Jde tu o ty hlavní změny hláskové, které se dály nebo udály v době, kdy vznikaly literární památky v tomto svazku obsažené; bylo jich právě v tomto období mnoho. Upozorňujeme hlavně na to, jak je řešeno kolísání těchto změn projevujících se v rukopisech.
Samohlásky
1. Přehláska a v ě a á v ie (dlouhé ě), provedená ve 12. století, je v rukopisech památek, z nichž jsou zde podány ukázky, vesměs provedena. Ojedinělé případy nepřehlasovaného a nebo á, ať už jde o neprovedenou ještě přehlásku nebo o zrušenou přehlásku působením různých vlivů (nářeční zvláštnosti, analogie a pod.), jsou zásadně ponechávány.
2. Přehláska u v i a ú v í, provedená ve 14. století, je v rukopisech, z nichž se při vydání památek vycházelo, provedena nejednotné a nedůsledně. Kolísání je způsobeno tím, že jde o poměrně pozdní opisy památek vzniklých před touto přehláskou. U nejstarších textů, kde i rukopisné dochování ukazuje, že v památce samé tato přehláska nebyla nebo se objevovala jen výjimečně, bylo obnovováno staré u a ú na místech, kde je etymologicky náležité. Týká se to ukázek z prvních dvou období (mimo Spor duše s tělem, dochovaný ve velmi pozdním zápise a z velké části i textově rekonstruovaný). V ostatních ukázkách z pozdější doby (od čtyřicátých let 14. století) je zachováno kolísání mezi u, ú a i, í podle rukopisů (opravy jsou provedeny jen tam, kde toho žádá rým). Nepřehlasované u, ú je označeno ʼu, ʼú, t. j. označuje se měkkost předchozí souhlásky, ale po souhláskách č, ž, š, ř, j a c, které byly v staré češtině jen měkké, pouze literou u, ú. Písmeny u, ú a ʼu, ʼú je přepisováno i rukopisné psaní iu nebo yu.
3. Dlouhé ú je uprostřed a na konci slov i v těch případech, kde má nová čeština ou (staročeská lúka, vedú proti novočeskému louka, vedou). Změna ú v ou spadá převážně až do 15. století.
4. V míře ještě daleko větší, než je tomu u přehlásky u v i, jsou rukopisy památek ze 14. století nejednotné a rozkolísané v označování dvojhlásky ě (v označování t. zv. jotace) v těch případech, kde se postupem doby ě měnilo v e (t. j. kde jotace klesala), protože tato změna v krátkých slabikách pronikala ponenáhlu a postupně. Proto byla pro krátké slabiky sestavena stupnice, která je také přibližným obrazem postupného vývoje. Není uváděno ě (ani ie) po l, protože se v tomto případě změnilo ě v e (ie v é) už bezpečně v době předhistorické. Po všech ostatních souhláskách je ě ponecháváno anebo obnovováno jen v památkách nejstarších, v nichž je také zachováváno a obnovováno nepřehlasované u a ú (v prvních dvou obdobích). Dále v ukázkách zhruba z poloviny 14. století se pak zachovává a obnovuje ě po sykavkách a po ř. Konečně v ukázkách památek ze samého konce 14. století se ě nezaznamenává vůbec. Vždy ovšem je podmínkou, že příslušný rukopis tuto tendenci podporuje; proto je ě zachováno v ukázkách z Hradeckého rukopisu, z Passionálu a ze Životů svatých Otců.
Podle rozlišování ě a e v krátkých slabikách se píše spojení ň s e, v novém českém pravopise psané ně (ač tu jde vlastně o spojení ňe). Jen v těch textech, kde je v krátkých slabikách zachováváno ě všude nebo všude mimo po j, je rozlišováno výslovnosti nepochybně odpovídající psaní s původním e (na př. o ňem, s koňem a pod.) od ně s původním ě (na př. na ně 4. p. množ. č., koně 4. p. množ. č., 2. a 4. p. jedn. č., a pod.). Jinak se užívá obvykle dnešního způsobu psaní ně a píše se o něm a pod. stejně jako na ně a pod.
Dlouhé ie (viera, miesto, umiem) se měnilo v é (ztrácelo jotaci) jen po l v době předhistorické, jinde se teprve v 15. století úžilo v í (víra, místo, umím), stejně jako se úžila některá původní é (řéci > říci a pod. v jazyce spisovném, později také mléko > mlíko, stéblo > stýblo a pod. v jazyce obecném). Rukopisy památek ze 14. století mají v největší míře ještě ie, to je také při vydávání ponecháváno; bez poznámky je uváděno ie ojediněle psané pouhou literou e; je však ponecháváno podle rukopisů psaní í, protože u něho nelze rozhodnouti, zda jde o staré doklady pro úžení či o vliv výslovnosti pozdějších opisovačů.
Jak se zachovává ě a ie v jednotlivé památce, je vždy označeno v ediční poznámce.
Místo původního é v některých slovech jako řéci, dřéve, posélati a pod. píší se také varianty řieci, dřieve, posielati a pod. a rukopisy zde značně kolísají. Lze těžko rozhodnouti, zda se zde vyslovovalo již í či skutečně ie. Při ediční úpravě stavíme se na stanovisko starobylosti památky a přihlížíme přitom k charakteru rukopisu. U nejstarších památek zachováváme a obnovujeme původní náležité é (dřéve, řéci, posélati), má-li rukopis é v naprosté většině; ponecháváme kolísání, kolísá-li rukopis zřetelně; jednotně píšeme ie v textech z konce 14. století, když rukopis má v těchto případech é jen ojediněle.
U 3. os. jedn. č. vecě n. vece (s pokleslou jotací po c), které se jedině užívá u slovesa vecěti, nerekonstruujeme etymologicky náležitou podobu věcě, protože vecě je stará podoba vzniklá před poklesem jotace (v rukopisech, s nimiž jsme pracovali, se podoba věcě ani nevyskytuje).
Vedle zjěvenie, po př. s pokleslou jotací zjevenie (rkp. zgyewenye, zgewenye) necháváme psaní zěvenie (rkp. zyewenye), protože jde o starou variantu, jistě ne pouze grafickou.
5. Ve 14. století podlehlo změně dlouhé ó v dvojhlásku uo. Zatím co na počátku 14. století ještě v jazyce dlouhé ó (bóh) převládalo a jen zcela ojediněle se měnilo v dvojhlásku uo (buoh), v druhé polovině 14. století je uo častější. V některých případech se objevuje uo také místo o krátkého (buoha, buoží). V nejstarších památkách (z prvních dvou období) necháváme ó a bez poznámky otiskujeme tam, kde jen pozdní rukopis píše uo, v ostatních necháváme kolísání mezi ó a uo i mezi o a uo (uo se zjednodušilo v dlouhé ú, psané ů mnohem později).
6. Objevují-li se ojediněle v rukopisech počátky přehlásky téžeslabičného aj v ej a je-li již psáno vejce, nej- a pod. místo ještě očekávaného vajce, naj- (tato přehláska spadá převážně až do 16. století), necháváme kolísání podle rukopisu.
7. Předložka v se před retnou souhláskou (b, p, m, v) následujícího slova často, ne však zcela pravidelně, měnila v u (u městě, u Prazě). Tato změna je zachycena v našich ukázkách jen v těch případech, kde ji jasně dosvědčuje nesporná grafika rukopisu, který byl vzat za základ; nezavádí se, není-li provedena nebo je-li grafika rukopisu sporná.
8. Slabikotvorné r a l (srp, vlk) bývá v některých starých rukopisech provázeno průvodní samohláskou i nebo u, která stojí před ním nebo za ním (typ vilk, vlik, Vultava, Vlutava, sirp, srip; na př. mylczyety Mast. v. 41, t. j. milčěti m. mlčěti, byrzo Pil. v. 87, t. j. birzo m. brzo a pod.). V předpisu nejsou tu průvodní samohlásky v těchto případech zaznamenány; pokud se v rukopisech objevují, je na ně obecně upozorněno v úvodu k ediční poznámce.
9. V rozlišování krátkých a dlouhých samohlásek se stará čeština lišila od češtiny soudobé, ale rukopisy délku zpravidla ještě neoznačují. Mechanicky přenášet dnešní spisovnou výslovnost do starého jazyka není vhodné. Proto se opíráme o dnešní znalosti staročeské kvantity, ač jsou dosud stále neúplné, a označujeme ji jednotně pro celý svazek bez zřetele k možným vývojovým stupňům, ale se zřetelem k nesporným rozdílům staré češtiny od dnešní češtiny spisovné (na př. mílo, tíše, milostívě a pod.).
Po neslabičné předložce se někdy dloužila počáteční samohláska následujícího slova (k ápoštolóm, v óhni nebo v uohni a pod.). Délku v těchto případech označujeme jen tehdy, je-li v rukopise památky vyznačena (zdvojením znaku samohlásky, diakritickým znaménkem a pod.). Samozřejmě ponecháváme v těchto případech dvojhlásku uo tam, kde je skutečně v rukopise.
Souhlásky
10. Do písemného označování souhlásek zasáhla nejvíce asimilace (spodobování) souhlásek ve skupinách párových znělých a neznělých souhlásek. Ve výslovnosti je taková skupina celá znělá nebo celá neznělá zpravidla podle poslední souhlásky ve skupině (hladký vysl. hlatký, leckdo vysl. ledzgdo, pod kamenem vysl. potkamenem a pod.). Asimilovaná výslovnost pronikla v některých rukopisech i do psaní takových skupin.
Kde je takové psaní dnes neobvyklé a kde by zachovávání grafického způsobu písařova ztížilo čtení textu, píšeme způsobem dnes obvyklým, na př. kdež (psáno gdes Seslání sv. Ducha v. 9); kde však neasimilované psaní bylo v starých památkách pravidelné nebo většinové (na př. čbán, v nové češtině džbán), necháváme starý způsob psaní; takových případů je ovšem velmi málo.
Největší potíže působí vždy kolísavé psaní s a z na začátku slov, nejednotné a neustálené vlivem spodoby pronikající do písma. Snažíme se zde nerušit tradiční způsob psaní při vydávání staročeských textů a obvyklý v staročeských slovnících. Tím přihlížíme především k původu, ale přitom máme zřetel i na pozdější vývoj grafiky. V sporných případech se snažíme zachovat jednotný způsob psaní v celém svazku. Tyto úpravy nejsou ovšem podrobně zaznamenávány v edičních poznámkách (upravujeme na př. kolísající psaní sbožie a zbožie na etymologicky správné sbožie), a to tím spíše, že ve většině rukopisů se hlásky s a z z velké části píší stejnými znaky (na př. wlaſt a wlazt). V legendě o Pilátovi na př. z je psáno vždy z (hroznu, v. 79 − hroznú), s je psáno většinou zz (na př. iezzt, v. 7 − jest, zzie, v. 7 − sě), ale někdy z (iezt, v. 7 − jest); nelze pak rozhodnout, jakou hlásku označuje písmeno z ve slově ztrawy (v. 80); a pod. i jinde.
U předložky a předpony ot (časem změněné v od vlivem výslovnosti před znělou souhláskou, a to stejně u předložek i předpon) vycházíme ze stavu rukopisného. Důsledně zachováváme rukopisné od před samohláskami, i když jinak má rukopis většinou ot. U nejstarších památek bez poznámky píšeme ot jen v těch případech, kdy se v rukopisech objevuje psaní od jen ojediněle. Jestliže tu rukopis ve větší míře kolísá, necháváme kolísání. Kolísání necháváme také u památek pozdějších.
Předpona vz- se zjednodušila, zejména před souhláskou v pouhé z, a tím tato předpona splynula s předponou z- anebo i s- vyslovovanou spodobou jako z. V mnoha případech nelze však bezpečně rozhodnout, zda z- je původní nebo vzniklé z vz-. Proto v textech otiskujeme vz- jen tam, kde je zcela jasné, když v témž rukopise je totéž slovo většinou psáno s předponou vz-. Jinak ponecháváme kolísání rukopisu.
11. Zjednodušené souhláskové skupiny jsou doplňovány bez poznámky, pokud jde o běžné typy zjednodušování, vadící porozumění textu, kde výslovnost v dalším vývoji neměla vliv na pravopis (na př. mořský a mořký, otpustkóv a otpuskóv a pod.); objevují-li se v příslušném rukopise nápadnější případy zjednodušování souhláskových skupin, je na to obecně upozorněno v ediční poznámce. V případech, kdy vývoj grafického obrazu slova šel ve shodě s výslovností toho slova, t. j. kde proniklo zjednodušení souhláskových skupin i do písma (čstný a ctný, čso a co), nedoplňujeme zpravidla vynechanou hlásku a necháváme kolísání jako typický jev přechodu.
12. Souhlásková skupina šč se průběhem 14. století změnila v šť (lučišče, puščen > lučiště, puštěn, vl. lučišťe, pušťen). Protože na počátku 14. století převažovalo šč, je zachováváno a bez poznámky obnoveno v ukázkách z nejstarších památek, v kterých se důsledně píše ě v krátkých slabikách a nepřehlasované u, ú. Jinak je necháváno kolísání podle rukopisu (puščen i puštěn).
13. V staré češtině se objevují souhlásky v a někdy i h před samohláskou na počátku slova (hlásky hiátové a prothetické) ve větší míře, než je obvyklé v dnešní spisovné češtině (voral vedle oral, hi a pod.). Toto psaní rukopisů je zachováváno. Ponecháváme také rukopisné psaní ofmistr místo hofmistr.
14. Ve značné míře se objevuje v rukopisech odsouvání j v případech shodných s dnešní spisovnou češtinou, jako jmám (vedle toho je i mám), i neshodných, jako jsem (vedle toho i sem s odsutým j); zde ponecháváme psaní rukopisu. Na př. sú (zzu Seslání sv. Ducha v. 8), jsú (tytoy zzu t. v. 11), majě (magie Jid. v. 132), jměla (gmiela t. v. 244).
15. Nářeční zvláštnosti zápisů jednotlivých památek jsou zachovávány, jsou-li důsledné v rukopise, který byl vzat za základ. Za výrazný nářeční jev se na př. považuje záměna c za ť. V Leg. o sv. Kateřině ſluzyczi (v. 180), t. j. slúžici m. slúžiti, v Radě otce synovi czeleſtnye (v. 54), t. j. celestně m. tělestně, bohaczye (v. 31), t. j. bohacě m. bohatě (k tomu rým: na tě). Jen ojedinělé hláskové jevy nářeční jsou odstraňovány a nahrazovány příslušnými tvary tehdejší spisovné češtiny. V poznámkách je však na to upozorněno a je vždy uvedeno, co se v dané památce za dialektismy považuje.
POUČENÍ O TVAROSLOVÍ STARÉ ČEŠTINY
Při porozumění tvarům staré češtiny působí dnešnímu čtenáři potíž dvě věci. Především to je jiná podoba tvarů způsobená tím, že je v nich zachován starší hláskový stav. Na př. staročeské tvary vedú, tebú, hlavú liší se od dnešních tvarů vedou, tebou, hlavou jen tím, že v nich není provedena změna ú v ou. Tvar v čěsě je správný 6. p. jedn. č. s náležitou přehláskou a v ě, v němž se pak koncové ě změnilo v e (klesáním jotace) a v kmeni byla dodatečně zrušena přehláska vyrovnáním s jinými tvary, kde pro ni nebyly podmínky (času, časem, časy). Tvar paňú (7. p. jedn. č.) se změnil v paní provedením přehlásky ú v í.
Základní znalost vývoje hláskové soustavy češtiny (k jejímu poznání mají přispět i předchozí výklady) odstraňuje však největší část těchto potíží.
Další potíže, hlubší, působí však to, že některé tvary zanikly nebo byly nahrazovány jinými, a tak se pozdější době staly nesrozumitelnými. Zákonitost těchto změn je daleko složitější než zákonitost hláskoslovného vývoje. Protože od všech čtenářů našeho literárního dědictví nelze vždy požadovat podrobné znalosti historické mluvnice, upozorňujeme na hlavní obecné znaky staročeského tvarosloví. Jde o takové případy, které se v ukázkách často opakují; na ojedinělé jevy se upozorňuje na příslušném místě ve vysvětlivkách jazykových.
1. V skloňování i časování měla stará čeština vedle jednotného a množného čísla také zvláštní tvary čísla dvojného (duálu). U jmen se jich užívalo, jestliže jména označovala předměty vyskytující se v páru, jako na př. tělesné údy a orgány (koleně, nozě, rameni, oči, uši a pod.), anebo jestliže se mluvilo o dvojicích (synoma zemi rozděli, t. j. svým dvěma synům); v druhém případě bývá nejčastěji jméno s číslovkou dva nebo oba.
Dvojné číslo mělo v skloňování pro všechny pády tři základní tvary:
muž. 1. a 4. p. dva dobrá chlapy, oráčě, syny, hosti, lokty;
2. a 6. p. dvú dobrú chlapú, oráčú a oráčí (přehlas.), synú, hosťú a hostí
(přehlas.), loktú;
3. a 7. p. dvěma dobrýma chlapoma, oráčoma, synoma, hostma, loktoma;
žen. 1. a 4. p. dvě dobřiej n. dobřie n. dobréj rybě, duši, paní, kosti, mateři;
2. a 6. p. dvú dobrú rybú, dušú a duší (přehlas.), paňú a paní (přehlas.), kosťú
a kostí (přehlas.), mateřú a mateří (přehlas.);
3. a 7. p. dvěma dobrýma rybama, dušěma, paniema, kostma, mateřma;
stř. 1. a 4. p. dvě dobřiej n. dobřie n. dobréj městě, moři, znamení, rameni, kuřětě;
2. a 6. p. dvú dobrú městú, mořú n. moří (přehlas.), znameňú a znamení
(přehlas.), ramenú, kuřatú;
3. a 6. p. dvěma dobrýma městoma, mořema, znameníma, ramenoma, kuřatma.
Dvojné číslo bylo už ve 14. století ojediněle nahrazováno množným, od konce 15. století nastal jeho značný úpadek, takže zůstaly v jazyce jen ojedinělé zbytky (ruce, rukou, oči, uši, oba, dva, obou...). |
V časování měla stará čeština v dvojném čísle koncovky v 1. os. -vě n. -va, v 2. a 3. os. stejnou koncovku -ta. Dvojné číslo mělo v přítomném času tyto tvary:
1. os. vedevě n. vedeva, prosívě n. prosíva, kupujevě n. kupujeva,
2. os. vedeta, prošita, kupujeta,
3. os. vedeta, prosíta, kupujeta.
Podobně v aoristu:
1. os. vedově n. vedova, vedechově n. vedechova,
2. os. vedesta,
3. os. vedesta
a v imperfektu:
1. os. vediechově n. vediechova,
2. os. vediešta,
3. os. vediešta.
V rozkazovacím způsobu mělo dvojné číslo tvary:
1. os. prosvě n. prosva, veďvě n. veďva, kupujvě n. kupujva,
2. os. prosta, veďta, kupujta.
Tak jako zanikaly tvary dvojného čísla u skloňovaných jmen, tak také zanikaly u sloves.
Skloňování
2. V skloňování je třeba upozornit na to, že stará čeština měla daleko více typů (vzorů) než má čeština dnešní. Jednotlivé typy sklonění však nemusily být vázány na gramatický rod jmen. Stejně jako slovo žena se skloňovalo slovo vládyka (3. p. jedn. č. vládycě jako ženě, později vládykovi podle chlapovi). Daleko rozvinutější než dnes bylo skloňování souhláskových kmenů (kámen, kamene, kameni; rámě, ramene, rameni; nebe množ. č. nebesa, nebes, nebesóm; kuřě, kuřěte, kuřěti; loket, lokte, lokti; máti, mateře, mateři; dci, dceře, dceři). Už v staré češtině však docházelo k většímu a většímu rozpadu těchto typů skloňování a převážná část slov přecházela k skloňování kmenů samohláskových. Proto se čtenář setkává vedle sebe s tvary kameni i kamenu (v 3. p. jedn. č.), máti i máteř (v 1. p. jedn. č., pak se skloňuje podle dlaň), lokte i loktu (2. p. jedn. č.) atd.
3. Podstatná jména mužského rodu v nejstarší době vývoje spisovného jazyka nerozlišovala životnost a neživotnost. V 4. p. jedn. č. měla všechna mužská podstatná jména stejný tvar, a to shodný s 1. pádem (vidím chlap, muž, stejně jako vidím hrad). Už v staré češtině se však záhy začalo užívat u životných jmen místo tvaru shodného s 1. pádem tvaru 2. pádu (vidím chlapa, muže, pozd. muže) a tím se životná jména odlišila od neživotných. Jiný postup nastal v 1. p. množ. č. Tu původní tvary na -i (chlapi, hradi, čěsi − s přehláskou a v ě v kmeni) byly rozštěpeny: u životných jmen zůstaly tvary původní (chlapi), u neživotných byl do 1. pádu převzat tvar 4. pádu (hrady, časy − tu před -y v druhé slabice nemohlo dojít k přehlásce).
4. Z tvarů přídavných jmen je dnešnímu čtenáři staročeských památek méně srozumitelný komparativ (2. stupeň). Staročeský komparativ měl pro mužský rod jednak příponu -ějí (bohatějí, múdřějí, raději), jednak –í; toto -í měkčilo předchozí souhlásku: chuzí (k chudý), lepí (k lepý) a před ním se odepínaly některé přípony positivu: těží (k těžký), dalí (k daleký), bliží (k blízký) a pod. Tvary žen. rodu měly příponu -ši. Střední rod měl tvary bohatějše, chuzše nebo bohatějie, chúze. Množ. č. příponu -še. Ty se připínaly na místo -í muž. rodu: bohatějši, bohatějše, chuzši, chuzše, lepši, lepše, dalši, dalše, blizši (bližši) blizše (bližše) a pod. Časem tu však nabyly převahy tvary podle skloňování přídavných jmen složených, známé z nové češtiny: bohatější, další, po př. s kmenem připodobněným positivu (1. stupni) chudší m. chuzší.
Časování
V časování došlo v staré češtině k pronikavějším změnám než v skloňování.
5. Na prvním místě je třeba upozornit na starý tvar pro 1. os. jedn. č. přít. času některých sloves. Všechna slovesa mimo jsem, viem, jiem, jmám, dám (mimo bezpříznaková) měla původně příponu -u: vedu, nesu, hřebu, peku, pnu, tru, kryju; minu, tisknu; uměju, trpʼu; prošu, dělaju, sázěju, tešu, beru, kuju, laju, kupuju (koncové -u po měkké souhlásce měnilo se přehláskou v -i: kryji, uměji, trpi, proši atd.). V průběhu 14. století pronikala od bezpříznakových sloves do 1. osoby přípona -m, a to v těchto typech: k tvarům znáš, zná, děláš, dělá dotvořilo se znám, dělám, k umieš, umie (staženo z uměješ, uměje) vytvořilo se umiem (pak úžením umím), k sázieš, sázie (staženo ze sázěješ, sázěje) vytvořilo se sáziem, k prosíš, prosí vytvořilo se prosím. Po jistou dobu v 14. století v době přehlásky u v i objevují se trojí tvary vedle sebe (uměju n. přehlasované uměji n. umiem a pod.), ale novotvary (umiem a pod.) zvolna nabývají ke konci 14. století vrchu.
6. Pro 1. os. množ. č. měla stará čeština tři koncovky: -m, -me (obou se užívá dosud) a –my: vedem, vedeme a vedemy.
7. Rozkazovací způsob měl v staré češtině v 2. os. jedn. č. příponu -i všude mimo po -j. Bylo tedy nesi, vedi, prosi, trpi, ale dělaj, sázěj atd. U sloves píti, bíti, krýti a pod. byl původní tvar rozkazovacího způsobu stažen v pí, bí, krý.
8. Podstatně se v soustavě českých slovesných tvarů od dnešní češtiny odlišují jednoduché tvary pro vyjadřování minulého času, aoristu a imperfekta, jichž se užívalo vedle tvaru složeného (nesl jsem) s pův. významem perfekta. Aorist (ved n. vedech vedl jsem) vyjadřoval prostě děj minulý bez jakéhokoli zřetele k jinému ději minulému, děje v minulosti za sebou postupující. Imperfektum (vediech), tvořené zpravidla od sloves nedokonavých, vyjadřovalo minulý děj průvodní.
Tvary aoristu byly v staré češtině značně pestré, a to proto, že stará čeština ve svém slovanském základu měla tři nestejně produktivní typy tvoření aoristu (silný a dvojí slabý), z nichž jeden (slabý) zvítězil, ale nevytlačil zbytky ostatních typů. Je třeba rozeznávat i v češtině aorist silný, nemající zvláštní kmenotvornou příponu nebo zvláštní aoristový znak a koncovkami jen nepatrně se lišící od přítomného času, a aorist slabý (dvojího typu), mající aoristový znak –ch– nebo –s– a tím na první pohled patrný.
Tvary aoristu se tvořily od kmene minulého, t. j. od základu, který získáme, odtrhneme-li od příčestí minulého příponu -l: ved-(l), nes-, hřeb-, pek-, tisk-, tře- (staročes. třě-), kry-, minu-, rozumě-, trpě-,prosi-, vola-, sáze- (staročes. sázě-), tesa-, bra-, lá-, kupova-.
Od kmene minulého zavřeného (končícího na souhlásku), tvořil se aorist silný:
jedn. č. ved, dvoj. č. vedově, množ. č. vedom,
vede, vedeta, vedete,
vede, vedeta, vedu.
Pozn.: Tvary 2. a 3. os. jedn. č. jsou u všech typů aoristu navzájem shodné. Také v imperfektu mají 2. a 3. os. jedn. č. stejnou podobu.
Podobně aor. nes, nese ... nesu, pek, peče ... peku, tisk, tišče ... tisku a pod.
Protože tento starobylý aorist má mnoho shod tvarových s přítomným časem, a tak se s ním mate, byl nahrazován mladším aoristem slabým (typu druhého):
jedn. č. vedech, dvoj. č. vedechově, množ. č. vedechom,
vede, vedesta, vedeste,
vede, vedesta, vedechu.
Podobně nesech, tiščech (tu podle infinitivu přitvořen také aorist tisknuch), hřebech, pečech a pod.
Od minulého kmene otevřeného (končícího na samohlásku) tvoří se jen aorist slabý prvního typu:
jedn. č. bych, dach, dvoj. č. bychově, dachově, množ. č. bychom, dachom,
by, da, bysta, dasta, byste, daste,
by, da, bysta, dasta, bychu, dachu.
Podobně třěch, minuch (analogické tisknuch), rozuměch, trpěch, prosich, volach, sázěch, brach, lách, kupovach.
V koncovkách -ste, -sta objevuje se často -š- místo -s- (vedešta, vedešte), a to míšením aoristových koncovek s koncovkami imperfekta.
Pro 2. a 3. os. jedn. č. existují jen tvary aoristu silného (vede, tišče, děla).
Imperfektum má v staré češtině rovněž značně pestré tvary. Tvary imperfekta jsou tvořeny někde od stejného kmene minulého jako aorist, jinde od kmene présentního, u některých sloves se tvoří tvary imperfekta od obou kmenů.
Základní typy (vzory) slovesné mají pravidlem v imperfektu tyto tvary:
jedn. č. vediech, dvoj. č. vediechově, množ. č. vediechom,
vedieše, vediešta, vediešte,
vedieše, vediešta, vediechu.
Podobně: nesiech atd., hřebiech, pečiech, žniech, třiech, kryjiech, miniech, tiskniech, umiech nebo umějiech, trpiech, prosiech, dělách nebo dělajiech, sáziech, tesách, brách nebo beřiech, lajiech, kupovách atd.
Vedle přípon -šta a -šte objevují se také míšením s aoristem přípony -sta a -ste.
Tvary aoristu a imperfekta se koncem 14. století udržovaly už jen v psaném jazyce, mizely z řeči mluvené a vlivem mluvené řeči začaly ustupovat i v jazyce psaném. Byly nahrazovány opisnými tvary (t. zv. perfektem) složenými z minulého příčestí a z tvaru pomocného slovesa býti. Perfektem se v staré češtině původně označoval výsledek minulého děje: napsal jsem mám napsáno.
9. Tvary přechodníků měla stará čeština tytéž jako čeština nová, jen tvar mužského rodu jedn. č. nesa, dělaje (pův. dělajě) byl i pro rod střední. Přechodníkových vazeb se však užívalo daleko hojněji; byly samostatnější (byly připojovány souřadicí spojkou a nebo i: plete sě v to a neumějě, plete se do toho neznaje to, t. j. aniž to zná, ačkoli tomu nerozumíʻ) a měly volnější vztah k větné stavbě − některých tvarů se záhy užívalo bez příslušné shody, podmět přechodníků se nemusil shodovat s podmětem věty (vidiech ve sně dievku krev ločúce ,viděl jsem ve snu dívku lokající krev, jak loká krevʻ; tvar přechodníků ločúce nemá shody s tvarem dievku, podmět přechodníkové vazby „dívka“ je jiný než podmět věty „já“).
Po tvaroslovné stránce, jak již řečeno dříve, není při úpravě textu do jazyka vybraných ukázek zasahováno, pokud ovšem nejsou v rukopise, který byl vzat za základ, zřejmá nedorozumění nebo písařské chyby. Každá oprava takových míst je uvedena v ediční poznámce.