1 Forma Prvního tištěného žaltáře

Nejstarší tisk žaltáře má kvartový formát o velikosti 19,5 × 13,5 cm. Je proveden dvoubarevně, černě je tištěn hlavní text a červenou barvou jsou podány nadpisy. Jeho původní rozsah byl 122 listů v 15 složkách zpravidla o osmi foliích, pouze poslední složka měla listů deset (signatury a8–o8 p10).[3] Srov. Urbánková 1986, s. 31; Knihopis: INC011; Voit 2015, s. 671. První a poslední list (signatury a1 a p10) se nezachovaly v žádném z pěti dochovaných exemplářů.

Text žaltáře je sázen jednosloupcově ostrým, poměrně vysokým a honosným písmem řezaným podle kaligrafické podoby domácí rukopisné bastardy.[4] Srov. Boldan 2018, s. 236. V celém tisku je použit jediný typ písma. Na stránce je zpravidla 25, někdy i 23, 24 či 26 řádků. V textu, který je sázen in continuo, je vynecháno místo pro velká písmena (verzálky) na začátcích veršů ve výši jednoho řádku. Pro iniciály na začátku žalmů má prázdné místo velikost 2 až 7 řádků v závislosti na typu žalmů.[5] Urbánková 1986, s. 31; Urbánková 1994, s. 82. Typografická úroveň prvotisku je vcelku jednoduchá, stránka neobsahuje kustody ani živá záhlaví, pouze signatury. Chybějí také různé ozdobné prvky knižního dekoru nebo ilustrace.

Přestože impresum neobsahuje kromě roku a místa vytištění žádné bližší údaje o nakladateli nebo tiskaři, některé indicie o původci žaltáře poskytuje dílo samo. Na základě shod v písmových sadách pražské a kutnohorské tiskárny ztotožnil Jaroslav Vobr anonymního tzv. Tiskaře Žaltáře s Martinem z Tišnova.[6] Srov. Vobr 1996. Různé hypotézy ohledně určení autorství shrnuty in Voleková – Svobodová – Kreisingerová 2023, s. 16–17.

V tisku jsou vynechána také minuskulní písmena (tzv. reprezentanty) otiskovaná na volnou plochu vyhrazenou iniciále, která představovala vodítko pro rubrikátora, aby věděl, jakou iniciálu má doplnit, a vyhnul se tak zbytečným chybám, vzniklým ze špatného nebo rychlého čtení textu.[7] Srov. Voit 2013, s. 151; Boldan 2018, s. 218. Tento rys Prvního tištěného žaltáře se zvláštním způsobem podepsal i na samotném textu, jeho znění a recepci.[8] Srov. Batka – Svobodová – Voleková 2020; Voleková – Svobodová – Kreisingerová 2023, s. 22–23.

Celkem se nejstarší tisk žaltáře dochoval v pěti známých exemplářích, které nazýváme podle místa jejich současného uložení (berlínský – sigla B,[9] Berlin, Staatsbibliothek, sign. 8º Inc 1950.8. Neúplný (chybí l8, m7, m8, n7–o2, o5, o7, p5, p8). klementinský – sigla K,[10] Praha, Národní knihovna České republiky, sign. 41 G 80. Neúplný (chybí a1, p10). Tento exemplář byl použit pro popis prvního pražského tisku; srov. Urbánková 1986, s. 31–35 (č. 11), Urbánková 1994, s. 82–84 (č. 11), Knihopis: INC011. muzejní – sigla M[11] Praha, Knihovna Národního muzea, sign. 25 C 52. Zlomek (pouze listy k3–k6, l2, l7, n2–n7)., strahovský – sigla S[12] Praha, Strahovská knihovna, sign. DP VI 16. Neúplný (chybí a1, p10). a vídeňský – sigla V[13] Wien, Österreichische Nationalbibliothek, sign. Ink 15 G 6. Neúplný (chybí a1, p10).). Výši celkového nákladu prvního pražského tisku neznáme a lze ji odhadovat maximálně na nižší stovky výtisků.[14] Boldan 2018, s. 161, odhaduje, že v případě Nového zákona se signetem (Plzeň, kolem 1481–1483) a dalších jazykově českých titulů se mohla výše nákladu přiblížit ke třem stům výtisků. Dochované exempláře se liší nejen ručním doplněním iniciál a majuskulí, odlišnosti lze nalézt také ve vytištěném textu, neboť některá folia byla dodatečně přesázena kvůli tiskovým chybám. Během sazby byla prováděna základní korektura vytištěných archů a tiskař se rozhodl vybrané stránky kvůli tiskovým chybám přesázet znovu; celkem tak zasáhl na sedmi foliích, jak svědčí rozdíly v sazbě dochovaných exemplářů. Již na prvním potištěném foliu (sign. a2, fol. 1r) se nacházejí dvě tiskové chyby, které byly následně přesázeny: samotné folio bylo mylně označeno jako „aI“ místo „aII“ a slovo otevřeně na konci prvního řádku v úvodní větě předmluvy bylo vysázeno jako „otewrzenei“ místo „otewrzenie“. Chybné folio je dochováno v exempláři K, opravené folio pak v exemplářích BS.[15] Ve vídeňském exempláři bylo celé folio doplněno ručně restaurátorem také ve správném znění. Korektury však nepostihly celý náklad, byly provedeny jen na malé části folií a zachytily necelou desetinu tiskových chyb. Navíc při kompletaci jednotlivých výtisků nebyly rozlišovány původní a přesázené archy a většina exemplářů je složena z chybných i korigovaných stránek.[16] Pro přehled všech tiskových rozdílů viz Voleková – Svobodová – Kreisingerová 2023, s. 20–22. Žádný z dochovaných exemplářů neobsahuje pouze listy původního vydání ani pouze korigované, a proto nemůžeme žádný exemplář označit za paralelní vydání.

2 Obsah Prvního tištěného žaltáře

U Prvního tištěného žaltáře chybí titul a celek otevírá předmluva, v níž se patrně sám překladatel zabývá obtížemi spojenými s překladem žalmů, především nastiňuje problémy doslovného překladu ve srovnání s překladem interpretačním, jehož cílem je zachovat estetickou hodnotu textu a věcnou přesnost. Dále následuje samotná Kniha žalmů doplněná liturgickými hymny užívanými během modlitby hodinek (dohromady obsahuje deset chvalozpěvů, český překlad hymnu Te Deum a Athanasiovo vyznání víry). Celý tisk je zakončen rozsáhlým explicitem („Konec řečí a žalmuov proroka velikého Davida svatého…“), který je vytištěn černým inkoustem na posledním potištěném foliu 120 (sign. p9). Závěrečné impresum kromě místa vydání („slavné Město pražské“) udává již jen letopočet 1487 („léta syna božieho tisícího čtyřstého osmdesátého sedmého“) a rok vlády českého krále Vladislava Jagelonského („léta šestnátctého“); jméno tiskaře nebo majitele dílny se neuvádí. Jiné liturgické a paraliturgické texty známé ze středověkých liturgicky zaměřených žaltářů, jako jsou hodinková officia, kalendáře, litanie, antifony či jiné příležitostné modlitby a pobožnosti, nakladatel do tisku nezařadil.[17] Detailnější popis obsahu viz Voleková – Svobodová – Kreisingerová 2023, s. 13–16.

3 Znění Prvního tištěného žaltáře

Pokud jde o povahu znění žalmů, čtvrtý překlad vznikal bez výraznějšího ohledu na dosavadní tradici a ve větší míře reflektoval nové vývojové tendence v jazyce.[18] Pro podrobnější analýzu překladatelských strategií viz Voleková – Svobodová – Kreisingerová 2023, s. 56–67. Ve srovnání s předchozími převody se jedná o výjimečný překlad, kterému jde o srozumitelnost textu a jeho přizpůsobení jazyku své doby. Pro autora čtvrtého překladu byl určujícím faktorem důraz na pochopitelnost textu pro dobového čtenáře – při hledání správného slova se opíral nezřídka i o dobové exegetické pomůcky (např. Postilla litteralis Mikuláše Lyry či Glossa ordinaria) a v případě nejistoty neváhal nalézat oporu také v dalších latinských verzích žaltáře.[19] Pro všechny staročeské překlady žalmů byl hlavní předlohou galikánský žaltář (Psalterium Gallicanum; druhý Jeronýmův překlad žalmů z let 386 až 389), užívaný v latinské liturgii i v celých biblích. Zároveň bylo obvyklé, že překladatelé nahlíželi do jiných latinských znění, než byla jejich základní předloha, zvláště do třetího Jeronýmova překladu, tzv. hebrejského žaltáře (Psalterium Hebraicumči Psalterium iuxta Hebraeos) z doby kolem roku 392 či prvního Jeronýmova převodu, tzv. římského žaltáře (Psalterium Romanum) z roku 384. To ho vedlo k částečnému odklonu od tradičních formulací žalmů a k hledání nových překladatelských řešení, reflektující soudobý vývoj, nejzřetelněji v lexikální rovině. Zároveň se v posledním staročeském překladu začínají prosazovat speciální výrazové prostředky pro určitou gramatickou kategorii, např. se výrazně šíří užívání subjunktivu a iterativ.

V novém znění nenacházíme snahu o přílišnou archaizaci nebo o vysoký (biblický) styl, užívány jsou především soudobé jazykové prostředky, nezřídka s prvky mluvenosti. Z biblického stylu, který se tvořil v posledních dvou stoletích, využívá ustálené náboženské termíny (např. hospodin) a některé archaické obraty (např. na věky věkóm), naopak jiné archaismy, které byly v žaltářích často užívané ve 14. století, už ve čtvrtém překladu nenajdeme: mizí z něj například jednoduché minulé časy, které se jinak v biblických textech jako typický znak drží po celé 15. století a nacházejí se, byť v omezené míře, i ve čtvrté redakci staročeského překladu bible.[20] Srov. Kyas 1997, s. 129.

4 Popis jazyka Prvního tištěného žaltáře

4.1 Pravopis

V prvním pražském tisku je použit nepříliš složitý pravopisný systém, ovlivněný omezenými technickými možnostmi tiskárny, který spočívá v kombinaci různých prvků jednoduchého, spřežkového a diakritického pravopisu. Z diakritických znamének se užívá pouze tečka pro palatální konsonanty, a to pravidelně jen nad třemi písmeny: ċ, ṙ, ṡ, ojediněle pak i nad ḋ.[21] K užívání spřežkového pravopisu a k postupné diakritizaci písmových sad u jazykově českých prvotisků srov. Boldan 2018, s. 205. Tyto konsonanty č, ř, š jsou zároveň vyjadřovány i spřežkami: cz, rz, ſſ či ſs. Hlásky z a ž v tisku zpravidla rozlišeny nejsou, výjimečně se palatála naznačuje literou i (např. zie /že/). Kvantita vokálů je značena ojediněle, a to geminátou (např. ee /é/). Malá přesnost a nízká efektivita[22] K tomuto pojmu srov. Kučera 1998. pravopisu poněkud ztěžovala laickému čtenářstvu recepci textu, v kombinaci s chybějícími velkými písmeny musela být správná interpretace některých slov velmi náročná. Někteří čtenáři si proto ručně dopisovali do tisku diakritická znaménka pro snazší čtení.

V sazbě se objevují speciální znaky pro zkratky: gt s titlou nad t pro gest, p s kličkou pro pro a ā, ē, ī, ō pro am/an, em/en, im/in, om/on. Užívají se též písmena o a v v horním indexu pro zkrácení pádové koncovky (např. geo /jeho/, gev /jemu/). Pravidelně je kladeno rozdělovací znaménko ve tvaru virgule (/) pro dělení slov na hranici řádků a stránek.[23] Srov. Voit 2013, s. 142. Z interpunkčních znamének se příležitostně uplatňují tečky a dvojtečky, které mají funkci dnešní čárky a napomáhají k vnitřnímu členění žalmového verše.

4.2 Hláskosloví

Na hláskoslovné rovině pozorujeme výrazné modernizační tendence,[24] Pro detailnější popis viz Voleková – Svobodová – Kreisingerová 2023, s. 55–56. týká se to především vokalických změn:

Poměrně častá je monoftongizace ie ve vokál í jak v kořeni slova (např. hříšníci, knížata, nepřítel, upřímý), tak v koncovkách (např. není, 3. os. pl. mluví, NGAsg. milosrdenství).

V mnohem menší míře dochází ke změně ie v é, a to jen po hlásce ř (např. dřémati, patřé, řékají).

Co se týče vokálu ó, je již ve většině případů diftongizován v uo (např. buoh, muoj, hříšníkuov, zpuosobil). Dokonce v pěti případech dochází k následné monoftongizaci tohoto uo v ů (např. můj, zůřivosti, působě). Také původně krátké o je několikrát diftongizováno, v případech tvarů buože a buoha se jedná o analogii podle rozšířené diftongizované podoby Nsg. buoh.

Objevuje se také diftongizace dlouhého vokálu ú v ou, který je pravidelně tištěn jako au (např. budau /budou/, rukau /rukou/), není však ještě tolik rozvinuta jako změna ó v uo. V této souvislosti je třeba zmínit sloveso doúfati a jeho pravděpodobnou výslovnostní podobu v tisku z konce 15. století. Na základě toho, že toto sloveso i jeho odvozeniny tiskař několikrát vysázel s počátečním dufa- (např. dufagi, dufali, dufanim), předpokládáme, že již došlo k synizesi, tedy ke změně v jednoslabičnou výslovnost dvou po sobě následujících vokálů o a ú (do-úfati > doufati), a že tiskař vlivem chybné analogie se změnou ú v ou nový diftong ou u slovesa doufati vysázel jako u.[25] Srov. Komárek 1969, s. 133–134.

Pětkrát je doložena změna ý v ej (např. smejšleli, žalm stej, obmejž), naopak se v tomto prameni ještě neobjevuje přehláska aj v ej.

U konsonantů jsou provedeny pravidelné změny 14. a 15. století, jako je disimilační změna šč v šť (např. ještě, štěňata, útočiště) a změna ot v od (např. ode mne, odehnal, od země, odjímá).

Dále dochází ke zjednodušování souhláskových skupin (skupina dln > dn: nespravednost; skupina ss > s: stúpíť jakžto déšť na rúno; skupina ktv > kv: kvístiť; skupina žs > s: mnoství) a k asimilaci znělosti (např. spievati, zbor).

Velmi často již chybí náslovné j- u slovesa jmieti a prézentních tvarů slovesa býti (např. tvar jsú s náslovným j- je zachován pouze v desetině případů). Vynechána je výjimečně hláska j i v tvarech imperativu, přičemž pak dochází k náhradnímu dloužení (např. neopúštějž > neopúštiež).[26] Gebauer 1958, s. 333.

Objevuje se protetické v (navostřím Dt 32,41) a pravidelně je přisunuto r u slov čeledi zamútiti (rmútie Ps 12,5, zarmútil Ps 17,15, pormútil Ps 68,21).[27] Gebauer 1963, s. 352.

4.3 Morfologie

Na morfologické rovině lze pozorovat přirozený ústup některých jazykových prostředků, jako je např. dvojné číslo – s duálovými tvary se pravidelně setkáváme jen u lexémů oči a rucě, u ostatních jmen se jedná spíše o ojedinělé výskyty. Také pokud jde o jednoduché minulé časy, v Prvním tištěném žaltáři narážíme na jediný archaický tvar vece. Dalším z ustupujících prostředků jsou jmenné tvary adjektiv, zejména u jmenného přísudku (jmenná forma se užívá zpravidla u slov podoben a živ).

U tvarů složeného préterita se často objevuje vynechání pomocného tvaru slovesa býti ve třetí osobě (činil jest > činil, činili jsú > činili), stahování pomocného tvaru u druhé osoby jednotného čísla (činil jsi > činils) a další redukce (jsem > sem, jest > je).

Dále dochází k výraznému nárůstu užívání příklonné částice -ť, jejíž funkce je zdůrazňovací a konektivní – slouží jako signál pro syntaktické členění věty a pomáhá značit začátek verše i jeho vnitřní strukturu. Naopak příklonná částice -ž je již silně gramatikalizována jako pevná součást některých spojek či relativ (jenž, kterýž, když, ktož).

Co se týče formy přechodníků, objevuje se vlivem analogie tvar utvořený ze souhláskového kmenu s koncovkou -v (pozdvihv, roztáhv).

Ve skloňování substantiv se objevují také novotvary, pravidelná změna nastává například u o-kmenových substantiv mužského rodu: v nom. pl. je upřednostňována koncové -ové, v lok. sg. se místo původní koncovky -ě prosazuje novotvar -u (např. in Deo se překládá v bohu, nikoli u bozě). Dále se šíří a-kmenové koncovky plurálu k substantivům jiných kmenů, např. k původním s-kmenům (nad nebesami místo nad nebesy), k o-kmenům (na křídlách místo na křídléch, ramenách místo ramenech). Některá substantiva mění svůj rod (např. původní maskulinum zvěř je od třetího překladu žalmů femininum), některá zas přecházejí k jinému typu skloňování v rámci téhož rodu (např. zatímco starší překlady žalmů upřednostňují ja-kmenové skloňování svatině, ve čtvrtém překladu převažuje a-kmenové svatina).

4.4 Syntax

Překladatelovo úsilí o srozumitelnější a jasnější překlad jej vede k tomu, že nelpí na doslovném převodu slovo za slovo, vyhýbá se pokud možno latinismům a větší nápodobě latinských konstrukcí, ale užívá syntaktické konstrukce typické pro češtinu. Vlastní poetika žalmů je však ve čtvrtém překladu zachována mimo jiné díky respektu ke slovosledu latinské předlohy a k syntaktické struktuře žalmů.[28] Pro překlad nejčastějších latinských frází srov. Voleková – Svobodová – Kreisingerová 2023, s. 47–50.

Ve čtvrtém překladu se šíří užívání tvarů kondicionálu v platnosti subjunktivu, slovesného způsobu upozorňující svou formou na podřízenost vedlejší věty. Stojí ve vedlejších větách na místech, kde starší překlady užívaly zpravidla oznamovací způsob. Najdeme ho v různých typech vedlejších vět: v obsahových větách tázacích (např. prohlédl na syny lidské, aby pohleděl, byl li by rozumný ŽaltTisk Ps 52,3 ut videat si est intelligens), v obsahových větách žádacích (např. nebudu se báti, co by mi učinilo tělo ŽaltTisk Ps 55,5 quid faciat mihi), podmínkových a časových větách (např. když by sešla síla má, neopúštějž mě ŽaltTisk Ps 70,9 donec misereatur nostri).

Pokud jde o využití přechodníků, ve čtvrtém překladu se s nimi příliš nesetkáváme, překladatel dává více přednost převodu latinských participií pomocí vedlejší věty s určitým slovesným tvarem místo toho, aby jako předchozí překlady použil přechodník nebo slovesné adjektivum (např. zvuk toho, jenž hody slaví ŽaltTisk Ps 41,5 sonus epulantis). Jsou však také případy, kdy čtvrtý překlad volí doslovnější překlad a vrací se k slovesnému adjektivu (např. od množstvie pášících nepravost ŽaltTisk Ps 63,3 operantium iniquitatem). Jen ojediněle se objevuje v textu čtvrtého překladu adjektivum, které nemá oporu v latinské předloze, kde je použito jiného syntaktického prostředku (kteříž rozsievají plačíce, veseléce se žieti budou ŽaltTisk Ps 125,5 in lacrimis, in exsultatione).

Dále dochází k nárůstu analytických verbo-nominálních spojení, tedy syntaktických struktur tvořených dějovým substantivem a kategoriálním (funkčním) slovesem, které je sémanticky vyprázdněné a v příslušném spojení vyjadřuje především slovesné kategorie (např. nad ním posměch činiti budú ŽaltTisk 51,8 ridebunt).

Pro vyjádření zákazu zavádí čtvrtý překlad za latinskou konstrukci noli(te) s infinitivem plnovýznamového slovesa tvar nechtěj(te) s infinitivem. Nahrazuje tím starší konstrukci neroď(te) s infinitivem, která přetrvává od prvního až do třetího překladu žalmů. Výjimečně se za latinskou konstrukci s noli(te) objevuje již také tvar imperativu plnovýznamového slovesa se záporkou ne- (tj. noli aemulari – nepopúzej se), který je pravidelným ekvivalentem latinského záporného konjunktivu ve funkci imperativu (tj. non veniat – nepřicházejž).

4.5 Lexikum

Z hlediska lexikální stránky došlo ve čtvrtém překladu k výrazné modernizaci slovní zásoby.[29] Podrobnější popis slovní zásoby viz Voleková – Svobodová – Kreisingerová 2023, s. 50–55. Ta spočívala z velké části v novém překladu latinských výrazů, které neměly v českých žaltářích ustálený překladový ekvivalent, např. bellum – vedle tradičnějšího boj nově i válka (boj 1. překlad, boj, ojed. bojovánie 2. překlad, boj, bitie 3. překlad). Nový překladový ekvivalent mívá čtvrtý překlad také pro neobvyklá a méně častá slova, např. consensus – povlovnost ‚vzájemná shoda, svornost‘ (jednomysl 1. překlad, povoľenie 2., 3. překlad). Nahrazeny byly i některé ustálené ekvivalenty, které byly pravidelně užívány od prvního do třetího překladu žalmů, jako jsou slova základní slovní zásoby, např. labor – vedle staršího úsilé nově práce a v závěrečné části žaltáře též robota (dielo, násilé, ojed. úsilé 1. překlad, dielo, ojed. úsilé 2. překlad, dielo, práce, ojed. úsilé 3. překlad). Projevuje se i častější užívání přejatých slov, které mohou nabývat expresivního zabarvení, případně se jedná o termíny. Ke slovům přejatým z latiny patří legát ‚posel‘ (posel 1., 3. překlad, zákonník 2. překlad), výpůjčkou z němčiny je např. krumfešt a krunt ‚základ‘ za latinské fundamentum (základ 1.,3. překlad, základ, založenie 2. překlad, 4. překlad též ojed. základ). Některá latinská slova nemají ve čtvrtém překladu ustálený ekvivalent, ale jsou pro ně užívány různé výrazy podle toho, v jakém kontextu je dané slovo použito, např. congregatio – sbor, sebránie, shromažděnie a rota.

Stejná a od prvního do čtvrtého překladu neměnná zůstala základní slovní zásoba (cor – srdce, dies – den, filius – syn, ignis – oheň, nomen – jmě, rex – král, vox – hlas apod.). Ve shodě s předchozími překlady byly překládány i základní náboženské termíny, jako je anima – dušě, Deus – bóh, spiritus – duch.

V případě překladu některých náboženských termínů není však čtvrtý překlad zcela jednotný, často volí i několik překladových ekvivalentů, např. při překladu latinského christus, pro které užívá střídavě přejaté kristus a adjektiva pomazaný a mazaný (pomazanec 1. překlad, mazaný, ojed. kristus, mazánek 2. překlad, mazánek 3. překlad). Také základní termín Dominus bývá překládán jak hospodin, tak pán. Překladatel využívá obě synonyma pro stylistickou diferenciaci v případě opakujícího se slova nebo fráze (např. hospodine, pane náš, jak předivné jest jméno tvé ŽaltTisk Ps 8,2 Domine, Dominus). Naopak za genitiv přivlastňovací Domini čtvrtý překlad pravidelně klade pouze archaické adjektivum páně, ustrnulý tvar původního adjektiva páň, které se objevuje až ve třetiredakční úpravě třetího překladu (hospodinóv, boží 1., 3. překlad, boží 2. překlad).[30] Srov. Voleková 2021, s. 24.

Dále se objevují některá hapax legomena, slova doložená jen v tomto překladu, jako je sloveso kormútiti ‚trápit‘ za latinské conturbare a jeho odvozeniny zakormútiti ‚zarmoutit‘, zkormútiti ‚ztrápit‘ a zkormútiti sě ‚ztrápit se‘.

5 Tradice čtvrtého překladu v pramenech konce 15. a začátku 16. století

Čtvrtý překlad žalmů se šířil především tiskem, a to buď samostatně, nebo v rámci kompletních biblí. Poprvé se objevuje hned o rok později v Bibli pražské (1488),[31] Bible pražská, Praha, [Tiskař Pražské bible], 1488. GW 4323; ISTC ib00620000; Knihopis: INC013; Incunabula: Urb-IX; Voit 2013, s. 16 (TPra 2). Citovaný exemplář: Wien, Österreichische Nationalbibliothek, sign. Ink 13.C.5. připravené anonymním Tiskařem Pražské bible, a podruhé v Bibli kutnohorské (1489),[32] Bible kutnohorská, 1. vydání se znakem, 2. vydání bez znaku, Kutná Hora, Martin z Tišnova, 1489. GW 4324; ISTC ib00621000; Knihopis: INC035 (1. vydání), INC036 (2. vydání); Incunabula: Urb-X (1. vydání), Urb-XI (2. vydání). Citovaný exemplář (1. vydání): Uppsala, Universitetsbiblioteket, sign. 35.230 (resp. faksimile Kuttenberger Bibel). Problematické otázce 1. a 2. vydání a vydání se znakem a bez znaku se dosud nejpodrobněji věnoval Vobr 1996 (srov. též studii v komentářovém svazku k faksimile exempláře Českého muzea stříbra v Kutné Hoře, sign. ST 1, Vaněčková – Vobr – Kremla 2010). Podstatné je, že Knihy žalmů, která se nachází na ff. 281r–313v, se změny druhého vydání nedotkly, neboť při něm byla přesázena pouze folia 101–196, 431–486 a 597–612. kterou doplněnou o dřevoryty vydal Martin z Tišnova. Toto znění bylo dále převzato do Bible benátské (1506),[33] Biblí Česká […], Venezia, Peter Liechtenstein, 1506. Knihopis: K01097; Voit 2017, s. 212–213 (PLie 1). Citovaný exemplář: Praha, Knihovna Národního muzea, sign. 25 B 1. z níž vycházely další humanistické tisky Biblí Severinových (1. vydání 1529, 2. vydání 1537) a Melantrichových (1. vydání 1549, 2. vydání 1556–1557, 3. vydání 1560–1561 ad.).[34] Srov. Kyas 1997, s. 125–130; Staročeské biblické předmluvy, s. 81. Žaltář kromě toho vyšel tiskem samostatně a bez autorské předmluvy v plzeňské dílně Mikuláše Bakaláře roku 1499;[35] Žaltář plzeňský Bakalářův, [Plzeň, Mikuláš Bakalář], 1499. GW M36274; ISTC ip01069600; Knihopis: INC044; Incunabula: Urb-XLVIII; Voit 2017, s. 74 (MBak 7). Elektronickou edici zveřejnili Batka – Svobodová 2022. toto vydání sice vychází z nejnovějšího znění žaltáře podle Bible kutnohorské, obsahuje však četné textové úpravy, které se v mnohém vracejí k starším překladům, a lze jej proto považovat za svébytné znění.[36] O vztahu Bakalářova žaltáře k třetímu překladu žalmů, srov. Vintr 2012, s. 181, 183. V roce 1508 vydal Bakalář žaltář podruhé,[37] Kniehy žalmové jsú složené od svatého Davida […], Plzeň, Mikuláš Bakalář, 1508. Knihopis: K17524; Voit 2017, s. 81 (MBak 24). tentokrát však přetiskl znění Bible benátské. Ani toto vydání neušlo většímu množství zásahů, pro které jej lze také považovat za samostatné znění.

Kromě tištěných exemplářů se dochovaly také tři kompletní opisy čtvrtého překladu žalmů. Známy jsou dva rukopisy z konce 15. století vycházející z Bible pražské: jeden, který je zapsán v kodexu z roku 1496 spolu s českým Novým zákonem, tzv. Žaltář Švehlův,[38] Olomouc, Vědecká knihovna v Olomouci, sign. M II 47, ff. 1r–63r. a jeden samostatný rukopis z konce 15. století, ve kterém je Kniha žalmů doplněna o breviář, tzv. Žaltář moravský.[39] Brno, Moravská zemská knihovna, sign. RKP-0048.020, ff. 10r–109r. Opisem Bible kutnohorské je pak rukopis Starého zákona obrovských písmen z přelomu 15. a 16. století, který kromě druhé části Starého zákona (od Joba po knihy Makabejské) obsahuje i celou Knihu žalmů.[40] Praha, Národní knihovna České republiky, sign. XVII A 36, ff. 23v–85v. Srov. Vintr 2012, s. 181. Kromě toho se ještě dochoval částečný opis podle Bible pražské v Bibli litoměřické, v rukopisné Bibli druhé redakce z roku 1429, do níž byly rukou 16. století doplněny i chybějící žalmy Ps 37,11–73,23.[41] Rkp. toho času nezvěstný, dříve Litoměřice, Státní oblastní archiv v Litoměřicích, fond Biskupské sbírky Litoměřice, sign. BIF 2, Kniha žalmů na ff. 209r–233r, později doplněna jsou ff. 213r–216v. Unikátním dokladem toho, že se opisoval také První tištěný žaltář, je zlomek dvou folií klementinského rukopisu.[42] Praha, Národní knihovna České republiky, sign. XXIV B 56, 2 ff. (Ps 36,33–37,3, 38,1–11), po 1487.

6 Ediční zásady

Text Prvního tištěného žaltáře včetně poznámkového aparátu vychází z knižního vydání,[43] Voleková – Svobodová – Kreisingerová 2023, s. 85–293. samostatně byla již dříve vydána autorská předmluva.[44] Voleková – Svobodová 2019, s. 99–100 (komentář k edici), 276–277 (edice). Číslování folií prvotisku je zde o jedno číslo větší.

Vzhledem k době vzniku tisku se v přepise ani v kritickém aparátu již nezachycuje ojediněle se vyskytující jotace v krátkých slabikách na místech, kde byla historicky náležitá. Jotace v dlouhých slabikách (tj. v dvojhlásce ie) se na místech, kde je v tisku naznačena, v přepise zachycuje, ovšem časté případy tzv. zvratné analogie (tj. záměna ie za náležité í) jsou emendovány. Kvantita vokálů, která není v tisku až na výjimky značena, byla rekonstruována podle historických mluvnic a slovníků.

V edici užíváme interpunkci podle novočeských pravidel s ohledem na zvláštnosti staročeského textu. Přímou řeč uvádíme v uvozovkách s výjimkou citací vložených do již uvozeného textu. Propria cizího původu jsou přepisována s ohledem jak na podobu tisku, tak na míru adaptace: nesklonné tvary ponecháváme jako citátová slova, ve kterých respektujeme původní zápis (např. Manasses, Galaad, Effraim apod.), formy slovotvorně či morfologicky adaptované již přepisujeme v počeštěné podobě (např. Jákob, Ejipt apod.). Pojmenování osob požívajících úctu ve shodě s Daňhelkou[45] Daňhelka 2013, s. 119. uvádíme s malým počátečním písmenem (např. bóh, spasitel, duch svatý, syn svatý), doplňková jména však přepisujeme s počátečním velkým písmenem (Jan Křtitel, Panna Maria apod.).

Hranice slov píšeme zpravidla podle dnešního úzu, v případě dublet se přikláníme k jednomu z řešení (např. v prostřed, místo vprostřed). Výjimku tvoří psaní spojky li bez spojovníku a oddělování částice koli kromě spojky ačkoli. Částice -ť a -ž píšeme dohromady s předchozím slovem (např. nepohyneť, zpievajtež), stejně tak mezeru neklademe před příklonné s vzniklé ze slovesného tvaru jsi (např. tys stvořil) ani před příklonné ň vzniklé z osobního zájmene on (naň).

Zjevné tiskové chyby emendujeme, tj. opravujeme na náležité znění a v poznámkovém aparátu uvádíme přesnou podobu tisku. Běžné tiskařské zkratky rozepisujeme v hlavním textu bez komentáře (tj. hoſpodiē > hospodine), při citaci textu v poznámkovém aparátu však na rozvedení zkratky upozorňujeme (doplněný text je uváděn v kulatých závorkách, tj. hoſpodi(n)e). Ve špičatých závorkách jsou uvedena námi doplněná chybějící slova. Vynechání delšího úseku textu naznačujeme trojtečkou <…>.

Žalmy a kantika jsou děleny na verše podle členění klementinské Vulgáty.[46] The Clementine Vulgate Project. Dostupné z: http://vulsearch.sourceforge.net (citován stav z 31. 1. 2021). V číslování vychází Vulgáta z řeckého číslování, které je poněkud odlišné od hebrejského, užívaného v moderních českých překladech. Hymnus Tě boha chválíme a Athanasiovo vyznaní víry jsou číslovány ve shodě s edicí nejstaršího českého překladu bible.[47] Kyas – Kyasová – Pečírková 1996, s. 340–345. Naznačené středověké členění veršů, které je v tisku signalizováno ponechaným prázdným místem pro doplnění majuskule, není zohledněno, a to především pro usnadnění orientace v edici, neboť toto středověké členění často neodpovídá dnešnímu veršovému dělení žalmů (dobové členění je ovšem rekonstruovatelné z poznámkového aparátu).

Jednotlivé žalmy obvykle začínají až od 2., respektive od 3. verše, protože počáteční žalmový verš bývá tvořen titulem (lat. titulus), který má informativní charakter a v čtvrtém překladu nebyl přeložen. V tisku byly tituly žalmů nahrazeny vlastními nadpisy, zpravidla vytištěnými rubrikou.

V poznámkovém aparátu jsou evidovány především emendace zjevně chybně vytištěných míst a odlišnosti pěti dochovaných exemplářů Prvního tištěného žaltáře. Tyto rozdíly se objevují především u začátků žalmů a veršů. Ty byly v dochovaných exemplářích doplněny v různé míře a často v odlišném znění. Počáteční slova proto rekonstruujeme podle rukopisných doplnění v jednotlivých exemplářích Prvního tištěného žaltáře s přihlédnutím k latinské předloze, k obdobným místům Prvního tištěného žaltáře, k variantním pramenům čtvrtého překladu (sjednoceným zpravidla na jedinou podobu) a k předcházejícím staročeským překladům. Slovem tisk v poznámkovém aparátu se značí transliterovaná tisková podoba daného textu, k ní jsou (také v transliterované podobě) v odůvodněných případech připojena odlišná znění jednotlivých exemplářů. Odlišnosti mezi exempláři kromě různě doplněných majuskulí spočívají především v přesázení chybné sazby na několika foliích; v těchto případech pod slovem tisk rozumíme původní chybné znění, k němuž připojujeme opravené znění z korigovaných stran.[48] Původní a opravená folia jsou v exemplářích dochována různě, ani jeden exemplář nemá jen původní, nebo pouze opravená folia. V aparátu také zachycujeme v určité míře úpravy vytištěného textu mladšíma rukama a pozdější přípisky k textu (zvl. latinské incipity).

V rámci aparátu je dále sledován vztah čtvrtého překladu k latinské předloze, kterou je Psalterium Gallicanum ve znění klementinské Vulgáty. Výrazně odlišná staročeská čtení jsou v poznámce doplněna o latinské znění galikánského žaltáře (lat.). Na to, co má latinská předloha navíc oproti Prvnímu tištěnému žaltáři, upozorňujeme v poznámce (+ lat.). Jedná-li se o text, který je vypuštěn jak ve čtvrtém překladu, tak i ve variantních latinských pramenech, uvádíme tuto skutečnost v poznámce (+ lat., nemá var.). Pokud v tisku chybí celá věta nebo celý verš, vynechávku naznačujeme trojtečkou <…> a v poznámce doplňujeme latinské znění podle klementinské Vulgáty. Jedná-li se o častý jev homoioteleuton,[49] Tj. text mezi dvěma stejnými nebo stejně končícími výrazy, často vynechaný opisovačským omylem, srov. Kyas – Kyasová – Pečírková 1996, s. 21. komentujeme tuto skutečnost poznámkou (homoiot.). Dále upozorňujeme na přidaný text nemající oporu v klementinské Vulgátě (navíc oproti lat.). Pokud je to vhodné, připojujeme variantní latinské znění daného místa (var.) podle několika zdrojů (v komentáři je nerozlišujeme): jedná se o Psalterium Gallicanum a Psalterium iuxta Hebraeos podle stuttgartského vydání[50] Weber 1983, s. 770–955. a o Psalterium Romanum[51] Psalterium Romanum, dostupné na WWW: http://www.liberpsalmorum.info/Psalterium%20Romanum.html, citován stav z 29. 3. 2022. a latinský žaltář, do něhož byl vepsán Žaltář wittenberský z poloviny 14. století.[52] Lutherstadt Wittenberg, Evangelisches Predigerseminar, sign. VI A 6. Ve případech, kde se předpokládá inspirace dobovými výkladovými pomůckami, odkazujeme na znění latinského biblického komentáře Glossa ordinaria, výkladu Postilla litteralis Mikuláše z Lyry[53] Mikuláš z Lyry, Postilla litteralis, in: Biblia mit Postilla litteralis…, Nürnberg: Anthon Koberger, 1493. a latinského biblického slovníku Mammotrectus.[54] Johannes Marchesinus, Mammotrectus super Bibliam, Mainz: Peter Schöffer, 1470.

Literatura

Batka, Ondřej – Svobodová, Andrea (eds.): Žaltář Bakalářův, Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2022. Dostupné z: https://vokabular.ujc.cas.cz/edice/ZaltBak

Batka, Ondřej – Svobodová, Andrea – Voleková, Kateřina: Iniciály a majuskule v prvním tištěném českém žaltáři (1487), Clavibus unitis 9/2, 2020, s. 17–26.

Boldan, Kamil: Počátek českého knihtisku, Dolní Břežany: Scriptorium 2018.

The Clementine Vulgate Project. Dostupné z: http://vulsearch.sourceforge.net (citován stav z 31. 1. 2021).

Daňhelka, Jiří: Směrnice pro vydávání starších českých textů, in: Sichálek, Jakub (ed.): Textologie a starší česká literatura, Praha: Ústav pro českou literaturu AVČR, v. v. i., 2013, s. 101–132 (původně vyšlo in: Husitský tábor: Sborník Muzea husitského revolučního hnutí 8, 1985, s. 285–301).

Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, II. Časování, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1958.

Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963.

GW: Gesamtkatalog der Wiegendrucke. 1925–. Dostupné z: https://www.gesamtkatalogderwiegendrucke.de/ (citován stav z 2. 2. 2023).

Incunabula: Incunabula lingua bohemica impressa, 1995–. Dostupné z: http://www.clavmon.cz/clavis/sttisky/repertorium/index.html (citován stav z 2. 2. 2023).

ISTC: Incunabula Short-Title Catalogue. 1980–. Dostupné z: https://data.cerl.org/istc/_search (citován stav z 2. 2. 2023).

Knihopis: Knihopis Digital. Dostupné z: http://www.knihopis.cz/index.html (citován stav z 2. 2. 2023).

Komárek, Miroslav: Historická mluvnice česká. 1: Hláskosloví, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969.

Kučera, Karel: Vývoj účinnosti a složitosti českého pravopisu od konce 13. do konce 20. století, Slovo a slovesnost 59, 1998, s. 178–199.

Kyas, Vladimír – Kyasová, Věra – Pečírková, Jaroslava (eds.): Staročeská Bible drážďanská a olomoucká. IV: Tobiáš–Sirachovec, Paderborn: Ferdinand Schöningh, 1996.

Kyas, Vladimír: Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha – Řím: Vyšehrad, 1997.

Urbánková, Emma: Soupis prvotisků českého původu, Praha: Státní knihovna ČSR, 1986.

Urbánková, Emma: Knihopis českých a slovenských tisků od doby nestarší až do konce XVIII. století. Dodatky. Díl. I. Prvotisky (do r. 1500), Praha: Národní knihovna v Praze, 1994.

Vaněčková, Jana – Vobr, Jaroslav – Kremla, Josef: Faksimile Bible kutnohorské Martina z Tišnova. Doprovodná publikace k faksimile inkunábule Bible kutnohorské, Praha: Tempus Libri, 2010.

Vintr, Josef: Prvotisky staročeského žaltáře, in: Čmejrková, Světla – Hoffmannová, Jana – Klímová, Jana (eds.): Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český, Praha: Karolinum, 2012, s. 179–184.

Vobr, Jaroslav: Kdo byl prvním pražským knihtiskařem v roce 1487?, Miscellanea Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 13, 1996, s. 24–36.

Voit, Petr: Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha: Libri ve spolupráci s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově, 2008.

Voit, Petr: Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí I. Severinsko-kosořská dynastie 1488–1557, Praha: KLP-Koniasch Latin Press, 2013.

Voit, Petr: Katalog prvotisků Strahovské knihovny v Praze, Praha: Královská kanonie premonstrátů na Strahově, 2015.

Voit, Petr: Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí, II: Tiskaři pro víru i tiskaři pro obrození národa 1498–1547, Praha: Academia, 2017.

Voleková, Kateřina – Svobodová, Andrea (eds.): Staročeské biblické předmluvy, Dolní Břežany: Scriptorium, 2019.

Voleková, Kateřina – Svobodová, Andrea – Kreisingerová, Hana (eds.): První tištěný žaltář, Dolní Břežany: Scriptorium, 2023.

Weber, Robert et al. (eds.): Biblia sacra iuxta Vulgatam versionem, 3. vydání, Stuttgart: Deutsche Bibelgesellschaft, 1983.

V edici byla využita databáze Czech Medieval Sources online a data Vokabuláře webového, které poskytuje výzkumná infrastruktura LINDAT/CLARIAH-CZ (https://lindat.cz) podporovaná MŠMT ČR (projekt č. LM2018101).