Komentář k české části textu (Alena M. Černá)

Předlohou naší edice je Veleslavínův tisk z roku 1587 (dle soupisu M. Bohatcové s. 132 se jedná o č. W 40/1587). Exemplářů tohoto tisku se dochovalo několik, avšak všechny nám dostupné jsou fragmentární. Jako základ edice byl vzat exemplář z knihovny v Řezně (Staatliche Bibliothek, sign. 999/Med.939; digitalizované kopie jsou dostupné ze stránek https://reader.digitale-sammlungen.de/de/fs1/object/display/bsb11301199_00347.html), u něhož chybí stránky 339–340 a 357–371 (poslední). Chybějící text jsme přepsali z rovněž fragmentárních exemplářů: z exempláře Knihovny Národního muzea v Praze, sign. Dušek 211 s. 339–340, 357–358, 364–368; z exempláře Národní knihovny ČR, sign. 54 G 23, s. 359–360; z exempláře Strahovské knihovny, sign. HG VIII 22 s. 361–363, 369–371.

Editace české části textu

Text zpřístupňujeme dle obvyklých zásad vydávání památek starší české literatury, v transkripci do novočeského pravopisu. Vzhledem k rozkolísané vokalické kvantitě doby střední v nejasných případech text opravujeme podle očekávaného stavu v době vzniku tisku, avšak na vytištěnou podobu odkazujeme formou transliterace daného výrazu. K opravám textu se uchylujeme jen v nezbytně nutných případech a emendaci vždy signalizujeme.

Nepřepisujeme živá záhlaví tisku, neboť nepřinášejí žádné důležité informace o jazyce pramenného textu.

Jazyková charakteristika češtiny

Nepředkládáme zde komplexní jazykový rozbor češtiny salernských veršů, nýbrž poukazujeme jen na jevy, které jsou pro tento text příznačné. Může se jednat o jevy, které nejsou v souladu se stavem očekávaným pro češtinu poslední třetiny 16. století, či o jevy, které naopak očekávaný stav potvrzují. Zaznamenáváme i jazykové prvky, které jiným způsobem charakterizují češtinu daného období, případně jazykový úzus překladatele salernských veršů.

Zatímco latinská část je psána v leoninských hexametrech, česká část užívá pro starší literaturu běžného osmislabičného verše s rýmovaným dvojverším. Rýmovaný verš byl v historii vždy užíván jako vhodná mnemotechnická pomůcka, proto je zachování tohoto rýmu podmíněn i výběr jazykových prostředků různých jazykových rovin (srov. dále v textu); výjimkou není ani užití absolutních (homonymních) rýmů (Lederbuchová, 2002, s. 291), např. Ráno ten obyčej mívej, // ruce, oči vodou mývej 304; Již vizme, co pivo může, // bez něhož Čech býť nemůže 330.

Hláskosloví

Dlouhé vokály

Ačkoliv vokalický systém češtiny již v 16. století vesměs vykazoval finální stav předchozích změn dlouhých vokálů a diftongů, který je shodná se současnou češtinou, v textu se ojediněle vyskytují předchozí stupně konkrétní změny. Jedná se o tisk diftongu uo (< ó), které se v jazyce již monoftongizovalo do dlouhého ů. Tento diftong se v textu vyskytuje 4× (zatímco ů je cca 100), vždy v paradigmatickém zakončení Gpl. a Dpl. jednoslabičných (vizuálně krátkých) maskulin (zbytky z prsuov vyvozuje, zvlášť pak když se vaří s medem 343 (21 : 25 znaků); Řeřicha lišeje shání, oplchavosti vlasuov brání 345 (23 znaků × 26 znaků); činí prsuom polehčení, odjímá zimnice mření 347; Z jara pusť jí dvakrát více, jiných časuov z polovice 370). Tyto výskyty nelze vysvětlit aktuálním stavem hláskového vývoje, jedná se o tiskový jev (tiskařský úzus), který je v tiscích obvyklý; nejde však o zarovnání řádků (např. k pravému okraji), neboť se jedná o verše (tedy řádky „krátké“), nejde ani o zachování stejné délky řádků či stejného počtu znaků.

Dlouhé ú se v předchozích obdobích diftongizovalo v ou (tištěno <au>). Text salernských veršů dokládá na čtyřech místech ještě monoftong ú. Třikrát se však jedná o ú zdloužené v tvarech imperativu slovesné třídy s kmenem -ova-; nejedná se tedy o výše zmíněnou změnu (pozorúj této mé řeči 334; skrze trychtýřek podkuřúj 350; varúj se věcí studených 369). Pouze v jednom případě jde o výchozí stupeň změny ú > ou: hovězí, zaječí, kozí, jelení, // zlú krev dává, nemocným zdravé není 307. Snad je monoftong vytištěn z důvodu optického zkrácení již tak příliš dlouhého řádku, v úvahu může přicházet i chyba tiskaře, kdy omylem vypustil písmeno <a>. Diftongizace je doložena i u vokálu v iniciální pozici (ouhoř 320; oudy 346).

Dlouhé í/ý se v pozdním středověku změnilo v diftong ej (tištěn <ay>), avšak změna nepronikla obecně do spisovného jazyka. Salernské verše několikrát tuto změnu dokládají – 8× je tištěno s diftongem slovo sejr, u něhož se diftongizace vyskytuje velmi často i v jiných textech (307, 308, 320 ad., sejru 323), jedenkrát se v textu vyskytuje nediftongizovaná podoba sýrem (324). Pouze jedenkrát se vyskytne diftong v paradigmatickém zakončení adjektiva, a to z důvodu rýmu se slovem olej: Mějž i před rukama olej, // též i truňk vína hotovej 367.

Dlouhé é se částečně změnilo ve zúžené í; po hlásce l zúžení Veleslavín dokládá pouze ve slovech zelí (337), blínové (350) či líní (358); jinde je zachováno původní é.

Protetické v-

V 16. století (zvláště na jeho počátku) je v češtině protetické v- velmi frekventované. Veleslavín tuto protezi dokládá pouze výjimečně, ve slovech vokoun (319), u voctě (346, ale ocet 330), voman (344), vošlejch (344, ale ošlejch 349), tedy v případech výrazů, které vesměs patří k výrazům běžně v jazyce nerozšířeným a omezeným jen na určitý jazykový subsystém (názvů rostlin, ryb).

Vokalická kvantita

Vokalická kvantita je v tištěných textech tohoto období většinou tištěna nejednotně a tištěný stav nelze jednoznačně vztáhnout ke stavu v jazyce. Veleslavínovy tisky jsou však obecně považovány za tisky kvalitní, které nevykazují velkou tiskařskou chybovost, tudíž k vytištěnému stavu musíme přihlížet s maximální vážností. V tisku se vyskytují podoby, které nejsou v souladu s očekávanou kvantitou (vzhledem ke stavu staročeskému či novočeskému). Jedná se však často o výrazy, které nalézáme s nestandardní kvantitou i v jiných tiscích, proto ji v edici ponecháváme – buď bez poznámky (v zimě můžeš jíst po voli, // jakť se mnoho líbí koli 313; Nezběhlí lékaří mnozí 324, dále 355, 367), nebo v upraveném stavu, avšak s doprovodnou informací o tom, jaký je stav v tisku, např. Tučná jícha (tištěno <gicha>), bílý (tištěno <bilý>) chléb vypečený 308; horkem svým žaludek sílí (tištěno <ſylij>) 348; O slézu (tištěno <Slezu> // Sléz latině malva sluje 347; Dotkněmež nyní i ptákův (tištěno <ptakůw>) 318. Pouze s krátkým vokálem jsou tištěny instrumentály zájmen tim a čim, které se v tiscích v této podobě vyskytují běžně (kterýžto čim sladší bývá, // tim větší moc k tomu mívá 333), a substantivum pan (Hrách u sedláků i panů 321; Dotkněmež nyní i ptákův // tať jest krmě panů i žákův 318).

Další hláskové jevy

Na některých místech jsou doloženy lexikální formy s hláskovou podobou, kterou výrazy měly ve staré češtině a které jsou odlišné od současné češtiny, např. tvrdé zakončení i-kmenových substantiv v Nsg. chut, nechut (309, 314), lexikální formy s původní souhláskovou skupinou zachovávající harmonii znělosti (spůsob 306; skusíš 337; spívají 356), nebo paradigmatické formy respektující původní hláskové složení a neakceptující hláskové vyrovnání výrazu v paradigmatu, např. mest, Lsg. mstu (O mstu // Mest překáží moči, vodě 317). Kvůli rýmu Veleslavín užívá i další hláskové varianty, které jsou v užívání omezené např. lokálně, např. stoní místo stůní (a těm, kdož na průtrž stoní, // s routou pitý pomůž od ní 344).

Důvodem dodržet osm slabik ve verši je často volba delšího, či kratšího tvaru, kdy u některých výrazů dochází k užití tvaru s odsunutou finální samohláskou, např. dost (jiní na tom dost nemají, // do tří set jich počítají 355). V dalším případě je varianta dost zvolena pro udržení verše (dej k nim červené růže dost, // zhasí v tobě smilnou žádost 313). Pokud není třeba dodržet formální stránku textu (resp. je vhodná „delší“ forma), pak Veleslavín užívá „delšího“ tvaru s koncovým -i (dosti smělí a srdnatí 356 ad.). Podobně jsou užívány infinitivy i další slovesné i jiné tvary bez koncové samohlásky a tedy zkrácené o jednu slabiku (v peci dobře vypečený [chléb], // můž také býť drobet slaný 316 × Již vizme, co pivo může, // bez něhož Čech býť nemůže 330; S počátku těžké nemoci, // zatíť (tj. zatíti) žílu budeš moci 370; Kdož můž polej s vínem píti, nebude zlé krve míti 344; I toho také pilně šetř, // že šalvěj, dobré víno, pepř 314; mnoho v břiše větrů plodí, // zas je ven, i moč vyvodí 331; Trůj užitek višně dadí // těm, kdož by je jedli rádi 326; tenť [zvyk mýt si ruce] přináší užitek dvůj, // čistí ruce, ostří zrak tvůj 315; Nemá se pouštět krev dětem // nijakž před sedmnáctým létem 364. Doloženy jsou i jiné případy zkrácení výrazu, nejen užití varianty s odsunutou poslední hláskou, např. volba varianty ni místo ani, neb místo aneb (Povětří, v němž chceš bydleti, // má býť vonné, nesmrděti, // světlé, nemračné, ni tmavé 310; Než žeť není žádné moci // proti smrti, ni pomoci 339; Máš-li od vína neb piva // bolest hlavy, jakž to bývá 352; horkost v čele aneb v hlavě 352) nebo tvar adjektiva, který je v jazyce postupně nahrazován jiným tvarem (oslové místo oslí ap.): mohou-li míti, oslové // mléko aneb velbloudové 322. Pokud není možné „roztáhnout“ text na požadovaný počet slabik, autor umisťuje do verše tzv. vycpávkové slovo (resp. více slov), např. rodí se také v ledví kámen, // buď ho prázden každý. Amen. 317. Častá jsou vycpávková slova na důkaz potvrzení platnosti a účinku nařízení, např. Ukládá též zubův bolest // mízka její s medem, tak jest 345; Lázeň, víno, vítr a frej // škodí zraku, za jisto měj 349.

Tvarosloví

Zaujme delší tvar infinitivu večeřej, nesedej (místo večeř, neseď), který je užit pro zvýšení počtu slabik verše na požadovaných osm: Pí málo, skrovně večeřej, // za stolem dlouho nesedej 303.

Nápadné, avšak nenesoucí žádný jazykový význam, je nahodilé užívání zakončení Gpl. maskulina na -uov (3×), -ův (13×) či -ů (8×), např. Řeřicha lišeje shání, // oplchavosti vlasuov brání 345; Šalvěj nervův posiluje 339 × Hrách u sedláků i panů 321. Jak bylo řečeno výše, důvodem pro užití určitého tvaru není ani snaha užít určitý počet písmen pro (estetické) vyplnění řádku.

Slovní zásoba

Lexikum salernských veršů, které porovnáváme s materiálovou slovní zásobou obsaženou na portále Vokabulář webový (VW) a v Lexikální databázi humanistické a barokní češtiny (LDHBČ), se nikterak nevymyká našim představám o slovníku závěru 16. století. Opět však můžeme shledávat úmyslné rozšiřování veršů ve snaze naplnit osmislabičnou strukturu. Děje se tak mj. uváděním synonym: Chut aneb šmak jeden není 335; Máť i kůra [vrby] moci více, // shání, stírá bradavice 346; Mest překáží moči, vodě 317. Výjimkou jsou cizojazyčné ekvivalenty užité jako synonyma: Sléz latině malva sluje 337.

Kvůli rýmu Veleslavín v některých případech užívá i slov řídkých, např. místo běžnějšího a frekventovanějšího výrazu koroptev užil výrazu koroptvice (dobrýť jest kapoun i slepice, // bažant, tetřev i koroptvice 318), který lexikální zdroje (LDHBČ) dokládají kromě Veleslavína už jen z Rešeliova slovníku z roku 1560 (srov. Knihopis, č. K01812), tedy pramene, s nímž Veleslavín pracoval při práci na svých velkých slovnících (Černá – Berger, 2015, s. 19–20).

O tzv. vycpávkových slovech srov. výše u Hláskosloví.

Skladba

Veršovaný text poskytuje jen omezený zdroj k charakteristice jeho syntaktických kvalit. Pro humanistickou syntax je příznačné košaté, složitě rozvité souvětí nebo perioda, pro něž však v elementárních verších sestavených tak, aby byly snadno zapamatovatelné, není prostor. Dalšími rysy je např. užívání přechodníkových vazeb, příp. vazeb ovlivněných latinskou syntaxí, avšak ani ty v textu nenalézáme. Výjimkou jsou občasné přechodníkové tvary, užité v náležité funkci i tvaru: To čině, dlouho živ budeš 303; Sem i tam jda, tělem svým hni 304; Byl by vpravdě nemalý div, // že člověk není věčně živ, // šalvěj na zahradě maje // a často jí užívaje 339. Ojediněle nacházíme tzv. nepravou větu vztažnou (Anýz žaludek zsiluje, // mdlý a tupý zrak zostřuje; // kterýžto čim sladší bývá, // tim větší moc k tomu mívá 333).

Rovněž pro výzkum charakteristických slovosledných rysů (např. umístění slovesného přísudku na konci věty nebo interpolace větných členů; Zikánová, 2009) není náš materiál vhodnou bází. Z některých míst však jasně vyplývá, že i slovosled, zejména umístění shodného přívlastku, je pod diktátem formální stránky textu, jako tomu je v případu umístění zájmena jich nebo té v těchto příkladech: Otvírá ženám život jich, // neměj ho žádný v žert a smích 338; Pravá máta jest moci té, // že červy moří v životě 338; Kerblík s medem rozetřený, // hojí raka přiložený 343.

I u spojování větných členů sledujeme potřebu zachovat osmislabičný verš – často se vyskytuje juxtapozice, která vede k úspoře slabik ([Routa] Chlipnost v mužích udušuje, // v ženách ji množí, zbuzuje … Zvař ji v vodě, pokrop domu, // vyženeť blechy, věř tomu 340), naopak často se také vyskytují spojky (např. spojka i), které slabik přidávají (Máš i vinný žufeň jísti, // neb zrak ostří, zuby čistí, // pomáháť i k zaživení 335). Podobnou funkci má i elipsa, např. výrazu jest: Zvyklost druhé přirození, // řídko se bez škody mění 336.

Z výše uvedených jazykových analýz vyplývá, že čeština tzv. salernských veršů byla silně ovlivněna veršovou strukturou textu a snahou po jejím dodržení. V tisku se vyskytují jazykové jevy v různých jazykových rovinách, které je možné hodnotit jako okrajové či jinak příznakové (zastaralé hláskové podoby, preference tvarů s požadovanou slabičnou strukturou, „vycpávková“ slova, kumulace synonym atd.). Pokud za autora českých veršů považujeme Daniela Adama z Veleslavína, pak se stav češtiny salernských veršů nemusí shodovat s jeho češtinou, jak ji známe z jeho jiných textů.

Editace latinské části textu (Vendula Rejzlová)

U transkripce latinské části postupujeme takto:

– rozepisujeme zkratky (např. <DN> – domino, <clariss.> – clarissimis, <&c> – et cetera, <gramë> – gramen, <cuiq> – cuique, <mans> – manus aj.);

– velká a malá písmena sjednocujeme podle současného úzu (<Regis> – regis, <Autumnus> – autumnus, <Aceto> – aceto, <Malva> – malva aj.). Ponecháváme velká písmena u názvů měsíců (Maius). Rovněž oproti tisku rušíme velká písmena na začátku veršů tam, kde není začátek nové věty;

– ponecháváme tečku za číslem kapitoly (Caput I.) i za nadpisem/podnadpisem (De animi pathematis, et remediis quibusdam generalibus.);

– ponecháváme interpunkci (výjimka předchozí bod);

– aër ponecháváme;

– <ejus> přepisuji jako eius.

Horní část s. 360 (P12v) se nedochovala v žádném z dostupných tisků. Jedná se o dvojverší v latinských edicích znějící takto:

omnibus in rebus ex phlegmate fit color albus.

sanguine fit rubens; cholera rubea quoque rufus.

– a to podle např. Regimen Sanitatis Salernitanum: A Poem on the Preservation of Health in Rhyming Latin Verse. Addressed by the School of Salerno to Robert of Normandy, Son of William the Conqueror, with an Ancient Translation, 1830.