Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Jan Gebauer


[I]číslo strany tiskuČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD

HISTORICKÁ MLUVNICE JAZYKA ČESKÉHO

[II]číslo strany tiskuČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD

ÚSTAV PRO JAZYK ČESKÝ

Vědecký redaktor akademik František Ryšánek

[III]číslo strany tiskuJAN GEBAUER

HISTORICKÁ MLUVNICE JAZYKA ČESKÉHO

DÍL I

HLÁSKOSLOVÍ

NAKLADATELSTVÍ ČESKOSLOVENSKÉ AKADEMIE VĚD PRAHA 1963

[IV]číslo strany tisku© Nakladatelství Československé akademie věd 1963

[V]číslo strany tiskuJazyk slovanský byl původně jeden; praslovanský. Během času šířil se vzrůstem slovanského národa a zároveň štěpil i drobil se změnami vnitřními a vlivy zevními v různá nářečí. Výsledek tohoto rozvoje je slovanština dnešní. Jest to úhrn přemnohých slovanských nářečí, z nichž některá příznivými okolnostmi do popředí se dostala a za jazyky spisovné se povznesla.

Některé z těchto jazykův a nářečí jeví více shody a podobnosti vespolek, nežli s jinými; to vysvětluje se – zajisté právem – vnitřní příbuzností onde větší a tuto menší, a podle toho rozeznává se v dnešní slovanštině troje skupení jazykův a nářečí, totiž: 1. skupení východní (severovýchodní), ruské; 2. skupení jižní, k němuž patří bulharština, srbskochorvatština, slovinština; a 3. skupení západní (severozápadní), k němuž náleží čeština, srbština lužická, polština a zaniklá polabština. Skupení východní a jižní mají opět některé zvláštní shody vespolek, pročež brávají se také za skupinu společnou, jihovýchodní.

Jazyk český jest tedy člen slovanské skupiny západní (severozápadní) a má tu nejbližší příbuzné srbštinu lužickou a polštinu.

Pole jeho jest území souvislé, které se rozkládá po Čechách, Moravě, Slezsku (rakouském a částečně i pruském), Slovensku a malé části Dolních Rakous, a krom toho některé osady za hranicemi tohoto území.

Hraniční čáru českého území souvislého popisuje A. Šembera ve svých Základech dialektologie českoslovanské str. 1 takto: jde od Litoměřic v severních Čechách přes Turnov, Vrchlabí a Náchod okolo Landškrouna do Moravy, kdež postupuje severně od Olomouce [VI]číslo strany tiskua Hranic ke Krnovu, k Ratiboři v pruském Slezsku a k Fridku v Těšínsku; níže Fridka přechází na Slovensko, jde tu severním Trenčanskem a Oravou po Tatrách k Bardějovu, Uhváru a Humennému, dále okolo Košic k Rimavské Sobotě a ke Kostelním Moravcům, pak vedle Komárna k Prešpurku a Děvínu a poříčím Moravským k Cahnovu v Rakousích, odkudž se točí vedle Dyje přes Znojmo a Jemnici do Čech k Jindřichovu Hradci a jde pak na západ od Budějovic k Domažlicům a okolo Plzně a Budyně k Litoměřicům nazpět. Vně pak tohoto souvislého území jsou Čechové osazeni po různu, a to v počtu značnějším v Dolních Rakousích (zvl. ve Vídni), v Haliči a jiných zemích mocnářství Rakouskouherského, v Prusku, na Volyni a v Americe.

Příslušníků jazyka českého (československého) jest asi 7,930.000. Totiž – v číslech okrouhlých – v mocnářství Rakouskouherském podle sčítání r. 1890 asi 7,650.000 (v. Tille-Metelka, Statistika mocnářství Rakouskouherského pro vyšší třídy škol středních 1892, str. 82; v tom čísle je pravděpodobná korrektura sčítání částečně nesprávného, podle něhož bylo Čechoslovanův v zemích rakouských 5,472.871, v uherských 1,910.279); v Prusku podle sčít. 1890 70.000; a podle odhadu na Volyni 60.000 a v Americe 150.000. V čísle 7,930.000 zahrnuti jsou i uherští Slováci, kteří od českého jazyka spisovného odstoupivše, také zvláště se počítají; Čechů bez Slováků jest 5¾ millionu.

Nahoře vytčené české území souvislé stýká se na jihovýchodě s maďarským, na severovýchodě s ruským a polským; ostatek, tedy převážnou většinou, otočeno jest živlem německým. Bývalo větší než je nyní, ale během času valně se zmenšilo. Zejména kde jazyk český hraničí s německým, všude překročila němčina meze bývalé a rozšířila se na újmu jazyka českého, a kromě toho i uvnitř pole českého prostoupila němčina živel český a místy vznikly i některé německé ostrovy; vše pak to dělo se jednak osazováním obyvatelstva německého na území českém nebo těsně na hranicích jeho, jednak němčením obyvatelstva českého.

V letech 50tých našeho století odstoupili Slováci od společného jazyka spisovného a jali se psáti nářečím svým; pole jazyka československého se tím nezmenšilo, ale nastala v písemnictví značná újma českému jazyku spisovnému. –

Čeština v rozloze své dnešní je skupení českých nářečí; a tím byla i v době pravěké, jen že nářečí byla tu poněkud jiná nežli jsou dnešní, neboť během času vykonaly se i tu mnohé změny. Z nářečí [VII]číslo strany tiskučeských vynikla a do popředí vstoupila čeština spisovná. Také ona jest jenom nářečí, a to nářečí ze skutečného života vzaté. První písař český chtěl zajisté psáti, a pokud toho dovedl, zajisté i psal tak, jak sám mluvil a jak se mluvilo v jeho okolí, v jeho nářečí. Tak činili první písaři vůbec a jinak nelze si věc ani mysliti. Také písaři pozdější měli každý své nářečí; ale ti měli již možnost, čísti spisy svých předchůdcův a přijímati jazyk tu nalezený, pokud se lišil od nářečí jejich. Písemnictví české mělo na začátku a dlouho potom své hlavní pěstitele v Čechách a své střediště v Praze. Střediště pražské bylo dlouho jediné a vždycky střediště hlavní. Nářečí, kterým se tu psalo, bylo tedy nářečí toho plemene slovanského, které v krajině pražské sídlilo a Čechy se nazývalo (kdežto v krajině žateckė bydlilo plémě Lučanův, v boleslavské plémě Charvatův atd.) a jehož jméno potom na všecko obyvatelstvo v Čechách se rozšířilo, – nářečí středočeské povýšeno za jazyk spisovný. Tento jazyk spisovný spolu se všemi českými nářečími nazýváme jménem úhrnným jazyk český.

Nářečí možno napočítati více nebo méně podle toho, volí-li se k rozeznávání jich více nebo méně známek rozeznávacích. V skutku lišíme se poněkud každý jednotlivec od soukmenovců nejpříbuznějších, a máme tedy každý nářečí svoje; ale rozdíly jsou zde málo patrné a nehledí se k nim. Patrnější jsou rozdíly v jazyku jednotlivých území menších i větších; nářečí, která se tu nalézají, dostávají pak podle těchto území a jejich obyvatelův i svá jména, na př. nářečí hanácké, valašské, domažlické atd. Jednotlivá nářečí jsou si vespolek více méně podobna a podle toho sestavují se ve skupiny, v nichž vedle nářečí hlavního skupeny jsou obměny další jako podřečí a různořečí.

V češtině jsou rozdíly dialektické od pradávna. V památkách písemných vystupují patrně již ve XIV stol., Hus některé z nich vytýká výslovně, Blahoslav (r. 1571) uvodí mnohé, atd.

V češtině nynější rozeznává A. Šembera nářečí

a)české, jež dělí se v podřečí: 1. západní (s různořečím domažlickým a lužnickým), 2. střední a 3. východní (s různořečím krkonošským);

b)moravské, jež se dělí v podřečí: 1. západní (s různořečím podhorským, horským, dolským a hanáckým) a 2. východní (s různořečím dolnobečevským, hornobečevským, oderským a opavsko-ostravickým);

c)slovenské, jež se dělí v podřečí západní, střední a východní.

[VIII]číslo strany tiskuNářečí moravská důkladněji prozkoumal a popisuje Fr. Bartoš ve spise Dialektologie moravská (díl I., 1886), a dělí je v nářečí:

1. slovenské (s různořečím zlínským, záhorským, pomoravským a několika uherskoslovenskými); 2. dolské; 3. valašské (s různořečím valašským, hranickým, starojickým, keleckým); 4. lašské (s různořečím lašským a severoopavským); 5. hanácké; 6. horácké a 7. české. –

Jazyk český poznáváme a známe ze živých nářečí, z knih a theoretických mluvnic doby novější a nynější a z památek dochovaných z doby minulé. Památky tyto, nehledíme-li k starším slovům ojedinělým a porůznu zachovaným jakož i k českým stopám v nejstarších textech staroslovenských, začínají se od polovice stol. XIII, jdou od té doby nepřetržitě a jsou čím dále tím hojnější. V nich vidíme a poznáváme jazyk český dob minulých; nejeví se nám tu všecek a v té úplnosti, v jaké se nám jeví čeština nynější v nářečích a v písemnictví naší doby, ale přece jej poznáváme s velmi značné části. Zejména poznáváme, že jazyk český již na počátku této fase byl individuálně rozvitý, t. j. jisté charakteristické vlastnosti, kterými od slovanštiny ostatní se liší, byly v něm již vyvinuty. Poznáváme dále, kterak jazyk potom, v době své historické, změnami charakteristickými stále se přetvořuje; změny ty vyvinují se s počátku rychle, ale potom jsou čím dále tím více zdržovány rostoucím vlivem činitelů konservujících, zejména jazyka knižného, života veřejného, kostela a školy, a postupují jen znenáhla a zvolna. Poznáváme také ledacos z obecných nářečí, když spisovatelé od konvenience spisovné ustupují a zvláštnostem nářečí svých povolují. A poznáváme výsledek toho vývoje, jazyk český nynější a jeho různá nářečí. Doklady všeho toho podává na svých místech historická mluvnice. Úhrnem vidíme a prohlédáme šestistyletou fasi jazyka individualně vyvinutého, vidíme v ní a prohlédáme řadu proměn, jimiž ráz téhož jazyka dále a stále se obměňuje. Dlouhé, po šest set let dokumentované trvání a bohatost charakteristickými změnami vnitřními jsou zároveň vlastnosti, které vývoj jazyka českého zvláště poučným činí. –

Vzdělání mluvnického dostává se jazyku českému – mimo Husův traktat o pravopise, o němž viz zde dále na str. 13 a 14, – od stol. XVI. Prvním pokusem české mluvnice jest „Grammatika česká“ Beneše Optata, Petra Gzela a Václava Philomatesa (vytištěná r. 1533); obsahuje „orthografii“ t. j. několik prvopočátečných výkladů o psaní, o výslovnosti a interpunkci (od Optata a Gzela), a „etymologii“ (od Philomatesa), kdež podle mluvnice latinské (t. zv. Donata) probírají se jednotlivé třídy slov a ukazuje se, jak se co [IX]číslo strany tiskulatinského po česku správně nebo nesprávně vyjadřuje. Z mluvnic dalších je důležitá mluvnice Jana Blahoslava (dokonaná 1571, vyd. Hradil a Jireček 1857); hojná sbírka výkladův, jež ovšem na mnoze do slovníka, do stilistiky a poetiky patří. Mluvnice Matouše Benešovskélio Philonoma (1577) má jen vzory skloňovací a časovací. Úplná jest ve smyslu své doby mluvnice Benedikta Nudožerského (1603); je rozdělena ve dvě knihy a učí v knize první (de etymologia, = nauka o slově) o hláskách, o skloňování, o tvoření některých kmenův, o časování, o příslovci a o spojce, a v knize druhé (de syntaxi, = nauka o skladbě) o shodě (v čísle, rodě, pádu, osobě), o vazbách pádových atd. Mluvnice Václ. Rosy (1672) dělí se ve čtyři díly (orthographia, etymologia, syntaxis, prosodia) a podává všecko zevrubněji, než která mluvnice před tím. Je psána latinsky, částečně s parallelním překladem českým. Část česká jest jazykem chybná a smutným svědectvím, jak jazyk český v samé Praze byl klesl, když i Rosa, zajisté jeden z nejupřímnějších jeho příslušníkův a nejpilnějších jeho pozorovatelův, tak chatrně jím vládl. Pro tento nedostatek odsuzuje se druhdy Rosova mluvnice všecka; neprávem, neboť krom vytčené vady je to naopak práce na svůj čas dobrá, ano částečně (ve výkladech o kolikosti děje slovesného) práce vynikající. Výtahem z ní jest mluvnice Václ. Jandita (lat., 1704 a j.). Též podle mluvnice Rosovy je vzdělána a pilně dále vypracována mluvnice, kterou sepsal Pavel Doležal (lat., 1746), dílo na svůj čas znamenité. Dílem též výtahem z Rosy, dílem prací vlastní jest pověstná mluvnice Václ. Pohla (něm., 1756 a j.). Pohl byl úplně bez přípravy, ano beze smyslu pro práci grammatickou; tvoří a přetvořuje slova podle libovolných nápadův; sotva je kde na světě příklad jemu v tom podobný; mluvnice jeho je svou špatností památna; a že mohla tiskem vycházeti (ve čtveru vydání), je svědectvím nejhlubšího úpadku jazyka českého.

Na sklonku stol. XVIII počíná se v Čechách přísnější bádání vědecké. To jeví se také v mluvnici a vynikají zde zvláště Tomsa, Pelzel a Dobrovský.

Frant. Tomsa († 1814) obíral se též jazykem starým, snad první po staletích četl proto také Štítného, a vydal mluvnici (něm., 1782), kdež dílem (v paradigmatech a j.) přidržuje se Doležala, většinou pak samostatné a pilné přemýšlení jeví.

Frant. Pelzel, první professor českého jazyka a literatury na universitě Pražské († 1801), založil svou mluvnici (něm., 1795, 2. vyd. [X]číslo strany tisku1798) na spisích stol. XVII a XVIII; dílo na svůj čas výborné a zejména také po stránce methodické pečlivě propracované. Z Pelzla těžil jeho nástupce v úřadě professorském Jan Nejedlý, jehož mluvnice (něm., 1804) je zpracována většinou z Pelzlovy.

Jos. Dobrovský († 1829) uznáván jest ode všech svých vrstevníkův jako nejdůkladnější badatel a znatel jazyka slovanského a českého. Práce jeho přípravné sahají též do století předešlého; mluvnice soustavná. Ausführliches Lehrgebäude der Böhmischen Sprache, vyšla r. 1809 (2. vyd. 1819). Snaha, vyčerpati všecku látku a zpracovati ji soustavně, jeví se zde měrou svrchovanou.

Mluvnice pozdější mají skoro vesměs jen cíl školní na zřeteli. Co se týká pečlivého propracování látky, zůstávají mluvnice Dobrovského, Pelzlova i Tomsova dosud vzorem. Vzhledem pak k obsahu vynikl Šafařík, rozšířiv obor mluvnice české vzděláním mluvnice staročeské (1845), a vynikli Václ. Zikmund a ještě více Frant. Bartoš vzděláním dotud málo pěstované skladby. Také nářečím dostalo se zvláštních popisův: Šembera vydal své Základy dialektologie (1864), Bartoš Dialektologii moravskou (I., 1886), kteréžto práce obě byly připomenuty již nahoře, dále M. Hattala a před ním Bernolák (1790) vydali mluvnice nářečí slovenského, atd.; jiné sem hledící popisy vyčteny jsou v tomto díle v abecedním vysvětlení zkratkův str. 666 a násl.

Mezitím prospívala také srovnávací mluvnice slovanská a prospíval vůbec jazykozpyt srovnávací; že z toho obého kořistila i mluvnice česká, rozumí se samo sebou. –

Na konec ještě slovo o Historické mluvnici, jejíž první díl tuto vydávám.[1] S náležitými díky připomínám, že tiskovou korrekturu tohoto dílu čtli se mnou pp. prof. Jos. Zubatý a Václ. Flajšhans a upozornili mne tu na nejednu mezeru a nesprávnost, kterou jsem mezi tiskem mohl vyplniti nebo napraviti. Vyslovuji krátce, že je to výsledek práce přemnohé a intensivní. Byloť třeba nejen většinou od základu nově stavěti, nýbrž skoro veskrze i látku k stavbě teprve shledávati a sbírati.[2] Při shledáváni látky měl jsem platnou pomoc od některých svých žákův a vučencův, zejména od některých členů semináře slovanského, kteří v pracích seminárních a jiných příspěvky mi poskytovali a bohdá také příště poskytovati budou. Vyslovuji to zde s díky a spolu připomínám, že při posledním díle této mluvnice hodlám podati seznam, kdo zejména a čím mi přispěli; nyní seznamu takového nepodávám, poněvadž by byl pro díly příští neúplný, a oznamuji to prozatím v seznamech občasných, v tomto díle na str. 666 udaných. Postu[XI]číslo strany tiskupoval jsem tím způsobem, že jsem sbíraje a třídě látku pracoval o všech částech mluvnice zároveň, takže zhruba, t. j. ve skizzách, všecky díly její stejně pokračovaly a stejně daleko dospěly. Spolu s mluvnicí zakládal jsem si staročeský slovník.

Mluvnice dělí se obyčejně ve čtyři díly, jež jsou: I. hláskosloví, II. kmenosloví, III. tvarosloví, IV. skladba. Téhož rozdělení držím se také v mluvnici této. Přikročiv k tisku vydávám tuto díl první, hláskosloví. Díly ostatní, dá-li mi Bůh života a síly, mají tímto pořadem následovati: nejprvé chci vydati tvarosloví (v jednom díle anebo, bude-li třeba, ve dvou částech, totiž skloňování a časování); potom odporoučí se, aby před kmenoslovím a skladbou byl vydán staročeský slovník; po něm chci se vrátiti k mluvnici a vydati ostatní dva její díly (skladbu snad opět ve dvou částech, totiž větosloví a skladbu ve smyslu užším). Vlastně měl by i u vydání mluvnice býti pořádek ten, v jakém její díly právě byly uvedeny; ale příčiny praktické – hlavně aby v slovníku byla pohotově snůška příkladů a dokladů – odporoučejí a omlouvají odchylku od pořádku toho.

V mluvnici historické mají býti vyčerpány všecky prameny jazyka a mají býti výklady vědecky správné. To je ideal historické mluvnice dokonalé. Že toho idealu má práce nedosahuje, zajisté netřeba připomínati. Co se týče pramenů, mám vyčerpány velmi hojné a je v nich jazyk český a jeho šestistyletý proud zastoupen a reflektován bohatě; ale úplné toto zastoupení není, jest zejména již ze stol. XV dosti a od XVI čím dále tím více pramenů nepoužitých, v nichž se zajisté ledacos ještě nalezne, co odjinud dosvědčeno není. Mnoho také vyjde ještě na jevo z obecných nářečí, zejména když popisovatelé jejich přísně se budou-držeti mluvnické soustavy vědecké a podle jejích kategorií budou hledati a tříditi fakta dialektická. Co se pak týče výkladův, bude zajisté třeba někde oprav a místy i nových zkoumání. Látka je příliš hojná a předmět často velmi nesnadný; práci bude třeba stále doplňovati a podle nových hlediští stále obnovovati. Snažil jsem se, abych vykonal plného úkolu, který Historické mluvnici v ideálním slova smyslu náleží, co možná nejvíce; kolik jsem vykonal a s jakým zdarem, o tom budou souditi jiní.

[XII]číslo strany tiskuJeden úsudek – svrchovaně benevolentní – stal se mi znám již napřed. Pan dvorní rada prof. Ed. Albert, vynikající ve svém oboru jako celebrita prvního řádu, vyniká také tou vzácnou vlastností, že zůstává věrným synem svého národa a má bedlivě na pozoru veškeru jeho snahu a činnost duševní, i když jest ze středu českého vytržen a v kruhu cizím na místo velice čestné povýšen. Dal to skvěle na jevo v době nedávné, když vydal nejlepší studii o Vrchlickém a německé anthologie z básnictví českého a z Vrchlického, jimiž české básnické literatuře velmi vzácného uznání za hranicemi jazyka českého dobyl. Všímal si také prací mých, poučoval se o nich a pojal o nich mínění tak příznivé, že pro jich vydání spontanně nabídl munificentní podporu. Skutek ten mluví sám sebou, výkladu mu netřeba; pročež oznamuji jen krátce, že má Historická mluvnice vychází s velice značnou podporou p. dvor. rady Alberta. Jak vážné můj přítel tu měl pohnutky, oznámí svým časem české veřejnosti sám. Já vykonávám jen svou povinnost, když za přátelský Jeho skutek a na důkaz upřímné vděčnosti dílo své Jemu posvěcuji.

V PRAZE dne 19. března 1894.

J. Gebauer.

[1]číslo strany tiskuHláskosloví jest nauka o hláskové stránce slova. Při výkladech hláskoslovných máme na mysli – není-li co jiného připomenuto – slovo vyslovené hlasité a v souvislosti větné.

Hláskovou stránku slova činí jeho hlásky, seřazené jistým pořádkem a složené v slabiky, jež se vyslovují jistým hlasem a jistou časomírou (kvantitou). Na př. hláskovou stránku slova starý ve větě „starý hřích činí novou hanbu“ činí

hlásky: s, t, a, r, ý,

seřazené v řadě: s-t-a-r-ý,

složené v slabiky: sta-rý,

kteréž obě vyslovují se hlasem stejně vysokým, a při tom

prvá s přízvukem a druhá bez přízvuku: sta-rý,

prvá krátce (  ͜ ) a druhá dlouze (–): sta-rý =  ͜ –.

Změna na stránce hláskové se stane, když něco v těchto věcech se změní: buď že hláska některá se změní ve své jakosti, nebo že některá hláska se přidá, nebo se vynechá, nebo že se pořádek hlásek nebo slabik změní, nebo že se změní složení slabikové, nebo výška hlasu, nebo přízvuk, nebo kvantita, anebo když se těchto věcí změní několik zároveň.

Popis a výklad hláskové stránky jazyka českého a jejích změn podáváme ve dvou částech:

v části první jednáme o hláskách, v oddílu prvním o samohláskách, v druhém o souhláskách; a to o jejich původu ze střídnic starších, praslovanských a indoevropských; o jejich proměnách kvalitativních; a o jich přisouvání a odsouvání; proměny kvalitativní, přisouvání a odsouvání hlásek spojujeme (v §§ 92 220 a 258 455) z příčiny praktické, abychom je jedním probráním hlásek vyložiti mohli; –

v části druhé pak je řeč I. o přesmykování, II. o slabikách, jejich skladu a rhythmu, III. o přízvuku a výšce hlasu, a IV. o kvantitě.

V roztřídění tuto předloženém hledí se ku předmětu, který se popisuje a na němž proměny se jeví; roztřídění je takové, jaké tento předmět sám na ruku dává.

Roztřídění jiné nabízí se pro proměny hláskoslovné, totiž roztřídění podle příčin, ze kterých proměny vznikají. Příčiny tyto jsou dílem fysiologické, dílem psychologické.

[2]číslo strany tiskuPříčiny fysiologické jsou v mechanismu našich mluvidel a jeho práci. Tím způsobem proměnilo se na př. duša v dušě (nč. duše): místo, kde se v ústech děje vlastní nastrojení pro š (na podnebí), je vzdáleno od místa pro a (na hrdle); mluvidla při mechanické práci posunují článkování a blíž a blíže k š, tím ruší se kvalita a víc a více, až zazní ě. Tím způsobem proměnilo se dále nádcha v nátcha: pro d má puštěn býti do nastrojení ústního proud zvučný, pro ch proud bezezvuký; mluvidla při mechanické práci pustí proud pro ch určený již pro d, a místo nádcha zazní nátcha. A týmže způsobem, fysiologicky, proměnilo se také stč. kvtu ve ktvu: ve skupení kvt je hláska trvací (v) mezi dvěma raženými (k, t), vysloviti skupení takové je mluvidlům velmi nesnadno, vyskytlo se t. zv. přeřeknutím vyslovení ktvu, a to se stalo pravidlem.

Původu naproti tomu psychologického jsou proměny, buzené a přivoděné rozmanitými druhy analogie. Na př. bylo bezpochyby psl. novętь, ale to se změnilo v devętь, analogií podle sdruženého desętь; bylo stč. veždajší, ale změnilo se v nč. vezdejší, mylnou etymologií, která se domnívala, že v slově tom je předložka ve- a příslovce zde-; je správné mohu, ale mění se v ob. můžu, podle sdruženého můžeš…; atd. –

Oboje tyto změny, fysiologické i psychologické, dějí se jak říkáme samy sebou, t. j. bez vědomí a bez úmyslu mluvících; vědomě a s úmyslem dějí se jen změny, kterým theoretikové dávají podnět.

Změny vzniklé z příčin fysiologických jsou proměny hláskoslovné vlastní.

Změny ty dějí se ve svých mezích časových. Na př. aj se proměnilo v ej: daj - dej, najvajš - nejvejš. Změna ta dála se v XV a XVI stol. V době pozdější se již neděje; obecné tvary 3. os. množné, jako (oni) dajʼ, volajʼ, dělaj’ atd. (místo dají atd.), vznikají až v době novější, když pravidlo o změně aj-ej již nepůsobí, a zůstávají tedy nezměněny.

Tytéž změny dějí se dále ve svých mezích místních. Na př. táž změna aj-ej vykonala se v Čechách a v Moravě západní a střední; v nářečích východomoravských, slovenských a na dalším území slovanském se neprovedla.

Změny tyto dějí se krom toho ve svých časových a místních mezích důsledně.

Výjimky vyskytují se namnoze zdánlivé. Na př. změnou aj-ej změnilo se také vajce ve vejce. Ale v gen. plur. vajec a v slovích vajíčko, vaječný atp. zůstává -aj-, a to zdá se býti výjimkou; výjimka ta jest jen zdánlivá, neboť změna aj-ej vykonala se jen tehdy, když hlásky -aj- byly v slabice společné; tak bylo ve vaj-ce a proto se zde změna ve vej-ce vykonala; ale v gen. plur. va-jec, ve va-jíčko atp. patří -a-j- do slabik různých a proto změna v -ej- se nevykonala.

Jestliže někdy přece výjimky skutečné se vyskytují, nejsou libovolné a svědectvím proti důslednosti pravidla hláskoslovného, nýbrž mají [3]číslo strany tiskuzase příčinu svou, příčinu, která se stavěla pravidlu na příč a způsobila v něm nějaké zmatení (turbaci). Na př. vedle imperativů volaj, volajte atp (třídy V. 1ᵃ) byly imperativy kaj, kajte atp. (tř. V. 4); když začalo působiti pravidlo o změně aj-ej, měnilo se volaj, volajte ve volej, volejte, a měnilo se rovněž tak kaj, kajte v kej, kejte; v imperativech vzoru volaj, volajte dála se změna v -ej bez překážky a vykonala se bez výjimky; naproti tomu při imperativech vzoru kaj, kajte nastala turbace; v indikativě praes. kaji, kaješ, kaje atd. bylo -aj- právem nezměněné (poněvadž tu -a-j- patří do slabik různých), a toto praesentní -aj- bylo příčinou, aby se -aj- zachovalo také v imperativě a aby nepodléhalo změně v ej, které podle pravidla obecného podlehnouti mělo a které by jinak – bez ukázané turbace – zajisté bylo podlehlo.

Dvoje tyto proměny na stránce hláskové – proměny vzniklé z příčin fysiologických a proměny způsobené příčinami psychologickými – dlužno teoreticky lišiti. Ale není možná, prakticky odlučovati naprosto jedny od druhých v grammatických výkladech. Na př. nč. sázel-sázeli vyvinulo se z bývalého sáȥał-sáȥali (ȥ vyslov dz); změn je v tom několik a jsou původu dílem fysiologického, dílem psychologického; sáȥali změnilo se v sázěli (z příčiny fysiol.) a dále v sázeli (též), sáȥał pak změnilo se v sázel (analogií, z příč. psychol.); vykládaje změnu sáȥali-sázěli nemohu pominouti změny sáȥał-sázel, při změně vzniklé z příčiny fysiologické vykládám zároveň změnu vzniklou psychologicky. A jako v případě tomto, tak i v přemnohých jiných. Z toho pak vyplývá, že v hláskosloví, které si béře za úkol vylíčiti všeliké proměny stránky hláskové, nemůže se hleděti jenom ku proměnám vzniklým z příčin fysiologických, nýbrž že se v něm mají popisovati a vykládati také změny vzniklé z příčin psychologických, pokud účinek jejich jinam než mezi proměny stránky hláskové vřaditi nelze. –

Názvy proměn, jež se jeví na stránce hláskové, jsou většinou původu staršího, jako skoro všecka terminologie grammatická. Některé nejsou správné nebo přiměřené, na př. když se praví o některé hlásce, že se „přisouvá“ neb „odsouvá“; v slovích těch mohl by se spatřovati význam a smysl, jakoby změny jimi pojmenované se děly vědomě nebo dokonce úmyslně, a to byl by smysl nesprávný; proto bylo by lépe říkati, že slovu hláska přibývá nebo že z něho vypadá, neboť hláska tu přibývá nebo vypadá bez úmyslu, ano bez vědomí mluvících. Ale ujaté názvy terminologické není radno měniti; proto se pokud možná zachovávají, jenom smysl se jim podle potřeby dává jiný, než měly snad předtím. Pravíme na př. podle přijaté terminologie, že v zábsti je s přisuto, a výkladem ukazujeme, jak se to stalo a jak tedy „přisutí“ zde rozuměti; pravíme, že v pletti-plésti se změnilo tt v st, a výklad ukazuje, že se tu nezměnilo prvé t v s, jak se na pohled zdá, nýbrž že se tu stalo něco jiného; atd. Mnohdy nevidíme a nepoznáváme nic více, než zjevný výsledek, na př. když za starší nrav [4]číslo strany tiskuje pozdější mrav; tu nelze vykládati, proč a jak se změna stala, a třeba přestati na konstatování, že tu změna ta neb ona jest. Někdy je také třeba ukazovati a takořka upozorňovati na změny zdánlivé a domnělé, a mylné zdání opravovati; na př. místo z-daleka, z-blízka atp. říká se dial. z-daleky, z-blízky BartD. 34 (slov.) a j., je tu na pohled a změněno v y ale zdání to je mylné, věc vyvinula se jinak (v. § 108).

Zvláštní změny hláskové bývají v slovích přejatých (cizích). Příčina toho je v tom cizím prostředí, z něhož které slovo přejato. Kde se věc taková vyskytuje, je třeba zvláště vytýkati, že je to zjev na slově přejatém. Tu bývá také rozdíl časový a rozdíl vrstvový. Na př. v biřmovati z lat. firmare, přejatém v době staré, je f- změněno v b-, kdežto v slově firma, přejatém v době nové, f- zůstalo nezměněno; lat. secretarius přejaté do vrstvy knižné zní sekretář, a ve vrstvě nářečí obecných cekretář; z lat. mustum je stč. mest, z něm. Most je nč. mošt; atd. Tyto zvláštnosti vyskytují se jen v přechodu z prostředí cizího do jazyka českého; když tento přechod je vykonán a slovo cizí náležité se ujalo, podrobuje se dále všelikým pravidlům jazyka českého.

[5]číslo strany tiskuČást první.

Hlásky; jejich proměny; přisouvání a odsouvání.

Hlásky české vyvinuly se ze slovanských – praslovanských –, a tyto z původních indoevropských – praindoevropských –.

Za praindoevropské pokládáme v daném příkladě ty hlásky, ve kterých jednotlivé čelné jazyky indoevropské se shodují anebo ke kterým svými střídnicemi ukazují. Týmže způsobem sestrojujeme si původní indoevropské tvary. Na př. adjektiva stsl. novъ, lat. novus, ř. νέϝος, skr. navas… vedou k tomu, že bylo adjektivum původní neṷos, že v něm byla souhláska n-, dvojhláska eṷ-, atd., že české ov v nový a psl. ov v novъ je střídnicí za původní eṷ, atd.

Za praslovanské pokládáme v daném příkladě ty hlásky, ve kterých jazyky slovanské jednotlivé se shodují anebo ke kterým svými střídnicemi ukazují. Týmže způsobem poznáváme nebo sestrojujeme také psl. tvary. Např. ve všech slovanských jazycích jest aqua = voda, je to tedy slovo praslovanské, a praslovanské jsou i všecky jeho hlásky; – slovo žena je psl., poněvadž tak zní stsl., srbchorv., sln., čes. a rusky a poněvadž pol. a luž. žona k staršímu žena ukazuje; – podobně vyplývá ze stsl. nąžda, rus. nuža, pol. nędza, slc. núdza, čes. nouze atd., že bylo psl. nądja; nč. ou, z a slc. ú, dz atd. jsou tutéž střídnicemi za psl. ą a dj, atd. –

Některá slova zachovala se v té podobě hláskové, jakou měla v době předhistorické a původní; na př. lit. sūnus je spolu tvar praindoevropský, stsl. rąka je spolu psl. V oboru slovanštiny má zvláště stará slovenština mnoho příkladů, které jsou zároveň psl.; příklady takové můžeme klásti místo praslovanských, a tak častěji též činíme.

V slovích přejatých dlužno jest rozeznávati hlásky, jež které slovo má v jazyku svém původním anebo v prostředí, z něhož bylo přejato, a hlásky, jež má v jazyku, do něhož je přejato. Na př. za lat. păgānus má slovanština poganъ, za Jesus je č. Ježúš, Ježiúš, Ježíš atd. Hláskami původními rozumějí se tu někdy hlásky jazyka cizího, na př. Jesus, někdy pak ty hlásky, které jsou nejstarší ve formě přejaté, na př. v Ježúš jest ú původní proti pozdějšímu -iú- a -í-.

[6]číslo strany tiskuPoznamenání. V historické mluvnici jazyka českého nejde o to, abychom předhistorické a prapůvodní jeho hlásky a tvary- hledali a konstruovali; nýbrž o to, abychom jazyk historicky daný pochopili v souvislosti s tím, co o fasích jeho předhistorických – praslovanské a praindoevropské – jistého nebo pravděpodobného nalezeno. V hláskosloví jde tedy o výklad hlásek slovanských z indoevropských, a dále střídnic českých z hlásek praslovanských.

Střídnice české bývají za touž psl. hlásku rozmanité, někdy se jich vystřídá během času několik; na př. za psl. ę v pędь je č. , p d, pak ie, pied, pieď, a na konec í, píď. Zde půjde nám především o střídnice české nejstarší, o ty, které byly na počátku historické doby jazyka českého a namnoze i před počátkem tímto; střídnice pozdější budou tu připomínány jen při příležitosti a podle potřeby, výklady o nich vlastní následují na svých místech doleji (v hlavě III. oddílu prvního i druhého). –

Při střídnicích českých bývá třeba ukazovati, kde se která vyskytuje za jistou hlásku praslovanskou. V následujících výkladech hleděno k tomu při koncovkách tvarův ohnutých, krom toho pak zvláště tu, kde střídnice česká nejstarší je kvalitativně jiná, než bývalá hláska praslovanská; podávati vždycky a všude lexikálně úplné výčty dokladů potřebí nebylo.

Roztřídíti případy, t. j. slabiky, kde jaká střídnice se vyskytuje, není věc snadná. Vědecky odporoučí se roztřídění slabik těch v kořenné, příponové a flexivní, jak je má Miklosich. Ale mnohdy nalézá se, že střídná hláska patří slabikám dvěma různým, na př. v č. nesú = psl. nesątь = pův. neḱo-nti patří č. ú a psl. ą s polovice slabice kmenové, s polovice pak příponě flexivní, atd. Hledě k těmto a jiným obtížím, jež jsou při střídnicích českých větší než při stsl., dal jsem přednost roztřídění více praktickému a rozeznávám slabiky a) v nitru slov a mimo koncovky tvarův ohnutých a b) v koncovkách tvarův ohnutých. Ovšem ani zde nelze se vyhnouti kollisím vždycky a naprosto, na př. aor. pě, sg. nom. dušě a j. mohou se klásti do a) i do b).

Popis a roztřídění hlásek.

Pro další výklady je třeba, podati také popis a roztřídění hlásek, zvláště českých. Oboje podává se nejbezpečněji podle známek, které pozorujeme při vyslovování.

Když mluvíme, pracuje jistá část našeho ústrojí tělesného. Ústrojí tělesné, které při mluvení je činné, nazýváme mluvidly.

Můžeme je rozložiti ve dvě části; částí první jsou plíce a průdušnice se svazy hlasovými, částí pak druhou jsou dutina ústní a nosní a mluvidla v dutině ústní.

I. V části první jsou plíce při mluvení činné tím, že nabírají vzduch a vytiskují, vydychují jej zase ven. Proud vzduchu do plic nabíraného i proud vydychovaný chodí skrze průdušnici. Průdušnice je trubice chruplavkovitá a končí se v té výši, kde máme na krku tak zvaný ohryzek. Uvnitř [7]číslo strany tiskuje potažena blanou a blána tato vybíhá přes konec průdušnice a tvoří zde dva blanové svazy. Otvor na konci průdušnice můžeme zvláštními svaly porozšířiti nebo zúžiti. Rozšíříme-li jej, napnou se oba svazy více méně a zakryjí otvor trubice se dvou stran, nechávajíce mezi sebou jen úzkou štěrbinu; v tomto stavu podobají se svazy bláně na bubínku napaté a v polou rozříznuté. A zúžíme-li zase ústí průdušnice, přestane i napětí svazův.

Mluvíme za proudu výdechového (exspiratorního). Proud tiskne se z plic a prochází skrze průdušnici a mezi svazy.

Jsou-li svazy napaty, tedy rozechvějí se, s nimi rozechvěje se i proud dechový a tím chvěním vzniká zvuk, proud stává se zvučným. Zvuk tento je základem hlasu lidského; svazy nazývají se proto svazy hlasovými a štěrbina mezi nimi štěrbinou hlasovou.

Jsou-li svazy nenapaty, tedy ovšem se nerozechvějí a proud vychází bezezvuký. Také proud bezezvuký můžeme slyšeti; ale co tu slyšíme, není zvuk od svazů hlasových pocházející, nýbrž šum, jenž vzniká třením proudu, na př. při hláskách s, c, š, č.

Proud může býti rozdílný podle síly, prudší nebo mírnější; oboje máme ve své moci svalstvem, kterým se plíce stahují, když vydychujeme.

Úkolem této části mluvidel – od plic až ke svazům hlasovým – jest, aby způsobovaly a udržovaly proud; a to proud rozdílný podle jakosti (zvučný nebo bezezvuký), a rozdílný také podle síly (mírný nebo prudký).

II. Dutina ústní a nosní je souvislá a proud (zvučný nebo šumný) vzbuzuje v ní resonanci; jest to dutina resonanční. Rozdílná podoba její činí rozdílnou resonanci, a rozdílná resonance činí rozdílné hlásky. Každé hlásce přísluší jistá zvláštní podoba dutiny resonanční. Nastrojiti dutinu resonanční v té podobě, jak při které hlásce býti ma, jest úkolem té části mluvidel, která je v dutině ústní.

Když proud vystoupí z průdušnice, může se dále bráti ústy, nebo nosem, nebo ústy i nosem zároveň.

Má-li proud jíti ústy, zahrazuje se mu vstup do dutiny nosní tak zvaným čípkem; na př. při a, i, z, l atd.

Má-li jíti nosem, zahrazuje se mu průchod na některém místě v ústech; na př. při n, m.

[8]číslo strany tiskuMá-li jíti ústy i nosem zároveň, nezahrazuje se mu ani vstup do dutiny nosní ani průchod v dutině ústní; to bývá při tak zvaných nosovkách t. j. samohláskách nosových, při jichž vyslovení část proudu jde ústy, ale jiná část jde nosem a budí zde nosový příhlas, jehož při samohláskách čistých není, na př. on ve franc. bon a pol. mąka (mouka), en ve franc. fin a pol. ręka (ruka).

Podoba dutiny nosní nemění se. Ale dutina ústní rozličně se přestrojuje: jednak se více méně zužuje, jednak se i přehrazuje.

Zúžení může se státi na rozmanitých místech; na př. při j jest zúžení mezi středním jazykem a podnebím, při z mezi předním jazykem a předním patrem, při v mezi rtem a protějšími zuby, atd.

Také přehrazení může se státi na rozmanitých místech; na př. při d a při n jest utvořeno přimknutím přední části jazyka k horní dásni, při b a při m sevřením obou rtův atd. Při d a b atp. je přehrazení jen okamžité: mluvidla se náhle semknou a tím proud přeryjí (= semčení, sražení, komplose), a proud hned na to přehradu prorazí a rozemkne (= rozemčení, rozražení, explose); na př. voda, oba, oko atd. Hláska zní jen v okamžicích semčení a rozemčení a nemůže se prodloužiti; kdybychom ji úmyslně prodlužovali, dostali bychom mezi semčením a rozemčením němou pausu: vod-da, ob-ba, ok-ko. Naproti tomu při n a m proud přehrady neprotrhuje, vychází nosem, znění trvá tak dlouho, jak trvá zatarasení, a může se i prodlužovati: nnn…, mmm….

Všecko to vykonávají mluvidla ústní a práci jejich nazýváme článkováním (artikulací). Hlásky mluvené slovou proto také článkované, naproti nečlánkovaným zvukům jiným.

Mluvidla ústní jsou od hrdla až ke rtům: čípek, patro zadní (měkké), střední (tvrdé, n. podnebí) a přední (s horní dásní), zuby, rty, jazyk. Pracují vždy párem, jedna část zdola a druhá shora; na př. při n je přední jazyk přimčen k horní dásni, učlánkování je vykonáno přední částí jazyka zdola a dásní shora. Každá část mluvidel těchto jest důležitá a nevyhnutelná pro vyslovování správné; ale přece nejdůležitější jest jazyk, poněvadž jemu jest vykonávati největší část práce článkovací.

Známky, které při vyslovování hlásek – máme tu na mysli hlásky především novočeské jazyka spisovného – pozorujeme, jsou několikeré, a podle toho jest několikeré i jejich třídění.

a) Především rozeznávají se samohlásky (vocales) a souhlásky (consonantes). Při samohláskách je dutina ústní tak nastrojena, že proud v ní nevzbuzuje žádného (nebo skoro žádného) šumu a je tedy čistě zvučný; na př. a, i atd. Naproti tomu při souhláskách je dutina ústní nastrojena tak, že proud, který se jí prodírá, vzbuzuje šum; na př. z, s. –

b) Druhé roztřídění je podle místa, kde v mluvidlech ústních nastro[9]číslo strany tiskujení a učlánkování hlavní se děje, kde totiž průlina, skrze kterou proud prochází, se zužuje nebo zahrazuje. Místo to jest buď nad hrdlem, nebo na podnebí, nebo na předním patře a horní dásni, nebo mezi rtem a protějšími zuby, anebo mezi oběma rty; a podle toho rozeznáváme hlásky:

1. hrdelné (gutturales) a, h, ch, g, k;

2. podnebné (palatales) i, j; ň, ď, ť; ž, š, č;

3. předopatrové a dásňové (alveolares), z nichž nazývají se

d, t, n zubnými (dentales, podle místa článkovacího),

z, s, c a ř sykavými (sibilantes, podle sykavého znění), a

l, r jazyčnými (linguales);

4. retozubné (labiodentales) v, f;

5. retné (labiales) u, b, p, m.

Obyčejně rozumějí se retnicemi také souhlásky retozubné.

Samohláska e je podle tohoto roztřídění hrdelněpodnebná, leží totiž mezi hrdelným a a podnebným i; když zvolna vyslovujeme ai, tu přecházejíce od hlásky prvé k druhé přestrojujeme mluvidla od a na i, a když jsme takořka v polovici tohoto přestrojování, zazní nám mimovolné e, místo ai slyšíme aei. Samohláska o leží zase mezi hrdelným a a retným u, vyslovujme zvolna au a uslyšíme aou; je to tedy hláska hrdelněretná. A podobně nalézáme samohlásku y mezi retným u a podnebným i, když vyslovujeme zvolna ui a uslyšíme uyi, a je to tedy podle známek těchto hláska retněpodnebná. Hlásky e, o, y vzhledem k těmto svým vlastnostem bývají nazývány lomenými. –

c) Další, třetí roztřídění hlásek je podle proudu, za jakého se článkují. Proud jest, jak nahoře vyloženo, zvučný nebo bezezvuký, a podle toho jsou i hlásky zvučné a bezezvuké.

Do nastrojení stejného může vstoupiti proud zvučný i proud bezezvuký. Tím vznikají hlásky stejné nastrojením, ale rozdílné zvukem; hlásek takových je vždycky po dvou, každá zvučná má k sobě příslušnou bezezvukou; na př. proti zvučnému z je bezezvuké s, proti zvučnému (hlasitému) a je bezezvuké (šeptané) a.

Hlásky bezezvuké vyskytují se dílem v řeči hlasité, dílem jen při šeptání.

V řeči šeptané jsou všecky hlásky bezezvuké.

V řeči hlasité jsou

1. hlásky bezezvuké: ch, k; t, ť; p; s, c; š, č; f (co při nich slyšíme, není zvuk ze svazů hlasových, nýbrž jenom šum);

2. hlásky zvučné: všecky ostatní. –

Hlásky bezezvuké ch, k, t, ť, p, s, c, š, č, f [10]číslo strany tiskunazývají se také temnými (tenues); jejich zvučné střídnice jsou h, g, d, ď, b, z, ȥ (= dz), ž, ž (= dz), v a nazývají se jasnými (mediae).

Při hláskách temných a jasných bývá rozdíl spolu také v síle proudu; proud (zvučný) při hláskách jasných je mírnější, proud (bezezvuký) při hláskách temných naproti tomu je prudší. Při všech hláskách ostatních je síla proudu indifferentní.

d) Opět jiné, čtvrté roztřídění jest podle trvání, a podle toho rozeznáváme hlásky trvací a hlásky okamžité.

Při hláskách trvacích je nastrojení stálé a nemění se mezi vyslovováním jich, na př. při a, l, z; proto můžeme trvání těchto hlásek i prodlužovati, můžeme vyslovovati i protahovati aaa…, lll…, zzz…, pokud dech stačí.

Naproti tomu při hláskách okamžitých učlánkovaní záleží v tom, že se průlina zahradí a hned zase otevře, a proud se tím na okamžik přeryje, na př. při d (ve slově voda), t (ve slově proto); hlásek těchto prodlužovati nelze.

Hlásky okamžité jsou g, k, d, ď, t, ť, b, p; trvací jsou všecky ostatní.

Hlásky trvací, při kterých je důležitou známkou šum vzbuzený třením proudu v průlině ústní, bývají nazývány třené (frikativy); jsou to z, s, c, ř, ž, š, č, j, v, f, h a dílem též ch. Hlásky okamžité naproti tomu nazýváme raženými (plosivními; implosivy, explosivy). –

e) Páté roztřídění je podle toho, kudy proud vychází; tu rozeznáváme:

1. souhlásky nosové (nasales) m, n, ň, při nichž proud vychází nosem;

2. hlásky ústní (orales), v češtině všecky ostatní kromě m, n, ň; proud při nich vychází ústy. Kromě toho jsou

3. samohlásky nosové neb nosovky, při nichž proud i ústy i nosem vychází, na př. on ve franc. bon a pol. mąka, en ve franc. fin a pol. ręka.

f) Šesté roztřídění je podle složitosti. V souhlásce c je spojeno t + s, na př. bohactví vzniklo z bohatství. Podobně je v č spojeno t + š, např. věina vyslovuje se věčina. Rovněž tak je spojeno d + z v hlásku jednu dz (ȥ), na př. ve slově ledzgde (psaném leckde), a d + ž v dž (ž), na př. ve slově bán (ps. čbán). Souhlásky c, č, dz, jsou tedy složené nebo smíšené, ostatní pak souhlásky české jsou jednoduché.

Druhý člen v souhláskách českých složených je sykavka (sibilans): c = t + s, č = t + š, dz = d + z, = d + ž. Proto jmenují se tyto hlásky assibilaty.

V jiných jazycích jsou též složeniny s druhým členem vanutým (spirans) a nazývané odtud aspiraty; na př. bh v skr. nabhas ř. νέφοςι dh v skr. madhu ř. μέϑυ atp.

[11]číslo strany tiskuAspiraty a assibilaty dohromady bývají nazývány affrikaty. –

O skupených samohláskách (dvojhláskách a trojhláskách) v. doleji § 90. –

g) Konečně ještě jiné, sedmé roztřídění vyvinulo se v grammatické praxi. Třídí se totiž:

Samohlásky podle šířky, a tu rozeznávají se v nč. jazyku spisovném samohlásky

1. široké (n. tvrdé, n. temné) a, o, u, y;

2. úzké (n. měkké, n. jasné) i; a

3. obojetné e, kteréž jest

široké, když jest za býv. ъ, a

úzké, když jest původní nebo ve střídě za býv. ь; –

– samohlásky dlouhé jsou téhož druhu jako jejich střídnice krátké; – dvojhlásky (a trojhlásky) patří tam, kam jejich první člen; – e vkladné jest po souhláskách tvrdých široké, po měkkých úzké.

Souhlásky pak třídí se tu podle měkkosti a rozeznávají se souhlásky:

1. měkké j, ď, ť, ň, ž, š, č, c (vlastní a v slovích domácích) a ř;

2. tvrdé h, ch, g, k, d, t, n, r;

3. obojetné b, p, v, f, m, l, z, s. –

Kromě názvů dotud uvedených a z toho neb onoho třídění vyplývajících vyskytují se ještě některá jiná pojmenování hlásek. Zejména bývají nazývány také: ž, š, č a z, s, c, ř hláskami sykavými (sibilantes); – z, s, c a ž, š, č bývají také zvány dyšnými (spirantes), a rozeznávají se z, s, c jako dyšné zubné, ž, š, č jako dyšné jazyčné, a ź, ś, ć (v češt. dial.) dyšné podnebné; –

jiní jmenují dyšnými nebo též vanutými (spirantes) souhlásky h, ch, j, v, f; –

dále bývají nazývány l, r, někdy spolu n a též m, hláskami plynnými (liquidae).

Při této pestrosti názvů a rozmanitosti dělidel má značnou výhodu stručný způsob Miklosichův a j., kterým rozeznávají se souhlásky druhu k (= hrdelnice), druhu t atd.; ale nepostačuje. –

V nářečích a v stč. je status hlásek hojnější, než v nč. spisovné; ukazováno to bude ve výkladech doleji následujících.

Exkurs o pravopise.

Ve výkladech dalších chceme také ukazovati, jak se která česká hláska před ustálením pravopisu nynějšího psala. Proto je třeba podati také výklad přehledný o tom, jaký český pravopis býval a jak se vyvíjel.

Pravopisem rozumí se způsob, jakým podle běžných pravidel a zvyků [12]číslo strany tiskučlánkované hlásky, slyšené v slovích a větách mluvených, se označují literami (písmeny).

V každém pravopise bylo a je snahou hlavní, aby se toto označování dělo věrně, t. j. aby se psaly hlásky takové, jaké se slyší; a pokud který pravopis této snaze hoví, zove se hláskovým čili fonetickým. V pravopise českém píšeme foneticky na př. ruka, málo atd., poněvadž se tak a ne jinak slyší; a píšeme též foneticky cti m. čsti (nom. češt), česky m. češsky atd., poněvadž při vyslovování těchto slov neslyší se čs- a -šs- (jak bychom podle původu těchto slov mohli očekávati), nýbrž jen c- a -s-. Poněvadž pak těch slov, ve kterých nám ani jinak psáti nelze, než jak slyšíme a píšeme, jako ruka, málo atp., jest valná většina, a poněvadž i jinde často pro psaní fonetické se rozhodujeme, jako ve cti, česky atp., proto je pravopis český převahou fonetický.

Jiná snaha, která v pravopisích platnosti si dobývá, jest, aby se šetřilo původu slova čili etymologie; a pokud zase který pravopis této snaze vyhovuje, potud jest etymologický. V pravopise českém píšeme na př. etymologicky množství, poněvadž slovo to vzniklo z původního mъnogьstvьje a ačkoliv se vyslovuje jenom mnoství; píšeme vysoký a viseti, poněvadž zde y a i je rozdílného původu etymologického a ačkoliv nyní se vyslovuje stejně; atd.

Kromě fonetického a etymologického psaní jest ještě psaní historické, když se píše tak, jak se psávalo a poněvadž se tak psávalo, třeba by výslovnost a původ psaní jiného žádaly. Na př. v češtině píše se po historicku věí, poněvadž se ode dávna tak psává; etymologicky mělo by se psáti věí, foneticky věčí.

Pravopis český je tedy většinou fonetický, ale namnoze také etymologický a dílem též historický. Kromě těchto rozdílných zásad, které se v něm křižují, řídí se písaři čeští v rozdílných dobách ještě rozličnými jinými pravidly a zvyky, pravopis český – máme tu na mysli pravopis těch písařů, kteří psali latinkou nebo z ní vzniklým švabachem – se tedy mění a má svou historii.

V historii té rozeznáváme patero stupňův, kterými se pravopis vyvíjí.

[13]číslo strany tiskuI. Pravopis jednoduchý, před sklonkem stol. XIII a dílem i později. Abeceda latinská poskytovala písařům českým jen 25 liter (kromě j a w, které vznikly později), kdežto hlásek českých bývalo asi dvakráte tolik. Litery latinské nestačily tedy pro hlásky české. Zejména nebylo tu liter pro české samohlásky dlouhé a souhlásky měkké. Písaři doby této pomáhají si tím, že pro hlásku českou, která nemá náležité litery v abecedě latinské, volí si literu hlásky příbuzné. Na př. v stč. slově dietě jsou hlásky ď, ie (dvojhláska), ť, ě (dvojhl.); z nich žádná nemá litery náležité v abecedě latinské; staročeský písař volil tedy litery hlásek příbuzných d, e, t, e a napsal dete ABoh. 111ᵇ m. dietě. Podobně napsáno Msa KosmA. (z r. 1154) 1, 10 m. Mža, caſ Túl. m. čas, zen AlxH. 11, 34 m. žeň, uſliſyte Hrad. 1ᵃ m. usłyšíte, kazy NRada 687 m. káží atd.

II. Pravopis spřežkový, od sklonku stol. XIII. Hlásky české, pro které abeceda latinská liter náležitých nemá, a dílem i takové, které v latinské abecedě litery náležité mají, označují se spřežkami, t. j. literami několika k vyjádření hlásky jedné spřeženými. Na př. komár psáno comaar MVerb., prvé ps. prwee Pror. 62ᵇ, první ps. prwnij Štít. ř. 3ᵃ, nóh (pl. gen.) ps. nooh Pror. 26ᵃ, súd ps. ſuud Štít. uč. 80ᵃ, múdrý ps. mudryy Pror. 19ᵃ, čas ps. chzazz Jid. Drk. 105, czaſ ŽWittb. 68, 14, czaſſ t. 118, 147, czzaſ Ol. Sir. 32, 6, cżaſ Alxp. 5 atd., vše ps. wſſe Pass. 211, wſche ŽTom. 48, 18 atd., řěka ps. rsieka Pil. a, rzieka AlxH. 1, 19, rzyeka AlxV. 2174; atd. Ve spřežkách pro hlásky české vymyšlených je veliká rozmanitost, v některých rukopisích (zejména ve zlomcích z doby ok. r. 1300 AlxH., Ap., LMar., Jid., Pil., svD. a j., pak v některých textech z XV stol., na př. v Ol.) je soustava spřežková pečlivější než jinde a dosti vhodná.

III. Pravopis Husův. Hus sestrojil abecedu českou takto:

a) Jednoduché litery latinské (a s nimi také latinskou spřežku ch), kterých se v českém psaní užívalo, přijal v té platnosti, kterou měly ve psaní latinském podle výslovnosti středověké (v Čechách obecné), jen s tím rozdílem, že literu c bral vždycky za c a nikdy za k; tedy znamenala litera d hlásku d jako v latině, litera g před e a i hlásku j a jindy hlásku g, atd. Tím byly opatřeny všechny české hlásky, které středověká latina (podle výslovnosti v Čechách obecné) měla a znamenala.

b) Pro ostatní pak hlásky české, pro které abeceda latinská liter zvláštních neměla, užil Hus zvláštního způsobu označování, totiž liter známkovaných, označených tečkou nebo čárkou, a to tak:

1. České souhlásky, kterých latina neměla, znamenal literou hlásky příbuzné a tečkou nad ní. Ježto pak čeština nad středověkou latinu vynikala jednak některými souhláskami měkkými a jednak tvrdým ł, tedy znamená tečka na ṅ, ḋ, ṫ, ċ, ż, ṡ (ẛ), ṙ měkkost a na l̇ tvrdost souhlásky; na př. peň psáno peṅ, piš ps. piṡ, řeč ps. ṙeċ, dělo vysl. ďeło ps. ḋel̇o atd.

2. Dlouhé samohlásky, které latina měla, ale v písmě od krátkých [14]číslo strany tiskunelišila, znamenal Hus literami sounáležitých samohlásek krátkých a čárkou nad nimi, na př. náš ps. nás, mé ps. mé atd.

Zvolil tedy Hus tečky a čárky nad literami kladené za znaménka rozeznávací čili diakritická, a podle toho nazývá se jeho pravopis diakritickým. Znaménka taková, zejména též čárky a tečky, vyskytují se po různu v některých rukopisích již před Husem; na př. nám Štít. uč. 69ᵃ, przyſahú t. 81ᵇ, podlé list. z r. 1395, Toṫe Pass. 334, wſekiṙzie ŽKlem. 56ᵇ a j. Husovi přináleží zásluha, že z nich ustrojil pravopisnou soustavu, zásluha veliká.

Po důmyslných opravách Husových stačil pravopis český všem potřebám svým; ale přece nebyl všeobecně uznán a přijat a valná část písařů českých přidržovala se způsobu spřežkového, tak že v XV a v 1. polovici XVI stol. dvojí pravopis jest, Husův a spřežkový.

IV. Pravopis bratrský, od sklonku XVI do sklonku XVIII stol. Tak nazývá se proto, že ho Čeští Bratří ve svých spisích užívali a jemu ku platnosti všeobecné pomohli. Podle bible Kralické (1579–1593), nejslavnější památce po Bratřích, nazýván bývá také pravopisem kralickým. Je to dílem zhoršený, dílem nepodstatně obměněný pravopis Husův. Podržel některé spřežky, na př. ſwattoſt m. svatost, wſſe m. vše. V pravopise spřežkovém, který vedle Husova byl v užívání, vyvinuly se jisté způsoby, jež se staly pravidly; zejména psáno y za spojku i, psáno (podle dialektické výslovnosti) vždy y po c, z, s, na př. cyzý ſýla, psáno v- místo začátečného u-, ú-, na př. včiti m. učiti, vřad m. úřad, psáno –ey m. –ej na př. [15]číslo strany tiskuneylépe, woley, peycha. Tyto pak věci přijali Bratří do pravopisu svého, v němž ostatně se přidržovali Husa. Přijali také kličku ’ nebo ˇ místo Husovy tečky (ńnebo ň za Husovo ṅ atp.), v slabikách ňe, ďe, ťe přeložili diakritické znaménko se souhlásky na samohlásku a psali n’e n. ně atd. (tak píše Optat v grammatice 1533, v. Šembera v Slav. Bibl. II, 186), a přijali také ľ (= l s obloučkem) místo Husova l̇ (na př. ťeľo); ale to jsou odchylky ve věcech nepodstatných.

V. Pravopis nynější. Proti vadám a nedůslednostem pravopisu bratrského ozývají se hlasové již v předešlém a na počátku nynějšího století (Doležal, Pelzel, Dobrovský) a usilováním jednotlivých opravovatelů vznikl pravopis nynější, který tedy v podstatě své jest opravený pravopis bratrský a Husův. Nejprvé provedla se oprava tak zvaná analogická, podle které přestalo se psáti y (et) a cy místo i a ci, psalo se po z, s tu i a tu y, jak toho analogie žádala – na př. vedle nom. hadi a akk. hady také nom. kosi a akk. kosy –, a přestalo se psáti v- místo u- a ú- (na začátku slov); o opravu tuto nejvíce přičinil se Jungmann (hlavně spisy O počátku a proměnách pravopisu českého 1828, a Beleuchtung der Streitfrage etc. 1829 proti Janu Nejedlému; potřebu, lišiti i a y též po sykavkách, vytkl již Pelzel ve své mluvnici 1798 str. 18, a Dobrovský šetří toho rozdílu v 1. vyd. svého Lehrgebäude 1809 v ohýbacích koncovkách, v 2. vyd. 1819 také v kmenech). Na to následovala oprava tak zvaná skladná, kterou se uvedly nynější litery g za bývalé ğ, j za býv. g, í za býv. j a -ej za býv. -ey; na př. galilejský místo býv. ğalilegský, její m. gegj (její byl by chtěl psáti již Doležal 1746), dej m. dey atd.; této zase opravy s důvody a prospěchem ujal se Šafařík (v Slově o českém pravopise, čteném v kr. České Společnosti nauk 1842 a otišt. v ČČMus. 1843, I. 1 – 11). Konečně ujalo se r. 1849 (přes důvody Palackého přednesené proti tomu v ČČMus. 1846, 785 a d.) ou a v za býv. au a w, na př. obouvati m. obauwati (ČČMus, má r. 1849 ještě au, w, od r. 1850 pak ou, w). –

Ještě slovo o některých jiných způsobech a proměnách pravopisných, které jsou bez významu pro hláskosloví, ale v exkursu o pravopise přece povšimnutí zasluhují.

1. Především o velkých literách začátečních. Píší se na začátku řeči a po silné interpunkci, ale zde máme na mysli, když se píší uprostřed věty. Vyvíjel se zvyk, označovati jimi slova důležitá. Důležitým zdálo se tu jméno vlastní, tu také slovo jiné. V textech starých často psáno literou takovou [16]číslo strany tiskujméno vlastní nebo titulové, ale pravidla v tom není. V XVI–XVIII stol. zmáhá se obyčej, psáti literou velkou každé substantivum, tak na př. v herbáři Thad. Hájka 1562, v Pešinově Moravopise 1663, v Řádu práva hrdelního 1771 atd. Ve Veleslavínově Kalendáři historickém psána tak substantiva skoro všecka, a velmi často i adjektiva, zvláště když významem vážným vynikají, na př. Uherſkého Krále wlaftnj Seſtry Syn 66. V bibli Bratrské jsou nad obyčej novočeský psány literou velkou slova Swatyně, Pohané, Sobota, Nowměſýc; potom kromě Bůh a Hospodin také jiná jména znamenající Boha, na př. Neywyšſſj, Žádaucý. Doležal (Gramm. 1746 str. 1) praví, že litery velké „ponuntur ab initio versuum et nominum propriorum, officiumque, dignitates et emphases denotantium, ut: Aj Beránek Božj Pán GEžjš Kryftus Spaſytel náš geſt neyſwrchowaňegſſj náſſe Dobro“ Podobného smyslu jest pravidlo Šteyrova Žáčka (str. 99), aby začáteční literu velkou měla jenom jména „vlastní nějakého ducha, člověka nebo místa, anebo když se má nějakým slovem něco obzvláštnějšího vyznamenati“ Spisovný usus novočeský, známý z mluvnic školních, vyvinul se pod vlivem jiných pravopisů evropských.

2. Slova z jazyků cizích přejatá v textech starších podrobují se pravopisu českému; na př. ve VelKal, psáno hyſtorycký, Antyochye 58 atd. Spisovný usus novočeský pak jest, psáti slova tato tak, jak se píší v jazycích, ze kterých jsou přejata.

3. Usus starší dělil a spojoval slova na mnoze jinak, než nynější. Ukazují to příklady: pán můg ne wj Br. Gen. 39, 8, ne mohli mu odpowědjti t. Gen. 45, 3 atd., vedle nebude t. žalt. 27, 3, já ſe nevſazugi t. 26, 5; ne daleko VelKal. 20 a j. vedle nedaleko t. 30 a j., ne toliko t. 81 a j. vedle netoliko t. 52 a j.; kemně Br. Gen. 4, 10, nademnau t. žalt. 26, 11, přiněm t. Gen. 2, 18, vſtudnice t. Gen. 24, 11, užidův VelKal. 295, ktomu t., kedni t. 196, bezewſſeho t. 34, wezdrawij t. 40, podwakrát t. 69 a j., vedle na mne Br. žalt. 27, 2; kteřijžby ſe ſhłukli Br. Isa. 13, 15, geſtližeby t. Hab. 2, 3, wogákby ſſeł Pelzel2 93, wogácyby ſſli t., přálbych Nejedlý Gr. 240, bylbych přál t.; chtělbych VelKal. 375, kdoby t. 264, coby t. 179, gimžby t. 122, znichžbychom t. předml.; žeby mohla Pal. 3, 2, 353, kdežtoby bylo t. 359, těžceby se státi mohlo t. 419 a j.; žeby TomP. 3, 431, žeby byl znal t. 435 a j.; kohožbytedy Br. Jer. 32, 19, k mrtwýmližby t. Isa. 8, 19; zohawiliſte Br. Jer. 2, 7; nalézáſe VelKal. 14, k Mlázowicýmſe obrátil t. 68; gedenkaždý t. 155, gednohokaždého t. 41, gednakaždá t. 79 a j.; w gakémžtakémž t. předml., gakaužtakauž t.; gehomiloſt t. 54, gehomiloſti t. 35; welikánoc t. 79 a welika noc t. 112; na Půlnocy t. 212 a od Půl nocy t. 177; tohodne t. 286, geſtliho t. 76, kteréžpotom t. 60, Aprotož t. 95; krwe prolitj t. 320, to též t. 151 a j., po hřjchu t. 266, za tjm t. 54, nic méně t. 76 a j. Hledati důvodův a pravidel v těchto věcech arbitrarních není zde místo.

[17]číslo strany tiskuOddíl první. – Samohlásky.

I. Původní samohlásky indoevropské a střídnice jejich slovanské

Původní indoevropské samohlásky jsou:

i, ī, u, ū, e, ē, o, ō, a, ā, ə (asi = ä).

Samohlásky i, u, když jsou členy vedlejšími ve spojení dvojhláskovém – na př. v ei, au… –, mají znění jiné, než když jsou samohláskami samostatnými. Toto znění jiné znamená se literami i a u, a rozumí se literou hláska znící mezi i a j (jako na př. v česk. dej vysl. dei, běl vysl. bel; hláska je tu jiná než i v bil a j v pojedu), – literou pak u rozumí se hláska znící mezi u a v (jako na př. v česk. ločiti proti po-u-čiti, v lat. lingam proti arguam).

Někteří předpokládají za samohlásky původní také:

, t. j. r a l samohlasné, slabikotvorné, liquida sonans, a

, t. j. m a n samohlasné, slabikotvorné, nasalis sonans; ale spíše se podobá, že za to byly souhlásky r, l, m, n s průvodnou slabou samohláskou, o čemž viz doleji § 23. –

Jest ukázati, které jsou slovanské – praslovanské – střídnice samohlásek indoevropských původních.

Původní i.

Za pův. i je psl. ь. Na př. *lip- v skr. limpati maže, ř. λίπος tuk…, psl. lьp-, stsl. lьpêti č. lpěti; – *ovi- v skr. avi-, ř. ὄϝις, oἰς, lat. ovis …, psl. ovь-, stsl. ovьca č. ovce; – *tri- v skr. trišu (pl. lok.), [18]číslo strany tiskuř. τρι-σί, lit. tri-se…, psl. trь- stsl. trьchъ č. třech –přípona 1. os. jedn. *-mi v skr. asmi, ř. ειμί, lit. esmi… psl. -mь, stsl. jesmь č. jsem.

Sem patří též sg. nom. akk. psl. kostь, z pův. nom. -i-s a akk. -i-n (z i-m); koncová souhláska odpadla a zbylé -i se změnilo v .

Ve skupení int (t. j. kde po i následuje n a dále opět souhláska krom -j) vynechává se n, i pak dlouží se v ī a za toto je střídnice psl. i. Na př. stsl. dvьrьnikъ proti lit. durininkas, – pl. akk. stsl. nošti č. noci…, pův. noktins (Lesk. Handb.2 19 a 33).

Pův. ī.

Za pův. ī je psl. i. Na př. *gīv- v skr. džīvas, lit. gyvas t. j. gīvas, lat. vīvus…, psl. živ-, stsl. živъ č. živý; – skr. grīvā stsl. griva č. hříva; – *-ī v lat. sīmus… stsl. vêdimъ (impt.); – *-ī v skr. patī (du. nom. akk. masc. fem.)…, psl. gosti, kosti.

Pův. u.

Za pův. u je psl. ъ. Na př. *budh- v skr. aor. abudham, lit. budėti… psl. bъd-, stsl. bъdêti č. bdieti bdíti; – *dugh- v skr. duhitar, ř. ϑυγάτηρ, lit. dukte… psl. dъkti, stsl. dъšti č. dci; – snu- v skr. snušā, sthněm. snur…, stsl. snъcha (č. snacha je ze srbskochorv.); – *-usi (part. -s, fem.) v skr. vidušī, lit. vilkusi…, stsl. vlъkъši č. vlekši, – přípona plur. lok. *-su v skr. aśvāsu, aśvēšu, stlit. knygosu…, psl. -chъ, stsl. rabêchъ, rybachъ.

Sem patří též sg. nom. akk. psl. synъ, z pův. nom. sunu-s a akk. sūnu-n (ze sūnu-m); koncová souhláska odpadla a zbylé -u se změnilo v ъ.

Ve skupení unt (t. j kde po u následuje n a dále opět souhláska) vynechává se n, u pak dlouži se v ū a za toto je střídnice psl. y. Na př. stsl. lyko č. lýko proti stprus. lunkan, – pl. akk. syny, pův. sūnuns. –

Po souhláskách měkkých jest za pův. u střídnící slovanskou ь (m. ъ, přehláskou); o tom v. doleji § 53, a).

Pův. ū.

Za pův. ū je psl. y. Na př. *dhū v skr. dhūmas, lit. dūmas, ř. ϑυμός lat. fūmus…, psl. dy-, stsl. dymъ č. dým; – *sū- v skr. a lit. sūnus…, stsl. synъ č. syn; – *mūs v skr. mūš, ř. μῦςlat. mūs, sthněm. mūs…, stsl. myšь č. myš; – koncovka *-ū v skr. sg. nom. śvaśrūš a du. nom. akk. sūnū…, stsl. svekry, syny.

[19]číslo strany tiskuPův. e; ḙi, eṷ.

a) Za pův. e je psl. e. Na př. *es- v ř. ἐστί, lat. est, skr. asti…, psl. jes-, stsl. jestъ č. jest; – *deḱ- v ř. δέϰα, lat. decern, lit. dešimtis, skr. daśan…, stsl. desętь č. deset; – *sept- v ř. ἑπτά, lat. septem, skr. sapta…, stsl. sedmь; – v kmeni *nebhes-, ř. νεφεσ-, skr. nabhas-…, stsl. nebes-; – v plur. nom. *mā-ter-es, ř. μη-τέρ-ες..., stsl. ma-ter-e č. mateře; – *-e v sg. vok. ř. λύϰε, lat. lupe, lit. vilke…, stsl. vlъče; – v 2 os. plur. *bhere-te, ř. φέρετε…, stsl. berete; – v koncovce 2. a 3. os. aor. *-es, *-et, ř. ἔλαβες, ἔλαβε…, skr. abudbas, abudhat…, stsl. vede (duxisti, duxit).

Z ent, emt (t. j. z en, em, když následuje ještě nějaká souhláska další kromě j) je psl. ę; o tom v. doleji § 50. –

Pův. e oslabovalo se v ě, a za toto je psl. ь. Na př. psl. vьrtêti z koř. vert-, vertere, – mьnêti z koř. men- v lat. mens, ř. μένος, skr. manas.

b) Za pův. ei̭.

α) Za různoslabičné ei̭ je psl. ьj. Na př.: *ṷei̭ō, lit. veju, skr. vajāmi…, stsl. vьją stč. viu (nč. viju); – stsl. trьje, gostьje… (pl. nom. i-km. mužsk.), z pův. *-ei̭es. –

β) Za téžeslabičné ei̭ jest psl. i (postupem ei̭-ьj-i). Na př. *ei̭-tum, skr. ētum…, psl. itъ (sup.): – *lei̭ghō, ř. λείχω…, stsl. ližą; – ř. πείϰω škrabu…, stsl. pišą; – ř. χεῖμα, χειμών, lit. žëma…, stsl. zima, – ř. ϝεῖδος, lit. veidas obličej…, stsl. vidъ.

c)Za pův. eṷ.

α) Za různoslabičné eṷ je psl. ov. Na př. *ḱleṷos, ř. ϰλέϝος, skr. śravas…, stsl. slovo, – *neṷos, ř. νέϝος…, novь; – *pleṷō, ř. πλέϝω…, stsl. plovą; – pl. nom. *sūneṷes, ř. ἡδέϝες…, stsl. synove. Místo ov žádali bychom ev, ale za toto je v psl. pravidlem ov (lit. av atd.); v kleveta není odchylka, neboť tu jest přehláska z kljov- (okl̇evetanъ Zogr., Lesk. Handb. 36).

ß) Za téžeslabičné eṷ jest u: Na př. *ḱleṷt- v. skr. inf. (= sup.) śrōtum…, stsl. inf. sluti, sup. slutъ, – *pleṷt- v skr. inf. plōtum, lit. inf. plauti…, …, stsl. inf. pluti, sup. plutъ; – *seṷp-t-… stsl. inf. suti č. súti.

Pův. ē.

Za pův. ē, je po souhláskách nepodnebných psl. ê (ѣ), po souhláskách podnebných a. Na př.: *dhē- v skr. fut. dhāsjāmi †), ř. ϑήσω, [20]číslo strany tiskulit. inf. dėti…, stsl. inf. dêti aor. dêchъ; – *dhē- v skr. dhātrī kojná, ř. ϑηλή prs, lat. fēlo, fēmina…, stsl. dêtę; – *sē- v ř. ἷημι (m. *σι-ση-μι), lat. sēmen…, stsl. sêją, sêmę; – *ṷē- v skr. vāti věje, lit. vėjas vítr…, stsl. vêją, vêtrъ; – *mē- v skr. mātrā míra, lat. mētior…, stsl. mêra; – lat. vērus…stsl. vêra; – *ēd- (kmen. perf., koř. ěd, lat. ědo ēdi ēsum)… stsl. pt. jadъ (m. jēd-, j hiatové) f. jadъṡi; – *ēz- (zdloužení emfatické, proti ř. ἐγώ)…, stsl. jazъ; – *-ē- stsl. , -a- v trьpêti, umêti, slyšati, slušati.

Na konci slova mění se ve slov. –i: *mātē skr. mātā, lit. motė, stsl. mati. Jiní vykládají slov. -i v mati, dъšti z dъkti analogií (podle pustyňi, vedъši, Sobol. Fonet. 105).

Koncové -ēm, -ēn mění se v psl. ę; o tom v. doleji § 50, b).

Pův. o ; oi̭, oṷ.

1. Po souhláskách tvrdých.

(a) Za pův. o je psl. o. Na př. *nokti- v lat. nox noctis, lit. naktis, got. nahts…, psl. noktь, stsl. noštь č. noc; – *ghosti- v lat. hostis, got. gasts…, stsl. gostь č. host; – *ok- v lat. oculus, ř. ὄσσε (m. οϰιε), lit. akis…, psl. oko; – *ovi- v lat. ovis, ř. ὄϝις, skr. aviš, lit. avis…, psl. ovь-, stsl. ovьca č. ovce; – *tod v skr. tad, ř. τό…, psl. to; – *pro v lat. pro, ř. πρό, skr. pra, lit. pra-, got. fra-…psl. pro.

V koncovém -on (-om) skleslo o v u, a toto dalo střídnici psl. ?(-n vynecháno). Na př.: z kmene toko- byl sg. akk. *toko-m, z toho *tokun (sklesnutím o v u a změnou -m v -n), a z toho psl. tokъ (m. tokъn, -n odsuto); v 1. os. sg. aor. jednoduchého byla koncovka -om (sr. skr. abudham, ř. ἔλιπον), z toho je psl. , stsl. vedъ stč. ved duxi; – pův. *som…stsl. sъ č. s, se.

Také v koncovém ont (t. j. kde po on následovala ještě souhláska jiná mimo j) kleslo o v u a n vynecháno; tu však u dlouží se v ū a za toto je střídnice -y, tedy postupem -ont, -unt, -ūt, -y. Na př. pl. akk. *toko-ns psl. toky, – part. *bheront- stsl. bery.

Začátečné a středoslovné ont mění se v psl. ą; o tom v. doleji § 47, a).

b) Za pův. oi̭.

Uprostřed slova jest

α) za různoslabičné oi̭ psl. ej. Na př. *bhoi- v lit. bajus strašný…, psl. boj-, stsl. bojati sę č. báti se; – podobné v lojь, bojь, za-vojь, napojiti.

ß) za téžeslabičné oi̭ psl. ê. Na př. *ṷoi̭d- v ř. ϝοῖδα, skr. vēda, got. vait…, psl. vêd-, stsl. vêmь (m. vêdmь) č. viem, vím; – *snoi̭gh- v got. snaivs…, stsl. snêgъ č. snieh, sníh; – ř. ποινή, lit. kaina…, stsl. cêna; [21]číslo strany tisku– pl. lok. ř. τοĩσι λύϰοισι, skr. tēšu vrkēšu…stsl. têchъ vlъcêchъ; – *bheroi̭te, ř. φέροιτε…stsl. berête.

Na konci slova je za pův. -oi̭ psl. -i. Na př. *-oi v plur. nom. οἱ λύϰοι…, stsl. ti v1ъci, – *bheroi̭s, bheroi̭t, ř. φέροις, φέροι…, stsl. beri (2. a 3. os. sg. impt.). Odchylné v sg. lok. rabê, mêstê, m. pův. -oi̭, vysvětluje se analogií, podle sg. lok. fem. ženê; srov. Brugm. II. § 263 a Jagić v Arch. 10, 191.

c) Za pův. oṷ.

α) Za různoslabičné oṷ žádáme psl. ov; ale není pro to příkladů bezpečných.

ß) Za téžeslabičné oṷ je psl. u. Na př.: *bodh- (stupňované z koř. beṷdh-, budh-, stsl. bъdêti) v skr. bōdhajati…, stsl. buditi; – *roṷdh- (stupň. z koř. reṷdh-, rudh-, stsl. rьdêti sę) v lit. rauda červeň…, stsl. ruda; – sg. gen. *sūnoṷs, lit. sūnaus…, psl. synu. –

2. Po souhláskách měkkých, tedy v slabikách jo atp., mění se (přehlasuje se) o v e.

a) Za pův. jo je tedy psl. je. Na př. zájm. pův. i̭od, skr. jad…, psl. je.

b) Za pův. téžeslabičné joi̭ jest *jei̭ a za to dále psl. ji (srov. Brandt, Russk. filol, vêstn. 1881, 11). Na př. pl. lok. psl. jichъ proti têchъ, oboje z pův. -oi̭-su.

c) Pro joṷ není příkladu.

Pův. ō, ōṷ.

a) Za pův. ō je psl. a. Na př. *dō- dáti v skr. fut. dāsjāmi, subst. dānam, ř. δώσω, δῶρον, lat. dōnum, dōs, lit. inf. důti fut. důsiu…, stsl. dati, darь, danь; – ǵnō- v skr. džňātas, ř. γιωτός, ἔγνων, lat. (g)nōtus, gnōscō…, stsl. znati, znamę; – *pō- v skr. pāti pije, pānam pití, ř. πώνω (aiol.), πέπωϰα, lat. pōtus…, stč. panost (potatio); – *nō v ř. ἄνω lit. nů…, stsl. na; – *v du. nom. akk. o-kmenův: ř. λύϰω, lat. duō, ambō…, stsl. vlъka, oba, dъva.

V koncovém -ōn (-ōm) skleslo ō v ū, a z toho je psl. -y (m. -yn, -n odsuto); na př. ř. ἄϰμων stsl. kamy. Srov. § 41, 4. –

b) Za pův. ōṷ.

α) Za různoslabičné ōṷ je psl. av (Lesk. Handb.2 13). Na př. psl. slava č. sláva… z pův. ḱlōṷ- (koř. ḱleṷ-, stupň. v ḱloṷ-, zdlouž. v ḱlōṷ-),

– psl. -bava stsl. izbava redemtio č. zbaviti… z pův. bhōṷ-(koř. bheṷ-).

β) Za téžeslabičné - ōṷ je psl. -u. Příklad toho jest jen v koncovce sg. lok. stsl. synu… z pův. sūnōṷ, skr. sūnāu.

[22]číslo strany tiskuPův. a; ai̭, aṷ.

a) Za pův. a je psl. o. Na př.: *aḱ- v skr. akšas, lat. axis, sthněm. ahsa, lit. aszis…, stsl. osь č. osa; – *nas- v lat. nasus, sthněm. nasa…, stsl. nosъ; – *ar- v ř. ἀρόω lat. aro, lit. ariu…, stsl. orati; – *at- v ř. ἄττα…, stsl. otьcь; – *-a v sing. vok. a-kmenův: ř. νύμφα, δέσποτα…stsl. ženo.

Po souhláskách měkkých je tu střídnicí slovanskou e (přehláskou z o); na př. psl. sg. vok. duše… proti ženo.

Za *ant jest psl. ont a z toho dále ąt; o tom v. doleji § 47. –

b) Za pův. ai̭.

α) Pro různoslabičné ai̭ není příkladu.

ß) Za téžeslabičné ai̭ je psl. ê (táž střídnice, jako za oi̭: za pův. a jest o, za ai̭ tedy oi̭, tedy střídnice za ai̭ = stř. za oi̭). Na př. *dai̭v- v ř. δαήρ m. δαιϝήρ, stsl. dêverь; – *sai̭- vázati, lit. sëtas provaz…, stsl. sêtь; – ř. λαιός laevus…, stsl. lêvъ; – *tai̭ (du. nom. akk. fem.) skr. tē lit. të-dvi…, stsl. tê.

Po souhláskách měkkých je tu střídnicí slovanskou i; na př. psl. du. nom. akk. fem. ji… proti tê.

c)Za pův. aṷ.

α) Pro různoslabičné aṷ není příkladu.

ß) Za téžeslabičné aṷ jest psl. u (táž střídnice jako za oṷ, z příčiny při oi̭ udané). Na př. *saus- v ř. αὔω (m. σαυσω) suším. lit. sausas suchý…, stsl. suchъ; – *aus- v lat. auris, ausculto, lit. ausis, got. ausō…, stsl. ucho; – *au- ve složeninách lat. auferre, stprus. aumûsnan umytí…, stsl. u-dati, u-myti.

Pův. ā, āi̭, i̭ā.

a) Za pův. ā je psl. a. Na př. *mā- v skr. mātā, dor. μᾱτηρ, lat. māter, sthněm. muoter, lit. motė…, stsl. mati; – *bhrā- v lat. frāter, lit. broterėlis…, stsl. bratrь; – *bhā- v dor. φᾱμί lat. fāri, fāma, fābula…, stsl. bajati; – ve sklonění a-kmenův: sg. nom. ryba proti ř. χώρᾱ, pl. dat. rybamъ proti got. gibōm atd.

Koncové -ām, -ān mění se v psl. -ą; o tom v. doleji § 47, b).

b) Za pův. āi̭.

α) Pro různoslabičné āi̭ není příkladu.

ß) Za téžeslabičné āi̭ je psl. ê (táž střídnice jako za ai̭). Na př. sing. dat. a lok. *genāi̭… stsl. ženê, srov. Brugm. II. § 247 a 264.

Po souhláskách měkkých je tu střídnicí slovanskou i; na př. psl. sg. dat. a lok. duši… proti ženê.

[23]číslo strany tiskuc) Za pův. i̭ā je psl. ê. Na př. *i̭ā- lit. jóti, jodīti (jeti)…, rus. êdu stč. j-ědu, psl. êdą; – lat. hiā-re lit. žióju…, psl. zêją; – sg. gen. a plur. nom. akk. psl. (částečně) , zemê atp. (proti stsl. zemľę atd.), z pův. -iās. V. Zubatý, Jag. Arch. 13, 622–625 a 15, 493 sl.

Pův. ə.

Za pův. ə je psl. o. Na př.: *sthe- v skr. sthitas, ř. στατός, lat. stătus…, stsl. stoją; – *sphə- v skr. sphiras hojný…, stsl. sporъ č. sporý; – skr. aor. abodhišam…, stsl. nesochъ (Jagić v Arch. 10, 175 a Fortunatov t. 11, 569).

Pův. , .

Původní ,

dílem zanikají v střídnicích, které se svými samohláskami pro praslovanštinu dávají: pův. tei̭t (t. j. téžeslabičné ei̭) a psl. tit. pův. teṷt a psl. tut, v. § 15, –

dílem jsou za ně střídnice zvláštní j a v, na př. sg. akk. fem. *ām…, stsl. ją, – pl. nom. i-kmenů mužsk. *-ees…, stsl. -ьje, gostьje atp., – *ṷeģhō, lat. vehō…, stsl. vezą, – *neos, ř. νέϝος lat. novus…, stsl. novь, – *keter-…, stsl. distrib. četver-.

Samohlasné , a , .

Vedle psl. vьrtêti circumagere, vertere je také psl. gmêti tonare. Ono je nižší stupeň kořene vert-, toto kořene grem-. Podle běžné theorie o liquida sonans a o stupňování mělo by z obou těchto kořenů býti na nižším stupni *vt-, *gm-, s jednostejným . Ale tomu odporuje slovanština, majíc za předpokládané jednostejné střídnice rozdílné, totiž ьr a , jejichž rozdíl souhlasí a patrné souvisí s rozdílem, jejž máme na stupni středním v koř.vert a grem-. Totéž dá se ukázati strany .

A totéž se opakuje při , . Máme vedle sebe mьnêti cogitare a znąti penetrare, stsl. vъnьznąti stč. venznúti infigere. Ono je nižší stupeň kořene men-, toto kořene nez- (z neģ- nebo neģh-, stupňovaného dále v noz-, stsl. pronoziti perfodere). Podle běžné theorie o nasalis sonans a o stupňování mělo by býti na nižším stupni *mn̥-, *ģ-, s jednostejným . Ale tomu odporuje slovanština, majíc tu střídnice rozdílné ьn a , souhlasné s rozdílným men a nez … Totéž platí strany .

Theorie, že bylo v indoevropském prajazyku jednostejné , (liquida sonans) a jednostejné , (nasalis sonans), setkává se s odporem; o tom v. Bechtel str. 114 a násl. Věci tuto vytčené odpor sesilují. Místo jedno[24]číslo strany tiskustejného , , , dlužno předpokládati r atd. se samohláskou vzniklou oslabením z e. Naznačme ji literou ě. Toto ě bylo na témže místě, kde bylo předtím e; z koř. vert-, men- bylo tedy *věrt-, *měn-, a z toho slovanské vьrt-, mьn-, kdežto před slovanským gm-, z- předcházelo *gm-, z- (z něģ-). Skutečná liquida a nasalis sonans, kde jaká jest, vyvinula se později.

II. Samohlásky praslovanské a jejich střídnice české.

Samohlásky praslovanské jsou:

a, e, i, o, u, y; ê; ą, ę; ъ, ь.

Z nich byly – podle svého původu a podle kvantity staré – a, i, u, y, ê, ą, ę samohlásky dlouhé, ostatní krátké.

Z čeho tyto samohlásky vznikly nebo jakých hlásek starších a původních jsou střídnicemi, bylo vyloženo ve výkladech přecházejících; k tomu jest ještě ukázati, jaké proměny se s nimi staly v době předčeské a jaké střídnice za ně má čeština.

Praslovanské a.

Je střídnicí:

1. Za pův. ā. Na př. stsl. srbch. sln. mati, rus. mati, matь, č. máti, pol. mać…, tedy psl. mati, pův. mātē; – žena, pův. genā. – Srov. § 20.

2. Za pův. ō. Na př. stsl. dati č. dáti…, pův. dō-; – stsl. dъva č. dva…, pův. duṷō. – Srov. § 18.

3. Za starší ē po souhláskách podnebných, v. § 16 a 26. Na př. stsl. jazъ stč. jáz, já… z jēzъ, – stsl. požagati č. žáhati… ze žēg-, – stsl. impt. tešate z *tesjēte (= konjunktiv jako λύητε, Oblak, Jag. Arch. 10, 148).

Psl. a vzniká zdloužením z o; v. § 33.

Psl. a zachovalo se také do češtiny: za psl. a je v č. opět a (v slabikách dlouhých á), změny, které se tu staly, vznikly a vyvinuly se až na půdě české.

Případy, kde české a (á) je = psl. a, jsou:

a) V nitru slov a mimo koncovky tvarův ohnutých. Sem

patří:

hojné slabiky kořenné, na př. dáti stsl. dati, státi stanu stsl. stati, pásti stsl. pasti, padnouti stsl. padnąti, -nášeti stsl. našati, rána stsl. rana, čas, jáma, jaro, jasný, žasnouti, stč. jagňa, jašut-, javo, jázva, náš atd. (úplný výčet kořenů těchto je v dokladech stsl. u Mikl. I3 104–108); –

[25]číslo strany tiskuhojné slabiky příponové (přípon kmenotvorných), na př. koláč stsl. kolačь, bohatý stsl. bogatъ atd. (sr. Mikl. I3 108–109); –

některá slovce neohebná, na př. a, ba, leda, na, za, pa-, pra-, kda, tehda, doma a j. –

V tvarech trat, tlat, vzniklých z tort, tolt (v. § 35) není a praslovanské, ale přece je z doby předčeské.

b) V koncovkách tvarův ohnutých jest č. a (á) za psl. a:

ve vzoru chlap (dub, oráč, meč) v sg. gen. chlapa, oráča, přehl. oráčě atd., stsl. -a; v du. nom. akk. jen u kmenů měkkých: oráča přehl. oráčě atd., stsl. -a; –

ve vz. město (moře) v sg. gen. a pl. nom. akk. města, moŕa přehl. mořě, stsl. -a; –

ve vz. ryba (vladyka, duša, panoša) v sg. nom. ryba, duša přehl. dušě atd., du. dat. instr. rybama, dušama přehl. dušěma, pl. dat. rybám, dušám přehl. -iem, pl. lok. rybách, dušách přehl, -iech, pl. instr. rybami, dušami přehl. -ěmi, stsl. -a, -ama, -amъ, -achъ, -ami; –

v zájm. bezrodém sg. nom. já, du. nom. akk. va, gen. lok. najú, vajú, dat. instr. náma, váma, pl. nás, vás, nám, vám, námi, vámi, stsl. azъ atd; –

ve sklonění zájmenném v sg. nom. fem., du. nom. akk. masc. a pl. nom. akk. neutr. ta, naša přehl. našě, stsl. -a; –

v konc. -ma du. dat. instr. všech sklonění; chlapoma, městoma, rybama, kostma, kuřatma, náma, těma, dobrýma atd., stsl. -ma; –

v příp. -va 1. os. dvojné, na př. neseva, nesechova atd., stsl. -va; –

v příp. -ta 2. a 3. os. dvojné, na př. neseta, nesesta atd., stsl. -ta.

Zejména jest nebo bylo a, á původu praslovanského také ve všech těch případech, které doleji (v § 99) vyčteny jsou při výkladu o přehlásce a-ě.

Psl. a jest obsaženo také v č. á, které vzniklo stažením z aja, oja, êja, ьja a j.; v. §§ 94, b) a 477.

Psl. e.

Je střídnicí:

1. Za pův. e. Na př. berete…, pův. bherete. Srov. § 15.

2. Po souhlásce měkké za o. Na př. zájmeno je … pův. i̭od; – kmen konje-, koňe-… pův. -i̭o-. Srov. § 33.

e dlouží se v době praslovanské v ē; z tohoto pak vzniká po souhláskách nepodnebných ê, po podnebných a. Na př. koř. rek-, subst. psl. rēkь, z toho psl. a stsl. rêčь, stč. řěč atd.; – koř. tek-, zdlouženo v tēk-, z toho stsl. têkati č. těkati atd.; – pův. eģhom, skr. aham, ř. ἐγώ, lat. ego, psl. *jezъ, zdlouž. (emfasí) v jēzъ, z toho psl. jazъ, stsl. jazъ, azъ, stč. jáz, já; – koř. žeg-, zdlouž. v žēg-, z toho stsl. -žagati, požagati, č. žáhati, žahadlo.

[26]číslo strany tiskuPsl. e dochovalo se také do češtiny: za psl. e je v č. opět e (v slabikách dlouhých é), změny, které se tu staly, vznikly a vyvinuly se až na půdě české; jenom ve skupeních tert, telt stala se změna v době starší, předhistorické a předčeské (v. §§ následující 29 a 30).

Případy, kde české e (é) je = psl. e, jsou:

a) V nitru slov a mimo koncovky tvarův ohnutých. Sem patří:

hojné slabiky kořenné, na př. nésti nesu stsl. nes-, vésti vedu stsl. ved-, jes-, čelo stsl. čelo, desět stsl. desętь, tebe sebe stsl. tebe sebe, atd. (úplný výčet kořenů těchto je v dokladech stsl. u Mikl. I3 8–12), zejména též slabiky s připomenutými právě skupinami tert, telt; –

hojné slabiky příponové (přípon kmenotvorných), na př. večer, desater, přietel, kazatel, plamen, nebesa…, v oboru slovesa kmen praesentní nese-, kupuje-, teše-, aor. nese-, impf. nesieše-, part. nesen- atd. (sr. Mikl. I3 12–14); –

některá slovce neohebná, na př. ne, bez, kde stsl. kъde a j.

b) V koncovkách tvarův ohnutých je č. e (é) za psl. e:

ve vzoru chlap (dub) v sg. vok. chlape, stsl. -e; –

v pl. nom. vok. -ové: synové, chlapové, oráčové, stsl. -ove; –

ve sklonění kmenů jmenných souhláskových v sg. gen. tykve, kamene, ramene, nebese, kuřěte, mateře, stsl. -e; – v sg. lok. ve-dne, na-d(e)sěte, stsl.-e; – v pl. nom. akk. tykve, mateře, stsl. -e; –

v plur. nom. kompt. bohatějše, stsl. -še, – a part. vedúce, vedše, stsl. vedąšte, vedъše; –

v sg. gen. zájmen bezrodých mne, tebe, sebe, stsl. mene, tebe, sebe; –

v příp. -me 1. os. množ., na př. neseme, nesme atd., stsl. -me; –

v příp. -te 2. os. množ., na př. nesete, neste, neseste atd., stsl. -te. –

Praslovanské jest e také, kde po souhláskách měkkých vzniklo ze staršího o (přehláskou, v. § 33). Tedy na př. v je-, naše- m. jo-, našo-; v boľest vedle radost; ve vok. duše v. rybo, sg. nom. akk. moře v. město atp.

Psl. e jest obsaženo také v č. é a ie (í), které vzniklo stažením z oje, eje, êje, ije, ьje a j.; v. §§ 126, 152 a 477.

tert, telt.

Litevské derva lignum svědčí, že také v slovanštině bylo původně dervo; ale v slovanských jazycích historických je za to stsl. dvo, stč. dřěvo, rus. derevo, pol. drzewo. Z kořene nes- byl psl. inf. nesti, z koř. mer- byl [27]číslo strany tiskutedy inf. merti; ale ten nezůstal a jest za něj inf. stsl. mti, stč. mřieti, rus. meretь, pol. mrzeć. Atd. Vůbec nalézáme, že psl. skupení hlásek tert, telt – t. j. kde po souhlásce následovalo e a pak dále r neb l a opět souhláska (kromě j) – v jazycích slovanských historických je zrušeno a to způsobem trojím:

A) v slovanštině jižní a české změněno jest v trêt, tlêt, t. j. hlásky -er-, -el- jsou přesmyknuty a e zdlouženo v ê;

B) v slovanštině ruské změněno jest v teret, telet;

C) v slovanštině polské a lužické v tret, tlet.

Změna tato děje se v slovích domácích, na př. z psl. bergъ jest A) stč. břěh, stsl. brêgъ atd., B) rus. beregъ a C) pol. brzeg, – a podrobují se jí také slova cizí, která v době staré do jazyka vnikají, na př. z germ. seld- jest A) sleď (m. slêd-), C) śledź.

O podobné změně pův. tort, tolt A) v trat, tlat, B) v torot, tolot, C) v trot, tlot v. doleji § 35.

Slova, ve kterých tuto změnu máme, jsou na příklad tato:

stč. břěh, nč. břeh, stsl. brêgъ, proti rus. beregъ, pol. brzeg, něm. berg, tedy psl. berg-; – -břěst slc. brest, stsl. brêstъ ulmus, mrus. berest, pol. brzost, tedy psl. berst-; – břiemě, břímě, stsl. brêmę, proti rus. beremja, pol. brzemię, skr. bharman-, tedy psl. bermę; – břieza, bříza, stsl. brêza, proti rus. bereza, pol. brzoza, lit. beržas, tedy psl. berza; – břězí, březí, stsl. brêżda, proti mrus. bereža, tedy psl. berdja; – dřien, dřín, stb. drênъ cornus mascula, proti rus. derenъ, hluž. dŕen, tedy psl. dernъ; – dřěvo, dřevo, stsl. drêvo, proti rus. derevo, pol. drzewo, lit. derva louč, tedy psl. dervo; – hřěbí, stsl. žrêbьj, proti mrus. žereb, tedy psl. žerb-, gerb-; – hřiebě, hříbě, stsl. žrêbę, proti rus. žerebja, pol. źrzebię, tedy psl. žerbę, gerb-; – mřiežě, mříže, stsl. mrêža, proti rus. mereža, pol. mrzežna, tedy psl. merža; – přě-, pře- (ve složeninách), stsl. prê-, proti rus. pere-, pol. prze-, tedy psl. per-; – přěd, před, stsl. prêdъ, proti rus. peredъ, pol. przed, tedy psl. perdъ; – přiek-, na přieky, přieč, příč, stsl. prêkъ transversus, proti brus. perek, pol. przeko, tedy psl. perk-; – střěbati, střebati, sln. srêbati, proti pol. strzebać, tedy psl. serbati; – střěda, středa, střed, střední, střiedmý, střídmý, stsl. srêda, proti rus. sereda, pol. śrzoda, tedy psl. serd-; – střěmcha, střemcha, proti rus. čeremcha, pol. trzemcha, lit. kermušė, tedy psl. čermъcha; –střěnka, střenka, třenka, stsl. črênъ, proti rus. čerenъ, pol. trzon, skr. karna- rukojeť, tedy psl. čern-; – střěp, střep, stsl. črêpъ, proti rus. čerepъ, pol. trzop, skr. karpara- střep, [28]číslo strany tiskutedy psl. čerpъ; – střěvo, střevo, stsl. črêvo, proti rus. čerevo, pol. trzewo, trzowo, tedy psl. červo; – střěví, střěvíc, střevíc, stsl. črêvьj, proti rus. čerevikъ, pol. trzewik, tedy psl. červьjь; – střieci střěhu, stříci střehu, stsl. strêšti, proti rus. sterečь, pol. strzec, lit. sergėti, tedy psl. sergti; – střieda, střída, stsl. črêda, proti mrus. čereda, hluž. čŕoda, stprus. kerdačas, tedy psl. čerda; – střietež, střítež, proti rus. čeretъ rákos, tedy psl. čert-; – střiezvý, střízvý, střízlivý, stsl. trêzvъ, proti rus. terezvyj, pol. trzezwy, tedy psl. terzvъ; – tetřěv, tetřev, stsl. tetrêvь, proti rus. teterevъ, pol. cietrzew, tedy psl. teterv-; – třěba, třeba, stsl. trêba, proti pol. trzeba, tedy psl. terba; – třěnovec, třenovec, stsl. črênovьnъ ząbъ, proti mrus. čerennyj zub, pol. trzonowe zęby, tedy psl. čern-; – třěšně, střěšně, třešně, stsl. črêšnja, proti rus. čerešnja, pol. trześnia, sthněm. kirsā, tedy psl. čeršnia; – třiebiti, tříbiti, Třeboň, Třebová, stsl. trêbiti, pol. trzebić, něm. dorf, tedy psl. terb-; – třiesla (plur.), třísla, stsl. črêsla lumbi, proti pol. trzosła, tedy psl. čerslo; – slc. vrece, vrecko, stsl. vrêšta saccus f., vrêtište cilicium, rus. veretьe, tedy psl. vert-; – vřěd, vřed, stsl. vrêdъ, proti rus. veredъ, pol. wrzód, tedy psl. verdъ; – vřěsk, vřesk, vřěščěti, vřeštěti, stsl. vrêštati, proti rus. vereščatь, pol. wrzeszczeć, tedy psl. versk-; – vřěteno, vřeteno, stsl. vrêteno, proti rus. vereteno, pol. wrzeciono, tedy psl. verteno; – vřiedlo, vřídlo, psl. ver-dlo; – -vřieslo, povříslo, stsl. povrêslo, proti mrus. poveresło, pol. powrosło (m. powrzosło), psl. verz-slo; – žřiedlo, zřídlo (m. žřídlo), stsl. žrêlo, proti rus. žerelo, pol. źrzódlo, tedy psl. žerlo; –

blén, blin, bulh. blên phantasma, proti rus. belena, tedy psl. belnъ; – mléko, stsl. mlêko, proti rus. moloko, pol. mleko, tedy psl. melko; – plen, stsl. plênъ, proti rus. polonъ, pol. plon (m. plen), lit. pelnas, tedy psl. pelnъ; – pleva, plevel, stsl. plêva, proti rus. polova, pol. plewa, tedy psl. pelv-; – slémě, stsl. slêmę, proti rus. solomja, pol. szlemię (m. ślemię), tedy psl. selmę; – slezena, slezina, stsl. slêzena, proti rus. selezenka, pol. śledziona(m. śleziona), tedy psl. selz-; – vléci, stsl. vlêšti, proti rus. voločь, pol. wlec, tedy psl. velkti; – stč. žleb, žlab, stsl. žlêbъ, proti rus. žolobъ, tedy psl. želbъ; – stč. žléza, žláza, stsl. žlêza, proti rus. železa, tedy psl. želza.

Jiné příklady pro české trêt, tlêt za tert, telt podávají infinitivy vzoru stč. mřieti, nč. mříti: dřieti, dříti, z derti, koř. der-; mléti, mlíti, z melti, koř. mel-; mřieti, mříti, z merti, koř. mer-; nřieti (stč. vynřieti = vynořiti se), z nerti, koř. ner-; přieti, příti (pru), z perti, koř. per-; skvřieti (škvařiti se), ze skverti, koř. skver-; střieti, stříti, ze sterti, koř. ster-; -vřieti, -vříti (zavru), z verti, koř. ver-; žřieti, žříti (požříti), ze žerti, koř. žer-.

[29]číslo strany tiskuOdchylkami od pravidla jsou tvary dialektické mor. čerepy, čereva, čerešňa BartD. 41 (hrozenk.) a slc. čerešňa, čereslo (vedle náležitého črieslo) Pastrn. 17. Vysvětlují je dílem přejetím z ruštiny (mrus.), dílem nápodobením maďarštiny, která v slovích přejatých skupinu čr- ruší a má tedy csercsznye, csoroszlya; ale cerezla čteme také v MVerb., a je-li tu napsání správné, tedy je to archaismus, který se pravidlu obecnému nějak vymkl, a tak mohly by se vysvětliti také odchylky ostatní.

Ovšem nekaždé české trêt, tlêt je z psl. tert, telt, nýbrž jen to, kde slovanské jazyky skupiny B mají teret, telet (tolot) a skupiny C tret, tlet. Kde naproti tomu je trêt, tlêt i ve skupení B a C, tu je praslovanské; na př. hřiech, hřích, stsl. grêchъ, rus. grêchъ, pol. grzech (sklesnutím jotace, m. grziech), tedy psl. grêchъ, – slepý, stsl. slêpъ, rus. slêpoj, pol. ślepy (m. śliepy), tedy psl. slêpъ.

Psl. í

.Je střídnicí

1. Za pův. ī. Na př. psl. živ- v stsl. živъ, č. živý…, lit. gyvas (t. j. gīvas), skr. džīvas, lat. vīvus, pův. gīv-. Srov. § 12.

2. Za pův. in před souhláskou. Na př. stsl. dvьrьnikъ proti lit. durininkas; – plur. akk. stsl. kosti č. kosti…, pův. -ins. Srov. § 11.

3. Za pův. (koncové): stsl. mati, pův. mātè Srov. § 16.

4 Za pův. téžeslabičné ei. Na př. stsl. vidъ č. vid ..., lit. veidas obličej, ř. ϝεῖδος, pův. veid -. Srov. § 15.

5 Za pův. téžeslabičné oi po souhlásce měkké (tu mění se oi v ei a toto dává i). Na př. plur. lok. stsl. jichъ proti têchъ, oboje pův. -oi-su.

6. Za pův. oi (koncové). Např. stsl. ti vlъci proti ř. οἱ λύϰοι, impt. beri č. beři(ž) . . ., pův. bherois, bheroit. Srov. § 17

7. Za pův. -ai (koncové) po souhláskách měkkých: sg. lok. duši proti ženê, oboje z pův. -āi Srov. § 19

8. Za pův -āi (koncové), po souhláskách měkkých: sg. dat. duši, proti ženê, oboje z pův. -āi. Srov. § 20.

V pl. instr. orači č. oráči jest -i po souhláskách měkkých ve střídě za -y po souhláskách tvrdých: chlapy.

Psl. i vzniká zdloužením z ь; v. § 55, b).

Psl. i dochovalo se také do češtiny: za psl. i je v č. opět i (v slabikách dlouhých í); jenom ve slovích blysk-, blýsk- místo blisk-, blísk- změněno i v y, rovněž tak jako v polštině a srbštině lužické, srov. § 167.

Případy, kde české i (í) je = psl. i, jsou :

a) V nitru slov a mimo koncovky tvarúv ohnutých. Sem patří:

hojné slabiky kořenné, na př. bíti, bil stsl. bi-, žíti, živý stsl. ži-, [30]číslo strany tiskusíla, milý atd. (úplný výčet kořenů těchto je v dokladech stsl. u Mikl. 124–131); –

hojné slabiky příponové (přípon kmenotvorných), na př. zeměnín, pravice, sestřin, lživý atd. (sr. Mikl. 132–133); mimo jiné patří sem také kmenové -i sloves tř. IV.: prosi-; –

některá slovce neohebná, na př. i, či, ni, -li, -ti a j.

b) V koncovkách tvarúv ohnutých je č. i (í) za psl. i: ve vzoru chlap (dub, oráč, meč) v pl. nom. chlapi, dubi (stč.), oráči, meči (stč.), stsl. -i; – rovněž tak ve sklonění zájmenném: ti, naši, stsl. -i;

v konc. -ovi v sing. dat. (někdy i lok.), na př. synovi, chlapovi, stsl. -ovi; –

ve vz. host a kost v sg. vok. gen. (akk.) dat. lok., du. nom. akk., pl. akk. hosti, nom. akk. kosti, stsl. -i;

ve vz. máti v sg. nom. máti, dci, stsl. -i; – krom toho ve sklonění kmenů jmenných souhláskových ve všech těch pádech, které mají -i: sg. vok. tykvi, kameni, lokti, sg. dat. lok. tykvi, kameni, rameni, kuřěti, mateři, du. nom. akk. tykvi, rameni, kuřěti, mateři, stsl. vesměs -i; – v sg. nom. fem. kompt. bohatějši, stsl. -i, – a part. nesúci, nesši, stsl. -i; –

v zájm. bezrodých sg. dat. mi, ti, si, stsl. -i; – ve vzorech měkkých v těch pádech, kde parallelní vzory tvrdé mají ě, totiž: sg. lok. oráči, meči, moři, stsl. -i (proti sg. lok. chlapě, dubě, městě), – v du. nom. akk. moři, stsl. -i (proti městě), – v pl. lok. oráčích, mořích, stsl. -ichъ (proti chlapiech, městiech), – v sg. dat. lok. a du. nom. akk. duši, panoši, stsl. -i (proti rybě, vladycě), – v sg. instr. masc. neutr. naším, stsl. -imь (proti tiem), – v du. nom. akk. fem. neutr. naši, stsl. -i (proti tě), – v du. dat. instr. našima, stsl. -ima (proti těma), – v plur. gen. lok. našich, stsl. -ichъ (proti těch), – v pl. dat. našim, stsl. -imъ (proti těm), – v pl. instr. našimi, stsl. -imi (proti těmi); –

v příp. -mi mnohých instr. plur.: rybami, dušěmi, hostmi, kostmi, námi, těmi, našimi, dobrými atp., stsl. -mi, –

v oboru slovesa v 2. os. jedn. jsi, stsl. jesi, – v impt. nesi, bdi, bdite, stsl. -i, -ite, – v inf. nésti, stsl. -ti.

Psl. i jest obsaženo také v č. í, které vzniklo stažením z ьji, iji a j., v. § 162 a 477.

Psl. o.

Je střídnicí:

I. Za pův. o. Na př. stsl. noštь č. noc …, lat. nox, pův. nokti-. Srov. § 17.

[31]číslo strany tisku2. Za pův. a. Na př. stsl. osь č. osa…, lat. axis, pův. ak-; – sg. vok. ženo…, ř. νύμφα, pův. -ã. Srov. § 19.

3. Za pův. 3. Na př. stsl. sporъ č. sporý ..., skr. sphiras hojný, pův. sph3ro-. Srov. § 21.

4. Praslovanské jest také o v slabice ov za různoslabičné eṷ. Na př. psl. slovo … ř. ϰλέϝος pův. kleṷos; – novь pův. neoṷs; – plove- pův. pleue-; – synove pův. sūneṷs. Srov. § 15.

Psl. o seslabuje se (při stupňování) v ъ. Na př. praes. zovą a inf. zъvati; – psl. chromъ č. chromý a ochrъmnąti č. ochrnouti.

o dlouží se v době praslovanské v ō, z tohoto pak vzniká a. Na př. tvor- v stsl. tvoriti č. tvořiti, zdlouž. v tvōr-, tvar-, v stsl. subst. tvarь opus, tvarjati formare, č. tvář, vytvářeti; – psl. nositi, iterat. pri-našati č. přinášěti, přinášeti.

Po souhláskách měkkých změnilo se o v e (přehláska). Na př. v sg. nom. akk. moŕe proti mêsto; – sg. vok. duše proti ženo; – pl. nom. oračeve proti synove, – v kmenu zájm. je-, naše- atp., jego, našego atd., proti to-, togo atd.; – . slovesích vojevati atp. proti kupovati; – v part. znajemъ atp. proti vidomъ; v subst. bolestь atp. proti radostь; atd., srov. Mikl. 17.

34- Psl. o (nepřehlášené) dochovalo se také do češtiny: za psl. o je v č. opět o (v slabikách dlouhých ó), změny, které se tu staly, vznikly a vyvinuly se až na půdě české; jenom ve skupeních tort, tolt (ort, olt) stala se změna v době starší, předhistorické a předčeské (v. §§ následující 35 a 36).

Případy, kde české o (ó) je = psl. o, jsou:

a) V nitru slov a mimo koncovky tvarův ohnutých. Sem patří:

hojné slabiky kořenné, na př. moci stsl. mog-, nositi stsl. nos-, bóh stsl. bogъ, vóz stsl. vozъ, voda, oba, tobú, sobú atd. (úplný výčet kořenů těchto je v dokladech stsl. u Mikl. 62–72), zejména též slabiky s připomenutými právě skupinami tort, tolt; –

hojné slabiky příponové (přípon kmenotvorných) na př. bratróv, tchoř, život, dobrota, dobro-děnie, bratro-vrah . . ., v oboru slovesa kmen praes. a aor. neso-, atd. (srov. Mikl. 72); –

některá slovce neohebná, na př. o, ob, do, po, bo, nebo a j. –

b) V koncovkách tvarúv ohnutých je č. o (ó) za psl. o: v koncovkách sg. dat. (lok.) -ovi, pl. nom. -ové, pl. gen. -óv, na př. synovi, chlapovi, synové, chlapové, synóv, chlapóv, stsl. -ovi,-ove,-ovъ; – ve vzoru město v sg. nom. akk. město, stsl. -o; – ve vz. chlap a město v du. dat. instr. chlapoma, městoma, stsl. -oma, – a pl. dat. chlapóm, městóm, stsl.,-omъ; –

ve vz. ryba (vladyka) v sg. vok. rybo, stsl. -o;

[32]číslo strany tiskuve sklonění zájmenném v sg. nom. akk. to, gen. toho, dat. tomu, lok. tom, stsl. to-; –

v gen. koncovce -ho v sklonění zájmenném a složeném: toho, našeho, dobrého, stsl. -go.

tort, tolt[3] Literaturu v. nahoře při tert, telt, § 29.).*

Litevské gardas ohrada svědčí, že také v slovanštině bylo původně gordъ; ale v slovanských jazycích historických je za to stsl gradъ, č. hrad, rus. gorodъ, pol. gd. A tak nalézáme vůbec, že psl. skupení hlásek tort, tolt – t. j. kde po souhlásce následovalo o a pak dále r neb l a opět souhláska (kromě j) – v jazycích slovanských historických je zrušeno, a to způsobem trojím :

A) v slovanštině jižní a české změněno jest v trat, tlat, t. j. hlásky -or-, -ol- jsou přesmyknuty a o zdlouženo v a;

B) v slovanštině ruské změněno jest v torot, tolot;

C) v slovanštině polské a lužické v trot, tlot.

Změna tato děje se v slovích domácích, na př. z psl. borda, jest A) české a jihosl. brada, B) rus. boroda a C) pol. broda, – a podrobují se jí také slova cizí, která v době staré do jazyka vnikají, na př. z germ. karl- jost A) král, B) korolь a C) król.

O podobné změně pův. tert, telt A) v trêt, tlêt, B) v teret, telet,

C) v tret, tlet v. nahoře § 29. –

Slova, ve kterých tuto změnu máme, jsou na příklad tato:

brada, stsl. brada, proti rus. boroda, pol. broda, sthněm. bart, tedy

psl. borda; – braň arma, stsl. branь bellum, proti rus. boronь zákaz, pol. broń, lit. barnis rixa, tedy psl. born-, z koř. bor- pugnare; odtud i brána, zabradlo a j. ; – brav, stsl. bravъ, proti rus. borovъ kanec, tedy psl. borv-; – brázda, stsl. brazda, proti rus. borozda, pol. brózda, tedy psl. borzda; – dráha, stsl. draga, proti rus. doroga, pol. droga, tedy psl. dorga; – drahý, stsl. dragъ, proti rus. dorogoj, pol. drogi, tedy psl. dorgъ; – stč. s-dravý, nč. zdravý, stsl. sъ-dravъ, proti rus. zdorovyj, pol. zdrów, tedy psl. sъ-dorvъ; – hrad, stsl. gradъ, proti rus. gorodъ, pol. gród, lit. gardas, tedy psl. gordъ; – hrách, stsl. grachъ, proti rus. gorochъ, pol. groch, tedy psl. gorchъ; – hranostaj, proti pol. gronostaj, tedy psl. gorn-; – stč. chrabr- (Chrabr jm. os., Chrabrý jm. míst.), proti strus. chorobrъ, pol. chrobry, tedy psl. chorbъ; – chrám, stsl. chramъ domus, proti rus. choromy, dluž. chrom stavení, tedy psl. chormъ; – chrániti, o-chrana, stsl. chrana cibus, proti rus. choronitь sepelire, ochorona, pol. chronić custodire, tedy psl. chorn-; – stč. chvrast- (ab arbustis nomen [33]číslo strany tiskuHurasten, Kosm. 1, 9, rkp. 1 a j.), chrastie nč. chrastí, stsl. chvrastь sarmentum, proti rusk. chvorostъ, pol. chrost, tedy psl. chvorst-; – krabice, stsl. krabica, proti rus. korobъ koš, pol. krobia. lit. karbas, lat. corbis, tedy psl. korb-; – kragujec, stsl. kraguj, proti pol. krogulec, tedy psl. korg-; – král, stsl. kralь, rus. korolь, pol. król, z něm. karl-, tedy z korl-;

– stč. kramol a kramola iracundia, contentio, stsl. kramola seditio, mrus. koromoły fallacia, tedy psl. kormol-; – srbch. krap č. kapr (přesmyk.), proti rus. koropъ, lit. karpa f., lat. carpio, tedy psl. korp-; – krásta, chrásta, chrastavý, stsl. krastъ scabies, proti rus. korosta, pol. krosta pustula, tedy psl. korsta; – křástel, chřástel, -al, stsl. krastêlь f., proti rus. korostelь, pol. chrościel, tedy psl. korstêlь; – krát, stsl. kratъ, dvakraty, proti pol. kroć, lit. kartą -krát, tedy psl. kortъ; – krátký, stsl. kratъkъ, proti rus. korotkij, pol. krótki, tedy psl. kortъkъ; – kráva, stsl. krava, proti rus. korova, pol. krowa, lit. karvė, tedy psl. korva; – mrak, stsl. mrakъ, proti rus. morokъ, pol. mrok, z koř. merk- (= mrknúti, smrákati se), stupňovaného v mork-, tedy psl. morkъ; – mramor, stsl. mramorь, strus. moromorjanъ, lat. marmor, ř. μάρμαρος, tedy z mormor-; – mravenec, stsl. mravъja, proti rus. muravej (m. morovej), pol. mrówka, tedy psl. morv-:

– stč. mraščiti (aby sě rúcho nemraštilo Štít. uč. 91ᵃ), z koř. mersk- (srov. smrsknouti se), tedy psl. morsk-; – mráz, stsl. mrazъ, proti rus. morozъ, pol. mróz, z koř. merz- = mrznouti, stupň. v morz-, tedy psl. morzъ;

– stč. nrav, nč. mrav, proti rus. norovъ consuetudo, tedy psl. norvъ; – po-ndrava, srbch. pundrav (m. po-nrav), proti rus. ponorovъ, pol. pandroŵ (m. po-nroŵ), z koř. ner-= nořiti se, stupňovaného v nor-, tedy psl.-nor-v-;

práce, stpol. proca, procować, dluž. proca, z koř. per-, psl. por-tja (novopolské praca je bohemismus, rus. dial. praca je z polštiny, Brückner Arch. 14, 472; jinak Mikl. Etym. Wtb. 261, z prati-); –práh, stsl. pragъ, proti rus. porogъ, pol. próg, tedy psl. porgъ; – prach, stsl. prachъ, proti rus. porochъ, pol. proch, z koř. perch- (= pršeti, prášiti se), stupňovaného v porch-, tedy psl. porchъ; – prak, proti rus. porokъ, pol. proki (plur.), tedy psl. porkъ; – prám, proti rus. poromъ, pol. prom, tedy psl. pormъ;

pramen, stsl. pramenь filum, proti mrus. poromêń, pol. promień, tedy psl. pormenь; – prapor, stsl. praporь, proti rus. poroporь, pol. proporzec, z kořene per- = letěti, stupň. v por-, tedy psl. porporъ (reduplik.); – prase, stsl. prasę proti rus. porosja, pol. prosię, lat. porcus, tedy psl. porsę;

s-pratek n. z-pratek nedošlý plod, srov. rus. zaporotokъ a č. záprtek ovum ventosum, tedy port-, koř. pert-; – stč. kapratie m. papratie, nč. kapradí, srbch. paprat, proti rus. paporotь, pol. paproć, lit. papartis, tedy psl. paport-; – prázdný, stsl. prazdьnъ, neprazda gravida, proti rus. porožij, pol. próżny, tedy psl. porzdьnъ; – stč. skralúp, nč. škraloup, stsl. skralupa cortex, proti rus. dial. skorolupka, tedy psl. skorlupъ; – skráně, stsl. skranьja, proti pol. skronie, tedy skorn-; – smrad, stsl. smradъ, [34]číslo strany tiskuproti rus. smorodъ, pol. smród, tedy psl. smordъ; – stč. o-strabiti sě zotaviti se, posilniti se, stb. ustrabiti, pol. postrobić, tedy storb-; – straka, stsl. svraka, sln. sraka, straka, proti rus. soroka, hluž. i dluž. sroka, lit. šarka, tedy psl. sorka a svorka, koř. sverk- = svrčeti, cvrčeti; sem patří též strakopúd, rus. sorokoputъ; – strana, stráň, prostraný, stsl. strana, proti rus. storona, pol. strona, tedy psl. stor-n-; -- stráž, stráže, strahovati, nástraha, stsl. stražь custos, straža custodia, sragъ austerus, proti rus. storoža, pol. stroż, stroża, ostrog, kořen serg- = stříci, tedy psl. sorg; – svrab, stsl. svrabъ, proti rus. svorobъ, koř. sverb- = svrběti, tedy psl. svorbь;

trak, tračec, dial. dotrákať = dotáhnouti, stsl. trakъ fascia, proti rus. toroka (plur.), pol. troki, troczyć vázati, tedy psl. tork-; – trápiti, sln. trapiti, z koř. terp = trpěti, tedy z torp ; – stč. o-trap extasis, otrapa, otrapiti smyslů zbaviti, z koř. terp- = torpescere, tedy z torp-;

trátořiti žvastati, proti rus. torotoritь, tedy psl. tortor- (redupl.); – vrabec, stsl. vrabьj, proti rus. vorobej, pol. wróbel, tedy psl. vorb-; – vrah, stsl. vragъ, proti rus. vorogъ, pol. wróg, tedy psl. vorgъ; – vrána, vraný, stsl. vrana, vranъ, proti rus. vorona, pol. wrona, lit. varna, tedy psl. vorn-; – vráp, vrápa, sln. vrapa vráska, proti hluž. ropa (m. vropa), tedy vorp-; – vrátiti, obrat m. ob-vrat, obrátiti, stsl. vratъ collum, proti rus. vorotitь, pol. wrócić, koř. vert- = vertere, tedy psl. vort-; – vrata, stsl. vrata, proti rus. vorota, pol. wrota, koř. ver- = vříti, zavříti, tedy psl. vor-ta; – vrátyč (rostl., tanacetum), proti mrus. vorotyč, pol. wrotycz, tedy psl. vort-: – vrávorati z vorvor- (redupl.); – stč. po-vraz nč. provaz (přesmyk.), proti rus. pavorozъ, pol. powróz, koř. verz- = vázati, tedy psl. vorz-; – stč. vražě sors, stsl. vraža divinatio, incantatio, vražiti magicas artes exercere, vražьba magia, proti rus. vorožitь, vorožba, pol. wróżyć předpovídati, wróżba, tedy psl. vorg-; – zrak, stsl. zrakъ visus, proti rus. zorokъ, pol. wzrok, koř. zer- = zříti, tedy psl. zor-kъ; –

blahý, stsl. blagъ, proti rus. dial. bologo, pol. błogi, tedy psl. bolgъ ;

blana pastvište, bulh. blana trávník, proti brus. bołona, pol. błonie, tedy psl. boln-; – blána, sln. blana, proti mrus. bołona, pol. błona, tedy psl. bolna; – bláto, stsl. blato, proti rus. boloto, pol. błoto, tedy psl. bolto;

dláto, stsl. dlato, proti rus. doloto, pol. dłóto, z koř. delb- = dlubati, stupň. v dolb-, tedy psl. dolbto; – hlad, stsl. gladъ, proti rus. golodъ, pol. głod, z koř. geld- = žádati, tedy psl. goldъ; – hlahol, stsl. glagolъ, proti rus. dial. gologolitь žertovati, tedy psl. golgol- (redupl.); – hlas, stsl. glasъ, proti rus. golosъ, pol. głos, tedy psl. golsъ; – hlava, stsl. glava, proti rus. golova, pol. głowa, lit. galva, tedy psl. golva; –hlavně, hlaveň, stsl. glavьnja titio, proti rus. golovnja, pol. głownia, tedy psl. golvьnja; – chlad, stsl. chladъ, proti rus. cholodъ, pol. chłód, got. kalds, tedy psl. choldъ ;

chlap, stsl. chlapъ servus, proti rus. cholopъ otrok, pol. chłop, lot. kalps, tedy psl. cholpъ; – kláda, stsl. klada, proti rus. koloda, pol. kłoda, tedy [35]číslo strany tiskupsl. kolda (z téhož kořene keld-, jako ř. xuídm větev a germ. holt, Holz);

klanice (u vozu), proti pol. kłonica, tedy kolnica ; – klas, stsl. klasъ, proti rus. kolosъ, pol. kłos, tedy psl. kolsъ; – kláti, stsl. klati, proti rus. kolotь, pol. kłóć, tedy psl. kolti (tu vyvinul se záhy také novotvar kъlati, stsl. kъlati; k němu ukazuje také stč. veklati = vъkъlati, neboť z vъklati bylo by stč. vkláti); – klátiti, stsl. klatiti, rus. kolotitь, pol. kłócić; – mladý, stsl. mladъ, proti rus. molodoj, pol. młody, tedy psl. moldъ; – mlat, mlátiti, stsl. mlatъ kladivo, proti rus. molotъ, pol. młot, tedy psl. moltь; – mláto, sln. mlato, proti mrus. mołot, pol. młoto, tedy psl. molto;

plachý, plašiti, stsl. plachъ, proti rus. polochъ, pološitь, pol. płochy, płoszyć, tedy psl. polch-; – vyplákati vyplachovati, stsl. plakati, proti mrus. połokaty, pol. płókać, tedy psl. polkati; – plamen, stsl. plamy, proti mrus. połomêń, pol. płomieú, z koř. pel- = pláti, hořeti, stupňovaného v pol-, tedy psl. pol-m-; z téhož koř. jest i planúti stsl. planąti, pol. płonąć, tedy psl. polnąti, plápol z polpol- (redupl.); – planý, pláně planý strom, stsl. planina mons, proti mrus. połonina kraj neúrodný, pol. płony, tedy psl. poln-; – plasa pruh země, stsl. plasa, proti rus. polosa, tedy psl. polsa;

plaskati, dnes to plaská = je mokré počasí, stsl. plaskati, proti mrus. połoskaty, pol. płoskuny mokré počasí, tedy psl. polsk-; – plátno, stsl. platьno, proti rus. polotno, pol. płótno, tedy psl. polt-; – plavý, stsl. plavъ, proti rus. polovyj, pol. płowy, tedy psl. polvъ; – plaz, plaziti se, stsl. oplazlivъ plzký, proti rus. polozъ, pol. płozić się, z koř. pelz- = lézti, stupň. v polz-, tedy psl. polz-; – sladký, stsl. sladъkъ, proti rus. solodkij, pol. słodki, lit. saldus, tedy psl. soldъkъ; – slátna, stsl. slama, proti rus. soloma, pol. słoma, tedy psl. solma; – slaný, stsl. slanъ, proti rus. solonyj, pol. słony, tedy psl. solnъ; – slatina, stsl. slatina palus, proti rus. solotina, lit. šaltinis pramen, tedy psl. soltina; – slavík, stsl. slavьj, proti rus. solovej, pol. słowik, tedy psl. solv-; – tlak, tlačiti, stsl. tlačiti, proti rus. toločitь, pol. tłoczyć, z koř. telk- = tlouci, tedy psl. tolk-; – vládu, vládnouti, vládati, vladař, vláda, stsl. vladą, vladati, proti pol. włodarz, tedy psl. vold-; odtud i vlast, stsl. vlastь, rus. volostь, pol. włość, psl. volstь;

vláha, stsl. vlaga, proti rus. vologa, hluž. vłoha, z koř. velg- (= vlhnouti, srov. vlhký), stupň. ve volg-, tedy psl. volga; – vlach, stsl. vlachъ, proti rus. volochъ, pol. włochъ, sthněm. walch, tedy psl. volchъ ; valach je z němč.;

vlak, ob(v)lak, vláčiti, stsl. vlačiti, proti rus. voločitь, pol. wlóczyć, z koř. velk- = vléci, stupň. ve volk-, tedy psl. volk-; – vlákno, stsl. vlakno, proti rus. volokno, pol. włokno, z téhož koř. velk-, tedy psl. volkno ; – vlas, stsl. vlasъ, proti rus. volosъ, pol. włos, tedy psl. volsъ; – vlat n. lat ovesný klas, srb. vlat = klas, proti rus. volotь, pol. włóć, lit. valtis ovesný klas, tedy psl. voltь; – zlato, stsl. zlato, proti rus. zoloto, pol. złoto, tedy psl. zolto.

Odchylkou od pravidla jsou tvary dialektické: vinogrod, krovka, [36]číslo strany tiskugłovni, chłop atp. Pastrn. 63 (místy na Slovensku, vlivem polským). Temné je krok, vedle pol. krok, kroczyć, brus. a mrus. korok; srb. krak crus longum, bulh. krak noha, stsl. pokračilo, gressus a okročiti cingere, sln. korak, koračaj Mikl. Etym. Wtb. s. v.

Ovšem nekaždé české trat atd. je z psl. tort atd., nýbrž jen to, kde slovanské jazyky ostatní mají své střídnice náležité, tedy kde za trat je v jazycích B torot a v C trot atd. Kde naproti tomu je za české trat atd. v slovanštině ostatní také trat atd., tu je praslovanské; na př. bratr, stsl. bratrъ a bratъ, rus. bratъ, pol. brat, tedy psl. bratrъ; – sláva, stsl. slava, rus. slava, pol. sława, tedy psl. slava.

Poněkud jinak měnilo se začátečné ort, olt: za to je totiž (nikoli bez výjimky) jihoslovanské rat, lat (stsl. někdy také rot, alt), – pol. a luž. rot, lot, – čeština pak a ruština kolísají mezi obojím. Čeština má zejména

rat, lat v slovích: rádlo, rataj, stsl. ralo, rataj, z koř. or- = orati, tedy psl. or-dlo, or-tajь; – rakev, stsl. raka sepulcrum, lat. arca, tedy z ork-; – rámě, stsl. ramę (také pol. ramię), got arms, tedy psl. ormę;

– slc. rakyta, rásť, raz-, rázga ražeň proti č. rokyta, rósti, roz-, rózha, rózný, rožeň; – lačný, lakomý, lákati, stsl. alkati a lakati, lit. alkti, tedy psl. olk-; – Labe, hluž. Lobjo, lat. Albis, tedy olb-; – laně, laň, stsl. alъnьi a lani, lanьja, tedy psl. oln-; – labuť, z olb-, lat albus, podle Mikl. Etym. Wtb. 162; –

rot, lot v slovích: rob, robiti pol. rob, robić, rus. robъ, robitь, stsl. rabъ i robъ, skr. arbha, tedy psl. orb-; – rokyta, stsl. rakyta, pol. rokita, tedy psl. ork-; – rolí, role, stsl. ralьja, pol. rola, z koř. or- = orati, tedy psl. or-1-; – rósti, rostu, stsl. rasti, rastą, tedy psl. orst-; – rovný, stsl. ravьnъ i rovьnъ, rus. rovnyj, pol. rowny, tedy psl. orvьnъ; – roz-, stsl. raz- i roz-, pol., luž., mrus. a brus. roz-, rus. roz- i raz-, jihosl. raz-, tedy psl. orz-; – rožen, pol. rożeń, rus. roženь, stsl. ražьnъ stimulus, tedy psl. orž-; – lodí, loď, pol. łodzia, łodź, stsl. ladьi, ladьja n. alъdьi, alъdьja, tedy psl. old-; – loket, pol. łokieć, rus. lokotь, stsl. lakъtь tedy psl. olkъtь; – loni, pol. a hluž. łoni, rus. loni, stsl., srb. a sln. lani, tedy psl. olni.

Vedle psl. po, pro je v složeninách pa-, pra-, na př. stsl. pamętь, pradêdъ, č. pamět, praděd atd. Rozdíl zdá se kvantitativní: v po lit. pajest krátké -o, v pa- lit. po- (srov. posūnis = pastorek, „pasyn“) dlouhé -ō.

Psl. u.

Je střídnicí:

1. Za pův. téžeslabičné eṷ (proti ov, jež jest za různoslabičné eṷ). Na př.; stsl. inf. pluti, sup. plutъ (proti praes. plovą), č. inf. plúti, sup.

[37]číslo strany tiskuplut (proti praes. plovu)…, pův. pleṷt-; – stsl. sluti slutъ (praes. slovą), č. slúti slut (praes. slovu)…, pův. kleṷt-; – stsl. suti, č. súti ..., pův. seṷp-t-. Srov. § 15.

2. Za pův. téžeslabičné oṷ. Na př.: buditi…, pův. boṷdh-; – ruda…, lit. rauda červeň, pův. roṷdh-; – sg. gen. synu…, pův. sūnoṷs. Srov. § 17.

3. Za pův. aṷ. Na př. stsl. suchъ č. suchý…, ř. αὔω suším, lit.

sausas suchý, pův. saṷs-; – u- v umyti atp…., lat. au- v auferre, pův. aṷ -.

Srov. § 19.

4. Za pův. -ōṷ (koncové), v sg. lok. stsl. synu…, skr. sūnāu, pův. sūnō. Srov. § 18.

V přejatém kup-, stsl. kupiti č. kúpiti atd., jest u za germ. ou, got. koupōn, sthněm. choufōn.

Psl. u dochovalo se také do češtiny: za psl. u je v č. opět u (v slabikách dlouhých ú), změny, které se tu staly, vznikly a vyvinuly se až na půdě české.

Pŕípady, kde české u (ú) je = psl. u, jsou:

a) V nitru slov a mimo koncovky tvarův ohnutých. Sem patří:

hojné slabiky kořenné, na př. buditi stsl. bud-, čúti stsl. čuti, duch, chudý atd. (úplný výčet těchto kořenů je v dokladech stsl. u Mikl. 68–77); -

některé slabiky příponové (přípon kmenotvorných), na př. pastucha, běhún, kupu-ji atd. (srov. Mikl. 177–178); –

některá slovce neohebná, na př. u apud, u- (unésti = auferre), juž a j.

b) V koncovkách tvarův ohnutých je č. u (ú) za psl. u: v sg. gen. domu, dubu atd., stsl. -u;

v sg. dat. chlapu, oráču, městu, mořu atd., stsl. -u; – v sg. lok. domu atd., stsl. -u; – v sg. vok. oráču, meču atd. stsl. -u; –

v du. gen. lok. chlapú, oráčú, městú, mořú, rybú, dušú atd., a najú, vajú, stsl. -u; –

v sg. dat. -mu: tomu, našemu, dobrému atd., stsl. -mu;

Psl. u jest obsaženo také v č. ú a iú, které vzniklo stažením z psl. oju, ьju a j., v. § 193 a 477.

Psl. y.

y vyvinulo se až na půdě slovanské. V době předslovanské ho nebylo. Kde se vyskytuje v jazycích jiných, jest obměnou ze starších hlásek jiných, na př. v ř. νύξpův. nokti-.

[38]číslo strany tiskuV slovanštině vyvinulo se y v době praslovanské. Odtud přešlo do slovanštiny historické. Tu někde zaniklo jsouc změněno v i. Na př. inf. pův. bhū-t-, psl. byti, č. býti ..., srbch. biti m. byti.

Psl. y je střídnicí:

1. Za pův. ū. Na př. inf. stsl. byti č. býti…, pův. bhūt-; – stsl. dymъ č. dým… pův. dhūmo-; – du. nom. akk. syny …, pův. sūnū. Srov. § 14.

2. Za pův. unt, t. j. za un, když následuje souhláska ještě další. Na př. stsl. lyko č. lýko… z lunko-; – pl. akk. syny… ze sūnuns. Srov. § 13.

3. Za pův. ont, skleslé v unt. Na př. pl. akk. toky…, pův. tokons;

– stsl. part. bery…, pův. bheront. Srov. § 17.

4. Za pův. -ōn (koncové), skleslé v -ūn, z čehož je pak y. Tak vykládá se stsl. kamy..., pův. akmōn. Srov. § 18.

Psl. y vzniká dloužením z ъ; v. § 55.

Nevysvětleno jest -y v pl. instr. chlapy. Po souhláskách měkkých je za ně -i, orači č. oráči.

Psl. y dochovalo se také do češtiny: za psl. y je v č. opět y (v slabikách dlouhých ý). Změny, které se tu staly, vznikly a vyvinuly se až na půdě české. Odchylka stará je v -sielati, posielati nč. posílati atd., proti stsl. sylati; č. posielati je novotvar, utvořený ku poslati bezpochyby vlivem subst. posel a změkčeného praes. pošlu.

Případy, kde české y (ý) je = psl. y, jsou:

a) V nitru slov a mimo koncovky tvarův ohnutých. Sem patří:

hojné slabiky kořenné, na př. býti stsl. by-, sypati stsl. syp-, syn, tykev, vysoký atd. (úplný výčet těchto kořenů je v dokladech stsl. u Mikl. 157–162); –

některé slabiky příponové (přípon kmenotvorných), na př. mohyla, vladyka, jazyk atd. (srov. Mikl. 163); –

některá slovce neohebná, na př. vy-, česky a j.

b) V koncovkách tvarův ohnutých je č. y (ý) za psl. y: v du. nom. akk. syny, chlapy, stsl. syny; –

v pl. .akk. chlapy, duby, syny, ty atd., stsl. -y; – v pl. instr. chlapy, duby atd., stsl. -y; – v sg. gen. a pl. nom. akk. ryby, ty atd. stsl. -y; – v plur. nom. my, vy, akk. ny, vy, stsl. -y; – v 1. os. množ. nesemy, nesmy (stč.), stsl. -my.

Psl. y jest obsaženo také v č. ý, které vzniklo stažením z yji, yjь, v. §§ 214. a 477.

[39]číslo strany tiskuPsl. ê.

ê (ь, jať) vyvinulo se až na půdě slovanské. Znění jeho není bezpečně vypátráno (srov. Mikl. 50, Jagić v Arch. 6, 74 násl., Lesk. Handb.² 5, 9, Brandt, v Russk. Filol. vêstn. 1881, 7). Měnilo se zajisté časem a místem, a v slovanštině nynější reflektuje se hláskou ě. Můžeme je vyslovovati jako české ě po retnicích, na př. v slabice bê vysl. bě.

V slabikách atp. zněla souhláska ovšem tvrdé (d-, nikoli ď- atd.).

Psl. ê vyskytuje se jen po souhláskách nepodnebných a je s t ř í d n i c í:

1. Za pův. ē. Na př. stsl. sêmę stč. siemě…, lat. sēmen, pův. sē-;

– stsl. inf. (dêti facere, aor. dêchъ…, ř. ůijaьi, pův. dhē-; – stsl. iterat. têkati z pův. tēk-, koř. tek-; – psl. inf. umêti, pův. umē-. Srov. § 16.

V mēsęcь, pėsъkъ z pův. mēns-, pēns- vysulo se n (Mikl. Et. Wtb. 429), lat. mēnsis, skr. pānsu-.

2. Za původní téžeslabičné oi mimo konec slova. Na př. psl. vêd-, stsl. vêmь (m. vêdmь). č. viem, vím…, pův. ṷoid-; – psl. inf. berête…, pův. bheroite. Na konci slova vyskytuje se za *-oi v sg. lok. chlapê, mêstê; to však vysvětluje se analogií podle fem. rybê. Srov. § 17, b).

3. Za pův. ai. Na př. psl. lêvъ ř. λαιός. Srov. § 19, b).

4. Za pův. āi, v sg. dat. i lok. rybě. Srov. § 20, b).

5. Za pův. iā. Na př. psl. zêją lit. žióju lat. hiāre; – psl. ê-, êdąč. j-ěti, j-ědu rus. êdu (proti stsl. ja-) lit. joti, jodīti; – psl. sg. gen. a plur. nom. akk. zemê (jinak v stsl. zemlę); – viz § 20, c).

Po souhláskách podnebných (š, ž, č, j) jest proti ê:

v případě 1. (za *ē) a, na př. sъžagati (*žēg-) proti t êkati (*tēk-), slušati (*sluchē-) proti umêti (*umē-), komp. krêpъčajь (*-kē-) proti bogatêjь (*-tē-);

v případech ostatních (za *oi, *ai, *āi) i, na př. impt. kažite vedle berête, sg. dat. lok. duši vedle rybê, sg. lok. koňi, moŕi vedle chlapê, m êstê, plur. lok. koňichъ vedle chlapêchъ, sg. instr. jimь vedle têmь, du. nom. akk. fem. ji vedle tê, du. dat. instr. jima vedle têma, plur. gen. lok. jichъ vedle têchъ, dat. jimъ vedle têmъ, instr. jimi i vedle têmi.

44- Střídniee za psl. ê v slovanštině historické jsou rozličné: ê, ia, ie atd. Na př. psl. mêna, mêra, stsl. mêna, mêra, bulh. mêna, mêra, sln. mêna, mêra, srbch. miena, mjera, č. měna, míra stč. miera, pol. miana mienić, miara mierzyć atd.

Střídnice česká je v slabikách krátkých ě, v dlouhých ie. Kvalitativně je to střídnice stejná, rozdíl jest jen kvantitativní. Z tohoto prvotního ě, ie vyvinuly se střídnice další: ztrátou jotace vzniklo e, é, a zúžením změnilo se ie, é v í. Na př. měna, měřiti; stč. hřěšiti, hřiech, miera; ztrátou jotace hřešiti, stč. hřéch (hrzechow Vít. 76ᵇ var.); zúžením míra, hřích.

[40]číslo strany tiskuV nářečí slovenském spisovném je v slabikácn krátkých střídnice e (bez jotace, ale měkčí n v ň atd.), v dlouhých ie; na př. mesiac, temä (vysl. ťemä), hniezdo. V různořečích je též ia, (j)a, a, i atd. Pastrn. 41 a násl., caly svet Koll. Zpěv. I. 92, driamat Škult. 181.

Odchylka zdánlivá je v č. zráti, zraji, zralý, slc. zrať, proti stsl. zrêti, zrêją zrêlъ, rus. zrêtь, zrêlyj, pol. zrzeć atd.; tu však není rozdíl jen hláskový, nýbrž stupňový: zrêti atd. je m. zerti z koř. zer-, zráti atd. m. zorti ze stupňovaného zor-, zra- je tedy zvláštnost československá. Rovněž taková zvláštnost jest síra (i stč. vždy síra), slc. síra, proti stsl. sêra atd. Jiné odchylky, jako hořal m. hořěl stsl. gorêlъ, střáhl m. střěhl atd. vyvinuly se až na půdě české, viz o nich doleji v § 157.

Případy, kde máme české střídnice za psl. ê, jsou:

a) V nitru slov a mimo koncovky tvarův ohnutých.

Sem patří hojné slabiky kořenné. Zejména slabiky kořenné: v slovesích třídy I. 7 a V. 4 hřě- stsl. gré-, hříti, hřáti, stsl. grêjati, grêją; – chvě- stsl. chvê-, chvíti se, chvěji se; – le- stsl. lê-, leji stsl. lêją; – pě- stsl. pê-, pěti, pěji; – pře- stč. přě- stsl. prê-, eji stč. přěju stsl. prêją (vedle prьjają); – se- stč. sě- stsl. sê-, seji stč. sěju stsl. sêjati, sêją; – smě- stsl. smê-, sъmê- audere, směti, stč. směju stsl. smêją nč. smím; – smê- stsl. smê- ridere, směji se stsl. smêją sg; – spě- stsl. spê-, spěji stsl. spêją; – vě- stsl. vê-, věji stsl. vêją; – ze- stč. zě- stsl. zê-, zeji stč. zěju stsl. zêją; – táž střídnice jest ovšem i v odvozeninách: pěvec, zpěv, zpívati, – sémě stč. siemě, osení, – smělý, – smích stč. smiech, úsměv, usmívati se, – spěch, – větev, vítr stč. vietr, – zívati stč. zievati, atd.; –

v iterativech, jejichž slovesa základní mají e po souhlásce nepodnebné, na př. těkati, utíkati stč. utiekati, stsl. têkati, koř. tek-, za-mietati stsl. -mêtati, koř. met-, s-bírati stč. sbierati koř. ber- atd.; –

ve jménech utvořených týmže zdloužením jako iterativa, na př. útěk, výmět, zamítati, výběr, sběř; řeč stč. řěč;

a dále v slovích a případech mimo jiné těchto: běh, běžeti stč. běžěti, stsl. bêgъ, bêžati; – běl, bílý stč. bielý, stsl. bêlъ; – běs, stsl. bêsъ; – bledý, stsl. blêdъ; – blesk gen. blesku, stsl. blêskъ (stupňováno, ê z pův. oi, proti tomu stč. blesk gen. blsku = nestupňované blьsk-, stsl. blьskъ);

břesk stč. břěsk m. břězg, zabřěžděti, stsl. brêzgъ diluculum; – břesk trpká chut, stsl. obrêzgnąti acescere; – cediti stč. cěditi, stsl. cêditi colare; – celý, celovati stč. cělý, stsl. cêlъ; – cena stč. cěna, stsl. cêna;

císař stč. ciesař, stsl. cêsaŕь; – cesta stč. cěsta, stsl. cêsta; – cév, céva, cívka stč. ciev, cievka, stsl. cêvь; – díl stč. diel, dêlъ; – dílo, díti stč. dielo, dieti, stsl. dêlo opus, dêti facere; – dítě stč. dietě, stsl. dêtę; – díže stč. diežê, stsl. dêža; – dřík kmen, dříčný zavalitý, mor. dryčný švarný Šemb. 45, slc. driek kmen, driečný urostlý, silný, statný, švarný, [41]číslo strany tiskusln. drêčen zavalitý, lit. draikas vysoký (o stromech), štíhlý, išdrykėlis člověk vysokého vzrůstu (Zubatý v Bezzenb. Beitr. 17, 324; jiné jest slc. griečny, pol. grzeczny, z kъ rêči); – dřímati stč. dřiemati, stsl. drêmati;

hlen, stsl. glênъ; – hnědý, stsl. gnêdъ; – hněv, stsl. gnêvъ; – hnízdo stč. hniezdo, stsl. gnêzdo; – stč. Hřěk nč. Řek, got. grēks, sthněm. chriach, chriech; – hřích, hřešiti stč. hřiech, hřěšiti, stsl. grêchъ, grêšiti;

hvězda, stsl. zvêzda; – chléb, stsl. chlêbъ; – chlév, stsl. chlêvъ; – stč. chřěn nč. křen, stsl. chrênъ; – kleně ryba, srb. klijen; – klest, klestiti, sln. klêstiti, oklêstiti; – kleště, stsl. klêšta; – kletka, klec stč. klétcě, stsl. klêtь domus; – kolébati, stsl. kolêbati; – křesati, křísiti stč. křěsati, křiesiti, stsl. krêsiti; – křehký stč. křěhký, bulh. krêchъk; – křepký stč. křěpký, zkřěnúti obrigescere, zkřepeněti, stsl. krêpъ, krêpъkъ; – křeslo, mrus. krislo; – květ, stsl. cvêtъ; – lícha, stsl. lêcha area; – lék, stsl. lêkъ medicina; – líný stč. léní, léný, stsl. lênъ; – lep, lepiti, stsl. lêpъ (stupň.); – lepý, lepší, stsl. lêpъ; – lísa stč. lésa, stsl. lêsa crates;

líska stč. léska, srbch. lieska, stsl. lêskovъ adj.; – les, stsl. lêsъ; – léto, stsl. lêto; – leviti, uleviti, pův. lêvi-; – levý, stsl. lêvъ; – lézti, lezu, stsl. lêsti, lêzą; – měď, stsl. mêdь; – měch, stsl. mêchъ; – mělký, stsl. mêlъkъ; – měna, stsl. mêna; – míra stč. miera, měřiti, stsl. mêra;

-měr, Jaroměř, pův. -mêr-; – měsíc, stsl. mêsęc; –mísiti stč. miesiti, směs, stsl. mêsiti; – město, místo stč. miesto, stsl. mêsto; – mízha stč. miezha, stsl. mêzga, podle Mikl. Etym. Wtb. 196 z mêzg-, ale podle Lesk. Untersuch. I. B. 20 z męzg-; – mezenec stč. mězenec, stsl. mêzinьcь; – nevěsta; stsl. nevêsta; – ně- v někdo atp., stsl. nêkьto; – něha, něžný (z rus.), stsl. nêga; – němý, němec, stsl. nêmъ; – nítiti (oheň) stč. nietiti, stsl. gnêtiti; – ocel stč. ocěl, stsl. ocêlь; – oplen, oplín, vopl- (příční dřevo u vozu), sln. oplên; – ořech stč. ořěch, stsl. orêchъ; – píha stč. pieha, stsl. pêha; – pěch-, pěchota, pěší, stsl. pêchъ; – pěchovati, píst n. písta, sln. pêsta; – pěna, stsl. pêna; – pěnice, stsl. pênica;

peníz, stsl. pênęzь; – písek stč. piesek, stsl. pêsъkъ; – pěstoun, pěstovati, stsl. pêstunъ, pêstovati; – plena kaz, štěrbina na ostří, vypleniti, sln. plêna; –pléna, plína, stsl. plêna; vedle toho jest také stsl., bulh., srbch. a rus. pelena; – plesnivý, plíseň stč. plésn, stsl. plêsnь; –pleš, plechatý, plecháč, stsl. plêšь; – přímo stč. přiemo, přímý, stsl. prêmъ rectus: – přesný, přísný stč. přěsný, přiesný, stsl. prêsьnъ; – stč. přietiti hroziti, stsl. prêtiti; – řídký stč. řiedký, stsl. rêdъkъ; – řeka stč. řěka, stsl. rêka; – řepa stč. řěpa, stsl. rêpa; – řepí, řepík stč. řěpí, stsl. rêpьj; – v-řepiti vetknouti, pův. rêp-; – řešiti stč. řěšiti, stsl. rêšiti; – s-t-řetńouti, v-stříc, stč. střětnúti, v-střiecu, v-ústřety, v-ústrety (novotvar), pův. sъ-rêt, stsl. u-sъ-rêsti obviam fieri; – řez, řezati, stč. řěz, stsl. rêzъ; – sěd-, stč. inf. siesti, pt. sědl atd., sědati, stsl.sêd-, sêsti;

sekati stč. sěkati, sieci, sěkyra, osěk, súsěk, pasèka, stsl. sêk-: – seno [42]číslo strany tiskustč. sěno, stsl. sêno; – nč. i stč. síra, stsl. a rus. sêra, pol. siarka (v. § 44);

sever, stsl. sêverь; – síň stč. sien, stsl sênь; – síť stč. siet, stsl. sêtь;

skřek stč. skřěk, ze skrêk-; – sled, stsl. slêdъ; – slepý, stsl. slêpъ (stupň., proti slьp- v oslьnąti); – sléz, stsl. slêzъ malva; – smědý, snědý, stsl. smêdъ fuscus; – snět, srbch. sniet; – sníh stč. snieh, stsl. snêgъ: – stěhovati, ze stêg-; – stěna, stsl. stěna; – stín stč. stien, stsl. stênь: – střecha stč. střěcha, stsl. strêcha; – střela stč. střěla, stsl. strêla; – střež stč. střěz, ze strêz-; – svět, světlo, svítiti stč. svietiti, stsl. svêtъ lux (stupň., proti nestupňovanému svьt- ve svьtêti); – svěží, stsl. svêžь, lotyšské swaigs (Zubatý, v Bezzenb. Beitr. 17, 325); – šedý, šedivý stč. šěd-, stsl. sêdъ; – šerý stč. šěrý, stsl. sêrь; – tělo, stsl. têlo: – témě stč. tiemě, stsl. têmę; – těsto, stsl. têsto; – tříska stč. třieska, stsl. trêska, třískati, třáskati, třeštěti stč. třieskati, třěščěti, se souhláskami jasnými dřízha, dřízhati, pol. trzaska, drzazga, stsl. trêska, trêskati, trêštati; – vy-třeštiti (oči), pol. wytrzeszczyć, mrus. vytriščyty; – třísně stsl. trêsnъ fimbria; – věc, hluž. i dluž. vjec, odchylno od stsl. veštь, rus. veščь; – věděti, stsl. vêdêti (stupň.); – vědro, stsl. vêdro;– Vídeň stč. Viedně, pol. Wiednia; – věcha, věchet, vích stč. viech, rus. vêcha; – věk, stsl. vêkъ; – víko stč. vieko, vêko; – věnec, stsl. vênьcь; – věno, stsl. vêno; – víra stč. viera, stsl. vêra; – věsiti, stsl. vêsiti (stupň.); – větiti, stsl. vêtovati loqui; – veverka, stsl. vêvera; – věže, stsl. vêža; – stč. zielo, stsl. zêlo valde; – zvěř, zvíře stč. zvieřě, stsl. zvêrь.

Sem patří také oběd stsl. obêdъ = ob-êdъ, snísti stč. sniesti stsl. sъn-êsti, jísti, jím, jedl stč. jiesti, jiem, jědl atd., a subst. jed stč. jěd venenum; vše to z pův. êd- edere, k němuž j- později přidáno, srov. .rus. êstь, êža, êstva. A rovněž tak třeba předpokládati ê-, êd- vehi s j- později přidaným pro č. jedu, jel stč. jědu, jěl, nikdy jadu, jal, rus. êdu, êzda, êzditь; o původu tohoto ê (jêti lit. joti) srov. Zubatý v Jag. Arch. 13, 622 sl., a též doleji § 97.

Dále máme střídnici za psl. ê v některých koncovkách kmenových, na př. v slovích beseda stč. besěda stsl. besêda, – veřeje stč. veřějě stsl. verêja, – lilík atropa belladonna bulh. lilêk bez, – člověk stsl. človêkъ, – koupel stč. kúpěl stsl. kąpêlь, – holemý stsl. golêmъ magnus, – odolen (rostl.) stsl. odolênъ, – holeň stsl. golênь, – slamený stč. slaměný stsl. slamênъ, – Mařena stsl. Marêna pol. Marzana. – koleno stsl. kolêno, – sveřepý stč. sveřěpý stsl. sverêpъ divoký, – stč. liběvý stsl. libêvъ, – v kmenech komparativních bohatějí stsl. bogatêjь atp., – v kmenech slovesných třídy III. umě-ti, trpě-ti, stsl. um ê -ti, trьpê-ti, – impt. sedně-me, sedně-te stsl. -ê-mъ, -ê-te, impf. nesie-ch stsl. nesêa-chъ.

Konečně patří sem některá slovce neohebná, na př. stč. nynie nč. nyní stsl. nynê, stč. ponê stsl. ponê, stč. nikdě, nikdiež atp. sesl. -d ê, a j.

[43]číslo strany tiskuV tvarech trêt, tlêt, vzniklých z tert, telt (v. § 29 a 30), není ê praslovanské, ale přece je z doby předčeské.

b) V koncovkách tvarův ohnutých: v sg. lok. o-kmenů tvrdých mužsk. a stř.: chlapě, městě, stsl. -ê, – v pl. lok. téhož sklonění: stč. chlapiech, městiech, nč. -ích, stsl. -êchъ; – v sg. dat. lok. tvrdých a-kmenů: rybě stsl. rybê; – v du. nom. akk. týchže kmenů: stč. rybě, městě, stsl. rybê, mêstê; – v sg. dat. lok. mně, tobě, sobě, stsl. -ê, – v du. nom. stč. (– my dva, my dvě), stsl. vê; – v du. nom. akk. fem. kmenů tvrdých sklonění zájmenného: tě, dvě, obě..., stsl. ; –

v sg. instr. masc. a neutr. týchže kmenův: stč. tiem nč. tím . . ., psl. -êmь, –

v pl. gen. lok. týchže kmenů ve všech rodech: těch, oněch . . ., stsl. -êchъ; –

v pl. dat. téhož sklonění: těm, oněm…, stsl. -êmъ; – v pl. instr. téhož sklonění: těmi, oněmi . . ., stsl. -êmi; – v 1. os. du.: nesevě . . ., stsl. nesevê.

V koncovkách tvarů těchto ukazuje k pův. ê slovanština veškera. Pro češtinu (a spolu pro srbštinu lužickou, polšt. a rušt.) dlužno však předpokládati -(j) ê v koncovce několika tvarův, kde stsl. a vůbec slovanština jižní ukazuje k pův. -(j)ę. Tvary tyto jsou: plur. akk. masc. stč. oráčě našě atp.; plur. nom. akk. fem. dušě, našě atp.; sg. gen. dušě atp.; sg. gen. té (stsl. toję), našie atp.; a sg. gen. fem., plur. akk. masc. a nom. akk. fem. dobré, pěšie (stsl. dobryję, pêšęję) atp. Srov. § 51.

Psl. nosovky ą, ę

Hlásky ą, ę vyslovujeme jako o, e s příhlasem nosovým. Výslovnost tato dává se z původu nosovek a z poměru tręs : trąs = nes: nos. Jiní navrhují výslovnost jinou.

Hlásky tyto vznikly až na půdě slovanské. Tu pak vyvinuly se v době praslovanské a byly v slovanštině veškeré. V slovanských jazycích historických jsou za ně dílem opět nosovky, dílem samohlásky čisté.

Někteří popírají, že by nosovky byly kdy bývaly v jazycích slovanských ve všech; na př. Mikl. 35, 50, 86, 490, 492. Ale jsou některé zjevy hláskové, kterých nelze trvám vyložiti jinak, než výkladem, že nosovky byly psl. a obecně slovanské.

Na př. v třasu-trousím, vázati-přívuzný a j. nelze vyložiti změnu samohlásek a-u jinak, než prostřednictvím nosovek: kořeny trens-, venz- stupňovaly se v trons-, vonz- (jako je stupňováno nesu-nosím), – pak vznikla v trens-, venz- nosovka ę, v trons-, vonz- nosovka ą ę, a bylo tedy tręs-.

[44]číslo strany tiskuvęz- a trąs-, vąz-, – a další změnou ę v a a ą v u vzniklo historické třasu-trousím, vázati-přívuzný. Srov. mé Příspěvky k historii českých samohlásek (1870) § 23 a k tomu odůvodnění v ČČMus. 1871 str. 451 sl. –

Jiný příklad. Aorist jednoduchý, na př. 2. a 3. os. sing. nese = nes-e (inf. stsl. nesti č. nésti), je tvar prastarý. Rovněž tak starý jest aor. sigmatický (chiatický), na př. bi (inf. stsl. biti č. bíti) Slovesa stsl. pęti, dąti mají tu pę, dą, v ostatní pak slovanštině jsou za to náležité tvary střídné, na př. stč. pě, du, a nikde není pen-e, dom-e, t. j. tvary tyto srovnávají se vesměs se samohláskovým bi a liší se od souhláskového nes-e, bylo tedy samohláskové pę, dą nejen v stsl., nýbrž ve veškeré slovanštině. Srov. mou rozpravu o tom v Listech filol. 1885, 247 násl.

Třetí důvod uvodí Sobol. Lekc. 20. Slované setkali se s Uhry a Varjahy ve stol. IX. Kdyby slovanština té doby nebyla měla nosovek, byla by přejala jména těchto národů ve znění jejich domácím ungar- a vareng- a tak zněla by ta jména dosud; toho však není a výklad tomu není na snadě jiný než ten, že slovanština cizí ung-, eng- změnila v ąg, ęg a toto dále v střídnice novější.

O češtině máme stran nosovek ještě svědectví zvláštní v lat. Venceslaus. Když tvar tento (lat.) vznikl – to mohlo býti již před sv. Václavem (908–935), ale nikoli dávno před ním –, slyšelo cizí ucho v příslušném tvaru českém na místě pozdějšího -á- hlásku, již písař naznačil literami -en-. Domnění, že by tenkráte český tvar byl míval totéž -en-, které se vyslovuje v tvaru latinském, nepodobá se mi, poněvadž nelze vysvětliti vznik -a- přímo z -en-, a proto mám -en- v lat. Venceslaus za transkripci, která nápodobí znění české nosovky ę v bývalém Vęceslav. Totéž platí mutatis mutandis o jméně řeky Chúb (ad medium fluminis Chub, KosmA. II. 37), něm. Kamb (Kamb Kosm. I, II. 9, KosmA. ib., Champ Reg. I. 893, t. 1148, Chambe t. 1232), a o některých jménech ještě jiných. Naproti tomu je swěnty, swěnty otecz (t. papež) v Dačického Prostopr. 21ᵇ žertem užitý polonismus.

Jiní naproti tomu nabízejí výklad, že prý se -en-, -on- v trens-, trons- atp. dostalo na půdu českou nezměněno, zde pak že trens- přešlo v trēs-, três-, tŕas- (vynecháním n a zdloužením e v ē, ê, pak změnou ê v a), trons- pak v truns a trus- (sklesnutím on v un a vynecháním n). Proti výkladu prvému, trens-trēs atd., je však namítnouti. 1) že není zřejmo, jak by se bylo trēs- vyvinulo, stará slovanština nemá dloužení náhradného, mohlo by tedy z trens- vzniknouti tres-, ale ne trēs-; a 2) dejme i tomu, že se vyvinulo nějak trēs-, três-, zase není jasno, jak by se dále bylo vyvinulo tŕas- nabízený výklad praví, že três- zůstávalo, když následovala slabika úzká, ale měnilo se v (i)a, když následovala slabika široká (jako svêt- v pol. lok. na świecie a nom. świat gen. świata); ale výklad ten je mylný, vyvracejí jej doklady jako na př. váce- z *ventje-: tu byla slabika následující vždycky úzká, bylo by se tu tedy mělo vyvinouti vētje- a dále viece-,

[45]číslo strany tiskua toto byl by mělo zůstati, – ale nezůstalo, jak svědčí doklady Wacemil Kosm. II 48 (rkp. z r. 1154), Váceslav, Václav atd. Proti výkladu pak druhému, trons-truns-trus, jest připomenouti, že bychom tou cestou spíše očekávali trys- než trus- (srov. pův. lunko psl. lyko, č. lýko); krom toho je patrno, smíme-li pro češtinu správně předpokládati ę (tręs-), že stejným právem můžeme předpokládati také ą (trąs-).

ą.

Psl. ą vyvinulo se

a) na začátku a uprostřed slova z pův. on- a an-, když následovala souhláska ještě další mimo j.

Z pův. on. Na př.: podle lit. ranka bylo pův. ronka, a z toho je psl. rąka č. ruka; – podobně lit. lanka. pův. lonka, psl. ląka č. louka; – koř. trens- (= třásti, stsl. tręsti) stupňován v trons-, z toho je psl. trąsiti č. trousiti; – koř. ment- (= másti, stsl. męsti), stupň. mont-, z toho psl. mątiti č. moutiti.

Tak vzniklo také ą ve složeninách stsl. sąpьrь, sąlogь atp., z pův. som-p-, som-l-. Složením slovce som s následující souhláskou p-, l- atd. vzniká skupina ont (t. j. on- a souhláska) a z té dále ąt. V jiném položení mění se som podle pravidla (v. § 17, 1) v *sun, a toto dále v sьn, sь.

Také v dąti podobá se, že ą je z om, *domti; ale také by se mohlo vykládati z -ьm-, srov. doleji pęti (z en m. ьn) § 50 a Lesk. Handb.² 33.

Odchylkou odtud jest znobiti, jestliže toto slovo pochází ze zonb-, stupňovaného z koř. zenb, zemb- = zábsti; ale výklad tento je nejistý a znob- jest asi původu nějakého jiného.

Z pův. an. Tu skleslo a před souhláskou v o a vzniklé tak on změnilo se jako v případech předešlých v ą. Na př. pův. an-, zachované v lat. angustus, dalo on, a z toho vyvinulo se psl. ą-, ązъkъ; – podobně jest pův. an- v lat. angulus, a za to psl. ą-, ąglъ; – podle ř. ἄνεμος, lat. animus, bylo pův. an-s-, a za to je psl. ąchati.

Když po on, an následovalo j, nosovka se nevyvinula. Na př. vonja = v-on-ja, kdež jest totéž on z an, jako v ąchati.

b) Na konci slova vyvinulo se z pův. -ām. Na př. sg. akk. tą ženą z pův. tām genām, – 1. sg. berą z pův. bherām lat. feram (m. ferām). –

Když předchází souhláska měkká, zůstává ą vzniklé z ām beze změny; na př. v sg. akk. dušą, sg. 1. tešą atp. jest po souhlásce měkké, rovněž tak jako ve stejných tvarech tvrdých rąką, peką. Naproti tomu ą vzniklé z ont (t. j. on- a souhl.) zůstává tu jen v nitru slova, na př. v plur. 3. tešątь, part. tešątj-; za koncové -ōn, -ont bývá tutéž -ę, na př. v nom. masc. neutr. tešę.

[46]číslo strany tiskuStřídnice za psl. ą v slovanštině historické jsou rozličné: stará slovenština zachovala psl. ą. na př. psl. rąka, stsl. rąka; – polština má za ně ę v slabikách krátkých, ą v dlouhých, na př. ręka pl. gen. rąk;

– slovinština má ô, rôka; – srbskochorvatština, čeština, srbština lužická a ruština mají u, ruka; – bulharština ъ, rъka.

Střídnice česká u je v slabikách tvrdých krátkých, na př. ruka psl. rąka, sg. akk. rybu psl. rybą; v slabikách tvrdých dlouhých jest ú, na př. lúka, louka psl. ląka, pt. nesúc- psl. nesątj-; v slabikách měkkých pak jest nč. i (v krátkých), í (v dlouhých), vzniklé (přehláskou) ze stč. u a ú, na př. sg. akk. nč. duši stč. dušu psl. dušą, part. tešíc- stč. tešúc- psl. tešątj-.

V dial. tvarech tum duuhum cestum, s velkum radośćum, radujum se Šemb. 56 (opavsk.) vyvinulo se -um vlivem polským a není to vlastní střídnice za -ą.

Případy, kde máme české střídnice za psl. ą, jsou:

a) V nitru slov a mimo koncovky tvarův ohnutých.

Sem patří hojné slabiky kořenné. Zejména v slovích: blud, blouditi podle stsl. blądъ error, pol. blad (dlouhé) gen. blędu (krátké); – boubel, bublina, pol. bąbel; – buben, stsl. bąbьnъ, pol. bęben; – bude- (býti), podle stsl. bąde-, pol. będzie-; – cmoud, čmoud v. smoud; –čubr, čibr, podle pol. cząbr atd., z ř. ϑύμβροςMikl. Fremdw. 83; – dub, doubek, doubrava, podle stsl. dąbъ, pol. dąb gen. dębu; – drouh, pro-družiti perfodere, stsl. drągъ tignum, prodrąžiti, pol. drąg bidlo; – duh (něco mi jde k duhu), neduh, stsl. nedągъ morbus; – duha, stsl. a pol. dąga iris;

douti, dul, stsl. dąti, dąlъ, pol. dąć, dął fem. dęla; – hloub zelný košťál, pol. głąb gen. glęba i głąba; – hluboký, hloubka, stsl. gląbokъ, pol. glęboki;

holub, stsl. goląbь, pol. goląb ; – hrubý, stsl. grąbъ rudis; – hruď, stsl. grądь pectusculum, stpol. grędzi; – po-hrouziti, stsl. pogrązъ immersio, grąziti; – huba, pol. gęba; – houba, stsl. gąba spongia; –hudu, housti, housle, stsl. gąsti, gąsli, pol. gęśle; – huhňati, stsl. gągnati, pol. gęgać;

hus, houser, stsl. gąsь, pol. gęś gąsior; – housenka, stč. húsěnicě, pol. gąsienica; – hustý, houšť, stsl. gąstъ, pol. gęsty; – stč. húžě, húžev, nč. houžev, stsl. gąžvica, pol. gążwy plur.; – chloud, chloudí roští, stsl. chlądъ virga; – chomout, stsl. chomątъ; – chrust (vedle stsl. chręstьkъ cartilago);

chroust, stsl. chrąstъ bruchus, pol. chrząszcz; – chut, chutný, pol. chęć, chętny; – kloub, kloubek, klubko, pol. kłąb, klębek, stsl. kląbo glomus; – korouhev, stsl. chorągy, pol. chorągiew; – kruh, stsl. krągъ, pol. krąg gen. kręgu i krągu, okrouhlý, stsl. krąglъ rotundus; – krut (subst.), kroutiti, krutý, pol. kręt (subst.), stsl. krątiti, krątъ tortus; – kublati se párati se s něčím, pol. kębłać kogo (Linde); – koudel, stsl. kądêlь trama, pol. kądziel; – koukol, stsl. kąkolь, pol. kąkol; – koupati, koupel, stsl. kąpati, kąpêlь, pol. kąpać, kąpiel; – kupa, pol. kępa, kupina srostlé větve, stsl. kąpina rubus, pol. kępina; – kus, kousati, stsl. kąsъ, kąsati, pol. kęs, kąsać; adj. kusý,

[47]číslo strany tiskustsl. kąsъ cauda mutilatus, pol. kęsy; – kout, stsl. kątъ, pol. kąt; – loučiti, roz-loučiti, s-loučiti, stsl. ląčiti separare, pol. lączyć; – luh, stsl. lągъ nemus, pol. łąg i lęg; – luk, ob-louk, stsl. ląkъ arcus, pol. lęk; – louka, stsl. ląka, pol. łąka; – loutka, pol. łątka; – moud, moudí, stsl. mądo testiculus, pol. mąda; – mudřec, moudrý, stsl. mądrъ, pol. mądry;

muka, stsl. mąka, pol. męka, srbch. müka; mouka, stsl. mąka, pol. mąka, srbch. múka; – mut-, zámutek, zármutek, moutiti, rmoutiti, moutev, stsl. mątъ coenum, mątiti turbare, pol. męt aqua turbida, zamętek, mątew ;

muž, stsl. mąžь, pol. mąż gen. męża; – nitro, m. vnitro, z vъn-j-ątr-, stsl. ąrtъ intus; – nuditi, nouze, stsl. nąditi (vedle nuditi) cogere, nąžda necessitas, pol. nędzić, nędza; – ňuchati, z n-j-ąchati, stsl. ąchati odorari;

nutiti, pol. nęcić, nęt vnanidlo, nętny lákavý; – orudí, stsl. orądьje instrumentum, pol. orędzie, stč. orudovati, stsl. orądovati agere, pol. orędować := za někoho něco konati; – oruží, stsl. orąžьje arma, pol. oręże;

otruby, stsl. otrąbi furfur, pol. otręby; – paúk, paúčina, pavouk, stsl. paąkъ, pol. pająk, pajęczyna; – proud, prudký, stsl. prądъ, pol. prąd, prędki; – pruditi, opruditi, zpruditi, pol. prędanie wrzodów pálení; – pruh, pruhlo, popruh, pružný, stsl. sъprągъ iugum, pol. poprąg, pręga pruh, prężyć pružiti; – prut, stsl. prątъ virga, pol. pręt; – pud, puditi, stsl. pąditi, psl. pąd i pęd, pędzić; – puchýř, pol. pęcherz; – puknouti, pučeti, stsl. pąknąti, pol. pęknąć; – pout, stsl. pątь, pol. pąć; – pouto, stsl. pąto, pol. pęto; – pup, pupek, poupě, stsl. pąpъ, pąpъkъ, pol. pęp, pąpie;

rub, rubáš, roubiti, rubati, stsl. rąbъ pannus, rąbiti secare, pol. rąb, ręby; – ruh, ruhota, rouhati se, stsl. rągъ irrisio; – ruka, stsl. rąka, pol. ręka; – skudla, škudla, stsl. skądêlь těsta; – skoupý, stsl. skąpъ, pol. skąpy ; – smoud, cmoud, čmoud, stsl. prismąditi notam inurere, pol. swąd, smąd ; – spoud míra obilná, stsl. spądъ modius, pol. spąd, szpąd;

stoupa, stsl. stąpa, pol. stępa a stoupiti, stupeň, stsl. stąpiti, pol. stąpić (z něm., sthněm. stampfôn); – struk, strouk lusk, pol. strąk; – sud, stsl. sądъ, srbch. sûd plur. südovi, pol. sąd gen. sędu ; – soud, stsl. sądъ, srbch. sûd plur. súdovi, pol. sąd gen. sądu; – suk, stsl. sąkъ, pol. sęk;

sup, stsl. sąpъ, pol. sęp; – štoudev, pol. stągiew, stągwa (z něm., sthněm. standa); – trouba, stsl. trąba, pol. trąba; – troud, stsl. trądъ;

- trud, truditi, stsl. trądъ morbus quidam, pol. trąd trudovatina; – troup, trupec a též troud, trout, stsl. trątъ crabro, pol. trąd; – trus, trousiti, stsl. trąsъ terrae motus, trąsiti quatere; – troutiti, pol. trącić tlouci; – slc. tuča (Jg.), stsl. tąča pluvia, pol. tęcza duha; – tuhý, touha, stsl. tągъ fortis, tąga afflictio, pol. tęgi, tęga; – po-tuchnouti, stsl. potąchnąti exstingui, pol. przytęchnąć; – tupý, stsl. tąpъ, pol. tępy; – úbor, úborek, strus. uborьkъ, pol. wębor, węborek (z germ.); – udice, udidlo, stsl. ąda n. ądica hamus, pol. węda, wędzidło; – uditi, uzený, pol. wędzić; – uhel carbo, stsl. ąglь gen. ągli, pol. węgiel; – úhel angulus, stsl. ąglъ, pol. węgieł; – Uher,

[48]číslo strany tiskustsl. ągrinъ, pol. węgrzyn; uher, pol. węgry, wągry; – úhoř, stsl. ągorištь anguilla, pol. węgorz; – úterý, úterek, z *ą-ter-; – útlý, stsl. ątlъ perforatus, pol. wątły; – uzel, pauz, pavuz, pauza, pavuza, motouz, motovuz, přívuzný, příbuzný, stsl. ąza vinculum, ązlъ, pol. węzeł, pův. onz-, stupň. z koř. enz-, venz- = vázati; – úzký, stsl. ązъkъ, pol. wązki, wąski; – užovka, pol. wąž had gen. węža; – velbloud, stsl. velьbądъ, pol. wielbłąd, got. ulbandus; – vous, stsl. ąsъ, pol. wąs gen. wąsa; – zub, stsl. ząbъ, pol. ząb gen. zębu; – zubr, stsl. ząbrь; – zvuk, stsl. zvąkъ, pol. dźwk;

žalud, stsl. želądь, pol. żołądź, žaludek, stsl. želądъkъ, pol. żołądek.

Sem patří dále -u- za -ą- v slabikách kmenových (přípon kmenotvorných), na př. labuť pol. łabędź, z *labądь (sr. Mikl. Et. Wtb. 162), pstruh stsl. pьstrągъ, ostružina pol. ostrężyna a j.; zejména také v slovesích tř. II. mi-nú-ti stsl. mi-ną-ti atd., – v part. nesúc, tešúc-, nč. nesouc, tešíc, stsl. -ąšt-. – Tvar participia -úc- stsl. -ąšt- má také subst. tisíc stč. tiśúc, Mikl. Et Wtb. 370. Podle stsl. tysąšta očekáváme tvrdé tisúc; ale stsl. je vedle tysąšta také tysęšta, a dlužno pro slovanštinu předpokládati tvary tysontj- a tysentj-; prvé dalo do češtiny tvrdé *tisúc, druhé měkké *tiśác; z obou těchto tvarů žádaných vznikl kontaminací tvar historický tiśúc, tisiuc nč. tisíc.

Konečně patří sem některá slovce neohebná. Na př. sú-, sou- = stsl. są-, v složeninách soused stč. súsěd, stsl. sąsêdъ, pol. sąsiad; sousek stč. súsěk, příhrada, stsl. sąsêkъ cisterna, pol. sąsiek přístodolek; soupeř stč. súpeř, stsl. sąpьŕь, pol. sąpierz; – ú-, ou- = stsl. ą-, v složeninách údol stsl. ądolъ pol. wądoł; útek stsl. ątъkъ pol. wątek; úvoz stsl. ąvozъ pol. wąwoz atd.; – kudy, tudy, jinudy atd., stsl. -ąd-, z *ko-nd- atd.

b) V koncovkách tvarův ohnutých:

v sg. akk. sklonění a-kmenův : rybu, stč. dušu, nč. duši, psl. rybą, dušą;

v sg. instr. téhož sklonění: stč. rybú nč. rybou, stč. dušú nč. duši, stsl. ryboją, dušęją n. rybą, dušą;

v sg. inst. kosťú atp., nč. kostí, psl. kostьją;

v sg. akk. fem. sklonění zájmenného: tu, stč. našu nč. naši, psl. tą našą;

v sg. instr. fem. téhož sklonění: stč. tú, archaist. tojú, tojí, našú, nč. tou, naší, stsl. toją, našeją;

v sg. akk. fem. sklonění složeného: stč. dobrú, pěšú, nč. dobrou, pěší, ze staršího -u-ju, psl. -ą-ją;

v sg. instr. fem. téhož sklonění: stč. dobrú, pěšú, nč. dobrou, péší, z -u-ju, -ą-ją;

v sg. instr. stč. mnú, tobú, sobú, nč. mnou, tebou, sebou, stsl. mъnoją, toboją, soboją;

v sg. 1. praes. vezu, tešu teši, stč. prošu proši, psl. vezą, tešą, prošą;

[49]číslo strany tiskuv pl. 3. praes. stč. vezú, tešú, nč. vezou, teší, psl. vezątь, tešątь, z pův. -ontь;

v pl. 3. aoristu jednoduchého vezú, psl. vezą, – a aoristu složeného vezechu; –

v pl. 3. imperf. veziechu, psl. -chą.

V případech jako jsou tobú stsl. toboją, koststsl. kostьją atd. je střídnice za ą obsažena v ú, iú (přehlas. i), které tu vzniklo stažením.

ę.

Psl. ę vyskýtá se v nitru a na konci slov. Vyvinulo se

a) v nitru slov z pův. en a ze staršího ьm, ьn, když následovala souhláska ještě další, mimo j.

Z pův. en. Na př. podle stprus. mensā bylo pův. mens-, a z toho je psl. męso č. maso; – podle skr. pankti- pětka bylo pův. pen(k)ti-, a z toho je psl. pętь č. pět; – podobně jest lit. lenkti curvare, pův. lenk-, psl. lęk-, č. poléknouti, políknouti, léceti, křivolaký, leknouti se (význam přenesený).

Ze staršího ьm, ьn. Na př. podle lit. dešimtis bylo psl. starší desьmtь, a z tohoto pak desętь č. deset; – podle lit. at-min-tis bylo psl. pa-mьn-tь, a z toho dále pamętь č. pamět.

Někdy tu není zřetelno, je-li ę z ьn či z en. Na př. inf. pęti může býti z *pьnti podle lit. Pinti, anebo z *penti podle inf. *merti, stsl. mrêti.

Vedle lit. šimtas, lat. centum, ř. ἑ-ϰατ-όν(ϰατ- m. k´ěmt-, k´m̥t-) žádáme slov. sęto; za to jest sъto. Stejná odchylka je v lьg-, lehký, v. § 52 a).

b) Na konci slova vyvinulo se ę

z pův. -ēn, -ēm; na př. psl. jьmę z *j-ьmēn, – sg. akk. mę, tę, sę, z pův. -ēm, skr. mām atd; –

z pův. -jon- (t. j. on po souhlásce měkké), přehlášeného v -jen-, když následovala souhláska ještě další; na př. pl. akk. stsl. konję, koňę z pův. -jons, přehlasovaného v -jens; o českém pl. akk. koně, oráčě v. § násl. –

ę jest podle původu svého samohláska měkká; nemůže býti v slabice po souhlásce hrdelné, na př. kę-.

Hledajíce střídnic za psl. ę, nalézáme α) případy, kde pro veškeru slovanštinu předpokládati jest starší ę, na př. stsl. pętь, part. trьpęšt-, stč. pět, trpiec- atd., psl. pętь, tьrpętj-. – Vedle toho jsou však ß) případy jiné, kde jen slovanština jižní ukazuje k ę, kdežto slovanština západní (čeština, srbština lužická a polština) a východní (ruština) mají střídnice takové, jaké bývají za starší ê, a tedy ukazují, že na jejich místě bývalo ê. Na př. proti stsl. sg. gen. dušę je stč. dušě nč. duše (také v nář. slc. duše), luž. duše, stpol. duše (neostawisz dusze moiey Žalt.

[50]číslo strany tiskuFlor. 15, 10, z dziewice Marije Modl. z r. 1375), strus. dušê (ot troicê Sbor. Svjatosl. z r. 1073, Sobol. Lekc. 107) atd. Kdyby tu bylo před tím bývalo dušę, bylo by z toho nejen stsl. dušę, ale také pol. dušę, slc. a strus. duša atd. (pro pol. dušę jest ovšem několik dokladů také, v. Mikl. III² 421, ale jest jich úhrnem velmi málo, nevyskytují se v textech nejstarších ani v těch nářečích nynějších, která koncové zachovala, jsou to tedy doklady nespolehlivé, snad omyly, v. Sobol. I. c.; J. Hanusz v Jag. Arch. 6, 3 zná příklady sem patřící z památek stpolských dva, jeden ze Žflor. a jeden ze ŽPulav., a pokládá je za omyly písařské); místo toho je však luž., slc. a stpol. duše, strus. dušê atd., a pro tyto tvary dlužno předpokládati bývalé dušê. Byl tedy v době předhistorické sg. gen. dvojí dušê pro slovanštinu jižní a dušê pro ostatní. Totéž dá se ukázati a platí o plur. nom. (vok.) akk. stsl. dušę atd. a stč. dušě atd., také tu byl týž dvojí tvar předhistorický, dušę a dušê; – rovněž tak dlužno dále předpokládati dvojí plur. akk. oračę a oračê; – a totéž platí o stejných tvarech týchže pádů ve sklonění zájmenném kmenů měkkých.

To jsou případy druhu ß); jsou to vesměs koncovky pádové. Že tu dlužno pro slovanštinu západní a východní předpokládati koncovku proti stsl. -ę, vyslovil Sobolevskij (l. c.). Původ pak tohoto vysvětluje J. Zubatý (v Jag. Arch. 13, 625 a j.). Podle toho byl sg. gen. a plur. nom. akk. psl. dušê; toto - ê vzniklo z koncovky původní -iās, srov. § 20, c); to byla zde koncovka sg. gen., srov. stlat. viās, pater familiās Brugm. II. § 230, a táž koncovka byla také v pl. nom. a akk.; plur. akk. masc. krajê- vznikl analogií podle dušê (a naopak stsl. pl. nom. akk. dušę jest novotvar podle pl. akk. oračę). –

Střídnice za psl. ę v slovanštině historické jsou rozličné: stará slovenština zachovala psl. ę, na př. psl. tešę, stoję, pęta, pętь, pętь quintus, čęstь, stsl. též tak; – polština má za ně (i)ę v slabikách krátkých, (i)ą v dlouhých: pta, pć, pty, część, cząstka; – slovinština, srbskochorvatština a bulharština e: sln. peta, pet, peti, pričestiti, srbch. peta, pet, peti, čest, bulh. peta, pet, peti, češt; – ruština (j)a: pjata, pjatь, pjatyj, častь: – lužičtina horní (j)a, (j)e: pjata, pjeć, pjaty, časć,

– dolní ě: pěta, pěś, pěty.

Střídnice české máme ovšem jenom v případech druhu α). Vyvinuly se v jazyku spisovném rozmanitě, a jsou zejména:

v slabikách krátkých a, ě, c (ztrátou jotace), na př. pata, patero, pět, desět stč. desět, pt. teše, stoje stč. tešě, stojě; –

v slabikách dlouhých á, ie, é (ztrátou jotace), í (zúžením), na př. pátý, řád, řiediti, vzieti, vzéti, kléti, nditi, vzíti, klíti.

Odchylkou vyskytuje se krátké i v -řizovati, nařizovati atp., a krátké ia v knižných novotvarech napial, napiat atp. Tvary -řizovati jsou pozdní, utvořeny jsou zkrácením samohlásky (podle souditi- souzen- -suzovati),

[51]číslo strany tiskua vznikly v době, kdy v jazyku již nebylo povědomí, že říditi je ze řiediti a že by tedy mělo býti -řezovati (jako je tížiti – obtěžovati).

Ze střídnic dialektických jsou důležity střídnice v nářečí slovenském (spisovném); tu je v slabikách krátkých po retnicích střídnice ä (dvojhl., = ea), na př. päta, päť, žriebä, po souhláskách jiných a, na př. jačmeň, ťažký, dieťa, tela, – v slabikách dlouhých ia, piatok, tiahat, siahať, priasť; – v různořečích jsou krom toho některé zvláštnosti, Pastrn. 17 násl. – Z nářečí jiných dlužno ještě uvésti pro příklad: hrozenk. hovjado, doudl. říbjata, zlin. hříb’ata, zap’áł, zap’ała, part. krm’a, val. 3. plur. rob’á, laš. 3. plur. rob’o (psané b’ atp. vyslov skoro jako bi atd.). – Dialektické tvary 3. os. množ. kleču (laš.), klečum (laš.), klečíjú (pomor.), robíja (zlin., pomor.) atp. jsou novotvary, střídnic vlastních, hláskoslovných za -ę v nich není. –

To jsou české střídnice historické za psl. ę. Zajisté nejsou všecky od prvopočátku, nýbrž rozvily a rozmnožily se teprve časem. Jeví vesměs takovou příbuznost hláskovou, že jsme vedeni k tomu, vyvozovati je z bývalé střidnice jediné, ze střídnice původní. Tou byla hláska, ze které všecky střídnice historické vyvoditi se dají. Této vlastnosti jest ᶥa, t. j. praejotované a, krátké v slabikách krátkých a dlouhé v dlouhých; z něho mohly se vyvinouti změnami hláskovými všecky střidnice historické, proto pokládám je za střídnici původní: za psl. ę je původní česká stŕidnice ᶥa, z tohoto pak vyvinuly se střidnice další.

Pro výklad další je třeba připomenouti, že slabiky, které střídnici za ę mají, valnou většinou dosud jsou a původně veskrze byly měkké. Měkkost jeví se dílem v souhlásce měkké, na př. ptáče ptáčata, mlámláďata, dílem v jotaci, na př. hří= -bie, dial. říbjata atp. Kde je slabika tvrdá, tu buď ztvrdla časem, na př. v česk. škaredy, datel, hnouti proti stč. škařědý, dial. mor. tel, slc. tiahnúť, – buď vznikla novotvořením, tak zejména part. peka atp. nevzniklo z *pekę (*-kę nebylo možné, v. § 50), nýbrž nápodobením tvarů leža, teša atp. vzniklých z -ę, psl. ležę, tešę. (Prof. Zubatý má však o part. peka, bera atp. výklad jiný: bylo part. pův. bherōn, a vedle něho dupplikat jeho bhe; z bherōn je stsl. bery, z bherō je české atd. bera; srov. Listy filol. 1886, 365).

Lze pak uvedené nahoře střidnice historické vyvoditi z předpokládaného ᶥa takto:

1) Krátké ja, s jotací oslabenou ’a, a dlouhé (slc. ia), já, s jotací oslabenou ’á. Na př. dial. říbjata, hříb’ata, 3. plur. topia, top’á. V střídnicích těchto jest plné a, a spolu proniká v nich jotace, třeba že ne všude měrou stejnou. Tím staví se střidnice tyto nejblíže k ᶥa, které jako střídnici původní předpokládáme; jak se mohly z ᶥa vyvinouti, je patrno samo sebou. Podobá se také, že v některých případech máme zde původní ᶥa přímo zachováno, na př. v slc. piatok.

[52]číslo strany tisku2) ä (krátké): v slc. päta, päť, žriebä atd. Vývoj této hlásky z předpokládaného ᶥa vysvětluje se snadně fysiologicky: vyslovujeme jedním proudem i-a, mluvidla článkovací přestrojují se od i na a, tu přicházejí do nastrojení, za jakého se článkuje e, zazní tedy mimoděk iea, vynecháním prvního členu ea, slc. ä. Srov. § 7 b) a ČČMus. 1872, 282.

3) a, á: v č. pata, patero, často, jazyk, pátý, řád, žádati, jádro, telata, kuřata, štěňata, mláďata, hříbata, housata, ptáčata…, telátko, kuřátko, hříbátko …, datel, tah, hnouti, zati; atd. Střídnice tyto dají se z předpokládaného ᶥa vyvoditi zaniknutím jotace. To vidí se zejména po předcházející staré souhlásce podnebné v často, žádati, jazyk, dro. V řád, kuřata způsobila bývalá jotace změkčení. Beze změkčení a vůbec beze stopy zdá se, že vyhynula jotace v datel, tah, hnúti, zati, klatba, telata, tetko, hříbata, hřítko, hovado, zati, housata, hnouti, přísaha, blo atd., vůbec po souhláskách d, t (v mláďata, kůťata může býti ď, ť ze sing.), l, po retnicích a po sykavkách. Výslovnost nč. tomu zdání svědčí; ale naproti tomu jsou tu jisté zjevy hláskoslovné, které tomu odpírají. V tvrdém la změnilo se během času l v ł, na př. psl. vlastь stč. vłast; v la za *lę se to nestalo, bylo stč. klatba, telata, tetko, bylo to tedy la netvrdé. Ke zati bylo praes. stč. žu, tvrdé ká- se neměnilo; naproti tomu bylo k zati, zati praes. s přehláskou tiežu, viežu, přehláska tato děje se jinde jen v slabice měkké, nebylo tu tedy tá-, vá- tvrdé, jako ká- v zati. Totéž vyplývá ze hnu-siehneš, hnu-tiehneš (proti prahnu-prahneš), ze blo-be, zebe, z hovado-hozí, hříbata-hřící atd. Tyto zjevy nutí nás, abychom předpokládali, že nč. tvrdé nebo neměkké vyslovování datel, hnouti, zati, přísaha, hnouti, blo, patero, tý, hovado, zati atd. není ode vždy, nýbrž že v některé době stčeské (zejména v době, když se děla přehláska a-ě a předtím) slabiky zde míněné zněly měkce. Srov. doleji §§ 328 a 394.

4) ’o v lašském rob’o (3. plur., m. rob, val. rob’á) atd. jest obyčejná střídnice tohoto nářečí za (i)á.

5) ě (krátké), ie (dlouhé): v pět, hříbě, hovězí, stč. řiediti, vzieti, vidie, atd. Střídnice tyto lze z předpokládaného ᶥa vyvoditi přehláskou. Pozorujme ji a) na konci slov a b) v nitru slov.

a) Na konci slov. Proti č. mě, tě, sě je dial. ma, ťa, sa (slc. a j.), proti stč. part. tešě, stojě, slyšě, držě, držiec je dial. teša, stoja, slyša, drža (zlin.), držiac (slc.), držaci (val.), proti stč. 3. pl. držie je dial. držia, držá atd. O tvarech těchto není možný výklad jiný, než že české (stč.) -ě, -ie jest obměna pozdější; kdo by chtěl toto -ě, -ie bráti za starší a snad za původní, nemohl by nijak vysvětliti tvary dialektické s -a, -ia. Také part. nom. peka, veda, atp., která vykládáme analogickým novotvořením, předpokládají, že bylo part. teša, slyša, jaké se v nářečích východních dosud udrželo. Úhrnem vyplývá z toho, že střídnice české -ě, -ie za psl. koncové

[53]číslo strany tiskudlužno vykládati přehláskou, že tu dříve byly střídnice -a, -ia..., a tyto srovnávají se s předpokládaným pův. ia.

b) V nitru slov. Tu máme střídnice ě, ie po právu, kde je příčina ku přehlásce, na př. stč. třasu-třěseš, pořádný-pořiedně, vázati-viežu, hřada-na-hřědě atd. Někdy však příčiny ku přehlásce v slově samém není, a přece máme v něm střídnice ě, ie. Tu vysvětlujeme je přejetím z tvarů příbuzných, ve kterých jsou právem; na př. hař (stsl. tęg-) podle stč. žěti, siehnúti (stsl. sęg-) podle sáhnu siehneš, měkký (stsl. męk-) podle stč. měčiti mollire a adv. mèkcě, děkovati podle vděčiti, vděčný atd. (srov. § 96).

6. Střídnice ostatní jsou původu zřetelného: e, é vzniklo z ě, ie ztrátou jotace, na př. stč. třěseš nč. třeseš, stč. vzieti a vzéti, – í vzniklo zúžením ze staršího ie, é, na př. stč. vzieti a vzéti nč. vzíti, – i v nařizovati atp. analogickým krácením.

Případy, kde máme české střídnice za psl. ę, jsou:

a) V nitru slov a mimo koncovky tvarův ohnutých.

Sem patří hojné slabiky kořenné. Na př.: stč. blésti, podle stsl. blęsti blędą delirare; – brečeti stč. břěčěti, stsl. bręčati sonare; – ceta, stsl. cęta numus; – stč. čáda, sčědie, stsl. čędo infans; odtud i čadský, čacký (jinak Mikl. Et. Wtb. 32); – častý, stsl. čęstъ densus; – stč. čiest nč. část, stsl. čęstь pars; odtud i šťastný, štěstí stč. sčastný, sčěstie, stsl. sъčęst-, – dásn, dásň, dásně, zlin. ďásně, pol. dziąsła, z dęsn-, Mikl. Lange Vocale 55; – datel, slc. djateľ, stsl. dętlъ, pol. dzcioł, rus. djatelь; – stč. dětel jetel, pol. dzcielina, rus. djatlina; – dík, díka stč. diek, dieka, pol. dzk, dzka; –: Drážďany, stsl. dręzga silva; – hládati, hleděti, hledati, stsl. ględ-; – hřada stč. na hřědě, stsl. gręda trabs; – stč. u-hřaznúti, stsl. gręznąti immergi; – chřadnouti. stsl. chręd-, chręnąti esurire; – jádro, stsl. jędro, pol. jądro; – játra, stsl. jętro iecur; jatrnice, jitrnice stč. jietrnicě, pol. jętrznica; – stč. jatrušě, jatrvenicě, stsl. jętry fratria; – jazyk, stsl. językъ; – ječeti stč. jěčěti, jekot, zajákati, zajíkati se, z jęk-, stsl. jęčati, pol. jęczeć; – ječmen stč. jěčmen, stsl. jęčьmy, pol. jęczmień; – jeřáb v. doleji; – jestřáb stč. jastřáb, stsl. jastrębъ; – jetel v. dětel; – jítřiti stč. jietřiti, stsl. obъjętriti ardere facere, pol. jątrzyć; – kleknouti, klečeti, kléceti, z klęk-, stsl. klęknąti, klęčati, poklęcati; kleče, kleč (kosodřevina a držadlo u pluhu), pol. klęk; – klesnouti, pol. klęsnąć, lit. klemšioti neobratně choditi; – křát-, vykřátnouti si ruku = vyvrtnouti, slc. tento ho chcel na inakšie myšlienky nakratnuť Dobš. 6, 48, z kręt-, stsl. kręnąti deflectere, pol. krzątać się vrtěti se; – lada f., lado n., ležeti ladem, stsl. lędina terra inculta; – slc. ľahký, odchylné od č. lehký a stsl. lьgъkъ, ukazuje k pův. lęg-; srov. lit. lengvas lehký a ř. ἐλαχύς (λαχ- z pův. ln̥gh-); lat. levis z *lenghvis; germ. koř. ling- v gelingen, leicht z linht, a Lunge (plíce jsou lehčí než jiné vnitřnosti) Mikl. Etym. Wtb. 163 a Kluge 207 a 217; – ledví, ledvina, stsl. lędvьjʼe lumbi, pol. lędźwie; – [54]číslo strany tiskulehnouti a praes. *lahu, lezeš (inf. léci = lehnouti), z pův. lęg- (koř. leg-), odtud i stsl. lęžaja gallina (= ovis incubans), pol. lęgnąć; – stč. lech, z lęch-, dosvědčeného v lit. lenkas, přejatém z polštiny; – líknouti stč. léknúti, lécěti na ptáky (z toho mylnou etymologií líčiti na ptáky, nalíčiti co na koho), stsl. lęką. lęšti curvare, lęcati; sem patří též stč. lákati insidiari (rozdílné od nč. lákati slc. lakať locken), křivo-laký, a leknouti se slc. ľaknúť sa (s významem přeneseným); – maso, stsl. męso, pol. mso; sem patří též mázdra, mízdřiti, stsl. męzdra; – másti, matu, mateš stč. miesti, matu, měteš, stsl. męsti; mětež stsl. mętežь turbatio; – máta, stsl. męta mentha; – -ma- v stč. -po-ma-núti, zapomanu, zapoměneš, stsl. pomęnąti, a -mat-, -mět- v pamatovati, pamět, stsl. parmętь, pol. pamć; – stč. měčiti, palicěmi měčen Mast. 65 (nikoli měcen), stsl. męčiti mollire, kyjemь męčiti Mikl. Lex., z męk-; sem patří též měkký, stsl. mękъkъ, pol. mkki; – stč. padlo, potom na padla rozpěchu tělo jejie Modl. 178ᵇ, na padlo Vít. 90ᵃ, stsl. pęlo, z pę-dlo; – pat- v pátý, pátek, stsl. pętъ, pętъkъ, pol. pty, ptek; patnáct, stč. patdesát. patset; pater, paterý; pět, stsl. pętь, pol. pć; – pata, stsl. pęta calx; -pat a -pět v opět, zpět, zpátky, stsl. opętь, vъspętь; – patro, pátro, stsl. pętro lacunar, pol. ptro, ptro; – pěkný, pol. pkny; – pěst, stsl. pęstь, pol. pść; – píď stč. pied, stsl. pędь, pol. pdź, pdź; – plésati, stsl. plęsati, pol. pląsać; got. plinsjan je ze slovanštiny Mikl. Et. Wtb.; – přadu, předu, přísti stč. přadu, přědeš, přiesti, stsl. prędą, pręsti, pol. przędę, prząść; sem patří ovšem též předlí, předivo, přeslice, přástva; – -přah v zapřáhnouti atp., stč. též -přahu, -prěžeš, -přieci, stsl. pręgą, pręšti; odtud i spřež stč. spřěž atd., a také přaska, přeska, stč. přěcka, pol. prączka, pręczka, oboje s odchylnou sykavkou, rus. prjažka; – přáslo vrstva prken v plotě, mezi dvěma koly, stsl. pręslo, pol. przęslo článek řetězový, rus. prjaslo Fach; – -řáb v jeřáb (strom i pták), stsl. rębъ perdix, jarębь perdix, pol. jarząb (z remb- = kropenatý, pestrý Mikl. Et. Wtb.); – řád, říditi stč. řiediti, stsl. rędъ. pol. rząd, rządzić; – řap Löffelstiel, řápek Lőffelschale Jg., pol. rząp cauda, srbch. rep; – řasa, stsl. ręsa, pol. rzęsa; – stč. sadu, sědeš, stsl. sędą, sędeši, pol. sdę, sdziesz; – sádra, stsl. sędra. pol. zędra; – sáhnouti stč. sáhnúti, praes. sáhnu, siehneš, inf. -síci stč. -sieci, praes. -sahu, -sěžeš, stsl. sęgnąti, pol. sgnąć; sem patří též sáh, sáha, pol. sg gen. sgu, přísaha, stsl. prisęga, pol. przysga; – sáknouti, stsl. sęknąti, pol. sknąć; střapec, třapec, třepiti slc. strapiť, pol. strzępek Fetzen, strzępić; – stč. střěpiti snažiti se, subst. střěpně, srov. rus. strjapčej curator, ze *stręp Mikl. I² 489; – stč. svadnúti, praes. svadnu, svědneš (imperfectivum, nikoli složenina ze s- a -vadnouti), lidé svadnúti budú arescent Koř. Luk. 21, 26. swadnu expiro Veleš., ze svęd-, stsl. prisvęnąti marcescere; – svatý, světiti stsl. svętъ, pol. śwty; – stč. po-ščiediti, nč. dial. oščádati, stsl. štędêti parcere, koř. skend-; příbuzno s tím je stč. ščedrý, nč. štědrý, stsl. štedrъ misericors, [55]číslo strany tiskuz koř. sked-; – tah, táhnouti, táhnu, táhneš stč. táhnu tiehneš, těžiti, těžeti stč. těžěti, těžký, stsl. tęgъ labor, tęgnąti, tęžati, tęžьkъ; – tázati, praes. táži stč. tiežu, stsl. tęzati; – tětiva, stsl. tętiva, lit. temp-ti pnouti; – třasu, třesu, třásti stč. třasu třěseš třiesti, stsl. tręsą, tręsti; – váce- ve Váceslav, Vácemil, stč. věcí major, adv. více stč. viece, z ventj-, stsl. vęštьj; – vadnouti, praes. vadnu vadneš, stč. vadnu vědneš, stsl. vęd-, u-vęnąti, uvędati; – vázati, praes. váži stč. viežu, váznouti, praes. váznu vázneš stč. váznu viezneš, stč. *viezti, praes. vazu vězeš, vězeti stč. vězěti, vaz, vazba, svazek, vězení, z vęz-, stsl. vęzati praes. vęžą, vęsti praes. vęzą vęzeši, vęzêti; – věcí v. váce-; – zábsti, zabu n. zebu, stč. ziebsti, praes. zabu, zěbeš, stsl. zębsti, zębą; – zeť stč. zět, stsl. zętь, pol. zć; – žádati, žízeň stč. žiezě, stsl. žędati, žęžda, pol. żądać, koř. gend-; žádný desiderabilis, nullus, dial. mor. žden BartD. 40 (hrozenk.), žden t. 44 (březovsk.), slc. žiadny, žiadon patří buď k témuž kořenu, anebo se stsl. žadati desiderare a pol. żadny, żaden ke gēd-, z koř. ged-, žьdati.

Sem patří dále intinitivní tvary sloves vzoru píti stč. pieti, pnu totiž inf. píti stč. pietı stsl. pęti; – sup. pat stsl. pętъ; – aor. pěch stsl. pęchъ; – participia minulá pal pl. pěli, pav pl. pěvše, pat pl. pěti, subst. verb. na-pětí stč. napětie, stsl. všude pę-. Slovesa ostatní, jejichž infinitivní tvary sem patří, jsou: -číti stč. -čieti (začíti, začnu) stsl. -čęti, jíti stč. jietı (jmouti, jmu), stsl. jęti; klíti stč. kléti (klnu), stsl. klęti; stč. *mieti (mnouti, mnu), stsl. męti; títi stč. tieti (tnu), stsl. tęti; stč. *žieti, ždieti (žmu, ždmu, ždímám), stsl. žęti; žíti stč. žieti (žnu), stsl. žęti.

Kromě toho patří sem některé případy s ę v koncovce kmenové. Na př.: rámě atp., stsl. ramę, pol. ram; – kuře stč. kuřě atp., stsl. kurę; – měsíc stč. měsiec, stsl. mésęcь; zajíc stč. zajiec, stsl. zajęcь; – stč. jěhněd, jěhnědový, stsl. agnędъ populus nigra; škaredý, stč. škaradý, škařědec, stsl. skarędъ foedus; koleda, stsl. kolęda; hovado, hovězí, stsl. govędo; devět, deset stč. desět, devat-, desat- v devátý, desátý, devaterý, desaterý, devatnáct, devadesát stč. devatdesát, devatset, stsl. devęt-, desęt-; leměz tignum, hluž. lemjaz, podle lit. lėmenis tignum (Mikl. Et. Wtb.); kněz stsl. kъnęzь, mosaz pol. mosdz gen. mosdzu, peníz stč. peniez stsl. pênęzь, řetěz pol. rzecdz a wrzecdz, robotěz rus. robotjagъ, slez- slezský pol. ślązko (slęžьsko) ze sleng- Mikl. Etym. Wtb. 306 (a toto podle Šafaříka z nár. jména Silingův); vítěz stsl. vitęzь. V koncovkách kmenů slovesných máme střídnice za ę v sg. nom. masc. (a stč. též neutr.) part. sloves kmenů měkkých teše stč. tešě atp. (proti tešúc- tvarů ostatních), stsl. tešę (proti tešąšt- tvarů ostatních), a analogií podle toho také při kmenech tvrdých veda atp.; a dále v part. vzorů trpě trpíc- stč. trpiec-, prose prosíc- stč. prosě prosiec-, slc. trpiac, prosiac, stsl. trpę, trpęšt-, prosę, prosęšt-.

b) V koncovkách tvarův ohnutých:

v sg. akk. mě, tě, se stč. sě, psl. mę, tę, sę; a [56]číslo strany tiskuv 3. os. plur. vzorů trpěti a prositi, trpí stč. trpie, prosí stč. prosie, tvarech dadí stč. dadie, vědí stč. vědie, jedí stč. jědie, psl. -ętь.

V tvarech střídných za stsl. sg. gen. dušę, pl. nom. (vok.) akk. dušę, pl. akk. oračę a ve stejných tvarech zájmenných má čeština , ale to vyvinulo se z býv. , nikoli z ; v. § 51.

Psl. ъ, ь.

Tvrdé jer, ъ, znělo asi jako poloviční t. j. velmi krátce vyslovené u nebo y; svědectvím tomu je ta věc, že pův. u se mění v psl. ъ, a dále že ъ dloužením se mění v y, ý. Srov. §§ 13 a 55.

Měkké jer, ь, znělo asi jako poloviční i; svědectvím je zase to, že pův. i se mění v psl. ь, a dále že ь dloužením se mění v i, í. Srov. §§ 11 a 55.

Hlásky tyto vznikly až na půdě slovanské a vyvinuly se tu v době praslovanské. To uznává se všeobecně, srov. na př. Mikl. I³ 22, dokazovati toho zde tedy netřeba.

ъ bylo tvrdé. Kde by mělo býti po souhláskách měkkých, změnilo se v ь; na př. místo *jъgo jest jьgo, v. doleji § 55.

ь bylo měkké. Nebylo nikdy po souhlásce hrdelné, místo , , chь jest čь, žь, šь. Souhlásek jiných však neměkčilo, na př. v slabice bylo střední l a nikoli měkké , v bylo t a nikoli ť atd.; kde tu slovanština historická má změkčení, vyvinulo se až později, na př. psl. kos(s tvrdým t) a pol. kość, rus. kosť (ps. kostь), východočeské kosť(záp. a spisovné kost) atd.

Podle výkladů nahoře podaných jest

a) psl. ъ střídnicí:

1. Za pův. u (krátké). Na př. psl. dъkti stsl. dъšti…, pův. dughter-, lit. duktė, skr. duhitar-; – sg. nom. psl. synъ…, pův. sūnu-s; – psl. rybachъ…, pův. -su, skr. aśvāsu. Srov. § 13.

2. Za pův. koncové -un a -on (skleslé v -un; n odsuto a u přešlo v ъ). Na př. sg. akk. psl. synъ, pův. sūnun (ze sūnu-m); tokъ, pův. tokon (z toko-m); – 1. os. jedn. aor. psl. vedъ duxi, pův. -on (z -om), ř. ἔλιπον, skr. abudham. Srov. § 17.

3. Vzniklo seslabením z o (při stupňování). Na př. dom-, inf. stsl. dąti a praes. dъmą, – praes. zovą a inf. zъvati.

b) Psl. ь pak je střídnicí:

1. Za pův. i (krátké). Na př. psl. lьpéti…, pův. lip-, ř. λίπος tuk, skr. limpati maže; – ovьca…, pův. ovi-, lat. ovis, skr. aviš; – jesmь..., pův. -mi, lit. esmi, skr. asmi. Srov. § 11.

2. Za pův. e v různoslabičném ei̭. Na př. plur. nom. psl. trьje, gostьje..., z pův. -ei̭es. Srov. § 15. [57]číslo strany tisku3. Za pův. ě (seslabeninu z e). Na př. psl. vьrtêti, mьnêti…, z pův. věrt-, měn-, z koř. vert- vertere, men- cogitare. Srov. § 15 a 23.. –

Stejné zastupování nalézáme také v starých slovích přejatých; na př. ze sthněm. chuning je kъnęzь, z lat. missa sthněm. mëssa je mьša.

Změny hlásek těchto v době praslovanské jsou:

a) Po souhlásce měkké změnilo se ъ v ь (přehláska). Na pr. z pův. jugo-, lat. iugum, skr. jugam … mělo by býti *jъgo, a jest psl. jьgo; – tak i v sup. stsl. peštь č. pec… jest –ь m. -ъ (z pův. pektum).

b) Psl. ъ, ь dlouží se v y, i.

ъ-y. Na př. dъm- v stsl dъmą a dym- v stsl. dymati flare, č. dýmati, nadýmati (z koř. dom-, dhom-); – sъp- v stsl. sъpą stč. spu a syp- v stsl. sypati fundere (z koř. seu̯p-, sup-); – dъchnąti a dychati; – lъgati lháti a -lygati stsl. oblygati mentiri, stč. vylyhovati = vylhávati; – rъvati a -ryvati stsl. prêryvati; – sъchnąti a sychati; – kъch- v stsl. kъchnąti stč. kšíti a kychati; – lъk- v polknúti a lyk- v polykati; – mъk- v zamъknąti a zamykati; – slъch- v č. poslechnouti a slych- ve vyslýchati; – rъdêti sę č. rdíti se a ryd- v stsl. ryždь č. ryzí, atd.

ь-i. Na př. kvьt- v stsl. cvьtą stč. ktvu m. kvtu (a toto m. kvьtu) a kvit- v stsl. procvitati č. prokvítati (koř. kvei̭t-, kvit-); – čьtą č. čtu a čitati č. čítati; – lьpêti č. lpěti, lpíti, a prilipati; – pьn- v stsl. pьną č. pnu a pin- v stsl. raspinati č. rozpínati (koř. pen-); – žьną č. žnu a požinati č. požínati; – jьmą č. jmu a jimati č. jímati; – bьrati a sъbirati colligere; – mьrą a stsl. umirati; – dьrati subst. stsl. dira č. díra; – vьrêti bullire, scatere, subst. stsl. virъ vortex, č. vír. –

V slovanských jazycích historických psl. hlásky ъ, ь dílem zůstávají, dílem v rozmanité střídnice se mění, dílem zanikají.

Psl. ъ, ь zůstalo v stsl. do nejstarších památek písemných bezmála tak, jak bylo v psl.

Střídnice, jež jednotlivé jazyky slovanské za psl. ъ, ь mají, ukazuje celkem – totiž mimo některé zvláštnosti – následující přehled:

  • za psl. (a stsl.) ъ a ь v pętъkъ, sъnъ, orьlъ, dьnь, lьvъ jest české e a e: pátek, sen, orel, den, lev;
  • polské e (tvrdé) a e (měkké): piątek, sen, orzeł, dzień, lew;
  • luž.-srbské o a e: hluž. i dluž. son, hluž. dźeń, dluž. źéń;
  • ruské o a e: pjatokъ, sonъ, orëlъ, denь, levъ;
  • bulh. ъ a e, ъ: petъk, sъn, orel, den, lъv;
  • srbchorv. a a a: petak, san, orao, dan, lav;
  • slovinské e a e: petek, sen, orel, den, lev.

Střídnice tyto jsou z pravidla pohybné, t. j. na svých místech nestálé, bývají tu v jistých případech, v jiných opět nebývají. Na př. k nom. se střídnou samohláskou v č. sen, pol. sen, luž. son, rus. sonъ, srbch. [58]číslo strany tiskusan… je gen. bez té samohlásky v č. sna, snu, pol. snu, luž. snu, rus. sna, srbch. sna, atd.

V češtině hlásky bývalé ъ, ь dílem zanikají, dílem mění se v e (pohybné), někdy také v samohlásky jiné (rovněž tak pohybné).

Střídnice e za ъ a e za ь zní nyní stejně. Ale původně byly kvality rozdílné: e vzniklé z ь bylo úzké (jasné, jako e původní), e pak vzniklé z ъ bylo široké (temné); poznáváme to z rozdílných účinků těchto hlásek, o čemž v. doleji § 125.

Střídnice e (za ъ) a e (za ь) jsou v slabikách krátkých; v dlouhých jsou ovšem příslušné jejich střídnice dlouhé.

Střídnice tyto jsou pravidlem v češtině spisovné, jsou pravidlem od pradávna a také v nářečích obecných. Vedle nich vyskytují se v několika příkladech také střídnice: o za ъ, na př. nč. bleskot, stč. blsket z blьskъtъ, večeros z večerъ-sь; – i za ь, na př. part. řika z rьka, v nářečí lašském Lihota, Lihotka za č. Lhota, Lhotka, z lьgot-; – a za ь i ъ, na př. stč. šal m. šel z šьlъ, v slovích přejatých častovati z čьst- a snacha stsl. snъcha; – to jsou odchylky v několika případech jednotlivých, o nichž viz na svých místech doleji (§ 93 č. 4; § 161 č. 2; § 125 č. 3; a § 177).

Ale ne každé e, i, které nalézáme psáno na místě žádaného jeru, smíme bráti za skutečnou jeho střídnici. Na př. v ABoh. je psáno: ze kenihami, we zude derivveneme, v keneze, devadezeti grivny zelata. Hlásky e tuto vytčené zdají se na pohled býti střídnicemi za jer; ale zdání to jest mylné: původce přípiskův ABoh. nebyl cvičený český písař, uměl trochu česky a byl také znalý německého nářečí bavorského, ve kterém bylo obyčejem vkládati e do jistých skupin souhláskových, zejména mezi souhlásku temnou a plynnou: místo glas, brust, zwelf atp. pravilo se v nářečí bavorském gelas, berust, zewelf atd. (Weinhold, Mhd. Gramm. § 31, Bairische Gramm. § 17), a tento dialektický způsob byl písaři ABoh. vzorem, když tyto české přípisky psal. – V Kosm6. I, 10 a j. je psáno Myza, tedy na pohled miž- za mьž- (Mžě); ale to může býti z německého jména řeky (Mis, Mies), jež ovšem samo svým -i- jest také svědectvím pro mьž-. – V lok. Knaſawezi list. 1088 a v rozetagil ŽGloss. Hab. 6 jest e nesprávné. – V dat. instr. du. plecima, plecima ŽKlem. 90, 4, pleczyma ŽKap. t. a Štít. ř. 115ᵇ, plecyma ŠtítOp. 247ᵃ a j. jest -i- podle nom. pleci, jako v stsl. pleštima vedle pleštьma. – V Baw. 109 (verše 8slab.): hněv starého osla stíhá│že mladý nechce nésti giha, je psáno giha, ale čísti dlužno jha (stíhá: nésti-jha).

V nářečí slovenském jsou střídnice jako v češtině, ale častěji jest o za ъ, ano místy také a za ъ i ь. Na př. dъska č. deska, slc. doska, deska, daska; rъžь č. rež, slc. rož, rež, raž; dъždь č. déšť, slc. dežď, dažď; mъchъ č. mech, slc. moch, mach; domъčьkъ stč. domček, slc. domček, domčok; starьčьkъ stč. starček, slc. starček, starčok; ovьsъ č. oves, slc. [59]číslo strany tiskuoves i ovos; orьlъ č. orel, slc. orol; osьlъ č. osel, slc. osol; lьnъ č. len, slc. len, lan; atd. Srov. Pastrn. 96–99 a 83–84. Za ь jest náležitá střídnice e; kde je za ně o nebo a, tam dostalo se analogií. O lahký za č. lehký a stsl. lьgъkъ v. § 52, a).

Psl. ъ, ь má tedy mnohdy náležitou střídnici, a mnohdy zaniklo a střídnice za ně není žádná. Stran té věci pozorujeme v češtině od pradávna jisté pravidlo. Při výkladu jeho rozeznáváme dvoje případy, totiž: I. případy, kde při ъ, ь byla v téže slabice souhláska jiná než r, l, a II. případy, kde při ъ, ь byla souhláska r, l.

I. Při psl. ъ, ь byla souhláska jiná než r, l. Tu jest podle pravidla za psl. jer v češtině střídnice jen tam, kde byly vedle sebe slabiky jerové dvě nebo více. Kde byla slabika taková jen jedna, zaniklo jer beze stopy; na př. psl. syč. syn, kos-kost, kosmi-kostmi, božьstvo -božstvo, služьba-služba, mete-dmete, nete-tnete, pati-spáti, stivъ -mstivý atd. Kde byly vedle sebe slabiky jerové dvě nebo více, zanikalo jer v slabikách lichých (první, třetí…, od konce počítajíc) a byly náležité střídnice v slabikách sudých; na př. sъnъ-sen, dьnь-den, dьnьsь-dnes, šьvьcь-švec, šьvьcьmь-ševcem, sъ-šьvьcьmь – stč. s-ševcem, atd. O věci této srov. doleji položený výklad o jerovém e § 137.

II. Při psl. ъ, ь byla (v téže slabice) souhláska r, l. Tu opět dlužno rozeznávati a) případy, kde jer bylo za r, l, tedy případy , , , , – a b) případy, kde jer bylo před r, l, tedy případy ъr, ъl, ьr, ьl.

a) Případy , , , (s jerem za r, l). Hlásky , , , mohly se vyskýtati na začátku slova, na konci, neb v prostředku.

1. Když byly na začátku slova, měnilo se jejich jer jak v případech I.; s r, l nedála se změna žádná, hlásky ty byly a zůstávaly souhláskami. Na př. psl. rъtъ gen. rъta č. ret gen. rtu (vždy jednoslabičné, r- vždy souhláska); – psl. lъžь gen. lъži č. lež gen. lži, lъgati č. lháti; – impt. rьci č. rci; – psl. ŕьvati č. řváti; – psl. lьstь gen. lьsti č. lest gen. lsti.

2. Když hlásky , , , byly na konci slova, zanikalo jejich jer a zbylé r, l bylo v češtině staré souhláskou; na př. psl. brat(2slab.) stč. bratr (jednoslab.), proši bratr daj mi pokánie Hrad. 110ᵃ (verš 8slab.), a jsa j’mu sotně bratr mnyeny̆ JidDrk. 22 (též), – psl. -ątč. -utŕ, vňutř, vnitř, – psl. mogstč. mohl, by toho nemohl dosieci AlxV. 200 (verš 8slab.), – psl. mysstč. mysl, nejeden svú myſſl oslabi t. 535 (též). [60]číslo strany tiskuTeprva později – třeba že již v době staročeské – změnilo se toto souhláskové -r (nikoli též , ), -l v samohláskové -r̥, -l̥, a za bývalé stč. jednoslab. bratr, mohl, mysl atp. je potom (nč.) dvojslab. bratr, mohl, mysl atd.; příčinu ke změně té zavdávaly blízké tvary příbuzné: dvojslab. gen. bratra, mysli, fem. mohla atd. vedly k tomu, aby byla analogie rhythmická, aby bylo dvojslabičné také bratr, mysl, mohl.

3. Když byly vytčené hlásky atd. v prostředku slova (nesloženého), tedy byla před nimi i za nimi souhláska a byly to tedy případy trъt, tlъt, trьt, tlьt. V případech těchto jer podle pravidla nahoře vytčeného se měnilo v e, anebo zanikalo. Když jer se měnilo v e, zůstávaly r, l ovšem souhláskami; na př. psl. krъvь č. krev, pl. gen. slъzъ stč. slez, part. *brьdъ č. bred (przebrzedſſe Ol. Jos. 2, 23), tъkadlьcь č. tkadlec, blьskъ č. blesk atp. Také když jer zanikalo, zůstávalo zbylé r, l v češtině staré souhláskou, na př. adj. krьvavъ stč. krvavý, nom. slъza stč. slza, praes. *brьdą stč. brdu, břdu, gen. tьkadlьca stč. tkadlcě, praes. klьną stč. klnu; ale později – namnoze ovšem již v době staré – změnilo se totéž r, l v samohláskové r̥, , a odtud jest za stč. krvavý nč. krvavý, za stč. gen. krve nč. krve, za slza nč. slza, za tkadlcě nč. knižné tkadlce (ob. odsuvkou tkalce), za klnu nč. klnu atd.

b) Případy ъr, ъl, ьr, ьl (s jerem před r, l). Téžeslabičné ъr, ъl, ьr, ьl může bývati jen uprostřed slova a mezi souhláskami, tedy jenom v případech tъrt, tъlt, tьrt, tьlt. V případech těchto zaniklo jer v době prastaré, před vznikem vytčeného pravidla o jerovém e, a příslušné k němu r, l je hned samohláskou, za psl. tъrt, tъlt, tьrt, tьlt má již čeština stará tr̥t, tl̥t, a to zůstává i v češtině nové, mimo případy, kde během času nastala změna nějaká další. Na př. psl. gъrbъ č. hrb, nikoli herb (podle pravidla gъrbъ), a gen. hrbu (dvojslab., nikdy jednoslab. hrbu); a rovněž tak gъrstь č. hrst, nikoli herst, gen. hrsti; kъrčь č. krč, kъrkъ č. krk. gъlkъ č. *glk (za to změnou pozdější hluk), chъlmъ slc. Chlm (jm. místní, v č. změnou pozd. chlum), sъlnce slc. slnce (č. slunce), bьrdo č. brdo (nikdy jednoslab. brdo), četvьrtъ č. čtvrtý, dьrnъ č. drn, dьržati č. držeti, mьrtvъ č. mrtvý, mьrznąti č. mrznouti, pьrsь č. prs, pьrstъ č. prst, pьrvъ č. prvý, sьrdьce č. srdce, sьrna č. srna, sьrp č. srp, sьrstь č. srst, tьrn č. trn, tьrpêti č. trpěti, vьrba č. vrba, vьrtêti č. vrtěti, zьrno č. zrno, čьlnъ slc. čln (č. člun, změnou pozdější), dьlgъ slc. dlh (č. dluh), mьlčati č. mlčeti, pьlnъ č. plný, pьlstь č. plst. stьlpъ slc. stp (č. sloup), tьlką slc. tlčiem (č. tluku), vьlgnąti č. vlhnouti, vьlkъ č. vlk, vьlna č. vlna, žьltъ slc. žltý (č. žlutý) atd. – [61]číslo strany tisku

ъ, ь při r, l v tъrt, trъt atd. [4] Srov.: Schmidt, Zur Gesch. des indogerm. Vocalismus II. 18 a násl. Miklosich, Über den Ursprung der Worte von der Form asl. trъt, téhož, Etym. Wörterbuch; Brückner, v Jag Arch. VII, 526 a násl.; Leskien, v Jag. Arch. III, 698 a násl.).

V následujících §§ podávám sbírku příkladů na české tvary trt, tlt (tr̥t, tl̥t). Při výkladu jejich jde v případech daných o dvě věci: jaké bylo jer při r, l, zda-li ъ či ь, – a kde bylo, zda-li před r, l či za ním. Poučení o tom nabýváme s několika stran.

Poučují nás o tom jiné jazyky indoevropské. Na př. litevské adj. kruvinas krvavý svědčí, že bylo psl. kvь, a podobné svědčí lit. viršus pro psl. vьrchъ, lat. vertere pro vьrtêti, lat. glutire pro gtati atd.

Dále poučují nás o tom jiné jazyky slovanské. Z pův. tъrt atd. vyvinulo se totiž tr̥t, tl̥t jenom ve slovanštině jižní[5]Stsl.tr̥t, tl̥t transkribuje se obyċejně trъt, tlъt\ v rkpech bývá za to též trьt, tlьt, na př. čr̥vь, dl̥gъ psáno črъvь, črьvь, dlьgъ, dlьgъ.) a české (skupině A), kdežto v slovanštině ruské (B) a polské i lužické (C) zůstává r, l souhláskou a za bývalé ъ, ь vyvinuje se samohláska jiná, která ukazuje, kde prvé jer bývalo, a mnohdy také jaké bylo. Na př. ruské gorbъ a pol. garb svědčí, že bylo psl. gъrbъ; podobně svědčí rus. zerno a pol. ziarno pro psl. zьrno; rus. krovь a pol. kreŵ pro kvь; polské tart svědčí, že bylo původně tъrt nebo tьrt, – pol. tłut, tułt, tłot, tołt je svědectvím pro tъlt, – pol. tełt pro tъlt, tьlt, – pol. tilt pro tьlt, – pol. tieřt, tiert stpol. tirt pro tьrt, atd.

Konečně máme poučení v daném slově samém anebo v blízkých jeho příbuzných. Na př.:

hrst, krmě nemůže pocházeti z gьrst-, kьrm, poněvadž po g-, k- nemohlo následovati ь; – stsl. žrlo (psáno žrьlo) a grlo (ps. grъlo) jsou ovšem slova příbuzná, ale nikoli stejná: žrlo je z gьr- koř. ger-, grlo pak ze stupňovaného gor- (sr. Jag. Arch. 7, 119), svědčí tedy stsl. grъlo č. hrdlo pro psl. gъrdlo, žrъlo pak pro gъrdlo ; –

stč. žrnov, črný nemůže pocházeti z gъrn-, kъrn-, poněvadž g-, k- by se tu nebylo změnilo v ž-, č-; –

jerové e v sg. nom. krev, pl. gen. jablek atp. svědčí, že jer bylo za souhláskou r, l, nikoli před ní, tedy že bylo kvь, jabkъ atd.; –

tvary stupňované mrak, vláha svědčí, že mrknouti, vlhnouti je z mьrk-, vьlg-; z kořenů merk-, velg- jest na nižším stupni mьrk-, vьlg-, na vyšším mork-, volg- a z toho mrak, vláha; –

tvary stupňované strom, brod svědčí, že strmý a stč. brdu (praes.) je ze stm-, bd-, koř. strem-, bred-; –

tvar stupňovaný slepý stsl. slêpъ svědčí, že oslnouti (m. oslpn-) je ze sp-; – [62]číslo strany tiskutvar zdloužený umierati, umírati svědčí, že umrlý, smrt atp. je z mьr-, koř. mer-, – polykati, stč. vylyhovati (= vylhávati) svědčí, že v psl. bylo lъk-, lъg-; –

tvary zmar, val, valiti atp. svědčí, že umrlý, smrt, vlna unda je z mьr-, vьl-, koř. mer-, vel- (stupň. v -o- a zdlouž. v -a-);

tvar stč. (jednoslabičný) trta- se souhláskovým r svědčí, že slovo to vzniklo z tta- nebo tta- (s jerem za r), kdežto stč. (dvouslabičné) tr̥ta- se samohláskovým r svědčí, že slovo vzniklo z tъrta- nebo tьrta- (s jerem před r), a totéž vysvítá ze stč. tlta- a tl̥ta-; jest stč. krvavý, slza, blsket atp., a bylo tedy kv-, sz-, bsk- atd., a jest stč. hrb gen. hrba, brzo, plný atp., a bylo tedy gъrb-, bъrz-, pьln- atd.

Ale přes to přese všecko přece často vyskytují se slova, jejichž , etymologicky určiti nelze; mezi příklady zde následující pojata jsou však jen taková, jejichž , je původu trvám patrného.

tr̥t z tъrt.

České hrb, stsl. grъbъ *) je proti rus. gorbъ, pol. garb, stprus. garbs kopec, je tedy z psl. gъrbъ, – hrčeti, hrkati, bělorus. harkać, tedy z gъrk-; – hrdlíce, stsl. grъlica, rus. gorlica, pol. garlica, tedy z gъrlica; – hrdlo, stsl. grъlo, rus. gorlo, pol. gardło, tedy z gъrdlo; – hrdý, stsl. grьdъ, rus. gordyj, pol. gardzić, tedy z gъrdъ; – hrnec, stsl. grьnьcь, rus. gornecъ, pol. garniec, tedy z gъrnьcь; – hrnouti m. hrtnouti, pol. garnąć, srbch. grnuti iterat. grtati, tedy z gъrt-, hrst, stsl. grьstь, rus. gorstь, pol. garść, tedy z gъrstь = gъrt-tь (srov. rąka, ruka z koř. renk- = colligere); – hrtan, chřtán, stsl. grъtanь, rus. gortanь, tedy z gъrt-; – chrkati, rus. dial. chorkatь, pol. charkać, tedy z chъrkati; – chrt, stsl. chrъtъ, rus. chortъ, pol. chart, tedy z chъrtъ; – Chrvat, stsl. chrъvat-, rus. Chorvatъ, pol. Karwat-, tedy z chъrv-; – krč pařez, Krč jm. místní, pol. karcz, tedy z kъrčь; – stč. krčěti je z kъrk-, nč. kručeti jest toho onomatopojická varianta; – krčiti, stsl. krъčiti, rus. korčitь, tedy z kъrk-; odtud i křeč, slc. krč, rus. korčь, pol. kurcz, – krčma, stsl. krъčьma caupona, rus. korčma, pol. karczma, tedy z kъrč-, – krch, kršňavý slc. krchňavý, hluž. korch levá ruka, tedy z kъrch-, – krk, stsl. krьkъ, rus. korkъ, pol. kark, tedy z kъrkъ, – krkatí, krkavec, rus. karkatь, tedy z kъrk-; – krmě, krmiti, stsl. krъmlja, rus. kormlja, pol. karmja, tedy z kъrmja; – krňavý, krněti. stsl. krьnъ mutilus, rus. dial. kornyj malý, pol. Karnkowo jm. místní, tedy z kъrn-; – krpec, krbec bačkora, krpě pl. krpata. pol. kurṕ, rus. dial. kurpy, tedy z kъrp-; – stč. krpati, krpiti kousati, z kъrp-, – krsati, pol. karślak zakrslý strom, tedy z kъrs- – ośkrd. stsl. oskrъdъ, rus. oskordъ, pol. [63]číslo strany tiskuoskard, lit. skurdis motyka, tedy z oskъrdъ; – skrbiti, pol. skarb poklad, tedy ze skъrb-.

tl̥t z tъlt.

České hluk m. hlk[6]

Za tl̥t bývá v češtině tlut, v.§ 229.

') Za náležité a stč. čt, žt, (t. j. č-, ž- před souhl.) jest nč. čert, žert.

), stsl. glъkъ, je proti rus. golkъ, pol. giełk, je tedy z psl. gъlkъ . – chlum, slc Chlm jm. místní, stsl. chlъmъ, rus. cholmъ, pol. Chełm, tedy z chъlmъ. – slunce, slunko, slc. slnce, slnko, stsl. slъnьce, rus. solnce, tedy ze sъln-

. trt, tr̥t z trъt.

České brva, stsl. brъvь, je proti rus. brovь, pol. breŵ gen. brwı, lit. bruvis, tedy z psl. brъv-, – brzda, stsl. brъzda, rus. brozda, tedy z brъzda; – drhati, drhtati, stsl. drъžati tremere, rus. drožatь, pol. drzeć, lit. drugys zimnice, tedy z drъg-, – drv- v drvoštěp a v plur. drva gen. drev, stsl. drъva ligna, rus. drova, pol. drwa gen. drew, tedy z drъvo; kmen tento je z pův. drū-, srov. ř. δρύς, a z toho pak druu̯-, slovansk. drъv-. sing. dřevo stsl. drêvo je z dervo, lit. derva, – ochrnouti, stsl. chrъmnąti claudicare, ochrъmnąti claudum fieri, adject. chromъ, tedy z chrъm-. – krt, krtek, dial. kret, stsl. krъtъ, rus. krotъ, pol. kret, tedy z krъtъ; – krev gen. krve, stsl. krъvь, rus. krovь, pol. kreŵ gen. krwi, lit. adj. kruvinas, tedy z krъvь, – stč. ostrev gen. ostrve, z ostrъvь, ostrev DalJ. 74, – stč. stred gen. strdi, ze strъd- Mikl. Etym. Wtb. 327, vedle toho je také střed, srov. pol. stredz a strzedz a v. § 267, – stč. strhati proti strouhati, stsl. strъgati a strugati, tedy ze strъg-; – trest gen. trstı, stsl. trъstь, pol. trescz Małg„ lit. strustis stéblo Mikl. I³ 144, tedy z trъstь.

tl̯t, tl̥t z tlъt.

Stč. blcha, plur gen. blech (z blъchъ, odtud nč. blecha), stsl. blъcha, je proti rus. blocha, lit. blusa, je tedy z psl. blъcha; – hltati, rus. glotatь, lat. glutire, tedy z glъt; sem patří také klut, klutati;– chlup, slc. chlp, rus. chlopьe. ochlopьe, tedy z chlъp-, – jablko pl. gen. jablek = jablъkъ, tedy z jablъko, – klúb, kloub, slc. klb, souvisí snad s glob-, mrus. a srbsk. zglob articulus atd. Mikl. Et. Wtb. 66, a tedy z *klъb-; k tomu patří též klubko, stč. klbko Boh. 31ᵇ, slc. klbko; – kluk slc. klka floccus, stuppa, stsl. klъkъ, z klъkъ; – stč. plet vor gen. plti, stsl. plъtь, strus. plotь, koř pleu̯-, tedy z plъtь; – stč. plet kůže gen. plti, stsl. plъtь, rus. plotь, pol. płeċ gen. płci, lit. pluta kůra, tedy z plъtь, – stč. plvěti fluere, z koř. pleu̯-, tedy z plъvêti; – slza, stč. pl. gen slez, sloveso slož. vze-slziti z vъzъ-slъz-, tedy psl. slъza.

tr̥t z tьrt.

České brdo clivus, licium, stsl. brъdo, je proti rus. berdo, pol. bardo, je tedy z psl. bьrdo, – brhel pták, rus. berglezъ, pol. bargieł, tedy [64]číslo strany tiskuz bьrg-; – brk, brko, mrus. bork, pol. bark paže, tedy z bьrkъ; – brloh, stsl. brъlogъ, rus. berloga, pol. barłog, z bьrlogъ; – brzý, brzo, stsl. brъzъ, pol. barzy, barzo, bardzo, z bьrz-; – cvrčeti v. doleji skvrčeti; – stč. črný nč. černý*), stsl. črъnъ, rus. čërnyj, pol. czarny, czerń, tedy z čьrnъ, – stč. ċrpu nč. čerpu, čerpati, stsl. črъpati, rus. čerpatь, pol. czerpać, tedy z čьrp-, – stč. črstvý nč. čerstvý, stsl. črъstvъ, rus. čerstvyj, pol. czerstwy, tedy z čьrstvъ, – stč. črt nč. čert, stsl. črъtъ, rus. čërtъ, čortъ, pol. czart, tedy z čьrtъ, – stč. črtadlo, nč. knižné črta, črtati, stsl. črъta linea, črъtati incidere, rus. čerta, tedy z čьrta-; – stč. črv nč. červ, stsl. črъvь, rus. červь, pol. czerŵ, lit. kirmis, tedy z čьrvь; – čtvrtý, stsl. četvrъtyj, rus. četvërtyj, pol. czwarty, lit. ketvirtas, tedy z č(e)tvьrt-; – stč. drlavý bodlivý, koř. der-, tedy z dьrlavъ; – drhnouti, rus. dernutь, pol. dziergnąć, tedy z dьrg-, – drn, stsl. drъnъ, rus. dernъ, pol. darn, kaš. dzarna, tedy z dьrn-; – drzy, stsl. drъzъ audax, rus. derzkij, pol. darski a dziarski, tedy z dьrz; – držeti, stsl. drъžati, rus. deržatь, pol. dzierżeć, tedy z dьrg-; – s-mrknouti se zatmiti se, stsl. mrъknąti, rus. merknutь, pol. mierzchnąć, z mьrk-, koř. merk-, stupň. v mork-, mrak; odtud i mrkati očima; – smrsknouti, mrštiti, z mьrsk-, koř. mersk-, stupň. v morsk-, mraštiti rugare; – mrtvý, smrt, stsl. mrъtvъ, sъmrъtь, rus. mertvyj, smertь, pol. martwy, śmierć, z mьr-, koř. mer-; odtud i mrcha cadaver (mrcha pecus, pol. mercha, marcha, je přejato z germ., srov. i rum. marhă, margă dobytek, Malin. wyr. 11 a 12); – mrva, stsl. mrъvica, pol. mierzwa cuchanka, tedy mьrva, – mrzeti, stsl. mrъzêti abominari, rus. merzêtь, pol. mierzeć, tedy z mьrz-; odtud také mrzký, mrzutý, mrzák,; – mrznouti, stsl. mrъznąti, rus. mërznutь, pol. marznąć, koř. merz-, stupň. v morz-, mráz, tedy z mьrz-; – prha, stsl. prъga novella tritici grana, rus. perga, pol. pierzga, tedy z pьrga; – prchnouti, prchati, rus. porchatь, pol. pierzchnąć, pierzchać, tedy z pьrch-, koř. perch-, stupň. v porch-, prach; odtud i prchlý a pršeti; – prk kozlovina, pol. parkacz, kozel, mrus. perčyty śa prskati se, tedy z pьrk-; – prs, stsl. prъsь, rus. persi, pol. pierś, tedy z pьrsь; – prst masc., stsl. prъstъ digitus, rus. perstъ, pol. pierść hrst, pierścień, naparstek, tedy z pьrst-; – prst fem., stsl. prъstь humus, mrus. persť, stpol. pierść; – prť, dial. pirť stezka, mrus. perť, pol. perć m. pierć, tedy z pьrtь, – prvý, stsl. prъvъ, rus. pervyj, pol. pierwy, pıerwszy, tedy z pьrv-, – skvrčeti, svrčeti, cvrčeti, atd., rus. sverčatь, pol. skwierczeć, tedy ze skvьrk-; – skrna, stsl. skvrъna, rus. skverna, pol. poskwiernić, tedy ze skvьrn-; – smrděti, stsl. smrъdêti, rus. smerdêtь, pol. śmierdzieć, koř. smerd-, stupň. smord-, smrad, tedy ze smьrd-; – smrk dial. švrk, slc. smrečina, svrčina, rus. smerčie collect., pol. swierk vedle smrek, stsl. smrêča cedrus, tedy ze smьrk-, koř. smerk-; [65]číslo strany tiskusrdce, stsl. srъdьce, rus. serce, pol. serce, miłosierny, tedy ze sьrd-, koř. serd-; – srch, sršeň, sršatý, sršeti, stsl. srъchъkъ asper, srъšenь šeršenь crabro, pol. sierszeń, lit. širšů, tedy ze sьrs-; – srna, stsl. srъna, rus. serna, pol. sarna, tedy ze sьrna; – srp, stsl. srъpъ, rus. serpъ, pol. sierp, stpol. sierzp, tedy ze sьrpъ; – srst, stsl. srъstь pili, rus. šerstь, pol. sıerść, szerść, tedy ze sьrstь, – strniště, stsl. strъnь fem. stipula, rus. sternja, pol. ściern, tedy ze stьrn-; – svrběti, stsl. svrъbъ, rus. sverbъ, pol. świerzb, tedy ze svьrb-, koř. sverb-, stupň. svorb-, svrab, – stč. ščrbina nč. štěrbina, rus. ščerbina, pol. szczerba, tedy ze ščьrb-; – trdlo, mrus. terłyća, pol. tarlica, cierlica, ciarlica, z koř. ter-, tříti, tedy z tьrdl-; – trhnouti, stsl. trъgnąti iter. trъzati, rus. terzatь, tedy tьrg-; – trn, stsl. trъnъ, rus. tërnъ, pol. tarn i cierń, tedy z tьrnъ, – trpěti, stsl. trъpêti, rus. terpêtь, pol. cierpieć, tedy z tьrp-, koř. terp-, stupň. v torp-, trápiti; – trnouti, strnouti, ustrnouti, stsl. utrъnąti torpescere, sln. otrpnôti, strpnôti, rus. terpnutь, pol. tarnąć a cierpnąć trnouti, tedy z tьrp-, koř. terp-, stupň. v torp-, stsl. utrapъ extasis, stč. otrap, otrapa, otrapenie extasis, otrapiti = smyslů zbaviti; – vrba, stsl. vrъba, rus. verba, pol. wierzba, lit. virbas, tedy z vьrba; – vrčeti, vrkati, lit. verkti, tedy z vьrk-; – vrch, stsl. vrъchъ, rus. verchъ, pol. wierzch, lit. viršus, tedy z vьrchъ; – stč. vršě síť, mrus. verša, pol. wiersza, tedy z vьrša; – vrtěti, vrtati, vrtký, vrtoch, obrteł, stsl. vrъtêti, rus. vertêtь, pol. wiercieć, tedy z vьrt-, koř. vert- vertere, obsažený ve verteno-vřěteno a stupň. ve vort-, vrátiti; odtud i vrstva, rus. versta, pol. warsta, warstwa, z vьrt-t-, – stč. vrv, stsl. vrъvь funiculus, rus. vervь, tedy z vьrvь; – vrzati (dveřmi, otvírajíc je a zavírajíc), z vьrz-, koř. verz-, stsl. otъvrêsti aperire, povrêslo č. povříslo; – zrcadlo, stsl. zrъcalo, rus. zercalo, zerkalo, pol. zwierciadło, ze zьrk-, koř. zer-, stsl. zьrêti, zříti; – zrno, stsl. zrъno, rus. zerno, pol. ziarno, lit. žirnis, tedy zė zьrno; – stč. žrd nč. žerď, stsl. žrъdь, rus. žerdь, pol. żerdź, tedy ze žьrdь; – stč. žrnov nč. žernov, stsl. žrъny, rus. žernovъ, pol. żarna, lit. girna, tedy ze žьrn-.

Sem patří také adjektiva -rlý a -rtý utvořená z part.: umrlý z -mьr-lъ qui mortuus est, koř. mer- mříti, – otrlý z -tьr-lъ qui trivit, stč. trtý třený, koř. ter-, tříti, – stč. rozskvrlý liquefactus ze -skvьr-lъ, koř. skver-, stč. skvřieti, škvařiti se, – nevrlý z -vьr-lъ fervens, koř. ver-, vříti.

65. tl̥t z tьlt.

České člun, člunek, slc. čln, člnok, stsl. člъnъ, je proti rus. čelnь, pol. czołn a czółno, je tedy z pův. čьlnъ, – dlubati, dloubati, slc. dl̄bsti, dlbať, stsl. dlъbsti, rus. dolbitь, pol. dłubić, příbuzné se subst. dláto z dolb-to, koř. delb-, tedy z dьlb-, sem patři také ka-dlub, mrus. kadołb, pol. kadłub; – dluh, slc. dlh, stsl. dlъgъ debitum, rus. dolgъ, pol. długъ, tedy z dьlg-; – dlouhý, slc. dl̄hy, stsl. dlъgъ longus, rus. dolgij, pol. dlugi, z dьlg-; – mlčeti, stsl. mlъčati, rus. molčatь, pol. milczeć, z mьlk; s tím souvisí [66]číslo strany tiskustč. zmlklý raucus, hrdlo zmlklé, hlas zmlklý, zmlklost raucitas, zmlknúti raucum fieri, slc. mlkvý marcidus, mlkvé zrno; – mlzati ssáti, lízati, stsl. mlъzą mlêsti, z mьlz-, koř. melz-; s tím snad souvisí mlsati; plch, stsl. plъchъ, srb. puch, pol. pilch, sthněm. pilih, z pьlchъ; – plný, stsl. plъnъ, rus. polnyj, pol. pełny, lit. pilnas, z pьlnъ; – plst, stsl. plъstь, rus. polstь, pol. pilść, z pьlstь; – stč. plznúti, stsl. plъznąti a plêsti praes. plъzą repere, rus. polzti, pol. pełzać, z pьlz-, koř. pelz-, stupň. v polz-, plaz-; s tím souvisí plzký, plž, plaz, plaziti se; sloup, stč. stlúp, slc. stl̄p, stsl. stlъpъ. rus. stolpъ, pol. słup, ze stьlpъ; – tlouci, tluku, slc. tl̄cť, tlčiem, stsl. tlêšti (m. telk-ti), tlъką, rus. tolku, pol. tłukę, z tьlk-, koř. telk-; – tlupa, m. tlp-, stsl. tlъpa, rus. tolpa, lit. telpu tilpti místo míti, z tьlp-; – vlha, stsl. vlъga, pol. wilga, z vьlga; – vlhnouti, vlhký, stsl. vlъgnąti, rus. volgnutь, pol. wilgnąć, lit. vilgyti vlhčiti, z vьlg-, koř. velg-, stupň. ve volg-, vlag- vláha, vlažiti; – vlk, stsl. vlъkъ, rus. volkъ, pol. wilk, lit. vilkas, z vьlk-; – vlna lana, stsl. vlъna, rus. volna, pol. wełna, lit. vilna, z vьlna; – vlna unda, stsl. vlъna, rus. volna, pol. wełna, lit. vilnis, z vьlna; – žluč, slc. žlč, stsl. žlъčь, rus. želčь, pol. żółć (m. -č), ze žьlčь; – žluna, žluva, slc. žlna, stsl. žlъna, rus. želna, pol. żołno, ze žьlna; – žlutý, slc. žltý, stsl. žlъtъ, rus. želtyj, pol. żołty, lit. geltas, ze žьltъ.

trt, tr̥t z trьt.

Stč. břdu, brdu je proti stsl. bredą, rus. bredu, je z koř. bred-, stupň. v brod-, je tedy z brьd-; – stč. břev gen. břvi trabs, z brьvь, se břvi Šach. 25, nad brzwi HořovA. 10ᵃ (1529); – brněti pol. brznieć, na'nom již železa brnye (= řinčí) AlxV. 1394, mnohý jazýček brnyeſſe Vít. 27ᵇ, (kněz) maje brnícíe zvoncě HusPost. 79ᵃ, koflík brnieše Život Jos. ČČMus. 1862, 220, včelenky brňá (= bzučí) Suš. 339, z brьn- (Mikl. Etym. Wtb. 21 z brenê-); – hřbieti, z koř. greb-, stupň. grob-, tedy z grьbêti; – hřmieti, z koř. grem-, stupň. grom-, tedy z grьmêti; – chřbet, hřbet z chrьbьtъ; – střed gen. strdi favus má vedle sebe také nom. stred, a to ukazuje ke strъd-, v. § 62 a 267; – stč. strnúti, most (podrubený) ledva strnieše DalP. 89, m. strmnúti, srov. stsl. ustrъmnąti praecipitari, adv. střemhlav, srov. stsl. strъmьglavь, ze strьmьglavь; to vše ze strъm-, koř. strem-, stupň. v subst. strom; – škrhati, škrhotati, vedle skřehtati, stsl. skrъžьtati. rus. skrežetatь, ze skrьg-; – pl. instr. stč. třmi z trьmi; totéž trь- = tres je v trpaslík a stč. třpaslek, srov. stsl. trьpęstъkъ simia, a v trnož, srov. stsl. trьnogъ; – se-trvati podle mrus. tryvaty, vytrevałyj, lit. trivoti ertragen Mikl. Etym. Wtb. 360, tedy ze sъ-trьvati; – gen. mudrcě, chytrcě atp. z -rьca atd.

tlt, tl̥t z tlьt.

Stč. blsket, blščěti sě, stsl. blьskъ, blьscati, blьštati sę, je proti rus. blestêtь, bleščatь, pol. blyszczeć, a proti iterat. stsl. bliscati, je tedy z blьsk-; [67]číslo strany tiskublvati, stsl. blьvati, rus. blevatь, pol. blwać (jednoslab.), tedy z bľьv- (m. bljъv-); – klnu, stsl. klьną, pol. klnę, iter. proklínati, tedy z klьn-; – klvati, stsl. klьvati, rus. klevatь, pol. klwać, tedy z kľьv- (m. kljъv-); – plvati, stsl. plьvati, rus. plevatь, pol. plwać, tedy z pľьv- (m. pljъv-); – oslnouti, stsl. oslъnąti m. oslьpn-, stupň. v slêp-, slepý, tedy ze slьp-.

Mnohdy jest výklad obtížný. Na př. při slově skrze, vedle stsl. črês (z kers-). Místo klobása mělo by býti klbasa, podle stsl. klъbasa, pol. kiełbasa, rus. kolbasa. Podobně žádáme tlmač m. tlumač a tulmač, stsl. tlъmačь, rus. tolmačъ, pol. tłumacz, z tureck. Knižné kormidlo je utvořeno podle rus. kormilo, správně by mělo býti krmidlo, stsl. krъmilo; totéž platí o slovu korma puppis, m. krma, stsl. krъma, rus. korma, z kъrma.

Změně v tr̥t, tl̥t podléhala také mnohá slova přejatá. Příklady toho jsou: č. brně, stsl. brъnja, rus. bronja, sthněm. brunja, got. brunjo; – stč. drbiti musiti, sthněm. durfan, got. thaúrban; – krleš, sthněm. kirleise, z ř. ϰύριε ἐλέισον; – stč. krzno plášť kožešinou podšívaný, stsl. krъzno, rus. korzno, sthněm. chursinna, chrusina, střlat. crusina, crusinna; mrkev, rus. morkva, sthněm. morha, moraha; – vrhcáb, něm. Wurfzabel.

Ještě slovo o tom, jakým postupem hlásky ъ, ь v češtině zanikaly.

1. Nalezli jsme, že v slovích tvarů tъrt, tъlt, tьrt, tьlt zaniklo ъ, ь v době prastaré, dříve než jinde: z krъvь se stalo podle pravidla o jerových střídnicích krev, z gъrstь však je hrst a nikoliv herst, zaniklo tedy -ъ- v gъrstь atp. dříve, než pravidlo dotčené zavládlo.

2. V případech ostatních, mimo vytčené tъrt atd., zůstávaly a trvaly hlásky ъ, ь na svých místech, až se změnily ve své náležité střídnice. To vyplývá ze samého pravidla o těchto střídnicích: za ъ, ь jest e jen v řadě slabik jerových a jenom na místech počtem sudých (od konce počítajíc); historické sen a den atp. nemohlo vzniknouti ze sъn a dьn t. j. po zaniknutí koncového jeru, nýbrž vzniklo z plného sъnъ a dьnь; bylo tedy, když pravidlo o jerových střídnicích vznikalo, ъ a ь v živé výslovnosti zachováno nejen na místech sudých, nýbrž i na lichých a i na konci slov, t. j. všude, kde theorie klade slabik jerových vedle sebe několik.

3. Kromě toho svědčí některé případy s přehláskou a-ě, že koncové trvalo na svém místě až do této přehlásky (XII stol.). Na př. pět z psl. pętь. Z pęt- bylo české piat- a z toho dále ṕat- (ṕ = měkké p) a pat- (v patnáct atp.). Dejme tomu, že náležité koncové zaniklo před přehláskou, tedy že quinque bylo stč. piat n. ṕat n. pat. Tu namítá se otázka: jak se to mohlo přehlásiti v historické pět, ana přehláska tato děje se jen tehdy, když následuje hláska měkká nebo slabika se samohláskou úzkou? Uvedené piat, ṕat (quinque) je zněním identické s participiem piat, ṕat (rozṕat distentus), změny hláskové mají tu tedy býti identické; prvé piat, ṕat quinque [68]číslo strany tiskuzměnilo se v pět, proč se nezměnilo též druhé? Nalezneme výklad a výmluvu, že tu působila analogie: k nom. akk. piat, ṕat quinque byl gen. pěti atd., odtud dostalo se -ě- také do nom. akk. a jest tedy pět. Ale proti tomu máme také námitky: a) Také při part. piat, ṕat mohla působiti analogie, totiž z plur. pěti, a nepůsobila; proč tedy analogie v slovích znění indentického tam působila, zde nikoliv? b) Táž analogie mohla působiti také v patnáct, patdesát, památný, památka, částka atd., ale starožitná a rázovitá slova tato zůstala bez přehlásky; proč působila analogie v ṕat-pět, paḿat-pamět, část-čiest atd., a ne také v patnáct, památka, částka? c) Adverbia zpět, opět jsou z býv. -ṕat-, psl. -pętь, jejich -ě- mělo by býti též z analogie; ale odkud měla analogie přicházeti, když slova tato jakožto adverbia byla isolována a souvislost jejich s nějakým přehlasovaným pět-, na př. se zpietiti, bez analyse grammatické zajisté nebyla na snadě? d) Změny, nebo vlastně turbace, které způsobuje analogie, vyvíjejí se znenáhla a bývá dlouhé kolísání, než jazyk od tvaru hláskově správného k tvaru analogií vzniklému přejde; na př. bylo náležitě slyšal plur. slyšěli, pak přibylo analogií také slyšěl n. slyšel a slyšali a jazyk dlouho se kolísal mezi slyšal a slyšel atd., než se ustálil svou měrou novotvar slyšel; při piat, ṕat-pět quinque takového kolísání není, není tedy pravděpodobno, že by přehlásku v něm byla způsobila analogie. To vše platí také o příkladech piast- a pěst (psl. pęstь), piád- a pied nč. píď (psl. pędь), pamiat- a pamět (psl. -mętь) a j., přehlásku ia, a-ě v případech těchto bez obtíží a pravděpodobně vyložiti nelze. Všecky však obtíže odpadnou, když přijmeme hypothesi, že koncové v češtině trvalo ještě, když přehláska a-ě se dála (v XII stol.). Hlásky ъ, ь nezanikly v češtině najednou, nýbrž zanikaly postupně, jak z odstavců 1. a 2. tohoto § vysvítá; mohlo tedy také koncové trvati až do stol. XII. Pročež mám za to, že tak bylo, a přehlásku pět atd. vykládám z piatь, patь atd. Srov. § 95.

Stupňování samohlásek *).

V teku-tok, stsl. teką-tokъ máme slova příbuzná, ale vytčené jejich samohlásky e-o jsou rozdílné. Rovněž tak v lat. tego-toga, ř. λέγω-λόγοςatd.

*) Srov. Miklosich, Über Steigerung u. Dehnung in den slavischen Sprachen 1878; téhož, Gramm. I³, a Etymol. Wörterbuch 1886; – Saussure, Mémoire sur le système primitif de voyelles dans les langues indoeuropéennes 1879; – Leskien, Die Praesensbildungen des Slavischen und ihr Verhältniss zum Infinitivstamm, v Jag. Arch. V. (1881), 497 a násl.; téhož, Handb.² 12 a násl.; téhož, Der Ablaut der Wurzelsilben im Litauischen 1884; –Kruševskij, Kъ voprosu o gunê 1881 (výtah z toho a j. od E. Kováře, v článku O stupňování, v Listech filolog. 1887); – Hübschmann, Das indogerm. Vocalsystem 1885, 71 a násl.; – Wiedemann, Beiträge zur altbulg. Conjugation 1886; – Brugmann, Grundriss I. 246–260; – V. Henry, Précis de grammaire comparée du grec et du latin² 1889, 49–52 a j.; – Sobolevskij, Fonetika 1891, 62 a násl. [69]číslo strany tiskuZměnu, která se nám tu jeví, nazýváme stupňováním samohlásek; v teku-tok atd. je stupňováno e v o, – jsou samohlásky rozdílných stupňů, – jsou stupně e-o. V stsl. impt. tьci- praes. teką- subst. tokъ jsou stupně ь-e-o.

Stupně e-o máme také v slovích πέτομαι-ποτέ; k nim patří dále též -πτ- v reduplikovaném πί-πτ-ω, se samohláskou úplné zaniklou. Tu máme tedy stupně 0-e-o. Rovněž tak v slovích: ἔλιπον-λείπω-λοιπός.

Stupně k sobě patřící tvoří stupňové řady neb stupnice; stupnicí takovou jest na př. právě ukázané ь-e o a 0-e-o. Doklady pro každý stupeň jsou buď v jazyku témž, na př. v stsl. tьci-teką-tokъ, ř. πίπτω-πέτομαι-ποτή, ἔλιπον-λείπω-λοιπος, – buď doplňují se z jazyků rozdílných, na př. stsl. vьsь (z pův. vikʼ-), lit. vëš (z veikʼ-) a ř. οἴϰος (z voikʼ) dávají dohromady touž řadu 0 e-o, jako ἔλιπον-λείπω-λοιπός.

Stupňování samohlásek vyvinulo se v indoevropském prajazyku. Odtud dochovalo se do jazyků pozdějších. Z bývalé jeho rozvitosti a pravidelnosti tu. více tu méně se ztratilo nebo porušilo, někdy však přibylo k stupňování starému něco nového, buď nový způsob, buď nové případy. Příklady nalézají se nejhojnější a pravidlo je tedy nejzřetelnější v jazyku skr. a řeck.; ale i v stupňování slovanském je příkladů hojnost.

Příčinou stupňování byly dílem starý přízvuk, dílem i jiné okolnosti hláskové, dosud dosti nevypátrané. Na př. v λείπ- zůstávalo -ei-, dokud tu byl přízvuk; když přibyla přípona, která strhla přízvuk na sebe, ztrácelo se -e- a zbývalo -i-, bylo tedy na př. λιπέ- (Saussure 188); – v kmenové příponě v sūneu̯- zůstávalo e, když přípony pádové se začínaly samohláskou, a ztrácelo se, když tytéž přípony se začínaly souhláskou, na př. pl. nom. skr. sūnav-as pův. sūneu̯-es, sg. dat. skr. sūnav-ē pův. sūneu̯-ai̭ proti skr. a pův. sg. nom. sūnu-s, sg. akk. sūnu-m atd. (H. Paul, Saussure 205–206). Podle toho je tedy stupňování změna pouze hláskoslovná; výklady starší, podle nichž stupňování bylo změnou dynamickou, účelnou atp. (o těch výkladech v. u Saussurea 125 a v Listech filolog. 1887, 234 a násl.), byly tedy mylné*).

Stupňování máme v slabikách kořenných a v příponách kmenotvorných i ohýbacích. Na př. v slabikách kořenných: teku-tok; λέγω-λόγος; πέτομαι-ϰοτή; – v příponách kmenotvorných: plur. 2. os. bere-te a 3. os. bero-ntь stsl. berątъ; ř. φέρετε a φέρουσι m. φέρο-ντι; vok. sg. chlape a dat. pl. chlapo-mъ; ř. λύϰε a λύϰ-ος; lat. lupe a lupus m. lupo-s; ř. ποι-μήν a ἄϰ-μων; akk. ποι-μέν-α a ἄϰ-μον-α; βέλε-μνο-ν a φερό-μενο-ς (přípony[70]číslo strany tiskumno-meno = řada 0-e); – v příponách ohýbacích: plur. 1. os. dor. λύο-μες a lat. legimus m. legi-mos; gen. sg. skr. sūno-š lat. generis m. genes-es a ř. γένους m. γένεσ-ος(= přípony -s, -es, -os = řada 0-e-o).

Případy, ve kterých v slovanštině stupňování máme a kdy jaké, vytýkají se v kmenosloví a dílem také v tvarosloví.

Stupnice, které byly v indoevropštině prvotné a na nichž stupňování jazyků historicky známých se zakládá, nejsou dosud dostatečné vypátrány. Na místé stupnic stanovených nedávno Hübschmannem (1885) navrhuje nověji jiné Bartholomae (v Bezzenbergerových Beiträge sv. 17, r. 1891, str. 105 a násl.). Dokud tu není jistoty, nelze výklad o stupňování slovanském navazovati na výklad o stupňování prvotném, a nezbývá než hledati a uváděti stupnice, jež v stupňování slovanském se nalézají. Při tom ovšem můžeme ukazovati, jaké jsou ke kterým stupnicím slovanským příslušné stupnice jazyků jiných, nebo jakou tu a tam můžeme předpokládati stupnici prvotnou, prajazykovou. –

Nalézáme pak v stupňování slovanském I. stupnici ь, e, o (= pův. ě, e, o); II. stupnici ъ-o; III. několik příkladů stupnic jiných; a k tomu druží se IV. dloužení.

I. Stupnice ь-e-o.

Stupně tyto číslujeme, anebo je také nazýváme 1. stupněm nižším ([7] Za pův.ě je lit. i, za o pak a.), 2. středním (e), 3. vyšším (o). Na př.:

z koř. slovanského ber- (= pův. bher-, ř. φερ-, fer-) jest 1. bьr-, v inf. stsl. bьrati č. bráti; – 2. ber-, v praes. stsl. berą č. beru; – 3. bor-, v subst. stsl. sъborъ č. sbor; –

z koř. mer- jest 1. mьr-, v praes. stsl. mьrą č. mru; – 2. mer-, v inf. stsl. mrêti č. mřieti, mříti, z *merti; – 3. mor-, v subst. stsl. merъ č. mor; –

z koř. rek- jest 1. rьk-, v impt. stsl. rьci č. rci; – 2. rek-, v inf. stsl. rešti č. řéci, říci, z *rekti; – 3. rok-, v subst. stsl. rokъ č. rok; –

atd., příklady jiné následují doleji.

Stupnice tato má své stupnice střídné a souhlasné v indoevropských jazycích jiných, na př.:

v litevštině, kde z koř. mer- jest 1. mir-tis smrt, 2. merdžiu umírám, 3. maras mor*); –

v řečtině, kde z koř. φερ- jest 2. φέρω, 3. φόρος subst., φορός adj.; – z koř. πετ- 1. πί-πτ-ω, 2. πέτ-ομαι, 3. ποτ-ή (= stupnice 1. 0, 2. e, 3. o); –

v latině, kde z fer- jest 1. fors[8] Za pův.ěr je lat. or.), 2. fero; – z koř. teg- 2. tego, 3. toga; – [71]číslo strany tiskuv germanštině, kde z koř. ber- (= pův. bher- atd.) jest got. 1. gabaúr-ths[9] Got. aur je za pův.ěr.) (něm. Geburt), 2. praes. baira[10]Got. air je m. er.) fero, 3. praet. bar[11]

Za pův.o je germ. a.

†) Za pův.e. a o je skr. a.

) tulí; –

v sanskrtu, kde z koř. bher- jest 1. bhr̥-tiš porod, 2. bharati†) nese, 3. bhara-†) adj. nesoucí.

Stupnice tyto pak úhrnem svědčí, že byla stupnice původní, praindoevropská: 1. ě (t. j. hláska vzniklá oslabením z e), 2. e, 3. o.

Při stupnici této vyvíjejí se – v jazycích indoevropských vůbec a v slovanštině taktéž – některé zvláštnosti, pro kteréž je třeba lišiti zde několik případů různých, zejména případy, kde stupeň střední má α) ei̭, ß) eu̯, γ) u̯e, δ) er, el, t) em, en, f) e s hláskou jinou než v případech vyčtených.

α) Stupeň střední ei̭.

Stupnice indoevropská tu jest: 1. i (místo ěi, ě- zaniklo), 2. ei̭, 3. oi̭. Na př.:

z koř. -vei̭d- věděti jest 1. vid, v 1. os. množ. skr. vid-má, ř. ἴσμεν m. ϝίδ-μεν, got. vitum; – 2. veid, v ř. ϝείδο-μαι; – 3. void, v ř. οἶδα m. ϝοῖδ-α, skr. vēd-a, got. vait něm. weiss; –

z koř. στειχ- kráčeti jest 1. στιχ-, v aor. ἔ-στιχ-ov; – 2. στειχ-, v praes. στείχ-ω; – 3. στοιχ- v subst. στοῖχ-ος řada; –

z koř. λειπ- opouštěti jest 1. λιπ-, v aor. ἔ-λιπ-ον; – 2. λειπ-, v praes. λείπ-ω; – 3. λοιπ-, v perf. λέ-λοιπ-α, adj. λοιπ-ός; –

z koř. πειϑ- přemlouvám, přesvědčuji, jest 1. πιϑ-, v aor. ἔ-πιϑ-ον, πιϑ-έσμϑαι– 2. πειϑ-, v praes. πείϑ-ω; – 3. πoιϑ-, v perf. πέ-πoιϑ-α.

Stupnice se střídnicemi slovanskými jest: 1. ь (za pův. i); 2. i před souhláskami, ьj před samohláskami (oboje za pův. ei̭); 3. ê před souhláskami, oj před samohláskami (oboje za pův. oi̭). Příklady:

3. bês, v stsl. běs ъ č. běs, a boj v stsl. bojati sę č. báti se, – vedle skr. bhī timere, lit. baisa bázeň, baisus strašlivý; –

2. bid, v stsl. obida iniuria, obidêti iniuria afficere; – 3. bêd, v stsl. bêda č. bieda, bída; –

1. blьsk, v stsl. blъsnąti m. blьsknąti, subst. blьskъ splendor, stč. blsket m. z blьskъtъ, – 3. blêsk, v stsl. blêskъ splendor č. blesk; –

2. bьj, v stsl. bьją, rus. bьju, stč. biu; – 3. boj, v psl. boj-ь, stsl. boj flagellum.

2. či, v stsl. po-či-ti requiescere, č. odpočinouti; – 3. koj, v po-koj-ь č. pokoj, kojiti; – v nč. ob. odpočnouti není stup. 1. čь, nýbrž je to novotvar podle počnouti incipere; – [72]číslo strany tisku1. čьt, v stsl. čьtą č. čtu; – 2. čit, v stsl. aor. čisъ z čit-sъ; –

2. gnьj, v stsl. gnьją, stč. hniu; – 3. gnoj, psl. gnojь č. hnój, hnojiti; gnê, v stsl. gnêvъ putredo, ira, č. hněv; –

1. ь, v praes. jь-dą č. jdu; – 2. i, v inf. (j)i-ti č. jíti, lit. ei-ti; – koř. ei̭, jehož stupně všecky jsou v ř. ἴμεν, εἶμι, οἶμοςcesta; –

3. kroj, v krojь č. kroj, krojiti; –

2. kvil, cvil, v stsl. cvilêti č. kvíleti lugere; – 3. kvěl, cvěl, v stsl. cvêliti affligere (t. učiniti, aby kdo kvílel); –

1. kvьt, cvьt, v stsl. cvьtą stč. ktvu m. kvьt-u nč. kvetu; – 2. kvit, cvit, v stsl. aor. cvisъ ze cvit-sъ; – 3. květ, cvět, v subst. č. květ, stsl. cvêtъ; –

2. lьj, v lьjati, stč. praes. liu, léš z lьju; – 3. loj, v subst. lojь č. loj; –

1. lьp, v stsl. prilьnąti č. lnouti, z -lьp-nąti; – 3. lêp, v subst. lêpъ č. lep gen. lepu; –

1. lьz, v stč. lzáti z lьzati; – 2. liz, v stsl. ližą č. lížu, lit. lëžiu, ř. λείχω

2. pit, v stsl. pitati nutrire, pitomъ nutritus, cultus, pišta č. píce z pit-ja; – 3. pêt, v pêstunъ č. pěstoun z pêt-tunъ; –

2. pьj, v praes. stsl. pьją stč. piu; – 3. poj, na-poj-ь č. nápoj; –

1. pьs, pьch, v stsl. pьchnąti, pьchati calcitrare, ferire, č. pšíti, upšiti; – 3. pês, pêch, v stč. piest, piesta, nč. píst, pěchovati; –

3. poj, , v stsl. poją, inf. pêti; –

1. pьs, v stsl. pьsati č. psáti, pьs-t-rъ č. pestrý, pьstrągъ č. pstruh; – 2. pis, v pišą č. píši z pis-j-; – z koř. pei̭kʼ, k němuž je stupeň 3. v ř. ποιϰίλος; –

3. roj, v stsl. rojь č. roj, zdroj z iz-d-roj-ь; – , v rêka stč. řěka, řeka; –

1. slьp, v stsl. oslьnąti č. oslnouti z o-slьp-nąti; – 3. slêp, v slêpъ č. slepý; –

2. smьj, v smьjati sę č. staž. smáti se; – 3. smê, subst. smêchъ č. smiech, smích; – skr. smi-, smajatē ridet; –

1. svьt, v stsl. svьnąti illucescere m. svьt-nąti, stč. svet-núti, stsl. svьtêti lucere, stč. stvieti m. svtieti; – 3. svêt, v stsl. svêtъ lux, stč. svět; –

2. tich, v tichъ č. tichý; – 3. têch, v stsl. útêcha, têšiti, č. útěcha, těšiti; –

1. vьd, v stč. vščieviti visitare m. vьšč-, z vьstj-, vьd-t-j-, slož. navščieviti nč. navštíviti atd.; srov. pol. nawidzieć visitare (ze stupně 2.) a nawiedzić visitare, rus. navêstitь visitare (ze stup. 3.); – 2. vid, v stsl. vidъ, vidêti, č. vid, viděti; – 3. vêd, v stsl. vêdêti č. věděti, stsl. vêdь scientia. vêstъ z vêdtъ notus, vêstь z vêdtь scientia; – [73]číslo strany tisku2. vis, ve visêti č. viseti; – 3. vês, v stsl. vêsъ statera, vêsiti č. věsiti; –

2. vьj, ve vьją stč. viu; – 3. voj, v za-voj-ь č. závoj; , ve vênьcь č. věnec, lit. vainikas; –

1. vьs, v stsl. vьsь č. ves; – z koř. vei̭kʼ-, jehož stup. 2. jest v lit. vëš-, vëšpats dominus (vl. pán domu), lat. vicus, – a 3. v ř. οἶϰος; –

1. zьd, v subst. zьdь č. zeď gen. zdi, v inf. zьdati aedificare; – 2. zid, v stsl. ziždą ze zidją aedifico, lit. žëdžiu tvořím; –

2. zьj, v zьjati stsl. zijati, č. staž. záti; –

2. znьj, v *znьjati rus. znijatь; – 3. znoj, v znojь č. znoj, rus. znoitь; znê, v rus. znêjatь = znojiti (hřáti) se; –

2. ži-, v stsl. žiti, živъ, č. žíti, živý, lit. gyti hojiti se, gyvas živý; – 3. goj, v stč. hoj abundantia, hojný, hojiti; –

1. žьd, v stsl. žьdati stč. ždáti; – 2. žid, v stsl. židą.

Infinitivy stsl. biti, gniti, piti, viti, č. bíti, hníti, líti, píti, víti mohou býti stupně 2. (z pův. *ei̭), anebo může tu býti kořenné i zdloužením na stupni 1. (jako v lit. vyti t. j. vīti = sl. viti, proti praes. veju = slov. vьją). To platí také o inf. stsl. čisti, cvisti, č. čísti, kvísti (srov. stč. inf. břísti z brьd-); Leskien Arch. V. 512 béře je za stup. 2.

ß) Stupeň střední eu̯.

Stupnice indoevropská tu jest: 1. u (místo ěu̯; ě- zaniklo), 2. eu̯, 3. ou̯. Na př.:

z koř. χευ jest 1. χυ, v perf. pass. ϰέχυται– 2. χευ, v praes. χεύω a χέω m. χέϝω; – 3. χοϝ, v χοή libatio m. χοϝή; –

z ἐλευϑ jest 1. ἐλυϑ, v aor. ἤλυϑον; – 2. ἐλευϑ, ve fut. ἐλεύσομαι m. ἐλεύϑσομαι; – 3. ἐλουϑ, v perf. εἰλήλουϑα; –

z koř. φευγ jest 1. φυγ, v aor. ἔφυγον; – 2. φευγ, v praes. φεύγω (lat. fūgi může býti z 2. feugi i z 3. fougi).

Stupnice se střídnicemi slovanskými jest: 1. ъ (za pův. u); 2. u před souhláskami, ov před samohláskami (oboje za pův. eu̯); 3. u před souhláskami, ov před samohláskami (oboje za pův. ou̯). Stupeň 2. a 3. tu tedy splývají; někdy je poznáváme podle tvaru, na př. v praes. zovą je stupeň 2., poněvadž i berą je stupně 2. – Příklady:

1. bľьv z *bljъv (a toto z blju-; kořenné -u v slabice otevřené zdlouženo v –ū, toto, když následovala samohláska, rozštěpeno v -uu̯, a z toho je psl. -ъv), v stsl. blьvati č. blvati; – 2. blju, v stsl. bljują č. bľuju, bliji; –

1. , z pův. bhŭ, v aor. bêchъ č. běch m. bъêchъ nebo bvêchъ, – bъv a by z prodlouženého bhū, v part. pass. za-bъv-enъ (z *-bhū-eno), byti č. býti; – 2. 3. bov není doloženo, ale dlužno je předpokládati pro [74]číslo strany tiskuzdloužené -bava, izbāva redemptio, izbaviti č. zbaviti; – skr. bhavati, koř. bheu̯; –

1. bъd, v stsl. bъdêti č. bdieti, bdíti; – 2. 3. bud v buditi; – skr. budh, bodhati; –

1. kľьv i *kljъv v stsl. klьvati č. klvati; – 2. 3. klju, v stsl. kljują stč. kľuju nč. kliji, stsl. kljunъ zobák; –

1. kry (pův. -u zdlouž. v *, = slov. -y), v inf. kryti č. krýti; – 2. 3. krov, stsl. krovъ č. krov; –

2. ku, kov, v stsl. inf. kovati praes. kovą kują, stč. kovati kuju; –

1. ny (pův. nu, zdlouž. v *nū, = slov. ny), v inf. -nyti, stsl. unyti segnescere, č. nýti; – 2. 3. nov není doloženo, ale dlužno je předpokládati pro zdloužené nav-, jež jest v stsl. navь gen. navi mortuus, unaviti stč. = usmrtiti, únava, rus. dial. onava lassitudo, lit. novyti mučiti; –

1. plьv z pijъv, v stsl. plьvati č. plvati; – 2. plju, v stsl. pljują stč. pľuju nč. pliji; –

1. plъv a ply z prodlouženého *plū, v stč. plvěti liquescere, plynouti; – 2. 3. plu, plov, v stsl. pluti, plovą, č. plúti, plovu; zdlouž. v plav-, stsl. plavь loď, plaviti č. plaviti atd., koř. pleu̯, ř. πλέω m. πλέϝω; –

1. ry (-y ze zdlouž. *), v inf. ryti č. rýti; – 2. 3. rov, v stsl. rovъ č. rov, lit. rava díra; –

1. rъd, v stsl. rъdêti sę č. rdieti sě, rdíti se; stsl. rъdrъ rutilus, ř. ἐρυϑρός; rъžda stč. rzě nč. rez, z rъdja; zdlouž. v ryd, stsl. obrydati sę erubescere, ryždь rufus, č. ryzí; – 2. 3. rud, v ruda, stsl. rumênъ m. rudmênъ, vedle lit. rauda červeň, ř. ἐρεύϑω červením; –

1. rъd, zdlouž. v ryd, v stsl. a stč. rydati gemere; koř. reu̯d, skr. rud, rōditi pláče, lit. rauda nářek; –

1. rъch, zdlouž. v rych, v rychlý ; – 2. 3. ruch, v rušiti solvere, pol. a odtud i č. ruch; – lat. ru- v ruere; –

1. rъv (-ъv ze zdlouž. a rozštěpeného *), v stsl. rъvati č. rváti, praes. stsl. rъvą; – 2. 3. ru, praes. č. ruju, ruji, subst. stsl. runo č. rouno; –

1. sly (-y ze zdlouženého *), v rus. slytь (praes. slyvu i slovu, pol. słynąć, odkudž knižné nč. slynouti; – 2. slu, slov, v stsl. sluti, slovą, č. slúti, slouti, slovu, subst. slovo; – zdlouž. v slav-, sláva, slaviti; – koř. kʼleu̯, v ř. 1. ϰλυ v ϰλύω, 2. ϰλευ v ϰλέος m. ϰλέϝος = skr. śravas, sl. slovo (m. slevos), pův. kʼleu̯-os-; –

1. slъch, zdlouž. v slych, v stsl. slyšati č. slyšěti, slyšeti (nč. -slechnúti je z doby pozdější, v jazyku starším jest uposluchnúti, zaslyšěti atp.); – 3. sluch, v stsl. sluchъ, slušati č. sluch, poslušný, slušeti; – z téhož koř. kʼleu̯; –

2. 3. snu, snov, v stsl. snuti, snuja, snovą ordiri, č. snovati, snuji; subst. osnova; –

2. 3. stru, strov, ze sru, srov, v stsl. struja flumen, č. struha, strouha; [75]číslo strany tiskuostrov; – koř. sreu̯, v ř. 1. sru v ῥόσις, 2. sreu̯ v ῥέω m. ῥέϝω 3. srou̯ v ῥόος m. ῥόϝος; –

2. 3. su, sov, v stsl. sovati mittere praes. sują, stč. suju, na toho žena suje Vít. 62ᵇ, posunouti; –

1. sъp, v praes. stsl. sъpą stč. spu, náspa; zdlouž. syp, v sypati; – 2. sup, v inf. stsl. suti stč. súti m. supti; –

2. 3. tru, trov, v stsl. truti, trują a trovą stráviti, pol. truć, otruć, rus. dial. otrutь otráviti, č. dial. truť jed; stsl. otrovъ, otrova venenum; – zdlouž. trav, v stsl. otravъ, otrava venenum, otraviti č. otráviti, tráviti, tráva; –

1. ty (-y ze zdlouž. *), v tyti č. týti; 2. 3. tu, tov, v tukъ č. tuk, srbch. tov pinguedo, toviti krmiti, stovati se tučněti; – zdlouž. tav, v sln. otaviti se č. zotaviti se; –

1. zъv, v stsl. zъvati č. zváti; – 2. zov, v stsl. zovą stč. zovu; –

1. žьv, ze žjъv, v stsl. žьvati, žьvą č. žváti, žvu; – 2. žu, v stsl. žują. –

Při těchto příkladech (§ 76) rozhodují jednak tvary slovanské s -ov, -av, jednak příbuzné tvary jazyků jiných, že to jsou kořeny s *eu̯ a patří sem. Někde však nedostává se těchto svědectví a máme před sebou jenom stupně ъ (nebo zdloužené z něho y) a u; v případech takových je těžko rozhodovati, patří-li sem či jinam. Příklady toho způsobu jsou:

1. brъs, v stsl. brъsnąti radere; zdlouž. brys, v stsl. -brysati, sъbrysati; – 2. 3. brus, v stsl. obrusъ, ubrusъ, č. ubrus, brus, brousiti; –

1. glъch, v stsl. oglъchnąti č. ohlechnouti; – 2. 3. gluch, stsl. gluchъ č. hluchý; –

1. gъb, v stsl. gъnąti č. hnouti z gъbnąti, hbitý, hebký, zdlouž. gyb, v stsl. gybati č. hýbati, pohyb; – 2. 3. gub, v stsl. dvo-gubъ duplex, č. záhubie sinus; – s tím souvisí

1. gъb, č. zhebnouti, zdlouženo v gyb-, stsl. gybnąti, gynąti perire, č. hynouti; – 2. 3. gub, záhuba; –

1. krъch, v stsl. krъcha mica, krъšiti frangere; – 2. 3. kruch, v stsl. kruchъ frustum č. kruch, krušiti, zkroušený; –

1. mъd, v stsl. izmъdêti debilitari, mъdlъ tardus č. mdlý; – 2. 3. mud, v stsl. mudьnъ tardus, muditi cunctari, pol. mudzić, č. mudín = potupný název pro člověka v práci loudavého; – lit. mauda starost, maudoti míti dlouhou chvíli; – vedle toho je stsl. též mądьnъ tardus, mąditi cunctari (Zogr. Luk 1, 21); –

1. mъch, v stsl. mъšica č. mšice, lit. musė, ř. μυῖα m. μυσ-ια; – 2. 3. much, v stsl. mucha č. múcha, moucha; –

1. pъch, zdloužené v pych, v stsl. pycha superbia, pychati frendere, č. pych, pýcha, pýchati, pyšný; – 2. 3. puch, v stsl. puchati foukati puchnąti tumere, puchlъ cavus, č. puch, puchati = dýchati, puchnouti, opuchlý; – [76]číslo strany tisku1. strъg, v stsl. strъgati radere, tondere, stč. -strhati, sestrhati: (Jakub) prútie topolového vzal i ſeſhhal kóru decorticavit Ol. Gen. 30, 37; – 2. 3. strug, v stsl. strugati č. strouhati; –

1. stъd, zdlouž. v styd, v stsl. stynąti č. stydnouti; – 2. 3. stud, v stsl. studъ frigus, č. studiti, studený; – s významem přeneseným 1. stsl. stydêti sę č. styděti se, 2. 3. stsl. studъ pudor, č. stud, ostuda; –

1. sъk, v stč. -skati, seskati: ktož přetrhne nit z kúdele ſeſkanu tortum Ol. Súdc. 16, 9, žíni z koňských srstí ſeſkanu Pass. 24; rus. skatь praes. sku soukati; – 2. 3. suk, v stsl. sukati č. soukati, sukno; –

1. sъs-, stsl. sъsati, č. ssáti; –

1. tjьt z tjъt v č. octnúti sě, pol. ocknąć się (m. octnąć), rus. očnutь sja; – 2. 3. tjut, v stsl. štutiti č. cútiti, cítiti; –

1. tъk, stsl. tъkati, č. tkáti; –

1. tъk, stsl. -tъknąti č. -tknouti, potknouti, zatknouti atd., stsl. tъkalo cuspis, potъka č. pótka, půtka; zdlouž. tyk, v stsl. tycati č. týkati, tyč; – 2. 3. tuk, v stsl. istukati sculpere; –

1. ъk, zdlouž. v yk, v stsl. vyknąti č. -vyknouti; – 2. 3. uk, v učiti. –

γ) Stupeň střední u̯e.

Stupnice indoevropská tu jest: 1. u, 2. u̯e, 3. u̯o. Na př.:

z koř. su̯ep spáti jest 1. sup, v ř. ὕπνος m. σύπνος; – 2. su̯ep, v island. svef-n; – 3. su̯op, v lit. sapnas, m. svop-nos.

Stupnice se střídnicemi slovanskými jest: 1. ъ (za pův. u), 2. ve (za pův. u̯e), 3. vo (za pův. u̯o). Příklady:

1. dъch, zdlouž. dych, v dъchnąti a dychati; – 2. dvoch, v rus. dvochatь; v. § 87; –

1. chъr, zdlouž. chyr, v stsl. chyra debilitas, chyravêti, rus. chirja nemoc; – 3. chvor, rus. chvorь nemoc, chvoryj stč. chvorý, chorý; –

1. chъt, zdlouž. chyt, v stsl. chytiti, chytrъ peritus, č. chytiti, chytrý; – 3. chvot, zdlouž. chvat, v stsl. chvatati, č. chvat, chvátati, chvátiti; –

1. kъs, zdlouž. kys, v stsl. kysêlъ, kysnąti, č. kyselý, kysati, kysnouti; – 3. kvos, zdlouž. kvas, v stsl. kvasъ č. kvas, lit. kvosas kamenec; –

1. sъp, v stsl. sъnъ č. sen ze sъpnъ, ř. ὕπνος; stsl. usъnąti č. usnouti z usъpnąti; zdlouž. syp, v stsl. usypati obdormiscere, stč. osypánie = zesnutí, smrt; z koř. *su̯ep nahoře uvedeného.

δ) Stupeň střední er, el.

Stupnice indoevropská jest: 1. ěr, ěl (t. j. r, l s předcházejícím oslabeným ě; z toho je skr. liquida sonans , , jinde střídnice jiná); – 2. er, el; – 3. or, ol. Na př.;

z koř. derkʼ- hleděti jest 1. dr̥kʼ, v aor. skr. a-drś-am, ř. ἔ-δραϰ-ον; – 2. derk-, v ř. δέρϰομαι; – 3. dork-, v ř. δέδορϰα; –

[77]číslo strany tiskuz koř. bher- nésti jest 1. bhr̥, v skr. bhr-ti-š porod: – 2. bher, v ř. φέρω, lat. fero; – 3. bhor, v ř. φορέω, got. praet. bar tulit, barn dítě.

Stupnice se střídnicemi slovanskými, když následuje samohláska (za různoslabičné er, el atd.), jest: 1. ьr, ьl, 2. er, el, 3. or, ol; – když následuje souhláska (kromě j), vzniká spojení 1. tьrt, tьlt, 2. tert, telt, 3. tort, tolt, a z toho č. a jihoslov.: 1. tr̥t, tl̥t, 2. trêt, tlêt, 3. trat, tlat. Příklady:

1. bьr, v stsl. bьrati č. bráti; zdlouž. bir, v stsl. sъbirati; – 2. ber, v stsl. berą č. beru; zdlouž. bêr, v č. sbierati, sbírati, sběř; – 3. bor, v stsl. sъborь č. sbor; –

1. bьrg, v č. brh chyše; – 2. berg, v stsl. brêg č. břěh, břeh, – 3. borg, v č. brah, pol. broh, mrus. oborôh Schober; –

1. cvьrk, v. svьrk; –

2. čel, v stsl. čeljadь č. čeleď, rus. čelovêkъ; v stsl. človêkъ č. člověk atd. není stupeň 1. čьl-, nýbrž je tu -e- vysuto; svědčí tomu stč. w-czlowieczie ŽWittb. 36, 7, k czlowijeku Štít. uč. 98ᵇ atd., neboť zȧ *vъ-čьl- atd. bylo by stč. ve-člověcě atd.; – 3. kol, v stsl. kolêno genu a genus, č. koleno, pokolení; – z koř. kel, lit. keltis genus; –

1. čьrp, v stsl. črъpą, stč. črpati haurire nč. čerpati; z psl. čьrp; – 2. čerp, črêp, v stsl. črêpъ, č. střěp, střep, inf. stsl. črêsti m. čerpsti, stč. čřieti; – Mikl. Etym. Wtb. 34 črъpą a črêpъ liší; –

1. dьlb, v stsl. dlъbsti, slc. dl̄bsti, dlbať, č. dlubati, dloubati; – 3. dolb, v stsl. dlato č. dláto; –

1. dьr, v stsl. dьrati č. dráti; zdlouž. dir, v stsl. razdirati, dira; – 2. der, v stsl. derą č. deru, stsl. uderiti č. udeřiti, stsl. drêti č. dřieti, dříti; zdlouž. dêr, v stsl. dêra č. diera, díra; – 3. dor, v stsl. razdorъ schisma, č. nádor; zdlouž. dar, v stsl. udarъ ictus, udarь impetus, udariti ferire; –

1. dvьr, v stsl. dvьrь, obyčejně v plur. dvьri ianua, stč. dřvi m. dvři (dvéře); – 3. dvor, v stsl. dvorъ č. dvůr, lit. dvaras; –

1. mьl, zdlouž. mil, v č. rozmílati; – 2. mel, v stsl. melją, mlêti m. melti, č. melu, mlíti; – 3. mol, v stsl. molь tinea č. mol, podmol; –

1. mьlz, v stsl. mlъzą dojím; – 2. melz, v lit. melžu, stsl. inf. mlêsti, sln. mlêzivo, č. mlezivo Saugmilch; – 3. molz, srbch. mlaz soviel auf einmal hervorschiesst, wenn man melkt (Vuk), zamlaziti anmelken; –

1. mьr, v stsl. mьrą, sъmrъtь z -mьrtь, č. mru, smrt; zdlouž. mir, v stsl. umirati; – 2. mer, v inf. stsl. mrêti, č. mřieti, mříti; zdlouž. mêr, v č. umierati, umírati; – 3. mor, v stsl. morъ, moriti, č. mor, mořiti; zdlouž. mar, č. mařiti, zmařiti; –

1. mьrk, v stsl. mrъknati, č. smrknouti se; stč. omrknúti, já sem na púšči omrkla nox me comprehendit Otc. 90ᵇ; – 3. mork, v stsl. mrakъ č. mrak, smrákati se; –

[78]číslo strany tisku1. mьrsk, v č. mrštiti, smrsknouti se; – 3. morsk, č. mraštiti rugare; –

1. mьrz, v stsl. mrъznąti č. mrznouti; – 3. morz, v stsl. mrazъ č. mráz; – s významem přeneseným 1. mьrz, v stsl. mrъznąti abominari, č. mrzeti, mrzký, mrzutý, mrzák, – 3. morz, v stsl. mraziti odisse; –

1. nьr, v stsl. -nьrą, ponьrą subibo, stč. impt. vynři scateat; zdlouž. nir, v stsl. ponirati; – 2. ner, v stsl. inf. -nrêti, ponrêti; – 3. nor, v stsl. norьcь mergus, č. norec, nořiti, ponořiti, pondrava m. po-nrava z po-norva; –

2. pel, v stsl. popelъ č. popel; – 3. pol, v stsl. polêti urere, plapolati m. polpol-, plamy, stč. poleti hořeti, plamen, plápol; zdlouž. pal, v stsl. paliti č. páliti; –

1. pьlz, v stsl. plъzą, stč. splznúti, plzký, oplzlý, plž; – 2. pelz, v stsl. inf. plêsti, repere; – 3. polz, v stsl. oplazivъ plzký, č. plaz, plaziti se; –

1. pьr, v stsl. pьrją, pьrja rixa, sąpьŕь, č. přu, přím, pře, soupeř; zdlouž. pir, v stsl. zapirati; – 2. per, zdlouž. pêr, stč. zapierati; – 3. por, v stsl. sъporъ č. spor; –

1. pьr, v stsl. pьrati č. práti; – 2. per, v stsl. perą c. peru; –

1. pьr, v stsl. -pьrą, podъpьrą, č. pru, pode-pru; zdlouž. pir, v stsl. podъpirati; – 2. per, v stsl. -prêti, podъprêti fulcire, č. pode-přieti, -příti; zdlouž. pêr, v č. -pierati, podpírati, odpěra; – 3. por, v stsl. podъporь, podъpora fulcrum, č. podpora; –

1. pьr, v rus. prêtь potiti se, pařiti se; – 2. per, v sln. perêti hníti; – 3. por, zdlouž. par, v pára, ohni-para, parný rus. parnoj; –

1. pьr, v stsl. pьrati letěti; – 2. per, v stsl. perą letím, subst. pero, č. péro, peruť, peřina; – 3. por, zdlouž. par, v stsl. pariti letěti; prapor z por-por- Mikl. Et. Wtb. 259; dříve pokládáno slovo to za přejaté, utvořené z nřeck. φλάμπουρον, srov. Mikl. Fremdw. 119; –

1. pьrch, v č. prchnouti, prchlý, pršeti; – 3. porch, v stsl. prachъ, prachnêti, rasprašiti, č. prach, práchnivěti, prášiti; –

2. skel, lit. skelti štípati, rus. ščelь skulina; – 3. skol, zdlouž. skal-, stsl. skala, č. skála, sln. skala tříska; –

1. skvьr, v stsl. raskvьrą, stč. rozskvrlý liquefactus; – 2. skver, v inf. stsl. raskvrêti, stč. rozeskvřieti; – 3. skvor, zdlouž. skvar, v stsl. skvarъ aestus, skvara nidor, č. škvar, škvár, škvařiti; –

1. smьrd, v stsl. smrъdêti č. smrděti; – 3. smord, v stsl. smradъ č. smrad; –

1. stьl, v stsl. stьlati č. stláti, zdlouž. stil, v iter. stsl. po-stilati; – 2. stel, v stsl. stelją č. steli; – 3. stol, v stsl. stolъ č. stól, stůl; –

1. stьr, v stsl. stьrą č. stru, rozestru; zdlouž. stir, v stsl. prostirati; – 2. ster, v stsl. strêti č. střieti, stříti; zdlouž. stêr, v č. prostierati,[79]číslo strany tiskuprostírati, prostěradlo; – 3. stor, v stsl. prostorъ, strana ze storna, č. prostor, strana; –

1. stьrb, v stsl. ustrъbnąti fortem fieri; – 3. storb, v stsl. ustraba recreatio, ustrabiti, stč. ostrabiti sě = zotaviti se, posíliti se; –

1. svьrb, v stsl. svrъbêti č. svrběti; – 3. svorb, v stsl. svrabъ č. svrab; –

1. svьrk, v stsl. svrъčati č. svrčeti, cvrčeti; – 3. svork, v stsl. svraka č. straka, strakatý; –

1. sьrg, stsl. strg- ve strьgušte ze strъgąšte custodientes; – 2. serg, v stsl. strêšti, strêgą, stč. střieci, střěhu, nč. stříci, střehu; – 3. sorg, v stsl. stražь custos, straža custodia, č. stráž, strážě, stráže, nástraha, pol. ostrog zatýnění; –

3. tvor, v stsl. tvoriti č. tvor, tvořiti; zdlouž. tvar, v stsl. tvarь opus, č. tvář; – příslušný stupeň 2. tver je v lit. su-tverti creare; –

1. tьlk, v stsl. tlъką č. tluku m. tlku; – 2. telk, v stsl. inf. tlêšti; – 3. tolk, v stsl. tlačiti, č. tlak, tlačiti; –

1. tьr, v stsl. tьrą č. tru; zdlouž. tir, v stsl. rastirati; – 2. ter, v stsl. trêti č. třieti, tříti; zdlouž. têr, v č. utierati, utírati, nátěr; – 3. tor, v stsl. protorъ sumptus, č. útor spodní kraj sudu; –

1. tьrp, v stsl. trъpêti č. trpěti; – 3. torp, v stsl. trapiti č. trápiti; –

1. tьrp, v stsl. utrъnąti torpescere, č. trnouti, strnouti, ustrnouti, sln. otrpnôti, strpnôti; – 3. torp, v stsl. utrapъ extasis, stč. otrap, otrapa, otrapenie extasis, otrapiti = smyslů zbaviti; –

3. vold, v stsl. vlasti, vladą, subst. vlastь, č. vlásti, vlast; – příslušný k tomu stupeň 2. veld jest v lit. veldu regno; –

1. vьl, v stsl., dovьlêti sufficere; – 2. vel, v stsl. velêti č. veleti; – 3. vol, v stsl. volja č. vůle; –

1. vьl, v stsl. vlъna unda č. vlna; – 2. vol, zdlouž. val, v stsl. valъ č. val, valiti; –

1. vьlg, v stsl. vlъgъkъ č. vlhký, vlhnouti; – 3. volg, v stsl. vlaga č. vláha; –

1. vьlk, v stsl. part. sъvlъkъ; – 2. vlek, v inf. stsl. vlêšti č. vléci, z velkti; – 3. volk, v stsl. povlaka, oblakъ č. oblak; –

1. vьr, v stsl. vьrą claudo, č. za-vru; zdlouž. vir v stsl. zavirati; – 2. ver, v stsl. verêja vectis, inf. -vrêti, č. veřeje, veřejný, zavřieti, zavříti; zdlouž. vêr, v č. zavierati, zavírati, závěr; – 3. vor, v stsl. zavorъ č. zavora, otvor, stsl. a č. obora, vrata; –

1. vьr, v stsl. vьrją č. vřu, vroucí, nevrlý z -vьr-lъ; zdlouž. vir, v stsl. izvirati scaturire, č. vír; – 2. ver, v č. vřídlo z ver-dlo; – 3. vor, zdlouž. var, v stsl. varъ, variti, č. var, vařiti; –

1. vьrg, v stsl. vrъgą č. vrhu; – 2. verg, v stsl. vrêšti z vergti; – 3. vorg, v stsl. izvragъ vyvrhel; –

[80]číslo strany tisku1. vьrt, v stsl. vrъtêti č. vrtěti, vrtati, obrtnúti sě, vrtký, vrtoch, obrtel, vrstva z vьrt-tva; – 2. vert, v stsl. vrêteno č. vřěteno, vřeteno; – 3. vort, v stsl. vratiti č. vrátiti, souvrať, závrať; –

1. vьrz, v stsl. povrъzą ligabo, č. vrzati (v. str. 65); – 2. verz, v stsl. povrêsti ligare, č. povřieslo, povříslo; – 3. vorz, v stsl. povrazъ č. provaz; –

1. zьr, v stsl. zrъcalo č. zrcadlo, zьrêti č. zříti; zdlouž. zir, v stsl. pozirati; – 3. zor, v stsl. pozorъ spectaculum, zorja, zrakъ visus, č. pozor, zoře, zrak; zdlouž. zar, v stsl. zarja č. záře; –

1. zьr, v stsl. zьrêti č. zráti, sezráti; – 3. zor, v stsl. sъzoriti, stč.

szořiti maturare; –

1. žьld, v stsl. žlъdêti desiderare, koř. želd- z geld-; – 3. gold, v stsl. gladъ č. hlad; –

1. žьr, v stsl. žьrą, požьrą, stč. požru, požřeš; zdlouž. žir, v stsl. požirati deglutire; – 2. žer, v inf. stsl. žrêti, požrêti, č. požřieti, požříti deglutire; – sem patří také 1. žьr, v č. žráti ze žьrati, 2. žer v žeru; –

2. žer, v stsl. žeravъ, sln. žerjav, č. žeřavý; zdlouž. žar, v stsl. požarъ, č. žár, požár; koř. žer- z ger-; – 2. gor, v stsl. gorêti č. hořeti, horký, úhor; s významem přeneseným: hořký, hořec a hoře, hořekovati, hůře stč. hóře, hoří peior, nč. horší atp.; zdlouž. gar, v č. oharek.

ε) Stupeň střední em, en.

Stupnice indoevropská tu jest: 1. ěm, en (t. j. m, n s předcházejícím oslabeným ě-; z toho jsou střídnice další, mimo jiné též nasalis sonans , , předpokládaná na př. pro skr. a řečt.); – 2. em, en; – 3. om, on. Na př.:

z koř. gem- jíti jest 1. gm-, v skr. perf. 3. plur. dža-gm-uš; ga- z gm̥-, v skr. part. gata; – 2. gem-, v skr. fut. gantāsmi; – 3. gom-, v skr. perf. džagāma; –

z koř. γεν- naroditi se jest 1. γν-, v γί-γν-ομαι, nebo γα- z gn̥-, v γε-γά-ασι; – 2. γεν-, v ἐγένετο; – 3. γον-, v γέγονα.

. Stupnice se střídnicemi slovanskými, když následuje samohláska (za různoslabičné em, en atd.), jest: 1. ьm, ьn, 2. em, en, 3. om, on; – když následuje souhláska (kromě j), vzniká spojení 1. ьmt, ьnt, 2. emt, ent, 3. omt, ont, a z toho dále psl. 1. ęt, 2. ęt, 3. ąt, kdež stupně 1. a 2. spadají v jedno. Kde v případech daných je slovanské ęt 1. z ьmt, ьnt a kde 2. z emt, ent, je těžko rozhodovati; podle Leskiena (Arch. V. 525 a násl.) může býti praes. tręsą stupně 1. (jako mьrą) i 2. (jako *velką), a podobá se, že part. tręsъ je stup. 1. (jako mьrъ), part. tręsenъ 1. (jako bьjenъ), inf. tręsti 1. (jména s příp. *ti mají z pravidla stupeň 1.), sup. tręstъ 2. (jako ve stejném skr. infinitivě). Příklady:

1. 2. blьnd, blend, v stsl. blędą, blęsti, errare, delirare, stč. bladu[81]číslo strany tisku(nedoloženo), bledeš, blésti; – 3. blond, v stsl. blądъ, č. blud, bloud, blouditi; –

1. čьn, v stsl. -čьną, počьną, č. počnu; zdlouž. čin, v stsl. počinati č. počínati; – 1. 2. čьn, čen, v stsl. -čęti, počęti, č. počieti, počíti; koř. čen- z ken-; – 3. kon, v stsl. pokonъ initium, iskoni ab initio, č. konec, konati, zákon; –

1. grьm, v stsl. grъmêti č. hřmieti, hřmíti; zdlouž. grim, v stsl. grimati č. hřímati; – 3. grom, v stsl. gromъ č. hrom; –

1. 2. grьnz, grenz, v stsl. gręznąti demitti, immergi, stč. uhřaznúti, uhrzazla noha tvá ve krvi ŽKlem. 67, 24; – 3. gronz, v stsl. grąziti, č. pohrouziti; –

1. jьm, v stsl. imêti, imą m. jьmêti, jьmą, č. jmieti, jmu; zdlouž. jim, v stsl. imati č. jímati; – 1. 2. jьm, jem, v stsl. jemlją, jęti č. jieti, jíti (jmouti); –

1. klьn, v stsl. klъną č. klnu; zdlouž. klin, v stsl. proklinati č. proklínati; – 1. 2. klьn, klen, v stsl. klęti č. kléti, klíti; –

1. 2. krьnt, krent, v stsl. kręnąti deflectere m. krętnąti, č. -křátnouti, vykřátnouti si ruku; – 3. kront, v stsl. krątъ tortus, č. krutý, ukrutný, kroutiti; –

2. lem, v stsl. lemešь aratrum, č. lemeš; – 3. lom, v stsl. lomъ č. lom, lomiti; –

1. 2. lьnk, lenk, v stsl. lęką, lęšti curvare, lęcati illaqueare, č. léceti, líceti; – 3. lonk, v stsl. ląkъ č. luk; –

1. mьn, v stsl. mьną č. mnu; zdlouž. min, v č. vymínati; – 1. 2. mьn, men, v stsl. inf. męti premere; –

1. mьn, v stsl. mьnêti č. mnieti, mníti, v stsl. pamętь č. pamět; zdlouž. min, v stsl. vъspominati, č. vzpomínati; – 2. men, zdlouž. mên, v stsl. pomênъ memoria, mêniti č. mieniti, míniti; –

1. 2. mьnk, menk, v stsl. mękъkъ č. měkký; – 3. monk, v stsl. mąka č. mouka; –

1. 2. mьnt, ment, v stsl. mętą, męsti, č. matu, másti; 3. mont, v stsl. mątъ turba, mątiti turbare, č. mútiti, rmútiti, rmoutiti; –

1. 2. prьnd, prend, v stsl. prędati salire; – 3. prond, v pol. prąd č. proud, prudký; –

1. 2. prьng, preng, v stsl. na-pręgą, napręšti, č. napřahu, napřieci, napřáhnouti; – 3. prong, v stsl. sъprągъ iugum, pol. poprąg, č. pruh, popruh; –

1. pьn, v stsl. pьną č. pnu; zdlouž. pin, v stsl. sъpinati č. spínati; – 1. 2. pьn, pen, v stsl. pęti č. pieti, píti (pnouti), stsl. pęlo stč. padlo (rozpinadlo); – 3. pon, v stsl. opona, č. opona, spona, stsl. pąto č. pouto; –

1. 2. rьng, reng, v stsl. ręgnąti hiscere, srbch. režati zuby štěřiti; – 3. rong, stsl. rągъ ludibrium, č. ruh-, rouhati se; –

[82]číslo strany tisku3. ronk, v stsl. rąka č. ruka; příslušný k tomu stup. 2. a 1. je v lit. renku, rinkti colligere; –

2. sten, v stsl. stenati, lit. stenėti, ř. στένω; – 3. ston, v subst. rus. stonъ; podle toho i č. stonati, hluž. stonać; – odtud odvozeno 3. stonk, v pol. stęk, nářek, stękać, dluž. stukaś; –

1. strъm, v stsl. strъmъ, strъmьglavь adv., č. strmý, strměti, střemhlav; – 3. strom, v č. strom; –

1. 2. svьnd, svend a smьnd, smend, v stsl. prisvęnąti, prismęnąti torrefieri, deficere, stč. -svadnúti; – 3. svond, smond, v pol. svąd, smąd = č. cmoud; –

1. 2. trьns, trens, v stsl. tręsą, tręsti, č. třasu, třiesti, třásti; – 3. trons, v stsl. trąsъ terrae motus, č. trus, trousiti; –

1. tьn, v stsl. tьną č. tnu; zdlouž. -tin, v stsl. rastinati č. roztínati; – 1. 2. tьn, ten, v stsl. tęti č. tieti, títi; – 3. ton, výtoň; –

1. 2. tьng, teng, v stsl. tęgnąti č. táhnouti; – 3. tong, v stsl. tągъ fortis, tąga afflictio, č. tuhý, touha; –

1. 2. vьnd, vend, v stsl. uvęnąti m. -vędnąti marcescere, č. vadnouti; – 3. vond, v pol. wędzić, č. uditi; –

1. 2. vьnz, venz, v stsl. vęzą, vęsti ligare, vęzêti, vęzati, č. vazu, vězeti, vázati; – 3. vonz, onz, v stsl. vąza vinculum, č. uzel, pauz, pavuz, přívuzný, příbuzný, húžev; –

1. 2. zьmb, zemb, v stsl. zębą, zębsti dilacerare, č. zábsti; – 3. zomb, v stsl. ząbъ č. zub; –

1. zvьn, v stsl. zvьnêti sonare, č. znieti, zníti ze zvn-; – 1. 2. zvьn, zven, v stsl. zvęgą, zvęšti canere; – 3. zvon, v stsl. zvonъ sonus, zvąkъ, č. zvon, zvuk; –

2. žen, v stsl. ženą č. ženu; koř. žen- z gen-; – 3. gon, v stsl. goniti, gonьcь, č. hon, honiti, honec; –

1. žьm, v stsl. žьmą č. žmu, ždmu; zdlouž. žim, v stsl. sъžimati comprimere, č. ždímati; – 1. 2. žьm, žem, v stsl. žęti stč. žieti, ždieti (nedoloženo); –

1. žьn, v stsl. žьną č. žnu; zdlouž. žin, v stsl. požinati č. požínati; – 1. 2. žьn, žen, v stsl. žęti č. žieti, žíti.

ζ) Stupeň střední e s hláskou jinou, t. j. jinou, než je v případech dosud probraných.

Stupně té řady udány jsou nahoře: 1. ě, θ (t. j. hláska vzniklá oslabením z e, někdy úplně zanikající), 2. e, 3. o; na př. πτ- v ř. πί-πτ-ω, ἐ-πτ-όμην, 2. πετ- v πέτ-ομαι, 3. ποτ- v ποτ-ή.

Stupnice se střídnicemi slovanskými jest: 1. ь, 2. e, 3. o. Příklady:

[83]číslo strany tisku1. brьd, v stsl. neprêbrъdomъ, stč. praes. brdu, břdu, na př. pak-li póvod przyebrde, tehdy pohnaný má za ním brzyfti, a prziebrzde-li také, tehdy Řád pz. 69, beránek ji (řeku) przebrzde Štít. uč. 78ᵃ; impf. brdiech, břdiech; pol. brnąć; – 2. bred, v stsl. bresti bredą vado transire; – 3. brod, v stsl. brodъ č. brod; –

2. čes, v česati; koř. čes- z kes-; – 3. kos, v stsl. kosa coma; –

2. čez, v stsl. isčeznąti, išteznąti evanescere; koř. čez- z kez-; – s tím souvisí trvám stsl. kazъ, kaziti, č. kaz, kaziti, jež by tu bylo zdloužením stup. 3. koz; –

1. grьb, v č. hřbieti, hřbíti, z *grьbêti, a ve zdlouž. grib-, v stsl. pogribati; – 2. greb, v stsl. grebą stč. -hřebu, pohřebu; zdlouž. grêb, v stsl. aor. grêsъ (z *grēbsom); – 3. grob, v stsl. grobъ č. hrob; zdlouž. grab, v stsl. grabiti, rapere, č. hrabati; –

1. jьs-, zdlouž. v jis-, v stsl. (j)istъ č. jistý, jistec, jistina, jistota atd.; – 2. jes-, v stsl. jestъ č. jest; –

2. klep, v č. klepati se, klepouchý = kdo má svislé uši, bulh. klepnъli uši = svislé uši; – 3. klop, v č. -klopiti, sklopiti oči atp.; zdlouž. klap, v č. klapěti, sln. klapêti, komur ušesa klapijo (Mikl. EW.), č. klapo-uchý (doudl. Kotsm. 7), mrus. kłapo-uchyj, sln. klapo-uh; –

2. klep, v stsl. zaklepъ claustrum, zaklenąti m. zaklepnąti claudere, č. sklep, klenouti; – 3. klop, v stsl. zaklopъ č. záklop, zaklopiti; –

2. klep, v stsl. a č. klepati sonare (z germ., Uhlenb.); – 3. klop, stsl. klopotъ strepitus, č. klopot; –

2. leg, v stsl. lešti, č. léci = lehnouti; – 3. log, v stsl. nalogъ invasio, -ložiti, lože, č. příloha, přiložiti, lože; –

1. nъs, zdlouž. nis, v bulh. iter. -nisam; – 2. nes, v stsl. nesti, nesą, č. nésti, nesu; zdlouž. nês, v stsl. aor. nêsъ (z *nēksom); – 3. nos, v stsl. prinosъ, nositi, č. přínos, nositi; –

1. nьz, v stsl. vъznьznąti infigere, stč. venznúti; – 3. noz, v stsl. pronoziti perfodere, rus. zanozitь zadříti si na př. třísku; odtud i nožь: vъnozi nožь vъ nožьnicę, č. nůž; –

1. plьt, zdlouž. plit, v stsl. sъplitati; – 2. plet, v stsl. pletą, plesti, č. pletu, plésti; – 3. plot, v stsl. plotъ č. plot; –

3. pros, v prositi; – příslušný k tomu stupeň 2. je v lat. precor; –

1. prьg, v stsl. prъžiti frigere; – 3. prog, zdlouž. prag, v stsl. pražiti, pražьmo, pražьma, č. prahnouti, pražiti, pražma, pol. pražyć, pragnąć; –

1. pьk, v stsl. impt. pьci; – 2. pek, v stsl. pešti č. péci, z pekti; – 3. pok, opoka; –

1. rьk, v stsl. rьci, č. rci, řku, řka, uřknouti, pol. wrzkomo, nierzkąc, strus. rьku, rьklъ (Sobol. Fon. 88), urьknutь; zdlouž. rêk, v stsl. naricati; – 2. rek, v stsl. reką, rešti č. řéci z rekti; zdlouž. rêk, v stsl. rêčь č. řěč,6*[84]číslo strany tiskuřeč, aor. stsl. rêchъ stč. řiech (z *rēksom); – 3. rok, v stsl. rokъ, porokъ, torokъ, č. rok, porok, otrok; –

2. skreb, z stsl. oskrebą rado, rus. skrebu; – 2. skrob, rus. skrobatь, pol. skrobać; zdlouž. skrab, č. škrabati; – viz poznam. doleji; –

2. steg, v stsl. stežerъ cardo, srbch. stežer stirps, č. stežeň, lit. stegerys caulis; – 3. stog, v sln. stožer č. stožár, lit. stagaras caulis; –

2. step, v stsl. stepenь; – 3. stop, ve stopa; –

1. šьd, v part. stsl. šьdъ, šьlъ, č. šed, šel; – 2. šed, nedoloženo; koř. šed- z ched-; – 3. chod, v stsl. chodъ, choditi, č. chod, choditi; –

1. tьk, v stsl. impt. tьci; zdlouž. tik, v stsl. iter. proticati; – 2. tek, v stsl. teką, tešti, č. teku, téci; zdlouž. têk, v iter. stsl. têkati č. těkati, aor. stsl. têchъ; – 3. tok, v stsl. tokъ, točiti, č. tok, točiti; –

2. tep, v stsl. teplъ č. teplý, lat. tepere, tepor; – 3. top, v topiti; –

3. top, v stsl. tonąti immergi, topiti immergere, č. tonouti, topiti; subst č. tůně pol. tonia, z top-nja; –

2. ved, v stsl. vedą, vesti, č. vedu, vésti; zdlouž. vêd, v stsl. aor. vêsъ (z *vēdsom); – 3. vod, v stsl. obodъ m. obvodъ annulus, voždь dux, voditi, č. vod, obvod, vévoda z voje-voda, voditi, vůdce; –

2. vez, v stsl. vezą, vesti, č. vezu, vézti; – 3. voz, v stsl. vozъ, č. vůz, voziti; –

1. žьd (spadá v jedno se žьd- z gid-, v. § 74); – 2. žed, zdlouž. stsl. žadati atd., z gēd-; – 3. god, stsl. godъ č. hod atd.; –

1. žьg, v stč. žhu, impt. žzi; zdlouž. žig, v stsl. iter. vъžizati; – 2. žeg, v stsl. žegą, žešti stč. žéci ze žegti; zdlouž. žag, v č. žáhati; koř. žeg- z geg-; – 3. gog, nedoloženo; zdlouž. gag, v stsl. a rus. izgaga, stč. zháha orexis, z toho (spojením se slovesem žhu atd.) žháha a z obého (vysutím h) záha (slc. a laš. BartD. 109) a žáha Us.

Poznamenání.

V stsl. - skrebsti radere, oskrebsti, oskrebą, rus. skrobatь a č. škrabati, škrábati je stupňování a zdloužení (jako v greb-grob-grab-, č. hrabati), a nejsou to jen rozdíly onomatopojické. – V stč. skeřipina a skořipina, v č. šklebiti se a stsl. sklabiti sę (mylně odvozovaného ze skelb-, skolb-) stupňování býti nemůže, vadí tu hrdelné k před e. – Ze stejné příčiny nemůže se také hlesnouti-hlas pokládati za stupňování (gels-golsъ). – V gen. sebe a subst. osoba je na pohled stupňování; ale možná že je tu totéž střídání, které máme v gen. sebe, dat. stsl. sebê proti instr. stsl. soboją stč. sobú, dat. č. sobě atd. a které se vykládá z býv. gen. *tevo = slov. *tovo; odtud přejalo se -o- také do pádů jiných (srov. Zubatý, Listy filol. 1886, 370). – V č. nehet proti stsl. nogъtь rus. nogotь pol. nogieć atd., a rovněž tak v pazneht proti stč. paznohet vzniklo e místo o vlivem slabiky následující, jakousi harmonií samohláskovou, v. § 221.

[85]číslo strany tiskuII Stupnice ъ-o.

Na př. ze slovanského dom- jest 1. dъm-, v praes. stsl. dъmą č. dmu: zdlouž. dym-, dýmati; – v inf. stsl. dąti č. dúti, douti, není jasno, je-li stupeň 1. dъm- či 2. dom- (Lesk. Handb.2 33); –

ze zov- jest 1. zъv-, v inf. stsl. zъvati č. zváti; zdlouž. zyv-, stsl. pozyvati č. pozývati atp.; – 2. zov-, v stsl. zovą stč. zovu; sr. § 76; –

z kol- jest 1. kъl-, v inf. stsl. kъlati č. kláti (kъlati jest ovšem novotvar m. klati z *kolti, ale je prastarý, jak svědčí stč. aor. vekla = vъkъla, – za vъkla bylo by stč. vkla); – 2. kol-, v praes. stsl. kolją stč. kolu; –

z bor- jest 1. bъr-, v stsl. bъrati pugnare; – 2. bor-, v stsl. praes. borją; –

z gon- jest 1. gъn-, v stsl. gъnati č. hnáti; – 2. gon-, v stsl. goniti č. honiti; –

z chrom- jest 1. chrъm-, v stsl. chrъmnąti claudicare a ochrъmnąti č. ochrnouti; – 2. chrom-, v stsl. chromъ č. chromý: –

z chot- jest 1. chъt-, v stsl. chъtêti č. chtieti, chtíti; – 2. chot, v stsl. chotь desiderium, coniux, č. choť, –

z gorb- jest 1. gъrb-, v stsl. grъbъ č. hrb; – 2. žádané gorb- nemá dokladu, ale předpokládati je smíme pro slovanštinu vedle psl. gъrbъ, jež vzniklo z něho oslabením, a vedle stejného tvaru stprus. garbs mons.

Stupnice ъ-o vyskytuje se většinou v týchže případech, kde bývá také ь-e:

jako k berą jest bьrati, tak je také bъrati, kъlati. zъvati, gъnati k borją, kolją, zovą, gonją; –

jako k teng- je tęgnąti nejspíše z tьng-, tak je také chrъmnąti, ochrъmnąti ke chromъ, –

jako z koř. men- jest mьnêti, tak je také chъtêti z chot-.

III. Stupnice jiné.

Ze stupnic jiných, které indoevropština měla, máme v slovanštině příkladů nemnoho. Stupnice prvotné nejsou tu dosti jasny, proto podáváme jen, co v dokladech slovanských jako reflex jejich se odráží.

Stupně O-ê, v de-d-ją stsl. deždą, a - v stsl. dêti, dêjati facere, stč. dieti, děju, aor. stsl. dêchъ stč. děch, subst. stsl. dêlo č. dielo, dílo, – z koř. pův. dhē-, jenž jest v ř. τί-ϑη-μι a skr. da-dhā-mi.

Stupně O-a, v da-d-mь stsl. damь č. dám, a da-, v stsl. dati, dachъ, darъ, danь č. dáti, dach, dar, daň, – z koř. pův. -, jenž jest v ř. δί-δω-μι, skr. da-dāmi, lat. dō-s dō-tis.

Stupně o-ê, v do-, dojiti lactare, a -, dêtę č. dietě, dítě, z koř. pův. dhē- ssáti, jenž jest v ř. ϑῆ-λυς ženský, ϑη-γώ kojná, lat. fē-lare ssáti, fē-mina.

[86]číslo strany tiskuStupně o-a (= pův. Ə-ā) v sto- stsl. stojati č. státi, stojím, a sta-, v stsl. stati, staną č. státi, stanu, – z koř. pův. sthā-, jenž je v ř. ἵστημι m. σί-στᾱ-μι, lat. stā-re, stā-tor, stā-men, skr. aor. a-sthā-t.

Stupně ъ (zdlouž. y) a u (= pův. u a aṷ): v sъch-, stsl. sъchnąti č. schnouti, – zdlouž. sych-, v stsl. usychati č. usýchati, – a such-, stsl. suchъ č. suchý, – vedle lot. sust schnouti, lit. susti prašivěti a lit. sausas suchý, ř. αὔω suším m. σαύσω, αὖος suchý m. σαῦσος.

V dъch-, stsl. dъchnąti č. dchnouti, zdlouž. dych-, stsl. dychati č. dýchati, je stupeň 1.; stupeň k tomu 3. je dvoch v rus. dvochatь; – duch-, stsl. duchъ č. duch, vzniklo k tomu napodobením stupnice ъ-u 76); – koř. dhṷes, srov. lit. dusti těžce dýchati, dvasė duše a dausos (plur.) vzduch.

Nejasné jest syr- a sur- v stsl. syrovъ a surovъ crudus, č. syrový, dial. surový BartD. 62 (valašsk.), pol. surowy atd.

IV. Dloužení.

V stupnicích I–III mění se samohláska kvalitativně, jednak oslabením, na př. e-ь, jednak sesílením, na př. e-o. Vedle toho je dále dloužení, jehož způsoby staré nelze od stupňování děliti.

Samohlásky krátké dlouží se, jak nahoře vyloženo, ь v i, – ъ v y, – e v ê neb a (oboje z *ē, – ê po souhláskách nepodnebných, a po podnebných), – o v a (z *ō). To je dloužení způsobem starým. Vedle něho vyvíjí se v době pozdější dloužení způsobem novým: e v é, o v ó, a v á atd., ano také o v ou (na př. bor-, bořiti-bourati, rosa-zarousati a j.).

Dloužení máme zvláště často v iterativech; na př. tek-tēk, v stsl. têkati č. těkati, tvor-tvōr, v stsl. tvarjati formare. Iterativa vznikala původně z kmenů jmenných, a dloužení, které v nich vidíme, bylo ve jménech; na př. z koř. tek- bylo substantivum kmene têko-, z tvor- bylo subst. tvarь, a z toho utvořena iterativa tēkati, tvarjati. Lesk. Handb.2 16. Časem množí se iterativa a tvoří se přímo z kmenů slovesných, dloužením samohlásky, ať tu byla kterákoliv. Dloužení děje se tu způsobem starým (e-ê, o-a, ъ-y, ь-i), dílem také způsobem novým (e-é, o-ó atd.); na př. klad- č. nakládati, vid- vídati, pust- púščěti, pouštěti, pьn- napínati, dъm- nadýmati atd. Na některých iterativech vidíme dloužení časem rozdílné; na př. tek- je prodlouženo způsobem starým v têk- v stsl. têkati č. těkati, utiekati, stč. vytiekati, a způsobem novým v nč. vytékati. V č. rostu-vyrůstám je zdloužení nové. V kloniti-klaněti je zdloužení staré, v -kláněti, skláněti atd. spolu dloužení nové.

Miklosich rozeznává dloužení o-a, na př. tvor- tvarjati, a stupňování o-a (jež nazývá stupňováním „druhým“, proti „prvnímu“ e-o, srov. skr. guna a vrddhi), na př. v zor- ozariti illustrare, zarja splendor, z koř. zer- splendere. Dloužení e-ê od stupňování prostě odlišuje. Subst. tvarь,[87]číslo strany tiskurêčь atp. odvozuje z iterativ tvarjati, -rêkati. Avšak mezi zor-zar a tvor-tvar nelze nalézti rozdílu, v obém jest jednostejné dloužení o-a, jakož i v e-ê.

Béře-li se však dloužení o-a a e-ê, t. j. pův. o-ō a e-ē, za část stupňování (tak u Hübschmanna, Bartholomae a j.), není příčiny, proč by se sem nemělo bráti také dloužení staré ъ-y (ý), ь-i (í), ano také dloužení nové a-á, e-é atd., když se děje v těch případech, ve kterých nalézáme o-a neb e-ê, tedy na př. v iterativech: valiti iter. váleti, patřiti-pátrati, kladu-nakládám, viděti-vídati, diviti se-dívati se, rostu-vyrůstám stč. róst-, rosa (zarositi)- zarousati, pustiti-pouštěti stč. púščěti, buditi-pobouzeti stč. pobúzěti, skytu-skýtám; slc. tlčiem-stkám, držím-sdžám (Hatt. slc. 31); lezu (stsl. lêz-)-vylézám, stč. střěhu-vystřiehati, třasu (tręs-)-otřásati, poručiti (rąč-) -poroučeti stč. porúčeti atp.

Příklady pro dloužení (staré) uvozovány jsou nahoře při příkladech stupnice I – III. Zde dodávají se některé, pro něž nahoře není příležitosti:

bod-, v stsl. bodą č. bodu, lat. fŏdio, – zdlouž. bad-, v stsl. aor. basъ (z *bhōdsom); –

čer-, jež je z pův. ker-, lit. keriu, kerėti očarovati, – zdlouž. čar- (z *čēr-), v stsl. čarъ č. čár, čarovati; –

sed-, v stsl. sedlo a selo, č. sedlo, zdlouž. sêd-, v stsl. sêsti stč. siesti; – stupňované sod- nedoloženo, ale žádáno pro zdlouž. sad-, v stsl. sadъ č. sad, saditi.

Jako sêd-, sad-, t. j. jako zdlouženiny z e, o lze vykládati také:

lêz-, v stsl. lêzą č. lezu, – a laz-, v stsl. izlazъ exitus, stč. laz, laziti, lazuka; – příslušný k tomu kořen byl by lez-, stupň. loz-, ale není dochován; v dialektickém lezu-loziti není staré lez-loz, nýbrž jsou to novoty: staré lěz- skleslo u výslovnosti v lez-, a jako je vezu-vozím, tak utvořeno k lezu také lozím; –

rêz-, v stsl. rêzati č. řězati, řezati, – a raz-, v stsl. razъ č. ráz, raziti; příslušný k tomu kořen byl by rez- (také lit. rėž- = *rēž- svědčí pro koř. slov. rez, srov. Lesk. Ablaut 370), ale opět není dochován.

Podobné dloužení nalézáme také jinde. Na př. dloužení a) e-ē a b) o-ō:

v litevštině, kdež z koř. met-mésti, hoditi, jest a) 1. metu, mesti, 2. iter. mėtau, mėtyti, b) 1. at-matas vyvrhel, 2. iš-mota*) smetí; –

v latině, kdež jest a) 1. lěgo, rěgo, těgo, 2. lēxi, rēxi, tēxi, lēx, rēx, rēgula, tēgula; b) 1. fŏdio, 2. fŏdi; –

v řečtině, kdež jest a) 1. γέρων, φρεν- gen. φρενός, 2. γηράω, γηράσκω, nom. φρήν; b) 1. νόμος, τςόπος, τςόχος, στροφή, ποτή, κλοπή, 2. νωμάω dělím, τρωπάω točím, τρωγάω běžím, στοωφάω obracím, πωτάομαι létám, κλώψ zloděj ; –

[88]číslo strany tiskuv sanskrtu, kdež z koř. *bher- jest a) 1. praes. bharāmi, 2. aor. abhāršam, atd.

III. Samohlásky české a jejich proměny.

Samohlásky české jsou jednoduché a skupené.

Jednoduché jsou:

krátké a, e, i, o, u, y, – a

dlouhé á, é, í, ó, ú, ů, ý.

Skupené (dvojhlásky, trojhlásky) jsou, kde dvě neb i tři samohlásky spojeny jsou v slabice jedné, na př. ou v č. pouhý (ou tu vysloveno slabikou jednou a tedy jinak než v po-u-čiti), au v stč. saud (au tu vysloveno slabikou jednou a tedy jinak než v na-u-čiti), ieu a iou v dial. slc. dieuča a diouča atp. V těchto skupeních bývá vždycky jedna samohláska hlavní, na př. o v pouhý, a v saud atd. Vedle ní pak jest samohláska vedlejší, průvodná, jedna nebo i dvě. Samohláskou průvodnou bývá obyčejně u, na př. v poouhý, saud, nebo i, na př. v napial, stč. miesto. Hlásky u a i mají v těchto funkcích také znění poněkud jiné, než když jsou samohláskami samostatnými; znění totiž takové, jaké se naznačuje literami (= znění mezi u a v) a (= znění mezi i a j, srov. § 10). Bývají proto i pokládány za konsonanty t. j. za hlásky, které vedle samohlásek hlavních jsou spoluhlasné. Hlásky ty ve skupeních se samohláskami jinými, hlávními, vyskytují se někdy před těmito, na př. v stč. buoh vysl. bṷóh, miesto vysl. mi̭ésto; někdy za nimi, na př. v poṷhý, pokoi̭ (psáno pokoj, za koncové -i bývá psáno -j); někdy před i za nimi, na př. v stč. sing. dat. lok. fem. dobři̭éi̭ (ps. dobřiej), slc. dial. diouča atp. Kombinacemi tudy možnými dostává se těchto skupenin veliké množství. Na př. ze samohlásky a jsou možny dvojhlásky: i̭a, obsaženo v nč. napial (psáno též pjal); ai̭, v kraj; ṷa. v mor. dial. chuap (chłap) BartD. 86; aṷ, v stč. saud; – ze samohlásky e jsou dvojhlásky: i̭e, v město; ei̭, v dej; ṷe, v mor. dial. uechtat (łechtat BartD. 30); eṷ, v dial. vých.-česk. kreu (krev); – a podobně ze samohlásek ostatních. Dvojhl. i̭i je v dial. pjivo (doudl. a j.), ii̭ v impt. pij, ṷu v mor. dial. huuk (hłuk), uṷ v dial. vých.-česk. boruuka (borůvka), i̭u v stč. liud, iṷ a v dial. vých.-česk. diuný (divný), mor. chybiu (chybił, BartD. 86). Příklady trojhlásek: ṷaṷ, v mor. dial. posuau (posłał, Suš. 130); i̭eṷ, i̭oṷ, v slc. dieuča, diouča; i̭ei̭, v měj; atd.

Vedle rozdílnosti kvalitativní bývá také rozdíl v kvantitě; na př. je krátké i̭a v pial a dlouhé i̭á v stč. dbel. krátké -i̭e v nč. město a dlouhé i̭é v stč. miesto (místo), krátké i̭u v stč. akk. dušiu a dlouhé i̭ú v instr. dušatd.

Ze značného počtu dvojhlásek a trojhlásek vůbec možných vyskytují[89]číslo strany tiskuse v češtině spisovné a dialektické dosti mnohé, ale přece ne všecky. Zejména jsou tu:

a) Dvojhlásky, jejichžto člen první jest -. Nazýváme je také samohláskami praejotovanými. Jsou to: ia, ia, , ; ie, ě, , ie; iu, iu, , . Psaním ia, , ě, ie, iu, rozumíme samohlásky a, á atd. s praejotací zjevnou, zjevnou totiž u výslovnosti, a v dokladech také ve formě psané; na př. napiat, dbel, měřiti, miera, sg. dat. oráčiu, znamen. Naproti tomu psaním ia, iá, ie, , iu, rozumíme samohlásky a, á atd. s praejotací theoreticky žádanou, nehledíce k tomu, je-li také v dokladech psána čili nic; na př. bylo původně ščeniata, ščentko (ia, za -ę-), v pozdějším ščeňata, ščeňátko jest praejotace zaniklá a takořka ztrávena ve změkčeném ň-; bylo pův. chlb, gen. chlieba, a jest chléb, chleba ; byl sg. instr. kost(z -ьją), sg. dat. znamen ú (z -ьju), z toho je stč. kosťú, znameňú (a z toho později – proniknutím měkkosti v jotaci – kostiú, znameníu).

K samohláskám praejotovaným patří také i̭i v dial. pjivo, mjilý atp., – a o, v dial. postaviony, viodźeć BartD. 134 a 135 (severoopavsk., na přechodu k polštině); v lašském voł = vioł (vál, io ze žádaného ) je jotace mírnější.

b) Dvojhlásky, jejichžto člen druhý jest -(psáno -j), nebo-li samohlásky postojotované; na př. kraj, dej, pij, pokoj, kupuj, kryj atp. Z nich jsou historicky důležitý aj a ej.

c) Dvojhlásky se členem prvním -. Z nich jest historicky důležito uo, jež je ve střídě za starší ó a pozdější ů, na př. buoh z bóh, nč. bůh. Jiné jsou dialektické, vzniklé tím, že ł- se změnilo v u- („obalováním“), na př. mor. chuap BartD. 86 (z chłap), uechtat BartD. 30 (łechtat), suovo BartD. 134 (słovo), puuh Suš. 130 (płuh), muyn BartD. 111 (młýn).

d) Dvojhlásky se členem druhým -. Z nich jsou historicky důležity au a ou, střídnice za starší ú, na př. saud nč. soud, ze súd. Jiné jsou dialektické, vzniklé tím, že -v (v češtině severových. a j.) a -ł (hlavně v některých nář. vých.) se změnilo v -u; na př. stau (stav), kreu (krev), diuný (divný), krou (krov), obuu (obuv), – dau Kotsm. 20 (dał), šeu BartD. 28 (šeł), muatiu t. 134 (młátił), byu t. 28 (był) atd.

e) V nář. slc. je zvláštní dvojhláska ä (vysl. ea), na př. päť č. pět (z piat) z pętь, čäs č. čas atd., sr. Pastrn. 21 sl.

f) Trojhlásky jsou v jazyku spisovném a mají důležitost historickou ěi (psáno ěj) a iei (ps. iej); na př. měj, stč. sg. dat. lok. fem. dobřiej. Jiné jsou dialektické, vzniklé změnami v a ł v u; na př. v češtině severovýchodní zpěu (zpěv), slc. dieuča, diouča (děvče), mor. posuau Suš. 130 (posłał) atp. –

Kromě samohlásek vlastních má čeština také samohláskové (slabikotvorné) , (liquida sonans) a , , ň̥ (nasalis sonans). –

[90]číslo strany tiskuVe výkladech následujících probíráme české samohlásky jednoduché i skupené pořádkem tímto:

a, á; – ia, ; ia, ; ä; –

aj, ej; –

e, é; – ě, ie; –

i, i; –

o; ó, uo, ů; io; –

u, ú; au; ou; – iu, ; iu, ; –

y, ý; –

, ; – , , ň̥.

Některé ze samohlásek skupených nemají výkladu zvláštního, na př. ua, ieu atp., o těch stačí, co o nich pověděno v přehledu všeobecném (v. § 90) a příležitostně na místech jiných.

a, á.

Krátké a píše se literou a. – Dlouhé á píše se dílem bez označení délky touž literou a, na př. komar Krist. 83ᵃ, modlam Kat. 118, nam DalC. 2, – dílem s délkou označenou, a to spřežkou aa, na př. comaar MVerb., gmaa AlxM. 1, 13, odolaa t. 1, 16, zawolaa t. 1, 17, modlaam Pass. 36, Pror. 8ᵃ a j., naam Štít. ř. 113ᵇ, požehnaanije Ben. Deut. 15, 10, kraal Háj. 100ᵇ, – nebo literou ă, na př. năm svD. 28, t. 36, wſſelikă novina Jid. 69, – neb á, na př. nám Štít. uč. 69ᵃ, wás Ben. Deut. 20, 4 atd.; litera á, doložená poprvé v Štít. uč., přijata jest do pravopisu Husova a bratrského a ujala se pak všeobecně.

a, á je střídnicí:

93. 1. Za psl. a, na př. žena psl. žena, ženám psl. ženamъ, žáhati psl. žagati (z gēga-). Toto a můžeme nazývati původní (v oboru slovanštiny).

2. Za psl. ę, na př. pater, paterý, pátý, psl. pęt-.

3. V české době historické vzniká a, á ještě také jinde a z hlásek jiných, na př. za hořěl psl. gorélъ je později hořal, za šel psl. šьlъ je stč. někdy šal, za stč. želud je nč. žalud, za jehla z jьgla je dial. jahła, za jezero je dial. jazeru, za stč. dbel je nč. ďábel atd.; o tom jsou výklady na svých místech doleji.

4. V slovích snacha a častovati, stsl. snъcha nurus a čьstь honor, jest a za ъ, ь. Ale slova ta nejsou původu českého, nýbrž přejata ze srbskochorvatštiny, snacha v době nedávné, častovati v době starší (doloženo již v XVI stol.). Vykládati č. častovati z pol. częstować nelze, poněvadž v pol. je vedle częstować také częstować a obé vzniklo napodobením slova cizího (Mikl., Über die langen Voeale 57).

[91]číslo strany tisku5. V slovích přejatých starších jest a, á střídnicí za cizí ā, na př. opat ze sthněm. abbât, oltář ze sthněm. altâri a toto z lat altāre, pohan z lat. pagānus, – v novějších také za ă, na př. fara, šafář atd. – V hana, haněti, šanovati, klášter jest a, á za stněm. ō: hôn, schônen, klôster; jinak (z poganъ) vykládá haniti Mikl. Etym. Wtb. 254 (a 60) a Matz. Cs. 68. – Ve varhany stněm. organâ fem., z lat. plur. organa, je č. a za cizí o. –

O dlouhém á viz také § násl.

Dlouhé á vzniká:

a) Z krátkého a, dloužením fonetickým. Na př. svatý-svátost, pater-pátý, pravý-práv, žena-ženám, volati-volán atd.

b) Stahováním (srov. § 477 a 479). Tu vzniká á:

z aja, aa, na př. dobrá z psl. dobra-ja atd; – láti, lál, lán, lánie z psl. lajati atd., a rovněž tak báti fabulari, káti sě poenitere, pláti, tráti, táti, z baja- atd.; – impf. ležáše přehlasované v ležieše, stsl. ležaaše; –

z áje (s přízvukem na a-), na př. praes. indik. sěkáš. sěkáte atd. ze sěkaje-, part. znám ze znajemъ; –

z ia, vzniklého z psl. ьja a ьję (v. § 112), na př. přál, smál, lál (stč., plur. léli), zál z prьjalъ, smьjalъ, lьjalъ, zьjalъ; – pl. gen. přátel z prьjatelъ; – sg. nom. fem. a pl. nom. akk. neutr. božá, přehlas. v božie a zúž. boží, z psl. božьja; – subst. zḿá přehlas. stč. zmie (nč. zmije), ze zmьja (na př. yako kdes zmie hladowita Baw. 110 verš 8slab., blazniwa zmie t.); – sg. gen. Juŕá, znameňá, přehl. Juřie, znamenie, zúž. -í, z -ьja; – pl. nom. akk. znameňá, přehl. -ie, zúž. -í, z -ьja; – part. ṕá přehlas. pie bibens, z pьję ; –

z ěa, ěja, na př. impf. neśáše, přehlasované v nesieše, z nesêaše; – sál ze sêjalъ; – ňák z nějak, nyaky obraz GestaKl. 38; –

z ojá, na př. státi, stál atd. ze stoja-, – báti sě atd. z boja-, – má z moja, – pás z pojasъ; ––

ze slabik jiných s -a-, na př. ob. kdák m. kdepak, kdopak, kdypak, – cák m. copak, – třá m. třeba (ČČMus. 1864, 54, podkrk.), – prál m. pravil, – stč. dváky m. dva-ky (dva prsty), na př. dwaky na svých prsech položiti Rožmb. 138 (dwa haky gynak prfty na prsi vložiec ODub. 26).

Stažení je také ve výrazích: an m. a-on, nan svět m. na-on svět Hrad. 70ᵃ, nanom světě Štít. uč. 111ᵇ, nanu stranu AlxV. 1476, nabie straně m. na-oPass. 311, nahen m. na-oheň Štít. uč. 4ᵇ, nablyczyegy m. na-obličeji Alb. 12ᵃ atp. Ale tu nemáme dosvědčeno, že by -a- tudy vzniklé bylo dlouhé; v Zálšie – ze zá-olšie – svědectví takového není, poněvadž složeniny tohoto způsobu vůbec dlouží slabiku prvou, na př. Zálesie, zámořie, a v nč. an, ana, ano jest a- krátké.

[92]číslo strany tiskuV stč. nápule, nápulský, naapulſkých Hrub. 319ᵇ, není á dlouhé stažením z nea-, nýbrž tu je dlouhé nápul- přejato již z jazyka cizího.

c) Několikráte nalézáme v stč. zdlouženo začátečné a- po předložkách k- a s-; na př. kaapoſtolom ML. 98ᵃ, 109ᵇ, Krist. 80ᵇ, 85ᵇ, 87ᵇ, 95ᵃ, 97ᵃ, 108ᵃ a j., kaapoſtolſkem (sic) ſboru Hrad. 78ᵇ, kaabramoui Ol. Gen. 12, 1, ka Agabarowi Comest. 228ᵇ, kaadamantynu rkp. XIV stol. (otisk ve Věstníku kr. České Spol. nauk IX [1890] str. 327), ſaapoſtoly Hrad. 8ᵇ, Krist. 77ᵇ (2). 87ᵇ, 88ᵃ, 88ᵇ (2), 94ᵃ (2) a j.

V ná-světě, tito naaſwietie jsú ČEvang. 33, prodlouženo a samé předložky.

O podobném dloužení začátečného é- (z Égypta), o- (k-óku) a u- (v -úši) v. §§ 126, 178 a 193. Podobá se, že -ъ, kterým se předložka kdysi končila, a dále přízvuk zdloužení způsobily; viz o tom více při o- -ó- (§ 178), kdež tato změna nejčastěji se vyskytuje.

a, á se přehlasuje v ě, ie.

Samohl. a přehlasuje se v ě, a to krátké a v krátké ě, dlouhé á v dlouhé ie. Na př. duša-dušě, božá-božie, zeman- – zeměnín, slyšal-slyšěli, slyšán-slyšieni, seďa-sedě, ťal-těli, táhnu-tiehneš, tázati-tiežu atd. Místo dušě, božie atd. je změnami dalšími duše, božé (sklesnutím jotace), boží (zúžením).

Přehlasování toto děje se jen po souhláskách měkkých; na př. náděja- stč. nádě, duša-dušě, božá-božie, péča-péčě, śáhnu-siehneš, sázal (z měkké) sáli, práce-prá, večeŕa-večeřě, neděla-neděle, vóňa-vó, leťa part. –le, seďa-sedě, ṕa (subst.) -kú, holúbata-holú, Morav́an- – Morané, zeḿa-zeatp. Kde nyní v případě takovém je souhláska neměkká, tu ztratila se měkkost během času; na př. před nč. hnu, sázel, tr, holoubata, Moravan, zeman dlužno předpokládati staré śáhnu, sázal, trṕa, holúbata, Moraan-, zeḿan- (srov. §§ 328 a 394), a před nč. hnu, zati, datel atd. staré tiáhnu, tiázati, diateł atd. V tvarech stč. z doby před přehláskou dlužno tu vždy rozuměti hlásku měkkou; na př. stav́ani (přehl. stani), sázali (přehl. sáli), večeŕa (přehl. večeřě) atd. Tak také píšeme, když o to jde a když je třeba, aby měkkost byla zvláště vytčena.

Přehlasování toto děje se na konci slova, na př. duša-dušě, – v nitru slova pak jen tam, kde po a- následuje souhláska měkká nebo slabika se samohláskou úzkou; na př. obyčaj-obyčěj, jaro-jěř, sázaj-sázěj, sázáš-sázieš, sázaju-sáju, sázali-sázèli, zeḿan- – zeměné, Jan – vok. Jěne, čas – sg. vok. čěse lok. čěsě pl. nom. čěsi lok. čěsiech, hřada – dat. lok. hřědě, řád řiediti, sv́atý-světější atd. Když následuje souhláska tvrdá nebo slabika se souhláskou tvrdou a samohláskou širokou, tedy nedává přehlásce vzniknouti a staré a zůstává; na př. čas, Jan, řád, jahoda,[93]číslo strany tiskujalový, jaro, zeḿan (pl. gen.), zeḿany, puščadło, měňavý, jaký, žáhati, sázała, sázały atd. –

Samohlásky úzké, při kterých nalézáme přehlásku a-ě v měkké slabice předcházející a kterým tedy přičítáme moc, aby k této přehlásce spolupůsobily, jsou 1) ě, ie, 2) i, 3) e původní a 4) ь a e střídnice za ь.

Ad 1) Přehláska je při ě, ie. Na př. hřada sg. lok. na hřědě, javona jěvě, čas- v čěsě, po čěsiech; třasu impf. třěsiech; řád sg. lok. v řiedě śáhnu impf. siehniech; sv́atý-světější.

Ad 2) Při i. Na př. javo-zjěviti; řád-řiediti; svatý pl. nom. světí, světiti; třasu impt. třěs(i).

Ad 3) Při e původním. Na př. čas sg. vok. čěse, Jan vok. Jěne; zeḿan- pl. nom. zeměné; třasu-třěseš, třěse atd.; zapoḿanu-zapoměneš, -měne atd.; třasu part. třěsen, subst. verb. třěsenie; atd. Odchylkou nezpůsobuje přehlásku e přípony -ero-, na př. patero, devatero, desatero, a dále e přípony -tel, když -l je tvrdé, na př. pl. gen. přáteł z prьjatelъ atp.; v přáteł, přáteły atp. byla přehlasovací moc samohlásky e rušena a vyvážena následujícím tvrdým -ł, v pater- pak atp. nejspíše nebylo e tak úzké jako e původní (srov. slc. pätorý, stsl. pętero a pętoro) a přehláska proto nevznikla.

Ad 4) Při ь a při e z ь.

a) ь mohlo spolupůsobiti ku přehlásce jen tam, kde se až do doby této přehlásky (XII stol.) i v češtině zachovalo. To pak bylo, podle výkladu podaného v § 69 č. 3 a založeného právě na jistých zjevech přehláskových, na konci slov. Podle toho vysvětlujeme přehlásku ze spolupůsobení koncového -ь v slovích: ṕatь-pět, ṕastь-pěst, ṕádь-pied nč. píď, paḿatь pamět, dev́atь-devět, deśatь-ďeset stč. desět, čeladь-čeled nč. čeleď, úžastь-úžěst atd. Proti pět jest patnáct, padesát stč. patdesát, stč. též patset (pět set); rovněž tak devatnáct, devadesát, devatdesát, devatset proti devět; jest dále pamět-památka, památný, čeleď-čeládka atd.; tu všude bylo ь v nitru slova (na př. patьdesát, paḿátьka atd.) zaniklo dříve, než přehlasování nastalo, nemohlo tedy ku přehlásce spolupůsobiti.

b) e vzniklé z ь má a vykonává touž moc přehlasovací, jako e původní. Na př. zeḿan- pl. lok. zeměnech ze zeḿanьchъ, pl. nom. stč. kniežata a lok. kniežětech z býv. kňážatьchъ, psl. kъnęžętьchъ.

e, které vzniklo z tvrdého ъ, nemá moci přehlasovací (a také neměkčí), na př. počátek z počętъkъ, čas instr. časem z časъmь (proti vok. čěse, jako jest i nezměkčena souhláska v člověkem, bratrem proti vok. člověče, bratře), řád lok. řiedě ale instr. řádem z rędъmь atd. –

To jest pravidlo o přehlásce a, á v ě, ie, pokud ji postihujeme. Jiného druhu je přehláska -aj v -ej po souhlásce tvrdé, na př. daj-dej atp., t. zv přehláska zpátečná; o té v. § 120. Přehláskou „zpátečnou“ bývá podle[94]číslo strany tiskustaršího obyčeje nazývána také přehláska sťat-stětí, svatý-světější atp.; nevhodně, srov. Pastrnek, Athenaeum VII, 184.

. Odchylky od pravidla způsobeny jsou analogií, a jsou dvoje: a) bud totiž přehláska jest, kde by býti neměla, anebo b) přehláska není, kde by býti měla.

a) Přehláska jest, kde by býti neměla, je přes míru pravidlem vykázanou. Na př. v stč. bylo správně nepřehlasované -ža- v sg. masc. běž, fem. běžała, neutr. běžało, du. masc. běžała, pl. fem. běžały, neutr. běžała, poněvadž tu po -ža- následovala souhláska tvrdá nebo slabika se samohláskou širokou, – a bylo správně přehlasované –žě- v du. fem. neutr. běžěle a pl. masc. běžěli, poněvadž tu zase následovaly slabiky se samohláskami úzkými -le, -li; časem však ruší se bývalá pravidelnost a vlivem tvarů náležitých se -že- běžěle, běžěli vyvinuly se také tvary odchylné běžěł, běž, fem. běžěła, běžeła atd.

b) Přehláska není, kde by býti měla, dílem že vliv analogie nedal jí vzniknouti, dílem, že časem týmže vlivem je zrušena. Na př. k nom. hřada (gręda) je dat. lok. sg. hřědě, čekáme tedy, že bude také k nom. ṕata (pęta) dat. lok. pětě; ale pro pětě nemáme dokladu, snad toho tvaru ani nebylo, analogie pádů jiných nom. pata gen. paty atd. nedala mu vzniknouti; – v stč. bylo správně nepřehlasované ža- v sg. masc. žał, fem. žała, neutr. žało, du. masc. žała, pl. fem. žały, neutr. žała, a bylo správně přehlasované žě- v du. fem. neutr. žěle a pl. masc. žěli, časem však ruší se bývalá pravidelnost a vlivem tvarů náležitých se ža- žał, žała atd. vyvinuly se také tvary odchylné du. fem. neutr. žale a pl. masc. žali; – v stč. bylo správně přehlasováno Káčě, Pešě atp., ale vlivem tvarů blízkých (Háta, Bárta atp.) přehláska se zrušila a jest nč. Káča, Píša atd.

Vznikem tvarův odchylných nastává kolísání, t. j. místo bývalé pravidelnosti panuje volnost, tvary tytéž vyskytují se tu přehlasované, tu nepřehlasované bez rozdílu vedle sebe. V tom kolísání kloní se usus časem víc a více k tvarům buď vesměs přehlasovaným, bud vesměs nepřehlasovaným, a výsledek všeho bývá uniformování tvarů k sobě náležících, a spolu ustálení jazyka: za bývalé běž-běžěli atd. a žěli atd. s pravidelně lišeným a-ě je potom běžel-běželi atd. s jednostejným -e-, a žal-žali atd. s jednostejným –a-. Ale výsledek ten nebývá všude stejný, nýbrž bývá často rozdílný podle nářečí. Na př. za bývalý plur. nom. přietelé gen. přáteł atd. má jazyk spisovný tvary uniformované přátelé, přátel atd., a tak jest i v nářečích, která přehláska zasáhla; ale za bývalé běžał-běželi a žał-žěli atp. má jazyk spisovný běžel-běželi a žal-žali, začal-začali, a naproti tomu nářečí některá mají naopak běžál, běžali (zlin., BartD. 26) a začel, začeli chod. 34.

Některé z odchylek analogických vyvinuly se časněji a šly takořka[95]číslo strany tiskucestou jinou, než ostatní. Jsou to zejména odchylky v střídnicích za psl. a ęk.

Za psl. žádáme, aby bývalo v č. podle pravidla tu la, tu le (místo , toto kleslo záhy v le), ale je tu plno odchylek, zvláště často bývá le za žádané la. Na př. podle stsl. plęsati, pol. plęsać a pląsać, žádáme č. plásati, ale doloženo jest jen plésati, plesati, slc. plesať; podle pol. lęgnąć slc. ľahnúť, *lęgn-, žádáme č. lahnúti praes. lahnu, a doklady mají jen lehn-; podle ṕał pl. pěli atd. stsl. pęlъ-pęli a podle stsl. klęlъ-klęli žádáme také klał-kleli, ale doklady mají jenom kleł; podle ṕat pl. pěti žádáme také klat-kleti, ale vedle dokladů pravidelných vyskytují se záhy a hojně i doklady odchylné; atd. V českých nářečích čím dále na východ tím častěji vyskytuje se la; odchylky slc. plesať, klesnúť atp. jsou bezpochyby bohemismy. Nářečí ostatní a čeština spisovná mají valnou většinou le, i za žádané la. Odchylka tato vzala svůj začátek analogií: bylo *plásati-pléšu, *lahnu-lehneš, *lahu-ležeš, *bladu-bledeš, *klał-kleli atd., ale záhy – mnohem dříve než při jiných případech přehláskových – nastalo kolísání a tvary s -le víc a více se šířily na újmu tvarů náležitých s la, až se staly pravidlem.

Za psl. -ęk žádáme, aby bývalo podle pravidla opět tu -ak, tu -ěč- n. -ěc-, ale nářečí posledně míněná a čeština spisovná mají z pravidla -ěk, i za žádané -ak, zejména v slovích: diek, dieka nč. dík, díka, děkovati, slc. ďak, ďaka, ďakovať, pol. dzk, dzka, dzkować; – jěk, jíkati, zajíkati se, valašsk. jak BartD. 60, slc. jak, zajákať sa Jg., pol. jęknąć, jękać się, jąkać się, stsl. jęklivъ´ aegre loquens; – měkký, slc. mäkký, stsl. mękъkъ; – pěkný, pol. pkny (slc. pekný m. päkný je bohemismus). Také tu není na snadě výklad jiný, než že se -ě- rozšířilo místo -a- analogií a že v střídnici za -ęk byla k tomu náklonnost zvláštní: k *ďáka byl dat. lok. diecě, bylo adj. vděčný atd., ujalo se tedy také dieka, děkovati; k *jak bylo jěčěti, ujalo se tedy také jěk; atd.

V leknúti, kleknúti, psl. lęk-, klęk-, jest - a spolu -ęk, podnět tedy k odchylkám dvojnásobný. –

Někdy klade se tvar odchylný pro rým. Na př. przytyehl (:střehl) AlxV. 944 m. přitáhl, pohani przytahly (: náhlý) t. 1385 m. přitiehli, podle ňeho biechu vítězi ſtawany (: strany, m. stavěni) t. 1456, pána mého jsú preč wzali (: schovali) Hrad. 44ᵇ atd.

Některé odchylky jsou jenom zdánlivé, totiž v č. slabice začátečné - n. jie-, nč. je- n. -, proti stsl. ja-, když nenásledují hlásky s mocí přehlasovací, v případech zde dále uvedených.

Za stsl. jadъ venenum je vždycky stč. jěd nč. jed, nikdy jad; za stsl. jad- edere, part. jalъ atd. je vždycky stč. jědł nč. jedl, nikdy jadl; tak také slc.: jed, jedol. Výklad, že by české jěd-, jied- v případech sem patřících bylo z analogie, nepodobá se; vždyť na př. pro *jadъ (kmene -ŭ) ani[96]číslo strany tiskunebylo příležitosti, aby se vyvinulo v některém tvaru přehlášené jéd-, podle něhož by pak analogie provedla -ě- veskrze. Je tu tedy třeba výkladu jiného. Ten nám naznačují tvary slovanské, které za stsl. jad- a č. d- mají ěd-, zejména ruské êd- edere, êstь, êdatь, êda jídlo, êdunъ jedlík, êdkij žíravý, ostrý. Věc vysvětluje se pak takto: bylo původně ēd- edere: k němu se přidávalo hiatové j, ale jen dialekticky, a bylo tedy ēd- a j-ēd- vedle sebe; ēd bez j- je ve složeninách oběd stsl. obêdъ z ob-ēd-, sniesti stsl. sъnêsti ze sъn-ēd- (ze sъn-j-ēd- bylo by stsl. sъňasti); z j-ēd vyvinulo se stsl. jad-, z êd- pak ruské êd; stejné êd předpokládati jest také pro češt., pol. srbchorv. a sln., rozdíl jest jen ten, že v rušt. êd- zůstalo, v češtině pak, pol., srbchorv. a sln. přijalo hiatové j-, změnilo se tedy v d; rozdíl mezi jad- a d- je tedy, že v jad- = *j-ēd- přistoupilo hiatové j- dříve, než se ēd- proměnilo v êd-, v jêd- pak později; d- měnilo se pak dále podle hláskoslovných pravidel jazyků jednotlivých; v češtině je za ně střídnice náležitá d- (nč. jed-), v slabikách dlouhých jied- (nč. d-); v jědł, jiem, jiedlo atd. není tedy přehláska nijaká, české jěd-, jied- vedle stsl. ja- není tedy odchylkou od přehlasování nijakou. – j-êd- bylo, jak praveno, také v polštině; pol. jadło vedle jedło cibus, part. jadł vedle plur. jedli není z pův. jad-, nýbrž z jêd- proměnou touž, jaká je ve światło vedle świecić ze svêt-. – Sem patří též jesle stč. jěsli, pol. jasła atd., z téhož koř. j-êd- č. j-ěd-.

Jiná odchylka zdánlivá je v jedu stč. jědu proti stsl. jad- vehi, part. jel stč. jěl stsl. jalъ, a v odvozeném odtud jízda stč. jiezda, jezditi stč. jězditi, proti stsl. jazd-. Ale také zde je v slabice kořenné samohláska náležitá ê (v. Zubatý v Jag. Arch. 13, 622 a srov. nahoře § 45), dochovaná v rus. êdu vehor, êchatь, êzda; v češtině jest opět přidáno j-, tedy jědu, jěl, jiezda, jězditi atd., a je tu tedy opět ě od původu, nikoli přehláskou z ja-, odchylka od přehlásky není také zde nijaká. V pol. praes. jadę (jedu) vedle jedziesz (jedeš) jest opět změna jako ve światło vedle świecié, a z vlivu pol. vysvětliti jest také slc. jazda, jazdit.

Co tuto vyloženo o jěti, jěl atd. proti stsl. ja-, jalъ atd., platí ovšem též o odvozeném odtud jechati slc. jechať proti stsl. jachati.

Také v subst. jez stč. jěz proti stsl. jazъ canalis je odchylka jen zdánlivá; podle rus. êzъ a sln. jêz bylo tu původně ê-, a z toho je v češtině náležité j-ě-.

Odchylka v subst. jeskyně stč. jěkyně je v slově přejatém. Mimo češtinu je slovo to jen v polštině, jaskinja. Souvisí patrně se strus. jaskь arca, jež je přejato z germanštiny: šved. ask, stnor. askr, askja = nádoba dřevěná Mikl. Fremdw. 75. Do češtiny mohlo se slovo toto dostati z pol. Slc. je jaskyňa a vedle toho také jask Tunell.

Přehlásce podléhá všeliké a, budiž z psl. a (někdy stažením[97]číslo strany tiskuvzniklé), nebo střídnice za ę. Na př. duša přehlasováno dušě, slušáte (staž. z psl. slušajete) přehl. slušiete, počat psl. počętъ přehl. počětie, řád psl. rędъ přehl. řiediti.

Případy s přehláskou a-ě a á-ie, kde a, á je z psl. a (v tom

i případy, kde á je v slabice vzniklé stažením).

A) a, á (z psl. a) přehlasováno v ě, ie v nitru slov.

Sem patří především přehlásky v slabikách kořenných:

čas, čěs-, sg. nom. čas, stč. vok. čěse, lok. čěsě, plur. nom. čěsi, lok. čěsiech, na př. mój zlý nechziezze ApD. c, v tom smutném czieſſīe UmR. 204, v kterém czyeſſye DětJež. 8ᵃ, biechu u vojště lítí czyeſy AlxV. 1565, po chzieziech AlxH. 10, 12; počěsie, poczyeſye Modl. 30ᵃ, morſke nepoczieſie Mill. 101ᵇ atd.; potom přehláska zrušena, t. j. analogií provedeno všude jednostejné čas-: sg. vok. čase, počasí atd.; –

čáša, čieše nč. číše; –

ďábeł, dieblík, v. § 118 č. 1; –

jagn-, jěhn-, stsl. agnę, agnьcь a jagnę, jagnьcь, slc. jahňa, stč. jěhně, jěhnec; – stsl. agnędъ, jagnędъ populus nigra, stč. jěhněd, ratolesti giehnyedowee EvZimn. 40; –

jáma, jěm-, Gyemnic jm. míst. UrbE. 71, Jemnik t. 173; –

Jan, Jěn-, sg. vok. Jěne, svátý Giene ŽKlem. 136ᵃ, nč. Jene; a podobně: svatý Pabgiene t. 137ᵇ, svatý Sebeſtyene t.; sg. lok. Jěně, o světiem Gienie rkp. o štěp. Jg.; –

jap, jěp-, stsl. vъnezaapą repente, a stč. japati contemplari, z nedojiepie ex improviso, na př. smrt buchne z nedogyepye Štít. uč. 152ᵇ; –

japt-, jěpt-, jěptiška nč. jeptiška, lat. abbatissa, stněm. abtissine; –

jar-, jěr-, na př. jaro, jarý a jěř, gierz KolB. 177ᵇ (1500); jěřátko (ovce mladá od jara, letošní), Gyerzatek mladých Chir. 35ᵇ; jěřěcí, s gierzieczim lojem ChirB. 223ᵇ; jěrní, počesie gernie ŠtítMus. 116ᵃ; jěrniti, minulať zíma (zijma), gernijt ſye čas Štít. ř. 52ᵇ; ale tu je snad lišiti jaro (sr. ῶρα a něm. Jahr) a jar-, jěr- ovce (stsl. jarьcь kozel, lit. ėras jehně); –

jas-, jěs-, jásati, jasný; adv. stč. jěsně, sšed na ň iezznye svD. 92, kompt. jěsnějie, geſnyegije Štít. ř. 64ᵃ; -jěsniti, aby obgieſnyl obličěj ŽKlem. 103, 15, jsúci progieſniena Kruml. 270ᵇ; v nč. všude jas-; –

jasen-, jěsen, slc. jaseň, rus. jasenь, pol. jasień, srbch. jasen, stč. gyeſſen Rozk. 1134, gieſeny cedros Ol. Súdc. 9, 15; –

jask-, jěsk-, pol. jaskinia, slc. jaskyňa, v č. jěskyně, gieſkynye Pass. 312 atd. vždy přehláska, ačkoliv následuje -sky-; sr. §97; –

jasli stsl., slc. jasle, val. jasla (plur.) BartD. 60; české jěsli, jesle je z *j-êd-, jako jědł, v. nahoře § 97, dial. jasle je z pol.; –

jastrębъ, dial. mor. jastřáb BartD. 84 (starojick.), slc. jastrab, stč. jastřáb i jěstřáb, yaſtrzab DalC. 44, gyeſſtrzab Nom. 64ᵃ; jěstřebie jm. místní, de Gestrzeby TomZ. 1406 st. 190; –

[98]číslo strany tiskujašč-, jěšč-, stsl. jašterъ lacerta, dial. mor. jaščerka BartD. 84 (starojick.), slc jašter, jašterka, stč. jěščer, gieſcer ŽGloss. 103, 26, gieſczerczieho ploda Hrad. 12ᵃ; –

jašut-, jěšut-, stsl. ašutь, jašutь frustra, stč. jěšut-, nč. ješit-, na př. gieſſiut vanitas Hrad. 118ᵇ, gieſſyutenſtwie ŽWittb. 118, 37, řěč gyeſutna Túl. 56ᵃ; –

jav-, jěv-, stč. sg. nom. akk. javo, lok. jěvě, na př. blud na yawo vynide DalC. 90, ten sě na gyewye zračí AlxV. 1333; stsl. javiti, slc. javiť, č. jěviti, zgyewyty Mast. 355; vedle zviti, zvný je také stč. zěviti, zěvný manifestus; v nč. provedeno analogií všude jednostejné jev-; –

jazva stsl., č. jiezva vulnus, jiezviti vulnerare; jiezvina, lišky mají své giezwiny Kruml. 317ᵃ; místo jiezva nč. jízva čekáme jázva, a k tomu na př. dat. lok. jiezvě, přehláska rozšířila se tu přes míru; –

jazvъ, jazvьcь stsl., zlin. jazovec BartD. 7, slc. jazvec, stč. jězvec, gyezwecz Vít. 94ᵃ; sem patří také gezwecz latro Veleš.: *jazva = fovea, jězvec = kdo v doupěti se zdržuje; –

jaždž pol., č. jěždík; –

šáliti, šieliti, na př bohové sú je (Řeky) svými odpovědmi ſſelili Troj. 213ᵇ, sú od svých modl ſſieleny Mill. 78, také ſſyelenie t. 35ᵃ; –

ščáva, ščěvík nč. šťovík, na př. ſczyewyk RostlD. 61ᵇ a j., pol. szczawik; –

šmat-, šmět-, šmatati, šmětiti, na př. dokad (já) neuzři v jeho rukú jiezvy a ſſmyety (sic) svým prstem v to miesto, ješto hřebové tčali, a ſſmyety svú rukú v jeho bok Krist. 110ᵃ, poſſmyette a vizte t. 109ᵇ; tu třeba bráti celé skupení šḿ- za měkké; –

žáda expectatio, desiderium, sg. lok. žiedě, při tvej ziedie Kat. 36 (mohlo by býti také ze *žęda); –

žal-, žěl-, stsl. žalь indecl. dolor, č. žalost a žěl, žěleti atd.; em nepatří stč. želář (z franc. geole, střlat. geolarius), změněné podle žalost a žalovati v nč. žalář; –

žas-, žěs-, stsl. žasiti terrere, žasati sę perterreri, žasnąti stupefieri atd., stč. žásati sě a žěsiti, slc. užasiť, na př. nezaſay ſye Krist. 2ᵃ, kterakžkoli bolest jeho zeſyeſſe Otc. 8ᵇ, – praes. žasnu, žěsneš atd., zzaſnu (zžasnú) ſye kniežata Pror. Isa. 31, 9, vzieſſnet ſie nebožátko Hrad. 135ᵃ, – aor. žas, žěse atd., (Nero) sě usiezze (t. j. užěse) ApD. c, všichni sě uzaſſu Hrad. 25ᵇ, – part. žasl žěsli, žásl žiesli, Malchus uzaſl sě Pass. 365, ti velmi sě vzieſly t. 34, bratřie sě zzieſly byli Ol. Gen. 42, 35, – part. žas, žěsši, vzaſ sě padl na tvář Pror. 119ᵃ, (Sara) vżieſſi sě Ol. Gen. 18, 15, sě zżiesſſe t. 43, 18, – part. žěsen, vzzeſeno strachem všecko panstvie Nikod. 74ᵃ – subst. žěsenie, úžěst, tiem vzeſſenim Mand. 9ᵃ, vzieſt pavor Exod. 15, 10; – v nč., pokud slova ta jsou zachována, provedeno analogií skoro všude jednostejné žas-.

[99]číslo strany tiskuDále patří sem přehlásky v slabikách příponových (přípon kmenotvorných):

v komparativech -ěj- po souhláskách podnebných na př. trpčejší, tišější, z -ajší; –

v subst. -ěj psl. -ajь po souhl. podnebných, na př. obyčěj nč. obyčej slc. obyčaj stsl. obyčaj; obličej stsl. obličaj; kročějě fem. a kročěj masc., z -čajъ, slc. kročaj; stežějě, slc. stežaj, sln. stežaj, pol. ściežaj; –

v subst. -ěl z -al- po souhl. podnebných, na př. stč. píščěl, zvuk pyſſczyelyy Pror. Dan. 3, 7, slc. pištel, vedle stsl. pištalь a č. píščała, píšťała; –

v kmenech -ěn z -anъ po souhl. podnebných, na př. voščěný, voštěný (podle slaměný atp.), proti stsl. voštanъ; –

v km. subst. -ěn-ín, -ěn- z -jan-in-, t. j. v substantivech vzoru zeměnín = zem-jan-in-, mezi nimiž jsou hojná jména místní vzoru skloňovacího Brozěné, Brozany, ze sing. Brozěnín = brod-jan-in-; tu zůstává přípona druhá (-in) v sing. a du. a je tu tedy -a- přípony prvé (-jan-) ve všech pádech přehlášeno v ě, ale plurál je z pravidla bez příp. -in a má tedy přehlášené -(j)ěn- jenom v těch pádech, které mají v koncovce samohlásku úzkou, totiž jen v nom. (vok.) a lok.; skloňované tvary těchto kmenů tedy jsou: sing. nom. zeměnín, gen. akk. zeměnína atd. (v sing. veskrze zeměn ), du. nom. akk. zeměníny atd. (též), plur. nom. vok. zeměné, gen. zeman (ze zeḿanъ), dat. zemanóm, akk. zemany, lok. zeměnech (ze zeḿanьchъ), instr. zemany; na př. sg. zemyenyn Rožmb. 116, zemyenyna t. 64 atd., du. dva zemenyny Pulk. 3ᵇ, plur. všelicí zemyene ŽWittb. 48, 3, všěch pánóv i zeman ODub. 1, proti Luczanom DalC. 19, hubiece sedláky i zemany Baw. 179, na hradczyenech Pulk. 178ᵇ, na prazenech DalC. 17, o meſczenyech Rožmb. 116, s svými zemany Kat. 174; pravidelné rozdíly, jež tu strany -ḿan- a -měn- byly, stírala analogie během času, nastalo kolísání mezi zeman- a zeměn-, a výsledek jest, že čeština nová má tu všude jednostejné zeman-; –

podle zeḿan-zeměnín mívalo přehlásku také stč. křesťan: pl. nom. křestěné, krzeſtyene Pass. 346, lok. křestěnech, o prvních krzeſtyenech Štít. uč. 72ᵃ atd., tu bylo však znění starší krestian, přehlasována dvojhláska ia v ě, je o tom tedy řeč doleji v § 118, 1; –

ve jméně přietel, slc. priateľ, stsl. prьjateľь, a jeho odvozeninách; základem slov těchto je kmen prьja- (viz doleji sloveso přáti stč. přieti, z prьjati), a příponou kmenotvornou další je dílem -teł, dílem -teľ (z *tel-jo-); kmen základní prьja- stahuje se v pŕá-, a v něm zůstává -á-, když následující přípona má tvrdé -ł (-teł), ale přehlasuje se v -ie, když přípona táž má -l netvrdé (buď -teľ z *-tel-jo, buď -tel- s následující úzkou koncovkou pádovou); – přehláska objevuje se dílem ve skloňování, dílem v odvozeninách; a) ve skloňování: v sing. je přípona další veskrze[100]číslo strany tisku*-tel-jo, proto je ve všech pádech přehlasované přietel, na př. nom. neprzietel ŽWittb. 7, 6, gen. akk. przietele t. 87, 19, dat. neprzyetelowy Vít. 52ᵃ atd.; v du. taktéž, na př. dobrá przietele Hrad. 126ᵃ atd.; v plur. je však přípona -teł, a je proto přehláska jen v těch pádech, které mají v koncovce své samohlásku úzkou, tedy v nom. vok. přietelé a lok. přieteléch, na př. przyetelee moji Pror. 30ᵇ, po neprſietelech našich ŽKlem. 43, 11 atd., kdežto pády ostatní mají po -teł- samohlásku tvrdou a jsou proto bez přehlásky, tedy gen. přáteł(ъ), dat. přátełóm, akk. instr. přáteły, na př. ot neprſatel ŽKlem. 6, 8, neprzatelom mým ŽWittb. 53, 7, aby przately viděl Hrad. 4ᵃ, mezi neprzately mými ŽWittb. 6,8; b) v odvozeninách, jejichž přípona -tel má všude netvrdé l: přietelec, przietelcze Vít. 64ᵃ var.; přietelivý, przieteliwym milováním Kruml. 117ᵇ, přietelkyně, neprzietelkynye Ol. 1. Reg. 1, 6; přietelkynicě, przyetelkynycze krále Uherského Pulk. 86ᵃ; přietelnicě, svú przyetelnyczy Alb. 99ᵇ, neprzietelnycie má Ol. Mich. 7, 10; přietelnička, zda jmáš kterú przietelnyczku Hrad. 105ᵃ; přietelný, przyetelny dar Alb. 12ᵇ; přietelský, przyetelſka walka DalC. 73, z ruky neprſietelſke ŽKlem. 106, 2; přietelstvie, przyetelſtwye Alb. 21ᵃ; přietelstvo, przijetelſtwo Štít. ř. 6ᵇ; – v nč. jest v sg. přítel gen. přítele atd., veskrze -i- (souhlasné se stč. -ie-); v plur. přátelé gen. přátel atd., veskrze -á- (bývalý rozdíl -ie-, -á- setřen analogií); v odvozeninách dílem -á- (analogií), na př. přáteliti, přátelský, přátelství, přátelstvo, dílem -í-, na př. přítelíček, přítelka, přítelkyně, přítelský; mezi přítelský a přátelský bývá rozdíl u významu (přítelský = příbuzný, přátelský = amicus); –

v koncovkách kmenů jmenných jiných, na př. čeled, čeleď, slc. čeľaď, z čeljadь; – pečět, slc. pečať, z pečatь; – řeřěbicě, Rzerzebiczie UrbR. 234, vedle řeřáb; – žeřěvie, řeřěvie, jeřěvie, zerziewie carbones ŽKap. 17, 9, horúcie zerziewie ardentes prunas Otc. 135ᵃ, rzerziewie Ol. Prov. 25, 22, gierzeuie Ol. Lev. 16, 12, vedle žeřavý slc. žeravý, sln. žerjav, řeřavý, rzerzawe vhle Comest. 180ᵇ, jeřaJg.; –

v oboru kmenů slovesných ve všech imperfektech, na př. nesieše z neśáše psl. nesêaše, nesieste z neśáste psl. nesêaste, slyšieše ze slyšáše psl. slyšaaše atd.; v nesiech, nesiechova, nesiechom, nesiechu, slyšiech atd. přehláska býti by neměla, ale provedena i zde, analogií podle nesieše atd.; –

v kmenech infinitivních vzoru láti, které mají -á- vzniklé z -ьja- neb -êja-, totiž: stč. přieti nč. přáti slc. priať z prьjati, smieti sě nč. smáti se slc. smiať sa ze smьjati sę. zieti nč. záti ze zьjati, dieti nč. díti slc. diať z dêjati, hřieti nč. hřáti slc. hriať z grêjati, o-křieti nč. okřáti slc. okriať z -krêjati, *léti z lьjati (nemá dokladů dostatečných), sieti nč. síti slc. siať ze sêjati, vieti nč. váti slc. viať z vêjati; tu jest přehláska: v aor. 2. 3. sg. přie, 2. pl. přieste, a podle toho také přiech atd., na př. – všech tvarů nelze doložiti – (Abraham) wſmie fie risit Ol. Gen. 17, 17; – v inf. přieti, na př. (Němkyně) méňe bude prziethi DalH. 41, račiž nám

[101]číslo strany tiskutoho popřjti Beck. 1, 271; – part. -l, ál-přieli, na př. ež mu neprzal Hrad. 77ᵇ, z závisti jste j’mu neprzieli t. 51ᵇ atd. ; – part. -s, áv-přievše, na př. čáróm ſie poſmaw Pass. 351, svéj hospodě ſye naſmyewſſye DalC. 3, atd.; – analogie stírá časem rozdíly, místo bývalé pravidelnosti nastává kolísání mezi -á- a -ie-, a výsledek toho jest, že v jazyku spisovném a většinou i v nářečích ustálilo se -á, áti, přál, přáli atd., v některých nářečích naopak -í- (z -ie), ít, příl, příli chod. 34, smít sa BartD. 84 (starojick.) a j.; –

ve vzoru uměti, v tvarech sloves, která před příponou třídní mají souhlásku podnebnou, zejména slušěti a buti, slc. slušať, stsl. slušati, bujati: praes. sg. 1. slušěju a pl. 3. slušějú ze slušaju a slušajú, sg. 2. slušieš ze slušáš, staž. ze slušaješ, 3. slušie ze slušá atd.; – impt. slušěj ze slušaj; – aor. sg. 2. 3. slušě atd. ze sluša, a podle toho také slušech atd.; – inf. slušěti ze slušati, vedle sup. slušat (nedoloženo); – part. praes. slušejúc- ze slušajúc; – pt. -l pl. masc. slušěli, du. fem. neutr. slušele ze slušali, slušalê, a naproti tomu sg. m. slušal, f. slušala, n. slušalo, du. m. slušala, pl. f. slušaly a n. slušala; –pt. -s sluševši, sluševše proti slušav; atd.; – part. -n, subst. verb. bujěnie; – kde v stč. byly vedle sebe tvary různé s pravidelným -a- a -ě-, tu setřel se rozdíl analogií a nč. má za to jednostejné ě(e): plur. slušeli, a taktéž sg. slušel atd.; –

ve vzoru trpěti v infinitivních tvarech sloves, která před příponou třídní mají souhlásku podnebnou: inf. slyšěti, držěti, mlčěti atp., ze slyšati držati, mlčati, psl. slyšati, dьržati, mьlčati, a vedle sup. stč. slyšat atd.;

– aor. slyšě ze slyša atd., a podle toho také slyšěch atd.; – pt. -l, pl. m. slyšěli atd., du. fem. n. slyšěle atd., proti sg. m. slyšal (ł) atd.; – pt. -s slyšěvši, slyšěvše, proti sg. m. slyšav; – pt. -n slyšěni, slyšieni proti sg. slyšán atd.; – subst verb. slyšěnie; – v nč. je za bývalé různé -a- a -ě- jednostejné c, z bývalého pravidla vyplývající rozdíl jest analogií setřen: pt. plur. slyšeli, slyševše, slyšeni, a taktéž sg. slyšel, slyšev, slyšen atd.; –

ve vzoru sázěti (V. lb): praes. sg. 1. sázěju a pl. 3. sázějú ze sázaju (z je = dz a bylo měkké, v. § 394) a sázajú, sg. 2. sázieš ze sázáš, 3. sázie ze sáatd.; – impt. sázěj ze sázaj; – aor. sg. 2. 3. sáze sáza, a podle toho také sázěch atd.; inf. sázěti ze sázati, vedle sup. sázat, vejdu k ňemu weczerzat Alb. 28*, jenžto (starosta) byl vyšel zabyyat mudrcóv Pror. Dan. 2, 14; – part. praes, sájúc- ze sázajúc-; – part. -1 pl. masc. sázèli, du. fem. neutr. sázěle, a naproti tomu sg. masc. sázal, později sázal (ł), fem. sázala, zala atd.; – part. -s sázěvši, zěvše, proti sg. masc. neutr. sázav, sázav; – part. -n, pl. sázěni proti sg. sázán, sázán atd.; – subst. verb. sázěnie; – kde v stč. byly tvary různé s pravidelným -a- a -è-, je rozdíl v nč. setřen analogií a jest jednostejné ě(e): podle plur. sázeli, sázevše, sázeni atd. je také sg. sázel, sázev, sázen atd.; –

[102]číslo strany tiskusem patří též jméno místní Napajedla, Napajedly: z kmene napája-, napájeti, utvořeno appellativum napajadło, na př. ješto sú vzešly z napayadl de lavacro Ol. Cant. 4, 2, příslušný k tomu lokal plur. byl napajědléch, odtud pak přejato ě, e také do nom. Napajedla, Napajedly; –

k témuž vzoru patří také slovesa -cěti, -zěti za psl. a stsl. -cati, -zati, pozdější -ƺati, kde c a ƺ (z) je z býv. k a g; na př. stč. klécěti stsl. poklęcati claudicare, z koř. klenk- (klęknąti č. kleknouti), stč. mizěti nč. mizeti stsl. mizati nutare, z koř. mъg- (stsl. mьgnąti, č. zdlouž. mihnouti) atd.; – je tedy náležité: klécěju, klécieš, klécěli atd., mizěju, mizieš, mizěli atd., na př. (kóň) klecie Hug. 414, klecziete claudicatis Ol. 3. Reg. 18, 21, kleciegie claudicans Koř. Žid. I2, 13, klecziely t. j. klécěli claudicaverunt ŽWittb. 17, 46, (kůň) počne kleczyeti Hrad. 132ᵃ atd., a praes, dým zmyzye Alb. 78ᵃ, nebesa zmizegj Br. Isa. 51, 6, aor. čert ihned zmyze Mart. 58ᵃ, part. diábel zmizal Adam. 200ᵃ, děťátko zmyzalo ROlC. 277ᵃ atd.; – ale vedle toho vyskytují se zde pozoruhodné odchylky podle vzoru V. 1ᵃ nebo V. 2; vyvinuly se totiž vedle mizěti také novotvary, jejichž infinitiv by byl mizati, na př. praes. žíly často zmyzagy LékB. 179ᵇ, aor. (Kristus) zmijza od jich očí Comest. 248ᵃ, part. zmizali sú evanuerunt Veleš., subst. verb. od suchosti a od zmyzanye všeho těla LékB. 172ᵇ; týmže způsobem vysvětliti jest také nepřehlasované –za- v tázati, odvozované od koř. tęg- Mikl. Etym. Wtb. 351, a -ca- ve scáti stsl. sьcati z koř. sьk- (pol. iter. posikać) t. 336; odchylka v tázati a scáti je kvalitativně stejná, jako v mizati, rozdíl jest jen časový: v mizěti-mizati děje se v době historické, v tázati a scáti je hotova již v dokladech nejstarších.

V žiehati, žiehavka atp. v. žáh- je přehláska vlivem žéci, žehl atd. Při subst. žáha, žába a j. není pro přehlásku dokladu: na př. místo žádaného adjekt. žěbí je stč. žabí, sabye dřěvce Rostl. a j. V jazyk, jahoda, javor a j. není přehlásky, poněvadž následující slabika vždycky brání, srov. § 95. Tak bylo také v stč. jáz ego; když pak odtud se -z odsulo a bylo já, byla doba přehlásky již prošla. O jěskyně v. nahoře. Vedle obyčejného jalovjest odchylkou jělov-, slepice ogelowela Alxp. 9. V pás- staž. z pojasъ zůstává -a- vždycky, poněvadž stažení je starší než přehláska a ve staženém pá- souhláska je tvrdá; totéž platí o báti, státi, staž. z bojati, stojati, proti slyšěti. Také v zn, zeň, slc. lazeň, pol. łaznia, jest tvrdé ł, ku přehlásce není tu tedy práva (odvozování od lьja- = líti je mylné, v. § 285).

Slova cizí, přijatá do češtiny v době pozdější, nepodrobují se přehlásce, která se před přijetím jich byla vykonala. Na př. šach, pl. lok. o šašiech.

Přehláska není v jěd nč. jed proti stsl. jadъ, není v jědł, jědu, jěł, jiezda, jěchati, jěz (subst.), jak bylo vyloženo nahoře v § 97.

Přehláska není dále v čekati vedle čakati, čep v. dial. čap, čečetka v. čečatka, stč. želud v. nč. žalud, želudek v. žaludek, pšeno v. dial. pšano,

[103]číslo strany tiskuřešeto v. řešato, jezero v. jazero, jehla v. jahla, klepeto v. klapeto, člen v. článek, stč. žleb v. nč. žlab, žléza v. žláza, šlepiti v. šlapati, šlépěj v. šlápěj atp. Tu je naopak změna e(ě) v a, v. § 157.

Rovněž tak není přehláska v Tater a taterský vedle Tatar a tatarský

– na př. Thaterfi AlxB. 6, 16, taterzy DalC. 82, každý tater Mill. 42ᵇ, taterowe t. 95ᵃ a j., lid taterlky t. 38ᵇ, tatarzi t. 42ᵃ, královstvie tatarlkeho t. 126ᵃ atp. –; slovo to přejato ve formě dvojí, jednak tater- (z němč., srov. tatrman), jednak tatar- (z lat.), a odtud jsou i tvary jeho dvojaké.

V stč. vyskytují se doklady věnúti věne: vietr powyene Štít. uč. 25ᵃ, větřík powyene Modl. 169ᵃ, vicher wiene ChelčP. 160ᵃ, který nás vicher muož powienuti convellere Otc. 29ᵇ, větrné powienutije Alxp. 65; proti nč. vanu, vaneš zdá se, že stč. věne je přehláska, ale tu je vlastně stč. věnúti z koř. vě-, nč. pak vanúti je nově utvořeno podle vál váti; srov. Listy filol 1884, 274.

B) a, á (z psl. a) přehlasováno v ě, ie v koncovkách tvarův ohnutých:

ve vzoru oráč (meč) v sg. gen. akk. oráčě nč. oráče, a du. nom. akk. oráčě, -e, dial. mor. oráča BartD. 17, 67, 111 a j., Btcha 263, slc. oráča, stsl. orača; –

ve vz. řebří (Juří) v týchže pádech: řebřie z rebŕá, psl. –ьja;– ve vz. moře v sg. gen. a pl. nom. akk. mořě nč. moře, dial. mor. a slc. -a, psl. moŕa; –

ve vz. znamenie v týchže pádech; znamenie ze znameňá, dial. mor. -(j)á, slc. -ia, psl. -ьja;

ve vz. dušě (panošě) v sg. nom. dušě nč. duše, dial. mor. a slc. -a, psl. -a; plur. instr. dušěmi, dušemi, dial. mor. a slc. -ami, psl. -ami; – v du. dat. instr. dušěma z dušama, pl. dat. dušiem nč. duším z dušamъ a pl. lok. dušiech nč. duších z dušachъ je přehláska provedena analogií;

– ve jménech domáckých Káča, Mářa (fem.) atp. a v příjmeních Váňa, Píša (masc.) atp. je přehláska zrušena analogií jmen podobných Háta, Bárta. atp.; v stč. bylo v sg. nom. Káčě, Péšě, na př. Ancze Lún. ks. z r. 1411, Byetuſſye t. 1411, domina Kaczie t. 1429, ipsa Maruſſie t 1421, Sdenye Kyſeloniſſa t. 1410, Katerina seu Kaczye list. z r. 1443, Kaczie kramářka list. z r. 1463, Peſſye promisit Lún. ks. z r. 1389, Horynye non comparuit t. 1394, Johannem dictum Hrabanye t. 1397, Jeſſye carnifex t. 1390, Jan’ Hrabanie KolB. 1524 atd.; v nářečí chodském dosud Káče, Hanče chod. 34; s přehláskou zrušenou: Petrus carnifex et Kacza uxor sua Lún. ks. 1384, Manya filia t. 1427, domina Wanya t. 1404, domina Sdenya t. 1408, Maruſſa tabernatrix t. 1357, Pescha sartor t. 1406, Jeſſa carnifex t. 1394, Wania KolA. 1517, Gijſſa t. 1517 atd.; usus nč. má -a, Káča (kromě chod. Káče, Hanče), Píša atd.; a tak bývá i pl. dat. Káčám (masc. Pišům), lok.

[104]číslo strany tiskuKáčách. instr. Káčami; tak bývá i v podobných appellativech, jež jsou skoro veskrze významu potupného: báťa, huhňa atd.; –

ve vz. paní (sudí) v pl. instr. paniemi nč. paními z paňámi, psl. panьjami; – v du. dat. instr. paniema, pl. dat paniem a lok. paniech (nedoloženo) je přehláska opět analogií; –

ve sklonění zájmenném v sg. nom. fem., du. nom. akk. masc. a plur. nom. akk. neutr. našě atp., dial. mor. a slc. naša, psl. naša; stejné má je staženo z moja dříve, než se přehlasovalo, m- tu není měkké a proto zůstalo nepřehlasováno.

Případy s přehláskou a, á v ě, ie, kde a, á je z psl ę.

A) a, á (z ę) přehlasováno v ě, ie v nitru slov.

Sem patří především přehlásky v slabikách kořenných: blęd-, stsl. blęsti delirare, stč. praes. bladu (nedoloženo), bledeš atd., co bledeſs Hod. 83ᵇ, bledete Kat. 120; impt. nebled Tkadl. 17ᵇ; inf. neroďte blefty DalC. 34; –

bręk-, stsl. bręčati sonare, stč. břěčěti, nechať brzeczy NRada (B) 619;

– sem patří také bręci-, stsl. bręšti-, ve jm. os. Bŕacislav, Břecislav, Břětislav, podle PulkR. 39ᵇ = zvuk chvály, gme Brzveczyflaw, jenž toliko jest řečeno chwala geho nebo zwuk chwaly; strus. Brjačislavъ; stč. brzyeczyslaw DalC. 41, brzieciſlaw Hrad. 14ᵃ, brziecziſlawa DalH. 42, Brzyetyflaw Pass. 314 a j.; nepřehlasované -a- zachovalo se přes časové hranice této změny, poněvadž bylo isolováno ve jméně osobním, na př. Bracizlaus KosmA 2, l t. 2, 2, Kosm1. 2, 1 a 2, 2 a j., Bracizlaus TomZ. 1055 h. 121, braczyſlaw DalH. 42, braciſlaw t., braczyſlaw DalC. 42, syna braczyflawa t. 50 a j., Bratislav DalJ. 42 z rkp. Ff.; odtud i jméno místní Bŕaclav, Břěcislav, Břěclav, Braczlaw Reg. HI a UrbR. 66, (hrad) Brzyeczyſlaw Pulk. 142ᵃ; –

cęt-, stsl. cęta numus, č. cat- nedoloženo, cěto- s přehláskou analogickou ve jm. m. Cětoraze, od Czietoraz UrbR. 160; cětka, z cętьka, cethky lunulas MamV.; -

čęd-, stsl. čędo infans; stč. čáda, milá čádo Čtv. Rozb. 694; sčědie, stsl. isčędьje, mé ſciedye progenies Ol. Job. 31, 8; –

čęst-, stsl. čęstъ densus; č. častý; adv. čěstě, kdež chzieztye skytú hrále AlxH.8, 24, lépe by bylo neczyeftye bývati u mše než z czaſteho bývanie nebýti tbavu mše Štít. uč. 123ᵇ; kompt. čěstějí, by czyeſtyegije vzpomínali Štít. ř. 123ᵃ, čím czeſtyegye ji (vrbu) obrúbáš Štít. uč. 84ᵃ; nč. častěji atd.; –

čęst-, stsl. čęstь pars; stč. nom. čiest z částь (v. § 95, 4), gen. čiesti atd., czieft ŽWittb. 10, 7 aj., czéſt Ol. Gen. 48, 22; nč. část, částka;

– odtud jest odvozeno subst. stč. sčěstie nč. štěstí, a adj. sčastný nč. šťastný, stsl. sъčęstьnъ particeps; – v adj. sčast(ь)ný bývalé -ь- záhy zaniklo a nepůsobilo již v době přehlásky, a bývá tu tedy přehláska, jen

[105]číslo strany tiskukdyž další koncovka k ní zavdává příčinu; tedy adv. (sg. lok.) sčěstně, ſczyeſtnye Pulk. 35ᵇ; pl. nom. sčěstní, vy mordéři nezczieſtny Trist. 114; kompt. sčěstnějí, by kraloval ſſczeſtnyegije Štít. ř. 40ᵇ; v nč. provedla analogie jednostejné šťast-; –

dęk-, pol. dzk, dzka, č. diek m., dieka f., dík, díka, dékovati, slc. ďak, ďaka, ďakovať; – odtud vděčný slc. vďačný; –

dęt-, pol. dzcielina, rus. djatlina; slc. ďatelina, dial. mor. jatelina BartD. 7 (zlin.), jatel t. 15 a Suš. 250 atd., stč. dčtel, dietel MamP. 14ᵇ, nč. jetel;,–

dręzg-, stsl. dręzga silva; Drážďany; dřiezha, drzyzhy AlxV. 1577, drzyzky Kat. v. 2885; –

ględ-, stsl. ględati, ględêti videre; stč. hladati quaerere, čso zde hladate Hrad. 25ᵇ a j., a hleděti videre, spectare, slc. hladať a hladeť; stč. ohlad, v ohlady Kat. 12 (:rady, rkp. odchylkou ohledy), slc. ohlad; v nč. všude analogií jednostejné hled-; -

gręd-, stsl. gręda trabs; stč. hřada, hrzada Nom. 68ᵇ, na hrzadu PulkLobk. 434; dat. lok. hřědě, na hrziedie Hrad. 84ᵇ, na hrziedye t. 95ᵇ; s tím souvisí také hřiedel nč. hřídel, slc. hriadel, pol. grządziel; –

gręz-, stsl. gręznąti immergi; stč. praes.-hřaznu, -hřězneš atd., (oheň) whrziezne v tělo Sal. 386, v ňemž vhrzezne Štít. uč. 106ᵃ; aor. 3. sg. hřěze, sedm (volóv) wyhrzize (m. vyhřěze) Ol. Gen. 41, 3; 3. pl. hřazú, ludé zahrzazu v onom piescě AlxV. 2184; part. hřazl, abych neuhrzazl ŽKlem. 68, 15, uhrzazla noha tvá ve krvi t. 67, 24; odchylkou hřězl, aby zahrzezl Štít. ř. 181ᵃ, pěsti (dítěte v matce) ſu whrzezly v duolky očí Sal. 210: –

chręd-, stsl. chręnąti esurire; praes. chřadnu, chřědneš atd., lidé chrzadnu strachem Krist. 84ᵃ, zchrzadnv hory tabescent Pror. Isa. 34, 3, proč tak chrziedneſs Ol. 2. Reg. 13, 4, (země) vchrziedne t. Am. 9, 5, srdce chrzyedne Rúd. 26ᵃ; part. chřadna, chrzadna strachem ŠtítMus. 55ᵃ; part. chřadl, chřědli, (oni) vchrzyedly sú Pror. Jer. Lament. 4, 9, (děti) sú chrzadly t., Threni 2. lamed; v nč. provedeno jednostejné chřad-; –

jęčьmy stsl., slc. jačmeň, mor. dial. jačmeň, jačmen Suš. 307, 546 a j. č. jěčmen, ječmen; –

jęk-, stsl. jęčati gemere, slc. jačať, valašské jak č. jěk BartD. 60; slc. zajákať Jg., č. jěčěti, ječeti, zajíkati se; – jěřěb- a jěstřěb- v. ręb-; – jetel v. dęt-; –

jętr-, stsl. jętro iecur; č. játra; stč. jatrnice (žíla jatrní), s iatrniczi LékA. 17ᵃ; jietrnicě, gyetrnyczye Rozk. 853, nč. jitrnice (zkrác.), pol. jętrznica; –

jętr-, stsl. -jętriti, obъjętriti ardere facere, pol. jątrzyć; slc. jatriť, č. jietřiti, jítřiti, rány ſie getrzyty budú Chir. 256ᵃ; sem patří bezpochyby

[106]číslo strany tiskutaké ze ŽKlem. 106,11: radu nawiſfieho roznyedrzili ſu irritaverunt, m. roznietřili; –

klęk-, stsl. klęknąti, klęčati inclinari, klęcati claudicare; slc. klaknúť, klačať; mor. hrozenk. klaknúc, klačac BartD. 42; staromor. klak-, každý klaknete MüllB. 61S, klaknite na svá kolena t. 620; č. klek-, kleknouti, klekati, klečěti, stč. kléceti claudicare nč. klíceti; – sem patří také klękv pol. klęk, slc. klač č. kleč (kosodřevina, držadlo u pluhu); –

klęs-pol. klęsnąć, lit. klemšioti neobratně choditi; č. klesnouti, klesati; slc. klesnúť, klesať. snad vlivem češtiny; –

ledv-, stsl. lędvьje lumbi; slc. ladvina, č. ledví, ledvina; – lęg-, stsl. lęgą (inf. lešti) atd.; slc. lahnúť; dial. mor. lahnúť BartD. 44 (břez.), lahnu, lahně (hrozenk.); v č. je lah- doloženo jen v DalV. 11: mužie v Libici lahú (aor. 3. plur., k inf. *lęgnati); –

lęch-, stč. lech; –

lęk-, stsl. lęką, lęšti curvare; č. křivo-laký, stč. též křivo-leký, krziwoleky MamF. 95ᵃ a j., – a lécěti, 1íceti na ptáky, léknouti nč. líknouti; ve významu přeneseném leknouti se slc. laknúť sa, lekati mor. lakat BartD. 29) (pomor.); –

męso stsl., slc. mäso, mor. dial. mjaso BartD. 40 (hrozenk ), č. maso; odtud i stsl. męzdra č. mázdra, mízdřiti z miezdřiti = maso s kůže stažené ostruhovati; –

-mę-, stsl. po-mę-nąti meminisse; stč. praes. pomanu, poměneš atd., ač zapomanu ŽKlem. 136, 5, když sě rozpomyeneſſ Modl. 181ᵃ, člověk mnoho zapomyene ale bóh nezapomyene Alb. 53ᵇ, (nepřietelé) zapomanu ŽWittb. 58, 12; impt. -poměň atd., zpomyen na to Modl. 104ᵃ; impf. -poměniech atd., když zpomieniechom Siona ŽWittb. 136, 1; aor. -pomanuch; inf. -pomanúti; part. -pomana; -pomanul; -pomanuv; -pomanut; analogií vznikají tvary odchylné: (já) sě rozpomyenu Modl. 4ᵃ, když sě rozpomanefſ t. 107ᵇ, sám zapomane Alb. 37ᵃ, inf. napomyenuty ŠtítVyš. 4ᵇ, zapomenuli ŽWittb. 77, 7, napomyenut jsa Koř. Mat. 2, 22; v nč. provedeno veskrze -me-; – odchylné slc. pomenuť atd. hlásí se k stsl. pomênąti; – sem patří také -męt-, stsl. pamętь, slc. pamäť, pamätovať, č. pamět, pamětidlo, pamietidlo memoriale ŽKap. 134, 13, pamětivý, pamyetiw fem byl ŽKlem. 118, 35, pamětník, pamětný a památný, pamėtlivý a památlivý, pamatlyw EvOl. 111ᵇ pamatovati, památka atd.; –

męk-, stsl. mękъkъ mollis; slc. mäkký, mor. ḿakký BartD. 29 (pomor.), mjakký t. 40 (hrozenk.), č. měkký; stč. měčiti, stsl. męčiti, palicěmi myeċzen Mast. 65, srov. stsl. kyjemь męčitь je Mikl. Lex.; sem patří snad také dial. mor. ḿagnuť = praštiti BartD. 78 (rožn.); –

męt-, stsl. mętą, męsti turbare; slc. másť (m. miasť); stč. praes. matu, měteš atd., ktož zmyete (přísahu) ODub. 22; inf. miesti, musil hlínu myefty DalC. 76; part. mátl, mietli, přísahu zmátl Řpz. 89, Němci nám řeč zmítli

[107]číslo strany tiskuBlah. 285; měten, zmietenie NRada 717 atd.; stsl. mętežь masc. turbatio, slc. matež, stč. mětež, aby nebyl mětež v lidě rkp. XV stol. (Hanuš, Osterspiele 91); v nč. provedeno většinou mat-: matu, mateš, mátli atd., zmatení a změtení atd.; –

pęd-, stsl. pędь palmus; slc. piaď, č. pied, píď; – pęk-, pol. pkny; č. pěkný; slc. odchylkou pekny m. -ä-; – pęst-, stsl. pęstь pugnus; slc. päsť, dial. mor. paBartD. 44 (břez.), ṕasť t. 29 (pomor.), pjasc t. 40 (hrozenk.), pěsť t. 7 (zlin.), č. pěst; – pęt-, stsl. pętь quinque; č. pátý, pátek, pater, paterý, patnáct, pa(t)- desát; pět z předhistor. ṕatь (v. § 95,4); pėtka, pítka z pietka; mor. pjatý, pjatek BartD. 40 (hrozenk.) a j., slc. piatý, piatok, pätorý, pätnásť, pädesiat, päť, pätka, piatka; v patnáct, padesát přehláska nepronikla, poněvadž bývalé tu -ь (ṕatьn-, ṕatьd-) bez náhrady zaniklo; totéž bylo v stč. patset, (býv. ṕatь-sъtъ): patczet mzhóv AlxH. 4, 22, mzhóv patſet AlxV. 1277, patſet člověkóv Pass. 344, patſetkrat t. 301; k patnáct, patdesát, patset byly příslušné pády jiné: gen. pėti-náct, pėti-dsát, pěti-set atd.; z toho vzniklo jednak patnáct, pa(t)desát gen. -i atd., jednak pět-set gen. pětiset atd.; –

pęt-, stsl. pęta calx, č. pata, mor. hroz. pjata BartD. 40 atd., slc. päta; -pętь, stsl. opętь, vъspętь retro, retrorsum, slc. opäť nazpiatok, č. opět, zpět, nazpátek (z –pęt kъ); –

plęs-, stsl. plęsati saltare; č. plésati; slc. plesať, vlivem českým; – pręd-, stsl. pręda, pręsti nere; stč. praes. přadu, přědeš atd., impt. přěď part. přada, přadl, přědli atd., lilie nedělají ani przadu Koř. Mat. 6,

28, předeš jako vřes Smil. přísl. Výb. 1, 841, przaducze AlxH. 11, 39, przadl Hod. 81ᵃ, (ženy) naprzadly postavcóv Ol. Ex. 35, 25; inf. slc. priasť, č. přiesti, přísti; v nč. střídá se přad- a před-, příd- bez pravidla: přadu přadeš i předu předeš atd., part. přadl, přadli, chod. příd, přídli, atd.; – slc. priadza, mor. přaza BartD. 7 (zlin.), č. přiezě, příze stsl. pręžda; – přástva, na tu přístvu Suš. 767 (zášov.); slc. praslica č. přěslice, přeslice stsl. pręslica fusus; přadlí, přadlena, předlena Kotsm. 7 (doudl.); přadeno, předeno Btcha. 458 (dol.-beč.), stč. przedeno, przedeno Veleš., stsl. prędeno netum; –

pręg-, stsl. pręgą, pręšti intendere; stč. praes. -přahu, -přěžeš atd., neſprzeže-li ſe s ním ChelčP. 54ᵇ, pak-li jě zaprzahu (3. pl.) Pass. 354; impt. -přěz, wypřez woly Háj. 10ᵇ, dvě krávě vprziezteż u vóz Ol. 1. Reg.

6. 7; aor. 3. sg. -přěže, zlý sě se zlým bˇyrzo zzprsiese Jid. 49; inf. -přieci, pochotnějie by bylo milostí jako jhem ſprzijeczy ſie s Kristem, nežli ſye milostí ſprzijeczy s tiemto světem Štít. ř. 98ᵇ; part. -přáhl -přiehli, kdyby przyprzahl ſye k ňemu Štít. ř. 100ᵃ, ješto sú ſye ſprzyehly s tiemto světem t. 99ᵇ; -přáh -přiehši, mečě na ně oprzyehſſe Pass. 626; -přěžen, ſprzyezenu býti Štít. v. 99ᵇ; – -přáhati, jho ješto s ním ſprſahaa Štít. ř.

[108]číslo strany tisku99ᵃ; -přěž, v čistéj ſprzyezzy Rúd. 10ᵇ; – dial. mor. zapřaBartD. 29 (pomor.), zapříhł t. a 7 (zlin.), zapříhnúť t. 78 (val.) atd., slc. spraž, spraženie, spriahať; sem klade se také nč. přaska, přeska, stč. přěcka, przeczka Lact. 68d, slc. pracka, pol. przęcka a przęczka;

-ręb-, stsl. jarębъ perdix; č. jeřáb (strom i pták), slc. jarab; adj. jeřabatý kropenatý; jeřabina, stč. jěřěbina, gerzyebyny Rozk. 1195; –stsl. jastrębъ č. jestřáb, slc. jastrab; jm. místní Jěstřěbicě a Jěstřěbie, Gyestrzebycze UrbE. 138, de Gestrzeby TomZ. 1416 st. 190; –

ręd-, stsl. rędъ ordo; č. řád, pořád, úřad; sg. lok. stč. řiedě, pořiedě, úřėdě, po svém rsiedye JidDrk. 107, ve všem rzyedie Kat. 26, ve všem porziedie Kat. 16, w urziedie Rožmb. 70, v svém vrzyedye DalC. 95; pl. lok. úřědiech, v jich přěslavných vrziedyech Pass. 526; v nč. přehláska analogií zrušena; – úřední, úředník a úřadní, úřadník; – řiediti říditi, ředitel, novotvar řáditi, s významem odlišeným; – slc. riad, riadiť, riaditel´, úrad, úradnik atd.; –

sęd, stsl. sêsti praes. sędą, stč. praes. sadu, sědeš atd., (já) s nemilostivými neſadu ŽKlem. 25, 5, když ſyedeſſ za stól Modl. 107ᵇ, (člověk) ſyede sám Alb. 34ᵇ, ať syny má ſyedeta Koř. Mat. 20, 21, (my) na rúčie (koně) wſyedem Pror. 22ᵃ, když ſiedete ŽKlem. 126, 2, synové jich ſadu na stolici tvéj t. 131, 12; impt. sěď, wſyed na kóň Pulk. 4ᵇ, ſiedyz brzo Krist. 67ᵃ, oſiedmy zemi Comest. 125ᵇ, tuto ſiedte a vizte Hrad. 50ᵇ; impf. sědiech stsl. sędêachъ, když na kampna wſſedyeſſe Mast. 5ᵃ; part. sada, poslúchaj mne tuto ſſada AlxV. 202, Ježiuš ſada na úporu vece Hrad. 78ᵇ, ſaducz Ol. Deut. 21, 13; – stč. sadnúti, ſadnvce na zemi HusPost. 134ᵇ, praes. sadnu (nedoloženo), sėdneš atd., slc. sadnúť, mor. dial. sadnúc BartD. 40 (hroz.); analogií také stč. sėdnúti, sednouti m. sad-; –

sęg-, stsl. sęgnąti extendere; stč. praes. -sahu, -sěžeš atd., jáť prziſahu

Ol. Gen. 21, 24, ty mi przyſezeſs Troj. 21ᵇ, otprzyſyeze ſye ten Rožmb. 117, svědkové prziſahv na kříži ODub. 15; impt. -sěz, prziſſiez ml Pass. 505, dva pomocníky odprzyſiezta Rožmb. 69, prziſieżte mi Ol. Jos. 2, 12; aor. 3. sg. -sěže, pústenník doſieze deščky Kat. 38, král p'ſieze iuravit Koř. Mark. 6, 23; zaprziſiezeſta sobě Ol. Gen. 21, 31, ſprziſezechu ſie židé Comest. 240ᵃ; inf. -sieci, obſieczi Kat. 78, póvod má przyſyeczy Rožmb. 22; part. -sáhl, -siehli, przyſahl Štít. ř. 106ᵇ, doſyehly toho t. 106ᵃ; part. -sáh, -siehši, doſiehſſy klíčóv Trist. 372; part. -sěžen, neobſyezenu dobrotú Modl. 21ᵃ, subst. verb. ſprzyſezenie 268ᵇ; – praes. stč. sáhnu, siehneš atd., tak cti doſiehneſs NRada 1476 B., když (měsiec) hor doſyehne AlxV. 2403, sotně málo na loket ſyehnem Alb. 83ᵇ; impt. siehni, doſyehni života Koř. 1. Tim. 6, 12; impf. siehniech, (žena) co dosiehnieše DalJ. 20 Ff; inf. sáhnúti, doſahnuty Alb. 83ᵇ; part. sáhna,. doſahna AlxV. 1473; sáhati; slc. siahnuť, siahať; v nč. provedeno většinou jednostejné sáh-, dílem také

[109]číslo strany tiskusíh-, doudl. síhnout, síhat Kotsm. 8; zlin. dosíhat BartD. 7; – přísaha, dat. lok. stč. přísěze, když rok przyſſyezie (t. jest) Rožmb. 113; v nč. přehláska zrušena; – přísěžný, přísěžník, nč. -sež-; – sáh, sáha, mor. slov. sáha BartD. 61, val. a j. síha t. 61 (val.), 84 (starojick.), 92 (keleck.); –

sęk-, stsl. sęknąti fluere; stč. sáknu, siekneš atd. nedoloženo, ale dosvědčeno zúženým sík-, vsíknút BartD. 7 (zlin.); v nč. jednostejné sák-; slc. siaknuť; –

stręp-, pol. strzępek; č. střapec, třepiti; -

stręp- curare, strus. strjapati Mikl. I2 489, strjapčej curator, stč. střěpiti, budete ſtṙiepiti k ňemu HusPost. 177ᵃ, subst. střěpně curator, majě zztrsiepnyu o všem statcě Jid. 57; –

svęd-, stsl. pri-svęnąti marcescere; č. svěděti, pol. śwdzieć; stč. svadnúti (imperfektivum), svadnu, svědneš atd., swadnu exspiro Veleš, (člověk) ſwyedne a pálí sě v hrdosti Štít. ř. 96ᵃ, list vſwyedne Otc. 412ᵃ, prſiſwiedny jazyk k dásnóm adhaereat ŽKlem. 136, 6, lidé ſwadnuti budú Koř. Luk. 21, 26, mysl poče ſwadnuti Otc. 443ᵃ, (bohatec) div že hořem neuſwiede Hrad. 144ᵇ, až mu žíla vſwadnu Comest. 41ᵃ, by to dřěvo vſwadlo Krist. 77ᵇ atd.; odchylky dosti časté; v nč. slova toho se neužívá, je za ně příbuzné vadnouti; slc. smädnúť žízněti; –

svęt-, stsl. svętъ sanctus; svatý, slc. svätý, mor. dial svjaBartD. 40 (hrozenk.); sg. dat. lok. fem. světiej, světie, světí, ſwietiey Elžbětě Pass. 278, o ſwyetyey Ludmile DalC. 26, k ſwyetye Maří Vít. 31ᵃ, k ſwyety Maří Hod. 86ᵇ; sg. lok. masc. neutr. svėtiem, svėtím, o ſſwyetyem Václavě Pulk. 82ᵇ, wo ſwietym Jakubě rkp. XV stol. („Úroky kláštera Ždárského“, kdysi u prof. Kořínka v J. Hradci); du. nom. akk. fem. neutr. světiej atd. (jako sg. dat. lok.), jeho ſwietyey rucě Pass. 202, tvoji ſwietie rucě t. 205, svoji ſwyetij rucě vzved Hod. 36ᵇ; pl. nom. masc. ſwieti tvoji ŽWittb. 144, 10, ſtarzij ſwietij ChelčPost. 189ᵃ atd.; v nč. provedeno všude jednostejné svat-; – kompt. světější; – svėtiti, svěcen, svěcení, svěcenina; v terminologii církevní isolované svacen- bývá často a dlouho bez přehlásky: jsmy poſuuaceni HomOp. 152ᵃ, (tělo) poſuaceno Kunh. 149ᵇ, (dívky) poſuaceni Túl. 25ᵇ, vody ſwaczene Štít. uč. 148ᵇ, o neſwacene vodě ŠtítOp. 246ᵃ, chléb ſwaceny Ol. 2. Par. 4, 9, hrúdce ſwaczene t. Ex.

29, 27, wody ſwaczene t. Num. 5, 17, ſwacene maso t. Agg. 2, 13, na miestě vſwacenem t. 3. Esd. 8, 79, poſwacene kořisti t. Mich. 4, 13, ſwaczenu wodu ChelčP. 178ᵃ, t. 227ᵇ, hrudí ſwaczenych Ben. Ex. 29, 27, hrudí ſwacených Melantr. t., ſwaczeny těla božieho sacrificium Otc. 100ᵇ, v rucě ſwaczenczouie Ol. Num. C, 19, ſwaczenynu sacrificium Pror. Jer. 44, 21, k ſwacenynye Ol. Mal. 2, 13 atd.; –

ščęd-, stsl. štędêti parcere, servare; dial. mor. oščádati, stč. poščiediti, ž’ mně bóh ješče jest poſſchziedyl šest dní ApŠ. 134, mého poſczied

[110]číslo strany tiskuv srdci spěcha Levšt. 149ᵇ; v příbuzném štědrý stč. ščedrý stsl. štedrь není přehláska, nýbrž -e- původní: ščedrý je z koř. sked-, ščiediti ze skend-; –

tęg, stsl. tęgъ labor, tęgnąti trahere, tęgotьnъ gravidus, tęžati opus facere, tęžьkъ gravis atd.; č. tah, tahati, táhnu, těhař, těžař, těžar, tėhotný, tėžěti, těžký, dial. pomor. ťažký BartD. 29, slc. ťah, ťahat, tiahnuť, ťahotný, ťažký; – stč. praes. táhnu, tiehneš atd., potyehneſs NRada 1475, sladkost duši tyehne Alb. 86b, ſtiehnemy t. 83ᵇ, tyehnéte Pror. 4ᵃ, potáhnú ŠtítV.160; impt. tiehni atd., ztiehny ruku svú Krist. 54ᵃ. tyehnyewye oba za jednako Mast. 109, k tomu tyehnyeme ſye Štít. ř. 173ᵇ; impf. tiehniech atd., když vojska tyehnieſſe Pass. 90, (dievky) tiehniechu DalJ.-8. J; aor. 1. sg. tah, 2. 3. těže atd., przytah duch attraxi ŽWittb. 118, 131, Petr wytyeze meč ML. 100ᵃ, když wytahu vojě AlxB. 7, 32; aor. těžech atd., przytieżech Troj. 222ᵇ, roztyezzechu jeho tělo ML. 104ᵇ; part. táhna, wytahna Kat. 192; táhl, tiehli, netahl toho dořéci Pass. 340, (králové) przitiehli sú Ol. Gen. 14, 7, táh, tiehši, ztaah ruku vecě EvZimn. 18, jeho rucě roztyehſſe Pass. 202; tėžen, an roztyezen (na kříži) Modl. 144ᵇ, rameni jenž sta roztyezzenye (na kříži) Rúd. 32ᵇ atd.; odchylky jsou již v textech starých: provaz hrdlo ſtahne Hrad. 95ᵇ, všickni potiehnú DalJ.108 rkp. L, tahny mě po sobě Modl. 44ᵇ, na voziech věžě tahnyechu AlxV. 2275, tazechu Hod. 47ᵃ, nepřietel przytyehl (pro rým: střěhl) AlxV. 944, že pohani przytahly (pro rým: náhlý) t. 1385, wytahſſe Modl. 55ᵇ, s roztazenymy žilami t. 52ᵃ atp.; nejčastěji vyskytují se odchylky ve rčení netáhnu co učiniti až …: tu ustrnulo tah- u významu jiném, zapomínáno, že je stejné s táhnúti trahere, a vyjímalo se z přehlásky obecné, na př. netahnes ot ňeho (od kováře) jěti, až ť mrcha (kůň, jejž kovář okoval) počne klécěti Hrad. 132ᵃ, liška toho řéci netaze, až atd. t. 131ᵃ, netaze slova skonati, až t. 80ᵇ, netahle ſta sě přituliti Pass. 278 atd.; ale ovšem někdy bývá přehláska náležitá také zde, na př. netyeze on mluvenie přestati, až se ukázachu synové královi Lit. 2. Reg. 13, 36; – v nč. provedeno v slovesích těchto jednostejné -á-, -a-, jenom v tíhnouti (= někam se chýliti, kloniti, svou tíží atp.) jest -í-; odkud i subst. tíha; –

tęz-, stsl. tęzati; č. tázati, otázka; stč. praes. tiežu, tiežeš, impt. těž, part. praes, tiežě, já vás otiezy Krist. 78ᵃ, otíži se vás Br. NZák. 111ᵇ, kterak, ſe tiežeſs ChelčP. 109ᵃ, když ſe kto tieze t. 15ᵃ, otyezem jich Pass. 307, tijžete ChelčP. 124ᵃ, pyšní ſe tijži t. 126ᵃ, otiez otcě svého ŽKlem. Deut.7, tyezye ſye a radujě sě Pass. 303, tiem sě potyezyucze AlxV. 2137 atd.; odchylky jsou teprve z doby pozdější: (každý) ſe vtaže ChelčP. 17ᵇ, tažiczyho ſe jich t. 34ᵇ; ale časem ovládly tvary s analogickým táž-, taž-, a bývalá pravidelnost zatlačena úplně: nč. táži se, otaž se atd.; –

tręs-, stsl. tręsą, tręsti; stč. praes. třasu, třěseš atd., jímž sě dušě trzyeſſe Alb. 35ᵇ, ruce ſye wztrzeſſeta Štít. ř. 70ᵃ, prach otrzeſſem t. 222ᵃ,

[111]číslo strany tiskuwztrzaſu ſye mé kosti t. 121ᵇ; impt. třěs atd., otrzyes ſye z prachu Pror.

39ᵇ, prach otrziefte Krist. 50ᵃ; impf. třěsiech, paní fie trzieſfieſſe Hrad. 141ᵇ, trzyeſyechu ſye Pror. 116ᵇ; aor. třěsech, třěse, pl. 3. třěsechu, třasú, já fie zſtrzeſech Nikod. 74, země ſie potrzieſſe Pass. 322, tu sě strachem třesechu ŠtítV. 147, všichni údi v ňem ſie wztrzaſu Hrad. 145ᵃ; inf. třiesti, jablek natrsiezzty Jid. 80; part. třasa, trzaſa fie Pass. 342, trzaſuce ſieOl. Sap. 17, 9; třásl,'třiesli, potrzaſl Pass. 463, země trſaſla ſie ŽKlem.75, 9, trſaſlo ſie jest srdce mé t. 118, 161, wztrſaſla ſta ſie rty má t. Hab.16, (oni) sě trzyeſly Kat. 2, od toho sú ſye potrzyeſly Pror. 100ᵇ, bydliščě jich potrzyaſla ſye t. 98ᵃ, potrzyaſly ſye kosti mé t. 71ᵇ; třěsen, kosti potrzyeſſene Koř. Mat. 12, 20; třěsenie, trzyeſenye Pror. 24ᵃ atd.; odchylka vyskytuje se zřídka a skoro jen v textech pozdějších: (já) otrzyeſu s sebe vešken prach Štít. ř. 132ᵃ, zatrzaſie ſie wladarz Comest. 269ᵃ, trzaſti Lact. 202ᵃ, třesa se Trist. 122, trzieſucz ſie NRada 594, trziſl ſe bratr EvOl.44b; v nč. střídá se třas- a třes- dílem bez pravidla: třasu a třesu, třasohlavej Kotsm. 6 (doudl.) a třesohlavý atd., dílem ustálilo se tu jednostejné -a-, tu -e-, -í- (z – ie-): impt. třes, part. třesen, třesení, třásl, třásli, chod. třís, třísla, třísli; dial. zatřasu, natřasu Suš. 384, natřesu t. 385, srdečko se třase t. 452, se třese t. 410, slc. triasť; –

vęd-, stsl. uvęnąti, uvędati marcescere; stč. praes. vadnu, vědneš atd., srdce v túhách wyedne Rúd. 26ᵃ, (oni) zwadnu ŽKlem. 36, 2; impf. vědniech, wiedniech ŽGloss. 118, 158, ŽBrn. t., wiednyech ŽWittb. t.; v nč. provedeno jednostejné -a-, vadnu, vadneš atd.; dial. mor. vadnu, vadneš BartD. 78 (val.), vjadnúc t. 40 (hrozenk.), slc. vädnúť; –

vet-, stsl. vęšte; č. váce-, viece, více, věcší, větší; starožitné váce- uchránilo se přehlásky ve jménech vlastních Wacemil KosmA. III, 48 (z r. 1154), Wacezlaum Kosm4. III, 22, ſwateho waczſlawa DalC. 52 Venceslaus jazykem slovanským waczlaw slove a tak z toho slova vykládá sě wetſſye ſlawa PulkR. 6ᵇ (wieczſſye ſlawa PulkL. 13, una ex his vocabitur Maior Gloria Kosm. I, 9) atd., dosud; Wecemil List. 1225, loricam Wyeczemilonis Lún. ks. 1394, Wyeczemyſla (akk.) Pulk. 90ᵃ; dial. najvatšemu zbojničkovi Suš. 134, slc. viac, viacej, väcšina; –

vęz~, stsl. vęzą vęsti ligare, vęzati, vęzêti prehendi, č. vázati, váznouti, vězěti atd.; – stč. praes. vazu, vězeš atd., (lilie) ani přadú ani wazu EvSeitst. Mat. 6, 28; part. vaza, což matka šijíc a wazucz vydělala Krist.28´, matka wazucz a šijíc potřěby dobýváše t. 32ᵃ; inf. vi zti, vwieżti (sic) irretire SlovKlem. 16ᵇ; part. vězen, abych pravil viezeným odpušťenie HusPost. 10ᵃ; subst. verb. vězenie, wiezenye ŽKlem. 52, 7 atd.; bez přehlásky žádané: wazene rukavicě acu picta SlovKlem. 27ᵇ, mázdřice wazena z žil Sal. 775 atd.; v nč. slovesa toho není; – stč. praes. váznu, viezneš v ňemžto (hřiechu) sám waznu Rúd. 9ᵇ, uwyezne-li trn v noze Štít. 66ᵇ, (krokodil) na hák zawjzne Har. 2, 236, ti waznu Štít. uč. 84ᵃ; aor.

[112]číslo strany tisku3. sg. věze, pl. vazú, (Absolon) vuieze za hlavu Ol. 2. Reg. 18, 9, mnoho sto koní uwazu v onom piescě AlxV. 2183; part. vázl, váznul, veliká moc ryb v sieti zwazla Krist. 110ᵇ, (ovcě) v blátě zwaznuly Brig. 84; odchylkou pl. 3. vwieznu Mill. 125ᵇ, part. vwjzlo Har. 142, dial. huvíznout, huvíz, huvízla chod. 34 a Šemb. 16; – stč. praes. viežu atd., (já) jej ſwyezy AlxV. 1008, sám sě ſwyezes t. 290, nezawjžeš úst Br. Deut. 25, 4, kto wyeze ſye v to Alb. 14ᵇ, wieže ChelčPost. 90ᵃ, kohož ſwižete.. kohož rozwiežete t. 252ᵇ, pyšní nezawiži ſe t. 21ᵃ, ſwjžj Br. Ex. 28, 28; impt. věž, ty jeho rozwiez Pass. 352, 1ozwiež Háj. 19ᵃ, přiskočiec ve ň ſie uwiezte a jmúce jej dobřě ſwiezte Hrad. 78ᵇ, ſwiežtež jej ChelčP. 58ᵃ; part. viežúc-, mní sě se mnú viesìe cěpy Jid. 102, swijžjce je Háj. 256ᵇ atd.; odchylka važ- vyskytuje se až později: pl. 3. ſwažij ChelčP. 28ᵇ, ſwažte (koukol) t. 58ᵇ, vwaž ſe v panství Háj. 125b, uvažme se v dědictví Br. NZák. 51ᵃ; v nč. provedeno važ- podle vaz- tvarů infinitivních; dial. vjazac BartD. 40 (hrozenk.), slc. viazať; –

zęb-, stsl. zębsti dilacerare; praes. stč. zabu, zěbeš, nedoloženo, nč.3. sg. zebe, 3. pl. zebou, dial. zabou; inf. zábsti, part. zábl, záblo; dial. zíbst, zíblo Šemb. 21 (středočesk. a chod.), uzíbnut, ozíbe mne BartD. 7 (zlin.), záblo t. 29 (pomor.), slc. ziabsť; –

zęt-, stsl. zętь; č. zět, zeť; dial. mor. zať Suš. 148, zac BartD. 40 (hrozenk.), slc. zať; –

žęd-, stsl. žędati sitire, žędêti cupere, žęžda sitis, pol. žądać; č. žádati, žádost, slc. žiadať, žiadosť; č. žádný nullus, dial. mor. žden BartD. 40 (hrozenk.), žden t. 44 (březovsk.), slc. žiadny, žiadon patří bud také sem (k žęd-, z koř. gend-), anebo pochází spolu se stsl. žadati desideraie a pol. žadny, žaden ze žad- (z gēd-, koř. ged-, žьdati); stč. žěditi sě, na něž (peníze) sě lakomě siedyſſ Jid. 139, (člověk) sě zedij po tom Štít. uč. 100ᵇ, což neslušie po tom sě zlá mysl viece zžedí Štít. (Výb. 1, 724); part. zedie ſie aby k někakému přišel duostojenství BrigF. 145ᵃ, źediecz ſie po spravedlnosti ŠtítMus. 99ᵃ, takú žádostí máš sě ziediti Kruml. 307ᵇ, přieliš ſe żedil ŠtítOpat. 359; – stč. žiezě, w ziezy in siti ŽWittb. 103, 11, (trpěl) hlad a ziezy Pass. 51; –žiezn, zyezn tvú Modl. 59ᵃ; – žieziti sě, žiezivý, žiezlivý, žieznivý, žiezněti, žiezniti atd., ziezila ſie dušě sitivit ŽWittb. 62, 2, zyezywy sitientes t. 106, 5, zieezlyw EvZimn. 17, zieznyegiuci sitientes ŽKlem. 106, 5, Kristus žieznil Kruml. 21ᵃ atd., nč. žíz-.

Sem patří dále přehlásky v infinitivních tvarech sloves vzoru píti stč. pieti, pnu, totiž sloves -čieti (praes. -čnu), jieti (jmu), kléti, mieti (mnu), pieti, tieti, žieti (žmuu) a žieti (žnu). Tvary, které sem patří, jsou: inf. píti nč. p/ti, stsl. pęti, rozpieti Hrad. 87ᵇ, most kožemi popijeti Alxp. 44, przygijety Štít. ř. 39ᵇ, pogieeti KřižB. 76ᵃ atd.; dial. zapíť, utíť, žíť BartD. 83 (hranick.); a naproti tomu novotvary s -a-: at, žat,

[113]číslo strany tiskuzačat, ťat. jat, ale vzít BartD. 25 (zlin), pať, žať atd. t. 44 (březovsk. pjac, ucjac, začac, vzjac t. 42 (hrozenk.), ṕať t. 77 (rožnovsk.) atp.; – sup. je právem bez přehlásky pat, někda mě ma mátě posláše zat na pole (t. j. žat) Pass. 293; – aor. sg. 2. 3. pě stsl. pę, pl. 2. pěste stsl. pęste, a podle toho také pěch stsl. pęchъ atd., (ještěrka) przypie ſie k ruce Pavlově Comest. 270ᵇ, Petr Malchovi vtye ucho Krist. 95ᵇ, ſtyechu Pass. 353; – part. -l plur. masc. pěli du. fem. neutr. pěle, ze staršího ṕali, ṕalě, psl. pęli, pęlê, a naproti tomu sg. m. pał, f. pała, n. pało, du. m. pała, pl. f. pały, n. pała, lučišče své napal ŽKlem. 7, 13, napieli ſu lučišče t. 10, 3; – part. -t ṕat a pěti atd., na kříži rozpat ŽKlem. 157ᵃ, všichni zapieti jsú Ol. Nauin 3, 10; subst. verb. pětie, rozpietie ChelčP. 179ᵃ;

part. -s ṕav a pěvše atd., napaw lučišťe Ol. 3. Reg. 22, 34, na kříži tě rozpyewſſe Kruml. 101ᵃ. – Bývalá pravidelnost ruší se časem odchylkami, když analogií vyvíjejí se tvary s -ě- místo -a-, a naopak, na př. (Vespasian) poczel kralovati Mart. 22ᵃ, zaczali sme zpievati Lobk. 74ᵇ atd. Po delším kolísání ustaluje se v jazyku knižném usus, který se udržel většinou dosud a podle kterého jest v part. -l, -t, -s jednostejné -a-, tedy sg. masc. pal, pat, pav, a analogií také plur. m. pali, pati, pavše; v subst. verb. zůstalo -ě-, napětí, infinitiv pak má dílem samohlásku náležitou, na př. začíti, vzíti, stíti, žíti (stč. začieti atd.), dílem je tvaru nového -outi, na př. pnouti, přijmouti atd. Odchylkou od nč. pravidelného pal-pali atd. je chodské vzel vzela vzelo vzeli, začel začeli, zatěl zatěli chod. 34 (jenom v slovesích uvedených).

Krom toho patří sem přehlásky v slabikách příponových (přípon kmenotvorných):

v sg. nom. akk. kmenů vzoru rámě, psl. ramę;

v kmenech vz. kuřě; sg. nom. akk. stč. kuřě, nč. kuře, stsl. kurę; gen. kuřěte, nč. kuřete, stsl. kuręte, a tak celým singularem; du. nom. akk. kuřětě, dvě holubyetie Ol. Lev. 14, 22 a j.; gen. lok. kuřatú; dat. instr. kuřatma stsl. kurętьma, ь z konc. -ьma, které by bylo mohlo způsobiti přehlásku, vypadlo dříve; pl. nom. akk. kuřata; gen. kuřat stsl. kurętь; dat. kuřatóm; lok. kuřětech, stsl. kurętьchъ, o knyezetech Pulk. Lit. 1ᵃ, o českých knyezietyech Pass. 578, pak analogií kuřatech; instr. kuřaty; dial. mor. kuřa, kuřate, kuřati atd. BartD. 7 (zlin.) a j., děvča Suš. 88, děvčatě t. 517, děvčati t. 190 atd., slc. kurä, kuraťa, kuraťu atd. Pastrn. 130 atd.; – odtud odvozené subst. kuřětina, kurzietyna Rozk. 2618, adj. kuřėcí atd.; –

v sg. nom. masc. (stč. též neutr.) part. praes. kmenů měkkých kryjě nč. kryje, tešě nč. teše, dial. kryja, kupuja, teša BartD. 26 (zlin.) a j., psl. ; –

v part. praes. vzorů trpěti a prositi trpě, trpiec- nč. trpíc-, prosě,

[114]číslo strany tiskuprosiec- nč. prose, prosíc-, dial. seďa, młáťa BartD. 26 (zlin.) a j., slc. -iac, psl. -ę; –

v číslovkách devět, desět nč. deset, devater, desater, devátý, desátý atd., slc. deväť, desať, deviatý, desiatý, psl. devęt-, desęt-; –

v subst. měsiec, zajiec, nč. -íc, slc. mesiac, zajac, psl. -ęcь; adj. zajěčí atd.; –

v subst. kněz, kniežě nč. kníže, odtud adjekt. kněž z býv. kňaž, w Knaſawezi (v list. ze stol. XIII, padělané na r. 1088, Dobr. Gesch.² 83); dále Slez-, plur. nom. Slezěné ze staršího Slazané, Slasane KosmA, (z roku 1154) II, 37; dále vítěz, robotěz, peniez nč. peníz, řetěz, leměz tignum, slc. kňaz, víťaz, peniaz, reťaz, z býv -ęzь, -ędzь; v mosaz koncovka záhy ztvrdla (srov. gen. moſazu Ol. Ex. 27, 3 a j.) a přehláska tedy nepronikla; – v jěhněd, jěhnědový, stsl. agnędъ populus nigra; – hovado, hovjado BartD. 40 (hrozenk.), hovědina, hovězí, stsl govęd-; – koleda (vlivem českým), stsl. kolęda. – škaradý, škařědec, škaredý, slc. škaredý (vlivem českým), stsl. skarędъ, – šeradný, šeřadný atp. a šeřěd- nč. šered-, ſſerziednye Pass. 385, ſeṙednie HusPost. 111ᵇ, byti ſſerednikein ŠtítOp. 43, ješče ſye ſſerzyedymy Modl. 16ᵃ atd.

B) a, á (z ę) přehlasováno v ě, ie v koncovkách tvarův ohnutých; v sg. akk. mě, tě, se stč. sě, dial. mor. ḿa, ťa, sa BartD. 73 (val.) a j., slc. ma, ťa, sa, psl. mę, tę, sę; –

v 3. os. plur. (oni) trpí, prosí, vědí, jedí atp., stč. trpie, prosie, vědie, jědic, dadie, dial. mor. trṕá, prosá BartD 77 (val.) a j., slc. -ia, stsl. tъ.

Koncovka v č. sg. gen. dušě, našie, plur. nom. akk. dušě, našě, pl. akk. oráčě atd., proti níž je stsl. -ę, není z -ę a nepatří tedy sem; v. § 51.

Poznámky ku přehlásce a-ë.

1 . a) Za stč slyšal slyšěli atp. má nč. spisovná (a s ní některá nářečí) slyšel-slyšeli, a naproti tomu b) za stč. počal-počěli atp. je nč. počal-počali. Namítá se otázka, proč je výsledek v a) a b) nestejný, proč provedla analogie v a) jednostejné e, slyšel-slyšeli, a v b) jednostejné a, počal-počali? Vysvětluji si věc takto: když pravidlo o slyšal-slyšěli, počal-počěli atd. kleslo, nastalo kolísání a říkalo se slyšal i slyšel, slyšeli i slyšali, počal i počel, počeli i počali, touž dobou – na sklonku XIV a v XV stol. – vyskytuje se novotvarý aorist počach, poča atd. (místo staršího počěch atd.), vyskytuje se hojně v textech psaných a byl zajisté hojnější v jazyku obecném, aorist a participium -l jsou v historii jazyka českého (a vůbec slovanského) zvláště sdruženy, za aorist klade se participium -l, aorist zaniká a participium -l vstupuje na jeho místo; tímto zvláštním sdružením souvisely také aor. počach a kolísavé participium počal, počel atd.; tvary počal, počali atd. měly podporu v aor. počach atd., a tou pod-

[115]číslo strany tiskuporou zvítězily nad tvary konkurrentními počel, počeli atd.; – jinak bylo při slyšal, slyšel atd.; také tu vyskytuje se aorist novotvarý slyšach atd., ale velmi zřídka; tu tedy v době kolísání zase tvary slyšel, slyšeli atd. mají podporu v aoristech slyšech atd., a tou podporou vítězí.

2. Podle pravidla nahoře podaného je přehláska a-ě náležitá v aor. 2. 3. sg. počě, slyšě a 2. pl. počěste, slyšěste, v osobách ostatních je provedena analogií a jest tedy sg. 1. počěch, slyšěch místo počach, slyšach a vlivem os. 2. a 3. počě, slyšě atd. Rovněž tak je přehláska náležitá v sg. nom. dušě m. duša, pl. instr. dušěmi m. dušami atd., a naproti tomu na př. v du. dat. instr. dušěma m. dušama, pl. dat. dušiem m. dušám (-amъ) a lok. dušiech m. dušách (-achъ) je způsobena analogií. K tomu je dlužno připomenouti, že dokladů pro staré nepřehlasované počach, slyšach, dušama, dušám atd. (z češtiny západní) nemáme a že podle známých dokladů přehláska analogií způsobená počěch, slyšěch, dušěma, dušiem atd. nejeví se mladší, než přehláska náležitá v počě, slyšě, dušě atd., t. j. že přehláska analogická v počěch atd. pronikla hned anebo nedlouho po přehlásce náležité počě. Naproti tomu vídáme jinde, že přehláska analogická proniká teprve za delší dobu po přehlásce náležité; na př. počal, slyšal drží se od XII do sklonku XIV stol. vedle počėli, slyšěli, rovněž tak přadu vedle přědeš atd. Otázka: proč proniká přehláska analogická v případech prvějších hned, v druhých pak až po staletích ? Odpovědi nevím jiné, než která se dává ze srovnání obojích těchto tvarů: v počě-počach-počěch, dušě- dušám-dušiem atp. je přehláska v koncovce (nepravím ve flexivní příponě), a naproti tomu v počal-počěli-počel, slyšal-slyšěli-slyšel, přadu-přědeš předu atp. je přehláska v nitru slova, a dlužno tu tedy uznati skutečnost, že uniformující analogie provedla stejnost v koncovkách hned nebo záhy, v nitru slov pak až během delší doby.

3. Po bývalé pravidelnosti následuje kolísání, z kolísání pak vycházejí tvary uniformované, jednak s přehláskou provedenou ě(e) veskrze a přes čáru, na př. slyšel, slyšela, slyšeli atd., jednak veskrze s nepřehlasovaným a, na př. začal, začali atd. Někdy zvítězil tvar ten v nářečí tom, onen v onom; na př. z býv. slyšal-slyšěli je č. slyšel-slyšeli a mor. slyšal-slyšali. Někdy tvary oboje v nářečích týchže se drží. na př. ob. třasu-třaseš a třesu-třeseš atd. Někdy pak vyvíjí se při těchto duplikatech rozdílný význam; na př. za stč. táhnu-tiehneš atd. je nč. táhnu-táhneš (transitivum a intrans.) a tíhnu-tíhneš (intransitivum).

4. V ŽGloss. 91, 14 psáno uiſazaeni plantati, místo vysázěni, ae m. ě. Podobně napsáno jest Pieshae Reg. I. (v list. z r. 1228, podle Erbena = Pieščě), Mesea t. (1. z r. 1184, = Mžě), Msea t. (1. z r. 1186, = Mžě) atd., a ozuzaiae examinans Greg. Hojně dokladů takových – ae, ę, ea za ě – nalézá se v padělaném zlomku evangelia svatojanského (EJ) a ve spise o něm (Staročeský zlomek evangelia svatojanského 1881, § 31) bral jsem

[116]číslo strany tiskutoto psaní za naznačení hlásky přechodné mezi a a ě. Ale mezitím nalezeno o zlomku EJ, že je padělán. Doklady v Reg. I. nejsou vůbec dosti spolehlivé, a příklady, které sem vůbec patří, jsou transkripce znění českého v textech latinských, úmysl písařův je v jejich literách ea, ae ovšem naznačen, ale nám nejsou dosti zřetelny. Ve uiſazaeni Žgloss. je beze vší pochyby omyl; na sklonku stol. XIII, do nėhož se Žgloss. hlásí, bylo přehlasované vysázěni pravidlem.

Chronologii přehlásky a-é atd. lze stopovati jenom v češtině západní; pro mor. a slc. není pro to dostatek svědectví, hlavnė textových památek. Pro češtinu pak západní máme svědectví tato:

1. Výrazy svacen, posvacen, usvacen, svacenie, svacenec, svacenina atd., jichž doklady uvedeny jsou nahoře v § 100, A). Výrazy tyto drží se až do XVI stol. (hrudí svacených, v bibli Benát. a Melantr.) a jsou odchylkou od obecného pravidla, svace- místo svěce-. Odchylky té nelze jinak vysvětliti, než že jsou to archaismy, zachované v terminologii náboženské.V tom pak je spolu obsaženo svědectví, že na začátku doby křesťanské přehláska ještě nebyla pronikla, nebo dokonce že jí vůbec ještě nebylo. – Podobně svědčí subst. vóła, buď wola tvá Modl. 58ᵃ, archaismus zachovaný v otčenáši.

2. V kronice Kosmově v rkp. A (Kosmas zemřel r. 1125, rkp. A je z r. 1154) je v českých jménech vlastních pravidlem nepřehlasované a: sg. nom. Lubussa I, 4, Lubossa I, 4 a 6, Brusnica I. 9 a j.; sg. gen. filius Borsa (= Borša, k nom. Boreš) II, 44 a III, 48; pl. nom. Gedcane II, 2, Psowane II, 37, Trebowane t., Slasane t. a j.; v jiných slabikách vnitřních: Bracizlaus II, I a II, Slasane II, 37, Wacemil III, 48. Odchylka je tu jediná: sg. nom. Neusse, virum Neusse nomine (nominativ jmenovací) III. 15, vedle Neussa III, 23. Kosmas klade v kontextu latinském slova česká z pravidla ve formě takové, jaká by jim náležela v kontextu českém. Doklady rkpisu A jsou tedy svědectvím, že v době té bylo pravidlem ještě nepřehlasované a, ale že se již vyskytuje také přehláska ě*). Doklady rkpisu A opakují se v rkp. 1, jenž je ze stol. XIII; z toho však nemůžeme pro stol. XIII nic abstrahovati, jeť v rkp. 1 prostě opsano, co měla jeho předloha starší.

3. Na česká jména vlastní v listinách v Reg. I, pokud jsou pravé, není spolehnutí v příčině naší, poněvadž je latinští písaři rozmanitě měnili. Spoléhati však lze trvám na česká appellativa tutéž vkládaná. Z těch jsou nám zde důležita: vaccam quae ialovica dicitur t. j. jalovica, z r. 1130; (custodia) quae vocatur strasa t. j. stráža, z r. 1143; (collecta) quae berne vocatur t. j. berně, z r. 1208; bernie vel pomocz t. j. berně, z r. 1249

*) S tím shoduje se také doklad w Knaſawezi (nom. kňaža ves) v list. ze stol. XIII, padělané na r. 1088, snad podle předlohy nějaké staré.

[117]číslo strany tiskua 1240; silva quae Scalice nuncupatur t. j. skalicě, z r. 1211; terram quae wesce vulgariter appellatur t. j. véscě, z r. 1225; ielenye gora, z r. 1241; mensuram quae chtwrtne appellatur t. j. čtvrtně, z r. 1249; babie struha z r. 1249, mecze (du.) z r. 1252. Doklady tyto jsou tedy v 1. pol. stol. XII bez přehlásky (z 2. pol. XII není žádných) a od poč. XIII mají přehlásku.

4. V ABoh. (z pol. XIII) jsou tvary přehlasované v keneze t. j. u-knězě, dete t. j. dietě, moie komara t. j. mojě, a nepřehlasovaný žádný. Také v HomOp, (z 2. pol. XIII) je všecko přehlasováno, kromě nahoře uvedeného a vyloženého archaismu poſuuaceni 152ᵃ a uzaſenie 154ᵃ. Rovněž tak v CisMnich, (z téže doby), na př. namatheye t. j. na Matějě, meſecie t. j. měsiecě atd.; odchylkou je tu však ſveria 97, má-li to býti – zvěŕa.

5. Od sklonku stol. XIII máme památky stč. dosti hojné, a v nich jest přehláska a-ě provedena do plné své míry.

V dokladech tuto uvedených jdou tedy tvary nepřehlasované do pol. stol. XII, přehlasované pak od poč. XIII. Tím není řečeno, že by v Čechách do pol. XII nebylo bývalo přehlásky, a od poč. XIII tvarů nepřehlasovaných; ale přece je tím dosvědčeno, že doba mezi pol. XII a poč. XIII stol. leží v průběhu přehlásky a-ě, že v době té přehlasování toto se dálo. Dálo se pravděpodobně také po nějaké desítiletí před tím i po tom. Doba jeho byla zajisté delší, než jen půl století; ale není potřebí, aby byla bývala mnohem delší, také o přehlásce u-i nalezneme, že se vykonala v době krátké, kratší než sto let.

Při hledání této chronologie nehleděno ke glossám Greg. a k Pražským zlomkům hlaholským.

Glossy Greg., kladené do doby ok. r. 1100, mají některé shody s padělaným zlomkem evangelia sv.-Janského, proto je třeba opatrnosti. Povážil jsem věc opětně a myslím, že není dostatečné příčiny k pochybování; od mínění, že by to byly glossy čistě české, jsem však upustil. Přehláska a-ě je v Greg. do dvou pětin provedena, v. můj spis Stč. zlomek evang. sv.-Janského § 32 (tu patří k dokladům s přehláskou také praueſe ze t. j. pravieše sě, jež dosud mylně se čtlo pranoſe ze); to dá se s chronologií nahoře nalezenou bez hrubého odporu srovnati, možná, že glossy Greg. jsou o něco mladší, než se myslí.

V Pražských zlomcích hlaholských je psáno: eza dara cêlenie tję liši (Šafařík, Glag. Fragm. 1857 str. 35), sg. gen. cêlenie (přehlasovaný) m. -ьja. Také to neodporovalo by příliš naší chronologii, ješto zlomky tyto podle Jagiće ze sklonku stol. XI pocházejí; možná že jsou ještě mladší (Šafařík kladl je do 2. pol. IX nebo 1. pol. X st., Sreznevskij do XI n. XII, Makušev až do XIV, v. Filolog. Zapiski 1877, IV. 17 a 23), a možná též, že ojedinělý jejich doklad cêlenie jest omyl. –

V památkách stol. XIII a XIV zachovává se přehláska a-ě atd. velmi

[118]číslo strany tiskupřísně. Odchylky hojnější jsou od stol. XV, a množí se časem víc a více. Vyskytují se jenom v těch případech, kde jazyk nynější od bývalé pravidelnosti se liší; na př. vyskytují se odchylky slyšel a slyšali atp., kde i jazyk nynější má odchylné slyšel, ale nevyskytuje se odchylka slyšaní (subst. verb.) atp., kde pravidelná přehláska slyšení dosud se zachovala. Odchylky dosahují v 2. pol. XV a 1. pol. XVI stol. té míry, že usus patrně se kolísá a tvar nepravidelný (t. j. tvar s přehláskou nebo nepřehláskou nepravidelnou) stejně jest oprávněn, jako pravidelný. Potom následuje v 2. pol. XVI ustálení, usus přechází od libovůle ke stejnosti, z parallelních tvarů dříve stejně oprávněných jednoho se drží a druhého se vzdává: řídí se při tom nikoli snad pravidlem přehláskovým, nýbrž snahou uniformovací, a vzdává se tedy tu tvarů od přehlásky odchylných (na př. slyšali atp.), jinde však také tvarů pravidelných (na př. slyšal atp.). Výsledek změny je ten, jejž vidíme v nové češtině spisovné a skoro stejnou měrou také v nářečích v Čechách.

Rozšíření a postup přehlásky a-ě atd. na území českém jeví se nestejné.

V Čechách je přehláska pravidlem. Z památek stč. poznáváme, že se tu vyvinula až do míry pravidlem stanovené, že svou dobou (od XIII do konce XIV stol.) trvala veliká pravidelnost, pak nastávaly odchylky, bylo kolísání a ustálil se stav, který trvá dosud v jazyku spisovném a většinou i v českých nářečích. Srov. § předcházející.

O Moravě (a Slezsku) máme některé doklady staré a hojná svědectví v nářečích nynějších.

V památkách staromoravských nalézáme nepřehlasované a, á častěji jenom v MüllB. (písař toho byl z dialektu blízkého polštině): krala matyaſſa 618 a 619, za papeſſa 619, tochto meſſicza t., otcza 618 a 619, svatého czetna (sic) m. čteňá 618, od bozeho wſtupena 619, zboza t. j. zbožá 620, dla oderzena odpuſkom 620 (m. obdržeňá), waſſem duſſam 618, w ginſſich zemach t., poruczam t. (2krát), klaknete t., klaknite 620, poklaknite 618; dále v otčenáši v témž rukopise (podle excerpt p. Jos. Truhláře): odpuſſczamy, w boha otcza wſſemohuczeho ſtworzitela neba y zeme. V jiných textech staromoravských dílem odchylek takových vůbec není, na př. v Kat., dílem se vyskytují zřídka, na př. credica t. j. čriedica Gloss. Jer. (z 1. pol. XIII stol ), padena t. j. padeňá t., neprzazen ROl. 131ᵃ, przichazagicze Pror. Ol. Bar. 4, 6, ſrdcza waſſye EvOl. 96ᵃ a 106ᵇ, impt. nepuſczay ROtcPetr. 370.

V moravštině nynější vyskytuje se přehláska ě atd. poměrně zřídka; vyskytuje se hojněji v městech než v řeči venkovanův; a hojněji v nářečích západních než ve východních; vedle ní pak a místo ní je většinou a atd. Vidí se v té příčině promiskuita tím pozoru hodná, že přehláska a nepře-

[119]číslo strany tiskuhláska v témž nářečí, a druhdy v témže slově vedle sebe se vyskytují. Na př. v nář. zlin. je telecí, vsíknút, zapříhat BartD. 7 a j., a vedle toho zlin. tela, kuřa gen. kuřate atd.; v nář. starojick. zapříh, smít sa, síha atd. vedle kuřa, hříba, do vrbá, přát, okřát atd. BartD. 84; v nář. keleckém přítel, příť, vzíť, síha atd. vedle gen. vrabca, do-zelá, svážajou atd. t. 92; v lašském jastřab, ṕaď, ṕasť, śać (síti) atd., a vedle toho přidlo (přádlo), přidky (přástky) t. 98, inf. křičeť, part. běžeł t. 99; v dolnobeč. zíbnóť (zábnouti), zapříhnóť, zapříhať, víznóť, vsiknóť, dosíhnóť, dosíhl, síha, přístka (přástka), smíť se, víť (váti) atd. Btcli. 421, a vedle toho gen. znameňá t. 417, zemjám t. 418, olšám, žářa, půvoca, nechtěja Šemb. 110 a 111 atd.; v témž nářečí časují se slovesa třídy V. 1ᵇ dílem s přehláskou, dílem bez přehlásky, na př. jest krájím, krájíš, -jí, -jíme, -jíte, -jijó, impt. krájé, inf. krájeť, part. krájeja, krájeł atd., a naproti tomu zabíjám, zabíjáš, -já, -jáme, -játe, -jajó, part. zabíjaja, zabíjał, zabíjaBtch. 248; v obecně moravském číša Šemb. 15, ve zlínském knížaBartD. 7 atp. jsou přehláska a nepřehláska vedle sebe v týchže slovích.

Jak vysvětliti tuto promiskuitu? Na pohled zdá se, že kuřa, gen. kuřate atd., do vrbá, zemjám, zabíjáme atd. jsou tvary starožitné, proti tvarům přehláskou změněným telecí, vsíknút, dosíhnóť, síha, smíť sa, přítel, krájíme atp. Ale výklad ten neuspokojuje, poněvadž nevysvětluje, proč přehláska tu jest a tu není, na př. ve zlin. telecí a knížací, v dolnobeč. krájíme a zabíjáme atd. Třeba tedy výkladu jiného, a ten jest: přehláska a-ë pronikla ne-li veskrze, tedy zajisté velikou měrou také v moravštině; bylo tedy i staromor. přehlasované kuřě gen. kuřěte, gen. do mořě do vrbie, pl. dat. zemiem atd., a bylo ovšem také přehlasované telecí, vsiekne, siehne, smieti sě, přietel; v kuřě, kuřěte atd. zrušila se přehláska podle plur. kuřata atd. a vznikly novotvary kuřa, kuřate atd.; a podobně vznikly novotvary do-mořa, do-vrbá, zemjám atp., místo do-mořě atd., vlivem gen. do-města, pl. dat. ženám atd.; krom toho mohl tu působiti také vliv přicházející od východu, kde tvary tyto většinou byly zůstaly bez přehlásky (srov. Kotsm. 17); v adjekt. telecí atp. se přehláska někde zrušila a jest telací podle plur. telata, někde pak zůstala nezrušena; pro slabiky vnitřní v číša, knížací, vsíkne, smíť sa atp. nebylo tvarů blízkých s -a- (-á-), anebo, kde byly, nebyly dosti působivé, proto zůstala přehláska nezrušena

– číša, přítel, smít sa atp. –, ano rozšířila se i přes míru – vsíknút podle vsíkne, dosíhnóť podle síhne atp.

Výkladu tomuto jsou podporou také tvary dial. hráz, mez, zem atp.; sotva vznikly odsuvkou z původního hráza, meza, zeḿa, neboť nemáme příkladu, že by se odsouvalo koncové -a; vznikly tedy, jako stejné tvary západočeské, odsuvkou z hrázě n. hráze, mezě n. meze, země, a bylo tedy i mor. hrázě n. hráze atd. (srov. Btch. 420), t. j. byla tedy i v moravštině přehláska hráza-hrázě atd.

[120]číslo strany tiskuJiná podpora témuž výkladu jest v adv. zlášče, zláště = č. zvláště, stč. zvláščě. Slovo toto jest na Moravě známo, jak svědčí dial. ukázky při Šemb. 99, 100, 101 atd., a též v nář. slc., zvlášte. Jest původem svým sg. gen. z-vláščě, přehlas. ze z-vlášča, tedy gen. sg. podle vzoru moře. K nom. moře je v nářečích moravských většinou mořa, ale nikde tu není z(v)lášča. To lze vysvětliti jenom ve shodě s výkladem tuto podaným: přehláska pronikla i na Moravě, z bývalých gen. z-moŕa, z-vlášča bylo přehlasované stč. i stmor. z-mořě, z-vláščě, sklesnutím jotace z-moře, z-vlášče n. zvlášťe; v češtině -e zůstalo; v mor. pak změnilo se z-moře ve z-mořa podle gen z-města atd., ale ve stejném tvaru z-(v)lášče zůstalo -e nezměněno, poněvadž výraz tento byl vypadl ze své kategorie, stal se adverbiem, při němž se nepamatovalo, že patří do stejné řady s gen. z-moře, z-města atd.

Na Slovensku je v nářečí spisovném nepřehlasované a, ia (á) pravidlem. Několik odchylek je v le za lę, na př. plesať stsl. plęsati, klesať za klęs- pol. klęsnąć, koleda stsl. kolęda, Slezák a Sliezko za Slez-; odchylky ty vznikly nejspíše vlivem českým. Také sem patří právě dotčené adv. zvlášte.

V nářečích obecných jsou odchylky – s přehláskou – také jiné a hojnější; na př. vynášet, zapíjet, sg. nom. nevole, sg. gen. akk. krále, kone (= koňe), sg nom. fem. naše, adj. sedící, jačící a j. Srov. Pastrn. 107 a násl. –

Podle toho všeho myslím, že byl postup přehlásky a-ě atd. tento : šla od západu k východu; v Čechách opanovala úplné, ovšem v mezích pravidla nahoře vyloženého; velikou měrou pronikla také na Moravě (a v Slezsku), dílem snad tak úplně, jako v Čechách (určitě se o věci této vysloviti nelze, poněvadž neznáme dosti památek staromoravských a věrně dialektických); Slovensko zasáhla měrou skrovnou; na východě a severovýchodě svého území hraničí čeština se slovanštinou, která přehlásky a-ě nemá; od týchže stran přichází také odpor proti této přehlásce; v končinách tu hraničících pronikla zajisté nejméně; tvary, které tu zůstaly nepřehlášeny, byly zajisté podnětem, aby se rušila přehláska tam, kde pronikla; rušení toto působilo zvláště na poli nářečí moravských; co bylo zde předtím přehlášeno a rušivé analogií přístupno, vracelo se v podobu nepřehlasovanou ; jinde pak přehláska se uchránila a zachovala; odtud promiskuita přehlásek a nepřehlásek v moravštině, nahoře vytčená.

Přehláska a-ě je zjev pouze hláskoslovný, t. j. zjev způsobený mechanikou mluvidel, fysiologicky: a je hláska hrdelná, potřebné pro ni nastrojení mluvidel ústních má své hlavní místo na samém začátku dutiny ústní, nad hrdlem; hlásky měkké (podnebné) mají svá článkovací místa vesměs více ku předu téže dutiny, na př. š; v řeči mechanické pošinujeme vzdálená místa článkovací tak, aby si byla bližší; nastrojení potřebné pro a pošinujeme ku předu, blíž a blíže k tomu místu, kde se

[121]číslo strany tiskuděje nastrojení pro š; tu přicházíme na místa, kde místo náležitého a zaznívají hlásky jiné a jiné, od hrdelného a víc a více se odchylující, při nich i hlásky mimovolné, až zazní ie, ě, = duša je změněno v dušě; srov. ČČMus. 1872, 362 sl. Z toho zároveň vysvítá, proč následující souhláska tvrdá a samohláska široká přehlásce brání – na př. jako, nikdy jěko –, souhláska pak měkká a samohláska úzká ji podporují – na př. zapřahu a zapřěžeš atd.

Také to se samo rozumí, že za stejných okolností mňže změna táž nebo podobná vyskytati se také v jazyku jiném. K přehlásce české a-ě je prostorem i časem nejbližší hornoněmecká přehláska (Umlaut) a-e, proniklá již v době staré (starohornoněmecké), na př. chraft plur. chrefti. Blízkost je tu taková, že se až otázka namítá, nevzniklo-li přehlasování české a-ě vlivem německým. Možná, že vliv takový do nějaké míry byl; bylyť styky českoněmecké, které vliv takový přivoditi mohly, značné již v době té staré (vzpomeňme si na dobu sv. Václava † 935), a nalézáme také při některých jiných změnách samohláskových vliv a podnět německý, na př. súd-saud jako v něm. hûs-haus, mlýn-mlajn jako v něm. mîn-mein. Ale zajisté tu byla i vlastní disposice jazyka, která tu novotu ochotně přijala a tak jí rozviti se dala, že z toho vzešla jedna z nejvýznamnějších vlastností, kterými se individuální ráz jazyka českého v rodině jazyků slovanských vyznačuje.

Změnu a-e (ě) po souhláskách měkkých zná již Pelzel, Grundsätze 1795; vykládá na str. 14 (ve vyd. 1798 na str. 24) a j. otce, klíče, kazatele, Lukáše, muže z otca atd., země, děvče ze zemja, děvča, vołaje, sedě z vołaja atd. Nejedlý Gramm. 1804 str. 21 sl. a 234 učí, že Čechové uměnili samohlásky „hlubší“ a, o, u po souhláskách „plynných“ ve „vyšší“ e, i; tedy na př. po j: naděje, part. pije z naděja, pija; po sykavkách: nom. slepice, nouze, house ze slepica atd., gen. srdce, klíče ze srdca atd., part. držel, slyšel z držał atd.; po zubných a jazyčných: part. soudě, tratě ze ſaudja, tratja, nom. svině, večeře, neděle ze svinja, večerja, nedělja, gen. písaře z pisarja atd.; po retných: země ze zemja, devět z devjat atd.; inf. jéti z játi; subst verb. početí z part. počat, atd. Dobrovský, Lehrgeb. 1809 str. 30 a 32 učí, že čeština má po užších hláskách základních (nach engeren Grundlauten) také užší samohlásky, tedy e (ě) za a a o, a v Dobr.2 (1819), 134 vyvozuje zajetí, snětí, stětí, početí, žetí z part. zajat atd. Názvu „přehlasování“ užívá poprvé Čelakovský v Rozboru 1840 („hláska a přehlasuje se v e“ str. 145), pak Šafařík v Počátcích 1845 str. 12, 15, 18 atd. Utvořen jest bezpochyby podle názvu Grimmova „Umlaut“. Šafařík rozuměl jím všeliké proměny samohlásek. Změnám souhláskovým dal jméno „přetvořování“. Přehlasování pak rozeznával „genetické“, kde „se změnou hlásky i smysl slova více méně se mění“, na př. viseti-věsiti, vezu-vůz-svážím, – a „eufonické“, když „přelíváním hlásek jedněch v druhé smysl

[122]číslo strany tiskuse nemění“, na př. košula-košile, čášaíše, čujuiji. V přehlasování eufonickém rozeznával „dvojí stupeň“ : na prvním přechází a v e a u v i, na druhém „dlouhé é a dlouhé ě(ie) v í. Krom toho má Šafařík přehlasování „zpátečné“ a rozumí tím změnu „užší samohlásky v širší“ působením souhlásky měkké; na př. gen. krvi v krve, lok. na-moři v na-mořu, part. viděl ve vidjal (viďal) atp. Místo „přehlasování genetického“ přijat potom název „stupňování“, užitý Miklosichem (1852 „Steigerung der Vocale“, u Grimma „Ablaut“). Název „přehlasování“ zůstal pro změnu a-ě (e) a u-i, způsobenou souhláskami měkkými, a přijat také pro stejnou změnu o-e (ě), ъ-ь, y-i, a přehlasováním „zpátečným“ nazvána změna aj-ej (na př. daj-dej, najvajš-nejvejš), dílem také změny jako svatý-světiti (Hattala, Zvukosl. a j.); „zpátečné přehlasování“ Šafaříkovo nejsou změny hláskoslovné, nýbrž dílem rozdíly tvarové (krvi a krve), dílem změny způsobené analogií (na př. viděl a viďal). Šafaříkův „druhý stupeň“ přehlasování eufonického, stéblo-stýblo, hřiech-hřích, nazývám „úžením“ (Příspěvek k historii českých samohl. 1870, § 35 a násl.).

Za a bývá e (mimo přehlásku).

1. V pl. dat. stč. nem, vem m. nám, vám. Na př. což uem přijde Túl. 12ᵇ, za podobné sě nem zdá Pulk. 60ᵇ a j. V dokladech nebývá tu psána samohláska dlouhá. Mnohé vzory mají v pl. dat. koncovku -iem, -ěm, -em právem, na př. dušiem, těm, kostem; podle toho utvořeno také nem, vem.

2. Jinde: v beran proti stsl. baranъ, baranek buoží Lvov. 59ᵃ, mor. baran BartD. 11 (zlin.), Btcha 418 (dol.-beč.), slc. baran, pol. baran atd.;

hlesnouti, jehož nelze děliti od subst. hlas; – v nestojte, vzniklém z impt. nastojte; stč. nastoju adsum vyšlo z užívání, imperativu nastojte adsitis nerozumělo se, klesl ve volací slovce a propadl i mimořádné změně hláskové; – bezmále m. bez mála; adverbialní výraz bez-mála sklesl v adverbium a změnil se v bezmál a bezmále; z bezmál a málem utvořeno i bezmálem, a s tohoto abstrahováno pravidlo, ovšem mylné, že prý bez se pojí také s instr.

3. V nářečích: telíř, repouch dial. krk. 51, meškara m. maškara Šemb. 15 (domažl.), teký, behno t. a chod. 35, jesan, z-jera chod. 35 (snad podle jeř), selát t. a Kotsm. 10 (doudl.), šefrán Btcha 418 (dol.-beč.), jelovica Škult. 181 (gemer.); v dol.-beč. keléšek proti č. kalich jest e podle pol. a němč.

V nář. slc. bývá také ae, ä za a: kaezau ich odviašč m. kázal Škult. 459, ukäzuje t. 76, käde ich viedol m. kad- t. 23, zkämenely t. 9, zkämeneté t. 34, z kochu sa kädilo t. 473, zastävil sa t. 384 a j.

Srov. mrus. dial. deleko m. daleko, skelьa m. skala Ogon. Stud. 44.

[123]číslo strany tiskuá se mění dial. v o, někdy v u.

To se děje zejména v nář. lašském, BartD. 100–101. Na př. brána-brona, a podobně krova, słoma, płotno, kozani stč. kázanie, řodek, přotel, hłod (*hłád) gen. hładu, nospa, zokon, zovitka, pěšok, kołoř, mynoř, veseło roba, božo muka, pěknějšo růža, jo, nom, vom, dvanost, padesot, devoty, nojlepší (*náj-, a- před -j zdlouženo, srov. § 505), nojvic, utrocać, vydovać, vołóm vołoš vołó vołomy vołóce vołaju, zavołoj, zavołojće, 3. pl. hleďo viso klečo nośo modlo se, pość (pásti) pt. pos (pásł) fem. posła, vźoć (vzíti, *vzáti) vźoł vźała, vołoł (-áł) fem. vołała, kłod f. kładła, pod f. padła, hřoł f. hřała BartD. l. c.; jo mom řodku karafije Suš. 272.

Změna á-u děje se porůznu v témže nářečí před souhláskami -m, -n; žádané o- je tu před souhláskami nosovými změněno v u-. Na př. vrána-vruna, a rovněž tak žbun, barun, zumek, Junovice (Ján-), sum sama samo, znum znoš zno znumy …, jo mum, byvum, vołum atd. BartD. 101 a Šemb. 57.

Krátké a zaměněno v o v pamět, pamatovati: dial. pomať BartD. 62 (val.), pamatka t. 103 (laš.), pomatovať t. 62 a 103 (val. a laš.), pomatuju t. 86 (starojick.), pomatovat chod. 35, pomatuj si to Kotsm. 10 (doudl.) vedle pamjet t. Změna ta stala se trvám podle složenin po-mníti atp.; vědomí, že pa-mět, pa-matovati jsou složeniny, v jazyku ovšem netrvalo, ale příbuznost významová mohla je spojovati se složeným po-mnieti atp. a analogií tohoto mohlo vzniknouti i po-matovati atd.

V MüllB. psáno: zdrowa maria 618, poſdrowmy t., poſdroweny t., m. zdráva, posdrav-, a kozdy m. každý; vlivem polským.

Vedle pakostní atd. je také pokost-: dnú trpícieho, a druzí Čechové řekli by pokoſtníeho neb pokoſtníka, od pokoſtnicie té nemoci, jíž řiekají pokoſtnicie HusPost. 172ᵇ, pokoſlnicy Háj. herb. 368ᵇ, pokostnice chod. 35: mylnou etymologií, jakoby z po- a kost.

Poznámky k a, á.

1. Místo z-daleka, z-blízka, od-mala je dial. z-daleky, z-blízky, od-mały BartD. 34 (slov.), t. 10 (zlin.) a j. Není to změna hlásková a v y, nýbrž výrazy s -y vznikly analogií podle z-novy, z-mlady, z-předy atp.; o tomto pak z-novy atd. m. z-novu viz § 195. –

2. Také v tady-tudy, kady-kudy, někda-někdy, hnedka-hnedky atp. není změněno a v y neb u, nýbrž jsou to tvary etymologicky rozdílné.

3. V doudl. žádati-žoudati Kotsm. 7 střídá se á a ou. Totéž je v cárati-courati, čahati (ze sahati)-čouhati, šťárati (snad z něm. stören sthněm. stôren)-šťourati a j. Mám za to, že je to střídání napodobením tvarů stupňovaných: v třasu-trousiti (ę-ą), chrámati (neobratně, chromě choditi)-chroumati, pochroumati (chromým učiniti, ou z ō) atd. střídají se slabiky kořenné s a (á) a ou, podle toho také k žádati utvořeno žoudati

[124]číslo strany tiskuatd. Podobně může se vykládati šlápnouti a šloupnouti; ale tu možná že vzniklo šloup- podle stoup-, stoupnouti, říká se také ob. šlupeň m. stupeň.

Sem patří poněkud také blázniti-blouzniti: blázniti je z psl. blazn- z toho pak sdružením s blud, bloud, blouditi utvořeno také blouzniti.

Cizí a.

V slovích přejatých cizí a (bez rozdílu kvantity) namnoze zůstává, na př. šach, šafář, fara, pohan z pãgānus, trám z něm. (bavor.) Trâm Mikl. Fremdw. 133, prám střhněm. prám nhněm. Prahm t. 119 atd., srov. § 93, 5.

Mnohdy však bývá za cizí ā hláska jiná. Zejména:

o za ã. Na př. buvol z lat. bubalus ř. βούßαλος; stč. bobonky v. stsrb. baburьska rêčь haeresis Mikl. Fremdw. 76; komín ze střhněm, kamîn a toto z lat. camìnus t. 99 a Kluge 158; komnata ze střlat. caminata = pokoj s topením Mikl. Fremdw. 95; koleda z lat. calendae t. 99; slc. koliba tugurium z ř. ϰαλύβη t.; komora ze sthněm. chamara a toto z lat. camera t.; konopě z lat. cannabis ř. ϰάναβις t. 100; kostel z lat. castellum t. 101; košile slc. košula z lat. casula t.; kotel z got. katils lat. catillus t.; locika z lat. lactuca t. 106; lopúch (rostl.) z lat. lapatium t.; modrace v. madrace z něm. Matratze, to pak z lat. matratium, a toto z arab. matrahh t. 109 a Kluge 225; ocet z lat. acetum; oltář ze sthněm. altâri, a toto z lat. áltāre; op-, opice z střhněm. affe Mikl Fremdw. 115; pohan z lat. pāgānus t. 119; pop ze sthněm. phafo t.; stč. sotona, ſſkareda ſotono PassKlem. 250b, ſkarzeda ſotono Pass. 589, z lat. Satanas; stodola ze sthněm. stadal I. c. 127, škopek ze sthněm. scaf, nněm. Schaff, Scheffel; tovaryš, utvořené z tovar = onus, merx, toto pak z tur. tavâr, tovar = pecus, merx Mikl. t. 133 a Etym. Wtb. 359; žok z něm. Sack; –

ê za ā je v řepa stč. řěpa rus. rêpa, podle lat. rāpa, sthněm. râba a ruoba, lit. ropė, srov. Mikl. Fremdw. 122; ale odvození rêp- z rāp- není jisté, srov. Kluge 284; –

e za á je v nebozez sln. nabozec ze sthněm. nabagêr = Gehr (sthněm. gêr Spiess) zum Bohren der Naben Mikl. 1. c. 113.

Příklady některé, kde toto a jest odsuto, v. v § násl.

a se přisouvá a odsouvá.

1. a, áje přisuto dial. v případech, kde jinde bývá pohybnée; na př. v chod. pl. gen. pometál, stebál, vědár chod. 35, slc. pl. gen. sukán vedle sukien atp.; srov. § 148.

V dolsk. adverb. potomá jest přidáno podle adverbií jiných, která touž koncovku mají, na př. nikda, včera, -á.

[125]číslo strany tiskuTaké v Kopidlno-Kopidlanský atp. zdá se býti a přisuto: ale je to vlastně změna e-a, v. § 131.

2. Odsuto jest a v slovích přejatých Lexa m. Alexa, – v domáckém Lojza z Alois, – Háta z Agatha, stč. Ahata, den s. Ahaty EvOl 179ᵇ, na ſwatu ahatu LékB. 41ᵃ, – brotan (rostl.) z lat. abrotanum.

Dial. tvary začla m. začala, začli m. začali, zapli m. zapali, žła m. žała DartD. 103 (laš.) atp. jsou novotvary: podle padnu-padnouti utvořil se ku praes. začnu také inf. začnouti (m. začiti), a jako je k padnu-padnouti part. fem. padla plur. padli atd., tak utvořilo se i k začnu-začnouti také part. začla, začli atd. Na pohled zdá se, jakoby v začla proti začala bylo jen -a- odsuto, ale geneticky má se věc jinak.

ia, iá; ia, iá; slc. ä.

Psaním ia, rozumíme hlásky a, á s praejotací v daných případech zjevnou, tedy dvojhlásky ia (krátkou) a (dlouhou); na př. v nč. napial, stč. krestian, dbel.

Psaním ᶥa, á rozumíme tytéž dvojhlásky v případech theoreticky žádaných, nehledíc k tomu, je-li praejotace také v dokladech psána čili nic. Na př. pro stč. subst. ščeňata, ščeňátko předpokládáme znění starší (předhistorické) ščenata, ščenátko; – a rovněž tak předpokládáme 3. os. plur. mlátiá pro stč. mlátie, nč. mlátí a dial. młátia BartD. 45 (břez.), młáťá t. 90 (choďá, stjick.), młoťo t. 128 (laš.); – sg. nom. krma pro stč. i nč. kra dial. krḿa BartD. 16 (zlin.); – atd.

O slc. ä viz dole § 116.

a, á.

a, á jsou střídnice:

a) Za psl ę, ьja, ьję:

za psl. ę, na př. ščenᶥata (z toho je pozdější ščeňata, nč. štěňata), ščenᶥátko (= pozd. -ňátko), psl. ščenę-, – part. vzᶥat (= nč. vzat), psl. vъzętъ; – srov. § 51 ; –

za psl. ьja, na př. prᶥátel- (= pozd. přátel-), psl. prьjatel-, – plur. nom. znamenᶥá (= pozd. znameňá, znamení), psl. zьnamenьja; – srov. § 477; -

za psl. ьję, v part. praes. pᶥá (nč. pije) atp., z čehož se stalo ṕá a přehláskou pie, na př. pye a jeda Štít. uč. 30ᵇ, ani pie ani jěda Pass. 127 atd.; srov. § 477.

Později, v době historické a pokud tu přehláska nepronikla, jsou za tyto bývalé dvojhlásky střídnice a, á bez praejotace: ščeňata, ščeňátko, přátel-, znameňá atd. Předpokládáme, že v případech sem patřících místo stč. historického a, á bylo předhistorické ᶥa, á, a vede nás k tomu jednak

[126]číslo strany tiskupůvod těchto hlásek, jednak měkčící vliv, jejž vykonávají na souhlásky předcházející n, d, t a dialekticky též na souhlásky jiné. Vizme to pro příklad při n-: historické ščeňata a znameňá pochází z psl. -ta a -nьja; v bývalém -ta nezměkčilo se n v ň, neboť je téhož druhu jako -e, a n od následujícího -e neměkne; rovněž tak nezměkčilo se n v ň v bývalém -nьja, neboť n- ani od následujícího neměkne; také neměkne n- od samého -a, -á, které tu jest v tvarech historických; ježto však v slovích ščeňata, znameňá změna n- v ň- vykonána jest, musila tu na přechodu od psl. nę, nьja k historickému ňa, ňá bývati hláska, která změkčení způsobiti mohla; a to nemohla býti hláska jiná, než praejotace při -a, -á; předpokládáme tedy, že tu před historickým ňa, ňá bylo starší na, ná; z toho stalo se změkčením ňa, ňá, a z toho dále zaniknutím jotace (§ 114) historické ňa, ňá. Znění praejotace v ňa ná bylo beze vší pochyby stejné jako je v ě (= ᶥe) a stč. ie; stejné ᶥ-, jaké znělo v stč. ščeně t. j. ščeňe, znělo také v předhistorickém ščeňata, ščeňátko atp. A jako po n-, tak bývalo také po souhláskách d, t, po r, po souhláskách retných a po z, s, neboť tu všude ukazuje k tomu změkčení stejné nebo podobné jako při n-; byly tedy také na př. pl. nom. mládata, kotata, kurata, gúsata atp., změkčeny v mláďata, koťata, kuŕata, gúśata atd. Jak bylo po souhláskách již dříve měkkých, na př. v ptáčata a ptáčátko z -čę-, božá ze -žьja atp., o tom nás měkčení nepoučuje; ale tu zase analogie vede k tomu, že tu bylo rovněž tak, jako po souhláskách ostatních, tedy ptáčata, božá atp., z čehož se stalo ptáčata, božá (zaniknutím jotace, § 114) atd.

Slabiky, ve kterých tyto dvojhlásky se vyskytují, byly ovšem a jsou z pravidla dosud měkké, na př. štěňata, mláďata, koťata, štěňátko atd. Kde jsou tvrdé nebo neměkké, tu nastala ztráta měkkosti časem. To se stalo jen v několika případech s bývalým -ę-, zejména v slovích datel proti slc. ďatel a stsl. tlъ picus, tah a hnouti proti slc. ťah- a stsl. g-, zati proti stsl. ż- atp., – a dále při souhláskách nyní obojetnými zvaných, na př. v zabu ze zeb-, knu ze k-, matu z t-, vadnu z d- klatý z kt- atp.; – slabiky tyto ovšem původně byly veskrze měkké a měkkost jejich pamatovala se ještě na začátku doby staročeské (do přehlásky a-ě) a pamatuje se dialekticky dosud.

b) a, á bývá dále ve střídě za psl. -ja, -ję. Na př. zemᶥa z býv. zemja, zemᶥan- ze zemjan-, Moravᶥan- z -vjan-, part. sypᶥa ze sypję, gýbᶥa z gybję atd. To bývá jen po souhláskách retných; jinde není tomu příležitosti, poněvadž souhlásky ostatní, které tu přicházely do spojení s následujícím -j, jinak se měnily. –

Srov. § 205 a) i b).

Oboje ᶥa, ᶥá, i které a) z psl. ę, ьja, ьję, i které b) z psl. ja, ję se vyvinulo, má v češtině platnost stejnou a osudy stejné; na př. z psl.

[127]číslo strany tiskupart. a) sъpę a b) sypję jsou v češtině tvary s koncovkami stejnými, nejstarší spa a sypa, pozdější stč. a nč. sa sypě, dial. sṕa a syṕa BartD. 26 (zlin.). Můžeme tedy zde dále k rozdílnému původu těchto hlásek nehleděti a o obojích zároveň jednati.

Tu však je třeba upozorniti dříve, že věc podstatně stejná bývá nazývána dvojím jménem. Na př. v part. sypia spatřujeme dvojhlásku ᶥa, t. j. spojujeme jotaci s následujícím -a, o zlínském pak syṕa praví se, že tu je měkké ṕ, t. j. jotace spojuje se s předcházejícím p-. Jsou tu také rozdíly dialektické: někde jotace v ᶥa, ᶥá zřetelně proniká, jinde jeví se jen jako emný jotový přídech a téměř se ztrácí; na př. v březovském nebožiátko BartD. 44 t. j. nebožᶥátko je psané „zřetelně dvojslabičné“, v dolnobečevském hříbjata t. j. hříbata jest „u výslovnosti rozeznati zcela jasné a zřetelné j ()“ Btch. 441, kdežto v nářečí zlinském stejné hříbata jen „se slabým přídechem jotovým“ zní BartD. 6. Ve výkladech grammatických nelze těmto drobným a mnohdy nedosti jasně postřehnutým rozdílům vždycky hověti, a abychom nechybili, mějme na mysli vždycky celou slabiku pa nebo ṕa atp.; jotace, která tu jest, budiž jasná a zřetelná anebo jen slabý přídech, zajisté náleží slabice, a není nikterak třeba o tom pátrati, náleží-li tu předcházející souhlásce, či následující samohlásce. Výklad genetický musí ovšem vycházeti od dvojhlásky, poněvadž tu původně byla dvojhláska, a co tu později jest, z bývalé dvojhlásky se vyvinulo. –

Jde nyní o to, co se s jotací v ᶥa, ᶥá dále dělo.

a) Za předpokládané ščenᶥata, ščenᶥátko, golúbᶥata, zemᶥan-, Moravᶥan-, part. sypᶥa atp. nalézáme již v nejstarší češtině tvary střídné bez jotace: ščeňata, ščeňátko, holúbata, zeman-, Moravan- atd.; t. j. jotace časem zanikla. Změkčení, jež byla způsobila, ovšem zůstalo. Je to týž zjev, který poznáme při praejotovaném ě = ᶥe: v sing. dat. žea nom. vózněla koncovka ještě ve XIV stol. -ňě = ňe, s jotací tak zřetelnou jako v dat. rybě = -be a nom. ze= -me, ale časem jotace sklesla a vyslovuje se žeňe, vůňe (třeba že se psalo že, vůně); a taktéž vyslovovalo se v době předhistorické ščeňᶥata, zemᶥan-, a v době historické je za to ščeňata, zeman-. A rovněž tak je stč. húsata z předhist. gúsᶥata, holúbata z golúbᶥata, holúbátko z -bᶥátko, part. ťal, vzal, pal z tᶥal, vzᶥal, pᶥal, smál ze sm ál, sg. gen. a pl. nom. koṕá z kopᶥá, zeman- ze zemᶥan-. Moravan- z Moravᶥan- atd.

Že jotace z býv. ᶥa, á zanikla, vysvítá z textů starých na jotaci přísných. Tu psáno na př. ſczenata ŽWittb. 103, 21 t. j. ščeňata, mladatko Kruml. 63ᵇ t. j. mláďátko, dvěma holubatma Hrad. 69ᵃ t. j. holúbatma, newzal ŽWittb. 23, 4, napal lučišče své t. 57, 8, zemani ŽGloss. 104, 12 a ŽWittb, tamt. t. j. zemany (pl. instr.) atd., dokladů je bez čísla; tu všude bylo by zajisté psáno -ia- nebo -ya-, kdyby se bylo říkalo ščeňᶥata, napᶥal,

[128]číslo strany tiskuzemᶥan atp.; ale je tu psáno jen -a- bez praejotace, nebyla tu tedy praejotace ani u výslovnosti; praejotace, která tu zajisté byla v době předcházející, tedy zanikla.

b) Jotace, v češtiné staré z pravidla zaniklá, vyskytuje se pozdějipřece. Jsou totiž texty, vesměs mladší, které v případech sem patřících praejotaci psánu mívají, kde tedy psáno ia nebo ya. Ale nekaždé psané ia, ya znamená dvojhlásku ᶥa nebo ᶥá.

Tu dlužno především eliminovati příklady s ňa, ďa, ťa (a ovšem i s dlouhým ňá atd.). Když v XIV stol. staré u výslovnosti skleslo v ňe, vyvinul se způsob, psáti hlásku ň spřežkou ni nebo ny[12]*Nč. adjekt.němý a dat.zájm. k-němu mají stejně psané slabiky něm-, a také stejně znící = ňem-.V stč. bylo však znění rozdílné: bylo adj.ňěmý (stsl. a psl. nêmъ) a zájm. k-ňemu (stsl. a psl -ňemu). Adjektivum mý psalo se na př. nyemj, zájmeno k-ňemu pak psáno k-nemu. Psaní toto je výmluvné v rukopisích na jotaci přísných t.j. takových, kde se litera y (nebo i) píše jen tam, kde se má známenati hláska i nebo j, v rkpech těch nepíše se y (i) nikdy jako pouhé znaménko změkčovací. Později nastala změna. Jotace, t. j.i v ňěmý = ňᶥemý atp. , sklesla, starší ňěmý změnilo se v mladší ňemý. Změna ta stala se u výslovnosti a psání staré nyemy zůstávalo dále. V tomto pak psaní bylo slyšené ňemý vyjádřeno psaným nyemy, bylo slyšené ň- vyjádřeno spřežkou ny-. — a podle toho pak také dat k-ňemu psán k-nyemu, a vyvinulo se pravidlo, že hláska ň se má psáti spřežkou ny nebo též ni, a že vůbec měkké souhlásky ň-, ď- ť, (později také ž) se mají psáti ny-, ni-, dy-, di- atd*), a rovněž tak vznikl způsob psáti di, dy a ti, ty za hlásky ď a ť; tu pak na př. v psaném ſſtieniatka HusPost. 45ᵇ neznamená se čtení -nᶥá-, nýbrž ňá, jotace tu psaná je jen znaménko grafické, změkčovací.

Při č-, š-, ž-, j-, ř- pak bývá nesnadno rozhodnouti, má-li jotace po těchto hláskách psaná platnost fonetickou = ᶥ-, či je-li pouhým znaménkem změkčovacím. Na př. v EvVíd. psáno poczyatek Jan. 2, 11, poczyatka Mat.12, 45, przyatele Luk. 2, 43 atd. Když se domníváme, že pro hlásky č, ř také písaři EvVíd. mohly stačiti spřežky cz, rz, jako stačily písařům jiným a jako často také jemu stačily, když totiž na jiných místech psal czaſſ Jan. 2, 4 atd., tedy se nám zdá, že tam, kde píše poczyatek, chtěl naznačiti znění dialektické počᶥátek (srov. slc. počiatok = á-), a podobně psaním przyatele (srov. slc. priatel) atd. Když však povážíme, že týž písař píše také geſſczye Jan. 2, 4, aor. rzyeczyechu t. 9, 12 a j. m. ješče, řečechu, že tedy i na místech nepochybných psává czy, rzy za č, ř, tedy uvěříme, že mohl psaním poczyatek, przyatele atp. rozuměti a naznačovati také znění počátek, přátelé atd. Úhrnem, z EvVíd. nelze se o této věci dopátrati ničeho bezpečného, a to platí pokud vím, o všech textech starých, které v případech sem patřících praejotaci psánu mívají. Je možná, že tu praejotace bývala u výslovnosti dialektické a že se říkalo na př. počᶥátek, přᶥátelé atp.; ale ze psaných památek jazyka starého to dosud dokázáno není.

Po l jotace z pravidla vůbec nebývá.

[129]číslo strany tiskuZbývají tedy jen souhlásky retné a retozubné p, b, v, f, m a sykavé s, z, c, po kterých jotace v textech zde míněných psaná má bezpečně také platnost fonetickou. Doklady toho vyskytují se však velice zřídka; na př. pamiatny den List. Poř. z r. 1465 t. j. pamᶥátný, Wawra z Giwian ŠtítHrad. 168ᵃ t. j. z Jivᶥan, obleženým Boleſlawianúm Háj. 396ᵃ.

c) Jotace, v češtině staré zaniklá, vyskytuje se v nč. v některých nářečích. Nářečí, která dvojhlásky ᶥa, ᶥá (psané od dialektologů ja, já, nebo

ia, iá, n. 'a, ´á, ’a, ’á) mají, jsou: doudlebské, na př. zapjal, zapjatej, holoubjata, říbjata, hrabjata Kotsm. 6 m. zapal atd.; – zlinské, na př. hříḃa, hříḃata, hraḃata; part. živa, lova, sṕa, syṕa, vykoṕa, krḿa; ´vadnút; procestva; konoṕa, kúṕa, krḿa, Mlatcovan, Malenovan; stavaja; vedle pata, patro BartD. 6, 16, 20, 23 a 26; pomoravské, na př. 3. pl. toṕá t. 32;

uherskoslovenské spisovné, na př. piatok (psané ia vyslovuj ᶥá), inf. priasť, 3. plur. horia, držia, činia, part. horiac, držiac, činiac, sg. gen. znamenia, pl. dat. paniam, lok. paniach, instr. paniami Hatt. slc.; podřečí uherskoslovenská na Moravě, na př. hrozenkovské pjata, nazpjatek, pjasc (pěst), pjatek, mjaso, mjakký, vjaz, hovjado, svjatý, svjátek, vjadnúc (vadnouti), vjazac (vázati), dzěsjatý, mesjaček, nebožjátko, hrjebja gen. hrjebjaca atd. BartD. 40–42; březovské (po retnicích jen v příkladech některých) nebožiátko, triásť, priásť, siať, hriať, priať, smiať sa, liať t. 44;

dolské, na př. stavat t. 55; – valašské, na př. hříba gen. hříḃate, plur. hříḃata atd., sg. akk. ḿa (mě) t. 72, 3. pl. spá, droḃá, trefá t. 77, vadnu, vadneš atd., 3. plur. trṕá; t. 78; – starojické, na př. ḿá (mě), hříḃa, hołúḃa, do vrḃá, Mořkovjan t. 84, Mořkovaňé, Hodslavaňé t. 88, zaṕať t. 89, 3. pl. barvá, sṕá t. 90; – lašské, na př. ṕasť, ṕata, ṕaď (píď), ṕatro, vaz t. 98, inf. ṕáť t. 97, ṕať n. ṕac t. 125; part. ṕał fem. ṕała t.125 n. ṕoł (z pᶥáł, psl. -ę-) fem. ṕała t. 101; hřiḃa pl. hřiḃata atd. t. 117; ḿa (mě) t. 118; 3. pl. sṕo, roḃo, trefo t. 101 (ze spᶥá atd.); Moravan 98 (z psl. -vjan-); smáť se t. 97 n. sḿať se t. 98, part. sḿoł fem. sḿoła t. 103 (ze smᶥá-, psl. -ьja-); inf. vać, lać, śać t. 98 (váti atd., z -ьja ) sg. gen. z fojstva, bez svědoḿá t. 114; – severoopavské, na př. piakny, miakky, mia (mé), viac (více) t. 134.

Jiné příklady: holubjata, Opavjané, zemjaky Šemb. 51 (vých.-mor.), travěnka uvjadne Suš. 498 atd. Také v češtině spisovné máme příklad v part. pial, piat (n. pjal, pjat), užívaném vedle pal, pat. Příklad ten je poučný. Původně tu bylo pᶥa- (z pę-). Jotace zanikla a tvary starší a dosud obecně známé jsou pal, pat. Ale časem vyskytuje se psaní ṗa-, přiṗał Br Ezech. 17, 7, zṗał ſe t. Dan. 8, 10 a II, ſṗatý t. Dan. 4, 12 a j., a konečně psaní pia- ſpiał Rosa 163 a 185, Dolež. 208, piał Dolež. 113, pial Tham 113, zapial t., pial, ṕal melius quam pal Jg. s. v., přepiali TomP. 3, 398, upiali t. 4, 21, zapiaty Rosa 194, rozpiat Nejedlý3 207, rozepiat TomP.

4, 107 atd. Poučný je ten příklad proto, že ukazuje, kterak se z historického

[130]číslo strany tiskupa- stalo pia-; nemyslím, že by se tu – v západočeském pal, pat – byla dochovala a cítila nějaká měkkost z doby předhistorické, která pak pronikla v jotaci; spíše tu mohla jotace v příbuzném -pětí, napětí atd. k tomu působiti, aby byla praejotace také v piat a pial; zajisté však působil v tomto případě vliv dialektický: na Moravě říkalo se ṕał, ṕat, to přijato do bible Br., a odtud do nč. spisovné.

Podle výkladů předcházejících bylo tedy předhistorické praejotované ᶥa, á, na př. golúbᶥata, Moravᶥan-; pak jotace zanikla a je stč. holúbata, Moravan-; a potom se opět objevuje, dílem v textech pozdějších, zvláště pak v nářečích nynějších, někde zřetelně a rázně, někde více méně oslabena. Otázka: je jotace, kterou zastihujeme v textech pozdějších a nářečích nynějších, dochována z doby staré, předhistorické, či vznikla během času nově? Přímého poučení o tom, totiž poučení ze zřetelných dokladů dialektických až do doby nejstarší sahajících nemáme, a proto hledáme ho jinak. Stč. holúbata mohlo se snad změniti v dial. holúḃata (= -ba-) vlivem jotovaného gen. holúte (= -be-) atd.; ale tím není řečeno, že by se tak bylo stalo skutečně. Jsou však také případy, kde nebylo příbuzného tvaru jotovaného, podle něhož by se z -a- bylo mohlo státi dialektické -a-; bylo ovšem kdysi na př. Moranín vedle Moravan-, ale zaniklo dříve, než se tvary Moravan- objevují. Proto myslím, že jotace v pozdějším a nč. dialektickém Moravan (psaném -van n. -vjan) není analogií nově uvedena, nýbrž že se tu drží od starodávna, od svého počátku; a totéž platí ovšem také o jotaci v dial. hołúbata, máta, do vrbá, desátý, držá atd.; podporou výkladu tomu jest jotace zachovaná ve stejných případech jinde ve slovanštině, na př. hluž. zemjan, Słovjan, žrěbjo pl. žrěbjata, pol. ziemianin, golębię pl. golębięta, žrzebię pl. žrzebięta, rus. žerebja pl. žerebjata atd.

I. V slovenštině spisovné i dialektické jest ᶥá (psané -ia-) také v čiara, pl. gen. čias, od tých čias Erb. čít. 71, šialiť, žial, žiar, žiara, žiarlivý atp.; ščjáva BartD. 40 (hrozenk.), inšiá řeč t. 46 (lhot.) atd.; tedy v čia, šia, žia za náležité čá, šá, žá.

Tutéž jest -ia v pl. nom. chlapovia, mužovia atp. Hatt. 67 a j., pánovja, bratrovja, synovja BartD. 41 (hroz.) atd., z pův. -ьja, srov. Mikl. 3² 291.

Místy je v témže nářečí ᶥa také za ě (ê), na př. mjasto, povjadač, bjalý atp. způsobem polským Pastrn. 44 a 142, toḃa, soḃa BartD. 35 (blatn., m. -bě), teḃa, seḃa t. 38 (velick., též).

2. V témž nářečí je také hláska ä. Dialektologové ji rozmanitě popisují a kladou ji tu za samohlásku jednoduchou, stejnou s něm. ä, tu za dvojhlásku, tu za smíšeninu z iea, tu z ea; srov. Pastrn. 19–21. Je to zajisté hláska, která má v různých krajinách znění různé mezi e a a.

[131]číslo strany tiskuSlc. spisovné ä je střídnice za psl. ę po souhláskách retných v slabikách krátkých. Na př. päta č. pata stsl. pęta, päť č. pět stsl. pęts holúbä č. holoubě psl. -bę, sväzok č. svazek stsl. vęz-, pamäť č. pamět stsl. pamętь.

V slabikách dlouhých je tu ia: piatok č. pátek proti päť, pamiatka č. památka proti pamäť atd. – V nářečích vyskytá se ä také po souhláskách jiných než retných, na př. prädza stsl. pręžda, spräž stsl. sъpręžь, jätriť stsl. jętriti atd., v. Pastrn. 22 a j.

Ale nejen za psl. ę, nýbrž také za pův. samohlásky jiné bývá slc. ä, jak ukazují příklady: čäs stsl. časъ, našä ulicä stsl. –a, kämeň stsl. kamenь, kädiť stsl. kaditi, väža stsl. vêža, sňäh stsl. snêgъ, babä (sing. dat.) stsl. babê, boläsť stsl. bolestь, mäd stsl. medъ, väma č. vymeno, käde stsl. kade atd., v. Pastrn. 21 a sl.

Dialektické ä vyskytuje se také v slovenštině moravské, na př. v bäž m. běž, päc m. pec, šäsc m. šest BartD. 39 (hrozenk.).

Cizí ia, iá.

Cizí jest ia, iá uvnitř slov přejatých krestian (z čehož je později křesťan) a dbel (pozd. ďábel), a v koncovkách Maria (2slab.) atp. Na př. creſtian HomOp. 152ᵃ, creſtianztuo t. j. kresťianstvo (3slab.) Kunh. 148ᵇ, diabel ŽWittb. Hab. 5, dyabel t. 108, 6, diablem HusŠal. 6ᵃ, diábel HusPost. 41ᵃ, díabla Kruml. 181ᵃ, dygabel PassKlem. 127ᵇ, dijabluow ChelčPost. 162ᵃ.

Že i-, y- v těchto spřežkách není pouhým znaménkem měkkosti, nýbrž že znamená hlásku i- (i-) jakožto první člen dvojhlásky ia, iȧ, a že tedy na př. psané stč. dyabel znělo ďbel a nikoli snad ďábel, to se dosvědčuje 1) psaním diabel, dyabel, jež vyskytuje se v rukopisích na jotaci dosti přísných, kde na př. die-, dye- znamená ďě- a nikoli jen ďe-, kde ďá- se píše da- (na př. mladatko t. j. mláďátko Kruml. 63ᵇ), a kde tedy podle vší pravděpodobnosti i psané dia-, dya- dlužno čísti ďiá-; 2) psaním diabel HusPost. 41ᵃ, kde měkkost v ď- označena tečkou a tedy označení dalšího literou -i nepotřebuje; a 3) psaním dygabel PassKlem. 127ᵇ a dijabluow ChelčPost. 162ᵃ, jež zřejmě svědčí pro znění dvojhláskové iá, jako podobné spřežky ije a yiu v inf. gijeſty Štít. ř. 152ᵇ a přěd svú zzmŷrtyiu ApŠ. 333 svědčí pro znění dvojhláskové ie a iú. – Totéž platí stejným právem také o krestian-, psané creſtian HomOp. 152ᵃ a creſtianztuo Kunh. 148ᵇ dlužno tedy čísti kresťian-, nikoli kresťan-. – Později vzniká z toho ovšem znění křesťan- a ďábel, a když mezi klesáním jotace se bylo stalo zvykem, psáti hlásku ť spřežkou ti nebo ty, hlásku ď spřežkou di nebo dy atp. (v. § 114 poznam.), píší se slova tato opět s –ia. na př. krzeſtian Lobk. 177ᵇ, kṙeſtian Hád. 95ᵃ, diabelniky ChelčP. 101ᵃ atd.; ale tu je jen psaní stejné se starým, znění však je rozdílné: staré creſtian v HomOp. 152ᵃ, dyabel Hrad. 25ᵃ atd. vysloviti jest kresťian, ďiábel, kdežto pozdějším psaním

[132]číslo strany tiskukrzeſtian Lobk. 177ᵇ, diabelniky ChelčP. 101ᵃ znění -ťan a ďá- se znamená.

– V koncovkách jako na př. v Maria jest -ia dvojhláskou, když se vyslovuje jednoslabičně, na př. (v 8slabičném verši): Maria jeho matka slova Kat. 56. Vedle toho bývá -ia také dvojslabičné, a tu ovšem dvojhláskou není; na př. (opět verš 8slab.): Azya jest jmenována AlxV. 599.

Toto ia, iá podléhá některým změnám.

1. Především přehlásce: ia, iá přehlasuje se v ě, ie podle téhož pravidla, jaké o přehlásce a, á v ě, ie bylo vyloženo (§ 95 sl.).

Tedy krestian, později křesťan mívalo přehlásku jako zeḿan-zeměné atd., a tvary jeho byly: sg. nom. krestian pozd. křesťan, creſtian HomOp. 152ᵃ věrný krzeſtan Pass. 435; gen. křesťana, krzeſtiana NRada 1282 atd.; vok. křestěne nedoložen; plur. nom. křestěné, kreſtene CisMnich. 98ᵃ, tuž j’ho pohřebli krsezztyene ApŠ. 114, krzeſtyene Pass. 346, Štít. uč. 87ᵃ, Štít. ř. 185ᵃ; gen. křesťan, z krzeſtian Lobk. 177ᵇ; dat. křesťanóm, krzeſtyanom Štít. uč. 63ᵃ; akk. a instr. křesťany, krzeſtyany Štít. uč. 63ᵃ a 86ᵇ; lok. křestěnech, o prvních krzeſtyenech Štít. uč. 72ᵃ, t. 73ᵃ; pravidelné rozdíly mezi křesťan- a křestěn- setřela opět analogie, a to již v době staré: sg. vok. milý krzieſtiane náději máš HusW. 97ᵃ pl. nom. tu bydlé krzeſtane Mand. 38ᵃ, lok. u věrných krzeſtianech HusW. 95ᵇ atd.; nč. je veskrze křesťan-. Ve jménech odvozených křestěnstvo vedle křesťanstvo atp.: krzeſtyenſtwo AlxB. 6, 13, krzeſtanſtwo Pass. 299, creſtianztuo Kunh. 148b, krzieſtanſku wieru ŽWittb. Athan. 225ᵃ atd., může býti -ě- přejato z plur., odvozením od pl. nom. křestěné.

Přehláska v tvarech a odvozeninách substantiva diábel: sg. nom. dbeł; sg. vok. dieble nedoložen, odchylkou: aj dyable pyšný Pass. 321; sg. lok. dieble nedolož.; pl. nom. diebli, dieblé, ať jim dyebly neškodie JiřBrn. 643, dyebly sě sletěchu Marg. 460, odchyl, dyabli počěchu výti Pass. 351, a diable sě nezmeškají HusPost. 216ᵃ, byli sú diablee Pass. tišt. hhiᵇ; pl. lok. diebléch nedolož.; dieblík, dieblíček, diebliczek grillus Veleš., nč. diblík je m. diblík ze staršího dieblík; adj. dieblí, diebelský, w diebley zlosti Hrad. 11ᵃ, dyebelſka moc t. 12ᵃ, o dyebelſka lsti t. 25ᵃ odchyl. dyabelſke ruky Modl. 47ᵃ a j.

Také v koncovce subst. Marie (2slab.) je přehláska z -ia; ale starých dokladů pro 2slab. Marie není, byl tu tedy průběh jiný: bylo Marijě (3slab.), na př. z marigye matky Pass. 415, syn marigie Koř. Mark. 6, 3, s marigy ML. 96ᵃ se dvěma marigema t. 97ᵃ k svátým marigyem t. 121ᵇ atd., a z toho i podle toho jest i nč. Marie (3slab.) a Marie (2slab.).

2. ia, iá v kresťian a ďiábel změnilo se ztrátou jotace v a, á, slova ta zní potom křesťan a ďábel. Kdy se tak stalo, o tom poučují nás doklady. Staré kresťian- jest ve dvou nejstarších dokladech tohoto kmene, creſtian HomOp. 152ᵃ a creſtianztuo Kunh. 148ᵇ; všecky ostatní doklady

[133]číslo strany tiskujsou z doby pozdější a jsou bez jotace, křesťan-: krzeſtan Pass. 365, krzeſtanom Modl. 92ᵃ atd. V ďiábel drží se jotace – podle dokladů dygabel PassKlem. 127ᵇ, diábel HusPost. 41ᵃ, ḋiáblem HusŠal. 6ᵃ, díabla Kruml. 181ᵃ, dijabluow ChelčP. 162ᵃ – mnohem déle, jakož vůbec v slabikách dlouhých také jinde déle zůstává než v krátkých (říkalo se již hřešiti a ještě hřiech atp.); ale vedle toho jsou již na konci XIV a na zač. XV stol. příklady bez jotace: tisíc dablow PassKlem. 126ᵇ ḋábel HusOrth. 178, ḋabel Kruml. lᵇ.

3. Koncovka přejatých substantiv -ia je změněna v č. –í.Na př. z Maria jest Maří, svatá marzy Pass. 397 atd.; a rovněž tak Samaří ze Samaria, vzata jest Samaří Br. 4. Reg. 18, 10; atp. Změna tato mohla by se vykládati přehláskou a zúžením: ia-ie-í; ale vadí tu ta okolnost, že pro -ie není dokladu ani v té době, kdy se ještě nezužovalo, vždycky jest nom. Maří a nikdy Mařie; není tu tedy změna hlásková, nýbrž na místo -ia dostalo se tím, že slova tato se přijala do skloňovacího vzoru paní, do něhož právem také patřila; ve vzoru tom je sg. nom. z pravidla (z býv. -ьji), paní atp., a toto dostala také tato substantiva za cizí -ia.

aj, ej

Ve dvojhláskách těchto bývá člen první většinou krátký, na př. v impt. stč. volaj, nč. volej; někdy dlouhý, na př. v háj, stč. sg. dat. lok. fem. téj, dobréj.

Dvojhláskami jsou jen téžeslabičné aj, ej, na př. volaj, volaj-te, volej, volej-te, háj, téj, – nikoli různoslabičné -a-j-, -e-j-, na př. vola-jí, há-jiti, ne-jeden.

V textech starších píší se dvojhlásky tyto spřežkami ay, a i, ey, ei, na př. nayprwnye Krist. 34ᵇ, naipoſlednie ŽKlem. Deut. 29, na horách tweych Pror. 65ᵇ, na hoře wyſokey t. 42ᵇ, gei (sg. akk. masc.) Pass. 380,

– někdy s označením délky, na př. na wſſelykeey huořě ſwateey Pror. 9ᵃ,

– později s -g a -j, na př. Stregcz Háj. 317ᵇ, prodag domu Br. Lev. 25, 32, geg Nudož. 36ᵃ nč. kraj, jej, zřídka s -i, heitmani TomŽ. 31 a j.

Psaní ey a eg drží se archaisticky v příjmeních Veyr, Matiegka atp.

Dvojhlásky tyto jsou dílem původní, dílem podružné.

Dvojhláska aj, áj je původní, kde také jiné jazyky slovanské mají aj nebo kde z etymologického a + j n. a + i se vyvinulo. Na př. v tajný, -stajný, hajný, vajce, krajčí, kraj, prodaj, háj, ráj; v impt. volaj, volajte atp.; v adj. veždajší, tehdajší, včerajší atp.; v superl. naj-, najlépe atd.; v zajtra ze za-j(u)tra.

Naproti tomu jest aj podružné ve střídě za ý, na př. v pajcha vznikl. z pýcha, dobraj z dobrý (srov. § 217), – v mlajší vzniklém z mlazší atp.,

– a v slovích přejatých, na př. hajtman, kajkléř, glajt atd.

[134]číslo strany tiskuRovněž tak je dvojhláska ej, éj dílem původní, na př. v nejsem, nejdu, vejdu (z psl. vъjьd-), sejmu atp., –dílem podružná, když vznikla zpátečnou přehláskou z aj, na př. dej z daj, ob. nejvejš z najvajš (srov. § násl.), nebo klesnutím jotace z ěj, na př. nč. sázej ze stč. sȧzěj, nč. zloďej (psané zloděj) ze stč. zloděj (vysl. zloďěj). –

Z aj, ej odsouvá se -j v některých případech a dialekticky; o tom v. § 455.

Všeliká dvojhláska aj změnila se během času v nč. ej.

a) Po souhlásce měkké změnilo se aj v ěj přehláskou postupnou (v. § 99), a z ěj stalo se dále ej (sklesnutím jotace); na př. snášaj-stč. snášěj – nč. snášej.

b) Po souhlásce tvrdé změnilo se aj přímo v ej. Na př. za stč. vajce je nč. vejce, a rovněž tak změnilo se stč. volaj ve volej, volajte ve volejte, tehdajší v tehdejší, najlépe v nejlépe, zajtra v zejtra, pajcha v pejcha, hajtman v hejtman, dial. doudl. lajc (lavice) v lejc Kotsm. 7, mlajší v mlejší t. Změnu tuto nazýváme přehláskou zpátečnou. Je to vlastně spodobení, způsobené mechanikou řeči; na přechodu mezi a- a -j(i) jsou mluvidla v tom nastrojení, za jakého se článkuje e; zaznívá tu tedy mimovolné e, aj-aej; toto mimovolné e šíří se víc a více, až ovládne místo a.

V některých případech podobá se změna tato ku přehlásce postupné, na př. v impt. vołaj-vołej a púščaj-púščěj; ale rozdíl je tu přece několikerý: 1) v přehlásce postupné je před -aj souhláska měkká, ve zpátečné tvrdá, púščaj-vołaj; 2) v přehlásce postupné mění se aj v ěj, ve zpátečné v ej, púščěj-vołej; 3) přehláska postupná vykonala se ve stol. XII, zpátečná v době mnohem pozdější.

Nejstarší doklady pro ej z aj jsou, pokud vím, ze skl. stol. XIV: ſtaroſta vrzyednykowey Pror. 109ᵃ, na horách tweych t. 65ᵇ, weywody (praes.) Vít. 11ᵃ, zawytey rok peremptorius terminus Lún. ks. z r. 1397, Maley non comparuit t.; v stol. XV jich přibývá, na př. cztwrtey diel Lún. ks. z r. 1403, beyti t., Johannes Czelney t. z r. 1409, neznamey kraj BrigF. 14, kterakey konec Mill. 40ᵃ, k druheym Otc. 102ᵃ, neyſſpieſs t. 75ᵇ atd., ale přece bývá valnou většinou a pravidlem aj; v stol. XVI pak množí se ej víc a více

– u Hájka 1541 je ještě častěji ay než ey, v herbáři Thad. Hájka 1562 je v superl. vždycky naj- a rovněž tak v impt. vždycky -aj, jinde pak jenom velmi zřídka ej, a ve Veleslavínově Kalendáři 1578 je v superlativech převahou naj-, jinde aj i ej –; a teprv od stol. XVII jest ej pravidlem jako v nč.

Co do místa zasáhla přehláska tato celé Čechy a Moravy pruh západní a střední; srov. mor. dej, počkej, nejlepší BartD. 29 (pomor.), zavołej, nejlepší, grejcar t. 53 (dolsk.), nejlepší, zavołej i zavołaj t. 99 (lašsk.); dol.-beč. dé, déme, déte, nélepší Btch. 414 přepokládá též starší

[135]číslo strany tiskupřehlasované -ej- atd. Na Slovensku přehláska tato jenom místy se vyskytuje, Hatt. mluv. str. 11, na př. zagejduj gejdošku Koll. Zpěv. 2, 8 vedle gajdoval z gajdami t. 79.

Přehlásce aj-ej nepodlehla 1) interj. aj (nč. ej není přehláskou z aj, nýbrž aj a ej bylo již v stč. vedle sebe); interjekce liší se od jiných druhů slov, tím jsou osamoceny a namnoze také chráněny ode změn hláskových, které jinde zavládají. Dále nepodlehla té změně 2) koncovka -aj v dial. tvarech 3. os. množ. (oni) volaj´(m. volají) atp.; obecné tyto tvary vznikly, když pravidlo o přehlásce aj-ej bylo již prošlo. A ovšem nepodléhá této změně 3) různoslabiċné -a-j- a jest tedy vedle přehlasovaného vejce nepřehlasované va-jec (pl. gen.), va-ječný, jest vola-jí vedle volej, volej-te, ta-jiti v. tej-ný atd.

Naproti tomu pravidlo jinde tou měrou proniká, že se i v složení -a + j- jeví, na př. v na-jdu přehl. nejdu : o tom kdo by chtěl sobě přečísti šíře neyde in Vitis sanctorum Pref. 40, o čemž doleji neydeſſ t. 43, že ty dvě galle tam neydem t. 74, to se v knihách neyde Puch. 46ᵃ, (jablka) plná popela neydeſs t. 45ᵃ, jak se v této knize negde Štelc. Jg. (s. v. nejde) Tu však evidence etymologická nutkala k tomu a dosáhla toho, že se přehláska zase zrušila.

Také lajk (jednoslab.), vzniklé synizesí z dvojslab. la-ik, podlehlo této přehlásce, leyk Blah. 8. Nč. dvojslab. laik je slovo nově přejaté.

Jinde způsobeno zrušení této přehlásky tvary příbuznými, které měly aj po právu. Na př. bylo stč. tajný přehl. tejný: tegné ſchůze VelKal. 104 (vedle tagne wěcy t. 239), posla teyneho Solf. 5, o tegnych písmách Froz. 12 atd.; ale vlivem tvarů ta-jiti, ta-jemný atp. přehláska zrušena a je zase tajný. Bylo hajný přehl. hejný, a vlivem slov háj, hájiti atp. je zase hajný. Byly stč. impt. kaj, kajme, kajte atp., přehl. kej, kejme, kejte, na př. key Pelzel 88, kejme se toho Proch. Jg., protož se kejte Pam. 3, 168, na pravdu neleyte Prostop. 13ᵃ atp.; ale byly vedle toho tvary právem nepřehlasované ka-ji, ka-ješ atd., a vlivem jejich zrušeno kej atd. a je zase nč. kaj se, kajte se, nelajte atd. K slovesům zráti a hráti jsou imperativy nč. zraj, hraj ku praesentu zra-ji, hra-ji, jehož -a-j- přehlásku ruší anebo jí ani nedopouští, a zrej, hrej ku praes. zrám, hrám, v němž takového dvojhlásce aj příznivého podnětu není. K nom. prodej byl gen. náležitý proda-je; z obého vzniklo analogií prodej gen. prodeje a prodaj gen. prodaje, a toto oboje bylo v užívání ještě v době nedávné, Jg. má doklady toho z usu. Podobně výdej gen. výda-je; zde drží se aj většinou dosud. Adj. prodejný i prodajný, ale jen vydajný, podajný atd.

Pro subst. kraj přehlasované v krej nemáme dokladu; ale přes to je možná, že bylo krej a že se zrušilo tvary příbuznými gen. kra-je atd.

Také pro přehlásku dlouhého áj v háj, ráj ap. není dokladu. –

[136]číslo strany tiskuDialekticky mění se ej v ėj, kdež ė znamená hlásku mezi e a i. Děje se tak vlivem následujícího -j, assimilací. Assimilace je místy té míry, že ėj zní téměř nebo docela jako ij (yj), í (ý). Tak zejména v nář. mor. dolském zní ej v zavołej, neutrácej, nejlepší atd. „mezi ej a ijBartD. 52; tutéž transkribováno ėj v slabikách tvrdých literou ý, v měkkých literou í: z tý bíłý husi, dý mně grýcar, nezývý, pomáhý Pámbů, podívý sa, zavołý, zazpívýte, nýlepší, nýpěkníši, teplíši, złodí (zloděj) t. 51 a 53.

V Čechách je to známo v nářečí chodském. Tu zní vėjce, nėjsem, vėjdu, vėjmeno skoro jako vyjce, nyjsem, vyjdu, vyjmeno, rovnėj (impt. a adjekt. m. rovný) skoro jako rovnyj, a rovněž tak impt. dėj, dělėj atd., adj. stejný ob. stejnej zní stėjněj, superl. nėjstėjňėjší skoro jako nyjstyjňijší; impt. svážėj jako svážij, nehurážėj jako nehurážij, a klėj, klėjte jako klí, klíte, a rovněž tak sėj-sí, sėjte-síte, přėj-pří, přėjte-příte atp., odtud pak jest -i- také v různoslabičném -e-j- v praes. klije, sije atp. za ob. kleje, seje atd., chod. 35. Tvrdí se, že chodské ėj zní úplně jako yj, ale při bedlivém poslouchání zdálo se mi přece, že znění ėj, jest jiné, než které rozumíme psaným yj; nesmíme se másti tím, že chodské dėj a kryj má dvojhlásku znění zcela stejného, neboť chodské kryj není původní, nýbrž z ob. krej, přešlého v krėj, a dvojhláska v chod. dėj a krėj psaném kryj musí zníti stejně, poněvadž je skutečně stejná. Jinde myslím, že stejnost ėj-yj není úplná, ale rozdíl jest ovšem velmi malý. Čisté ej má chodština v dial. tejď, (teď), sejď (seď) chod. 35; a od toho liší se znění ėj velmi značně.

Změnu takovou nalézáme také v některých textech starých. Na př. v AlxV. je ve sklonění vzorů ta, dobrá pravidelný rozdíl mezi sing. gen. té, dobré a dat. lok. téj, dobréj. Za téj, dobréj bývá tu častěji také tý, dobrý. Úžením, jako je v nč. dobré ob. dobrý atd., změny té vykládati nelze, poněvadž úžení v AlxV. ještě neproniká a na př. nikdy sing. gen. fem. tý, dobrý (m. té, dobré) se nevyskytuje. Zbývá tu tedy jen výklad, že -éj se změnilo v –ė´j a toto v (n. ). Doklady z AlxV.: w ty ſtranye 613, w ty rotě 1637, na 'ny ſtranye 2289, na gedny horzye 681, při gedny horzye 1291, y wgedny čsti 1960, ſwy hospodě 445, na ſwy hlavě 894, k rzyeczky zemi 314, ktery (bohyni) 748, kazdy ranye 1464, (k) kazdy sěči 1671, w zemy rzyeczky 69, ve čsti ſweczky 70, w taky mysli 458, w hedbawny vlně 1236, po lewy ſtranye 1663. Mnohé takové doklady jsou také jinde na př. na hoře ſwaty Hod. 22ᵇ, po maly chvíli t. 40ᵃ, my duši t. 76ᵇ, ſwy duši t. 66ᵇ, k ſwy milosti t. 87ᵃ, w ſwy kráse t. 44ᵃ, po ſwy vóli t. 66ᵇ a j. (často v Hod.), k ſwy matcě ML. 118ᵇ, na ſkrowny potřebě BrigF. 118, w kteryzto oboře Mill. 49ᵇ atd.

O změně e-ė mimo ej v. § 132.

[137]číslo strany tiskuZa ej bývá aj

Příklady změny této vyskytují se v době přehlásky aj-ej V době té říkalo se vajce způsobem starým a vejce způsobem novým, a duplikátů takových s aj a ej bylo bez počtu. Tu pak, kdy vedle správného vejce bylo vajce rovněž správné a kdy takových příkladů stejných s ej a aj jest veliká síla, vzniká mínění, že ke každému slovu s ej může býti duplikát s aj, a vzniká aj také k původnímu ej (nebo ěj), vzniká k vejdu novotvar vajdu atd. Na př. když tam waydeſs Lobk. 104ᵇ wayda mezi ně Háj. 109ᵇ, wayducze Hod. 52ᵃ, ajd- m. náležitého vejd-; odaydeme Háj. 365ᵃ, odaydietež t. 49ᵇ, odajd- m. odejd-; jakž jej slunce obayde Háj. herb. 15ᵃ, obajde m. obejde; ſayde s tebe všěckna nečistota Chir. 187ᵇ, (zlitina) ſayde doluov t. 310ᵃ, ſaydut doluov všěckny piehy t. 309. sajd- m. sejd-; třikrát ſegde a zase wzagde Háj. 14ᵃ, vzajd- m. vzejd-; (ten nápoj) odaymet každú žieznivost Chir. 65ᵃ, odajme m. odejme; ſaymy s ňeho ty lupiny t. 188ᵇ, sajmi m. sejmi; vaygmie boží GestMus. 46ᵇ, vajmě m. vejmě; wayhrze Hrab. 201ᵃ, 441ᵃ, wayhrach t. 55ᵃ, 246ᵃ, 336ᵇ 391ᵇ, 441ᵇ a j., vajhr- m. vejhr-; nayſem žádostiv Háj. 73ᵃ, nayſy Hrub. 272ᵇ, které (ženy) nayſſu po porodu dobře vyčišťeny Chir. 326ᵇ, nayſau Háj. 156ᵃ, najs- m. nejs-; ty (skořepiny) ztluc na prach a proſay čistě Chir. 39ᵃ, zetřiž to spolu dobřě a proſſay čistě t. 171ᵃ, (piesek) ztluc a proſſav Chir. 27lᵇ prosaj m. prosej stč. prosěj; przywoday ſie dobřě t. 296ᵇ, přivoďaj m. přioďej (přioděj); na tay cestě Hug. 44ᵇ, taj m. téj, dána ta kopa Uhliko way a Kláře sestrám KolB. 1520; do rayſtr Háj. 448ᵃ, v rajstřích Tovač. 17ᵃ, rajstr- m. rejstr- (z lat. registr-); turnaj m. turnej. Když přehláska aj-ej pronikla, přestaly ovšem také tyto novotvary s aj m. vlastního ej.

Poznam. Proměny tohoto druhu v dějinách jazyka českého častěji se vyskytují: kdykoli se děje v míře rozsáhlejší nějaká změna, kterou se starší A mění v novější B, skoro vždy nalézáme doklady, že v době přechodní, kdy staré A a nové B vedle sebe jsou, také k původnímu B' se přidělává domněle starší A. Příčinou novotvarům A‘ je zajisté analogie. Nazývám ji v těchto případech zvratnou, poněvadž působí směrem chronologicky i meritorně zvratným, zvracujícím. V Listech filol. 1874, 50 uvedl jsem některé její způsoby a účinky. Tehdáž domníval jsem se, že je to analogie jenom pisecká, jen v slovích napsaných provedená, že se psalo vajdu (waydu), ale vyslovovalo vejdu; avšak další zkušeností poučil jsem se, že z toho, co zvratné analogického nalézáme v písmě, bývalo mnoho – třeba že ne všecko – také v řeči mluvené. Srov. co o té věci pověděno také doleji, zvláště v . Zde budiž ještě připomenuto, že zvratná analogie své činnosti nestavila, ani když způsobovala nezřetelnost nebo dokonce dvojsmysl. Na př. ok. r. 1400 a potom říkalo se pýcha a pajcha, a podle toho také výdu (= vyjdu) a vajdu, dušě wayducz z těla

[138]číslo strany tiskuVít. 34ᵇ, a touž dobou říkalo se i vajdu m. ve-jdu, wayducze Hod. 52ᵃ, když tam waydeſs Lobk. 104ᵇ; bylo tedy stejnou dobou vajdu = exibo (nč. vyjdu) a = introibo (nč. vejdu).

Za aj, ej býváý.

Touž analogií zvratnou, o které právě byla řeč, vyvinulo se také ý za náležité aj, ej: v jisté době (již ve XIV a až do sklonku XVI stol.) říká se způsobem starším starý mlýn atp., a vedle toho také způsobem novějším staraj mlajn atd., a dále (od sklonku XIV dosud) také způsobem ještě novějším starej mlejn atd., v. § 217; a podle toho přidělává se domněle starší ý v některých příkladech také k takovému aj a ej, které nevzniklo z ý. Příklady takové jsou:

impt. -ý, -ýte místo -aj, -ajte; na př. nedawy m. nedávaj ŽWittb. 26, 12, nedý m. nedaj v Pass. tištěném v leg. o rytířích verš 272 a 311; nechyž pomyslí Lomn. Jg., nechyžť zanechá Ješ. Jg., t. j. nechý m. nechej; poſluchite JiřBrn. 1, poſluchyte t. 60, t. j. poslúchýte m. poslúchajte; říkalo se dobraj, dobrej a vedle toho způsobem starším také dobrý, z toho vznikalo domnění, že za aj, ej také jindy a vůbec může bývati ý, a podle toho domnění utvořeno k imperativu náležitému daj, dej atp. také mylné dý atd.; –

prý místo praj, prej: tvary slovesa praviti, praes. (já) pravi, (on) praví, (oni) pravie zúž. praví, aor. (on) pravi vkládaly se do vět nespojitě t. j. bez větoslovného vlivu na ostatek věty, podobně jako nč. vkládáme trvám, myslím (na př. bude trvám pršeti, bude myslím pršeti atp.); nespojité tyto vložky klesaly v povědomí mluvících, ztrácel se z nich význam slovesný a dával se jim význam adverbialní, klesaly v adverbia; v toiu pak stavu skleslém podléhaly změnám hláskovým mimořádným, zejména praví n. prąvi změněno v praj (v. § 353), toto dále přehláskou v prej, a k tomuto pak přiděláno i domněle starší prý; – doklady k tomu: praví, pravi, na př.: „I pověděl stařec ještě jiné podobenství. Milovníci, prawj, světa tohoto jsou podobni jednomu, jenž měl tři přítele. . .“ Barl. 1, 24; praj, na př. „Neb die David: nenie kto by dobře učinil, uon usque ad unum, ba, pray, nenie až do jednoho“ HusW. 90ᵇ; Confitentur se nosse deum, factis autem negant, vyznávají pray, by znali boha a skutky zapierají t. 96ᵃ; ta virtus jest láska, jenž pray jako střecha přikrývá ten dóm t. 95ᵇ; pray Jel. Jg.; prej, na př. že je prey řídí duch svatý Prostopr. 19ᵃ; „ďábel takovau odpovéd dával těm, kteří ho zaklínali: z toho, prey, těla nepůjdu“ Lomn. Kup. 43ᵇ; prý, na př. „odkavad svátý apoštol Pavel: Na díle, prý, známe, na díle prorokujeme“ Barl. 1, 29; „zlí duchové vrátili se domů. Nemohli sme, prý, na ten kříž umučeného Krista hleděti“ t. 2, 17; Herodesa pry mučil, Všehrd rkp. z r. 1517 1. 194ᵃ, prij v rkp. z r. 1600 1. 199ᵇ (místo

[139]číslo strany tiskustejné); tehdy nazval Jakob jméno místa Fanuel, neb sem, pry, viděł Boha Br. Gen. 32, 30 (vocavit nomen loci Phanuel, dicens: Vidi Deum); –

lýno m. lajno, lejno, stsl. lajno atd.; na př. lyno SlovKlem. 82ᵃ, lyny zmazán t., wlaſtowiczim lynem Lit. Tob. 2 (obs.); –

hranostý m. -staj, -stej, pol. gronostaj atd., hranoſty Lact. 287d; – utrých, nč. spisovné za starší utrajch, utrejch z němč., střhněm. hütte-rouch (vlastně saze, které se v tavírnách usazují a jsou jedovaté); podobně ošlých a ošlejch ze střhněm. aschlouch ; –

slova přejatá s náležitým aj, ej, ale změněným pak v ý; na př. -štajn, -štejn, -štýn, Karlſſtayn VelKal. 152, z Waldſſtayna t. 181, Potštain TomP. 4, 287, od Karlſſteyna VelKal. 323, z Waldſſteyna t. 172 atd., nč. Us. spisovný Potštýn atd.; – Vajmar, Vejmar w Waymarce VelKal. 119, w Weymarce t. 65, nč. Us. spis. Výmar; – Švajcar, Švejcar, Sſwaycaruow VelKal. 5, Sſweycaři t. 64, nč. Us. spis. Švýcar, knejp, z němč., střhněm. knîf, knîp, nhněm. Kneif, zlin. knýp BartD. 10; – fraj-, frej-, frý-, na př. frajmark, frejmark dial. frýmarčiti; – sem ovšem nepatří ý, které je za cizí i a doloženo již v textech starých, na př. stč. Rýn je ze stněm. Rîn, nikoli zvratnou analogií z pozdějšího Rajn a Rejn.

e, é.

Krátké e píše se literou e.

Dlouhé é píše se v textech starších dílem bez označení délky touž literou e, na př. czeſkeho m. českého Hrad. 25ᵇ, – dílem s délkou označenou, a to spřežkami ee, ee, na př. zlee slovo AlxBM. 4, 4, do wezzelee Jid. 151, zelee warzenee Pass. 625, ſweemu Háj. 236ᵃ, gmeeno Ben. Gen.

21, 33, – nebo literou ě, na př. o giněm Pil. d, – nebo literou é, na př. ſmylné milosti Štít. uč. 70ᵇ, podlé list. z r. 1395 atd.; litera é, doložená poprvé v Štít. uč., přijata jest do pravopisu Husova a bratrského a ujala se pak všeobecně.

V nářečích moravských rozeznávají e čtvera znění: e stejné s českým; druhé e hanácké za i, na př. ževot m. život atp., při němž ústa o poznání více se otevrou, než při obyčejném e; třetí e hanácké za y, na př. rebe m. ryby atp., vyslovuje se „plnými ústy“, chýlí se k o, ale nezní přece jako něm. ö; a čtvrté podobné k ä, na př. čäło, žäna, šäsc (lašsk., hrozenk. a j.). Srov. Neoral 3 a BartD. 98, 39, 52.

e, éje střídnicí:

1. Za psl. e, na př. nesete psl. nesete, sg. vok. bože psl. bože atd. Toto e nazýváme původním.

2. Za psl. ь, na př. den psl. dьnь, čest psl. čьstь.

3. Za psl. ъ, na př. sen psl. sъnъ, sg. instr. bratrem psl. bratrъmь.

[140]číslo strany tiskuV střídnicích těchto bylo e dvoje: a) e vzniklé z ъ bylo kvality jiné, než b) e vzniklé z ь a e původní. Ono bylo široké (temné), toto úzké (jasné). Rozdílnost tato vysvětluje se z rozdílného původu, a jeví se také v účincích těchto hlásek:

a) e původní a e vzniklé z ь mají moc přehlasovací, e pak vzniklé z ъ moci té nemá, jak ukazují příklady čas vok. čěse, třasu-třěseš, táhnu-tiehneš, kuřat- pl. lok. stč. kuřětech (stsl. kurętьchъ), zeman- pl. lok. zeměnech (*zemjanьchъ), stsl. jagnьcь- stč. jěhnec atd., a naproti tomu čas- sg. instr. časem (*časъmь) atd.;

b) e původní a e vzniklé z ь měkčí také r v ř, e pak vzniklé z ъ moci měkčící nemá, jak opět ukazují příklady bratr sg. vok. bratře, mrumřeš, starý-stařec (stsl. stacь) atd., a naproti tomu bratr sg. instr. bratrem (*bratmь) atd.

Z toho zároveň vyplývá, že rozdíl mezi tímto dvojím e byl ve výslovnosti staročeské zřetelný ještě v stol. XII a XIII (do té doby připadá přehláska a-ě a vznik ř). Na pohled svědčí tomu také pro dobu pozdější doklady sg. instr. -om, -oͤm místo -em: zamútiv sywotoͤm LMar. 5, s svým zkotoͤm t. 6, před ſwyetom ŽWittb. Athan. 226ᵃ, pějte hlaſſom t. 97, 5, před Eleazarem popom Ol. Num. 27, 22, pomsti mne nad mým protiwnikom Koř. Luk. 18, 3, kterým czzinom Kruml. 157ᵃ; ale v dokladech z LMar. jest -oͤm omylem vydavatelovým za rukopisné -eem, a v ostatních jsou bezpochyby omyly pisecké, jako nad ložom Ol. (ČČM. 1864, 171).

4. Za cizí i, na př. křesťan lat. christianus. –

V české době historické vzniká e, é ještě také z hlásek jiných a způsobem jiným, na př. za stč. cěsta, cievka, tobú, básn je pozdější cesta, cévka, tebú, báseň atd.; o tom zde jinde na svých místech je řeč.

O dlouhém é viz ještě § následující. –

Dlouhé é vzniká:

a) Z krátkého e dloužením fonetickým. Na př. beru-béřeš, kámen-kamének atd.; –

b) Stahováním (srov. § 477). Tu vzniká é:

z oje (s přízvukem na ), na př. sing. nom. akk. neutr. mé, tvé, své, dvé, tré, obé, dobré psl. moje atd.;

z ojê, na př. sg. gen. fem. té z *tojê, a plur. akk. masc. a nom. akk. fem. mé, tvé, své z *mojê atd. (stsl. má v těchto tvarech -oję, ale pro češt. pol. a rušt. dlužno předpokládati -ojê, srov. § 51); –

z yjê, na př. sg. gen. fem. a plur. nom. akk. fein. a akk. masc. dobré, z *dobryjê (opět -yjê proti stsl. -yję, v. § týž).

Tudy vzniklé é je tvrdé a neměkčí, na př. dob, małé, veliatd.

[141]číslo strany tiskuc) Několikrát vyskytuje se v stč. zdlouženo začátečné e- po předložkách z-, v-. Mám tyto doklady: z eelamiczka svD. 11, z eegipta ŽKap. 79, 9, w eegyptye Pror. 16ᵇ, we Egyptie Lit. 2. Mach. 1, 10, ze Egipta t. 5, 11. Srov. změny podobné při a-, o-, u- v § 94, c) a j.

é se úží v í.

Na př. stč. řéci nč. říci, lémec-límec, kamének-kamínek.

Úžením nazýváme tuto změnu, poněvadž í je samohláska užší než é, t. j. při í je průlina v ústech užší než při é.

Změně té podléhá é v slabikách mékkých, na př. řéci-říci, hňésti-hnísti atd., – i neměkkých, na př. péci- ob. píct, kamének-kamínek atd. Po souhláskách tvrdých píše se ý m. í, na př. suchý stýblo, okýnko, stehýnko, dýlka atp., poněvadž by psaní dílem povaze českého pravopisu odporovalo (na př. v suchí, onko atp. bylo by měkké í po souhláskách tvrdých), dílem k výslovnosti měkké svádělo (psané stíblo čtlo by se sťíblo atd.).

Rozumí se dále samo sebou, že změně té podléhá é všeliké, které čeština v té době má, když úžení proniká; tedy nejen ė původní, jako na př. v řéci říci, nýbrž i každé jiné, na př. vajéčko-vajíčko (*vajьčьko, é z ь), nařékati Háj. 364ᵃ– naříkati (stč. nařiekati, é sklesnutím jotace z ie), křidélko-křidýlko (křídlo stsl. krilo, é vložené) atd.

Příčinou zužování je délka. Neboť vyskytuje se jenom v slabikách dlouhých a nikoli v krátkých; v slabikách dlouhých vyskytuje se ve svých mezích pravidelně, na př. v češtině obecné je zúženo dlouhé é každé; v slovích příbuzných tu bývá, tu nebývá, podle rozdílné kvantity, na př. v inf. řéci-říci je slabika první dlouhá a proto zúžena, v řekl krátká a nezúžena, v dial. chod. je steblo, nest, pect krátké a proto nezúženo, v češtině obecné stýblo, nýst, píct dlouhé a zúženo.

V textech starých jsou doklady pro úžení é-í již ze stol. XIV: w dwoyduchim in diploide ŽWittb. 49, 14, navrať sliby twy t. 49, 14; ale tu i ve stol. XV jest jich pořídku, a teprve v XVI stol. rozmnožují se tak, že dosahují té míry, ve které se tato změna jeví v nč. jazyku spisovném. Čteme na př. dwa wyedenſki HusW. 19ᵇ, welikiho m. velikého Mill. 30ᵃ; chudyho ChelčP. 144ᵃ, vſwyho ſtolu t. 168ᵃ, zřídka v ChelčP.; mýnie (nč. méně) Háj. 70ᵃ, wzdýlij t. 29ᵃ, se třmi dýkami t. 330ᵃ (stč. déka), Slijzſka knižata t. 45ᵃ, wčijra t. 379ᵃ, dluhy zdraví t. 124ᵇ, wyſoky Mayto t. 469ᵃ, cely leto t. 246ᵇ, prawy ruky palec t. 19ᵇ, na wyſoky hoře t. 4ᵃ, zjevily se nieyaky ryby t. 340ᵃ, takowy užitky t. 85ᵇ, knížeti Opawſkymu t. 262ᵇ, po niekterym času t. 51ᵃ, po Swatym Petru t. 394ᵇ atd.; nýſti Puch. 213ᵇ na dýl t. 150ᵃ atd.; yadýrko Háj. herb. (1562), mijſtýčko t. 246ᵃ, miſtijčko t. 345ᵇ, na prkýnkách t. 87ᵃ, (vezmi) rýwu t. 383ᵇ, rý-

[142]číslo strany tiskuwowij t.155ᵇ, Semýnko t. 328ᵇ, nowý yablka t. 69ᵃ, lněnýho semene t. 96ᵃ, w mléce mandlowým t. 87ᵃ; tři wobrucže zelezny KolCC. 72ᵇ (1568); u Studýnky VelKal. (1578) 146, města Bělý dobyli t. 298, Matky Božij Sněžný t. 74; z dýlj Br. Deut. 3, 11 a zdélj t. Ex. 30, 2, myſſljnka t. Isa. 29, 16 a myſſlénky t. Isa. 16, 6, přeljwám t. Jer. 48, 11a wyléwali t. Ezech. 16, 18, zemdljwá t. Jer. 38, 4 a zemdléwá t. Isa. 40, 28 atd., v bibli Br. velmi často nezúž. é vedle zúž. í, a nikdy zúžení ve sklonění vzoru dobrý: gen dobrého, nikdy dobrýho, atd.; Nudož. (1603) 30ᵃ potvrzuje, že vedle dobré víno, dobrého vína atd. také se říká dobrý víno, dobrýho vína atd.

V textech starých je místo i zúženého z é psáno někdy ie, ye, na př. dušě ſwye (sg. gen.) Brig. 95ᵃ, myeho otczye VstúpDrk. 54, otczye ſwyeho t. 57; písaři stol. XIV – poč. XVI, kteří jazyka dobře neznali a způsobem jak se jim zdálo starožitnějším psáti se snažili, psávali ie, ye místo náležitého í (na př. syn bozye m. boží ML. 31ᵇ, pieſmo m. písmo Otc. 2ᵇ, srov. § 170), a psali tak někdy také í zúžené z é.

Od stol. XVII jest zúžení é-í téměř všude tam, kde je má i nynější jazyk spisovný. Jenom v tom je rozdíl trochu patrný, že měkké -lé (m. lie) zůstává v koncovkách nezúženo, na př. sg. nom. akk. gen. obi, 3. pl. chvá, part. chvác atp.; zúžení toto dokonává se v stol. XVIII. –

V jazyku nynějším, a to především v nářečí spisovném, jest é zúženo v í všude v slabikách měkkých, na př. říci, hnísti, vajíčko. Jenom slabika zachovává nezúžené v koncovce pl. nom. kazatelé atp. vždycky, poněvadž ve výslovnosti obecné toto se zkrátilo (naši přátele Us.), a v slabikách kořenných skoro vždycky, na př. mléko, lék, naléhati, ohlédati atd., ale ohlížeti se (odchyl. m. -hlézeti), líska (stč. lésa, v jaz. spisovném zřídka se vyskytující). V slabikách neměkkých drží se é, na př. stéblo, délka, okénko, kamének, dobré, dobrého atd.; někdy tu bývá zúženina í (psána í neb ý) vedle é, ale to dopouští se jen v slabikách kmenových, nikoli v koncovkách ohýbacích, na př. vedle kamének, okénko atp. bývá také kamínek, okýnko atd., ale nebývá též dobrý, dobrýho m. dobré, dobrého atd.

V nářečích obecných v Čechách je zúžení é-í provedeno veskrze, v slabikách tvrdých jako měkkých; tedy suchý stýblo, malí vokýnko, kyselí mlíko, nalízt, dobrýho vína atd.; praví-li se lék vedle lík atp., je to z jazyka spisovného. Kde se é zkrátilo v e, tam ovšem zúžení se nestalo; na př. v podle (za stč. podlé), v chod. steblo, nest, ob. přátele (pl. nom.), nalehat. Tak jest i v nářečích moravských, srov. Btch. 419–420 a 427; liší se jen dialekty východní: v nářečí zlinském tvrdé é neúží se nikdy BartD. 11, a drží se nezúžené -lé, do zelé, do obit. 7; v nářečí keleckém chb, mko, zelé, podmást. 92; v dolském úženo jen někdy, prstýnek, dýnko, dýšč, míno, sładký mko t. 53; v lašském místy se úží,

[143]číslo strany tiskumísty se neúží, zeli a zele, chlib a chleb, niść a něsť, umił a uměl (slabiky dlouhé, v nářečí tomto zkrácené) BartD. 99; ve valašském se neúží Šemb. Dial. 113, 114 a j. Dále na východ slovenština západní má nezúžené é, dobrého atd., zřídka zúž. dobrýho atp. Šemb. 72; slovenština střední (spisovná) má z é vzniklé ie, dobrieho atd.; a východní má zkrácené e, dobreho atd., Pastrn. 122.

é se mění v ie (psané ie, ié, jé).

a) Změnu tuto nalézáme v nč. v nářečí středoslovenském, kdež je pravidlem, na př. dobrieho č. dobrého, velkieho č. velikého, niesť, viesť č. nésti, vésti atd.; pak místy v nářečí slovenském na Moravě, na př. sdmý, šstý, kamnek, remnek, kornek, prscnek BartD. 40 (hrozenk.), črný (zlin. čérny), črt (zlin. čért). šstý, šieu (= šel, stč. šéł), chlb, mlko t. 45 (lhot.); a místy ve valašském, na př. mlieko vedle mléko, chlieb, lieži v. chléb, léži (3. sg.), čierny, čiert, večier atd. t. 86 (starojick.).

b) Změnu stejnou nalézáme v některých dokladech starých, zvlášté stol. XVI. Uvedu nejprvé příklady:

dřéve, ieve; podle stsl. drevlje je stč. náležité dřéve, drsewe svD. 23, drzewe AlxH. 6, 19, Mast. 170, Pass. 394, DalC. 10, Štít. uč. 88ᵃ, OtcB. 15ᵃ atd.; ale již záhy vyvinuje se dřieve: drzyewe Mast. 371, Hrad. 23ᵇ, Modl. 124ᵃ atd., drzieve Pass. 276, ŽWittb. Athan. 226ᵃ, OtcB. 12ᵇ atd.; v textech pozdějších: drzyewe Ben. Job 8, 16 a j. (v Ben. vždy drzyewe), drzyewe v bibli Kutnohorské ib. a j., drzijewe Hrub. 369ᵃ a j., HrubPetr. 329ᵇ a j.; –

řéci, řieci, stsl. rešti, rzeeczi Štít. ř. 122ᵇ, rzéczy Ben. Job 9, 12, t. 36, 23 a j., rzeczy ChelčP. 38ᵇ a j.; rzyeczy Ben. Jos. 22, 8, t. Job11, 10 a j.; rzýeczy t. Luk. 5, 23; rzieczy t. Soudc. 12, 6, bible Kutn.ib., ChelčP. 38ᵃ a j.; rzieci bible Pernšt. Isa. 25, 9, řieci t. 1. Mach. 6, 57, rzijeczy Hrub. 23ᵇ, 53ᵇ a j., HrubPetr. 9ᵃ, 16ᵃ a j. (v Hrub. a HrubPetr. vždycky tak); –

řevu, řéveš, řieveš atd., stsl. ŕeve-, jenž rzewu rugiunt Modl. 76ᵇ a j.; rzyewe Ben. 1. Mach. 3, 4, zařyewe t. Am. 3, 8, když lev rzyéwe t. Zjev.10, 3, řiewe bible Pernšt. ib., rzijewe Hrub. 418ᵇ a 156ᵃ; –

střiebro: ſtrziebro ŽWittb. 11, 7 atd., stč. vždy střiebr-; naproti tomu stsl. sьrebro, srbch. srebro (rus. serebro); pro češtinu jest trvám předpokládati srēbro (ze sьrebro), a z toho střiebro; –

-lé, -lie: chlieb Otc. 95ᵇ, 119ᵇ a j., člověk zamayſſlie ChelčP. 77ᵇ, lidé neprziwolie t. 162ᵃ atp., vdolié Ben. Jos. 8, 11, obydlié t. Súdc. 7,8, náſylie t. 2. Král. 13 (náp.), apoſſtolié t. Zjev. 2, 2, modliecze ſe t. Skutk.

13, 3, t. 16, 25 a j., weſeliéwali ſe t. Job 30, 7, zemdlién t. Job 17, 1; – ženu, žéneš, žieneš atd., ſžéneſs VšehK. 116ᵃ, žéne Ben. Jos. 23, 13, wyžéne t. Job. 18, 17; zażyeneſs HrubPetr. 25ᵇ, wyżyene Ben. Přísl. 22, 15,

[144]číslo strany tiskuchtivost mládence žijene Hrub. 191ᵇ, zažijene t. 342ᵃ, t. 42ᵇ, požíene VšehK. 32ᵃ, 63ᵃ, 129ᵃ a j. (často), (milost) žiene ChelčP. 129ᵃ, odžiene t., wyżijene bible Kutn. Přísl. 23, 15, bible Pražská ib., wyżijenemy Hrub. 43ᵇ, t. 329ᵃ, zažijenete t. 143ᵃ; –

žeru, žéřeš, žieřeš atd., zžérze Ben. Jerem. 12, 12 a j.; zžyerzeſs Ben. Ezech. 23, 34, zžieřeš bible Pernšt. Ezech. 23, 34, zzieře t. 15, 6, zżyerze je měsíc Ben. Oz. 5, 7, zżyerze t. Isa. 24, 6, t. Jerem. 5, 14 a j., meč je zżijerze t. 4. Esdr. 12, žierze bible Pražsk. Isa. 33, 11, zżierze t. Jerem. 5, 14 a j.; –

šel, šél, šiel: poſſeel Jid. 34. aby ſél HusPost. 14ᵃ, ſſeel Zrc. 12ᵃ. Ben. Gen. 37, 30 a j., wyſſeel t. Gen. 8 (nápis), przyſſeel t. (často), odſſél Háj. 73ᵃ; ſſyél Ben. Deut. 19, 5, wyſſyél t. Deut. 33, 2, przyſſyél t. Num. 22, 32, t. Deut. 32, 44, t. Deut. 33, 2, odſſyél t. Num. 23, 4, neſſyel t. Gen. 44, 12 a j., neſſiel VšehK. 14ᵃ, aby ſſiel ChelčP. 117ᵃ a j., ſſijel Ben. Žid. 11, 8, wyſſijel t., doſſijel t. Skutk. 1, 17, t. 1, 25 a j.; –

šest, šést, šiest: od ſſeeſtee hodiny Štít. ř. 155ᵇ; ſſijeſt Hrub. 98ᵇ, Sſijeſta t. 275ᵃ, w ſſijeſtych t. 25ᵃ, ſſijeſtee VšehK. 166ᵃ; –

včela, včéla, iela: wczély Ben. Žalm 117, 12(fčíla Kotsm. 8, doudl.); wcziele t. Isa. 7, 18, wčiele Pražsk. ib., wcżiele Kutn. ib., wcziely Pernšt. Žalm 117, 12; –

včera, včéra, iera: wcžyera Ben. 2. Král. 3, 17, wcziera t. 4. Král.9, 26, t. 1. Král. 14, 21, Pražsk. 4. Král. 9, 26, Kutn. ib., wcżijera HrubPetr. 22ᵃ; srov. ob. od včíra; –

večer, večír, večier: weczér Ben. Judit 13, 1; weczyer t. 12, 9, weczier 12, 9, Kutn. ib., Pernšt. Ezech. 12. 7; srov. ob. večír; –

slova s koncovkou cizí -éř, -ieř: haltijerz Lact. 173ᵃ (s halterzem ListJHrad. 1384, haltýř nč.), huntierzi Lún. list. 1403, huntijerz Lact. 12c, koſſtijerz t. 37d, trychtijerz t.; stč. ritieř, nč. rytíř, ze střhněm. rîtare, rîter, ritter.

Také změna koncovky -en v -ien, -ín v participiích vzoru prošen sem náleží: -en se zdloužilo v -én, toto pak změnilo se v -ien nč. -ín; na př. prostili part. proščen-proščien, zproſſtijen Štít. ř. 9ᵇ, spatřiti part. spatřen- -patřien, patřín, ſpatřjno Br. Dan. 1, 15.

Nahoře (v § 127) bylo připomenuto, že psané ie, ye znamenává někdy jen hlásku -í, a to platí snad také o některých dokladech zde – pod b)

– uvedených. Ale o všech výkladu toho dopustiti nelze. Psaní tak zřetelné, jako je na př. rzyéwe Ben. Zjev. 10, 3, vdolié t. Jos. 8, 11 atp. nedopouští výkladu, že by tu bylo znělo jen í- a nikoli spolu též -e, a totéž psaní jakož i psaní drziewe a drzyewe v rukopisech na jotaci přísných také nedopouští výkladu, že by tu bylo znělo jen a nikoli spolu též í-; musíme tedy přijmouti výklad, že psané drziewe, drzyewe, rzyéwe, rzijewe atd. znělo dřieve, řieve, že é se měnilo v ie. O možnosti změny té

[145]číslo strany tiskuv hláskosloví českém nebudeme pochybovati, vidouce, že v dial. dobrého-dobrieho, šéstý-šiestý, večér-večier atd. doklady živými – pod a) uvedenými – totéž jest potvrzeno. Ale ovšem nekaždé é se takto mění, nýbrž jen o tom to jistíme, o kterém doklady toho dosvědčují; a tu je pozoruhodno a spolu známkou spolehlivosti, že doklady dosvědčují změnu é-ie jenom ve spisích některých a jen ve slabikách některých jistých, totiž v slabikách řé, lé, žé, šé, čé a v cizí koncovce -éř (ieř). Z toho poznáváme, že změna tato byla jen sporadická, vedle řie atd. drželo se také řé atd. Během času rozdílnost tato přestala, když é i ie se zúžilo v í: starší rozdílné řéci a řieci, večér a večier atd. dalo pozdější jednostejné říci, večír atd.

é se mění v ej.

a) Příklady toho jsou v nitru slov v dial. opejřiti m. opéřiti, pejsek z pés-, pes; dejbří m. débří Šemb. 24 (stř.-česk., srázné údolí); v stč. lejník m. lénník: lenyk vasallus Rozk. 1653, lennyk semicola t. 2594, leynyczy svatú Elžbětu s hradu sehnali Pass. 627, leynyci slíbili t. 628, leynyczy slíbili PassKlem. 253ᵇ; a v slovích přejatých: klét, glét, glejt: kleet lithargyrium, litargirum (stříbrná pěna) Lact. 270d, (vezmi) gletu čtvrtý diel Chir. 72ᵇ, gleyt RostlF. 12ᵃ; Švéd, švédský, Švejda, švejdský; rejda něm. Rhede. Sem nepatří nejní m. není, jež jest analogií podle nejsem atd., – a vévoda-vejvoda, o němž v. § 166.

b) Jiné příklady toho jsou v koncovkách -é, -ém: sg. nom. akk. ptačstvo nebeſkeey Pror. Dan. 4, 18, pro welikey horko Mill. 19ᵇ, wšecko ſwey vojsko t. 53ᵇ, welikey množstvie t. 77ᵇ, teyz polúlaní KolA. 1515; pl. akk. oběti twei ŽKlem. 49, 8, dědiny twei t. 27, 9, čiň ſwey wieczy statečně Kruml. 397ᵃ, jenž ſwey wiecy statečně činí t. 411ᵃ, všecky krále tatarſkey Mill. 40ᵇ, had má zuby velmi welikey t. 80ᵃ, oni listy ſwey položili

List. slez. 1458 Pf. 18, teyz rukojmě eosdem KolA. 1512; wſſweym ſrdczi NRada 1751, po Janovi Dlauheym Lún. ort. 16 9; adverb. prwey pridem Lact. 248ᵃ. Některé z příkladů těchto mají -ei, -ey bezpochyby omylem; zejména to dlužno připustiti o dokladech starších a těch, které se řídce vyskytují. V dokladech sg. lok. ſſweym a po-Dlauheym je psáno -eym matením tohoto pádu se sing. instr.: v době té píše se sg. lok. svém, dlauhém, ale vyslovuje se nejen -ém (po způsobu starším), nýbrž také -ím, ým (způsobem novějším, zúženě); ým je však náležitá koncovka sg. instr., s-dlauhým; tím jsou tedy sg. lok. v-svým, po-dlauhým a sg. instr. s-svým, s-dlauhým učiněny stejny; tato stejnost svádí k odchylkám, k matení lok. -ém s instr. -ým, dílem klade se -ém za instr., na př. pod podobenstwím wzatém Beck. 1, 76, hlasem welikém (tak v rkp.) HusPost. 60ᵇ atd., dílem klade se instr. za lok., a tím vysvětliti jest trvám -eym v příkladech našich; zněl totiž instr. -ým také -ejm, na př. s takoweym přístneym poručením

[146]číslo strany tiskuČernín 1644 (Slav. Bibl. 2, 247), keym mě býti pravíš Hrub. 209ᵃ atd., a toto -ejm při vytčeném matení lokalu s instrumentalem vzato také za koncovku lokalovou. V příkladech podaných z moravského Millionu (těch je nejvíce) a z listiny slezské znamená psané -ey bezpochyby hlásku nějakou přechodnou od é k í.

Za e bývá ě.

To jest, bývá psána spřežka, která znamená ě. Uvedu nejprvé příklady. Bývá to

a) po souhláskách sykavých; psáno na př.:

m. se, však ſſyem to slýchal AlxV. 33, to ſſyem viďal t. 893, jehož ſſyem žádal t. 1499, takú ſyem žalost trpěla ML. 2ᵃ, já syem učinil Boh. 340, počal syem t. 341, ssyem nespal t. 343, teď ssyem adsum Sequ. 365, což syem měl učiniti Půh. 1, 176, v tom syem sě mosila súdit t. 182, toho syem sě odřekl ListVrat. 1408; z ſiebe EvZimn. 2, siebu Sequ. 366; viera jest tě ſpaſiena učinila EvZimn. 14; –

m. ze, wzyem knězě Pror. 90ᵃ, vrozyeneho pána ListVrat. 1408; –

b) po souhláskách retných, na př.: m. pe, kopiet Mill. 21ᵃ; – m. be, drobiet Lact. 183ᵇ, bieru (3. pl.) t. 105ᵃ; m. ve, mocz wyelyku Vít. 7ᵇ, wyelyke dóstojenstvie PassKlem. 49ᵇ, wyelykeho protivenstvie t. 4 a j. (v PassKlem. je wyelyk- velmi často); wielike wieci ŠtítJes. 12ᵃ a j.; wyelmy Lvov. 69ᵃ, wyelykeho t. 68ᵇ, dyewyeczka t., pro twye boſtwe (sic) t. 86ᵃ, bohu ſwyemu t. 83ᵃ; wiecernie hodina Koř. Mark. 11, 11; diewieczka Lact. 65d, ſprawiedliwych t. 81ᵇ; – m. me, zpodeymie ſie ŽKlem. 71, 16; (nye)mieczſka čeled DalH. 41, do nyemyecz DalC. 63, t. 71; myedwyed Boh. 31; myezy dyewkami Lvov. 68ᵃ, tvého myecze t. 82ᵇ, svým myeczem t.; myezi lidmi Mill. 94ᵇ, myezi zděmi t. 95ᵇ; kopími a myeczi bojují t. 120ᵇ, (kapitola) dwamiecitma etc. (v Mandevillu knih. Křižovn. z r. 1472, v nápisích kapitol příslušných), oſſemietnijk Lact. 151ᵃ; –

c) po souhláskách jiných, na př. ať mě mynye hróza mnohá JiřBrn. 527, narozenie dyetyetie yezzyſſe EvOl. 67ᵇ, przyprawytye (impt. plur.) Drk. 155ᵃ, (hory) padnyetye na ny (též) t. 166ᵃ, nepomyetye AlxV. 1071 (s opravnou tečkou); k nyemu Kat. 24, uczynyenye t. 192, ſadyenye Pror. Isa.17, 10, pachtyenye Štít. uč. 29ᵇ, zie (= že) NRada 41, byeſye AlxV. 35, byeſſye EvOl. 206ᵃ, onyemyewſye Kat. 120, tvým czieliſtiem Ol. Pror. 3, 22, ſtworzienie NRada 431 atd.

Jest otázka, jak se má toto psané ie, ye čísti.

V případech c) máme dílem patrné písařské omyly, mynye m. mine, dyetyetie m. dietěte, przyprawytye m. připravite atd. (v nepomyetye jest

[147]číslo strany tiskuomyl spolu opraven), – dílem spřežky ny, dy, ty, zi, ſy, ſſy, czi, rzi atp. za ň, ď, ť, ž, š, č, ř, vzniklé po sklesnutí jotace, jak bylo vyloženo v § 114 pozn.

Mezi případy a) a b) jsou snad též některé, jež vznikly omylem; zejména můžeme se tak domnívati o příkladech, kde je dokladů jen po skrovnu. Ale kde je dokladů více, nelze připustiti výkladu z omylu a třeba hledati jiného. To platí tedy zejména o dokladech nahoře položených pro se, ve, me, za něž psáno ſye, ſſye, ſie atd. Jejich psané ye, ie má jistou platnost fonetickou, a jest otázka: jakou?

Mám za pravděpodobný tento výklad: v době, ze které doklady vytčené pocházejí, klesá jotace v slabice a dost často i místo žádaného vě, mě bývá ve, me; říká se sěno (způsobem starším) a seno (zp. novějším) atd., říká se žě, člok, st, siec, zenín atd. (zp. náležitým) a vedle toho také vežě n. že, človek, svet, mesiec, zemenín atd. (zp. odchylným, v. doleji § 156); kolísá tu tedy usus mezi starším a náležitým sě, vě, mě a pozdějším i odchylným se, ve, me; a toto kolísání dalo – analogií zvratnou – podnět tomu, že také za náležité se, ve, me tu a tam vyskytlo se sě, vě, mě. Když během času kolísání prvé míněné přestalo a jenom seno, ž, síc atd. se říká, přestávají také zvláštnosti, jako byly předtím m m. sem sum, liký m. veliký, zi m. mezi atp.

Jiný výklad podobný jest, že