Žaltář wittenberský
editor: Kunertová, Helena; Voleková, Kateřina
Evangelisches Predigerseminar (Lutherstadt Wittenberg, Německo), sign. VI A 6, polovina 14. století

oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2022–2023

Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.

Vznik edice byl podpořen projektem Grantové agentury České republiky č. 20-06229S První tištěný staročeský žaltář (filologická analýza a kritická edice).

Obecné ediční zásady

Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.

Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.

Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.

Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).

V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.

Komentář editora k textu

Žaltář wittenberský

Žaltář wittenberský je zástupce nejstaršího českého překladu žalmů vzniklého koncem 13. století. Jeho text je zapsán mezi řádky latinského žaltáře z poloviny 14. století.

1. Popis rukopisu

Rukopis je uložen v knihovně v německém Wittenbergu (Evangelisches Predigerseminars, sign. A VI 6). Má celkem 280 pergamenových folií malého, šestnácterkového formátu (15 × 10 cm), psací zrcadlo má rozměry 11 × 7 cm. Byl sepsán v polovině 14. století.[1] Vintr 2012, s. 43. Podle Kyase pochází z druhé třetiny 14. století (Kyas 1962, s. 9). V katalogu wittenberské knihovny je uvedeno 14. století bez bližšího určení (Fliege 1984, s. 12). Žaltář se nachází na ff. 1r–262r, za ním následuje latinské oficium za zemřelé (ff. 262r–277r) a litanie ke všem svatým (ff. 278v–280r). Folia 277v–278r jsou prázdná.[2] Srov. Fliege 1984, s. 12–13. Český meziřádkový překlad byl vepsán do samostatných, stejně vysokých řádků nad znění latinského žaltáře. Text je psán v jednom sloupci, pravidelně s 22 řádky na stránce (11 českých a 11 latinských). Též do latinského oficia za zemřelé byl mezi řádky připsán český překlad žalmu 94, avšak v jiném znění (ff. 262r–263r), proto není součástí této edice.

Žaltář je uspořádán podle liturgického užití žalmů, např. žalm 53 je zařazen mezi 25. a 26. žalm a kantika jsou vložena mezi žalmy podle jejich užívání v hodinkách. Žalm 91 byl omylem vynechán a připsán později a bez českého znění na fol. 280v. Pořadí žalmů a kantik je následující: Ps 1–25, 53, 26–37 CantIs (Chvála Izaiášova), Ps 43–51, CantIs (Chvála Ezechiášova), Ps 52, 54–62, 66, 63, 65, 67, 64, CantRg (Chvála prorokyně Anny), Ps 68–79, 89, CantEx (Chvála Mojžíšova), Ps 80–88, 90, 92–96, 142, CantHab (Chvála Habakuka), Ps 97–108, CantDt (Druhá chvála Mojžíšova), Ps 109–116, 119, 120, 117–118,32, SymbAth (Athanasiovo vyznání víry), Ps 118,33–176, 121–141, 143–150, CantDn (Chvála tří dítek), CantL (Zachariášovo kantikum), TeDeum (hymnus Te Deum), CantL (Magnificat), CantL (Simeonovo kantikum).

Zápis českého textu je proveden červeným inkoustem do předem připravených volných řádků latinského Žaltáře. Vznikl zřejmě nedlouho po zápisu hlavního latinského textu. Písař znalý latiny se snažil české znění nadepisovat nad odpovídající latinská slova. Někdy byly texty vzájemně disproporční, proto se objevují výplňkové značky. Jindy písař začal psát další slovo bezprostředně za předcházející, ale pak přestal a zápis posunul o kus dál nad příslušný latinský výraz a slovo zapsal opět celé (např. o oſtane /ostane/ Ps 9,8). Naopak při nedostatku místa na řádce slova krátil nebo nedopisoval poslední písmena. V poslední třetině textu měl písař nedostatek červeného inkoustu, a proto jsou verše Ps 90,14–16, a 104,38–108,31 psány černým inkoustem.

Iniciály na začátku českých žalmů a majuskule na začátku veršů jsou psány zpravidla černým inkoustem. Pouze v případě, že český text je psán černým inkoustem, jsou majuskule naopak psány červeným inkoustem. Reprezentanty, malá písmena sloužící jako nápověda pro písaře velkých písmen, jsou zaznamenány červeným inkoustem na připraveném volném místě nebo na okraji stránky. V několika případech písař reprezentanty přehlédl a majuskule byly omylem vynechány. Např. na začátku verše Ps 6,4 byla zapsána pouze reprezentanta i, kterou následně zřejmě písař přehlédl a majuskuli zde nezapsal (pod. Ps 9,10; Ps 11,7 aj.).

Na okraji stránek se u iniciál latinských žalmů nacházejí arabská čísla pro označení pořadí žalmů, jsou psána soudobou rukou 14. nebo 15. století.

První žalmové verše, tzv. tituli, chybějí jak v latinské části, tak i v české. Ačkoli na konci žalmů bývá v latině zapsána malá doxologie (např. Gloria patri et filio et spiritui sancto, sicur erat… Ps 1), český překlad často uveden není, přestože prázdný řádek nad latinským textem pro něj nachystán byl. Doxologie je česky zapsána např. v 5. a 8. žalmu.

Rukopis obsahuje četné pozdější přípisky. Některé ruce zasahovaly do českého textu, jiné do latinského. Jedna ruka dopisovala (tenkými tahy pera šedým inkoustem) chybějící konce českých slov nebo vynechaná písmena. Jiná ruka připisovala červeným inkoustem variantní nebo chybějící české překlady. Jiná ruka 15. století opravovala latinský text (tlustými tahy pera černým inkoustem), dopisovala například chybějící slova (např. dolosa et ve verši Ps 11,4). Také na spodním okraji folia 6v je připsána latinská antifona k 7. žalmu (Antiphona. Pro fidei meritis vocitatur iure beatus … exultate ei cum tremore), podobně je antifona napsána na razuře na fol. 17r (Surge et in eternum conserva…), dále k 19. žalmu (fol. 26v) aj. Původní antifony na začátku žalmů jsou někde vyradovány, nové antifony nebyly dopsány všude.

Do textu psali glosy i mluvčí polské národnosti. Zřejmě dvě glosy na ff. 225v a 261r byly zaznamenány do rukopisu ještě v 15. století, ostatní v žalmech 4, 117 a 118 (ff. 3v, 221v–236v) pocházejí podle Josefa Vintra z 17. století.[3] Vintr 1986, s. 15. Vintr ve své edici (1986) nezachytil všechny glosy, některé mu unikly (např. glosa uformowali k stč. stvořile ve Ps 118,73), některé nepřečetl (např. glosa przystali k stč. Přídržal sem sě v Ps 118,31). Za konzultaci polských glos děkujeme dr. Katarzyně Jasińské. J. Vintr soudí, že rukopis byl v soukromém vlastnictví vysoké šlechtičny, snad dcery Karla IV. Markéty, v Polsku.[4] Vintr 2012, s. 60. V 17. století byly na přední přídeští zapsány dva přípisky cyrilicí s jejich přepisem do latinky a s latinským překladem (Gospodini Spasi Careviča a Za Věru i Věrnosť). V roce 1740 byl rukopis nalezen ve Wittenbergu.[5] Fliege 1984, s. 12.

2. Dosavadní ediční zpracování

Žaltář wittenberský byl dosud zpřístupněn ve dvou novodobých opisech a dvou knižních edicích. Transliterovaný přepis Žaltáře wittenberského Pavla Josef Šafaříka je uložen v Knihovně Národního muzea, sign. IV E 26. V téže knihovně je uložen i další přepis rukopisu (sign. III E 37). V transliterovaném vydání zpřístupnil rukopis prvního překladu žalmů z wittenberského rukopisu Jan Gebauer (1880). Kritickou edici prvního překladu na základě pěti dochovaných pramenů (se Žaltářem wittenberským jako základním rukopisem) vydal Josef Vintr (1986). Addenda a corrigenda k edici publikoval Vintr o tři roky později (1989). Žaltář wittenberský byl citován (pod siglou W) i v různočtení ke Knize žalmů z čtvrtého dílu edice Bible drážďanské (Kyas – Kyasová – Pečírková 1996). Jan Gebauer ve svém slovníku cituje Žaltář wittenberský pod zkratkou „ŽW.“,[6] Srov. Lístková kartotéka Jana Gebauera (prameny) [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka [cit. 2. 12. 2021]. Dostupné z: https://bara.ujc.cas.cz/bara/img/70/302759500_219193?db=3. Staročeský slovník užívá zkratku „ŽaltWittb“.[7] Staročeský slovník 1968, s. 117.

3. Znění žaltáře

V Žaltáři wittenberském je zachováno znění prvního českého překladu žalmů z konce 13. století, které jinak známe z glos ve starším latinském žaltáři ze 13. století,[8] Praha, Knihovna Národního muzea, sign. XIV D 13. ze zlomků českých žaltářů z počátku 14. století,[9] Praha, Knihovna Národního muzea, sign. 1 A c 46; Praha, Knihovna Národního muzea, sign. 1 A c 63. z Knihy žalmů v Bibli drážďanské, nejstarší známé památky první redakce staročeského překladu celé Bible z druhé poloviny 60. let 14. století, a konečně z pozdních glos v latinském žaltáři z 1. poloviny 15. století.[10] Praha, Národní knihovna ČR, sign. X B 22.

Český překlad vznikl jako přímý překlad z latiny, jen s nepatrnými ohlasy staroslověnského znění vycházejícími z orální tradice. Sloužil především jako pomůcka k porozumění latinskému textu. Překladatel se držel jednotlivých latinských slov často bez ohledu na větný a myšlenkový kontext. Přesto nepřekládal zcela otrocky (např. latinskou frázi in conspectu tuo přeložil volně spojením přěd tobú) a nevytvářel zbytečně nová slova.[11] Kyas 1962, s. 9; Vintr 2012, s. 43. Co se týče terminologie, je první překlad značně nejednotný a rozkolísaný (např. latinské iustitia je překládáno výrazy právo, pravda, pravedlnost, pravedlenstvie).[12] Vintr 1988, s. 138; Vintr 2012, s. 49. Překladatel vycházel z Galikánského žaltáře (Psalterium Gallicanum), ale na mnohých místech přihlížel k dalším verzím latinského znění, především k Hebrejskému žaltáři (Psalterium Hebraicum). Patří k nim například místa, kde grécismy z Galikánského žaltáře byly v Hebrejském žaltáři převedeny latinskými výrazy, např. húsle v Žaltáři wittenberském (Ps 150,4) odpovídají latinskému citharas z Hebrejského žaltáře, a ne výrazu organa z Galikánského žaltáře.[13] Vintr 1991, s. 77.

Žaltář wittenberský obsahuje znění prvního překladu poznamenané opisovačskými chybami. Četné jsou také drobné vynechávky. Na místě českého překladu se objevují občasná latinská slova, např. rubrikou factus sum nadepsané nad latinským factus sum v základném textu (Ps 101,7). Oproti zlomkům a Knize žalmů z Bible drážďanské obsahuje Žaltář wittenberský už některé vlastní varianty, především v druhé části by se mohlo jednat o vliv druhého překladu žalmů.[14] Vintr 1986, s. 39–40; Vintr 1988, s. 137, 140–141. Jen výjimečně má český text variantní překlady za jeden latinský výraz (např. zdravie, pomoc Ps 59,13 za lat. salus). Různá čtení byla zřejmě již v předloze, často vycházela z jiných verzí latinské Knihy žalmů (srov. shromažďenie, myšlenie Ps 55,6 za lat. cogitationes, srov. congregaciones var.).

Na určení rukopisu pro ženskou čtenářku by mohlo ukazovat podle J. Vintra ojedinělé užití slovesa v ženském rodě: uzdrav duši mú, nebo sem hřěšila tobě (Ps 40,5).[15] Vintr 2012, s. 61.

4. Popis jazyka
4.1 Pravopis

Český text je psán mladším spřežkovým pravopisem. Kvantita vokálů zpravidla není značena. Některé hlásky bývají psány různými způsoby:

Hláska č je zpravidla psána spřežkou cz (např. noczi /noci/ Ps 1,2), ale někdy též trigrafem czſ (např. przeczſtly /přečtli/ Ps 21,18).

Hláska f je psána spřežkou ff (např. offieru /ofěru/ Ps 4,6), ve slovech cizího původu spřežkou ph (např. pharaonowy /faraonovy/ CantEx 15,4).

Hláska j je psána grafémem g (např. geho /jeho/ Ps 1,2) nebo grafémem y (např. yeſt /jest/ Ps 1,3; yſi /jsi/ Ps 2,7; prziyal /přijal/ Ps 3,6; ymye /jmě/ Ps 5,12), výjimečně i spřežkou yg (ygmye /jmě/ Ps 43,26).

Konsonant ř je psán pravidelně spřežkou rz (např. drziewo /dřěvo/ Ps 1,3), výjimečně grafémem r (např. Rozrewnil /Rozřevnil/ Ps 9,25; cedri /cedři/ Ps 103,16).

Konsonant s je psán pravidelně písmenem nebo ſ (např. proſpiegy /prospějí/ Ps 1,3), výjimečně grafémem z (např. wzchranie /v schráně/ Ps 16,12; okirzl /okirsl/ Ps 88,12; Krziezye /křiesě/ CantHab 3,9).

Konsonant š je psán pravidelně spřežkou ſſ (např. hrzieſſny /hřiešní/ Ps 1,5), výjimečně grafémem ſ (např. ſczenye /ščeně/ Ps 16,12; wzwyſyſſ /vzvýšíš/ Ps 17,49).

Vokál u je psán grafémy u (např. ſud /sud/ Ps 2,9) nebo v (např. vtocziſcze /útočišče/ Ps 30,4), výjimečně i w (např. wzři /uzři/ Ps 5,5; chwdich /chudých/ Ps 9,13; wzrzyta /uzřita/ Ps 16,2; wſlyſſ /uslyš/ Ps 26,7; wtocziſcze /útočišče/ Ps 30,3); nepřehlasované u/ú je psáno někdy spřežkou yu (např. perzyu /peřú/ Ps 17,11; wſſyu /všu/ Ps 18,5; nezaſtyzyu /nezastyźu/ Ps 24,2; wolagyu /volaju/ Ps 27,1).

Hláska ť je někdy psána spřežkou th (Ath // Ps 5,11; nebothy /neboti/ Ps 15,6; Thy /Ti/ Ps 19,8);

Konsonant v je psán pravidelně grafémem w (např. drziewo /dřěvo/ Ps 1,3), výjimečně i u (např. poſtauy /postavi/ Ps 49,21) nebo v (např. virch /virch/ Ps 7,17; Vſtan /Vstaň/ Ps 9,33; viſoſty /výsosti/ Ps 18,7). Spojení v a u nebo u a v bývá výjimečně psáno grafémem w, i přes hranici slov (např. wczeny /v učení/ Ps 13,1; wſſy /v uši/ Ps 17,7; wiſtupenyu /u vystúpeňú/ Ps 30,23; wyſtyu /u výšťú/ Ps 67,28; wratech /u vratech/ Ps 72,28); hlásky kv jsou psány jako qu (např. poſquirny /poskvirny/ Ps 14,2; quilenye /kvílenie/ Ps 29,12; quaſnyczie /kvasnicě/ Ps 74,9).

Konsonant z je psán pravidelně písmenem (např. zemy /zemi/ Ps 2,10), výjimečně grafémem ſ (např. ſuby /zuby/ Ps 36,12).

Písař užívá některé tradiční písařské zkratky (např. wewſſē /ve všem/ Ps 9,2; nadēnu /nade mnú/ Ps 9,14; ṗwedlnost /pravedlnost/ Ps 29,10), častěji se objevuje zkratka pro substantivum hospodin nebo adjektivum hospodinóv v podobě hoſ. (např. Ps 9,2; Ps 18,8; Ps 68,7).

4.2 Hláskosloví

Na hláskoslovné rovině registrujeme četné případy zachování nepřehlasovaného u/ú (např. ľudé Ps 2,1; tisúcóv Ps 3,7; jěšuti Ps 4,3; řiekajú Ps 4,6; světcu Ps 11,2; v spaseňú Ps 11,6). Případy s přehláskou ’u > i jsou ale také dobře zachyceny, objevují se mj. v koncovkách (např. posvěciješ Ps 17,29; neotvracij Ps 26,9). Zároveň se setkáváme s případy nenáležité zvratné analogie, kdy je vokál i psán chybně písmenem u (např. již /guz/ mluvie lež Ps 5,7; již /yuz/ vstávají Ps 17,49; u vóli /u wolyu/ Ps 20,3; k duši /k duſſyu/ Ps 68,19; na zemyu /na zemi/ Ps 72,25).

V rukopisu dochází ke ztrátě jotace po labiálách (mesiec Ps 8,4; obeti Ps 39,7; mesiecem Ps 71,5; přěd svetlem Ps 126,2). Objevují se také případy monoftongizace ie > í (např. bližnímu Ps 14,4; roh spasení mého Ps 17,3; zpovídaju sě Ps 29,13, 41,6; kvíľúcí Ps 34,14; nepřítelského Ps 54,4; jmíti Ps 63,11; nepřítelé Ps 65,3; smích Ps 79,7; zabíjích Ps 100,8; hříšní Ps 103,35), časté případy úžení ě > i (např. obličijě Ps 1,4, 43,17, 54,22; nenávidil Ps 5,7; viky Ps 9,8 aj.; netřiba Ps 15,2; človičích Ps 20,11; nadiji Ps 30,7; na bezcisťú Ps 62,3; vic Ps 73,22 aj.). Zároveň se objevují případy nenáležité zvratné analogie, kdy je vokál í psán chybně spřežkou ie (např. u milosirdí /u myloſirdie/ Ps 20,8). Oba typy (ě > e a ie/ě > í/i) jsou někdy vykládány pouze jako nedokonalé zápisy ie/ě, a ne jako projevy hláskové změny.[16] Např. Gebauer 1963, s. 194.

Ojediněle je zachycena také změna é > í/ý (navrať … sliby tvý Ps 49,14) a diftongizace ó > uo (vuole Ps 1,2).

U slabikotvorného l a r se pravidelně objevuje průvodní vokál i (např. vietir Ps 1,4; otvirzmy Ps 2,3; pilna Ps 13,3).

Zachována je skupina šč před změnou v šť (např. zemščí Ps 2,2), zachováván je také v původním tvaru slovotvorný sufix -tva (např. modlitvu Ps 4,2) a předložka ot / prefix ot- (např. ot nás Ps 2,3; otpočinu Ps 4,9).

Výjimečně se u odvozenin s kořenem prav(e)d objevuje náslovná hláska s (např. nespravedliví Ps 5,6; spravedlný Ps 7,12) vedle původní podoby bez s (např. nepravedlnost Ps 7,4).

Změna r > ř je v Žaltáři wittenberském zachycena ve slabice tre (např. třeskci Ps 6,2; třesktal si Ps 38,12).

Častá je asimilace a zjednodušování souhláskových skupin uprostřed slov: dln > dn (pravednosti Ps 9,9, nepravednosti Ps 54,4), tc > cc (např. occi Ps 43,2), tc > c (např. skuci Ps 11,6), zs > ss (rossuty Ps 21,15), zs > s (obistvu Ps 77,25), ss > s (stúpí Ps 71,6), hl > chl (otvirchl Ps 21,25; vyvirchl Ps 77,54). Výjimečná je regresivní asimilace znělosti (rosprostru Ps 59,10).

Dochází též k zjednodušování prefixu vz- > v-, a to jak před hláskou s (vstíhaju Ps 17,38; vslavie Ps 85,9), tak i před jinými souhláskami (vpovídaju Ps 41,12; vlaju Ps 49,8; vtúlajú Ps 58,15; vchválí Ps 73,21).

Doloženo je protetické h (hobezně Ps 30,24; hoheň Ps 57,9) a protetické v (vopětvú Ps 60,5; u město vohrazené Ps 107,11).

4.3 Tvarosloví

Na morfologické rovině nacházíme některé archaismy, jako je ak. sg. m. ji osobního zájmena on (na ni Ps 8,5), jmenné skloňování přivlastňovacích adjektiv v instr. sg. n. (slovem hospodinovem Ps 32,6). Archaické jsou i tvary imperativu se zachovanou koncovkou -i-: imperativ 2. os. pl. vidite slovesa viděti (Ps 33,9), 3. os. sg. zbojuji slovesa zbojovati (Ps 34,1).

Objevují se zde i novotvary. V lok. sg. ijo-kmenů se vedle původní koncovky -í objevuje několikrát také -ú podle u-kmenů (např. na peřú Ps 17,11). V genitivu pl. ijo-kmenů se setkáme i s novotvarem -ích (např. znameních našich jsmy neviděli Ps 73,9). U i-kmenů se šíří koncovka -iech lokálu pl. (např. vlastiech Ps 43,12), a to i v monoftongizované podobě (např. u pravedlnostích Ps 118,16).[17] Jinak, jako koncovku -ich, interpretuje Gebauer1963, s. 348 Koncovka i-kmenů -ech se pak šíří u jiných kmenů (rtech Ps 44,3).

Vedle i-kmenového lež se objevuje i ja-kmenová podoba lžě (hledáte lžě Ps 4,3).

Písmeno t na konci slovesných tvarů jsú, neinterpretujeme jako zachovanou původní koncovku,[18] Srov. Gebauer 1963, s. 398–399. ale pokládáme je za pravděpodobnější částici ť (např. mluviti súť Ps 11,3).[19] Srov. Gebauer 1958, s. 12–13.

Často dochází k odpadávání j v tvarech imperativu a k náhradnímu dloužení jak v 2. a 3. os. singuláru (např. úfaj > úfá Ps 129,6; nezatracuj > nezatracú Ps 25,9; neotvracuj neotvracú Ps 50,13; rozumějte rozumiete Ps 93,8) tak i v plurálu (např. pějte > piete Ps 32,3, 104,2; úfajte úfáte Ps 4,6; zpievajte > zpieváte Ps 46,8, 95,1; zpoviedajte > zpoviedáte Ps 29,5).[20] Srov. Gebauer 1963, s. 538. Odpadávání koncovky nastává i u l-ových participií (vyvirh jsi Ps 79,9; jsi sě oblek Ps 103,1).

Dochází k neshodě mezi koncovkami slovesa a rodem podmětu: usta jich mluvily sú místo mluvila sú (Ps 16,10); a také k neshodě u rozvíjejícího shodného přívlastku (ščeňata lvový Ps 103,21).

4.4 Lexikum

Pro staročeské ekvivalenty prvního překladu je typická jejich neustálenost. Především u abstrakt překladatel volil více synonymních ekvivalentů za jeden latinský termín, nebo jeden český ekvivalent se širší nejednoznačnou sémantikou pro více latinských výrazů.[21] Vintr 2012, s. 50.

Typické ekvivalenty prvního překladu jsou: animal – zvěř, aurora – zořě, bellum – boj, calumniatorobuzník, christus – pomazanec/pomazaný, Dominus – hospodin, draco – jěščer/zmek, ecclesia – sbor, herba – zelina, labor – úsilé, memoria – pamět, parabola – pověst, reptile – lazuka, rupis – skála, suavis – pochotný, uteruslože, ver – vesno, verax – věrný apod.

První překlad je cenný pro četná archaická slova. Některá jsou doložena jen v nejstarších českých památkách (např. napokon /Ps 9,19/), některá neznáme z jiného staročeského textu: bezednie (Ps 105,9), blahoslavie (Ps 36,26), hobezně (Ps 30,24), huščenie (Ps 28,9), medký (Ps 99,5), nabojovati (Ps 55,2), naveseliti sě (Ps 37,17), naveseľovati sě (Ps 34,19; 34,24), omžiti (Ps 103,15), opichlati (Ps 64,9), povojovati (TeDeum 1,17) popestiti (Ps 35,2; 38,2), přětichujúcí (Ps 28,7), trtrati (doloženo jen tytrati, Ps 40,8; 58,16; 105,25) ubožničí (Ps 77,8), ulišiti (Ps 33,11), uvlažiti (Ps 6,7), výstroj (Ps 18,7), zvěstovanník (Ps 67,12). Jen v staročeských překladech bible pak najdeme slova jako: nadějúcí (Ps 17,31), prosvěta (Ps 43,4), vzvýšě (Ps 39,7).

V nejstarším překladu lze vystopovat vliv staroslověnského překladu, jako je např. lexém střiecě f. „napadení, nákaza“ (Ps 90,6).[22] Vykypěl – Karlíková – Janyšková – Boček 2021, s. 126. Za paleoslovenismus bývá někdy pokládáno substantivum věce n. „sněm, rada, shromáždění“ (Ps 21,17; 39,11), může jít i o domácí archaismus.[23] Vykypěl – Karlíková – Janyšková – Boček 2021, s. 135–136.

4.5 Syntax

Na syntaktické rovině se například setkáváme s archaickým použitím participia na místě pozdějšího kondicionálu (např. nenie, kto vykúpě ani kto spasena učině Ps 7,3 non est qui redimat, neque qui salvum faciat; nebieše, kto hřeba Ps 78,3 non erat qui sepeliret).

Ve slovosledu se napodobuje pořadí větných členů v latinské předloze, zvl. shodné přívlastky jsou převážně v postpozici podle latiny (např. hospodin v chrámě svatém svém Ps 10,5 in templo sancto suo; nenávist tvá Ps 78,5 zelus tuus).

5. Ediční zásady

Při zpracování edice jsme přihlíželi ke kritickému vydání Josefa Vintra (1986). Jeho odlišné čtení uvádíme v poznámkách. Průvodní vokál i píšeme na rozdíl od J. Vintra plně (např. vietir Ps 1,4), na tuto odlišnost neupozorňujeme. Podobně neupozorňujeme na změny interpunkce a úpravu velkých a malých písmen (především na začátku veršů a poloveršů a u proprií Bóh > bóh, Hospodin > hospodin, ale moře čirvené > moře Čirvené) oproti Vintrově kritické edici. Na rozdíl od edice zkrácené tvary pomocného slovesa býti píšeme dohromady s předcházejícím slovem (např. v ňemžs přikázal Ps 7,7) bez upozornění, stejně tak částice ti, , že a částicové spojení čili (úfaj veň, a onti učiní Ps 36,5; nemilčže, hospodine Ps 34,22; vzbydléti i skryjí Ps 55,7; čili vypraví někto Ps 87,12), též záporku ne píšeme dohromady s následujícím slovesným tvarem (např. nezapomanul jest Ps 9,13). Dohromady píšeme i spojovací výraz protože (např. zahyň s země pamět jich, protože nerozpomanul sě činiti milosirdie Ps 108,15–16).

Na autokorektury, především doplněná písmena, neupozorňujeme, s výjimkou úprav nebo doplňků jinou rukou, která používá červený inkoust odlišného odstínu. Přípisky jinou rukou na okraji, které přinášejí variantní překlad, uvádíme v transkribované podobě v poznámkách. Neupozorňujeme ani na opakující se písmena na konci a na začátku řádku (např. ch | chwaleny 105v).

Běžné písařské zkratky rozepisujeme bez upozornění. Emendujeme zjevné písařské chyby, doplňujeme nedopsané konce slov (např. ſkutk > skutky Ps 44,2) a nedoplněné majuskule. Při emendacích přihlížíme k Bibli drážďanské[24] Vycházíme z kritické edice Kyas – Kyasová – Pečírková 1996 (transliterovaný přepis). a také k Žaltáři poděbradskému (ŽaltPod)[25] Dresden, Die Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek Dresden, sign. Mscr.Dresd.k. (např. dočinil [oczynyl rkp.] Ps 7,14, srov. dočinil ŽaltPod). Emendujeme případy zvratné analogie (např. u místo náležitého i) a případy nenáležité jotace (např. bozie /bože/ Ps 7,10), kromě kořene všě- v odvozeninách (např. všěmohúcí SymbAth 1,14) a v adjektivu křěsťanský (viera křěsťanská SymbAth 1,3).

Inovace písaře v případech, kdy znění dává vzhledem ke kontextu dobrý smysl, respektujeme a v poznámce připojujeme znění latinské předlohy, případně i znění variantní předlohy podle Bible drážďanské.

Vynechaný text oproti latinskému originálu doplňujeme podle znění Knihy žalmů Bible drážďanské, nakolik je toto doplnění vzhledem ke kontextu možné, případně podle Žaltáře poděbradského, v poznámce pak připojujeme znění klementinské Vulgáty.[26] The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net/html/Ps.html; citován stav z 31. 1. 2021. Pokud chybí celá věta nebo celý verš, znění nedoplňujeme a vynechávku naznačujeme trojtečkou (…). Pokud text chybí i v Bibli drážďanské, upozorňujeme na to, co má latinská předloha navíc, v poznámce (+ lat.). Jedná-li se o text, který je vypuštěn i ve variantních latinských pramenech, tuto skutečnost uvádíme v poznámce (+ lat., nemá var.). Dále upozorňujeme na přidaný text nemající oporu v klementinské Vulgátě (navíc oproti lat.), případně připojujeme variantní latinské znění daného místa (var.) podle několika zdrojů (v komentáři je nerozlišujeme): jedná se o Psalterium Gallicanum, Psalterium iuxta Hebraeos[27] Biblia sacra iuxta Vulgatam versionem, 1983, s. 770–955. a Psalterium Romanum[28] Psalterium Romanum, dostupné na WWW: http://www.liberpsalmorum.info/Psalterium%20Romanum.html; citován stav z 29. 3. 2022. a latinské znění Žaltáře wittenberského.

Žalmy skládáme podle pořadí v rukopisu. Rezignujeme na vyznačení středověkého členění veršů, které je v rukopisu značeno majuskulemi, ale které nezřídka neodpovídá dnešnímu veršovému dělení žalmů. Čísla žalmů a veršů uvádíme podle klementinské Vulgáty. Žalmy často začínají až od 2., respektive od 3. verše, protože počáteční verš je tvořen nadpisem (lat. titulus), který se objevuje až v pozdějších českých překladech. Latinské znění v tomto případě nedoplňujeme, klademe pouze upozornění, že verš nebyl přeložen, neboť ani v latinské části Žaltáře wittenberského tyto tituli uvedeny nejsou.

Polské glosy uvádíme v transkribované podobě v poznámkách (za jejich přepis děkujeme dr. Katarzyně Jasińské).

Literatura

Biblia sacra iuxta Vulgatam versionem, ed. Robert Weber et al., Stuttgart 1983.

The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net (citován stav z 31. 1. 2021).

Fliege, Jutta: Die Handschriften des Evangelischen Predigerseminars Wittenberg: Bestandsverzeichnis aus dem Zentralinventar mittelalterlicher Handschriften, Berlin 1984.

Gebauer, Jan (ed.): Žaltář wittenberský, Praha 1880.

Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, II. Časování, Praha 1958.

Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví, Praha 1963.

Kreisingerová, Hana – Voleková, Kateřina: Jednoduché minulé časy v staročeských žaltářích, Clavibus unitis 11/2, 2022 (v tisku).

Kyas, Vladimír: Česká předloha staropolského žaltáře, Praha 1962.

Kyas, Vladimír – Kyasová, Věra – Pečírková, Jaroslava (eds.): Staročeská Bible drážďanská a olomoucká. IV: Tobiáš–Sirachovec, Padeborn 1996.

Psalterium Romanum, dostupné na WWW: http://www.liberpsalmorum.info/Psalterium%20Romanum.html (citován stav z 29. 3. 2022).

Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

Šafařík, Pavel Josef: I. O nejstarších rukopisech českého Žaltáře, in: Rozbor staročeské literatury čítaný ve schůzkách Královské české společnosti nauk, sekci filologické, r. 1840 a 1841. Abhandlungen der Königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften V/2, Praha 1842, s. 111–131.

Vintr, Josef (ed.): Die älteste tschechische Psalterübersetzung. Kritische Edition des glossierten Museumspsalters, der Brünner Psalterfragmente (1320–1340), des Wittenberger Psalters (1350–1360), des Psalters der Dresdner Bibel (1365–1380), Wien 1986.

Vintr, Josef: Filiační rozbor lexika v žaltáři Bible Drážďanské: Jiřímu Daňhelkovi k sedmdesátinám, Wiener Slavistisches Jahrbuch 34, 1988, s. 269–274.

Vintr, Josef: Corrigenda et addenda zu meinem Buch „Die älteste tschechische Psalterübersetzung“, Wiener Slavistisches Jahrbuch 35, 1989, s. 209–211.

Vintr, Josef: Die Wiedergabe der Gräzismen in den ältesten tschechischen Bibeltexten, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. E, Řada archeologicko-klasická 40, E36, 1991, s. 75–79.

Vintr, Josef: České biblické slovo jako vývojový faktor stylové stratifikace národního jazyka – od Jagićových glos 12. století po moderní ekumenický překlad, in: Pocta 650. výročí založení Univerzity Karlovy v Praze. 1. díl: Sborník příspěvků přednesených zahraničními bohemisty na mezinárodním sympoziu v Praze 20.–26. srpna 1998, Praha 1998, s. 215–228.

Vintr, Josef: Staročeský žalm – dvousetleté hledání srozumitelnosti a poetičnosti. Listy filologické 135, 2012, s. 43–62.

Vykypěl, Bohumil – Karlíková, Helena – Janyšková, Ilona – Boček, Vít: Staroslověnské dědictví ve staré češtině, Praha 2021.

V edici byla využita databáze Czech Medieval Sources online a data Vokabuláře webového, které poskytuje výzkumná infrastruktura LINDAT/CLARIAH-CZ (https://lindat.cz) podporovaná MŠMT ČR (projekt č. LM2018101).

1 Vintr 2012, s. 43. Podle Kyase pochází z druhé třetiny 14. století (Kyas 1962, s. 9). V katalogu wittenberské knihovny je uvedeno 14. století bez bližšího určení (Fliege 1984, s. 12).
2 Srov. Fliege 1984, s. 12–13.
3 Vintr 1986, s. 15. Vintr ve své edici (1986) nezachytil všechny glosy, některé mu unikly (např. glosa uformowali k stč. stvořile ve Ps 118,73), některé nepřečetl (např. glosa przystali k stč. Přídržal sem sě v Ps 118,31). Za konzultaci polských glos děkujeme dr. Katarzyně Jasińské.
4 Vintr 2012, s. 60.
5 Fliege 1984, s. 12.
6 Srov. Lístková kartotéka Jana Gebauera (prameny) [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka [cit. 2. 12. 2021]. Dostupné z: https://bara.ujc.cas.cz/bara/img/70/302759500_219193?db=3.
7 Staročeský slovník 1968, s. 117.
8 Praha, Knihovna Národního muzea, sign. XIV D 13.
9 Praha, Knihovna Národního muzea, sign. 1 A c 46; Praha, Knihovna Národního muzea, sign. 1 A c 63.
10 Praha, Národní knihovna ČR, sign. X B 22.
11 Kyas 1962, s. 9; Vintr 2012, s. 43.
12 Vintr 1988, s. 138; Vintr 2012, s. 49.
13 Vintr 1991, s. 77.
14 Vintr 1986, s. 39–40; Vintr 1988, s. 137, 140–141.
15 Vintr 2012, s. 61.
16 Např. Gebauer 1963, s. 194.
17 Jinak, jako koncovku -ich, interpretuje Gebauer1963, s. 348
18 Srov. Gebauer 1963, s. 398–399.
19 Srov. Gebauer 1958, s. 12–13.
20 Srov. Gebauer 1963, s. 538.
21 Vintr 2012, s. 50.
22 Vykypěl – Karlíková – Janyšková – Boček 2021, s. 126.
23 Vykypěl – Karlíková – Janyšková – Boček 2021, s. 135–136.
24 Vycházíme z kritické edice Kyas – Kyasová – Pečírková 1996 (transliterovaný přepis).
25 Dresden, Die Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek Dresden, sign. Mscr.Dresd.k.
26 The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net/html/Ps.html; citován stav z 31. 1. 2021.
27 Biblia sacra iuxta Vulgatam versionem, 1983, s. 770–955.
28 Psalterium Romanum, dostupné na WWW: http://www.liberpsalmorum.info/Psalterium%20Romanum.html; citován stav z 29. 3. 2022.
logo ÚJČ Copyright © 2006–2023, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2023, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2023, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 17 lety, 5 měsíci a 6 dny; verze dat: 1.1.24
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Strategie AV21
Web je podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projektem č. LM2023062
(LINDAT/CLARIAH-CZ).