. j. plurál brán také za duál;[101]číslo strany tiskusrov. III. 1. str. 299 sl. A jsou dále tyto tvary jenom v češtině knižné; v jazyku obecném nezachovalo se z tohoto participia nic, a také spisovné nářečí slc. ho nemá Hatt. slc. 112.

Sing. nom. byl v masc. a neutr, stejný: nes, nosiv atd.; teprve časem přijímá se pro neutrum tvar fem.: nč. nesši, nosivši atd. Čteme tedy v textech starých: slunce v svém západě poſſed pŕipřělo sě bě u břěha t. j. pošed AlxBM. 7, 3, lkalo srdcem mnohé družě zbyw svého milého mužě AlxV. 806, to rzek dietě i zmisalo Pass. 360, biezaw dietě Ol. Num. 11, 27, ty věci vſlyſſew všecko množstvie svátých vece Nikod. 75ᵇ, kníže tohoto světa přišlo jest na mě židuov popudiw ChelčP. 149ᵃ atd.; mezitím proniká v neutr, novota -ši a čteme na př. semeno zrostši učinilo užitek mnohý Háj. Šim. (1547) 205; Drach. (1660) má fem. byſſi a neutr bywſſj 85, fem. ſeděwſſi a neutr. ſeděwſſj 114 atd., a učí vůbec, že fem. je -ſſi a neutr, -ſſj 130, t. j. má neutr. stejné s fem., ale chce je lišiti libovolným rozdílem ve kvantitě; v tom ho následuje Tham (1811), jenž má fem. ſpatřiwſſi, chytiwſſi, padſſi. řekſſi a neutr. ſpatřiwſſj, chytiwſſj, padſſj, řekſſj 57 a 58, ačkoli předtím (1801) má fem. a neutr. stejné wolawſſi 100 atd.; jiní grammatikové od stol. XVII. počínajíc mají neutr. jako fem., na př. Nudož. (1603) má fem. i neutr. woławſſi 56ᵃ, dawſſi 57ᵇ, činiwſſi 59ᵃ atd.. Rosa (1672) woławſſi, činiwſſi 136, Dolež. (1746) woławſſi 100, miłowawſſi 102 a j., Pelzel (1795) woławſſi 107, Nejedlý (1804) nesſſi, piwſſi atd. 209 sl. a 247, Dobr. (1809) bywſſi, řekſſi 293 atd., a tak jest i v usu nynějším.

V sg. nom. masc. (neutr.) tvarn nes bývá někdy zdloužení: komorník ſeed i pojme komorníka od toho úřadu Rožmb. 29, (spasitel) pogém jě (učedlníky) HusPost. 37ᵃ, wzeem odpuščenie svD. 75, člověk ho (hada) wzeem JidDrk. 104.

Místo -i ve fem. -ši je zvratnou analogií psáno -yu, (Maria Magd.) člověka newidyewſſyu Pass. 342, – a -ye, Savina na zemi padſye PassKlem. 196ᵃ a j., srov. č. 6 § předcházejícího; – výklad těmto odchylkám je stejný jako v infinitivech psaných trpietyu m. trpěti Pass. 421, wſyetie m. vsieti Mill. 106ᵇ, v. § 31 č. 1.

V plur. je krátké -(v)še. V PilC. je -všé: uzzlyſſiewſſee, wzwiedyewſſee; srov. stejné zdloužení téže koncovky v pl. nom. zeměné atp.

Přípona -v- má býti jen při infinitivních kmenech samohláskových, souhláskovým náleží přípona bez -v-, v. § předcházející č. 2. Ale analogií přejímá se -v- také do participií utvořených z kmenů souhláskových a místo nes, nesši atd. bývá nesv, nesvši atd., ano i nesev. Na př. dotkw Štít. ř. 85ᵃ, vztahw t. 87ᵃ, czetw t. 72ᵇ wzdwyhwſſe t. 91ᵇ a j.; poklekw PassKlem. 89ᵃ, rzekw t. 90ᵃ, podwrhw t. 88ᵃ, nalezw t. 218ᵃ a j.; zawrhw EvOl. 9ᵃ; wztahw Ben. Lev. 9, 22, ohledw ſe t. Ex. 2, 12 a j.; vpadew Háj. 53ᵇ, padew na zemi umřel t. 13ᵃ; Háj. Šim. 203 sl. učí, že part. toto je pozdvih, [102]číslo strany tiskupřines, nalez atd., že je však někteří matou s part. zdvih’ m. zdvihl atp., a tedy prý pro srozumitelnost může se přidávati -v neb -ev a býti: pozdvihv, přinesv, nálezy atd. n. pozdvihev atd.; ulekw ſe Háj. herb. 69ᵇ; neſw, neſwſſi, neſwſſe, v nes, nesſſi, nesſſe je prý -v- elidováno, aby nebylo tvrdosti Nejedlý Gr. 1247 sl., 2209 sl.; pad, nes, wez Dobr. Lehrg. 1180 a 2132 s připomínkou, že se vyskýtá také přiſſedw, padw a padew; padev Jg. Atala 53 a j.; přečetew Květy 1834, 89 a j.; svedv bitvu Pal. 3, 2, 430, svedv plnomocníky t. 439, přived v t. 4, 1, 308 a j. Vedle těchto odchylek s -v, -ev jsou však vždycky pravidlem tvary náležité nes, nesši atp., a toho pravidla šetří se nyní v jazyku spisovném všeobecně.

Participium perf. pass. -nz, -tъ.

Přípona původní tohoto participia je dvojí: -to pro masc. a neutr., pro fem., a -no, -eno pro masc. a neutr., -nā, -enā pro fem. Oboje vyskytují se také ve jmenných kmenech jiných; na př. v adjekt. lat. ap-tu-s, lit. geł-ta-s stsl. žlъtъ ze žьl-to-, brada-tъ, žena-tъ atd., subst. ř ßio-τo-ς, ßio-τή lit. fem. gyva-ta stsl. živo-tъ, skr. vrt-ta-m neutr. stav a stsl. vrъs-ta fem. z koř. ṷert-, lit. pirsz-ta-s stsl. prьs-tъ (skr. sprš-ta-s dotčen) z koř. perk´-, stprus. akk. gei-ta-n stsl. ži-to z koř. gei̯- žíti, vra-ta psl. vor-ta z koř. ver- claudere, pę-ta a pą-to z koř. pen- tendere atd., adjekt. skr. pur-na-s lat. ple-nu-s lit. pil-na-s stsl. plъ-nъ z pův. pl̥-no- fem. -nā z koř. pel-, subst. lit. sap-na-s lat. som-nu-s pův. sṷop-no-, skr. svap-na-s z pův. sṷep-no- nebo sṷop-no-, a ř. vπ-vo-ς stsl. sъnъ m. sъp-nъ z pův. sup-no-, stsl. strana ze stor-na z koř. slov. ster-, suk-no ze suk- atd. Srov. Brugm. Grundr. II, 206 sl., 223 sl., 423 a Kz. 316, 317. Zvláště pak bývají tyto přípony v kmenech participia perf. pass., na př. skr. hi-ta-s ř. vε-τó-ς, lat. ab-di-tu-s, lit. dě-ta-s z pův. dhә-to-, got. bund-an-s atd. Brugm. II. 1420. A tak jest i ve slovanštině. Tu připínají se k infinitivnímu kmenu základnímu: vi-to-, da-no-, tesa-no-, nes-eno-, prosi-eno- atd., srov. Lesk. Handb. 4126, a jest sg. nom. masc. -tъ, -nъ, -enъ, fem. -ta, -na, -ena, neutr, -to, -no, -eno atd.

Příponu -to atd. mívají slovesa kořenná -n, -m: stsl. pętъ č. pat z koř. slov. pen-, stsl. jętь č. jat z koř. jem-, stsl. dątъ č. dut z koř. dom- atd.; dále slovesa kořenná -r: stsl. požrъtъ z koř. žer-, prostrьtь z koř. ster-, stč. trt, netrtee cěsty budú rovné asperae EvZimn. 24, netrte Koř. Luk. 3, 5, z koř. ter-, *mrt v subst. verb. úmrtie z koř. mer-; sloveso vi-: stsl. vitъ č. vit, v č. také pit, bit, lit, šit, kryt, myt, ryt, z-ut a j. Příponu pak -no, -eno atd. mají slovesa ostatní, totiž kořenná souhlásková; stsl. nesenъ č. nesen z koř. nes-, stsl. vedenъ č. veden z koř. ved- atd., někdy také stsl. žьrenъ vedle žrъtъ ze žer-, tьrenъ vedle trъtъ stč. trt, dъmenъ vedle dątъ; i samohlásková: stsl. bьjenъ, bijenъ (vedle bitъ) z bi-, zabъvenъ [103]číslo strany tiskuz by-, sъkrъvenъ z kry-, izmъvenъ z my-, otъrъvenъ abruptus z ry- (Mikl. Lex. 530), šьvenь z pův. si̯u-, obuvenъ (m. *obovenъ) z u- (pův. oṷ-, lit. praes. av-iu, lot. au-ju Brugm. II, 1074), odênъ č. oděn dê-; dále, slovesa s pŕíp. -ną: stsl. dvignovenь častěji než -ną-tъ, v č. -nov-en nikdy; s příp. -a, -ja, stsl. dêlanъ, tesanъ, bьranъ č. -du, stsl. saždanъ stč. sázán pl. sázěni; s příp. -ova: stsl. kupovanъ č. -án; s příp. : stsl. umênъ, trъpênъ č. uměn, trpěn atd.; s příp. -i: stsl. prošenъ č. prošen (z *prosj-en-, *prosi-en-) atd. Srov. Wiedem. 135142. Druhdy vyškytá se vedle sebe participium oboje s příponou tou i onou, jedno patrně starší a druhé novotvaré, vzniklé analogií. Tak jest stsl. dątъ (vedle pętъ atd.) patrně starší a dъmenъ mladší atd.; o podobných duplikátech českých viz v § násl. č. 2.

Slovesa kořenná, která jsou schopna kmenostupu, mívají v tomto participiu při obojí příponě stupeň nižší. Na př. stsl. čьtenъ č. čten z koř. kei̯t-; stsl. subst. verb. cvьtenije stč. ktvenie m. kvtenie z kvьten-, koř. kṷei̯t- stsl. tlъčeъ č. tlučen z tьlčenъ, koř. slov. telk-; stsl. oblъčenъ z -vьlčenъ, koř. velk-, č. -rčen, vyrčen, narčen, z rьčenъ, koř. rek-; stsl. žьženъ stč. žžen, koř. žeg-; stsl. prostrъtъ, koř. ster-; požrъtъ, koř. žer-; trьtъ stč. trt, koř. ter-; *mrt v subst. č. úmrtí, koř. mer-; a podle toho podobá se, že také part. stsl. pętъ, dątъ atp. č. pat, dut jsou z býv. pьn-to-, dъm-to-, z koř. pen-, dom-. Srov. Wiedem. 135142.

Jsouc ve funkci attributivní nebo v zastoupení substantiva participium toto přijímá sklonění složené; na př. stsl. rečenoje τò oηvέv Zogr. Mat. 1, 22, jako Isusa propętaago išteta ’Iησovv τòv εστavoωμέvov t. 28, 5, č. řečený, krytý atd. V českých nářečích východních je tvar sklonění složeného většinou a pravidlem místo spisovného jemného, jenom sg. neutrum -o bývá tu také; výklad zevrubnější o tom náleží do skladby. – V stsl. jsou z tohoto participia krom toho ještě adjektiva s příponou další -ьno: neizdrečenьnъ ineffabilis z rečenъ. prijętьnъ iucundus z prijęъ Wiedem. 139 a 142. V češtině jsou subst. učenník, mučenník, pro které je třeba předpokládati adjektiva -nný; ale ta lze vykládati jinak, než vysvětlené právě tvary stsl., srov. I. str. 375.

O participiu tomto v češtině ještě zvláště.

V několika dokladech jeho psáno -m místo -n: vcziniem ſem ŽKlem. 68, 9, vczynyem t. 58, 17, nepoſkwrnyem t. 17, 24, an jest velmi poſkwrnem Pass. 397 (v otisku Legovu v List. filol. 1885, 306 je za to poſkwrneni), já krzieſtiem ſem t. 623, podoben jsem vczinyem Fl. Kn. 14 (ze skl. XIV stol.), jakožto poznam jsem EvOl. 106ᵇ (1. Kor. 12, 12, Osvěta 1896, 894). Psané zde -m není ze zvláštní snad přípony tohoto participia, nýbrž odchylkou, která se vyskytuje také jinde, zejména v adj. pamatem ſem byl ŽKlem. 76, 4, poſluſſem budeš t. 80, 9,. neposluſſemſtwym Fl. Kn. 14 (ze skl. XIV). Připomenouti k tomu jest, že starý opravovatel ŽKlem. na třech [104]číslo strany tiskumístech v dokladech právě uvedených (17, 24; 68, 9; 80, 9) škrabáním měnil -m v -n a dal tím na jevo, že -m pokládal za nesprávné, neboli že -m bylo odchylkou. Jde však o výklad této odchylky. Vyskytuje se několikráte a to částečně v případech stejných, proto jí nelze vykládati omyly pouze nahodilými. Pro adj. památem, poslušem a subst. neposlušemstvie ukazuji na č. adj. tajný a tajemství, stsl. adj. tainъ t. j. tajьnъ a taimъ t. j. tajьmъ; rozdíl -n-, -m-, který se zde vidí a viděl, byl napodoben a tudy vzniklo památem, poslušem atd. místo -n. Podnět podobný pro part. -n a změnu jeho v -m mohl býti dílem v případech analogických právě vytčených. dílem v part. praes. pass. -m, pokud se v jazyku ještě drželo; tedy na př. part. poznám v EvOl. m. poznán mohlo vzniknouti podle part. znám (známý), učiňem m. učiňen podle part. učinim (srov. stč. držim) atd. Srov. Listy filol. 1886, 290.

Jako jinde, v. § předcházející č. 2, tak jsou i v češtině duplikaty tohoto participia, s- -t a -n zároveň. Na př. vedle staršího nebo náležitého part. -n je spolu mladší –t: jěn a jět, by na lov gien(o) PilB. 7 (rým: věděno), ujetá cesta Us.; hřien a hřát, pocestný jest ohrzien Ol. Job. 31; 20, nč. ohřát Us.; sěn a sět, sát, novo ſyene plémě Pass. 596, siemě jest wſieto ŠtítOp. 219, semeno musí ſeto býti Beck 1, 424, wsát jest BrNZák. 33ᵃ; ván a vát, wano jest ventilatum est Pror. Isa. 30, 24, nč. zavátá cesta Us.; děn, dien a dět, odyen světlostí ŽWittb. 103, 2, odín Vel. Jg., starosty odyetee u pytle opertos Ol. 4. Reg. 19, 2 ; dán Us. a dat. čest data AlxV. 1948, subst. verb. škoda mého vydaťá Suš. 472 ; mlen a mlet, chleb mlen bude Pror. Isa. 28, 28, mlet Us.; třěn, třien Us. a třět, cěsty trzyete planas vias EvVíd. Luk. 3, 5 atd. Hojnější toho příklady jsou v nářečích východních : hnatý za náležité hnán, mečem prohnatěho Suš. 117, rozehnatý BartD. 2, 380; daty za dán, vydatá céra, zadatý byt t. 1, 80 (rožn.) a j., nenadatý (komu nelze dost dáti) t. 2, 348 (záp.-mor.); odřetý za -dřen, koza vodřetá t. 241 (han., kunšt.); otřetý, zavřetý, pohřetý za třen, -vřen, -ž(h)řen t. 218 (han., třeb.); jinde zavřítý, podepřítý, prostřítý t. 1, 26 (zlin.) atd. Naopak je part. -n místo -t u Kollára, patrně chybou: pistolky k boku připněné m. připaté Sl. Dcera 1862 str. 341. Víc o tom při slovesích jednotlivých.

Dial. je toto participium jen sklonění složeného: nesyny, -yno, -yne (= nesený, -ená, -ené), zabity, -to, -te Lor. h.-ostrav. 52.

Konečně bývá v tvarech tohoto participia různá kvantita.

Zejména je zdloužení v slabice kořenné v dial. nésen atp. za spisovné nesen atd.: nésen, pásen, lézen BartD. 1, 38 (velick.).

Slabika vzniklá stažením je zpravidla dlouhá; tedy na př. stan ze stojanъ, sán ze sêjanъ a podle toho i sát, nic oſátého Br. Jer. 35, 9 atd.

V případech jiných, mimo stažení, je v participiích tvaru -t samohláska před souhláskou příponovou zpravidla krátká: pat, bit, kryt, zut, [105]číslo strany tiskuohnut atp. Ale v nářečích bývá tu zdloužení: zavřítý, odřítý, podepřít, prostřítý (č. zavřen atd.) BartD. 1, 26 (zlin.), zapitý (pnu), utítý (tnu) t. 93 (kel.), zapíté, hotíté, požíté, začíté, vzíté t. 2, 106 (han., letov.), 179 (han., tišň.) a j., zapjîtŷj, požîtŷj, vzîtŷj t. 274 (jemn.); a toto dialektické -ít- místy opět zkráceno: začito, otito, vzito, požito t. 218 (třeb.), načité, otité, vzité, požité t. 200 (též), začité, hutité, zapité t. 240 (kunšt.), utitě začitě t. 52 (třeb.) a j. – V participiích pak tvaru -n bývá samohláska před souhláskou příponovou tu dlouhá, tu krátká, jak ukazuje následující přehled:

a) Tvary sklonění jmenného.

Když před -n jest -a-, je koncovka vždycky dlouhá: -án, -ána, -áno atd.; na př. dán, dělán, tesán, kupován atd., stč. též slyšán (III. tř.), sázán (V. lᵇ) atd.

Když před -n jest -e-, v třídě I., II. a IV., je koncovka krátká -en atd.; stč. i nč. nesen, veden, zahřeben, pečen, tištěn, tažen, prošen atp. Ale někdy a zvláště dialekticky bývá také -én zúž. -ín. Na př. v tř. I. a II.: jak je zapřažíno, tak bude i svezíno Vav. 32, zametýno Kotsm. 8 (doudl.), zametýno, upečíno atd. Us. (místy), posečíno BartD. 2, 274 (jemn.); – v tř. IV. zproſſtijen Štít. ř. 9ᵇ (doklad ojedinělý), wyerzino Brig. 4ᵃ, býti naplnynu t. 139ᵇ; aby wěrino bylo MudrC. 29ᵃ, vpaléna Ben. Gen. 38, 13, byl obwinijn Háj. 294ᵇ, list jest vpeczetijn KolCČ. 268ᵇ (1568), Anna winijna byla t. 320ᵇ (1561), tvář nebude ſpatřjna Br. Ex. 33, 23, ſpatřjn bude t. Deut. 16, 4, ſpatřijn VelKal. 321, ſpatřijna t. 336, ſpatřijno t. 84, ſpatřijni t. 27, ſpatřijny t. 149 atd. (v jazyku starším je v této třídě zdloužení velmi zřídka, nejčastěji v part. spatřín), podojíno, nakrmíno, pokropíno, namočíno Kotsm. 8 (doudl.), sklidíno, zvrtíno, vymlácíno, zaplacíno BartD. 2, 258 (žďár.), zaplatíno, vymlátíno, vyhodíno t. 274 (jemn.), t. 281 (dač.), máme posečíno, uklidíno, vymlátíno Hoš. č.-mor. II, 89, už je zaplacíno n. zaplatíno, sklidíno, zamčíno, zavedýno t. I, 79. – Vzniklé tu zúžením -i- (-ý-) bývá dialekticky opět zkráceno: vedyno, přečtyno, pletyno, zametýno, vodvezino, zanesino, napečino, posečino t. 218 (han., třeb.), hodino, zaplatino, vemlátino t. 208 (též).

Když před -n jest -é-, a to ze staršího -ê- v tř. I. (třěn, -děn, oděn atp.) a III. (uměn, trpěn) nebo z -a- v tř. V. lᵇ (sázen-), je koncovka krátká -ěn (po zániku jotace -en): třen stč. třěn, uměn, trpěn, sázen atp. Us. Ale také bývá dlouhé -ien, zúž. -ín: otewrzyno EvOl. 274ᵃ, (nebesa) otewrzyna t. 97ᵃ, aby pozzrzzyno bylo t. 163ᵃ, ſliſſyn (křik) t. 129ᵇ; odeprzíeno VšehK. 248ᵃ, když jsú (desky) zawrzíeny t. 150ᵇ, aby cesta otewrzina byla t. 189ᵇ, kterak ta slova mají rozumíena býti t. 303ᵇ, widíeno t. 12ᵇ, powiedíeno t. 27ᵃ, hledíeno t. 258ᵇ, má trpíeno býti t. 11ᵇ, nemají trpíeni býti t. 81ᵃ a j.; widijen Ben. Ex. 34, 3, widijeno t. Lev. 23, 12, powiedijeno t. Gen. 15, 23 a j.; ſnáſſijena Hrub. 293ᵇ, ſnáſſijeny t. 377ᵇ; proſtrzijn Háj, [106]číslo strany tisku61ᵃ, list byl otewṙijn t. 173ᵇ, zawṙijno t. 23ᵃ, domnijn jest svátý t. 342ᵇ, trpijno t. 349ᵃ, powiedijno t. 37ᵇ, widijn t. 283ᵃ, widijna jest t. 312ᵇ, mohlo býti widijno t. 380ᵃ, jsú widijni t. 199ᵃ, světla widijna jsú t. 353ᵇ a j.; (dům) židům dopauſſtijn býti nemá KolČČ. 288ᵃ (1559); zawrzijno VelKal. 78, widijn t. 105, widijna t. 68, widijno t. 169, widijni t. 304, widijny t. 325 a j.; odjn Br. NZák. 17ᵇ, otewřjno t. 132ᵇ, gmjni t. 151ᵃ, domnjn był t. 114, powědjno t. 8ᵃ, zwědjno t. 26ᵃ, byli widjni t. 54ᵇ, pokauſſjn był t. 9ᵇ, obrácýno t. Ex. 29, 27, prenáſſjno t. Num. 36, 7, pauſſtjn bývał t. Ezech. 32, 25, ſmáčjn był t. Dan. 4, 12, ſmáčjno t. 5, 4, stříbro přiwáżjno bývá t. Jer. 10, 9, by wyházjni byli t. Jer. 22, 28, dítky rozrážjny budau t. Isa. 13, 16 a j.; zavříno, otevříno Us. místy a Kotsm. 8 (doudl.); puvědínůBartD. 2. 180 (tišň.). Vzniklé tu zúžením í- bývá dialekticky opét zkráceno: vȯtevřinȯ BartD. 2, 119 (han., jev.), vetrpino t. 219 (třeb.), povědino t. 220 (též).

b) Tvary sklonění složeného mají samohlásku nezdlouženu: volán–volaný, zavříno–zavřený atd. Us., dial. posečíno a žito je posečeBartD. 2, 274 (jemn.), vymlátíno a vymlátěný t., zaplatíno a zaplatěnej t. 278 (dač.) atd.

Substantivum verbale.

Substantivum verbale, podstatné jméno slovesné, nazývá se v mluvnici slovanské jméno významu dějového, nomen actionis, neutrum, tvořené z participia perf. pass. příponou kmenotvornou psl. -ьje, která dává do stslověnštiny sg. nom. -ьje nebo z toho vzniklé -ije, a do češtiny stažením -ie a zúžením ; na př. part. pe, nesenz, subst. verb. stsl. raspetьje, nesenьje n. -ije, stč. rozpětie, nesenie nč. , dial. zkrác. -i atd., pokušeni BartD. 2, 43 (han., přer.), pozdvihováň’ t. 1, 6 (zlin., -ň slabikotvorné, srov. I. str. 301). Přípona táž je také v subst. stsl. ostrьje č. ostřie, z adj. ostrъ, kamenьje č. -ie, z km. kamen- atd., a je z pův. -ii̯o; substantivum slovanské sg. nom. -ьje souhlasí tedy se subst. skr. -ija-m, ř. -ιo-v, lat. -iu-m, na př. skr. dūt-ija-m poselství z dūta-s posel, ř. óqvív-ιo-v ptáček, lat. augur-iu-m atd., srov. Brugm. II, 119124 a Kz. 345, Meillet, Études 385.,

Při substantivu tomto v češtině dlužno ještě promluviti o jeho kvantitě, zejména o kvantitě jeho slabiky předposlední, která bývá tu krátká tu dlouhá, na př. pitie a lánie, chtěnie a dienie, dělánie a kázanie nč. zvaní a pozvání atd. Srov. I. str. 604. Nalézáme tu v celku pravidlo jak následuje.

Substantiva -t-ie (z part. -t) mají řečenou slabiku vždycky krátkou: pitie, napitie, krytie, přikrytie, stětie, dutie, hnutie, pohnutie atd.; jenom v novotvarech, kde -t- přijato analogií místo -n-, bývá přejata i odchylná kvantita, na př. nč. zaváJg. (zavěji) vedle zavání stč. za-vienie.

[107]číslo strany tiskuU substantiv -n-ie (z part. -n) bývá tu však kvantita různá.

a) Když řečená slabika vznikla stažením, je vždycky dlouhá: Na př. lánie z lajanьje, lánije HrubPetr. 41ᵃ, lánijm Hrub. 23ᵇ, láni Us.; stánie ze stojanьje, w ſtánij Hrub. 426ᵇ, stání (stojím) Us.; smání stč. smienie ze smьjanьje; stč. sienie pozd. sání ze sêjanьje, čas k ſeenij Lact. 88ᵈ, sání obilí Puch. 125ᵇ; -křienie, -křání z -krêjanьje, okrzijenie Hrub. 45ᵇ, okřáni Jg.; stč. dienie z dêjanьje, dobrodijenije Štít. ř. 5ᵇ a j., Hrub. 410ᵇ atd. V odchylném nč. dobrodiní je zkrácení z doby pozdější, jak svědčí kvalita samohlásky, pro kterou třeba předpokládati starší dlouhé -ie-: -dienie zúženo v -díní, a toto zkráceno v -diní. V osěnie nč. osení je základem part. sě-n stsl. sê-nъ z koř. sê-, a tedy kvantita správná.

b) V případech ostatních, mimo stažení, nalézáme toto:

Když slabika předposlední má samohlásku kvalitativně jinou než -a-, je z pravidla krátká. Jest tedy substantivum verbale

-enie v slovesné tř. I, II a IV: vedenie, tiščenie, prošenie atp., nč. -ení; odchylkou dial. ní: tłučéní BartD. 1, 184 (val.), okamžéní t. 356 (dol.), modléni, dopuščéní t. 344 a 345 (lhot.), choďéní, dovoléní t. 8 (zlin.), słožéní t. 179 (val.), modléní t. 2, 1 (saz.), při sečéňú t. (mal.) atd.;

-ěnie v tř. I, III a V lᵇ: třěnie, pěnie, uměnie, trpěnie, sázěnie, nč. -ění a -ení; zřídka odchylkou -ienie, ni: w píeṅí HusŠal. 145ᵇ, dial. ležéní, běžéní, slyšéní, mlčéní, hučéní, křičéní, krájéní, házéní, sázéní (val. místy, sděl. dra. J. V. Nováka).

Když slabika předposlední má samohlásku -a-, tu je rozdíl mezi substantivy těmito dvouslabičnými a víceslabičnými.

Dvouslabičná mají v usu nynějším většinou krátké -a-, tedy koncovku -aní: braní, cpaní, draní, hraní, lhaní, praní, psaní, ptaní, rvaní, řvaní, spaní, stlaní, zvaní, žraní, žvaní a j.; psaní, spaní (vedle spání) má již Vel. Jg. – Ale vedle toho jest také -á-: dání, lkání, stání (stanu), znání Us., dánije VšehK. 113ᵇ (2krát), dánie t. 5ᵇ, při wdánij t. 108ᵇ a j., lkánije Hrub. 272ᵃ, ɫkánj Br. žalm 79, 11, wſtánije z mrtvých Hrub. 293ᵇ, znánije VšehK. 108ᵇ; – jest dosvědčeno -á- v jazyku starším také v substantivech nyní krátkých bránie: braanije VšehK. 300ᵃ, t. 214ᵇ, toho bránije t. 126ᵃ, při bránij t. 10ᵃ, o bránij t. 9ᵃ a j. (ve VšehK. vždycky bránie), bránj Br. Deut. 24 (nápis); řvánie: řwánj Br. Isa. 5, 29, t. Zach. 11, 3, t. Ezech. 19, 7, řwánj VesV. 162ᵇ, velikým řwánjm t; psánie: pſánj Br. Dan. 5, 7 a j.; – jest -á- v týchže substantivech zpravidla v Slovníku Jungmannovu: brání, cpání, drání, hrání, lhání, prání, psání, ptání, rvání, řvání, spání, stlání, zvání, žrání, žvání a j. (při příslušných slovesích, odtud také v slovníku Kottovu: brání vedle braní atd.) a často v textech z doby nedávné: rychlého pſánj Květy 1834, 158, vlasů rwánj t. 126 a j.; – a jest -á-, když substantiva tato složením s předložkou mají tři nebo více slabik: sebrání vycpání, rozedrání, vyhrání, selhání, vyprání, sepsání, vyptání, vyrvání, [108]číslo strany tiskuzařvání, vyspání, ustlání, pozvání, vyžrání atd.; – a tím vším činí se pravdě podobno, že -a- v nynější výslovnosti braní, cpaní, draní atd. vzniklo krácením v době pozdější, krácením, které podle uvedených dokladů již v XVI stol. se jeví, ale teprve v usu nynějším silněji proniká a pravidlem se stává.

Substantiva verb. o více než dvou slabikách mají v usu nynějším zpravidla dlouhé -á- a tedy koncovku -ání. Na př. mazání, kárání, řezání, rozplétání, těkání, utíkání, švihání, stříhání, motání, srůstání, dupání, koupání, sypání, stýkání atp.; kupování atp.; sebrání, vycpání, rozedrání, vyhrání, selhání, vyprání, sepsání, vyptání, vyrvání, zařvání, vyspání, ustlání, pozvání, vyžrání atp.; podání, zalkání, povstání, poznání atd.; dial. také v tř. III a V. lᵇ: slyšání, sázání, házání, snášání, krájání (val. místy, -ání v řeči venkovské, -éní v městské, sděl. dra. J. V. Nováka).

V jazyku starším proniká tu však pravidlo poněkud jiné, podle slabiky třetí od konce: a) když tato je krátká, následuje dlouhé -ánie, na př. mazánie, a b) když je dlouhá, následuje krátké -anie, na př. kázanie, tak že poslední tři slabiky těchto substantiv mají rhythmus dílem a) bacchijský: mazánie u_ _ , dílem b) amfimacerský kázanie _ u_. Do třídy a) patří také tvary tohoto druhu, které vznikly složením z dvouslabičných: na-dánie, po-znánie, se-bránie atp.; mají, pokud kvantitu jejich pozorovati lze, vždycky rhythmus u _ _, a proto můžeme k nim zde dále nehleděti. Doklady (z textů, ve kterých kvantita aspoň celkem pečlivě a správně se udává, a srovnány abecedně podle samohlásek slabiky třetí od konce, na které tu záleží): z Ben. a) požehnaanije Deut. 15, 10, ſlitowánije Ex. 25, 17, kupowánije Gen. 42, 5; b) przikázanije Deut. 21, 18, rozkázanije Num. 9, 23, zawázanije Deut. 24, 0, zbieranij Lev. 25, 5 a j.; ze VšehK. b) przikázanij 53ᵇ, k okázanij 42ᵃ, rozkázanije 26ᵃ, po ukaazanij 42ᵃ, očekaawanie 5ᵃ, uwázanie 34ᵇ, vwázanije 5ᵇ, s uwázanim 8ᵇ, odhádanije 14ᵇ a 47ᵃ, k odhaadanij 41ᵇ, zachowáwanim 17ᵃ, prodléwanije 56ᵇ, při nalézanij 163ᵃ, vtijekanije 71ᵇ, przigímanije 102ᵇ; z Hrub. a) czekánije 198ᵃ, gednánije 386ᵇ, w gednánij 379ᵃ, w gednánijch 444ᵇ, ſekánije 275ᵃ, obrzezánije 117ᵇ, k odrzezánij 121ᵇ, treſktánije 176ᵇ; w konánij 444ᵇ, ſkonánije 469ᵇ, odchowánije 349ᵇ, zachowaanije 11ᵇ, zachowánije 4ᵃ, k odwolánij 169ᵇ, ſrownaanije 422ᵇ, ſrownánije 424ᵃ, neſrownánije 437ᵃ, boyowánije 502ᵃ, milowánije 418ᵇ, panowánije 395ᵃ, poſluhowánije 370ᵃ, warowánije 380ᵇ, zprawowánije 5ᵃ atd.; wyhránije 157ᵃ, zwykánije 461ᵇ, wzdychánije 176ᵇ atd.; b) k dáwanij 410ᵃ, haadanije 488ᵃ, w hádanij 449ᵃ, k hádanij 169ᵇ, haadanijm 490ᵃ, hádanije 121ᵃ, hádanijm 121ᵃ, nabádanije 498ᵇ, nabádanijm 182ᵇ, opaaſanije 171ᵇ, potákanije 382ᵇ, przedkládanije 15ᵇ, wykládanijm 499ᵃ, przemáhanije 502ᵃ, żaadanije 317ᵃ, żádanijm 428ᵃ, kázanije 173ᵃ, na kázanijch 472ᵃ, rozkaazanije 380ᵇ, rozkázanije 378ᵇ, rozkázanijm 363ᵇ, przikaazanije 507ᵃ, przikaazanij tamt., tázanije 96ᵃ, tázanijm 356ᵃ, otaazanije 279ᵇ, [109]číslo strany tiskuk dáwanij 410ᵃ, rozdaawanije 109ᵃ, rozdáwanije 117ᵇ, w prodáwanij 341ᵇ, při wydáwanij 417ᵇ, w rozeznáwanij 37ᵃ, wyhledáwanije 487ᵃ, odwoláwanije 394ᵇ, zachowáwanije 5ᵃ, zachowáwanijm 14ᵇ; wyléwanijm 499ᵃ; w odpowijedanij 402ᵇ, otwijeranije 487ᵇ, poſpijechanije 396ᵃ, ſpijewanije 422ᵇ, ſpjewanijm 467ᵇ, w wybijeranij 433ᵇ, zatmiewanije 169ᵃ; czijtanije 409ᵃ, w zaczijnanij 402ᵇ, dijwanije 157ᵃ, 439ᵇ, lijſanije 440ᵃ, ſpomijnanije 422ᵇ, napomijnanije 353ᵇ, k napomijnanij 430ᵃ, vžijwanije 407ᵇ, przigijmanije 92ᵇ, po rozgijinanij 498ᵇ, vżijwanijm 431ᵇ; pomlv́wanije 435ᵃ, rozmlv́wanije tamt., poſlv́chanije 369ᵃ, poflúchanije 69ᵃ, s rvvhanijm 488ᵇ; dobýwanije 434ᵃ, w dobýwanij 433ᵇ, k obýwanij 412ᵃ, przebýwanije 407ᵃ, dotýkanije 172ᵃ atd. Z dokladů tuto předložených vysvítá trvám bezpečně, že pravidlo na začátku tohoto odstavce vyslovené kdysi v platnosti bylo. Ale neudrželo se. V bibli Br. je platnost jeho (v pentateuchu a žalmích, podle ohledání p. V. Pracha, a bezpochyby i v knihách ostatních) poněkud obmezena: v třídě a) je vytčená pravidelnost typu u_ _ zachována: mazánj Lev. 24, 44, lekánj Ex. 15, 16, obřezánj Ex. 4, 27, žehránj ž. 18, 16, děłánj Ex. 5, 7, chowánj Ex. 22, 10, putowánj Gen. 37, 1, (ſſwihánj ž. 39, 11, ſwitánj ž. 119, 147, wzdychánj ž. 102, 21, pohrdánj ž. 107, 40 atd.; ale v třídě b) jest obmezení v tom směru, že typus _ u_ jest jen tehdy, když samohláska slabiky třetí od konce jest -á-: dáwanj Ex. 35 (nápis), podáwanj Lev. 25 (marg.), naſtáwanj ž. 65, 9, očekáwanj ž. 9, 19, přepáſanj Ex. 28, 8, přikázanj ž. 119, 15, Deut. 27, 1, Dan. 9, 4 a j., rozkázanj ž. 119, 40, Lev. 10, 7, Isa. 36, 21 a j., vkázanj Gen. 18, 19, Ex. 3 (nápis), chvátanj Ex. 12, 11, Deut. 16, 9, Dan. 6, 9, nakɫádanj ž. 149, 9, předkɫádanj ž. 78 (nápis), zɫámanj Lev. 24, 20, ſpomáhanj Ex. 40, 23 atd. (v dokladech velmi hojných, odchylek velmi málo, na př. očekáwánj ž. 29, 4 a 42, 6); když však slabika třetí od konce má samohlásku jinou než -á-, třeba byla dlouhá, tedy je přece koncovka -ání a tedy typus _ _ _: pléſánj ž. 45, 9, Isa. 16, 10 a j., prodléwánj Ex. 32. 3, Deut. 24, 13, ſpoléhánj ž. 62 (nápis), hřjmánj Ex. 19, 16, ž. 29, 3, nařjkánj ž. 144, 14. Ex. 2, 24, počjnánj Gen. 3, 16, k oſtřjhánj Num. 4, 32, poſpjchánj ž. 116, 11, utjkání ž. 56, 9, Num. 21, 29, užjwánj Deut. 20, 6, zpjwánj ž. 42, 5, błýſkánj Ex. 20, 18, ž. 77, 19, přebýwánj Lev. 13, 46, Deut. 32, 51, t. 14, 24, t. 26, 2, přikrýwánj Ex. 37, 16, ž. 54, 9, umýwánj Ex. 30, 18, dýchánj Gen. 7, 22, wzýwánj Gen. 7, 26, wyſtrauhánj Lev. 14, 43, daufánj ž. 119, 42, poſɫauchánj ž. 49 (marg.), rauhánj ž. 42 (nápis) atd., v dokladech velmi hojných. – Obmezení, ukázané v bibli Br. proti Hrub., VšehK. atd., časem pokračuje, a v usu nynějším jest, jak nahoře pověděno, pravidlem -ání, budiž slabika třetí od konce a její samohláska jakákoliv; a kvantita tří posledních slabik je tedy v třídě a) u _ _ mazání atd., v třídě b) _ _ _ kázání, spoléhání, naříkání, vzývání, rouhání atd. Ze způsobu staršího zachoval se archaismus kázaKotsm. 8 (doudl.), BartD. 1, 61 (rožn.), Pal. 3, 2, 354 a j., proti kázaní TomP. 3, 296, t. 300 a j., [110]číslo strany tiskupak snídaní Jg., k snídaňó BartD. 2, 168 (brn.); a napodobením způsobu toho jest hádaní atp. ve spisích nč., na př. hádaní Pal. 3, 2, 362, t. 4, 1, 170, namáhaní t. 5, 2, 342, namáhaním t. 343, odbývaní t. 2, 2, 70, podáváním t. 53, spívaním t. 3, 2, 354, vypínaní t. 4, 1, 464, přijímáním t. 4, 2, 4, najímaní t. 564, rozjímaní t. 579, odpíráním t., nevšímaní t. 50, připomínaní t. 5, 2, 314 atd. (vedle zmáhání t. 4, 1, 464, rouháním t. 166).

V nářečích jsou tu ještě zvláštnosti jiné. Valašské ležéní, slyšéní n. slyšání, křičéní atd. bylo připomenuto již nahoře. Tutéž je místy: kašlaní, klekaní BartD. 1, 11 (rožn.). V nář. zlínském bývají typy u _ _ a _ u _, i když samohláska slabiky předposlední je jiná než -a-, zejména -e-: miɫování, malování, stavéní, dovoléní, choďéní, lešéní, proti kázaní, pálení, trápení ČMatMor. 1878, 4 a BartD. 1, 8.

Co bylo podnětem, aby se kvantita slabiky předposlední měnila, není zjevno. Snad působila kvantita rozdílná v příslušném participiu a jeho sklonění složeném, na př. brán a braný, slyšíno a slyšené atd., že nastávalo tu krácení, na př. stč. bránie nč. braní, tu dloužení, na př. slyšení a dial. slyšéní atd.

Měnou kvantity vznikají duplikáty, a ty berou na sebe časem rozdílný význam. Na př. je psáni ve významu τò γoάφειv a psaní epistola (v nář. zlínském a j. rozdíl opačný BartD. 1, 9), podobně stláni a stlaní (toto = stelivo), snídání (das Frühstücken) a snídaní (das Frühstück) atp.

Roztřídění sloves.

Slovesa dělí se v třídy. Dělení toho je třeba, když časování má býti vykládáno soustavně a přehledně V mluvnicích českých dějí se o to pokusy od XVI stol. počínajíc. Dělidlem jest nejprvé koncovka praesentu. Matouš Benešovský (1577) rozeznává konjugace podle samohlásky 2. (a 3. atd.) os. praes.: 1) mám máš má.., 2) chřadnu chřadn.., 3) vidím vidíš.., a k tomu dále dvě copiosiores: 4) chápám spolu s chopím a 5) skloňuji spolu se skloním. Nudožerský (1603) rozeznává podle 1. os. sg. praes. konjugace 1) -ám, vzor volám, 2) -ím, vz. činím, 3) -u, vz. nesu, 4) -i, vz. šiji. Drachovský (1660) má konjugace 1) , faukám 2. sg. -áš atd., 2) -e-, vz. hniji, tresci, blednu, 2. sg. -eš atd., 3) -í- vz. sedím, 2. sg. -iš atd., jako Benešovský; a Rosa (1672) 1) trhám, 2) činím, 3) miluji, 4) vedu, zase jako Nudožerský. U Doležala vyskytuje se poprvé dělení podle infinitivu: 1) voɫati, 2) miɫovati, 3) ležeti, 4) učiti, 5) píti, 6) hrnouti (Grammatica slavico-bohemica 1746 str. 100111; k tomu anomala, mezi nimi: jím, jsem, chci, mohu, řku, vím str. 91, a jinde: báti se, bůsti, dmouti, jiti jmu, hausti, másti, míti, moci, nésti, péci, spáti, vzíti, žíti žnu, plésti, hrýzti, jíti jdu, hřáti, káti, łáti, ɫámati, řezati, kázati, lízati, [111]číslo strany tiskupsáti, žráti, zváti, řváti a j. str. 113 117). Doležala následuje Tomsa (1782) a j.

Zkusnou touto cestou vyhledána tedy dvě dělidla pro třídění sloves: praesens a infinitiv. Zdokonalení další stalo se tím, že se místo tvarů praes. a inf. vzaly za dělidla jejich kmeny, tedy kmen praesentní a kmen infinitivní (základní), a že se obě tato dělidla kombinují, druhdy pak ještě některá známka jiná zadělidlo se přijímá. Slovesa, která se tím způsobem ve skupiny spojují, shoduji se zpravidla také ve svých tvarech, ve svém časování, a shodné časování ukazuje se na vzorech (paradigmatech).

Roztřídění jest ovšem rozdílné podle toho, která dělidla se volí a jak se kombinují. Máme nyní dvoje, jedno od Dobrovského a Miklosiche, druhé od Schleichra a Leskiena.

V roztřídění Dobrovského (Lehrg 1809 § 160 a Institutiones linguae slavicae dialecti veteris 1822 § 54), přijatém a v dělení na vzory podle kmenů praesentních prohloubeném od Miklosiche (Gramm. III. 1. vyd. 1856 str. 105 sl., 2. vyd. 1876 str. 79 sl.), rozdělena jsou slovesa nejprvé podle kmene praesentního (v. nahoře § 16): ten totiž

A) dílem má svou zvláštní kmenotvornou příponu, na př. v 2. pl. nes-e-te (z koř. nes-, s příponou kmene praesentního -e),

B) dílem je bez přípony takové, na př. v 2. pl. stsl. jes-te č. js-te (z koř. jes-, bez přípony kmenotvorné).

Přípona je tu příznakem kmenův A) naproti kmenům B), a proto bývají nazývány ony příznakové, tyto bezpříznaké. Ježto pak každá přípona kmenů těchto se končí samohláskou a kmeny praesentní, které přípon takových nepřijímají, vesměs (mimo jьma-, jmieti, míti) se končí souhláskou, jsou v A) slovesa s kmeny praesentními samohláskovými, v B) pak se souhláskovými.

Sloves A) je nesmírná většina a dělí se ve skupiny menší: nejprvé podle kmene infinitivního (základního), jenž jest ve slovanštině šesterý (v. nahoře § 30 č. 3) a podle něhož tedy slovanské sloveso se dělí v šestero tříd; a dále opět podle kmene praesentního, někdy také podle hlásky, kterou se kořen končí, ve skupiny se zvláštními vzory. Kostra pak roztřídění tohoto, nemnoho pozměněná a přizpůsobená zejména pro sloveso české, jest [v závorkách hranatých připojuji, která je příslušná třída v roztřídění Leskienovu v § násl.]:

A) Slovesa s praesentním kmenem příznakovým, samohláskovým. Děli se podle kmene infinitivního (základního) v šestero tříd:

třída I. kmen infinitivní je slabika kořenná, nemá nijaké přípony kmenotvorné a končí se souhláskou [= Lesk. I, A. a)]

[112]číslo strany tiskuzubnou -d, -t,

na př. ved-, vzor: stsl. inf. věsti praes. vedą,

č. inf. věsti praes. vedu;

sykavou -z, -s,

na př. nes-, vz.: stsl. inf. nesti praes. nesą, č. inf. nésti praes. nesu;

retnou -b, -p, nebo retozubnou -v,

na př. greb-, vz.: stsl. inf. gre(b)(s)ti praes. grebą,

č. inf. hřé(b)sti praes. hřebu;

hrdelnou -g, -k,

na př. pek-, vz.: stsl. inf. pešti praes. peką,

č. inf. péci praes. peku;

nosovou -n, -m,

na př. pen-, pьn-, vz.: stsl. inf. pęti praes. pьną,

č. inf. pieti praes. pnu;

jazyčnou -r, -l,

na př. ter-, vz.: stsl. inf. trêti praes. tьrą,

č. inf. třieti praes. tru;

nebo

samohláskou [srov. Lesk. I, A b) 2. a III, 1. A. a)]

na př. kry-, vz.: stsl. inf. kryti praes. kryją,

č. inf. krýti praes. kryju;

podle rozdílných samohlásek rozeznávají se tu skupiny:

-y, na př. kry-, inf. krýti stsl. kryti;

-i, na př. pi-, inf. píti praes. piú,

psl. pi-ti praes. pьją-,

ši-, inf. šíti praes. šiju,

psl. ši-ti praes. šiją;

-a, na př. sta-, inf. státi (praes. stanu), psl. sta-ti;

, na př. spê-, inf. spěti psl. spê-ti;

-u, na př. plu-, inf. plúti praes. plovu,

psl. pluti praes. plovą;

ču-, inf. čúti pr. čuju, psl. ču-ti pr. čują ;

třída II., kmen infinitivní má příponu kmenotvornou psl. -ną

č. -nu [= Lesk. II]; před tou příponou jest

samohláska,

na př. mi-ną- č. mi nu-,

vzor: stsl. inf. minąti praes. miną,

č. inf. minuti praes. minu;

[113]číslo strany tiskusouhláska,

na př. tis(k)-ną- č. tisk-nu-,

vzor: stsl. inf. tisnąti praes. tisną,

č. inf. tisknúti praes. tisknu;

třída III., kmen infinitivní má příponu kmenotvornou pův. , z níž je ve slovanštině po palatálkách -a, ostatně ; na př. psl. sluš-a-, slyš-a- a um-ê-, tьrp-ê-, v inf. stsl. slušati, slyšati (z býv. -šēti z -ch-ē-ti) a umêti, trъpêti, č. slušati, slyšati, po přehlásce -šěti, po zániku jotace -šeti, a mněti, trpěti; – kmen praesentní je tu dvojí a podle toho jsou v této třídě dvě oddělení, dva vzory:

kmen praes. jest utvořen z infinitivního příponou -je (-jo):

psl. a stsl. sluša-je-, umê-je-, č. staž. slušá-, umie-, vzor: stsl. inf. umêti praes. umêją, -ê-je-ši,

č. inf. uměti praes. uměju, -ieš,

[= Lesk. III, 2. A. b)];

kmen praes. jest -i:

psl. tьrpi-, stsl. trъpi-, slyši-, č. trpi-, slyši-, vzor: stsl. inf. trъpêti praes. trъplją, -piši,

č. inf. trpěti praes. trṕu, -píš,

[= Lesk. IV, B];

třída IV., kmen infinitivní má příponu kmenotvornou -i, na př. pros-i- v inf. prositi;

vzor: stsl. inf. prositi praes. prošą, -siši, č. inf. prositi praes. prošu, -síš,

[= Lesk. IV. A];

třída V., kmen infinitivní má příponu kmenotvornou neboli koncovku -a, jindy -ja, – na př. dêla- v inf. stsl. dělati č. dêlati, tes-a- v inf. tesati, bьr-a- v inf. stsl. bьrati č. bráti, – sadja- v inf. psl. sadjati stsl. saždati č. sázati přehlas. sázěti, po zániku jotace sázeti, la-ja- v inf. psl. a stsl. lajati č. staž. láti;– kmen praesentní má přípony jednak -e (-o), jednak -je (-jo), a tváří se dílem ze základního kmene infinitivního, dílem ze základu jiného; podle toho rozeznávají se v této třídě čtyři oddělení hlavní:

kmen praesentní utvořen z infinitivního příponou -je (-jo), na př. psl. dêla-je-, sadja-je- [= Lesk. III, 2. A. a)];

[114]číslo strany tiskuv češtině je tu ještě rozdíl mezi slovesy s kmenem infinitivním 1ᵃ tvrdým dêła- a lᵇ měkkým sadja-, poněvadž se při kmenu měkkém vyvíjejí hláskové změny jiné než při tvrdém, na př. v praes. 2. os. sg. jest v 1ᵃ z býv. dêlaješъ stč. i nč. děláš, kdežto v lᵇ z býv. sadjaješъ je sázáš a dále sázieš a sázíš; proto rozeznáváme vzory:

1ᵃ stsl. inf. dêlati praes. dêlają, -a-ješi,

č. inf. dělati praes. dělaju, -áš, a

lᵇ stsl. inf. saždati praes. saždają, -a-ješi,

č. inf. sázati, -ěti, -eti praes. sázěju, -ieš;

kmen praesentní i infinitivní zakládají se na společném kmenu základním, zakončeném souhláskou, na př. tes-; z toho utvořen kmen infinitivní příponou -a: tes-a-, a kmen praesentní příponou -je (-jo): teše- z tes-je-; tedy vzor:

stsl. inf. tesati praes. tešą, -eši,

č. inf. tesati praes. tešu, -eš,

[= Lesk. III. I. B. b)];

kmen praesentní i infinitivní utvořeny jsou přímo z kořene, na př. z koř. ber-, koṷ-; a to kmen infinitivní příponou -a: bьr-a-, kov-a-, kmen pak praesentní příponou dílem -e (-o): ber-e-, dílem -je (-jo): ku-je-, jsou tu tedy vzory:

3ᵃ stsl. inf. bьrati praes. berą, -eši,

č. inf. bráti praes. beru, -eš, a

3ᵇ stsl. inf. kovati praes. kują, -eši, č. inf. kovati praes. kuju, -eš,

[srov. Lesk. I. A, b) 1. a I. B];

kmen praesentní i infinitivní zakládají se na společném kmenu základním (kořenu), jenž se končí samohláskou, na př. la-; z toho utvořen kmen infinitivní příponou -ja: la-ja-; a kmen praesentní příponou -je (-jo): la-je-; tedy vzor:

stsl. inf. lajati praes. lają, -ješi,

č. inf. staž. láti praes. laju, -ješ,

[srov. Lesk. III. 1. B. a)];

samohláska, kterou se kořen končí, jest

-a, na př. ta- v inf. láti psl. la-ja-ti;

, na př. vê- v inf. vieti psl. vê-ja-ti;

-ьj, na př. prъj- v inf. přieti praes. přěju,

psl. prъj-a-ti praes. prêj-ą;

[115]číslo strany tiskutřída VI., kmen infinitivní má příponu kmenotvornou -ov-a, na př.

kup-ov-a- v inf. kupovati;

vzor: stsl. inf. kupovati praes. kupują, -ješi,

č. inf. kupovati praes. kupuju, -ješ,

[= Lesk. III. 2. B];

B) Slovesa z praesentních kmenů bezpříznakých, souhláskových jsou jenom dad-, jes-, stsl. jad- č. jěd- z j-ēd-, vêd- (mimo některý ojedinělý tvar sloves jiných, jako je na př. stsl. 2. sg. vъstasi, obrêsi Mikl. III² 127) [= Lesk. V.].

V roztřídění Schleichrovu (Formenlehre der kirchenslavischen Sprache 1852 str. 287 sl.) je dělidlem vyšším kmen praesentní, nižším pak kmen »druhý« t. j. infinitivní (základní). V roztřídění pak Leskienovu (Handb. 2. vyd. 1886 str. 101111, 4. vyd. 1905, 111120; stručněji a dílem jinak v 1. vyd. 1871 str. 4849) je dělidlem vyšším též kmen praesentní a rozeznává se podle něho patero tříd: kmen praes. jest utvořen příponou I. -o, -e, II. -no, -ne, III. -jo, -je, IV. -i (třídy I–IV = kmeny praes. samohláskové), nebo V. jest bez přípony a končí se souhláskou kořennou (třída V. = kmeny praes. souhláskové); dělidla pak nižší jsou: kmen »druhý« t. j. infinitivní (základní), prvotnost nebo odvozenost slovesa, kvalita kořenné samohlásky a kvalita kořenné souhlásky (koncové). Kostra pak roztřídění tohoto pro stsl. jest [v závorkách hranatých zase připojuji, která je příslušná třída a po případě i který vzor v roztřídění Miklosichovu v § předcházejícím]:

třída I.: kmen praes. má příponu -o, -e;

A) kmen druhý je kořen :

a) kořenná slabika se končí souhláskou [= Mikl. I, 16] a má samohlásku: 1. -e-, inf. věsti praes. vedą, strêšti sterg-; 2. -ę-, tręsti tręsą, (sêsti) sędą-; 3. -ь- (z -e-), pęti pьną, m(ь)rêti mьrą, vrêšti vrъgą verg-, tlêšti tlъką telk-; 4. -o-, bosti bodą, vlasti vladą vold-; 5. -ą-, gąsti gądą; 6. -ъ- (z -o-), dąti dъmą; 7. -ê- (z -ē-), jadą vehor, sêšti sêką; 8. -a-, klasti kladą, pasti pasą; 9. -ь- (z -i-), cvisti cvьtą, čisti čьtą; 10. -i-, žiti živą, strišti strigą; 11. -ъ- (z -u-), suti sypa; 12. -y-, gryzti gryzą; 13. bljusti bljudą;

b) kořenná slabika se končí samohláskou [srov. Mikl. I,7]:

1. -u, sluti slovą, rjuti ŕevą; 2. -i, biti bьją;

B) kmen druhý jest utvořen z kořene příponou -a [srov. Mikl. V, 3]:

[116]číslo strany tiskua) kořenná slabika se končí souhláskou

a má samohlásku: 1. -e-, bьrati berą, (gъnati) ženą; 2. -i-, žьdati židą (v. žьdą, iskati iską; 3. -ъ-, sъzsati sъsą, tъkati tъką;

b) kořenná slabika se končí samohláskou

a má v slov. praes. samohlásku: 1. -ъ-,-ь-, rъvati rъvą, pľьvati pľъvą; 2. -o-, zъvati zovą, kovati kovą;

třída II.: kmen praesentní má příponu -no, -ne [= Mikl. II.], kmen druhý pak příponu -ną nebo žádnou: dvignąti dvigną part. dviglъ, stati staną;

třída III.: kmen praesentní má příponu -jo, -je; slovesa sem patřící jsou

prvotná a buď

A) nemají kmene druhého s příp. -a, slabika pak kořenná končí se

a) samohláskou: sêti sêją, kryti kryją... [srov. Mikl. I, 7];

b) souhláskou: mlêti melją [srov. Mikl. I, 6 a V, 2], žęti žьnją [srov. Mikl. I, 5 a V, 2], k(ъ)lati kolją [srov. Mikl. V, 2]; nebo

B) mají kmen druhý s příp. -a (-ja), slabika pak kořenná končí se

a) samohláskou: kovati kują, bľьvati bljują [srov. Mikl. V, 3 a I, 7], lajati lają [= Mikl. V, 4];

b) souhláskou: tesati tešą [= Mikl. V, 2];

odvozená a

A) mají kmen druhý

a) -a: dělati dêlają [= Mikl. V, 1];

b) , -a z : umêti umêją, slušati slušają [= Mikl. III, 1];

B) mají kmen druhý -a, kmen praes. základní -u: kupovati kupują [= Mikl. VI];

třída IV.: kmen praesentní má příponu -i,

kmen pak druhý má příponu

A) taktéž -i: chváliti [= Mikl. IV],

B) nebo , -a z : trъpêti, drъžati [= Mikl. III, 2];

třída V., kmen praesentní se končí souhláskou:

jes-, vêd-, dad-, jad- [= Mikl. B].

[117]číslo strany tiskuRoztřídění Miklosichovu lze vytýkati dva nedostatky. První, že vzory v V. třídě nejsou dost symetricky srovnány; vhodnější srovnání jejich bylo by na př.:

a) kmen praes. utvořen příponou -e (-o): ber-e-;

b) kmen praes. utvořen příponou -je (-jo), a to

z kmene prvotného, zakončeného

souhláskou: tes-je-;

samohláskou: laje-:

z kmene infinitivního: děla-je-, sadja-je-.

Druhý pak nedostatek jest, že do některých vzorů se berou slovesa, která tam původem svým nepatří. Na př. do třídy I. 7. patří a) kmeny praes. kryje-, čuje- atp., s příp. -je (-jo), a nepatří tam b) kmeny praes. bьj-e-, pьj-e- atp., poněvadž tu je přípona -e (-o); avšak časování vyvinulo se v a) a b) stejné, proto neradno b) od a) odtrhovati, a obé se spojuje, když vezmeme za známku ne rozdílnou kmenotvornou příponu kry-je- a bьj-e- atd., ale stejné zakončení praesentního kmene kryje- a bьje- atd. Totéž opakuje se ve vz. V. 4, do něhož patří a) kmeny inf. la-ja- atp., s příp. -ja, ale nepatří b) kmeny inf. smьj-a- atp., s příp. -a; časování vyvinulo se v a) a v b) opět stejné a záleží opět hlavně na tom, že obojí kmen infinitivní má stejnou, třeba že nestejně vzniklou koncovku, laja- a simьja- atd.

Roztřídění Leskienovo vyniká nad Miklosichovo dílem dělidly podrobnějšími, dílem provedením důslednějším. Správnost jeho potvrzuje se také tou okolností, že rozdílnost tříd jeho se shoduje namnoze s rozdílností bývalého přízvuku; srov. Boyer, De 1’accentuation du verbe russe 1895, 68. Nejistota a kolísání zůstává ovšem také v některé části jeho; ale to jsou případy, kde věc je vůbec nejasná nebo výklad různý je možný. –

Oboje roztřídění, Miklosichovo a Leskienovo, kombinuje Jagić a dělí v Archivu 28 (1906) str. 2223 slovesa stsl. takto:

třída I, s kmenem praesentním -e, -o:

A) kmen druhý (infinitivní) je sám kořen:

vedą, pletą; nesą, vezą; grebą, tepą; živą, plovą; peką, žegą; dъmą, pьną; vьrą, mьrą; –

B) kmen druhý má příponu -a:

berą bъrati, ženą gъnati, židą žъdati, tъką-tьkati sъsą sъsati, rъvą rъvati, zovą zъvati, –

třída II. s kmenem praesentním -ne, -no:

dvigne-, mine- atd.; –

[118]číslo strany tiskutřída III, s kmenem praesentním -je:

A) kmen druhý je sám kořen, zakončený

a) samohláskou: znają znati, pьją piti, dêją dêti, spêją spêti, myją myti;

b) souhláskou: melją mlêti (z melti), kolją klati (z kolti), borją sę brati sę (z borti), žьnją žęti; –

B) kmen druhý má příponu -a (-ja) a před tím

a) samohlásku: kają kajati, čają čajati, vêją véjati, sêją sêjati, pljują plьvati, bljują blьvati;

b) souhlásku: alъčą alъkati, vęžą vęzati, orją orati, pišą pьsati, kleplją klepati, žęždą žędati, ištą iskati; odvozená: trepetati (subst. trepetъ) – trepeštą, dvizati – (dvignąti) – dvižą, skakati (skok-) – skačą a j.; –

třída IV, s kmenem praesentním -i:

A) kmen druhý se končí , po palatálkách -a:

bъdiši bъdêti, goriši gorêti, letiši letêti..., ležiši ležati, kričiši kričati, boiši sę – bojati sę –;

B) kmen druhý se končí rovněž -i:

bndiši buditi, chvališi chvaliti, sądiši sąditi; –

třída V, s kmenem praesentním -je:

A) kmen druhý se končí –a: dêlati dêlają (dělaješi);

B) kmen druhý se končí , po palatálkách -a:

želêti želêją (želêješi), umêti umêją...,

vetъšati vetъšają (vetъšaješi)...; –

třída Vl, s kmenem praesentním -uje (-juje), druhým -ova-, -eva-:

kupovati kupują (kupuješi)..,

gorevati gorjują (gorjuješi); –

kmeny praes.souhláskové (jesmь z jes-, vêmь z vêd- atd.). – Slovesa třídy IV, B, třídy V, třídy VI a některá třídy III, B, b jsou odvozená; všecka ostatní jsou původní. –

[119]číslo strany tiskuPřidržuji se roztřídění Miklosichova z příčin praktických: jest u nás zobecnělé a v grammatikách slovanských vůbec je více rozšířeno, než Leskienovo, a je prostější proti složitějšímu Leskienovu. Změny některé jsem provedl v třídění ve skupiny nižší a místy v charakteristice známek rozeznávacích.

Slovesné tvary podle jednotlivých tříd a vzorů.

Třídy a vzory rozumím podle roztřídění Miklosichova, vyloženého a poněkud rozvedeného a pozměněného v § 47 [v závorkách hranatých ukazuji na příslušné místo v roztřídění Leskienovu, o němž v. § 48].

Poznámka. V paradigmatech uvozuji zpravidla jen ty tvary, které jsou v jazyku spisovném nebo ze kterých tvary spisovné pocházejí, a uvozuji je v podobŕ a znění, jež mčly ve stol. XIII a XIV, hlavně v době okolo r. 1300. Tvary dialektické jsou konstatovány v paragrafech, které následuji po paradigmatech a podávají výklady a doklady jednak k jednotlivým tvarům, jednak k jednotlivým slovesům. Všeobecně a přehledně jsou tvary oboje, spisovné i dialektické, vypsány a vyloženy v předcházejících výkladech o příponách a kmenech v §§ 5 až 45; k těm odkazuji všeobecně, aby nemusil býti odkaz při každém tvaru jednotlivém.

A.

Tvary sloves s praesentním kmenem

příznakovým, samohláskovým.

Podle kmene infinitivního (základního) dělí se tato slovesa v šestero tříd (srov. § 30, 3 a § 47).

Třída první.

Do třídy této patří slovesa, jejichžto kmen infinitivní (základní) je slabika kořenná a nemá nijaké zvláštní přípony kmenotvorné; koncovka infinitivní -ti přistupuje tu přímo k slabice kořenné, na př. v inf. psl. a stsl. nesti č. nésti z koř. nes-. Tato pak slabika kořenná končí se dílem souhláskou 1. zubnou -d, -t, 2. sykavou -z, -s, 3. retnou -b, -p, -v, 4. hrdelnou -g, -k, 5. nosovou -n, -m, 6. jazyčnou -r, -l, dílem 7. samohláskou, srov. § 30 č. 3, I. a § 47; a podle toho rozeznává se zde sedm oddělení, sedm vzorů [vz. 1–6 = Lesk. I. A. a); vz. 7. srov. Lesk. I. A. b) 2. a III. 1. A. a)].

Některá slovesa této třídy mají v různých tvarech různé stupně samohlásky kořenné. Na př. v inf. j-í-ti psl. i-ti je kořenná samohláska stupně středního i z pův. ei̯, kdežto v praes. jdu psl. (j)-ь-dą je samohláska stupně nižšího ь pův. i, vzniklá oslabením z i pův. ei̯. Podobně je [120]číslo strany tiskuz koř. rek- v inf. č. réci stsl. rešti atd. kořenná samohláska plná, v impt. č. rci z psl. rьci atd. oslabená; a rovněž tak je z koř. žeg- inf. č. žéci stsl. žešti atd. z býv. žegti, a impt. č. žzi z býv. žьzi stsl. žьzi; je z koř. velk- inf. č. vléci stsl. vlêšti atd. z býv. velk-ti, a stsl. part. vlъklъ z býv. vьlklъ; atd. Kdysi bývala u věci té zajisté nějaká pravidelnost, t. j. jisté tvary měly v slabice kořenné samohlásku plnou, jiné pak oslabenou; ale časem vnikají samohlásky plné i oslabené také do tvarů nenáležitých, analogie ruší a zastírá bývalé tu pravidlo, jehož nyní zřetelně již nepoznáváme.

Poznam. Slabikou kořennou rozumíme tu, která se do slovanštiny vyvinula z bývalého kořene prostého, na př. nes- z pův. neḱ-, bъ- a by z pův. bheṷ- atp. Někdy však béře se za kořennou slabika, ve které analyse hlubší vedle kořene ještě také reflex nějaké bývalé přípony poznává, na př. vlad- psl. vold- = vol-d-, v. § 16 č. I pozn., nebo rost-, rast- psl. ord-t- (srov. lat. arduus) Brugm. Kz. 521.

1. vzor vésti, vedu.

Sem patří slovesa třídy první s kořennou souhláskou zubnou -d, -t. na př. ved-, plet-. Kmen infinitivní slovesa vzorového jest ved-, kmen praesentní ved-o-, ved-e-. Tvary jeho jsou:

praesens indik.:

sg.

1. vedu

du.

1. vedevě, -va

pl.

1. vedem, -me, -my

2.vedeš

2. vedeta

2. vedete

3. vede

3. vedeta

3. vedú, -au, -ou;

imperativ:

sg.

1.

du.

1. jdevě, -va

pl.

1. veděm, jděm, -me, -my

veďvě, -va

veďme

2. 3. vedi

2. 3. jděta

2. 3. jděte

veď

veďta

veďte;

imperfektum:

sg.

1. vediech

du.

1. vediechově, -va

pl.

1. vediechom, -me, -my

2.vedieše

2.vediešta, -sta

2. vediešte, -ste

3.vedieše

3.vediešta, -sta

3. vedicehu;

-ie- ze staršího -iá-;

aorist silný:

sg.

1. ved

du.

1. vedově, -va

pl.

1. vědom

2. vede

2. vedeta

2. vedete

3. vede

3. vedeta

3. vedú;

[121]číslo strany tiskuaorist slabý jěch stsl. jasъ, jachъ:

sg.

1. jěch

du.

1. jěchově, -va

pl.

1. jěchom

2.

2. jěsta

2. jěste

3.

3. jěsta

3. jěchu;

aorist slabý vedech stsl. vedochъ:

sg.

1. vedech

du.

1. vedechově, -va

pl.

1. vedechom, -me, -my

2. (vede)

2. vedesta, -šta

2. vedeste, -šte

3. (vede)

3. vedesta, -šta

3. vedechu;

tvary jmenné:

inf. vésti, sup. vest;

participium

-nt: veda, vedúc-;

-mъ: vidom, -a atd.;

-lъ: vedl, -a atd.;

-ъs: ved, vedši, vedše;

-nъ: veden, -a atd.;

subst, verb.: vedenie.

K tvarům jednotlivým.

Praesens. Sing. I. vedu, psl. vedą: dial. -o, , -o, -em, -ym, -iem. – Sing. 2. vedeš, psl. vedešь. – Sing. 3. vede, psl. vede. – Du. 1. vedevě, -va, stsl. -vê (později také -va), na př. budewye bohata Mast. 106, poydewie na trh Hrad. 124ᵇ; -ma, vlivem 1. plur., zde nedoloženo. – Du. 2. 3. vedeta, stsl. 2. ta, 3. -te, na př. wyndeta dvé olivě DalC. 7. DalStrah. tamt., ať má syny ſyedeta Koř. Mat. 20, 21. – Plur. 1. vedem, -me, -my, psl. -mъ, -me, -my, na př. budem mieti hosti Mast. 195, na rúčie (koně) wſyedem Pror. 22ᵃ, weideme ŽKlem. 131, 7, vedem, vedeme Us., poydemee (sic) i my EvZimn. 48, nebudemy Hrad. 86ᵃ, poveděmy t. j. -ďemy Suš. 40; dial. -mě za -me, a dále -mè, -mê, -mъ. -mь za my; slc. místy -mo z psl. -mo; krom toho dial. -ma, přejaté z duálu. – Plur. 2. vedete, psl. -te; dial. -te, -tè, -ťe, -će, -cě, -če, -ťo, -čo. – Plur. 3. vedú, z psl. vedątь, na př. (hřiešní) poydŭ PilA., ti buduu tázati Pass. 408, ſpaduv a zetřieni buduv Pror. 6ᵃ, wygduv andělé Štít. ř. 10ᵃ. ješto podroſtvv t. 82ᵃ, vedú BartD. 1, 38 (lip.), t. 53 (dol.), bodú t. 77 (rožn.), slc. vedú; z je později -au, -ou: vedau, vedou; a dial. laš. -u (zkrác.), han. , , a na přechodu k polštině -um, -om, -on.

Koncovka kmene praesentního -de-, -te- je dial. změkčena v -ďe-, -ťe atd. (v nářečích vých.), a dále změněna v -ďo-, -ťo- atd. (v nář. sev.-opav.) v. § 17 č. 2 a 7; na př. veděš, vedě, veděme, vedětě BartD. 1, 45 (mor.-[122]číslo strany tiskuslov., břez.), vedzěš atd. 2. pl vedzěcě t. 42 (hroz.), kɫadźeš, kładźeće t. 122 (laš.), kładžeš, kɫadžeče t., veďoš, veďo atd. t. 135 (sev.-opav.), pletěš, plećeš, plečeš t. 123 (laš.), pletětě, plećeće, plečeče t., ploťoš, ploćoš, ploťoťo, ploćoćo t. 135136 (sev.-opav.). V opav. roscu m. rostu BartD. 1, 108 proniklo -c- analogií také do 1. sg.

Imperativ. Sing. 2. 3. vedi, ved, z psl. vedi; na př. pohnaný tolikéž (svědkův) wedy Rožmb. 134, brzdi Bel. 166ᵇ, ráno ktwi floreat ŽKlem. 89, 6, stč. i nč. jdi, čti; měščěnin též právo wed Rožmb. 116, gyed s bohem DalC. 44, zmyet jej (chléb) AlchAnt. 45ᵃ, wzroſt učenie mé concrescat ŽKlem. Deut. 2, růsť jablůnko Suš. 435, ſyed na pravici méj ŽKlem. 109, 1, ſiedyz brzo Krist. 67ᵃ, wſeď na kuoň Háj. 66ᵃ, poſkyt ŠtítOp. 170ᵃ; nč. veď, vediž. – Du. 1. jděvě, -va atp., na př. gdieuie tam Ol. 1 Reg. 9, 6, wygdiewa ven t. Gen. 4, 8; žádané vedévě, -va atp., podle stsl. vedêvê (-va), nedochováno a je za to veďve, -va. na př. poyduie přěde-ň AlxBM. 1, 15, podwazz Ol. 1. Reg. 9, 9, podwa domóv Koř. Dan. 13, 13; -ma, vlivem 1. os. plur., na př. wygdiema ven (praví Kain Abelovi) bibl. Kutn. Gen. 4, 8, poďma napřed Ben. Tob. 11, 3, poďma pryč t. 1. Reg. 26, 11, děma, poďma Philomates (1533, vytýká). – Du. 2. 3. jděta atp., na př. gdieta a povězta EvZimn. 3, gdietaz Pass. 598; žádané veděta atp., z psl. vedêta, nedochováno a je za to veďta atd., na př. budta tvá voly Hrad. 109ᵃ, budta uši tvoji pofluchayuczy ŽWittb. 129, 2. – Plur. 1. veděm, z psl. veděmъ, na př. boha-dle pilni budyem Štít. uč. 137ᵃ, pocztyem Pass. 277 a 279; jděm, -me, -my atp., na př. poydyem DalC. 2, Ol. Deut. 13, 2, poydiemez Ol. Gen. 35, 3, podiemy u modlu ŽWittb. 94ᵇ, 6 ; veďme atd., na př. oſiedmy zemi Comest. 125ᵇ, poďme Br. Deut. 13, 6; jděm, veďme, pojďme Us.; dial. -mè atd, jako v praes. indik. – Plur. 2. 3. jděte atp., na př. gdiete Pass. 34, poydyete DalC. 22, weidiete ŽKlem. 99, 2, dyete Pass. 354, zaktwiete (sic) florete Kladr. Sir. 39, 19; žádané veděte atp., z psl. vedête, nedochováno a je za to veďte atp., na př. tuto ſiedte a vizte Hrad. 50ᵃ, ponížení výše wladte Dět. Jež. 4ᵇ, podte sěm Hrad. 137ᵃ, rode crescite Štít. ř. 124ᵃ, Ol. Gen. I, 22; dial. -ťe atd., jako v praes. indik.

Za náležité -i- bývá dial. -i-, vlivem sing. -i-, na př. przecztite lid Comest. 100ᵃ, dite chod.-Han. 205, BartD. 1, 349 (rožn.), dźiće t. 132 (laš.) atd.; srov. § 19 č. 6.

Od -i, měkčí se kmenové -d, -t v , atd. a jest na př. veď, pleť, dial. vedz BartD. 1, 43 (hroz.), vedź t. 106 (laš.), vedźće t., kɫadž, kładžmy, kɫadžče t. 123 (laš.), pleć t., pleč t. Někde změkčené , zase ztvrdlo: ved, vedme, vedte BartD. 1, 46 (lhot.), pod, podme, pote z podte t. 33 (pomor.), byd, bydte t. 2, 233 (kunšt.), pojed, pojete z pojedte t., pote chodHan. 68 a j.; ztvrdnutí vzalo počátek od 2. 3. os. du. -ďta a 2. plur. -ďte: tu -ďt- změnilo se spodobou v -dt- a odtud přešlo tvrdé -d- také do tvarů ostatních.

[123]číslo strany tiskuSouhláskové skupení -ďt-, -ft-, které tu v pl. 2. vzniká, mění se dial. v -jt-, na př. veď pl. vejte, pleť pl. plejte chrom. 286, jejte, uplejte BartD. 2, 128 a 129 (zábř.), pojte, pojejte t. 2, 208 (třeb.), pojtė, jejtė t. 112 (jev.), pojcě t. 1. 41 (hroz.); a podle toho je pak i dial. sing. poj m. poď t. 1, 41 (hroz.).

Imperfektum vediech, veďéch, -ich atd.; ze staršího -ⁱách atd., v. § 26 č. 4; stsl. vedêachъ atd. Sing. 1. vediech, na př. giediech manducabam ŽWittb. 101, 10, negiediech ŽKlem. 105, 5, když ješče roztiech podťal mě t. j. rostiech t. Ezech. 12. – Sing. 2. vedieše, na př. s cizoložci diel tvój kladieſſe ponebas ŽWittb. 49, 18. – Sing. 3. vedieše, na př. o svátých cztyeſſe Pass. 404, David hudyeſſe Ol. 1. Reg. 18, 10, hudíeẛe Kladr. tamt., hvězda gdieſſe Hrad. 68ᵃ, on poydyeſſe DalC. 95, (matka) wedieſe Kat. v. 125, Monesteus jej (Troila) wedeſſe Troj. 115ᵃ. – Du. 1. vediechově, -va ; nedoložen. – Du. 2. 3. vediešta, -sta, na př. když spolu gdieſta Hrad. 126ᵇ, dva gdieſſta EvZimn. 46, dva muže gdyeſſta GestKlem. 297. – Plur. 1. vediechom, na př. když brziediechom Otc. 157ᵇ. – Plur. 2. vediešte, -ste ; zde nedoložen. – Plur. 3. vediechu, na př. (Čechové) mečem dosti dobudyechu DalC. 79, páni k nim (lovcům) na čas wygyedyechu t. Když (třie králi) przigiediechu Hrad. 120ᵇ, giediechu comedebant ŽKlem. Deut. 38, gdiechu na jitřni Hrad. 26ᵃ, gdijechu Macedonští Alxp. 65, mnozí ſkytiechu veliké dary Otc. 386ᵇ atd.

Aorist.

a) Aorist silný: ved psl. vedъ. V č. bývá slabika kořenná často zdloužena: jíd-, pád-, róst-, véd- zúžením víd-. – Sing. 1. ved, psl. vedъ: priedgid praeveni ŽGloss. 118, 147, prziedgid v čas zralý ŽWittb. tamt., ŽBrn. tamt., vrácu sě v dóm otk(a)dž winid unde exivi EvA. Mat. 12, 44, przijidь k tělu veni Hlah. Sap. 8, 20, nynie popad nunc coepi (překladatel rozuměl cepi) ŽKlem. 76, 11. – Sing. 2. 3. vede, psl. vede, na př. ty pak dogide žalostných věcí Štít. Bud. 16, ty do cizie země przygyde Kruml. 104ᵃ, – Ježíš wéde jě BiblB. Mark. 9, 1 (ve Vulg. ducit, v překladu českém rozuměn bezpochyby aorist), děvečku mátě przywyde OtcA. 48ᵃ t. j. přivíde z -véde, (poustevník) proti ňemu (starci) wynyde a do pelešě jeho wyde OtcA. 307ᵃ t. j. víde zúž. z véde, do pelešě jej vwede OtcB. 108ᵃ (místo stejné s předešlým), on ji (lvici) popad i wyde ji do kláštera OtcA. 184ᵇ t. j. víde z véde, sv. Eustachius přěs řeku przibrzyde Pass. 569, Darius czyte z jitra až do noci Alx. V. 1111, (Josef) přijem list a czite jej, a když przeczite lístek, pochválí boha Nikod. 48ᵇ, Apollon vzem húsle i hude Apoll. 136ᵃ, gĭede každý PilB., Zdirad pryč odgyede DalC. 50, (žena) otgýde BiblB. Mark. 7, 30, psgíde hlas t. 9, 7, ženich przygijde Štít. ř. 230ᵃ, (Mojžieš) wzníde na horu Ol. Ex. 31, 4, když stařec ſnijde OtcB. 52ᵃ. (Ježíš) przygijde [124]číslo strany tiskui naléze Ben. Jan. 11, 17, když przygijde t. 1. Par. 17, 10, když pogijde t. 1. Reg. 17, 23 a j. (tu často), sv. Prokop gide do jěskyně Hrad. 12ᵃ když ſnhide sv. Václav DalH. 31, když dlúho lesem gide DalC. 2, když odtud gide Mat. 53, když záře wzgide Troj 24ᵇ, Alexander gide Alxp. 7 atd., prokwite pět ořechóv DalStrah. 5, tu sě most propade a mnoho dobrých v řěku úpade DalC. 89, pa(a)de k nohám mým EvZimn. 34 (litera v závorkách škrabána), pade na svój obličej Alb. 56ᵇ, ruoste to dietě crevit Comest. 31ᵃ, kněz podle ňeho ſiede Hrad. 144ᵇ, jeden wyſkyte ruku ven Ol. Gen. 38, 27. – Du. 1. vedově, -va, stsl. vedovê, (-va), nemá zde dokladu. – Du. 2. 3. vedeta, stsl. 2. -ta, 3. -te: (Maria a Josef) když tam przigideta, hned u boží chrám wnvdeta Hrad. 71ᵇ; když (Klitus s Artofilem) bodeta na sě kopíma, vznidú dřiezhy mezi nima AlxV. 1570; kdy (Telefus a Achilles) przigideta Troj. 98ᵃ. – Plur. 1. vědom, psl. vedomъ: když ho (čarodějníka) falešného seznachom, pryč od ňeho gidō Pass. 291 t. j. jidom n. jídom; gydom tam, a když opatřichom a nikdež nic nenie, ješto by bylo k užitku lidskému, chtiece opatŕiti pogydom dále OtcA. 298ᵇ sl.; kdy gydom od s. Apollonie, nagydom sled ještera jednoho t. 124ᵃ sl., kdvž wgydom v klášter ingressi sumus t. 121ᵇ. Opisovatelé tvaru archaistickému -om nerozumějí a píší -em, v. § 22. – Plur. 2. vedete, psl. vedete, nemá zde dokladu. –– Plur. 3. vedú, psl. vedą, na př. odtad jej (Ježíše) wedu k Annášovi Pass. 192, když jeho svázána powedu t. 193, přijěchu Ježíše i vywedu EvZimn. 44, ani (= a oni) šesti poslóm oči zbodu AlxV. 2080, (Čechové) řěku przyebrzydu DalC. 47, když toho slova doczytu Pass. 381, lodí przigiedu DalH. 31, když sě na snem všickni ſnyedu a před Libuši przigyedu DalC. 3. przigiedu tŕie králi Hrad. 120ᵇ, jedyžto przigidu AlxH. 1, 7, vězni (z žaláře) winhidu DalH. 31,Čechy przygydu DalC. 77, t. 88. židie k sv. Jakubu gidu Pass. 352, všecka obec gidu na horu Hrad. 12ᵇ, když ho nenadgidu velmi ráno zasě jidu do Jerusalémě t. 71ᵇ, když do Říma wnydu Pass. 403, (panny) když gijdv kupovat ženich przygijde Štít. ř. 230ᵃ, potom przygijdu druhé panny Štít. ř. 230ᵃ, učenníci padu na svú tvář a báchu sě EvZimn. 20, když popadu židé Ježišě Alb. 20ᵃ. umyvše sě ſyedu k stolu Hrad. 76ᵃ, (rodiče s Kateřinou) do Alexandrie sě brachu i ſedu na tom hradu Kat. v. 77, a oni húbu plnú octa poſkytu ústóm jeho obtulerunt EvZimn. 45, (Amazonské panie) sú poručily mužóm oránie a sami zemiú wladu DalC. 10.

b) Aorist slabý stsl. vêsъ duxi, jasъ edi, novotvar jachъ, pl. 2. jaste, atd.; v č. jen při slovese jiesti: aor. jěch pl. 2. jěste atd.; srov. § 23, b) č. 1. – Sing. 1. jěch, zde nedoložen. – Sing. 2. 3. , na př. (chrúst) zzie comedit ŽGloss. 104, 35 t. j. . chrúst zzie vešken plod země ŽWittb. tamt., (chrúst) zzie(dl) t. (dl připsáno později), (Eva) vzě toho ovocě i ſnye a Adam také ſnye Ol. Gen. 3, 6 t. j. sně ze *sъn-ê ſnie comedit Otc. 309ᵇ – Du. 1. jěchově, -va, nedoložen. – Du. 2. 3. jěsta: když tu gieſta i piſſta Troj. rkp. Strah. kn. 7. – Plur. 1. jěchom, nedoložen. – Plur. 2. jěste, [125]číslo strany tiskutéž. – Plur. 3. jěchu, na př. gyechv manducaverunt Koř. Mat. 14, 20, ani pichu ani gechu Trist. 94 (tak v rkp.), když pogiechu cum comedissent Ol. 1. Reg. 28, 25, i pogiechu spolu gustaverunt Otc. 226ᵃ, (kobylky) ſiechu vešcek plod země ŽKlem. 104, 35, poslal na ně mšičě i ſniechu jě t. 77, 45, psi jeho tělo ſnyechu DalC. 98. ptáci ſnyechu jě comederunt Koř. Mat. 13, 4, ſniechu OtcA. 381ᵇ.

c) Aorist slabý vedech stsl. vedochъ. V češtině bývá slabika kořenná někdy zdloužena: véd-, jíd-, jied- (vehi). – Sing. 1. vedech stsl. vedochъ, na př. když jeho hledajíc gidech, otšedši opět przigidech Hrad. 39ᵃ. – Sing. 2. 3. vede jsou tvary aor. silného. – Du. 1. vedechově, -va stsl. vedochovê (-vá), nemá zde dokladu. – Du. 2. 3. vedesła, -šta, stsl. 2. vedo-sta, 3. -ste, na př. oba sě s koní sbodeſſta Troj. 116ᵇ, na jednu horu przygyedefta DalC. 53, (dva knězě) ſye rozgyedelta t., Tym a Komon przygydeſta t. 26, wynydeſta dva knězě t. 28, když do krčmy gideſta Hrad. 124ᵇ, przigideſſta k hrobu EvZimn. 49, Paris a Deifebus otgideſſta Troj. 55ᵇ. – Plur. 1. vedechom. stsl. vedochomъ, – a plur. 2. vedeste -šte, stsl. vedoste, zde nedoloženy. – Plur. 3. vedechu, stsl. vedošę. na př. když pscitechu (list) Koř. Skutk. 15, 31, mužie pogiedechu Ol. 1. Reg. 25, 10, králi otgédechu (sic) t. Gen. 14, 11, do města wgiedechu Troj. 226ᵃ, tu cělý den gidechu Hrad. 71ᵇ, (panny) gijdechu kupovat Štít. ř. 231ᵇ, (panny) wgijdechu na svatbu t. 230ᵃ, t 231ᵇ, przigidechu EvTřeb. Luk. 2, 6, vojska gidechu k lodím Troj. 59ᵇ, oni przygidechu Alxp. 109, (třie králi) s koní ſſyedechu Hrad. 68ᵇ, ſiedechu Trist. 78.

Tvary jmenné.

a) Infinitiv vésti, psl. věsti: na př. ostrohami boſti Comest 217ᵃ, musil by hlínu myeſty DalC. 76 atd., nč. vésti, plésti Us.

Slabika kořenná je dlouhá: jiné weeſty Štít. ř. 191ᵇ, pleeſty ſye v svět t. 203ᵇ, (črt) wlaaſty ť bude myslí t. 134ᵇ, zczijſty nemóžem počtu svých hřiechóv t. 132ᵃ, bude kwijſſty tvá spravedlnost t. 134ᵃ, ſwéſti HusPost. 170ᵃ, weeſti VšehK. 38ᵃ, čijſti t. 122ᵃ atd., nč. vésti, dovésti, uplésti, ukrásti atp. Us., dial. pliesť (slc.), ruosť BartD. 1, 44 (břez.), přiruost t. 356 (dol.), růst t. 25 (zlin.), krást, plést t. 36 (bystř.), krásť, vésť t. 38 (lip.), ukrást t. 39 (súchov.), viést t. 44 (břez.), vyést t. 46 (lhot.), výsť t. 2, 27 (hol.), plíst t. 160 (brn.); také krátce vyslovované infinitivy vysť t. 2, 100 (olom.), plist t. 124 (zábř.) a dále pliść t. 1, 123 (laš., z plíść) a pluść t. 136 (sev.-opav., z plóść, plésti) atp. svědčí kvalitou samohlásek v slabice kořenné, že tu bývala délka. – Vedle toho bývá však řečená slabika v nářečích také krátká, na př. krást BartD. 1, 36 (blatn.), t. 77 (val.), plést t. 56 (dol.), jest t. 39 (súch., jísti), jėsť t. 2, 83 (olom.), jest t. 220 (třeb.). – Srov. § 31 č. 5.

Z -dt-, -tt- vzniklo -st- a je vésti, plésti atd., srov. 1. str. 309 sl. Vlivem tvarů jiných a zvláště praes vniká sem kmenové d, t opět a jest [126]číslo strany tisku-dsti, -tsti a z toho –cti; na př. krádſti, wedſti, kládſti, metſti Rosa 163 (potvrzuje, že někteří tak píší), podlahy klacztj KolEE. 108ᵃ (1681), odwedſti t. 113ᵃ (1729), wedſti BílC. 55, nawedſti t. 159, wedſti n. wecti Nejedlý Gr. 263 (zavrhuje), vect, kráct, kláct Šemb. Dial. 22 (stř.-česk.), vect chodHan. 112, přivect t. 162, vyvect t. 198, véct, pléct BartD. 1, 14 (zlin.), t. 32 (pomor.), vécť, bócť, břécť, hňécť t. 77 (rožn.), výcť, plícť t. 82 (hran.), bůcť, vécť t. 90 (stjick.), plíct, výct t. 2, 266 (jemn.), kract, plict t. 218 (han., třeb.) atd.

Místo -ti bývá -t a dial. , -ci, -c, , . Na př. vést, víst Us., vést, plést BartD. 1, 36 (borš.) atd.; vécť, plécť t. 93 (kel.) atd.; poſkyſczi AlxBM. 4, 22; vjésc, prjasc, rvósc BartD. 1,42 (hroz.) atd.; kłaść, pleść t. 123 (laš.) atd.; kɫašč, plešč t. Srov. § 31 č. 2 a 3.

b) Supinum vest, psl. vestъ. Příklady sem hledící jsou: než vzejde na horu gieſt ad vescendum Ol. 1. Reg. 9, 13 t. j. jěst, když wgide w duom geſt chleba Lit. Luk. 14, 1, (židé) jdiechu gest Comest. 204ᵇ; s odchylnou kvantitou: (Ježíš) bieše všel gíeſt chléba t. j. jiest HusPost. 165ᵃ.

c) Participium -nt: veda, vedúc-, psl. védy, vedątj-. Na př. David bolest Saulovu na žaltář huda utišoval Kruml. 43ᵃ, v hudby huducz Ol. 2. Reg. 6, 5, cztvvcz Štít. ř. 240ᵇ, kladuvcz Pror. 55ᵃ, naweduvcz t. 62ᵃ, przaducze AlxH. 11, 39 atd., nč. veda, pleta, -ouc, -ouce Us.

Koncovka veda, pleta atp. je tvrdá v stč. i nč.; a taktéž v nářečích: buda, přinda BartD. 1, 93 (kel.), buda t. 122 (laš.), veda t. 2, 27 (holeš.), vida t. 80 (olom.), boda t. 197 (tišň.). Někde je však měkká: veďa, přaďa BartD. 1, 26 (zlin.), pleťa, meťa t. 15 (též), buďa t. 53 (dol.), t. 90 (stjick.), iďa t. 80 (rožn.), příjďa t. 195 (val.), buďa t. 2, 32 (hol.), veďa t. 27 (též), v. § 34 č. 5.

d) Participium -mъ: vědom, vidom, -a, -o psl. vêdomъ, vidomь, z kmenů sem patřících vêd-o-, vid-o-.

e) Participium -lъ: vedl, -a atd., stsl. velъ, -a atd. Na př. ty ſi zczetl ŽKlem. 155ᵇ, obſiedl t. 138, 13, rada obſiedla mě t. 21, 17 atd., nč. vedl, vedla atd., vedɫ, vedɫa, vedɫo BartD. 1, 83 (hran.) a j.

-l v sing. masc. se mnohdy odsouvá, na př. i wiwed ľud svój eduxit ŽWittb. 104, 43, nebo wywed Israhele eduxit t. 135, 11, aby nevpad EvOl. 104, když jest ſyed cum sedisset Koř. Mat. 5, 1, že by krad Háj. 455ᵃ, výrost für vyrostl Dobr. Lehrg ¹310, já jsem ved, plet Us. ob., ved BartD. 1, 122 (laš.), plet t. 123 (též), ved t. 2, 106 (let.), čėt, sněd t. 119 (jev.) atd. Srov. § 39 č. 3.

Tvrdé ł, kde tu býti má, udrželo se v některých nářečích, na př. vedɫ, vedɫa, vedło BartD. 1, 83 (hran.), t. 2, 27 (holeš.) a j. Z něho bývá t. zv. obalováním u, na př. védu z védł BartD. 1, 28 (záhor.), podvedua z -vedła Suš. 61, vedeu z vedeɫ BartD. 1, 33 (pomor.), rosteu z rosteɫ t. 46 (lhot.) [127]číslo strany tiskuatp.; a kontaminací znění masc. vedł a vedu vzniklo vedłu, vedlu. na př. zavédłu t. 1, 93 (kel.), vedlu, jedlu t. 2, 281 (dač.). Srov. § 39 č. 1.

Do koncovky -dl, -tl v sing. masc. vkládá se v nářečích mírnící samohláska -e-: vedel, četel, snědel BartD. 2, 125 a 127 (zábř.), vedél t. 1, 77 (val.), kvetél t. 349 (rožn.), vedeu t. 33 (pomor.), rosteu t. 46 (lhot.) atp., – nebo -o-: vjédoł, rvóstoł t. 43 (hroz.), padol Hatt. slc. 113, – nebo -y-: vedyl, pletyl BartD. 2, 258 (žďár.). Srov. § 39 č. 4.

Krátká samohláska slabiky kořenné bývá v nářečích zdloužena, a někde je zdloužena také vložená samohláska mírnící; na př. vplétl jest Ben. Job. 18, 8, védł BartD. 1, 8 (zlin.), védu t. 28 (záhor.). zavédłu t. 93 (kel.), vyvédľi t. 341 (zlin.), vjédoł, rvóstol t. 43 (hroz.), bód, bódła, bódło t. 78 (val.), – védéł, plétéł t. 37 (stráň.), védéł t. 60 (val.), bódéł t. 72 (též, vedle bód), ruóstéł t. 45 (břez.), kvétéł t. 349 (rožn.). Srov. § 39 č. 6.

f) Participium -ъs: ved, vedš-, psl. vedъ. vedъš-. Na př. král przygyed do Čech DalC. 100, král u velikú nemoc upad smrti neujide t. 97, ta saň ſie rozſiedſſy Pass. 355, przebrzedſſe Jordan Ol. Jos. 2, 23 atd., nč. ved, plet, -ši, -še. – Souhláskové skupení -dš-, -tš- mění se v -dč-, -tč-, srov. 1, 513; zde na př. (doklady mám jen pro -dč- z -dš-): ſedcze Lekc. 3ᵃ, wſedcze t. 39ᵇ, przyſſedczy t. 34ᵃ, pryſſedcze t. 73ᵃ, wyſſedczy t. 96ᵃ, padczye t. 40ᵃ.

Mylnou analogií bývá vedv, vedev, v. § 41 č. 6; na př. odwedw své mlazšie řekl jim Štít. ř. 117ᵃ, chciť sě k tomu přimluviti jakžť czetw o tom zde i onde t. 72ᵇ, przygedw Pulk. 149ᵃ, uvedv Har. 1, 217, svedv bitvu Pal. 3, 2, 430, přivedv t. 4, 1, 308 a j., sſedew s koně Háj. 82ᵇ, padev Jg. Atala 53 a j., přečetew Květy 1834, 89 a j.

g) Participium -nъ: veden, -a atd., psl. vedenъ,-a atd. Na př. ktož je boden Mast. 164, pánu Kristovi žluč byla poſkytena Mand. 2ᵃ, popadeny buďte ŽKlem. 58, 13, veden, pleten atd. Us., bodený BartD. 1, 78 (val.) a j.

de-, -te- změněno podle místních pravidel hláskoslovných v nářečích slovenských v ďe, ťe: zaveděný BartD. 1, 44 (břez.), ukraděný t. 87 (stjick.), slc. vedený, pletený (vysl. -ďe-, -ťe-). V nář. sev.-opav. je -ťe- změněno dále v -ćo-: ploćony BartD. 1, 137. V nář. laš. je -dze-, -ce-: vedzeny, kładzeny, ukradzeny, zapleceny, vymeceny t. 108; podle hláskosloví lašského žádali bychom -dže-, -će-, odchylka je bezpochyby vlivem stejných participií třídy IV: narodzeny, młaceny atp. t. 128.

Slabika -en- zdloužila se v *én; z toho je zúžením -ín psané -ýn, a opětným zkrácením -yn. Na př. zametýno Kotsm. 8 (doudl.), snědýno, zametýno Us. ob., vedyno, předyno, zametyno, pletyno, přečtyno BartD. 2, 218 (třeb.), snědyno t. 220 (též), upřadzyny (sg. masc.), ukradzyny, zamecyny t. 1, 103 (laš., frýd.). Srov. § 43 č. 4.

h) Substantivum verbale vedenie nč. , psl. vedenьje. Na př. vpadenye ruina ŽKlem. 143, 14, ve dskách zmietenie přičini NRada 717 atd., nč. vedení, pletení atp.

[128]číslo strany tiskuSlovesa jednotlivá vzoru tohoto.

Pořádkem abecedním.

*bladu, blésti, z blęd-. O přehlásce *blad- (nedolož.), hled- srov. I. str. 104. – Praes. sg. 1. *bladu 2. bledeš atd.: co bledeſs Hod. 83ᵇ, jako ze sna bledeš Tkadl. 44ᵇ, slova řéci neumějíc jedno ž’ bledete prokysle Kat. v. 2146. – Impt. bleď: mlč Tkadlečku, nebled Tkadl. 17ᵇ. – Inf. blésti: kmošku neroď tolik bleſty DalC. 34, (vlk) poče blesti Baw. 38. – Part. *bladl, bledli. Jezu Kriste, daj aby smysl jich (mistrův) zhlúpěl, jakž by všickni bledly a svéj křivdy nedovedli Kat. v. 1584. – Zaniklo.

bodu, bósti, psl. bodą atd. Praes. trnie bode ŠtítBud. 148, bodau a řeží Háj. herb. 221ᵃ. – Impt. neboď koně Smil přísl.; boď, boďme, boďte BartD. 1, 77 (rožn.), budž Lor. h.-ostrav. 54. – Impf. meč jejie srdce bodieſſe Hrad. 91ᵃ. – Aor. sil. vytaže meč i probode jej Alb. 31ᵇ, du. 3. bodeta a pl. 3. bodú v. § 57; slab. oba se s koní sbodeſſta Troj. 128ᵇ. – Inf. boſti HusPost. 36ᵇ, buoſti Kruml. 486ᵃ, Lact. 2230, jichž nelze proboſti Har. 2, 234, bócť BartD. 1, 61 (val.), búcť t. 90 (stjick.), bocť t. 123 (laš.), buść Lor. h.-ostrav. 54. – Part. kopím boda AlxV. 1676, boducz Troj, 88ᵇ boďa BartD. 1, 78 (rožn.); řezali se nožmi a špicemi bodli incidebant Ben. 3. Reg. 18, 28, bód n. bódéł fem. bódła neutr. bódło BartD. 1, 78 (rožn.); ktož je boden Mast. 64, mnoho mužóv zbodenych noži DalC. 11, rány v těle bodene Modl. 83ᵃ, proboden Us. – Subst. verb. bodenj v očích Háj. herb. 326ᵇ. – Je významem durativum, srov. bodli = incidebant, bodení = nč. píchání; časem zaniká a nahrazuje se iterativem bodati.

bředu, břísti, z bred- (stupň. brod-); stupeň oslabený brьd-. Praes. brdu (1slab.), břdu atd., z brьd-: beránek ji (ŕéku) przebrzde Štít. uč. 78ᵃ; pak-li póvod (při očistě vodou) przyebrde, tehdy pohnaný má za ním břísti, a prziebrzde-li také, tehdy jest jeho (póvoda) prázden Řádpz. 69; analogií bředu: ať (já) przebrzedu Ben. Súdc. 12, 5, bředu Us. – Impt. brdi atd., z brьd-: brzdi Bel. 166ᵇ; analogií břeď. – Impf. brdiech (lslab.) atd., z brьd-: čím dále v řěku brdyeſſe Pass. 360, čím déle v tu vodu brzdieſſe OpMus. 14ᵃ; analogií břediech: když brziediechom Otc. 157ᵇ. – Aor. sil. břid-, bříd-, z brьd (zdloužením): sv. Eustachius přês řěku prziebrzyde Pass. 569, přěs řěku przyebrzyde PassKlem. 235ᵃ, (Čechové) tu řěku przyebrzydu DalC. 47, slab. przebrzidechu DalV. tamt. – Inf. břísti, z brьd- (zdloužením): póvod má do vody brzyſti, pohnaný má za nim brzyſti Řádpz. 69, slon nemóž jie (řeky) przebrzyſty Štít. uč. 78ᵃ, mějíše brzyſti Otc. 12ᵇ, (ženy jaté) v blátě břísti musily WintObr. 2, 411 (z r. 1556); analogií podle praes. brd- inf. bŕst ŠembDial. 73 (slc., dol.-orav.); jinou analogií podle bred- inf. břésti: brzieſti Otc. 253ᵇ, mohl-li bych jej (Jordan) přebřesti Pref. 51, přes tu vodu musela břest Národop. Sb. VIII, 87 (val.), břécť BartD. 1, 77 (rožn.) a 90 (stjick.). – Part. (mužie) przebrzidli Ol. 2. [129]číslo strany tiskuReg. 19, 17, bředli nč., slc. zabŕdol, vybrdla Duš. verb. 103; prziebrzedi řeku Otc. 284ᵃ, przebrzedſſe Jordan Ol. Jos. 2, 23; (vody) nemožiechu przebrzedeny býti t. Ezech. 47, 5. – Sloveso toto známo ještě v jazyku knižném, zaniká a nahrazuje se reflexivem broditi se.

bud-, z bąd, v tvarech praesentních slovesa býti. Z jeho kořene bheṷ- oslabeného v bhu- bylo praes. *bhṷ-onō, s příponou kmenotvornou -ono, -one; k tomu přibyla časem a analogií kmenotvorná přípona další -dho, -dhe. n. -do, -de, a bylo praesens *bhṷ-on-dhō n. bhu-on-dō; z *bhṷndh- i *bhuond- je psl. bąd-, a z toho dále praes. bądą. Srov. zde § 16 (I., pozn.), Brugm. II, 992 a 1054 a Pedersen v KZ. 37, 397. Poněkud jinak Friedr. Lorenfz v Jag. Arch. 18, 92 a 96: podle něho přistoupila k oslabenému kořenu bhu- přípona kmenotvorná -nd-, slabika *bhund- měla přízvuk střídný s litevským t. zv. taženým (schleifend), a za toho změnilo se bhund- v bąd-; a opět jinak, totiž z rozšíření domnělého bąmь příponou -do v KZ. 37, 347. – Místo bud- bývá byd-, vlivem tvarů s by-: býti, byl atd. – Praes. budu atd.; odchyl.: búdeſs Ben. Lev. 25, 3, slúti búde t. Deut. 25, 10; jemu málo přibyde ŽerKat. 14, nabydeme Beck. 1, 353, nabyde BílD. 285, dobydu, nabydu NejedlýGram. 255 (konstatuje), přibyde, ubyde Us., přibyde vám Bart. NPís. (1882) 183, zbyde BartD. 1, 153 (slavk.). – Impt. budi atd., pl. I. buděm, boha-dle pilni budyem Štít. uč. 137ᵃ, byď, byďme, byďte, vodbyď ho Hoš. č.-mor. I, 84 a II. 106, byď, byďme, byďte BartD. 1. 35 (raděj.), t. 54 (dol.), t. 80 (rožn.) a j., byď t. 131 (laš.), byjď t. 2, 275 (jemn.), beď t. 147 (slávk.), bėď t. 176 (brn., z byď), bêď t. 71 (olom.) atd. – Impf. budiech: ten uzdraven budieſſe Krist. 64ᵃ, když budyeſſe pozdě Otc. 78ᵇ, (Čechové) mečem dosti dobudyechu DalC. 79, páni v útěšě pobudyechu tamt.; spaseni budeyechu Mat. Rozbor 742 m. budiechu. – Part. praes. act. buda atd.; nehody zbydúce Leg. bl. An. 42; buďa BartD. 2, 39 (kroměř.), beda t. 197 (tišň.). – Analogií pak je z bud- i part. pass. -en: jimiž (praky) město dobudeno bude Mill. 91ᵃ. – V stsl. patří sem také injunktiv pl. 3 bądą = sunto, o němž v. Wiedem. 37 sl a Brugm. II, 1278; v č. tvaru takového není. –

čtu, čísti, z čьt-, čit-; čit- v inf. je stupně středního, pův. kei̯t-, čьt- pak v praes. stupně oslabeného, pův. kit-, srov. Brugm. II. 1039 a Wiedem. 143 sl. – Praes. čtu atd., zpravidla tak; analogií odchylně čitu: o žádném ſe neczite MudrA. 1ᵃ, czite ſe t. 7ᵃ, o mnohých cziteme t. 25ᵇ; a jinou analogií, podle četl atp., také četu atd.: četu, četeš, čete, četeme, četete, četó chrom. 286, BartD. 2, 139 (zábř.) a j., co vy to četete Suš. 125. – Impt. čti atd., pocztyem Pass. 277 a 279, čtěm, čtěte Us.; odchyl, przecztite lid Comest. 100ᵃ, mechanicky podle sing. čti, v. § 19 č. 6 a § 55; jinou odchylkou: čeť pl. čeťte a z toho čejte BartD. 2, 129 (zábř.) a chrom. 286, z praes. četu, jako je pleť z pletu. – Impf. čtiech, o svátých najradějí cztyeſſe Pass. 404. – Aor. čit-, čít- (buď z inf., nebo spíše zdloužením, jako

[130]číslo strany tiskubřid- z brъd-): (Darius) chtě zvěděti, lida co je, czyte z jitra až do noci AlxV. 1111, jakž Valerianus przieczyte Pass. 597, (Mojžieš) vzem knihy czite legit BiblA. Ex. 24, 7, Ol. tamt., zczzyte je recensuit t. 2. Par. 25, 5, (Josef) přijem list i czite jej, a když przeczite lístek, pochváli boha Nikod. 48ᵇ, (Mojžíš) poczite lidské hlavy Comest. 87ᵇ, přijem Didymus list cžite a hnedky odepsa Alxp. 102; pl. 3. když toho slova doczytu, tak inhed s. Marta duši pustila Pass. 381, když pscitechu (list) Koř. Skutk. 15, 31, poczytechu množstvie Comest. 88ᵃ. – Inf. čisti, rač wiczyſty Mast. 132, zczijſty nemóžem počtu svých hřiechóv Štít. ř. 132ᵃ, zczyeſti lid m. zčísti Ben. 2. Reg. 14, 10; zſtiſti ŽKlem. 89, 12 t. j. žtísti, změnou hláskovou ze zčísti, srov. I. str. 494 a 521. – Part. čta atd., cztvvcz Štít. ř. 240ᵇ, nč. čta, čtouc-; analogií: czita sobě onoho mudrce Mudr. 8ᵃ; četl pl. čili atd., ty ſi zczetl ŽKlem. 155ᵇ, zecztli ſu kosti mé t. 21, 18, ste czztli Ol. 2. Par. 34, 24, čtli Háj. 363ᵇ, mnoho sem czztla Kruml. 293ᵇ atd., shodně s pravidlem jerovým, srov. I. str. 168; odchylka analogií: Ezechiáš vzal listy i cztl jě Pror. Isa. 37, 14, poczetla sě býti MamA. 20ᵇ, čtl BartD. 2, 174 (brn.) a j., četla atp.; čten atd., (radosti) nemohú poczteny býti Kruml. 96ᵃ. nč. též; odchyl. čtěn: (levité) dvakrát jsú cztieni Comest. 87ᵇ, čtěnj svátá Seel. 205 (marg.); jinou odchylkou dial. četen podle praes. četu atd., jako pleten podle pletu: četené chrom. 286, četené BartD. 2, 139 (zábř.), subst. verb. četeni t. – Dial. je místo čtu atd. také praes. čnu BartD. 1, 128 (laš.), inf. čnúť t. a 78 (rožn.), čnút t. 32 (pomor.), subst verb. čnuti t. 123 (laš.), snad ze čtnúti. – Sloveso toto zaniká a nahrazuje se svým iterativem: slc. čítať, h.-ostrav. čitać Lor. 54, podobně jinde ve slovanštině; v nář. chodském vyvinulo se iterativum nové čtát, podle čtu atd.: nemůžeš to pŕečtát chod.-Han. 243, já to čtal t. 97, nečtala t. 151.

dad-. Z tvarů slovesa tohoto patří sem imperfektum a part. -nt. Tvary ostatní jsou dílem z kmene bezpříznakého, v. § 213 sl., dílem ze samohláskového da-, v. tř. I. vz. 7 § 105. – Impf. dadiech: jemu i jeden vody nepodadieſſe Hrad. 91ᵇ, nedodadieſſe t. 142ᵇ, (Soběslav) sto hřiven dadyeſſe DalC. 67, nedadveſe jim (Ježíš ďáblům) mluviti Koř. Mark. 1, 34, ano nám nedadieſe vietr prohibente vento t. Skutk. 27, 7, tě hrdině páchnúti jim nedadyeſta DalC. 97, (Němci) sě na běh otdadyechu t. 93, že jemu nedadiechu vsiesti na kuoň Troj. 114ᵃ; – novotvar dajiech, analogií podle dáti, dal atp.: jenž nedagyſſie hřiešným vzhuoru Otc. 45ᵇ; to zvláště při složeném zddti sě za starší zdieti sě videri, kde význam da- = dare je zastřen a tím odchylka analogií stala se snadnější: (ona) blízko ſye zdagieſſe Kruml. 358ᵇ, (ona) hbitieyſſie ſie zdagieſſe t., srov. § 107; – rovněž tak vyskytuje se novotvar dách jen při zdáti sě videri, v. § týž; jinde nedosvědčen; – v Otc. psáno: s. Apollonius s svú bratří z toho (že jim andělé nanosili chleba) chwalu wzdaſſie gechu ſie toho skrovně požívati 120ᵃ, omylem m. vzdavše; v Troj.: vyrojí se jiezdní a otdaſſe se s kopími proti Trojanským sbodú [131]číslo strany tiskumnohé 106ᵃ, omylem m. otdavše; v BiblBosk.: (Ježíš) vzem chléb rozlomí i podaſye jim porrigebat Luk. 24, 30 (Osvěta 1896, 892), omylem opisovatelovým m. podáváše, jak dosvědčují místa stejná: podawaſſe v bibli Ol. (z r. 1417), v bibli Táborské (knih. univ. Pr. 17. A. 10), Pernštýnské (t. 17. A. 7, z r. 1471), Kladrubské, podawaſe v NZák. Koř. (z r. 1425), podawaſe v bibli Dlouhoveské (kn. un. Pr. 17. A. 37, z r. 1475), Hodějovské (t. 17. A. 30), podawaſſe v bibli Talmberské (t. 17. A. 28) atd. – Part. dada, -úc-: dada DalC. 21, KolČČ. 418ᵃ (1566), nedada svých noh umývati Hrad. 77ᵃ, daduc se tělesné libosti ŠtítOp. 351ᵇ, prodadaucz KolČČ. 256ᵃ (1558), nedaducze AlxH. 11, 40 atd., nč. dada, dadouc-. Novotvar daje atd., podle tvarů da-: (kníže) vzal je pod svú ochranu dage Přibyslavským to znamenie za erb Přib. 21ᵃ, wyprodagicz ſe KolČČ. 253ᵇ (1557), daje dajíc dajíce Nudož. 57ᵇ (vedle dada), dajíc ČernZuz. 88, ŽerKat. 49 a j., daje (vedle dada) Rosa 185, Eleonora Heynczowa dagycze Annu Rakovou obeslati Lún. var. 1718, podívání nedající se popsati Malý Amer. 3, 221, daja BartD. 1, 26 (zlin.), t. 194 (val.), t. 2, 151 (slavk.), slc. dajúc. V Kat. 44 psáno: chválu zdayucz mně bohu; nikoli novotvar zdajúc, nýbrž omyl, smysl a míra veršová (8slab.) žádají zdávąjúc.

hnětu, hnésti a hňetu, hňésti, z gnet- a gňet-: Praes. hnetu, hňetu atd.: hneteṡ Baw. 85, sg. 3. hnete-li vás svědomí Br. Jak. 5, 16, střevíc hnete Reš. Jg., plur. tak ſie hnietu ŠtítPař. 121ᵇ, těsto sválejí a ſhnetu Mill. 124ᵃ; dial. hnětu BartD. 2, 52 (přer.) a j., hnětu t. 27 (holeš.) a j., nás botečky nehnětú Suš. 433. – Inf. hnésti, hňésti, dial. hnysť BartD. 2. 52 (přer.) a j., hníst a hněst t. 145 (slavk.). – Part. hnetl, hňetl: noha se neodhnetla Br. Deut. 8, 4, aby ſye whnyetla Umuč. 2ᵇ, mládenečky hnietla ſie v životě Ol. Gen. 25, 24, hnetɫ BartD. 2, 41 (kojet.) a j.; – hneten, hňeten: hněten Us., hnetené BartD. 252 (přer.) a j.

hudu, hústi, z gąd-. Praes. hudu atd.: potom nama diábel ſhude Mast. III; mor. který lép zahudem Suš. 794; slc. hudiem, pl. 3. hudú Duš. verb. 103. – Impf. hudiech: David hudyeſſe Ol. 1. Reg. 18, 10 a 19, 9, hudíeſe Kladr. t. – Aor. hud-, húd-: Apollon vzem húsle i hude Apoll. 136ᵃ. – Inf. hústi, počal hústi Suš. 794, slc. hústi Duš. verb. 103. – Part. na žaltář huda Kruml. 43ᵃ, v hudby huducz Ol. 2. Reg. 6, 5; když David hudl před Saulem Štít. uč. 54ᵃ, David jest hudl t. 70ᵇ, David húdl na húsle Ben. 2. Reg. 6, 14, (David) haudl t. 1. Reg. 16, 23, slc. húdol, húdla Duš. verb. 103; na varhany bylo hudeno WintCírk. 860 (z r. 1560); subst. verb. hudenye Hrad. 97ᵃ. – V češt. záp. v usu ob. zaniklo.

jdu, jíti. Z koř. pův. ei̯- je slovanské i- v inf. i-ti č. j-í-ti (s hiátovým j-), v. § 103. Z kořene pak oslabeného pův. i- je slovanské j-ь- (opět s hiátovým j-) v praes. jьdą atd. V kmenu praesentním jьdo-, jьde- je přípona kinenotvorná vlastně -do, -de, v. § 16, 1., pozn. – V složeninách otъ-jьd- atp. proniká jerové -e-: otejdu, vzejdu atd., srov. I. str. 171. V slo[132]číslo strany tiskuženinách s býv. sъn-, vъn- souhláska -n- zachována: praes. sendu ze sъn-ьdą, vendu z vъn-ьdą, inf. sníti ze sъn-iti atp.; podle toho pak vkládáno -n- také jinde: přindu, zandu atd., srov. I. str. 308 a 379. Za jd- bývá d-, na př. praes. du m. jdu atp., srov. I. str. 536. V nář. vých. jest naopak id- za jd-, vlivem infinitivního Za jí- v inf. je dial. í-, srov. I. str. 535, a také hí- a j. To vše jsou změny hláskové, ale buď k nim ukazováno také zde a v dokladech následujících. Proti tvarům praesentním jd- jsou aoristové jid-, jíd-. V několika dokladech psáno gid-, gyd- také v tvarech praesentních; pokud to není omylem nebo zvláštností piseckou, jsou to novotvary. – Praes. jdu atd. Sg. 1. gdu k otci, kam poidu ŽKlem. 138, 7; 2. ty gdes Hrad. 32ᵃ, prſieydes ŽKlem. 67, 8, wendeſſ DalC. 19; 3. (ten) prſieyde ŽKlem. 89, 6, buoh de před tebú BrigF. 7; du. 1. povdewie (na trh) Hrad. 124ᵇ; 3. wyndeta dvě olivě z ňeho, tě wendeta do královstvie nebeského DalC. 7, DalStrah. t.; pl. 1. tak pogdem tam Hrad. 73ᵃ, poydemee (sic) i my EvZimn. 48, weideme ŽKlem. 131, 7; 2. všichni jenž gdete Hrad. 75ᵃ, když weydete t. 75ᵃ; 3. i v manželstvu nadeydu (naleznou) práci Štít. uč. 41ᵃ, (hvězdy) du na zemi Kat. v. 988, má slova du do srdce BrigF. 34. Nč. jdu, dojdu, najdu, nadejdu, obejdu, odejdu, pojdu a půjdu (s významem rozlišeným), podejdu, předejdu, přejdu, přijdu, projdu, sejdu, ujdu, vejdu, vzejdu, zajdu, 2. os. jdeš, dojdeš atd.; a vedle toho ob.: du a pudu (z půjdu), deš atd. (nikoli též přídu, kdež není -j- odsuto, nýbrž -ijь- staženo v -í-), du, pudu atd. BartD. 1, 83 (hran.), t. 2, 18 (hol.) a j.;. dondu, vyndu, přindu. nandu, obendu t. 1, 14 (zlin.), odyndu (odendu) t. 103 (laš.), dondô t. 2, 89 (olom.) atp. V nář. břez. je sg. 1. puojděm 2. puojděš atd., a vedle toho také stažené sg. 1. puom, 2. puoš, 3. puo, pl. 1. puome, 2. puotě BartD. 2, VIII. – Dial. id- na území východním: idu, ideš atd. ŠembDial. 35 (ob.-mor.), idu, ideš atd. BartD. 1, 11 (zlin.), t. 2, 27 (hol.) a j.. idu, idžeš t. 132 (laš.), idem t. 1, 36 (borš.), iděm, iděš t. 39 (súch.), idzěm. idzěš t. 43 (hroz.), atd. Kontaminací tvarů jd- a id- jest dial. ijdu atd. BartD. 1, 91 (stjick.). V Kunh. psáno: ten gide (praes.) 149ᵇ, omylem m. jde, jak svědčí verš, v němž slovo to je jednoslabičné. V Mat. psáno: ty gydeſſ ke mně 38; ale tu bývá i jindy gi-, gy- místo j- V AlxV. jest: wynydu zle všitci roci, když božie nenie pomoci 2269; buď odchylkou syntaktickou aorist místo praes., buď odchylný, snad dialektický novotvar praes. místo vyjdú. – Impt. jdi, di, pojď atd. Sg. 2. 3. gdi Pass. 342. jdiž Br. NZák. 46ᵇ; gdíž satane! HusPost. 41ᵃ, zdlouženo emfasí; di kvapně BrigF. 32; prigdi královstvie tvé HomOp. 152ᵃ, výgdi HusPost. 130ᵃ, wyndi, mistr tě zóve Hrad. 31ᵇ, weydy v sbožie svého pána t. 115ᵇ, poydy veni Otc. 201ᵃ, poydy, nebeské radosti doydy Kat. v. 3422 sl.; pojď Us., pod na súd t. j. poď DalC. 64, pod a opatř Otc. 80ᵃ, protož poď Br. Gen. 31, 44; wyd ven egredere Lit. 3. Reg. 2, 30; wynyd z krajě svého egredere, AlxV. 903, wynyd odsúzen exeat ŽKap. 108, 7, t. j. vyniď, novotvar m. [133]číslo strany tiskuvyndi, iď Hatt. slc. 145; iď a idź BartD. 132 a 362 (laš.); nč. jdi Us., di Us. ob., BartD. 1, 11 (zlin.) a j., dźi t. 132 (laš.), přijdi t. 16 (zlin.), přiď t. a Us. ob., pojď Us. a poď Us. ob. a BartD. 1, 11 (zlin.) a j., pój t. 40 (hroz., z plur. pojte); – du. 1. gdieuie tam Ol. 1. Reg. 9, 9, wygdiewa ven t. Gen. 4, 8; poyduie přěde ň AlxBM. 1, 15, podwa domóv Koř. Dan. 13, 13, podwazz Ol. 1. Reg. 9, 9; wygdiema ven bibl. Kutn. Gen. 4, 8, poďma napřed Ben. Tob. 11, 3; 2. 3. gdieta EvZimn. 3, gdietaz Pass. 598; – plur. 1. podeydyem pod tu horu DalC. 2, poydyem Ol. Deut. 13, 2, poydiemez t. Gen. 35, 3, podiemy u modlu ŽWittb. 94ᵇ, 6, podiem t. 94ᵇ, 1, jděme, děme, -m Us.; dial. dime; příjdiine BartD. 1, 349 (rožn.), podle sing. jdi; poďme Br. Deut. 13, 16; pojďme Us., poďme Us. ob., z toho pojíme chodHan. 63, pojtme t. 79; widme egrediamur Comest. 145ᵇ; 2. 3. gdiete Pass. 84, Hrad. 12ᵇ a j., gdyete Štít. uč. 15ᵃ, jděte BrNZák. 21ᵇ; dyete Pass. 354; weidiete ŽKlem. 99, 2, poydiete ŽWittb. 65, 5, poydyete DalC. 22; jděte Us., děte Us. ob.; dial. dite, příjdite BartD. 1, 349 (rožn.). dite chodHan. 205; podte sěm Hrad. 137ᵃ, přiďte Ben. Gen. 45, 18; pojďte Us., pojďte Us. ob., z toho pojte BartD. 2, 128 (zábř.) a j., pote chodHan. 205 a j. – Impf. jdiech, diech atd.: sg. hvězda nad zemí gdieſſe Hrad. 68ᵃ, hospodin gdieſſe s nima EvZim. 46, Alexander gdieſſe Alxp. 5, déšť dyeſſe DalC. 39, když dyeſſe Durink s hradu t. 21, (Anna) z chrámu ven dieſſe Hrad. 70ᵇ; on poydyeſſe DalC. 95; hospodin przeddieſſe je BiblA. Ex. 13, 21; odchyl.: když zlý duch wynydyeſſye EvVíd. Mat. 12, 43, winidieſſe EvA. tamt., jíše abibat discedebat Blah. 137 (neumělostí); – du. když spolu gdieſta Hrad. 126ᵇ, dva z učedlníkóv gdieſta EvZimn. 46; – plur. gdiechu na jitřni všě bratřie Hrad. 26ᵃ, gdijechu Macedonští Alxp. 65, diechu spolu AlxH. 3, 24. dievky u boj dyechu DalC. 15; odchyl.: i gídiechu po ňem Mat. 56 (v Mat. bývá gi, gy za j). – Aor. jid-, jíd-, zdloužením z jьd, jako břid- z brьd atp. Aor. silný sg. 1. jid, jíd, doklady sem patřící v. § 57 a); sg. 2. 3. jide. jíde, v. tamt.; bude-li ť, že chlap zznide Jid. 111; v Kat. v. 2648 psáno: když jiej (Kateřiny) ciesař zazře okem |ana tak veselým krokem| přede ň gde i tak čile] jako by atd., gde omylem m. jide, jide, jak svědčí verš nedoměrný; du. 2. 3. jideta, jídeta, doklady sem patřící v. § 57, a); pl. 1. jidom, jídom a 3. jidú, jídú, v. tamt.; v Kat. v. 185 psáno: tu jim na hrad ukázachu tamž y gdu podle rady | atd., omylem jdú m. jidú, jak svědčí verš nedoměrný. Aor. slabý jidech, jídech atd.: když jeho hledajíc gidech, otšedši opět przigidech Hrad. 39ᵃ, když do krčmy gideſta Hrad. 124ᵇ, wynydeſta dva knězě DalC. 28, Paris a Deiſebus otgideſſta Troj. 55ᵇ, tu cělý den gidechu Hrad. 71ᵇ, (panny) gijdechu kupovat Štít. ř. 231ᵇ, (panny) wgijdechu na svatbu t. 230ᵃ a 231ᵇ, všecka vojska gidechu k lodím Troj. 59ᵃ. – Inf. jíti: po bohu gijty Štít. ř. 13ᵃ, by směl gijty t. 170ᵇ atd., nč. jíti Us., jít Us. ob.; dial. jíť BartD. 1, 65 (val.) a j., jít t. 2, 84 (šternb.) a j., prójíť, výjíť atp. t. 1, 349 (rožn.), dójit t. 29 (pomor.), dójiť, [134]číslo strany tiskuprójiť, zájiť t. 85 (stjick.); dial. -jt atd. m. -jít: najt, odejt t. 1, 355 (dol.), ujc (ujiti), vejc (vejiti) t. 43 (hroz.), předejć t. 132 (laš.); dial. í- m. jí-: ít t. 1, 26 (zlin.), íť t. 35 (alenk.) a. j.; z toho dále hí-, hi-: hít t. 2, 187 (tišň.), hit t. 210 (třeb.) a. j.; s d-, jd- podle praes.: vydíť t. 1, 65 (val.), dojdíť t., vydiť t. 132 (laš.), vyjdiť t.; dial. *jísti podle praes. idu atp., jako je vésti k vedu: musíš se mnú jísci Suš. 100, z toho světa isť musela t. 90, ísť BartD. 1, 38 (lip.) a j., íst t. 36 (borš.), ísc t. 43 (hroz.), iść t. 356 (laš.), išč t. 107 (též), ísť Hatt. slc. 144; nájisť (najiti) BartD. 1, 34 (mor.-slov.); najsť slc., najść, odejść BartD. 1, 163 a 364 (opav.); dial. (j)dout podle praes. (j)du, jako je minout, pnout atp. k minu, pnu: zajdout, přijdout Šemb. 28 (částečně v Čechách sev.-vých.), vodejdout, přídout mýt. 341, najdout, dojdout, zajdout Hod.-lit. 34., a také -jdit, podle IV. tř.: zajdit, přijdit, sejdit, vodejdit tamt. – Part. -nt: gda k niej Kat. 1066, král da na vojnu DalC. 98, sám odeyda Hrad. 79ᵇ, wenda v tu zahradu t., Maria gduczy t. 71ᵃ, wegducze rcětež t. 75ᵇ, gducze DalC. 67, na vojnu duce t. 79, nč. jda atd.; novotv.: tehdy Alexander wnyda (rým: Mida) vzpodejma (kola) i pusti níže AlxV. 1159, on (Alexander) jich mysl vida (s) svými liudmi u město wnyda wogvem dobře otpočinu AlxV. 2140 a AlxVíd. tamt. – Part. -l: šel, v. doleji pod záhlavím šed-; novotv. -jdl ke jdu, jako je vedl k vedu: kterýž by pacholek od mistra odeidl (z Artikulů cechů Jindř.-Hradeckých, rkp. z r. 1476, excerpt J. Ortha), už sem to najdla (v řeči dětské). – Part. -s: šed, šedši, viz doleji pod záhlavím šed-. – Part. pass. se při slovese tomto, podle povahy jeho významu, jen zřídka vyskytuje a nestejně vyvíjí; ku přechodnému najíti jest obyčejně part. slovesa nalézti, nalezen; v psl. bylo part. či adj. šьstъ, ze šьdtъ, z čehož je č. subst. verb. přištie atp., stsl. prišьstije adventus, šьstije iter atd., v. doleji šed-; – původu pozdějšího jest part. jden, ku praes. jdu jako veden k vedu, a part. jit, k inf. jíti jako kryt ke krýti atd.; na př. jden (zvláště v textech a nářečích mor.): by jinú cěstú mohlo gdeno býti ROl. 26ᵇ, k nebeským radostem nižádným doydeno móž býti činem atd. JeronMus 64, (země) obeydena Pror. Ol. Amos 3, 11, z divóv dogdenych v jeho životě EvOl. 92ᵇ, bude-li to najdeno List. 1568 Pras. 19, po mnohém uvažování najdeno Koz. 404, vyjdený, zajdený (zašlý) BartD. 1, 196 (rožn.) a j., už byl daleko ujdený Národop. Sborník VIII, 32 (val.), třináctý měsíc byl dojděný, páni byli sejdění tamt. 45 (val.); – a jit: přigito jest ventum est Kladr. 2. Mak. 8, 20, aby s té appellací sgito býti mohlo KolČČ. 126ᵃ (1550), aby nebezpečenství předjito bylo WintObr. 2, 207 (z r. 1582), sjitej, zajitej podkrk. 250, věkem přejitý BartD. 1, 255 (rožn.), sem ujitej (= ušlý), slunce bylo zajitý Hoš. č.-mor. II, 92; – krom toho vznikl také novotvar šen, k part. šel, jako je slyšen k slyšel: předejdiž, aby (ty) nebyl przedſſen Hug. 187. – Subst. verb. -štie ze šьstьje, v. doleji pod záhlavím šed-; jdenie: na wydeny Israhel z Egypta in exitu ML. 35ᵃ, v tom ſeydeny Pulk. 105ᵃ, w ſendeny neb sbě[135]číslo strany tiskužení (t. bitevním) t. 9ᵃ, po odeydeny od města Mill. 92ᵇ; odchyl.: k przygydeny k vám EvOl. 99ᵇ; jitie: k ňemu przigitim ŠtítMus. 128ᵇ, tvé wgitie ingressus Ol. 1. Reg. 16, 4, královo zagitie profectio t. 2. Mach. 13, 26, aby učinili przegitye Phase t. Num. 9, 4, ſnitie neb zahynutie Tkadl. 11ᵇ a 39ᵇ, ostanúce slibu wgitie introeundi Koř. Žid. 4, 1, těžké gytie PulkL. 427, (gleit) k přijití a odejití WintObr. 2, 235 (z r. 1560), to gitj VesB. 186ᵃ. – Ve složení s při- jsou č. tvary slovesa jdu, jíti dílem při-jd- z pri-jьd-, dílem při-ji-, při-jí-, srov. I. str. 557; v obojích případech bývá stahováno a jest tedy praes. přijdu: przigde hodina EvZimn. 51, přijde Br. NZák. 20ᵇ, přijdu Us., a přídu: prſidu a zjěviu sě ŽKlem. 41, 3, když prſides t. 153ᵇ, przide ten den Hrad. 89ᵃ, nepokoj przyde Štít. uč. 72ᵇ, národové prſidu ŽKlem. 85, 9, přídu Us. ob.; – impt. přijď Us., a přiď (zkrác.): prſid smrt ŽKlem. 54, 16, přiď Br. NZák. 20ᵇ, Us.; – aor. přijid-, přijíd-: když przigidu AlxH. 1, 7, prſigide koturniks ŽKlem. 104, 40, kněz przygyde DalC. 78, Tym a Komon przygydeſta t. 26, Čechy przygydu t. 77, nemocný przigide Hrad. 19ᵃ, když tam przigideta t. 71ᵇ, przigide Maria EvZimn. 46 ženich przygijde Štít. ř. 230ᵃ, potom przygijdu panny t., p’gíde hlas BiblB. Mark. 9, 7, przigide Jezus Mat. 38, przigidechu EvTřeb. Luk. 2, 6, przygidechu Alxp. 109, a příd-: když lesem gyde, k velikému hvozdu przide DalC. 2, když przide veliký čtvrtek když bieše Ježíšěvi jatu býti Hrad. 75ᵃ, když przide ta chvíle, vztáza t. 101ᵇ, když by večer, przidu apostoli t. 76ᵃ; – inf. přijíti: przygyty DalC. 12, przigyty Štít. uč. 36ᵃ, přijíti Us. atd., a příti: aby ráčil prziti Hrad. 49ᵃ, bychom mohli tudiež prziti t. 48ᵃ, móž k tomu prziti Štít. uč. 72ᵃ; – part. přijda: przigducze EvZimn. 46, přijda Us., a přída, przida k tobě Hrad. 49ᵃ, svódnicě prziducz t. 101ᵃ, przyducz Štít. uč. 73ᵇ, prziducze EvTřeb. Mark. 16, 1; – subst. verb. přijitie: k ňemu przigitim ŠtítMus. 128ᵇ, a přítie: jehožto na svět przytye Pass. Klem 59ᵃ. – Ve složení s vy- mají tvary praesentní vyjьd-, z toho vyjd-, výd- a dále vejd-: slunce vejde m. vyjde Hoš. č.-mor. II, 92, a podle toho také inf. vejít za vyjít a part. vešel za vyšel: ani sem nemohyl vejít ven, vešel sem ven, slunko vešlo tamt.

jěd-, jiesti. V jěd-, j-êd- jest j- hiátové, a kořen êd z býv. ēd-, zdlouž. z ed-, srov. I. str. 20, 42 a 95 sl.; ve složení, když první člen se končí souhláskou, hiátové j- nebývá, a je tedy na př. stsl. sъn-êsti č. sn-iesti, a podobně stsl. iz-êsti (m. izъ-) č. z-iesti dial. zest BartD. 1, 16 (zlin.), part. zedɫ t., zedeny t. 80 (rožn.) atd. – Praes. jiem a impt. jěz v. u kmenů bezpříznakých § 216 sl. – Impf. jědiech: negiediech ŽKlem. 105, 5, popel jako chléb giediech manducabam ŽWittb. 101, 10, jenž giedieſſe chleby edebat t. 40, 10, giediechu comedebant ŽKlem Deut. 38, lidé mrchu liudskú gyedyechu DalC. 94. – Aor. jěch, atd., doklady sem patřící v. nahoře § 57 b). – Inf. jiesti: giéſti Ol. Ex. 12, 20, David měl gijeſty chléb Štít. ř. 152ᵇ, kus (chleba) ſnyeſti Hrad. 77ᵃ atd., nč. jísti Us., jíst Us. ob., BartD. [136]číslo strany tisku2, 266 (jemn.) aj.; zkrác.: budem jist chodHan. 17, hajť nám dají jist t. 23; zkrácením jiným, z nezúženého jiesti, je dial. jest BartD. 1, 9 (zlin.) a j., jest t. 2, 34 (hol.) a j., najest se, vyjest Hoš. č.-mor. II, 108. – Sup. jěst, jest: než vzejde na horu gieſt ad vescendum Ol. 1. Reg 9, 13, když wgide w duom geſt chleba Lit. Luk. 14, 1. (židé) jdiechu geſt Comest. 204ᵇ; odchylkou: když bieše všel Ježíš gíeſt chléba t. j. jiest HusPost. 165ᵃ. – Part. -nt jěda: gyeda Pass. 424, píce, gieducze Hrad. 133ᵇ, když knězě gyeducz uzříte edentem DalC. 4, gieducieho comedentis ŽKlem. 41, 5, gieduczieho ŽWittb. 105, 2; podle praes. 3. pl. jědie atd. vznikl i novotvar jědě: gyedyczye a pygyczye EvVíd. Luk. 10, 7, negedjce a nepigjce Beck. 1, 353; Nejedlý Gr. 209 vedle jeda, -ouc dopouští jedě, -íc pro rozdíl od jedu-jeda; dial. je také jeza, se -z- podle impt.: jeza, sněza BartD. 1, 26 a 342 (zlin.), nejeza t. 195 (val.); – part. -l: giedl Pass. 280 atd., nč. jedl Us., BartD. 2, 177 (brn.) atd.; zjědoɫ BartD. 1, 43 (hroz.), jedéɫ fem. jedɫa t. 80 (val.);. v chod. je ji-, podle inf.: co sem jid chodHan. 48. snid sem kus chleba t. 75, jako bychom jidli t. 165; – part. -s: gied hi piv PilD., giedſſe Jid. 153, Judáš ſnyed počě sě třiesti Hrad. 77ᵃ; – part. -n: chléb nebude geden Ol. Ex. 12, 15, ſnyedeno bývá ŽKlem. 154ᵇ atd., nč. jeden, sněden atd.; dial. naježený BartD. 1, 339 (val., jedzený t. 80 (rožn.), jedzený t. 131 (laš.), zedzený t. 30 (pomor.), se -z-, -dz- podle impt. a podle part. IV. tř. raditi – raren atp.; – subst. verb. giedenye Hrad. 3ᵃ atd.; dial. na dobrým pojedzeňu BartD. 1, 251 (laš.).

jědu, jěti. Z koř. ê, který jest i v j-ě-chati. V j-ě- jest j- hiátové. V kmenu praesentním j-ê-d-o-, j-ê-de- je přípona kmenotvorná vlastně -do-de, v. § 16, I, pozn. V jě- klesá jotace a jest je-. – Praes. jědu atd. – Impt. gyed s bohem DalC. 44, pl. jeďte, dial. jejte BartD. 2, 128 (zábř.), pojejte pánové pojejte vy se mnó Suš. 36 a j. – Impf. páni na čas wygyedyechu DalC. 79, když (králové) przigiediechu Hrad. 120ᵇ. – Aor. je a) z jěd- a b) z jě-; – a) z jěd- aor. sil. jěd-, jied-: gĭede každý kdež kto kak chtěl vóliu majě PilB., mezi tiem sě to uda, ž’ wy̆nyede Pilát Jid. 62, (Břětislav) do kláštera gyede a klášter vybi DalC. 42, Zderad pryč odgyede t. 50; v DalC. také několikrát odchylkou -dye m. -de: (Svatopluk) gvedye 24, Svatopluk wynyedye 62, gyedye knieni proti otci 42, (ciesař) pogyedye k mostu 39; když to tělo nesiechu, lodí przigiedu (přějědú) DalH. 31, když sě na snem všickni ſnyedu a přěd Libuši przigyedu DalC. 3, páni po koniu pogyedu, až Bieliny řěky dogiedu t. 5, dievky gyedu bránit svého dvoru t. 11, když Maria ſynᵃ porodi, przigiedu třie králi Hrad. 120ᵇ, když przigedu třie králi t. 68ᵃ, (rádcové) učinichu potázanie, giedu tam s velikú pýchú Kat. v. 215; – a aor. slabý jědech, jiedech: (dva kněze) na horu przygyedeſta DalC. 53, ſye rozgyedeſta t., mužie pogiedechu Ol. 1. Reg. 25, 20, králi odgédechu t. Gen. 14, 11, do města wgiedechu Troj. 226ᵃ; – b) z jě- jest aor. jěch, v textech většinou pozdějších: pak ot ní (královny) [137]číslo strany tiskuotgiech Troj. 223ᵇ, jakž (Přěmysl) Libuše dojě, Libuše jej za muž pojě DalJ. 7 (v rkp. všech mimo DalC., a také rýmem žádáno), (oba knězě) na horu přiješta DalJ. 53 var. J., kniežetě sě rozjesta t. rkp. V., tam przygechu Růž. 1. – Inf. jěti, krátký a tím lišen od inf. jieti capere: kudy chcem ugyety DalC. 44, nč. jeti Us., jet Us. ob., BartD. 2, 151 (slavk.) a j.; zdloužen nově v dial. jéť, vyjéť atp. t. 1, 80 (rožn.); dial. také ject, vyject Us. (místy), podle vedu inf. dial. vect. – Part. -nt: jěda, jědúc-, nč. jeda, -ouc-; – part. -l: Oldřich (na hrad) byl wnyel DalC. 39, nč. jel, jela atd., dial. zdlouž. jéɫ, jéɫa BartD. 1, 68 (val.), t. 80 (rožn.) a j., jinde v masc. dlouhé a ostatně krátké: jiɫ (z jéɫ) fem. jeɫa t. 134 (sev.-opav.), přijiɫ fem. přijeɫa t. 100 (laš.); – part. -s opět dvoje, jako aor.: a) jěd, na př. kněz wnyed u Bavory DalC. 89, král przygyed do Čech t. 100, dojed jich jě sě s nimi bíti DalJ. 109, přijed na mé věno tu mi vzal člověka Půh. 2, 201; k hořě jedné przygedw Pulk. 149ᵃ; (Petr) nevěru jim učinil odjed od nich TomP. 6, 148; a bj jěv, na př. wygyew na lov DalC. 39, kněz vjev u Bavory Dal. 89 rkp. VZ, král přijev do Cech t. 100 rkp. VLZ. dogiew s. Prokopa Hrad. 15ᵃ, otgewſſe pryč Ol. 2. Par. 24, 25, gew domóv Nikod. 103ᵃ; – part. -n: by na lov gien(o) PilB. (rým wiedyeno, ale napsání nezřetelné a proto nejisto, srov. Listy filol. 1893, 370); na jeho svátek bylo panstvo sjedeno Národop. Sb. VIII, 36 (val.); – part. -t-: ujetá cesta Us., jétý, jétá, jété BartD. 1, 80 (rožn.); už byli zase velice daleko ujetí Národop. Sb. VIII, 49 (val.); – subst. verb. jetí Us.

kladu, klásti, psl. kladą atd. V kmenu praesentním klado-, klade- je přípona kmenotvorná vlastně -do, -de, v. § 16, I,,pozn. Kořen slovanský je tedy kla-, srov. lit. klo-ju anglosas. hla-de něm. la de Brugm. II. 1047. S tím shodovalo by se part. klal: czeſt twu klal ſi ŽKlem. 49, 18; ale je to spíše omyl pisecký, m. kladl. – Part. kladl, dial. kɫod (z kɫádɫ) fem. kɫadɫa BartD. 1, 123 (laš.).

kradu, krásti, psl. kradą atd. Part. kradl, dial. krod (z krádɫ) fem. kradɫa BartD. 1, 123 (laš.).

ktvu, kvetu, kvísti, z kvьt-, kvit-; kvit- v inf. je stupně středního pův. kṷei̯t-, kvьt pak v praes. stupně oslabeného, srov. Leskien v Jag. Arch. 5, 512 a Wiedem. 143 sl. Psl. kvьt- tvarů praesentních dávalo č. kvt-, a toto přesmykováno ve ktv-, někdy ve tkv-; později bývá za to kvet-, analogií podle part. kvetl atd.; kvet- pak měněno zase ve květ-, podle subst. květ. – Praes. ktvu atd.; sg. 3. člověk jako květ polský otektwe ŽWittb. 102, 15, otektwe ŽKlem. tamt., pihva ne wzektwe svatost má efflorebit ŽWittb. 131, 18, ŽKlem. tamt., pihva ne wzektwe ŽWittb. 27, 7, smysl tvój ktwe múdrostí Alxp. 80, království České ktwe Háj. 269ᵃ; kvítí tkve Rvač. Jg.; pl. 1. když jako ktwem v své mladosti ŠtítMus. 126ᵃ; pl. 3. wzektwu ŽWittb. 71, 16, ŽKlem. 91, 14, zektwu t. 71, 16, dvakrát léta ktwu osěnie AlxV. 616, (byliny) ktwau Háj. herb. 11ᵇ, nč. hody dou, jabka kvou (m. ktvou) SborHoř. 74, archaismus [138]číslo strany tiskuzachovaný v kolední písni; kvetu atd. Us., kveto BartD. 2, 174 (brn.) a j., kfetu t. 2, 52 (přer.); květu atd., kwětau Beck. 1, 146, Kon. 960, květu Us, ob., květo BartD. 2, 27 (hol.). – Impt. ktvi atd.: ráno ktwi floreat ŽKlem. 89, 6, jako lilium ktwi Kruml. 466ᵃ, zaktwiete florete Kladr. Ekkles. 39, 19; kveť atd. Us. – Impf. ktviech: jěž (Kateřina) v drahéj krási ktwieſe Kat. v. 191, vína ktwyechu AlxV. 687. – Aor. kvit-, kvít- (buď z inf., nebo spíše zdloužením jako břid- z brьd-): prokwite pět ořechóv DalStrah. 5; kvet-: prokvete DalJ. tamt. (v rkp. jiných, podle part. kvetl atp.). – Inf. kvísti: juž jest počal mazanec quiſty Mast. 131, mój rod bude kwyſty DalC. 6, bude kwijſty tvá spravedlnost Štít. ř. 134ᵃ, kwijſti Háj. herb 82ᵇ; kwieſti Jeron. 38ᵇ a Troj. 141ᵇ m. -í-; analogií kvésti: Pal. 5, 2, 4 a j., kvésti Us.; kvést BartD. 2, 174 (brn.) a j., kvést t. 145 (slavk.); a podle praes. ktvu také ktvieti: bude ktwyety jako lilium Pror. 25ᵃ, fík nebude ktwieti florebit Ol. Hab. 3, 17. – Part. ktva: ktwa florens Pror. Dan. 4, 1, ktuuci florens Kunh. 146ᵇ, květe ktwuczy Hrad. 55ᵃ, pannu jakžto róži ktwuczy Kat. v. 2807 a j.; ženy tkwaucj Eus. Jg., tkwaucj hrách Kouble Jg.; kveta Us.; part. kvetl fem. kvetla (m. kvtla) atd.: aby nekwetl ŠtítMus. 80ᵇ, otka jest wzkwetla DalC. 6, wzkwetlo jest tělo mé ŽKlem. 27, 7, wzkwetlo ŽWittb. tamt., kvetl Us.; květl: wzkwyetl květ KristB. 1ᵇ, (růže) zkwietla jest Otc. 415ᵃ, Hory kwietly Háj. 299ᵃ, kwětl Beck. 1, 286, květl Us. ob., květyl BartD. 2, 259 (žďár.); – subst. verb. ktvenie, ktvěnie, kvetenie: čas ktvení Puch. 67ᵇ, vzektvenie DalJ. 6 rkp. Ff, P, J, té suché otky wzektwyenye DalC. 6, vzkvetenie t. rkp. LS, vzekvetenie t. rkp. V.

matu, miesti, męt-. O přehlásce mat-, mět- srov. I. str. 106 sl.; přehláska se časem ruší a v nč. je mat- skoro ve všech tvarech. – Praes. sg. 1. matu, 2. měteš atd., ješčež mi sě myete ž’ neviziu mého družěte LMar. 28, v tom sě nic nepomyete AlxV. 1070, (súsěd) zmyete obilé Rožmb. 280, pak-li zmyete přísahu Řádpz. 89, t. 65, ktož zmyete ten ztratí ODub. 22, že sě všecko sěm i tam měte Gryl Výb. 2, 1683; nč. matu, mateš atd. – Impt. stč. měť, zmyet jej (chléb) AlchAnt. 45ᵃ, wmyet ten prášek (v) vuosk t. 56ᵃ, nč. mať. – Impf. mětiech, (Ježíš) když hlínu myetyeſſe ML 50ᵃ. – Aor. 3. sg. měte, miete, před ním všichni běháchu, až jemu knieže se náměte, tudíž jím Tandariáš ihned bláto zaměte Tand. 68. – Inf. miesti: musil by hlínu myeſty DalC. 76, póhon kaž zmyeſty Rožmb. 75, ktož zmyeſti má ODub. 119, větrové (sě) počnú myeſty Vít. 9ᵃ; nč. másti Us., dial. zmjást BartD. 2, 206 (třeb.), ḿacť t. 1, 77 (rožn.), mňact t. 14 (zlin.). – Part. mata, -úc; – mátl, mietli atd.: přísahu zmátl Řpz. 89, žena vzemši múky i rozmatla Ol. 1. Reg. 28, 24, co sú řeč českú zmietli HusE. 1, 134, Němci nám řeč zmítli Blah. 285; odchyl.: aby sě nic nemyetlo Trist. 119, snad sě j’ mietlo t. 349; nč. mátl, mátli, dial. pometl se, zmet se = spletl se Duš. jihoč. 2, 10; – měten, aby lidé zmie tení šli k té večeři HusPost. 119ᵃ; za Blah. je změteno mor., zmateno [139]číslo strany tiskučesk. Blah. 274; maten Us.; má pomatený smysle Duš. jihoč. 2, 10; – subst. verb. métenie, ve dskách zmietenie přičini NRada 717, nč. matení Us., změtení v jaz. knižném.

metu, mésti, psl. metą atd. Part. metl, dial. zmétl, zmétla BartD. 1, 300 (val.).

pádu, pasti, psl. padą atd. Praes. pádu: pade sníh ŠembDial. 14 (záp.-česk., = padá), na těch věcech kteréž padu MudrA. 40ᵇ (= nč. padají), ſpaduv i zetŕěni budú Pror. 6ᵇ. – Aor. sil. pad-, pád-: 1. sg. nynie popad nunc coepi (překladatel rozuměl cepi) ŽKlem. 76, 11; 3. sg. pa(a)de k nohám mým EvZimn. 34 (druhé -a- škrabáno), pade na svój obličěj Alb. 56ᵇ, tu ſye moſt propade, mnoho dobrých v řěku úpade DalC. 89, učenníci padu na svú tvář a báchu sě EvZimn. 20, když popadu židé Ježíšě Alb. 20ᵃ. – Inf. pásti: v hřiech upaſti Pass. 3, chtiec jeho v něčem popaſty ML. 91ᵃ, (bůh) pěti městóm dal ſe propaſty Štít. uč. 62ᵇ, dolóv spásti DalJ. 21 rkp. V, nč. dial. spaść BartD. 2, VIII (laš.). – Part. pada, adj. jako lev popaduci ŽKlem. 21, 41; padl, třas popadl jě apprehendit ŽWittb. 47, 7 atd., padl Us.; dial. pádlo to chodHan. 19, napádlo mu t. 111, jak to dopádlo t. 192, spádoɫ BartD. 1, 39 (hroz.) a j.; odchyl. abychom nepali Brig. 5ᵃ (bezpochyby omylem); paden, popaden comprehensus ŽWittb. 9, 17, popadeny buďte ŽKlem. 58, 13, zpropadený Us.; subst. verb. padenie, vpadenye ohrady ruina ŽKlem. 143, 14. – Je významu durativního, srov. praes. dial. sníh pade, stč. věci padú; časem zaniká a v nč. je skoro veskrze nahrazeno iterativem padati. sníh padá. věci padají atd. Tvary jednoduché aor. sil. 3. sg. pade, 3. pl. padú, pokud jsou významu perfektivního, patří vlastně k inf. padnúti.

pletu, plésti, psl. pletą atd. Part. pletl; vplétl jest v siet nohy své Ben. Job. 18, 8, plétél BartD. 1, 37 (stráň.), plit, plitɫa t. 100 (laš.). V nář. sev.-op. je změnami hláskovými plo- a plu-: praes. plotu, ploťoš n. ploćoš atd., impt. pluć, plućmy, inf. plošć, plušč t. 1, 135 a 136 atd.

přadu, přiesti, z pręd-. O přehlásce přad-, přěd- srov. I. str. 107; pravidelnost její se časem ruší a dílem nastává kolísání, dílem ovládají tvary přad- nebo tvary přěd-. – Praes. sg. 1. přadu 2. přědeš atd., předeš jako vřes Smil. přísl. Výb. 1, 841, (lilie) ani przadu EvVíd. 6, 28, lilia polská nedělají ani przadu Koř. tamt.; já přadu Suš. 541, abecede kočka přede (dětské pořekadlo); přadu i předu, předeš i přadeš atd. Us.; v nář. chod. veskrze před- chod. 34; přadu BartD. 2, 10 (holeš.), předu t. 9 (též). – Impt. přěď, nč. přeď i přaď. – Inf. přiesti nč. přísti, příst Us., BartD. 2, 122 (zábř.), přísť t. 9 (holeš.), příst t. 107 (jev.), přísť t. 52 (přer.) atd.; budu-li přást Suš. 703, přást BartD. 2, 174 (brn.), přast t. 145 (slavk.), priasť t. 1, 44 (břez.), prjasc t. 42 (hroz.), prast t. 36 (borš.) atd. – Part. přada, (vědi) po tmě przaducze AlxH. 11, 39, nč. přada i předa Us.; – přadl, předli atd., rci muži by przadl Hod. 81ᵇ, prziadla [140]číslo strany tiskuvlnu Otc. 468ᵃ, (ženy) naprzadly postavcóv Ol. Ex. 35, 25, nč. přadl i předl předli i přadli atd. Us.; přadɫ, předɫ BartD. 2, 9 (holeš.); zdlouž. přádl, přídl atd.: přádɫ t. 1, 36 (blatn.), přádɫa t. 29 (pomor.), příd, přídla chod., (dívky) to konopí spřídly ŽerKat. 13, přídl BartD. 2, 106 (letov.), přidl (ze staršího přídl) t. 41 (kojet.) atd., včera sem přídla, přídly sme Hoš. č.-mor. II, 93; – přěden, nč. předen i přaden Us., přadenej BartD. 2, 258 (žďár.) atd.; – subst. verb. přědenie nč. předení i přadení.

rostu, rósti. stsl. rastą atd. O původu v. § 52 poznám. Za rost- bývá zdlouž. róst-, ruost-, růst-. Praes. rostu, dial. rustu, rusteš BartD. 2, 44 (kojet.), růsto, růsteš t. 163 (brn.). – Impt. rosť, plur. rosťte, wzroſt učenie mé concrescat ŽKlem. Deut. 2, roſtte a ploďte se Štít. uč. 124ᵃ, roſtte crescite Ol. Gen. 1, 22, roſte crescite Comest. 5ᵇ; růsť jablunko Suš. 425. – Impf. když ješče roztiech podťal mě ŽKlem. Ezech. 12. – Aor. rostróst-: ruoſte to dietě crevit Comest. 31ᵇ. – Inf. růsti, růst Us., růst BartD. 1, 25 (zlin.), rósť t. 61 (val.), ruósť t. 44 (břez.), růsť t. 2, 27 (holeš.), rusť t. 44 (kojet.) atd. – Part. -l: rostl Us.; (kořen) by roſl Orl. 63ᵇ, aby jeho žádost roſla t. 42; róstl atd.: že by úroci zruostli Tovač 172, ſruſtl AlchAnt. 104ᵃ, což ſruſtlo t., jako by ſe ſpolu ſruſtli t. 68ᵇ, uróstél BartD. 1, 61 (val.), ruóstéɫ t. 45 (břez.), rvóstoɫ t. 43 (hroz.), růstɫ t. 2, 27 (holeš.), rustl t. 80 (olom.), neporůstɫo t. 1, 181 (zlin.), (rohy) narůstɫy t. 342 (též) atd.; a -u- (-ů-) zdlouženo později opět v -ou-: přiroustɫa t. 356 (dol.); – part. rosten, už ten chlapec byl vyrosten Národop. Sb. VIII, 46 (val.).

sadu, siesti, psl. sędą, sêsti. Tvary praesentní jsou z pův. sęd-, infinitivní z pův. sêd-. V praesentních je přehláska sad-, sěd-, jejíž pravidlo se časem ruší; srov. I. str. 108. Význam je perſektivní, sadu = nč. sednu atd. – Praes. sad-, sěd-, ze sęd-; sg. 1. sadu: s hřiešnými neſadu non sedebo ŽWittb. 25, 5, neſadu ŽKlem. a ŽBrn. tamt., když juž ſadu v jeho domu AlxV. 1006, ſadu v jeho domu t. 1022, kde já ſadu Hod. 86ᵃ; (já) ſyedu v popele Alb. 60ᵇ, ať na kuoň wſedu Háj. 46ᵃ; sg. 2 sědeš: když ſyedeſſ za stól Modl. 107ᵇ, t. 181ᵃ, wſyedeſſ na kniežěcí stolici Pulk. 4ᵇ, nežli k večeři ſedeſs LékA. 24ᵇ; sg. 3. sede: ſiede hospodin sedebit ŽKlem. 109, 1, svódnicě přídúc k některéj paní ſiede s ní Hrad. 101ᵃ, ten čas, ješto syn člověčí ſiede na stolici veleslavenstvie svého Krist. 63ᵇ, ſyede člověk sám o sobě Alb. 34ᵇ, k súdu ſyede Pror. 118ᵇ, když král sede na trůně ODub. 484, tu bóh jako wſyede na vóli člověčí a bude ji spravovati Štít. ř. 201ᵃ, onť ſede na mé stolici sedebit Ben. 3. Reg. 1. 13; du. 3. sědeta: ať má syny ſyedeta Koř. Mat. 20, 21; pl. 1. sědem, na rúčie (koně) wſyedem Pror. 22ᵃ, když za stolem sědem Podk. Výb. 1, 947; pl. 2. sědete: když fiedete postquam sederitis ŽKlem. 126, 2 a ŽWittb. tamt., vy ſedete na dvanátste stoliciech Pass. 634, tu fiedete i vy Krist. 63ᵇ, vy zde fiedete sedebitis Ol. Num. 32, 6, vy zde ſedete Comest. 103ᵃ; pl. 3. sadú: synové jich ſadu na stolici tvéj ŽKlem. 131, 12, (tiší) oſadu zemi slíbenú Alb. 11ᵇ, [141]číslo strany tiskuti najblíže u boha ſadu t. 10ᵃ, Sadú synové tvoji sedebunt Ol. 4. Reg. 10, 30, oni oſadu dědičstvo t., tu také ať jiní ſadu NRada 507, (dcery) dědičstvie otcě svého oſadu ODub. 107; (diábli) v tvé srdce ſiedu NRada 1901 (rým: povedú), když páni sedú v plném súdě Řád pz. 127, synové tvoji ſedau sedebunt Ben. 4. Reg. 15, 12. – Impt. sědi, sěď atd., ze sęd-: ſied na pravici méj ŽKlem. 92ᵇ, ſiedyz brzo Krist. 67ᵃ wſyed na kóň Pulk. 4ᵇ, seď dolóv Tand. 3, poſeď výše ChelčP. 235ᵇ, wſeď na kuoň Háj. 66ᵃ, poď a ſeď za stůl Br. NZák. 144ᵃ; oſiedmy zemi Comest. 125ᵇ; tuto ſiedte a vizte Hrad. 50ᵇ. – Impf. sědiech, ze sęd-: když na kampna wſſedyeſſe Mast. 5ᵃ. – Aor. sil. sěd-, sied-, ze sêd-; sg. 2. 3. Mathiáš jest dosáhl stola na ňemž zziede ApŠ. 71, kněz k ňemu přijide a podlé ňeho ſyede Hrad. 144ᵇ vyletě črt i ſyede na střěšě Pass. 313, (Jaromír) ſyede na potřebnéj věci DalC. 36, ciesař u Prazě na súdě ſyede t. 59, rytieř Syede s koně svého, AlxV. 1787 (ssěde), Maria s uoslíka ssěde a pod palmú sěde ML. (Výb. 1, 401), i ſiede lid sedit Ol. Ex. 32, 6, (Jakub) ſiede na loži t. Gen. 48, 2, David sstúpiv i fiede na zemi Comest. 144ᵃ; roſ(ede)ſe t. j. rozsěde sě vas rupit Greg., ješťer sě na dvé rozſede Otc. 126ᵇ; pl. 1. pátý den wſiedem na moře, až do města przygydem Otc. 298ᵇ (místo náležitého vsědom, přijidom chybně -em, opisovatel tvaru -om již dobře nerozuměl, srov. § 22); pl. 3. umyvše sě ſyedu k stolu Hrad. 76ᵃ, (král a králová) do Alexandřie se brachu i ſedu na tom hradu Kat. v. 77; – aor. slabý sědech atd., ze sêd-: wſyedechom OtcB. (místo souhlasné se wſiedem OtcA. 298ᵇ), (třie králi) s koní ſſyedechu Hrad. 68ᵇ, hosté ſiedechu Trist. 78. – Inf. siesti a z toho sésti, sísti, ze sêd-: za stuol ſieſty Pass. 345, na zemi ſyeſty DalC. 23, kažte všem lidem ſieſty Krist. 54ᵇ, (Ježíš) káza zástupu ſyeſti Koř. Mat. 14, 19, za stuol ſieſti NRada 503, sſyeſty s koně ODub. 79, když chce řemeslník mistrem ſijesti Pr. pr. 254, bóh má srdce oſeſty Štít. ř. 239ᵇ, sſeſti s koně Troj. 141ᵇ, s koně sſeeſti VšehK. 94ᵇ zasésti Tovač. 35, t. 80, na osla wſyſty EvOl. 71ᵇ. – Part. sada, sadúc, ze sęd-: poslúchaj mne tuto ſſada AlxV. 202, (Alx.) vzmluvi k svým lidem ſada t. 694, neſſada s koně AlxŠ. 2, 13, wſada s kým ť libo jědiž Pass. 608, Ježiúš ſada na jednom úporu vece Hrad. 78ᵇ, (sladovník) hrabe neuſada t. 133ᵇ, vezmi svój list a ſada napiš padesát EvZimn. Luk. 16, 6, ſaducz Ol. Deut 21, 13; odchylkou -ě-: pak wſyeda na ňe (dobytče) bude je zpravovati Štít. ř. 212ᵇ, potom ſieducz k tomu stolu jedie Mill. 110ᵃ, (žena) v lázni ſeducz ChirB. 232ᵃ, zasedúc Tovač. 77 a j.; – part. sèd, ze sěd-: (Ctirad) ſyed s koně pannu rozvázal DalC. 13, t. j. ssěd, sſed s koně Háj. 72ᵇ, ta saň sě rozſiedſſy Pass. 353, potom spolu ſiedſſe počesta kázati Krist. 16ᵇ; sſedew s koně Háj. 82ᵇ: – part. sědl atd., ze sêd-: obſiedl si ledvie mé ŽKlem. 138, 13, rada neobſiedla mě t. 21, 17, (kóžě) sě rozſyedla Modl. 56ᵇ. sfiedlo ſie ſirdzce jich ŽWittb. 118, 70, abyſſta ſiedla tato dva syny má Krist. 81ᵃ, býkové obſiedli mě ŽKlem. 21, 13, stien skály wyſyedlee [142]číslo strany tiskuPror. 23ᵃ atd.; – part. sěden, ze sêd-: poſiedeny (pl. nom. masc.) Pass. 469; – subst. verb. sědenie: jako rozſyedenye zdi Pror. 22ᵃ. – Zaniklo, v nč. je za to sednouti.

skytu, skýsti. ze skyt-. Praes. skytu atd.; já skytu Jg. (z Bočk. exc.), wyſkyteſſ ſye nebezpečenství velikému ŠtítVyš. 110ᵇ, poſkyteſs pravice Ol. Job 14, 15, když poſkyte bóh toho Štít. uč. 137ᵇ, svět skyte nějaká pochotenstvie ŠtítMus. 4ᵇ, žádost toho ješto svět ſkyte ŠtítBud. 157, bóh ſkyte pomoc t. 160, kdež zkytu hrále AlxH. 8, 24, druzí ſkytu hrále AlxV. 2031, kterýž (dar) nám bohové ſkytu Troj. 64ᵃ. – Impt. skyť: udeří-li tě kto v líce, poſkyt jemu i druhého ŠtítOp. 170ᵃ, nekſyt mi se Baw. 35ᵃ. – Impf. skytiech: (druh) pod meč šíji skytieše Pass. 498, mnozí ſkytiechu veliké dary Otc. 386ᵇ. – Aor. skyt-, skýt-: jeden vyſkyte ruku ven protulit Ol. Gen. 38, 27 a Comest. 45ᵃ, Tristram poskyte jeho (pitie) také panně Trist. 89, oni húbu plnú octa poſkytu ústóm jeho obtulerunt EvZimn. 45. – Inf. skýsti: chtě sě v smrt poſkyſczi AlxBM. 4, 22, nemóž-li smilstva poſkyſty komu Štít. uč. 43ᵃ, když sě poče len z země zkysti Baw. 61. – Part. skyta: bych postúpil za sě zkyta přěd sě vás kterého AlxB. 1, 20, nám jest přiekazen svět, se všech stran ſkyta příčiny k rozličnému žádaní Štít. uč. 30ᵇ, stál ſkyta jemu ruku Otc. 249ᵇ; – skyten: čtyři (epištoly) sú poſkitene Lit. předml. k Pavl., pánu Kristovi žluč byla poſkytena Mand. 2ᵇ, když bylo poſkyteno zboží MudrC. 77ᵇ. – Stč. skytu atd. (nesložené) je významu durativního; časem zaniká a v nč. je nahrazeno iterativním skýtati, poskytovati. Durativní bylo tedy také na př. part. stč. skytl; v nč. je významu perfektivního, patříc k inf. skytnouti.

svád-, inf. sv́ajść (sic) BartD. 2. VIII (laš.), v. svadnúti v § 117.

šed-, z ched-, stupň. chod-. Z kořene tohoto, oslabeného v šьd-, jsou participia šel, -šen (novotvar), šed s novotvarem šev, a subst. verb. -štie. – Part. šel fem. šla atd., stsl. šьlъ m. šьd-lъ; tvar č. náležitý byl by šedl a je snad dochován v dokladech ojedinělých: kněz bieše šedl do města Kar. 19, proč s’ newſſedl Otc. 427ᵇ, ale jisto to není; pravidlem jest šel stč. i nč., šel BartD. 1, 55 (dol.) a j., šeɫ t. 2, 10 (kroměř.), šeu t. 1, 28 (záhor.), šoɫ t. 43 (hroz.) atd.; zdlouženo v šél a z toho změnami dalšími šiel, šíl, (zúž.), šil (zkrác.); doklady jsou tu hojné z doby minulé i z nářečí nynějších: poſſeel Jid. 34, póhon ſſeel t. j. sšél Rožmb. 22, ſſeel Zrc. 12ᵃ, aby ẛél HusPost. 192ᵃ, neſſiel VšehK. 14ᵃ, mnohý jda mimo mne před se šíl (rým: zježil) Star. Sklád. 5, 128 (z rkp. XV stol.); abych neſſél Ben. 1. Reg. 25, 33 a j., poſſél jest t. 14, 19 a j., odſſél t. Súdc. 1, 26 a j., przyſſél t. 1. Reg. 30, 21 a j., ſſeel t. Gen. 37, 30, wffeel t. 7, 13; wyſſél i ſſyel po krajinách t. Súdc. 5, 4, odſſyel t. Súdc. 9, 1, przeſſiel mijeſto t. 3, 26, rozſſyel ſe lid t. 3. Reg. 12, 16, vſſyel jest t. 1. Reg. 18, 11, wſſyél jest t. Tob. 5, 10, wyſſyél t. Súdc. 3, 24, ſſyél t. Deut. 19, 5, przyſſyél t. 32, 44, odſſyél t. Num. 23, 4 atd.; odſſél Háj. 73ᵃ; šéɫ BartD. [143]číslo strany tisku1, 24 (zlin.) a j., šieɫ t. 45 (břez.), šiéu t. 45 (lhot.), přišieɫ t. 174 (mor.-slc.), přišéɫ t. 67 (val.), šéɫ, vyšéɫ t. 349 (rožn.), šéɫ t. 2, 2 (saz.), šél, našél t. 151 (slavk.), přišil t. 161 (brn.), šíl t. 184 (tišň.), šil t. 10 (holeš.), t. 65 (olom.), t. 142 (zábř.), šuoɫ t. 1, 134 (sev.-opav.) atd.; – v nářečích, která mají praes. id-, přejímá se i- také sem a jest išel atp.: išeu BartD. 1, 38 (lip.), išéɫ t. 37 (stráň.), išéu t. 39 (súch.), išieɫ Hatt. slc. 144, išoɫ BartD. 1, 43 (hroz.), išieu, išiou, ujšou Pastrn. 110 (slc., místy); – když klesalo pravidlo o přehlásce slyšal – slyšěli atp. (v. § 118), bývalo vedle sebe stejnoplatné slyšal a slyšel atp., a podle toho také k šel přiděláno šal: čas przyſſal AlxV. 1498, przyſſal čas trudný t. 2068, mnohý doſſal núzě t. 1643, by neſſal na vojnu t. 2239, by sě s královu neſſal t. j. nesšal Trist. 254 (rým: nenechal). – Analogií podle part. viděl pass. viděn, slyšel-slyšen (v době pozdější) atp. přiděláno také k šel part. pass. šen: předejdiž, aby (ty) nebyl przedſſen Hug. 187. – Part. šed, psl. šьdъ: odſed DalC. 39, dále wodſſedſſe Lobk. 88ᵃ, nč. šed, šedši, šedše; zdlouženo v šéd: komorník ſeed i pojme komorníka Rožmb. 29; analogií podle viděl – viděv, slyšel – slyšev (v době pozdější) atp. vznikl také k šel novotvar šev m. šed: prziſſew k nie Lobk. 70ᵇ, przyſſewſſe t. 84ᵇ, prziſſewſſy Lún. ort. 1586. – Sub. verb. psl. šьstьje, č. -štie, -ští, m. šst-, stč. zvratnou analogií také -ščie, srov. I: str. 512; na př. naſtě t. j. náštie aditum Greg., wiſtie exitus ŽWittb. 106, 33 a j., hospodin ostřiehaj weſtie tvého i wiſtie tvého introitum et exitum t. 120, 8, prſiſtie adventus ŽKlem. 139ᵃ, przyſſczye syna božieho Krist. 84ᵃ, podle weſſczye brány iuxta introitum Pror. Jer. 19, 2, wyſſczye tvého ŽPod. 120, 8, nč. příští.

vedu, vésti, psl. vedą atd. – Impt. vedi, veď. pohnaný tolikéž (svědkův) wedy Rožmb. 134, wed t. 116. – Aor. sil. ved, véd atd.: sg. 3. douede pervexit Greg., (poustevník starce) do peleše vwede OtcB. 108ᵃ, (Ježíš) wéde jě duxit BiblB. Mark. 9, 2, (poustevník) když upatři starcě jdúce, inhed proti ňemu wynyde a do pelešě jeho wyde OtcA. 307ᵃ (t. j. víde zúž. z véde), on ji (lvici) popad i wyde ji do kláštera t. 184ᵇ (též), (mátě) děvečku przywyde OtcA. 48ᵃ, pl. 3. jakžto s. Pavel domluvi, tak jeho na smrt powedu Pass. 301, když ju na rozhranie przywedu, počě prositi t. 322 i pŕijěchu Ježíše i wywedu EvZimn. 44, ji (Kateřinu) z žaláře wywedu Kat. v. 2644 atd., často. – Part. vedl, dial. védɫ BartD. 1, 8 (zlin.), védɫa t. 60 (rožn.) atd. – Part. veden, subst, vedenie: uedena t. j. vedeňá vehiculo Greg.

věd- psl. vêd-. Z kořene tohoto jsou participia věda, vědúc- a vědom; viz o nich při slovese věděťi v § 132.

vid- psl. vid-. Z kořene toho jsou zase part. vida-, vidúc- a vidom, v. při slovese viděti v § 132.

vladu, vlasti, stsl. vladą, psl. voldą atd. V kmenu praesentním voldo-, volde- je přípona kmenotvorná vlastně -do, -de, v. § 16 (I., pozn.) – [144]číslo strany tiskuPraes. zle svým rozumem wladneſſ Kat. v. 1244 (omylem m. vladeš, rým: kladeš), jimiž ješťe mladost wlde AlxV. 346 (omylem m. vlade, rým: rytierstvo mladé). – Impt. ponížení výše wladte Dět. Jež. 4ᵇ. – Impf. Bracislav vladieše DalJ. 74 z rkp. V. – Aor. (Amazonské panie) sú poručily mužóm oránie a samy zemiú wladu DalC. 10. – Inf. sotně sobú wlazzty moha ApŠ. 147, wlaſty sobú AlxV. 1584, wlaſti budeš ŽKlem. 67, 15 a j., budeš wlaſty ŽWittb. 2, 9 marg., bude wlaſty dominabitur t. 71, 8 a j., bychom wiaſty mohli Pass. 307, ti budú zemij wlaſty Krist. 38ᵃ, bude wlaſty DalC. 4, (črt) wlaaſty bude myslí Štít. ř. 134ᵇ, člověk bude jím (koňem) wlaafty t. 135ᵃ, kto jinými móž wlaſti Kruml. 277ᵃ, údy nebude moci wlaſſty Chir. 228ᵇ, mečem wlaſti Háj. 114ᵃ. – Part. wlada všiem židovstvem Jid. 38, ve všem wlada t. 131, pojide sebú newlada AlxV. 1709. – Subst. verb. lidem, kterýž hospodin dal tobě k vladení Kar. 87. – Časem sloveso toto zaniká a nahrazuje se durativem vládnúti, obecným již v stč.

vzor nésti, nesu.

Sem patří slovesa třídy první s kořennou souhláskou sykavou -z, -s, na př. vez-, nes-. Kmen infinitivní slovesa vzorového jest nes-, kmen praesentní nes-o-, nes-e-. Tvary jeho jsou:

praesens indik.:

sg.

1. nesu

du.

1. nesevě, -va

pl.

1.nesem, -me, -my

2.neseš

2.neseta

2.nesete

3.nese

3.neseta

3.nesú, -au, -ou;

imperativ:

sg.

1. –

du.

1. nesvě, -va

pl.

1. nēsme, -my

2. 3. nesi, nes

2. 3. Nēsta

2. 3. neste-;

imperfektum:

sg.

1. nesiech

du.

1. nesiechově,-va

pl.

1. nesiechom, -me, -my

2.nesieše

2.nesiešta, -sta

2. nesiešte, -ste

3.nesieše

3.nesiešta, -sta

3. nesiechu;

-ie- ze staršího -iá-;

aorist silný:

sg.

1. nes

du.

1. nesově, -va

pl.

1. nesom

2. nese

2.neseta

2.nesete

3. nese

3.neseta

3.nesú;

aorist slabý:

sg.

1. nesech

du.

1. nesechově, -va

pl.

1. nesechom, -me, -my

2.(nese)

2.nesesta, -šta

2. neseste, -šte

3.(nese)

3.nesesta, -šta

3. nesechu;

[145]číslo strany tiskutvary jmenné:

inf. nésti, sup. nest;

participium

-nt: nesa, nesúc-;

-mъ: – –;

-: nesl, -a atd.;

-ъs: nes, nesši, nesše;

-nъ: nesen, -a atd.;

subst. verb.: nesenie.

K tvarům jednotlivým.

Praesens. Sing. 1. nesu, psl. nesą; dial. -o, -em atd., jako v § 54. – Sing. 2. neseš, psl. -šь. – Sing. 3. nese, z psl. nese. – Du. 1. nesevě, -va, stsl. -vê (-va). – Du. 2. 3. neseta, stsl. 2. -ta, 3. -te, na př. ruce sě wztrzeſſeta Štít. ř. 70ᵃ. – Plur. 1. nesem, -me, -my, psl. -mъ, -me, -my; dial. -mè atd., jako v § 54. – Plur. 2. nesete, z psl. -te; dial. –ťe atd., jako v § 54. – Plur. 3. nesú, psl. -ątь, na př. ktož neſvv práci Štít. ř. 62ᵃ, jižto paſuv lid mój Pror. 71ᵃ a j., nesú BartD. 1, 36 (blatn.) a j., slc. nesú; z je později -au, -ou: nesau, nesou, a dial. , -um atd. jako v § 54.

Koncovka kmene praesentního -se, -ze je změkčena v nář. laš. v -še, -źe (psáno též -sě, -zě): něśeš, veźeš, něśe, veže, vežemy, vežeće BartD. 1, 106, paśeš, paśe, paśemy, paśeće t. 124, něsě, vezě atd. t. 98.

Imperativ.Sing. 2. 3. nesi, nes, z psl. nesi; na př. ſpaſſy mě ŽWittb. 21, 22; ſpaſyz ny PísHosp., nč. nesi-ž atp.; otnes ote mne rúhotu ŽKlem. 118, 22, nes Us. – Du. 1. nesěvě, -va, 2. 3. nesěta, žádané podle stsl. nesêvê (-va), nesêta, nedochováno; za to bývalo 1. nesvě, -va, 2. 3. nesta, ale také to zde nedoloženo. – Plur. 1. nesěm, z psl. nesêmъ, nedochováno; za to je nesme Us.; dial. -mè atd., jako v praes. indik. – Plur. 2. 3. nesěte, z psl. nesête, nedochováno; za to opět neste: przineſte ŽKlem, 28, 1, svoji sě psi hryzte DalC. 85 atd., neste Us.; za -te je dial. -ťe atd. jako v praes. indik.

Od měkké přípony kmenové, potom zaniklé, změkčena v nář. laš, kmenová souhláska: něś, veź BartD. 1, 106, paś pl. 1. paśmy 2. paśće. pašče t. 124.

Imperfektum nesiech, -éch, -ich atd.; ze staršího -ⁱách atd., v. § 26 č. 4; stsl. nesêachъ atd. Na př. kat je (dva syny) na tržišče nesieše DalV. 56, paní sě hořem trzieſſieſſe Hrad. 141ᵇ, (on) jablečka hryzeſſe Otc. 308ᵃ, Hektor štít neſyſſe Troj. 107ᵃ, země se trzeſyſſe Alxp. 84; kteráž (dva muže) dřevo neſeſſta GestU. 297; Čechové na zed lezyechu DalC. 47, lidé trzyeſyechu ſye Pror. 116ᵇ atd.

[146]číslo strany tiskuAorist.

a) Aorist silný: nes psl. nesъ. V č. bývá slabika kořenná někdy zdloužena: nés-, léz-, a zúžena: nýs-, líz-. – Sing. 1. nes, psl. tiesъ: nalez kroniku u Boleslavi inveni Dal. úv. III (za to v jiných rkp. nálezech a nalezl sem), nenalez non inveni ŽWittb. 68, 21, nalez Davida sluhu mého inveni ŽPod. 88, 21. – Sing. 2. 3. nese, psl. nese, na př. naleze to dievčie rada DalC. 14, (lvice) vzemši jedno své kotě i wynyſe je velmi tišě OtcA. 399ᵇ, przigijde i naléze Ben. Jan. 11, 17, káza jemu do peci vlézti an ihned nic nepomeškav wlyze w pecz OtcA. 314ᵇ, an nic nepomeškav do peci wleze OtcB. 111ᵃ (místo stejné s předešlým), inhed wzpyſſtie ten had a jí z úst wylyze OtcA. 380ᵇ, (had) jie z úst wyleze OtcB. 138ᵇ (místo stejné s předešlým), potrzieſſe sě země, skály sě počěchu sědati Hrad. 92ᵃ atd. – Du. 1. nesově, -va, stsl. nesovê (-va), – du. 2. 3. neseta, stsl. 2. -ta, 3. -te, – plur. 1. nesom, psl. nesomъ, – a plur. 2. nesete psl. nesete nemají v č. dokladu. – Plur. 3. nesu, psl. nesą, na př. dievky nalezu jednu radu DalC. 13 když sě koráb roztroskota, tu nají jedni přievozníci nalezu Pass. 291, když bochnec przyneſu, svátý Petr vecě t. 296, anděli to tělo vzechu i neſu je na tu horu Kat. v. 3464, všichni údi sě wztrzaſu Hrad. 145ᵃ, (Čechové) z Polsky sto vóz zvonóv wywezu, jiných klenotóv mnoho odtud przywezu DalC. 43 atd.

b) Aorist slabý, střídný se stsl. nêsъ tuli, z pův. nēk-s-om, v č. není.

c) Aorist slabý sing. 1. nesech, stsl. nesochъ, na př. nálezech inveni Ol. Cant. 3, 4, nalezech DalJeš. úv. III, já ſie zſtrzeſech Nikod. 74ᵃ; – sing. 2. 3. nese jsou tvary aoristu silného; – du. 1. nesechově, -va, stsl. nesochovê (-va), nemá zde dokladu; – du. 2. 3. nesesta, -šta, stsl. 2. nesosta, 3. -ste, též; – plur. 1. nesechom, stsl. nesochomъ, též; – plur. 2. neseste, šte, stsl. nesoste, též; – plur. 3. nesechu, stsl. nesošę, na př. Egyptští.. nalezechu jě Ol. Ex. 14, 9.

Tvary jmenné.

a) Infinitiv nésti, psl. nesti; na př. bude je hryzti červ ŠtítOp. 420, kaž jablek natrsiezty Jid. 80 atd., nč. nésti, vézti atd. Us.

Slabika kořenná je dlouhá. Na př. by mohl neeſty Štít. ř. 98ᵇ, by bylo lehko neeſty břiemě t. 100ᵃ, chtiec napaaſti svú vóli t. 125ᵇ, přinésti, dovézti atd. Us., nést, vézt BartD. 1, 53 (dol.), nésť t. 76 (val.), niésť t. 44 (břez.), slc. niesť (= niésť), ňésc BartD. 1, 42 (hroz.), nýst t. 2, 160 (brn.), nýst, vízt, přinýst, dovízt atd. Us. ob.; také krátce vyslovované nysť BartD. 1, 82 (hran.), niść t. 100 (laš.) atp. svědčí kvalitou svých samohlásek v slabice kořenné, že tu bývala délka. – Vedle toho bývá však řečená slabika v nářečích také krátká, na př. nest chod., nest BartD. 2, 100 (drah.), paść, pašč t. 1, 124 (laš.). – Jako v § 58 a).

[147]číslo strany tisku-zt- mění se spodobou v -st-: vézti vysl. vésti; a tak bývá i psáno, nechtiec sě hryſty Štít. ř. 136, hryſti ovoce Ol. Prov. 1, 31.

Místo -ti bývá -t a dial. , -ci atd., jako v § 58 a).

b) Supinum nest, psl. nestъ, v č. nedoloženo (doklad: brali sú se past stád, ve Star. Sklád. I. str. XXVI, bez udání pramene, není jistý).

c) Participium -nt: nesa, nesúc-, psl. nesy, nesątj-. Na př. strachem trzaſa ſie Pass. 342, neſuvcz zbožie svá Pror. 21ᵇ, pokojné bydlo nalezuucz Pass