Poznámka k tisku a jazyku spisu
Práci Jana Vočehovského vydal v roce 1552 prostějovský tiskař Jan Günther; jedná se o kvalitní tisk, který obsahuje jen málo tiskařských chyb. Ortografická ani jazyková stránka tisku nevykazuje žádné rysy, které by byly v rozporu s představami o tisku a češtině poloviny 16. století. Zvláštní poznámku věnujeme pouze značení vokalické kvantity a lexiku spisu.
Vokalická kvantita (resp. vokalická délka) je v tisku značena především grafémy s diakritickými znaménky, příp. spřežkou ij. Značení délky není v tisku jednotné, nýbrž kolísá např. u stejných slov, u stejných afixů či paradigmatických zakončení. Naznačená kvantita se přitom odlišuje od kvantity, kterou předpokládáme pro staročeské období či kterou známe z nové češtiny. V některých případech je obtížné rozhodnout, zda se jedná o rys reflektující zvláštní rys jazyka (např. stav v mluvené řeči či v nářečí), nebo zda se jedná o nedostatek tisku. Většinu příkladů na tuto „odlišnou“ kvantitu však zaznamenávají i jiné památky humanistického či barokního období, příp. sekundární liteartura (včetně slovníků a materiálových sbírek). Proto tyto odchylky v edici vesměs ponecháváme přímo v hlavním textu.
Jedná se např. o krácení samohlásky v zakončení přechodníků (přemáhajic) a u adjektiv od přechodníků utvořených (proskakujicí, panujicí, mluvicí), krácení koncového vokálu v nom. sg. a pl. adjektiv tvrdého skloňování (upocene šaty, voda skořicova, chřenovy list, kořen vomankovy), krácení koncového vokálu v prézentních tvarech 3. os. sg. a-kmenových sloves (zda, děla, zžíra), krácení v instr. sg. ukazovacího zájmene ten (tim), krácení koncového vokálu v instr. sg. f. i-kmenů (náhlou smrti) atd. V afixech se projevuje krácení např. u deminutiv (jaderko, flastřiček, pytliček), v sufixu -ář (hvězdař, apatékař, praktykař) nebo v prefixu pří- (přijemné, připadnost, přihoda, přisloví). U jednotlivých výrazů se krátí kořenná délka (žila, tj. žíla, hliza, šťava, překažka, siliti, tj. síliti, bilý, psati). Naopak délka vokálů se vyskytuje často u adverbií v kořeni i v zakončení (láskavě, šíroce, pílně, líbě, částo, jinák, nejdřívé, dolé). Kořenná délka se opakovaně objevuje u jednotlivých výrazů (vínný, lístí).
Slovní zásoba textu vykazuje rysy odborného stylu: objevuje se v ní množství slov přejatých a citátových, množství abstrakt a zejména lékařských termínů. Tato skutečnost je v souladu s autorovým záměrem: spis určuje do rukou vystudovaných lékařů (tj. doktorů), nikoliv lékařů praktikujících, k nimž nemá důvěru. Jan Vočehovský v úvodu nazvaném Ke čtenáři formuluje své obavy takto: obával sem se, abych z bab, z barviřuo, z ševcuo, a z jinejch řemeslníků doktorů neumělých nenadělal (A1v). Adresátem spisu pro něho tedy je především lékař, na rozdíl na příklad od morového pojednání z pera Jana Černého, který svůj spis určil hlavně pacientům, jež nemají finanční prostředky na lékaře a ve své nemoci zůstávají osamoceni a bez pomoci. Proto se ve Vočehovského spisu nezřídka vyskytují latinské pasáže popisující výrobu léčiv, jimž pacient zřejmě nebude rozumět, avšak, dle slov autora, může to na cedulku (jak tam najde) vypsati aneb knížku do apotéky poslati a rozkázati sobě připraviti (A2v). V textu se vyskytují termíny citátové (flegmatica, melankolikus) a termíny přejaté do českého jazyka především z latiny (komplexí, konstelací, materia, text, temperovati, recepta, grad), které se někdy vysvětlují česky (konjunkcí, neboližto spojení Saturna a Jupitera; z definicí neboližto z vysvětlení této nemoci). Některé cizojazyčné termíny se již adaptovaly na český jazykový systém tak dalece, že v češtině vytvořily odvozeniny (purgací, vypurgovati, purgacička; flastr, flastřiček).
Autor se v textu často odvolává na lékařské i jiné autority, např. Hipokrata, Rhasise, Avenzoara, Marsilia Ficina či Jana Kopa; za zmínku stojí informace, že římského lékaře Galéna Jan Vočehovský náležitě považoval především za vykladače Hipokratova (commentator Galenus A8r; Galenus, jeho [tj. Hipokratův] vykladač E7r.
Potřebnost a užitečnost Vočehovského pojednání o moru dokazuje mj. skutečnost, že spis byl vydán v německém překladu od Sebastiana Paumgartela u pražského tiskaře Jana Kosořského z Kosoř, a to již v roce 1553 (digitální verze knihy v němčině je dostupná na stránkách Google Books).