Podáváme tu přehledné poučení o těch hlavních změnách hláskových, které se udály převážně v 14. století a v 15. století ještě doznívaly, dále o změnách, které se dály v 15. století, a konečně o těch změnách, jejichž plné provedení spadá až do pozdější doby, ale k nimž se už ojedinělé náběhy v 15. století objevily; tento třetí druh změn se nás týká také proto, že některé památky z 15. století jsou zachovány až v pozdních opisech, kde pozdní hláskové změny zcela nebo v určité míře pronikly do jazyka dochovaného rukopisu památky.
Samohlásky
1. Přehláska a v ě a á v ie (dlouhé ě), provedená už v 12. století, a přehláska u v i a ú v í, která proběhla ve 14. století, je v rukopisných památkách z 15. století pochopitelně provedena. Ojedinělé případy nepřehlasovaného a, á nebo u, ú i v poměrně pozdních památkách jsou zde zásadně ponechávány, protože to mohou být zvláštnosti nářeční (ulica; juž, soľú, na zem’u) nebo je přehláska zrušena působením různých vlivů, nejčastěji tvarové analogie (kupuju podle nesu). Ze stejného důvodu jsou ponechány tvary, kde se ještě objevuje ě, popř. e nebo i, ale kde se spisovný jazyk dalším vývojem vrátil vlivem analogie k původnímu a a u (počeli, vzeli, pohoršije, později počali, vzali, pohoršuje podle počal, vzal, kupuje).
2. Ve 14. století proběhla už také v podstatě změna ě v e (tzv. ztráta jotace) v plném rozsahu, tj. po všech souhláskách mimo po retnicích. V prvních dvou desítiletích 15. století ještě pozvolna doznívalo kolísání mezi ě a e. Stará grafika (czyeſta, uliczye, ſie apod.) ovlivňovala nepochybně i grafiku pozdější (opisováním) a tak se znak ye n. ie, jímž se v spřežkovém pravopise ě označovalo, objevuje u písařů po celé 15. století až do 16. století, ovšem jen jako pravopisná tradice, jak je vidět na častém psaní zvratného sě. Někteří písaři první složkou znaku ye n. ie označovali měkkost předchozí souhlásky, ale nejčastěji jde o čistě grafickou záležitost: ye n. ie označovalo pouhou samohlásku e a toto psaní bylo ještě komplikováno tím, že také í vyslovované jako jedna samohláska se dlouhou dobu tradičně psalo znakem ie, ač se ve výslovnosti dvojhláska ie dávno změnila v samohlásku í.
V našich ukázkách postupujeme takto: v oddíle Husovi předchůdci zachováváme jotaci v plném rozsahu (po všech souhláskách mimo po j, kde už ve 14. století byla jotace zřetelným anachronismem) v modlitbách Milíčových, zcela ji potlačujeme v starém českém překladu Waldhauserovy Postily (je zachován v pozdním opise), a to v obou případech ve shodě s tendencí základních rukopisů. V ukázkách z českých děl Husových a pak v úryvku z Mladoňovicovy Pašije M. J. Husi necháváme ě podle rukopisu (s výjimkou slabiky je) – u Husových spisů je to odůvodněno také archaickou hláskovou stránkou Husova jazyka; a týká se to i Mladoňovice. V ukázkách českého překladu bible, pokud jde o překlady ještě ze 14. století, dodržujeme praxi předchozího dílu Výboru. V ostatních ukázkách psaní ye, ie nezachováme, ať se v rukopise vyskytuje v jakékoli míře – vždy je jeho zaznamenávání záležitostí jen grafickou, zřejmě neodráží výslovnost a rukopisy, které píší ye, ie, zpravidla silně kolísají a uvádějí je na místech, kde od původu ě nebylo. Pokud je toho třeba, v úvodu k edičním poznámkám ještě jednotlivě uvádíme, jak se k jotaci v rukopise stavíme.
U slov zjěviti, zjěvenie apod., u nichž se objevovala stará varianta zěviti, zěvenie, jistě ne pouze grafická, dodržujeme i po ztrátě jotace rozlišení podle rukopisu zjeviti, zjevenie i zeviti, zevenie.
3. Od konce 14. století docházelo k změnám dlouhých dvojhlásek a dlouhých samohlásek. V 15. století se dlouhá dvojhláska ie v naprosté převaze změnila v dlouhé í. Po jistou dobu, kdy se už ie nevyslovovalo, udrželo se vlivem tradice v písmu a písaři kolísali mezi psaním í a ie; proto se psaní ie, jež bylo jen tradiční a formální (neodpovídalo výslovnosti), někdy objevovalo tam, kde bylo í původní (s nie, s niem, kanovniek apod. m. s ní, s ním, kanovník). Dobré svědectví podávají některé veršované památky, kde se někdy objevuje v rýmech psané ie proti í a naopak; nejde tu o nedostatky v rýmu, ale o plné rýmy vzhledem k jednotné výslovnosti psaného i a ie. Protože nelze vždy rozhodnout, jaké výslovnosti odpovídá ie, necháváme tu – mimo rýmy, kde zpravidla rekonstruujeme podle většiny – psaní podle rukopisu s kolísáním; bez poznámky však přepisujeme í tam, kde rukopisy mají ie jen grafické na místech původního í.
Dlouhá dvojhláska ie se také vyvíjela obdobně jako krátké ě a ztrácela svou první složku. Po l se už před 14. stoletím ie změnilo v é (obilé, léto m. obilie, lieto). Ve 14. a hlavně v 15. století se objevuje častěji é místo dlouhého ie. V některých slovech, kde bylo původní é, bylo už staré kolísání (řéci, dřéve, posélati aj. vedle řieci, dřieve, posielati), na konci 14. a v 15. století se takové kolísání objevuje častěji, a tak se píše ie na místě původního é i é na místě původního ie (hřéšník, budúcého). Protože jde o poměrně dost rozšířenou ztrátu jotace v dlouhých slabikách, neupravujeme é na ie a přepisujeme podle rukopisu, a to na rozdíl od praxe prvního dílu Výboru.
4. Již v 14. století jsme mohli pozorovat pozvolnou změnu dlouhého ó v uo; na konci 14. století měla tu dvojhláska uo zřejmou převahu. Tato převaha se udržela i v 15. století, původní ó čím dále tím více mizelo, třebaže se objevuje i v pozdních památkách a opisech; současně se objevovaly i první případy přeměny dvojhlásky uo v jednoduché dlouhé u (psané ů); to pak nabylo převahy v 16. století. Znak ů je od původu tzv. ligatura a původně označoval ještě dvojhlásku uo. V našich ukázkách necháváme stav podle rukopisu, pokud nejde o zcela ojedinělé zachovávání starého stavu; jen ojedinělé ů přepisujeme uo.
Někteří písaři píší uo také na místě původního krátkého o (buoha, buoží). Takové psaní zachováváme.
5. V druhé polovině 15. století se ve větší míře začala také uplatňovat změna dlouhého ú na konci a uprostřed slov v ou, ojediněle také na začátku slov. Dvojhláska ou je však běžně psána au, ale jde zřejmě jen o záležitost grafickou (snad o vliv grafiky cizí). Přepisujeme ou ve shodě nepochybně aspoň s většinovou výslovností a ovšem podle stavu v rukopise necháváme kolísání mezi ú a ou.
6. V některých rukopisech se objevují i ty změny dlouhých samohlásek, které sice v různém rozsahu v češtině proběhly, ale které nepronikly do spisovného jazyka. Jde o změnu ý a í v ej (dobrej, cejtit) a o změnu é v í, ý (nalízáme, na daleký cesty). Ponecháváme psaní rukopisu, protože nechceme odstraňovat žádné typy kolísání, ani kolísání při vytváření podoby spisovného jazyka, ani nechceme zápisy památek zbavit jejich hovorového nebo nářečního charakteru.
7. V rukopisech a tiscích hlavně z 16. století (ojediněle však též z 15. století) se objevuje také změna téžeslabičného aj v ej (vejce, nej-). Pochopitelně necháváme stav podle rukopisu. Psaní aj v těch případech, kde by mělo být ej, jež vzniklo diftongizací původního ý nebo í (zvratná analogie dobraj, pajcha m. dobrej, pejcha z pův. dobrý, pýcha) upravujeme na ej, protože aj je zde věcí grafickou.
8. Předložka v se před retnou souhláskou (b, p, m, v) následujícího slova často, ne však zcela pravidelně stále ještě měnila v u (u městě, u Prazě). Tato změna je v našich ukázkách zachycena jen v těch případech, kde ji jasně dosvědčuje nesporná grafika rukopisu, který byl vzat za základ; nezavádí se, není-li provedena nebo je-li grafika rukopisu sporná.
9. V rozložení krátkých a dlouhých samohlásek se čeština 15. století proti češtině 14. století už přiblížila soudobé češtině, ne však v plné míře a v celém rozsahu jazyka – jistě byly rozdíly dobové i nářeční. Také rukopisy čím dále tím více a přesněji označují délku; přitom nejméně důsledně a zřetelně je označováno dlouhé í – znakem í (prostě s diakritickým znaménkem) nebo ij (spřežkou) se často označuje také i krátké. Proto v tomto svazku necháváme předpokládanou délku staročeskou, pokud je bezpečně doložena (náděje, úžitek, póžitek); jinak se spíš přikláníme k pokročilejšímu stavu, který je znám z 16. století a z pozdější doby, kdy už délka byla důsledněji označována v písmu (tiše, mile, milostivě apod. m. staršího tíše, míle, milostívě).
Týká se to také dloužení počáteční samohlásky slova po neslabičné předložce (v óhni, k ótporu). Délku zde označujeme jen tehdy, je-li označena v rukopise; samozřejmě ponecháváme v těchto případech v rukopise dvojhlásku, která tu vznikla ze samohlásky dlouhé.
Souhlásky
10. Do písemného označování souhlásek zasahovala i v 15. století ponejvíce asimilace (spodobování) znělosti souhlásek ve skupinách párových znělých a neznělých souhlásek. Ve výslovnosti je a byla taková skupina celá znělá nebo celá neznělá zpravidla podle poslední souhlásky ve skupině (hladký vysl. hlatký, leckdo vysl. ledzgdo, pod kamenem vysl. potkamenem). Asimilovaná výslovnost pronikala v některých rukopisech i do psaní a v ojedinělých případech bylo starší etymologické psaní vývojem důsledně podle výslovnosti změněno (čbán na džbán, sbožie na zbožie, zboží).
Stejně jako v prvním dílu Výboru píšeme způsobem dnes obvyklým, kde psaní rukopisu je dnes neobvyklé nebo kde by ztížilo porozumění textu (píšeme kdo m. gdo); jen v těch ojedinělých případech, kde psaní rukopisů je důsledné, ponecháváme starý způsob psaní (čbán).
Největší potíže stále působí kolísavé psaní s a z na začátku slov, nejednotné a neustálené vlivem spodoby pronikající do písma. V prvních dvou částech našeho svazku víc přihlížíme k původu slova (dáváme přednost etymologickému staršímu psaní, např. sbožie), v dalších částech (pokud se nevracíme do 14. stol.) spíš bereme v úvahu další vývoj grafiky (píšeme zbožie). V sporných případech se snažíme zachovat jednotný způsob psaní; u slov správa × zpráva, spraviti × zpraviti se snažíme o rozlišení podle významu. Tyto úpravy ovšem nejsou zaznamenány v edičních poznámkách, protože v mnoha rukopisech se znaky pro s a z stále ještě zaměňují a protože jde o jevy grafické, které neodrážejí výslovnost (v témže úryvku se v rukopise píše např. sbor i zbor).
Podobné stanovisko zaujímáme ke kolísavému psaní předložky a předpony ot × od. V první polovině víc dbáme rukopisů, zatímco v dalších částech se nevyhýbáme důslednému pozdějšímu psaní od.
Předpona vz- se zjednodušila, zejména před souhláskou, v pouhé z, a tím tato předpona splynula s předponou z-; toto z- vzniklé zjednodušením ze vz- se také někdy psalo podle spodoby jako s. V mnoha případech nelze bezpečně rozhodnout, zda z- je původní nebo vzniklé ze vz-. Proto v textech otiskujeme vz- jen tam, kde je zcela jasné a kde v témže rukopise je totéž slovo psáno většinou s předponou vz-. Ovšem zjednodušenou předponu píšeme vždy jako z-, nikoli jako s-.
11. Zjednodušené souhláskové skupiny jsou doplněny bez poznámky, pokud jde o běžné typy zjednodušování, vadící porozumění textu, a pokud v dalším vývoji neměla výslovnost vliv na pravopis. Objevují-li se v daném rukopise složitější případy zjednodušování, je na potřebné úpravy upozorněno v edičních poznámkách, a to na ojedinělé případy jednotlivě, na opakující se souborně v úvodu k poznámkám. V případě, kdy vývoj grafického obrazu šel ve shodě s výslovností slova, tj. kde proniklo zjednodušování hláskových skupin i do písma (ctný m. čstný, co m. čso), nedoplňujeme zpravidla vynechanou hlásku a necháváme kolísání jako typický jev přechodu.
Podle obvyklého způsobu psaní upravujeme ty případy, kdy rukopis vyjadřuje totéž jinými znaky (bohatší m. bohačí, světská m. svěcká); necháváme však psaní věčí (muž. rod), protože se mohl vyvinout z pův. věcí pod vlivem žen. rodu věcši, věčši.
12. Souhlásková skupina šč se v 14. století začala měnit v šť. Pokud se ještě šč objevuje v rukopisech našich památek, neupravujeme je a necháváme kolísání.
13. Ve značné míře se v rukopisech objevuje odsouvání j- na začátku slova, a to v případech shodných se současnou češtinou (mám m. jmám, hra m. jhra) i v případech s dnešním psaním neshodných (sem m. jsem). Ponecháváme psaní rukopisu.
14. Také v češtině 15. století se objevuje souhláska v (prothetická nebo hiátová) na začátku slova ve větší míře, než je obvyklé v dnešní spisovné češtině (vodehnati, voko). Toto psaní rukopisů je zachováváno.
15. Nářeční zvláštnosti zápisů jednotlivých památek se snažíme zachovávat, i když jde o jednotlivosti; často je na ně upozorněno ve vysvětlivkách jazykových. Jestliže z vážného důvodu ojedinělé jevy, které by mohly mít nářeční charakter, z textu odstraňujeme, pak na ně upozorňujeme v edičních poznámkách.