Daniel Vetter a jeho cesta na Island

Daniel Vetter starší (též Fetter, Strejc, 1592–1669; Lexikon 2008, s. 377–378; Voit 2006, s. 989–990) byl bratrský kněz, kazatel a správce exulantské bratrské tiskárny v Lešně. Jeho otcem byl spisovatel a překladatel Žalmů Jiří Strejc Vetter (též Zábřežský, 1536–1599), člen překladatelského týmu Bible kralické (Kyas 1997, s. 185). Jiřího čtvrtý syn Daniel se narodil v Hranicích na Moravě, poté se jeho otec s rodinou přestěhoval do Židlochovic. Daniel studoval na školách v Brémách, Heidelberku a Leidenu, podílel se na výuce syna českého krále Fridricha Falckého a od roku 1632 pobýval s bratrskými exulanty v polském Lešnu, kde mu bylo svěřeno vedení bratrské tiskárny (Odložilík 1931; Horák 1931, s. 7–19). V témže roce se Vetter v Lešně oženil se schovankou Jana Amose Komenského Kristinou Poniatowskou, rodem Polkou, která proslula svými viděními (Zoubek 1872, s. 11–16). Po požáru Lešna v roce 1656 Daniel Vetter odešel do slezského města Břeh; poslední zprávy o něm se datují rokem 1669.

Na ostrov Island odjel Daniel Vetter z blíže neznámých důvodů v roce 1613, a to za doprovodu svého spolužáka a přítele z brémského gymnázia Jana Salmona z Podhoří (Odložilík 1931, s. 92). Vypluli na kupecké lodi z Brém 16. května 1613, 7. června téhož roku dorazili na ostrov a přibližně po 9–11 týdnech od vyplutí se vrátili jinou lodí do Hamburku (Horák 1931, s. 22). Vzhledem k tomu, že cesta na Island trvala cca 3 týdny, jejich pobyt na ostrově nebyl dlouhý.

Zprávu o své cestě podal Daniel Vetter až s notným odstupem – v letech 1638 a 1640 vyšel cestopis o Islandu v češtině, polštině a němčině (Horák 1931, s. 27–29). Vztahy mezi jednotlivými mutacemi i chronologie vzniku jednotlivých jazykových verzí se stala předmětem bádání i sporů (Horák 1931, s. 32–37). Je však již prokázané, že první vydání se uskutečnilo v roce 1638 v polštině v Lešně (snad jediný dochovaný exemplář je uložen v knihovně Ossolińských ve Vratislavi, sign. XVII-2456, https://www.dbc.wroc.pl/dlibra/publication/139625/edition/71949/content). Téhož roku následovalo české vydání, které se však nedochovalo, resp. dochovalo se jen v mladším opise. V roce 1640 vyšla Islandia v němčině (exempláře v dánském Ballerupu, DBC, sign. DK 2750; v Drážďanech, Sächsische Landesbibliothek, sign. 01069) a v roce 1673 opět v češtině; toto, nejstarší dochované vydání zde prezentujeme. B. Horák srovnáním výňatků ze všech tří textů prokázal, že české a německé znění nejsou překlady z původního polského vydání, nýbrž že každá jazyková verze je samostatným textem vycházejícím pravděpodobně pouze z nějaké obsahové „kostry“, snad česky psaných zápisků, které si Vetter v době cesty či krátce po ní vytvářel (Horák 1931, s. 38–62). Z polštiny byl text přeložen do dánštiny (Horák 1931, s. 31); knížka vyšla v roce 1858 (https://books.google.cz/books?id=IclAAAAAcAAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false).

Jak bylo řečeno, první české vydání Islandie z roku 1638 u neznámého tiskaře (Knihopis, č. 2451) se nedochovalo. Jeho znění známe z nepřesného a chybového opisu z přelomu 18. a 19. století (rkp. z Knihovny Národního muzea v Praze, sign. V G 19, srov. Horák 1931, s. 3–4). J. Jungmann uvádí, že opis z pera Augustina Strejce Kutnohorského pochází z roku 1701 (Jungmann 1849, s. 164). Zde je obsažena autorova předmluva k prvnímu vydání, z níž získáváme jedinečné informace potvrzující existenci prvního vydání tisku a sloužící k vyjasnění geneze různojazyčných verzí. Předmluva není zahrnuta druhého vydání, proto ji pro její informační hodnotu prezentujeme v tomto úvodu, a to podle edice B. Horáka (Horák 1931, s. 71–74): Urozenému panu, panu Karlovi Zahrádeckému z Zahrádek, též urozeným a statečným rytířům panu Janovi Bořitovi z Budče a nejvyššímu panu Janovi Vlkovi z Kvítkova, Jich Milostem ke mně laskavě příchylným, zdraví, pokoje božího a hojného požehnání jeho vedlé těla, obzvláštně ale podlé duše upřímě žádá. O nevypravitedlné důstojnosti, slávě a velikosti skutků božských mluvě onen mudřec, Jezus Sirach, tak pověděl na jednom místě: „Komu to Pán dal, aby mohl vypraviti skutky jeho? A kdo vystihl důstojně věci jeho?“ A potom sám sobě odpovídaje praví: „Nedal toho Pán svatým, aby mohli vypraviti všecky divné věci jeho?“ Takť jest, že nedal. Nebo lidé sou místem obsáhlí a nejsouc vševědoucí a všemu všudy přítomní, nemohou všudy býti, nemohou všeho všudy viděti: sám Bůh jest ten, kterýž sebe samého i skutky své všecky dokonale zná a jich povědom jest. Nicméně neskryl skutků svých před nižádným; kdežkoli a kdožkoli jest v kterékoli vlasti, má skutků božských hojně před očima, na něž patřiti i pobožně a spasitedlně o nich přemýšleti může. Obzvláštně pak pustí-li se kdo kam dále z vlasti své do cizích krajin a království, tedy tam ovšem rozdílnost, velikost a množství takových skutků spatřiti může. Uzří zajisté, jak P. Bůh jedny krajiny veselé, krásné, ušlechtilé, úrodné a vším dobrým oplývající učiniti ráčil: zvířátky, hovádky, ptactvem, rybami pěknými, dobrými a ku požitku lidem užitečnými obdařil. Naproti tomu uzří, jak zase jiné krajiny jsou pusté, skalnaté, bahnaté, písčité, studené, neúrodné a všelijak neveselé, nepříjemné a nepohodlné, zvěř v nich divoká, ptactvo i ryby mnoho v nich dravé, hrozné a ku pokrmu lidem naprosto neužitečné. Nicméně předce i v těch krajinách P. Bůh lidi má, je živí a chová; ani vína, oleje, ani medu, ani vaření žádného nemají, jsou však živí, zdraví, velkých i mnohých let dosahují. A z takových míst a krajin jest Island, ostrov na půlnoci vysoko ležící, který se mně také dostalo nejen viděti, ale i nemalý díl jeho projeti; o kterémž nedávno vypsání polským jazykem na světlo sem vydal, a tím svým pánům krajanům k tomu příčinu dal, že na mě, abych to v mateřském jazyku učinil, dotírali. Činím tedy tak a vydávaje jej, Vaše Milosti za patrony téhož traktátu, jakožto pány v světě bývalé a skutkům božím víc nežli jiní rozumějící, sem sobě obral. Začež já také i poníženě a služebně žádám. Vaše Milosti všechny ochraně boží poroučím. Z Lešna 4. Juni 1632 (chyba místo 1638). K službám všelikého času hotový Daniel Vetterus.

Daniel Vetter byl první, kdo v češtině o ostrově referoval. Jeho cestopis Islandia obsahuje několik kratších kapitol, které informují o dobrodružné cestě na ostrov i zpět a o příhodách, které cestovatele na ostrově potkaly. Pozornost autora je dále věnována zvláště těm jevům a reáliím, které byly pro cestovatele neznámé a překvapivé – zvláštnostem flory a fauny, neznámým zvykům Islanďanů a jejich způsobu života, včetně setkání s představiteli ostrovní správy.

Dosavadní ediční zpřístupnění

Exkluzivita a atraktivita Vetterova textu vedly k několikerému edičnímu zpřístupnění české verze. První jej zveřejnil Č. Zíbrt, a to nejprve na stránkách časopisu Světozor (Zíbrt 1893), poté o rok později edici přetiskl knižně (Zíbrt 1894); předlohou edice byl tisk z roku 1673. Opis prvního, nedochovaného vydání se stal základem edice B. Horáka (Horák 1931) a posloužil také k výběrovému vydání v publikaci o českých cestovatelích (Binková – Polišenský 1989).

Ediční komentář

Elektronická edice je pořízena na základě starého tisku, který je uložen pod sign. 29 G 4 neúpl. v Knihovně Národního muzea v Praze (Knihopis, č. 2452). Jedná se o jediný dochovaný exemplář pražského tisku Daniela Michálka z roku 1673, který je poškozený – horní část listů C6 a C7 je utržena. Chybějící text je doplněn podle opisu prvního, nedochovaného vydání z roku 1638, který byl pořízen na přelomu 18. a 19. století (Bartoš 1926, s. 304). Tento opis je rovněž uschován v Knihovně Národního muzea v Praze (pod sign. V G 19) a vydal jen v roce 1931 Bohuslav Horák (Horák 1931, s. 69–106). V poznámce k doplněnému textu uvádíme i odkaz na stránky Zíbrtovy edice tisku z roku 1673 (Zíbrt 1893), neboť Zíbrt měl k dispozici ještě neporušený exemplář. Poslední strana (D8v) je při pravém okraji řádků částečně nečitelná kvůli přelepení páskou držící list ve hřební vazbě.

Text vydáváme podle uzuálních zásad editace starších česky psaných památek (srov. např. Vintr 1998). Zvláštní poznámku věnujeme vokalické kvantitě, která se často liší jak od stavu ve staré češtině, tak od stavu v současném jazyce. Naznačenou kvantitu pramenného tisku v edici vesměs zachováváme, neboť může odrážet stav tohoto jazykového jevu v češtině doby střední nebo alespoň tiskařský úzus dané doby. Jde zejména o výrazy či slovní tvary, které jsou s uvedenou kvantitou zapsány či vytištěny i v jiných dobových památkách. Konkrétně se jedná o kvantitu v kořeni, v afixech či paradigmatickém zakončení těchto výrazů a tvarů:

- i-kmenová feminina jsou zaznamenána s krátkou finálou v Isg. (s suchou níti A7r; vděčnou věci A7v; za zvěři A8v; pod zemi B2r; pod zemi jsouce B6r; domy své všecko pod zemi mají D2r; s svou zemi D4r; známosti spasitedlnou B2v; s (mnohou) uctivosti B3r, B4v; velikou horkosti C2v; před smrti D8r aj.) a v Gpl. (mnoho okolo hory té jest propasti B8v). Naopak dlouhá finální samohláska se vyskytuje v Gsg. (voda takové mocí jest C3r), Npl. (věcí A1r, A8v, C2v) a Apl. (jiné věcí k tomu podobné dělají C8v);

- ja-kmenová feminina vykazují krátkost v Isg. (to může vlastnějí kratochvíli nežli práci ousilnou nazváno býti D5r) nebo v Gpl. (čítáním historiji, aneb i kratochvíli nějakých B6r);

- u přivlastňovacích zájmen náš a jejich tisk dokládá dlouhou samohlásku v Gpl., Dpl. a Ipl. (v krajinách naších a naším podobných C8r; nad hlavami našími A7v; jejích řeč B1v; pánem jejích B3r);

- u osobního zájmena pro 3. osobu ženského rodu se vyskytuje délka v Gpl. (z ních A4v, D7r) a naopak krátkost v Gsg., Dsg. a Lsg. (z ni B7v; k ni B1v; o ni B6v; v ni vařívají C2v). U stejného zájmena rodu mužského se rovněž v singuláru vyskytuje krátkost – Isg. s nimž A3v, ale v plurálu v témže pádu délka – Ipl. mezi ními C2r; před nímiž C7r;

- ukazovací zájmeno ten je v Isg. doloženo s krátkostí, jak je tomu běžné i v jiných textech či dobových gramatikách (s tim A8v; tim B2v);

- tisk téměř pravidelně zachycuje dlouhou samohlásku u trpných příčestí ap. jako součásti složeného přísudku (poznamenání jsou A1r; byli někteří hanslování A3r; vsazení byli A3r; rádí A6r, C2v, D8r; jsou opatření B1v; hlava sekerou sťatá bývá B4v; může spatříná a vidíná býti B6v; zaražení a zbití bývají B8v–C1r; lapání a do rozdílných zemí prodávání bývají C4r);

- krátká samohláska se vyskytuje u sufixů -yř, -ař a -ik (špehyři A4v; rybaři D7v; hřebiky A7v; na trávnicích C4r; řemeslnici C8r);

- vokalická kvantita je vyrovnávána v paradigmatech (chleb D3v; dva páry lžíc A6r), ale častěji uvnitř slovní čeledi, kdy se udržuje kvantita vlastní základnímu, motivujícímu či frekventovanému výrazu, např. tvary obrácejí C2r 2×; obrácí C3r jsou kořennou délkou vyrovnány s výrazem obrátiti, výrazy pícího A6r a napíjíc B6r mohou mít souvislost s délkou u slovesa píti, tvar dálších B1r může kopírovat délku výrazu dále, sámý D6v je vyrovnáno se sám atp. Opakovaně se vyskytuje dlouhá samohláska u lexému stán (tj. stan; před stánem A5r; k nešení stánů C6v; stánové C6v), naopak krátkost u lexému šif (A1v, A2r, A2v, A3v, A6v). Již od staré češtiny je nepevně ukotvená vokalická kvantita některých příslovcí (jinám A2r; mímo A2r; ne malo A2v; pomalu A7r; dolu A4r, B3v; potřebi B2r; níkam A7r aj.). Zřejmě příklonem k paradigmatu adjektiv lze zdůvodnit tvar příslovce mnohém A7r, C1v, který je běžný i v dalších dobových pramenech.

V případech, pro něž nemáme oporu v jiných pramenech ani je nedokážeme zdůvodnit jazykovými pravidly či postupy (např. zmíněnou analogií či vyrovnáváním), avšak nemusí se jednoznačně jednat o chybu tisku, vokalickou kvantitu upravujeme na očekávaný stav a pramenné znění uvádíme v poznámce v transliteraci; např. přechodník vytištěný jako <oznamic> (A1v) přepisujeme jako oznámíc, neboť tvar s dlouhým vokálem v tisku převažuje, avšak přidáváme do edice poznámku se zněním pramene, neboť krácení v tomto tvaru může být ovlivněno např. mluvenou řečí, a nemusí se tedy zákonitě jednat o chybu tisku. Pokud tištěné znění považujeme za chybu tisku, text emendujeme, rovněž s patřičnou poznámkou.

O jazyce Vetterovy Islandie na základě Zíbrtovy edice referovala M. Janečková (Janečková 1999).

Literatura

Bartoš 1926: Bartoš, František Michálek: Soupis rukopisů Národního musea v Praze 1. Praha: Melantrich, s. 304.

Binková – Polišenský 1989: Binková, Simona – Polišenský, Josef: Česká touha cestovatelská. Cestopisy, deníky a listy ze 17. století. Praha: Odeon, s. 127–144 (výbor na základě rukopisného opisu s přihlédnutím k tisku z roku 1673).

Horák 1931: Horák, Bohuslav: Daniel Vetter a jeho „Islandia“. Brno: Filosofická fakulta (obsahuje otisk verze české, polské i německé).

Janečková 1999: Janečková, Marie: K jazyku Daniela Vettera v cestopise Islandia. Naše řeč 82, s. 139–146.

Jungmann 1849: Jungmann, Josef: Historie literatury české. Praha: F. Řivnáč, s. 164.

Lexikon 2008: Lexikon české literatury IV/1. Praha: Academia, s. 377–378.

Odložilík 1931: Odložilík, Otakar: Daniel Vetter a jeho cesta na Island. Časopis Matice moravské 55, s. 75–94.

Vintr 1998: Vintr, Josef: Zásady transkripce českých textů z barokní doby. Listy filologické 121, s. 341–346.

Voit 2006: Voit, Petr: Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha, s. 989–990.

Walter 1929: Walter, Emil: Daniel Veters „Islandia“. Praha: s. n.

Zíbrt 1893: Zíbrt, Čeněk: Neznámý cestopis staročeský. Zpráva o Vetterově spisku „Islandia“ vyd. v Praze r. 1673 a jeho otisk. Světozor 1893, s. 555, 558, 567–568, 570, 583, 591, 594, 603–605, 618–619.

Zíbrt 1894: Zíbrt, Čeněk (ed.): Daniel Fetter: Islandia aneb krátké vypsání ostrova Islandu. Vytištěné od Daniela Michálka v Praze 1673. Praha 1894 (otisk ze Světozoru 1893).

Zoubek 1872: Zoubek, František Jan: O proroctvích za války třicítileté, zvláště o Kristině Poňatovské. Příspěvek k životopisu J. A. Komenského. Časopis musea Království českého 46, zvl. s. 4–16.