Ediční poznámka

Dílo Pavla Žídka Spravovna vzniklo roku 1471, originální text se ale nezachoval. Dnes existují dva opisy. Starší pravděpodobně vznikl v poslední třetině 15. století, je uložen v Knihovně pražské metropolitní kapituly pod signaturou G 8. (Dle Josefa Dobrovského je tento rukopis natolik chybový, že se nemůže jednat o originál díla.) Mladší opis, který je uchováván v Národní knihovně (signatura XVII D 11), pochází z roku 1658.

Spravovna Pavla Žídka byla dvakrát edičně zpracována. Josef Dobrovský v Časopise společnosti vlasteneckého Museum v Čechách (dnešní Časopis Národního muzea) v letech 1827–1828 zveřejňoval výňatky ze Žídkovy Spravovny, na počátku 20. století připravil edici celého díla Zdeněk Václav Tobolka. V obou případech se jedná o transkripční zpracování staršího rukopisu. Josef Dobrovský kladl velký důraz na obsah díla, který se snažil vhodnými ukázkami představit širšímu publiku, a to se projevilo na řadě nepřesností při přepisu. Tobolkovo zpracování je přesnější, ale i zde lze najít řadu problematických míst či nejednotně přepisovaných slov; nejrozkolísanější je kvantita.

Dílo Pavla Žídka, které vzniklo na objednávku Jiřího z Poděbrad, obsahuje rady českému králi jak správně vládnout. Dělí se na tři knihy. V první knize autor uvádí povinnosti panovníka a rady jak správně spravovat zemi v katolickém duchu. Ve druhé knize se Žídek zabývá správnou životosprávou panovníka a přidává rady jak pečovat o své zdraví. Třetí kniha v podobě historické kroniky podává příklady správných a špatných vládců.

Zásady transkripce

Tato edice vychází ze staršího rukopisu, který je uložen v Knihovně pražské metropolitní kapituly pod signaturou G 8. Rukopis má 368 pagin, ale první pagina, na které je úvodní část, není číslovaná, paginace 44 je použito dvakrát, patrně kvůli tomu, že se jedná o konec knihy jedné a začátek druhé a ani jedna pagina není popsaná celá.

V případě nejistého čtení nebo nejasného významu jednotlivých slov bylo nahlíženo i do mladšího rukopisu z roku 1658. V takové situaci je v edici poznámka o různočtení. V poznámkách je upozornění na meziřádkové přípisky, které jsou zpravidla autorské a doplňují vynechané slabiky či celá slova. Jsou zde uváděny odkazy na biblické citace, které se podařilo dohledat v českém ekumenickém překladu Bible, autor mnohdy používá parafráze, či sám odkazuje na biblickou knihu, kde se ale daný citát nevyskytuje. V takových případech se konkrétní místo nepodařilo dohledat. Pokud je v rukopisu použit citát latinský, za kterým bezprostředně následuje jeho překlad či parafráze, není v poznámce jeho překlad uváděn, v několika případech se stává, že autor s latinským citátem dál nepracuje, tehdy je v poznámce uveden překlad.

V rukopise je i řada poznámek in margine, které edice nezohledňuje, jelikož se jedná o latinské přípisky mladší rukou. Josef Dobrovský identifikuje jejich rukopis jako písmo Bohuslava Balbína.

Text je transkribován podle obecných edičních zásad. Velká písmena jsou ponechána na začátku větných celků, u vlastních jmen a u slov Bůh a Pán (ve významu Bůh) ve shodě se současnou pravopisnou normou.

Transkripce vlastních jmen cizího původu se přidržuje podoby v rukopisu.

Ačkoli je rukopis spolehlivý, objevilo se několik písařských chyb: jedná se o záměnu vokálů (např. kniezety místo kniežaty, ozdobone místo ozdobené, Lidwika místo Ludvíka), odstranění chybné jotace (pocznie místo počne), záměnu konsonantů (př. paw místo Pád, kiezetſwymi místo knížetsvími, obewrzela místo otevřela, mitiezil místo vítězil), někdy písař nezachytil všechny litery (kupř. prawa místo pravda, czieſarzka místo ciesařská, tuznych místo tučných), je doloženo i přehození písmenek (do místo od). V textu je odstraněno nepatřičné použití pobočné slabiky j- u zvratného zájmena se (gſe místo se).

Bez opravy je ponecháno použití diftongu uo v krátkých slabikách (duovodí, puokudž, duokudž, skuoro apod.). V edici je bez poznámek odstraňována jotace v krátkých slabikách, která je v době vzniku rukopisu jen grafickou zvyklostí (zejména v případě sě).

Autor v neutrech ьjo-kmenů v dativu a lokálu singuláru používá nenáležité koncovky, analogicky zapisuje místo -í -ie. Toto je v edici ponecháno bez upozornění. Oproti tomu je ale opravena hyperkorektnost u lexémů hranostaj a rajský. Lexém hranostaj je zapsán s v podobě hranostý, adjektivum rajský jako rýský, v tomto případě je pozoruhodné, že pozdější rukopis hyperkorektnost neodhalil a lexém upravil na podobu rýnský.

Při zpracování edice bylo přihlíženo i k Tobolkovu edičnímu zpracování textu, proto jsou v následující edici uváděny dvě paginace. Primární je paginace samotného rukopisu, paginace vydané edice je naznačena zkratkou ed.

Grafika a pravopis

Hláskosloví

V textu je zachycena diftongizace ý > ej, v koncovkách i v kořenech slov převažuje -ý (rejže, vejhry, zajatej; zlými, hroznými, každý).

V rukopisu ještě není zachycena jednotně hlásková změna ó > uo > ů. Objevují se zde všechny tři varianty, jak ve slovním základu, tak v koncovkách. Převažuje ale použití diftongu uo (móž, muož, může; mój, muoj, můj; králóm, králuom; domóv, sedlákuov, ostnův).

Ani změna ie > í není používána v jednom stupni (příliš, přieliš; třetie, třetí; kacieř, kacíř; ciesařský, ciesařského).

V rukopisu je doloženo úžení é > ý (v tvým, v svým, v svým múdrým).

Vokál ú převládá nad diftongem ou (múchám, moucha; kúpě, koupě; súdce, soudce).

Pobočné slabiky jsou většinou v textu odstraněny. Vyskytují se u pomocného slovesa býti (jsú) a ojediněle u slovesa míti (jmá). K odstranění ojediněle dochází i u slovesa jmenovati (menován).

V textu se vyskytuje asimilace znělosti (prozbú, zbieraj, nespevnila; s krásy, s královstvie, isntrumentální spojení z božie).

Výjimečně jsou v rukopisu použity vokalizované předložky (se pány, se světlem, ze zlosti, ze slunce, ku Pánu, ku poznánie).

V rukopisu je doloženo i protetické v- (vo hrdla, vo jedu, vochromiti, vopasek, vorlice), ojediněle je doloženo i protetické h- (holomúcký).

Morfologie

Lexikum a styl

Lexikální zásoba je velmi bohatá vzhledem k obsahu díla. Prolíná se historická, lékařská, přírodovědná, náboženská dobová slovní zásoba. Autor nepoužívá příliš novotvarů, pokud se vyskytují, jde o příklady, kdy v rámci běžně používané slovní čeledi Žídek vytvoří novotvar (např. hojně doložený lexém rohatý ve významu ‚urážlivý, pyšný‘ je převeden do adverbiální podoby rohatě, čímž je vytvořeno slovo, které nebylo dosud zachyceno v lexikálních příručkách či databázích).

Text není příliš expresivní, slovní zásoba je neutrální, ač na několika místech je cítit autorova nelibost (např. když popisuje neřádné doktory v blízkosti krále). Jediným expresivním prvkem je exklamativní ó.

Autor rukopisu používá velmi dlouhá souvětí, která svojí délkou připomínají humanistickou periodu, ale nemají její logickou výstavbu. Text je hutný, často se objevuje parataxe, proto je orientace v textu náročná. Při doplnění současné interpunkce tak mohlo dojít k posunutí významu.

Vzhledem k náročnosti a obsáhlosti díla se autor snaží o logickou strukturaci pomocí grafiky a slovního pojmenování čísel (najprvé, druhé, třetí...). Do jednotlivých číslicí vyčleněných částí vkládá další výčet, který ale označuje stejným způsobem (číslovkami od najprvé, druhé, třetí...), což může být pro čtenáře matoucí. Navíc na několika místech dochází k opakování číslovky v rámci stejné struktury (např. p. 178, p. 187).

Podrobnější popis jazykového stavu rukopisu bude předmětem samostatného publikačního příspěvku.

Literatura

Dobrovský, Josef: Vejtah z knih Mistra Pavla z Prahy, řečeného Žídka, kanovníka pražského, in Časopis společnosti vlasteneckého Museum, ročník 1., svazek 2., Praha, 1827, s. 44–47.

Dobrovský, Josef: Další vejtah z knih Mistra Pavla z Prahy, řečeného Žídka, kanovníka pražského, in Časopis společnosti vlasteneckého Museum, ročník 1., svazek 3., Praha, 1827, s. 113–115.

Dobrovský, Josef: Vejtah z knih Mistra Pavla z Prahy, řečeného Žídka, kanovníka pražského, in Časopis společnosti vlasteneckého Museum, ročník 1., svazek 4., Praha, 1827, s. 90–94.

Dobrovský, Josef: Vejtah z knih Mistra Pavla z Prahy, řečeného Žídka, kanovníka pražského, in Časopis společnosti vlasteneckého Museum, ročník 2., svazek 1., Praha, 1828, s. 101–103.

Tobolka, Zdeněk V.: M. Pavla Žídka Spravovna, Praha: Historický archiv České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1908.

Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III., Tvarosloví I. Skloňování, Praha a Vídeň: nákladem F Tempského, 1896.

Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III., Tvarosloví II. Časování, Praha a Vídeň: nákladem F Tempského, 1898.