Adam z Veleslavína, Daniel (překladatel) Knížka o zachování dobrého zdraví …
editor: Černá, Alena M.; Rejzlová, Vendula
Staatliche Bibliothek (Řezno, Německo), sign. 999/Med.939. 1587

oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2020–2021

Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.

Práce používá také data a nástroje, které poskytuje výzkumná infrastruktura LINDAT/CLARIAH-CZ (https://lindat.cz) podporovaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (projekt č. LM2018101).

Obecné ediční zásady

Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.

Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.

Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.

Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).

V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.

Komentář editora k textu

Tzv. salernské verše

Tzv. salernské verše jsou středověkou veršovanou skladbou didaktického obsahu. Jsou zástupcem oblíbeného žánru lékařské literatury, jímž jsou tzv. regimen nebo regimenty zdraví (regimen sanitas), lékařské příručky o správné životosprávě k zachování dobrého zdraví (Říhová, 2010, s. 45–55). Regimenty jsou určené buď k obecnému užití (studenty, veřejností), nebo (významnému) jednotlivci, zejména panovníku (srov. např. regimenty pro Jana Lucemburského nebo Karla IV.; Říhová, 2010, s. 54–55 ad.). Salernské verše již svým uzuálním názvem prozrazují svůj původ – vážou se k proslulé lékařské škole v italském Salernu (Říhová, 2010, s. 54; Porter, 2001, s. 129–131; Vojtová, 1970, s. 47–48), kde vznikly někdy v 11.–12. století (Voit, 2008, s. 742; Porter, 2001, s. 228). Během středověku a raného novověku se původní latinské verše postupně upravovaly (rozšiřovaly, doplňovaly) a překládaly do vernakulárních jazyků, v 16. století mj. i do češtiny (např. Říhová, 2002, s. 319–324; táž, 2010, s. 54).

Dochování českého překladu a jeho edice

Knížka o zachování dobrého zdraví (tzv. salernské verše) je součástí tisku, který v Praze v roce 1587 vydal Daniel Adam z Veleslavína (Knihopis K14742; https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000014822&local_base=KPS; digitální kopie dostupné z: https://books.google.cz/books?vid=NKP:1002291405&printsec=frontcover#v=onepage&q&f=false). Tento tisk nese titul Regiment zdraví. Správa užitečná obsahující v sobě potřebná naučení, jak by člověk tělo své při dobrém spůsobu zdraví zachovati a před mnohými neduhy obhajovati a opatrovati měl. Jako autor Regimentu je uveden Henrich Rantzau (Rantzovius; 1526–1598) a jako překladatel lékař Adam Huber z Risenpachu (1546–1613). Dle titulního listu „nazad přidáni jsou versus scholae Salernitanae rytmy českými prostě vyloženi“. Regiment zdraví v roce 2017 vyšel v moderní edici, o níž se zasloužili R. J. Weiniger a M. Žemla (Weiniger – Žemla, 2017), avšak salernské verše editoři do svazku nezařadili. Ve 20. století posloužil Huberův překlad Regimentu k bibliofilskému vydání ukázek z textu (přání Státního zdravotnického nakladatelství k novému roku 1962), který pořídil J. Kolár (Kolár, 1961).

Vydání D. Adama z Veleslavína však není prvním českým vydáním salernských veršů; to je o tři roky starší, pochází z roku 1584 a vydal je v Olomouci Friedrich (Bedřich) Milichthaler (Knihopis K01665; https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000004123&local_base=KPS; Jungmann, 1849, s. 179, č. 888). Salernské verše dle olomouckého vydání otiskl ve své monografii Č. Zíbrt (Zíbrt, 1924, s. 73–75). Částečný opis Milichthalerova vydání pocházející ze 17. století se zachoval v rukopisu Národní knihovny ČR, sign. XVII D 4 (http://www.manuscriptorium.com/apps/index.php?direct=record&pid=RTRTR1-NKCR__XVII_D_4____3BXSYHD-xx). P. Voit ve své Encyklopedii knihy zmiňuje ještě starší olomoucké vydání z roku 1536, které se však nedochovalo (Voit, 2008, s. 742; Jungmann, 1849, s. 139, č. 208).

Veleslavínovo vydání z roku 1587 je tedy (dochované) druhé tištěné; oproti titulnímu listu celého Regimentu je nadpis na s. 299 v jednom místě upraven, místo prostně přeložená uvádí sprostně přeložená: Knížka o zachování dobrého zdraví psaná latinskými verši k králi englickému a nyní v rytmy české sprostně přeložená; obě adjektiva jsou však významově téměř shodná. Vydání se stalo základem pro několik pozdějších edic. Roku 1786 to byla dvě identická vydání, a to péčí propagátora a editora starší české literatury F. F. Procházky. Jedno vyšlo v Praze u Kašpara Widtmanna (Knihopis K14744; https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000014824&local_base=KPS) a druhé v Praze u J. J. Diesbacha (Knihopis K14743; https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000014823&local_base=KPS). Jednalo se o „výtah“ z Veleslavínova tisku, jak dosvědčuje i titul knížky: Vejtah z Regimentu zdrawí od Henricha Rantzovia rytíře, k vlastní potřebě synům jeho, v řeči latinské sepsaného, potom pak pro obecný užitek v jazyk český přeloženého a vydaného od Adama Hubera z Risenbachu, v umění lékařském doktora. Salernské verše jsou obsaženy na s. 174–180 pod titulem Přídavek některých zvláštních naučení ex schola Salernitana aneb z knížky o zachování dobrého zdraví psané latinskými verši k králi englickému a potom v rytmy české sprostně přeložené od Daniele Adama z Veleslavína léta Páně 1587. Oproti Veleslavínovu vydání jich Procházka vydal necelou polovinu (nejdřív výběrem, část od kapitoly 37 do konce neotiskl vůbec), přičemž se věrně (až na některé drobné, spíše neúmyslné, hláskové odchylky) držel humanistického tisku. Ukázky ze salernských veršů (patrně na základě edice Procházkovy) dále vydal ve Staročeské bibliotece z roku 1855 J. V. Rozum (Rozum, 1855, s. 181–186).

Rovněž F. Kucharský použil pro svou edici veršů vydání Veleslavínovo (Kucharský, 1982, s. 185–209), současně s Veleslavínovým zněním (bez latinských paralel) tiskne i svůj novočeský překlad (Kucharský, 1982, s. 211–227).

Veleslavínovo vydání z roku 1587

Veleslavínova edice je edice dvojjazyčná, za latinskými kapitolkami (caput) následují kapitoly české; knížka obsahuje sto krátkých kapitolek. Dle latinské předmluvy Daniela Adama z Veleslavína (originál i český překlad byl otištěn M. Bohatcovou, 2005, s. 298–299) k salernským veršům (s. 300–301) bylo dílo přeloženo během čtyř dnů a jméno překladatele není v textu explicitně uvedeno (srov. též Hanuš, 1863, s. 350; Zíbrt, 1924, s. 74), není ani řečeno, zda překladatel upravoval český překlad, či zda znova překládal z latinské verze. F. Kucharský míní, že překladatelem nebyl Veleslavín, ale „někdo z jeho družiny“ (Kucharský, 1982, s. 15). Kucharský rovněž zdůvodňuje svůj soud odkazem na názor J. J. Hanuše, který se údajně v citovaném příspěvku vyjádřil o překladatelské neobratnosti, jejímž původcem nemohl být „znamenitý stylista jako Veleslavín“ (Kucharský, 1982, s. 15); v Hanušově článku však takové vyjádření nenalézáme. Pozornosti hodný je též rozpor mezi tímto Kucharského tvrzením a titulem knížky, v níž je jméno Daniela Adama jako překladatele explicitně uvedeno („Salernské verše o zachování dobrého zdraví Regimen sanitatis Salernitanum v překladu Daniela Adama z Veleslavína“; Kucharský, 1982, s. [5]). F. F. Procházka v předmluvě ke svému vydání z roku 1786 uvádí jako překladatele salernských veršů Daniela Adama („nazad přidáni sou Versus scholae Salernitanae, rytmy českými (od Daniele Adama z Veleslavíny) prostě vyloženi“ A5r).

Pokládáme Daniela Adama z Veleslavína za autora českého překladu, ať již vzniklému na základě úprav starší verze, či – spíše – nově přeloženého z latiny. Veleslavín měl ke staršímu překladu výhrady (s. 302) a v takových případech se úprav nebo nového přeložení ujímal sám, jak dosvědčují jeho, zvláště českojazyčné předmluvy (srov. Bohatcová, 2005, s. 208–366). O Veleslavínově autorství svědčí nepřímo i stylizace jeho předmluvy, v níž dedikoval dílo Vítu Flavínovi z Rotenfeldu a Matyášovi z Aventina, „mým úctyhodným přátelům a kmotrům“ (Bohatcová, 2005, s. 299) slovy „chtěl jsem připsat toto čtyřdenní dílko vám, aby se stalo veřejným svědectvím mé úcty“ (Bohatcová, 2005, s. 299). Užil přitom nepochybně topos skromnosti a pokory (Curtius, 1998, s. 95–97), když verše označil za „dílko nevalné ceny“ (Bohatcová, 2005, s. 299) – nepochybně by tímto způsobem nededikoval a nehodnotil práci, která by nebyla jeho vlastní.

Komentář k české části textu (Alena M. Černá)

Předlohou naší edice je Veleslavínův tisk z roku 1587 (dle soupisu M. Bohatcové s. 132 se jedná o č. W 40/1587). Exemplářů tohoto tisku se dochovalo několik, avšak všechny nám dostupné jsou fragmentární. Jako základ edice byl vzat exemplář z knihovny v Řezně (Staatliche Bibliothek, sign. 999/Med.939; digitalizované kopie jsou dostupné ze stránek https://reader.digitale-sammlungen.de/de/fs1/object/display/bsb11301199_00347.html), u něhož chybí stránky 339–340 a 357–371 (poslední). Chybějící text jsme přepsali z rovněž fragmentárních exemplářů: z exempláře Knihovny Národního muzea v Praze, sign. Dušek 211 s. 339–340, 357–358, 364–368; z exempláře Národní knihovny ČR, sign. 54 G 23, s. 359–360; z exempláře Strahovské knihovny, sign. HG VIII 22 s. 361–363, 369–371.

Editace české části textu

Text zpřístupňujeme dle obvyklých zásad vydávání památek starší české literatury, v transkripci do novočeského pravopisu. Vzhledem k rozkolísané vokalické kvantitě doby střední v nejasných případech text opravujeme podle očekávaného stavu v době vzniku tisku, avšak na vytištěnou podobu odkazujeme formou transliterace daného výrazu. K opravám textu se uchylujeme jen v nezbytně nutných případech a emendaci vždy signalizujeme.

Nepřepisujeme živá záhlaví tisku, neboť nepřinášejí žádné důležité informace o jazyce pramenného textu.

Jazyková charakteristika češtiny

Nepředkládáme zde komplexní jazykový rozbor češtiny salernských veršů, nýbrž poukazujeme jen na jevy, které jsou pro tento text příznačné. Může se jednat o jevy, které nejsou v souladu se stavem očekávaným pro češtinu poslední třetiny 16. století, či o jevy, které naopak očekávaný stav potvrzují. Zaznamenáváme i jazykové prvky, které jiným způsobem charakterizují češtinu daného období, případně jazykový úzus překladatele salernských veršů.

Zatímco latinská část je psána v leoninských hexametrech, česká část užívá pro starší literaturu běžného osmislabičného verše s rýmovaným dvojverším. Rýmovaný verš byl v historii vždy užíván jako vhodná mnemotechnická pomůcka, proto je zachování tohoto rýmu podmíněn i výběr jazykových prostředků různých jazykových rovin (srov. dále v textu); výjimkou není ani užití absolutních (homonymních) rýmů (Lederbuchová, 2002, s. 291), např. Ráno ten obyčej mívej, // ruce, oči vodou mývej 304; Již vizme, co pivo může, // bez něhož Čech býť nemůže 330.

Hláskosloví

Dlouhé vokály

Ačkoliv vokalický systém češtiny již v 16. století vesměs vykazoval finální stav předchozích změn dlouhých vokálů a diftongů, který je shodná se současnou češtinou, v textu se ojediněle vyskytují předchozí stupně konkrétní změny. Jedná se o tisk diftongu uo (< ó), které se v jazyce již monoftongizovalo do dlouhého ů. Tento diftong se v textu vyskytuje 4× (zatímco ů je cca 100), vždy v paradigmatickém zakončení Gpl. a Dpl. jednoslabičných (vizuálně krátkých) maskulin (zbytky z prsuov vyvozuje, zvlášť pak když se vaří s medem 343 (21 : 25 znaků); Řeřicha lišeje shání, oplchavosti vlasuov brání 345 (23 znaků × 26 znaků); činí prsuom polehčení, odjímá zimnice mření 347; Z jara pusť jí dvakrát více, jiných časuov z polovice 370). Tyto výskyty nelze vysvětlit aktuálním stavem hláskového vývoje, jedná se o tiskový jev (tiskařský úzus), který je v tiscích obvyklý; nejde však o zarovnání řádků (např. k pravému okraji), neboť se jedná o verše (tedy řádky „krátké“), nejde ani o zachování stejné délky řádků či stejného počtu znaků.

Dlouhé ú se v předchozích obdobích diftongizovalo v ou (tištěno <au>). Text salernských veršů dokládá na čtyřech místech ještě monoftong ú. Třikrát se však jedná o ú zdloužené v tvarech imperativu slovesné třídy s kmenem -ova-; nejedná se tedy o výše zmíněnou změnu (pozorúj této mé řeči 334; skrze trychtýřek podkuřúj 350; varúj se věcí studených 369). Pouze v jednom případě jde o výchozí stupeň změny ú > ou: hovězí, zaječí, kozí, jelení, // zlú krev dává, nemocným zdravé není 307. Snad je monoftong vytištěn z důvodu optického zkrácení již tak příliš dlouhého řádku, v úvahu může přicházet i chyba tiskaře, kdy omylem vypustil písmeno <a>. Diftongizace je doložena i u vokálu v iniciální pozici (ouhoř 320; oudy 346).

Dlouhé í/ý se v pozdním středověku změnilo v diftong ej (tištěn <ay>), avšak změna nepronikla obecně do spisovného jazyka. Salernské verše několikrát tuto změnu dokládají – 8× je tištěno s diftongem slovo sejr, u něhož se diftongizace vyskytuje velmi často i v jiných textech (307, 308, 320 ad., sejru 323), jedenkrát se v textu vyskytuje nediftongizovaná podoba sýrem (324). Pouze jedenkrát se vyskytne diftong v paradigmatickém zakončení adjektiva, a to z důvodu rýmu se slovem olej: Mějž i před rukama olej, // též i truňk vína hotovej 367.

Dlouhé é se částečně změnilo ve zúžené í; po hlásce l zúžení Veleslavín dokládá pouze ve slovech zelí (337), blínové (350) či líní (358); jinde je zachováno původní é.

Protetické v-

V 16. století (zvláště na jeho počátku) je v češtině protetické v- velmi frekventované. Veleslavín tuto protezi dokládá pouze výjimečně, ve slovech vokoun (319), u voctě (346, ale ocet 330), voman (344), vošlejch (344, ale ošlejch 349), tedy v případech výrazů, které vesměs patří k výrazům běžně v jazyce nerozšířeným a omezeným jen na určitý jazykový subsystém (názvů rostlin, ryb).

Vokalická kvantita

Vokalická kvantita je v tištěných textech tohoto období většinou tištěna nejednotně a tištěný stav nelze jednoznačně vztáhnout ke stavu v jazyce. Veleslavínovy tisky jsou však obecně považovány za tisky kvalitní, které nevykazují velkou tiskařskou chybovost, tudíž k vytištěnému stavu musíme přihlížet s maximální vážností. V tisku se vyskytují podoby, které nejsou v souladu s očekávanou kvantitou (vzhledem ke stavu staročeskému či novočeskému). Jedná se však často o výrazy, které nalézáme s nestandardní kvantitou i v jiných tiscích, proto ji v edici ponecháváme – buď bez poznámky (v zimě můžeš jíst po voli, // jakť se mnoho líbí koli 313; Nezběhlí lékaří mnozí 324, dále 355, 367), nebo v upraveném stavu, avšak s doprovodnou informací o tom, jaký je stav v tisku, např. Tučná jícha (tištěno <gicha>), bílý (tištěno <bilý>) chléb vypečený 308; horkem svým žaludek sílí (tištěno <ſylij>) 348; O slézu (tištěno <Slezu> // Sléz latině malva sluje 347; Dotkněmež nyní i ptákův (tištěno <ptakůw>) 318. Pouze s krátkým vokálem jsou tištěny instrumentály zájmen tim a čim, které se v tiscích v této podobě vyskytují běžně (kterýžto čim sladší bývá, // tim větší moc k tomu mívá 333), a substantivum pan (Hrách u sedláků i panů 321; Dotkněmež nyní i ptákův // tať jest krmě panů i žákův 318).

Další hláskové jevy

Na některých místech jsou doloženy lexikální formy s hláskovou podobou, kterou výrazy měly ve staré češtině a které jsou odlišné od současné češtiny, např. tvrdé zakončení i-kmenových substantiv v Nsg. chut, nechut (309, 314), lexikální formy s původní souhláskovou skupinou zachovávající harmonii znělosti (spůsob 306; skusíš 337; spívají 356), nebo paradigmatické formy respektující původní hláskové složení a neakceptující hláskové vyrovnání výrazu v paradigmatu, např. mest, Lsg. mstu (O mstu // Mest překáží moči, vodě 317). Kvůli rýmu Veleslavín užívá i další hláskové varianty, které jsou v užívání omezené např. lokálně, např. stoní místo stůní (a těm, kdož na průtrž stoní, // s routou pitý pomůž od ní 344).

Důvodem dodržet osm slabik ve verši je často volba delšího, či kratšího tvaru, kdy u některých výrazů dochází k užití tvaru s odsunutou finální samohláskou, např. dost (jiní na tom dost nemají, // do tří set jich počítají 355). V dalším případě je varianta dost zvolena pro udržení verše (dej k nim červené růže dost, // zhasí v tobě smilnou žádost 313). Pokud není třeba dodržet formální stránku textu (resp. je vhodná „delší“ forma), pak Veleslavín užívá „delšího“ tvaru s koncovým -i (dosti smělí a srdnatí 356 ad.). Podobně jsou užívány infinitivy i další slovesné i jiné tvary bez koncové samohlásky a tedy zkrácené o jednu slabiku (v peci dobře vypečený [chléb], // můž také býť drobet slaný 316 × Již vizme, co pivo může, // bez něhož Čech býť nemůže 330; S počátku těžké nemoci, // zatíť (tj. zatíti) žílu budeš moci 370; Kdož můž polej s vínem píti, nebude zlé krve míti 344; I toho také pilně šetř, // že šalvěj, dobré víno, pepř 314; mnoho v břiše větrů plodí, // zas je ven, i moč vyvodí 331; Trůj užitek višně dadí // těm, kdož by je jedli rádi 326; tenť [zvyk mýt si ruce] přináší užitek dvůj, // čistí ruce, ostří zrak tvůj 315; Nemá se pouštět krev dětem // nijakž před sedmnáctým létem 364. Doloženy jsou i jiné případy zkrácení výrazu, nejen užití varianty s odsunutou poslední hláskou, např. volba varianty ni místo ani, neb místo aneb (Povětří, v němž chceš bydleti, // má býť vonné, nesmrděti, // světlé, nemračné, ni tmavé 310; Než žeť není žádné moci // proti smrti, ni pomoci 339; Máš-li od vína neb piva // bolest hlavy, jakž to bývá 352; horkost v čele aneb v hlavě 352) nebo tvar adjektiva, který je v jazyce postupně nahrazován jiným tvarem (oslové místo oslí ap.): mohou-li míti, oslové // mléko aneb velbloudové 322. Pokud není možné „roztáhnout“ text na požadovaný počet slabik, autor umisťuje do verše tzv. vycpávkové slovo (resp. více slov), např. rodí se také v ledví kámen, // buď ho prázden každý. Amen. 317. Častá jsou vycpávková slova na důkaz potvrzení platnosti a účinku nařízení, např. Ukládá též zubův bolest // mízka její s medem, tak jest 345; Lázeň, víno, vítr a frej // škodí zraku, za jisto měj 349.

Tvarosloví

Zaujme delší tvar infinitivu večeřej, nesedej (místo večeř, neseď), který je užit pro zvýšení počtu slabik verše na požadovaných osm: Pí málo, skrovně večeřej, // za stolem dlouho nesedej 303.

Nápadné, avšak nenesoucí žádný jazykový význam, je nahodilé užívání zakončení Gpl. maskulina na -uov (3×), -ův (13×) či (8×), např. Řeřicha lišeje shání, // oplchavosti vlasuov brání 345; Šalvěj nervův posiluje 339 × Hrách u sedláků i panů 321. Jak bylo řečeno výše, důvodem pro užití určitého tvaru není ani snaha užít určitý počet písmen pro (estetické) vyplnění řádku.

Slovní zásoba

Lexikum salernských veršů, které porovnáváme s materiálovou slovní zásobou obsaženou na portále Vokabulář webový (VW) a v Lexikální databázi humanistické a barokní češtiny (LDHBČ), se nikterak nevymyká našim představám o slovníku závěru 16. století. Opět však můžeme shledávat úmyslné rozšiřování veršů ve snaze naplnit osmislabičnou strukturu. Děje se tak mj. uváděním synonym: Chut aneb šmak jeden není 335; Máť i kůra [vrby] moci více, // shání, stírá bradavice 346; Mest překáží moči, vodě 317. Výjimkou jsou cizojazyčné ekvivalenty užité jako synonyma: Sléz latině malva sluje 337.

Kvůli rýmu Veleslavín v některých případech užívá i slov řídkých, např. místo běžnějšího a frekventovanějšího výrazu koroptev užil výrazu koroptvice (dobrýť jest kapoun i slepice, // bažant, tetřev i koroptvice 318), který lexikální zdroje (LDHBČ) dokládají kromě Veleslavína už jen z Rešeliova slovníku z roku 1560 (srov. Knihopis, č. K01812), tedy pramene, s nímž Veleslavín pracoval při práci na svých velkých slovnících (Černá – Berger, 2015, s. 19–20).

O tzv. vycpávkových slovech srov. výše u Hláskosloví.

Skladba

Veršovaný text poskytuje jen omezený zdroj k charakteristice jeho syntaktických kvalit. Pro humanistickou syntax je příznačné košaté, složitě rozvité souvětí nebo perioda, pro něž však v elementárních verších sestavených tak, aby byly snadno zapamatovatelné, není prostor. Dalšími rysy je např. užívání přechodníkových vazeb, příp. vazeb ovlivněných latinskou syntaxí, avšak ani ty v textu nenalézáme. Výjimkou jsou občasné přechodníkové tvary, užité v náležité funkci i tvaru: To čině, dlouho živ budeš 303; Sem i tam jda, tělem svým hni 304; Byl by vpravdě nemalý div, // že člověk není věčně živ, // šalvěj na zahradě maje // a často jí užívaje 339. Ojediněle nacházíme tzv. nepravou větu vztažnou (Anýz žaludek zsiluje, // mdlý a tupý zrak zostřuje; // kterýžto čim sladší bývá, // tim větší moc k tomu mívá 333).

Rovněž pro výzkum charakteristických slovosledných rysů (např. umístění slovesného přísudku na konci věty nebo interpolace větných členů; Zikánová, 2009) není náš materiál vhodnou bází. Z některých míst však jasně vyplývá, že i slovosled, zejména umístění shodného přívlastku, je pod diktátem formální stránky textu, jako tomu je v případu umístění zájmena jich nebo v těchto příkladech: Otvírá ženám život jich, // neměj ho žádný v žert a smích 338; Pravá máta jest moci té, // že červy moří v životě 338; Kerblík s medem rozetřený, // hojí raka přiložený 343.

I u spojování větných členů sledujeme potřebu zachovat osmislabičný verš – často se vyskytuje juxtapozice, která vede k úspoře slabik ([Routa] Chlipnost v mužích udušuje, // v ženách ji množí, zbuzuje … Zvař ji v vodě, pokrop domu, // vyženeť blechy, věř tomu 340), naopak často se také vyskytují spojky (např. spojka i), které slabik přidávají (Máš i vinný žufeň jísti, // neb zrak ostří, zuby čistí, // pomáháť i k zaživení 335). Podobnou funkci má i elipsa, např. výrazu jest: Zvyklost druhé přirození, // řídko se bez škody mění 336.

Z výše uvedených jazykových analýz vyplývá, že čeština tzv. salernských veršů byla silně ovlivněna veršovou strukturou textu a snahou po jejím dodržení. V tisku se vyskytují jazykové jevy v různých jazykových rovinách, které je možné hodnotit jako okrajové či jinak příznakové (zastaralé hláskové podoby, preference tvarů s požadovanou slabičnou strukturou, „vycpávková“ slova, kumulace synonym atd.). Pokud za autora českých veršů považujeme Daniela Adama z Veleslavína, pak se stav češtiny salernských veršů nemusí shodovat s jeho češtinou, jak ji známe z jeho jiných textů.

Editace latinské části textu (Vendula Rejzlová)

U transkripce latinské části postupujeme takto:

– rozepisujeme zkratky (např. <DN> – domino, <clariss.> – clarissimis, <&c> – et cetera, <gramë> – gramen, <cuiq> – cuique, <mans> – manus aj.);

– velká a malá písmena sjednocujeme podle současného úzu (<Regis> – regis, <Autumnus> – autumnus, <Aceto> – aceto, <Malva> – malva aj.). Ponecháváme velká písmena u názvů měsíců (Maius). Rovněž oproti tisku rušíme velká písmena na začátku veršů tam, kde není začátek nové věty;

– ponecháváme tečku za číslem kapitoly (Caput I.) i za nadpisem/podnadpisem (De animi pathematis, et remediis quibusdam generalibus.);

– ponecháváme interpunkci (výjimka předchozí bod);

aër ponecháváme;

– <ejus> přepisuji jako eius.

Horní část s. 360 (P12v) se nedochovala v žádném z dostupných tisků. Jedná se o dvojverší v latinských edicích znějící takto:

omnibus in rebus ex phlegmate fit color albus.

sanguine fit rubens; cholera rubea quoque rufus.

– a to podle např. Regimen Sanitatis Salernitanum: A Poem on the Preservation of Health in Rhyming Latin Verse. Addressed by the School of Salerno to Robert of Normandy, Son of William the Conqueror, with an Ancient Translation, 1830.

Literatura

Bohatcová, 2005: M. Bohatcová, Obecné dobré podle Melantricha a Veleslavínů: studie k završení knižní tvorby Mistra Daniela Adama z Veleslavína [zemřelého] 18.10.1599. Překlad Marie Kyralová. Praha: Karolinum.

Curtius, 1998: E. R. Curtius, Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda.

Černá – Berger, 2015: A. M. Černá – T. Berger. Úvodní stať. In: Adam z Veleslavína, Daniel et al., Nomenclator quadrilinguis Boemico-Latino-Graeco-Germanicus. Praha: Academia, s. [7]–24.

Hanuš, 1863: J. J. Hanuš, O české literatuře zdravovědy v šestnáctém století. Časopis musea Království českého 37, s. 294–305, 346–351.

Jungmann, 1849: Josefa Jungmanna Historie literatury české. Praha: Nákladem Českého museum.

Knihopis: F. Horák – B. Wižďálková – Z. V. Tobolka (edd.), Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. V Praze: Komise pro knihopisný soupis českých a slovenských tisků, 1925–1967. Dostupné též on-line ze stránek https://aleph.nkp.cz/F/FP94AGS6DTDAQTNJ2LQFE19VSTP3F9APAJPRA538J58ETVNRHM-06231?func=file&file_name=find-b&local_base=KPS.

Kolár, 1961: J. Kolár (ed.), Z Regimentu zdraví, který vydal léta 1587 Adam Huber z Risenpachu, v umění lékařském doktor, u M. Daniele Adama z Veleslavína. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství (bibliofilie, PF k roku 1962).

Kucharský, 1982: F. Kucharský (ed.), Regiment zdraví Henrycha Rankovia v překladu Adama Hubera z Risenbachu. Regimen sanitatis Salernitanum v překladu Daniela Adama z Veleslavína. Praha: Avicenum.

LDHBČ: Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2010– [citován stav z 21. 9. 2020]. Dostupné po registraci z: https://madla.ujc.cas.cz.

Lederbuchová, 2002: L. Lederbuchová, Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Praha: Nakladatelství H & H.

Porter, 2001: R. Porter, Největší dobrodiní lidstva: historie medicíny od starověku po současnost. Praha: Prostor.

Rozum, 1855: M. Daniele Adama z Veleslavína Překlady v ukázkách. Vyd. J. V. Rozum. Praha: Tiskem a nákladem Bedřicha Rohlíčka. Staročeská biblioteka; Díl 4. Veleslavínových spisův díl 2.

Říhová, 2002: M. Říhová, Středověký lékař. In: F. Šmahel – M. Nodl, Člověk českého středověku. Praha: Argo, s. 307–336.

Říhová, 2010: M. Říhová kol., Lékaři na dvoře Karla IV. a Jana Lucemburského. Praha: Paseka.

Schrutz, 1900: O. Schrutz, Knížka o zachování dobrého zdraví školy Salernské. Praha: J. Otto.

Voit, 2008: P. Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století: papír, písmo a písmolijectví, knihtisk a jiné grafické techniky, tiskaři, nakladatelé, knihkupci, ilustrátoři a kartografové, literární typologie, textové a výtvarné prvky knihy, knižní vazba, knižní obchod. Praha: Libri ve spolupráci s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově. Dostupné též on-line ze stránek https://www.encyklopedieknihy.cz/index.php?title=Hlavn%C3%AD_strana.

Vojtová, 1970: M. Vojtová et al., Dějiny československého lékařství. Sv. 1., do r. 1740. Praha: Avicenum.

VW: Vokabulář webový: webové hnízdo pramenů k poznání historické češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka, 2006–. Verze dat 1.1.15 [cit. 20. 9. 2020]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz.

Weinger – Žemla, 2017: R. J. Weiniger – M. Žemla (edd.), Henrich Rantzau, O zachování dobrého zdraví: (1587). Překlad Adam Huber z Risenpachu. Praha: Malvern.

Zíbrt, 1924: Č. Zíbrt, Staročeská tělověda a zdravověda. Praha: Sfinx.

Zikánová, 2009: Š. Zikánová, Postavení slovesného přísudku ve starší češtině (1500–1620). Praha: Karolinum.

logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 5 měsíci a 6 dny; verze dat: 1.1.17
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).