Umučení rajhradské
Název Umučení rajhradské označuje staročeskou rýmovanou skladbu zapsanou v kodexu latinských prozaických kázání z knihovny Benediktinského opatství Rajhrad (signatura R 424, ff. 78r–80r), datovaném přibližně do let 1310–1340 (Dokoupil 1966, s. 245).[1] Rukopis je dostupný také online v digitální knihovně Manuscriptorium: https://www.manuscriptorium.com/apps/index.php?direct=record&pid=AIPDIG-BOPPRBR_424_______1RGNXJ1-cs. Jde o jediný dochovaný záznam dané pašijové básně a dle četných koruptel se navíc pravděpodobně jedná o opis. Jak ukázal Jan Vilikovský, skladba vznikla na základě latinské prozaické homilie rozvíjející žalm 24,16 (srov. Vilikovský 1939/1940, s. 110), která byla určena k přednesu v kostele na Velký pátek. Původní označení díla za „rýmované kázání“ (Vilikovský, 1948, s. 17) později revidoval Antonín Škarka, který o památce pojednal v souvislosti s veršovanou magdalénskou homilií z Hradeckého rukopisu (Škarka, 1986, s. 101n.). Skladba byla poprvé vydána Adolfem Paterou (1886) a dále excerpována pro lexikografické účely: nejprve Gebauerem pro jeho Slovník staročeský (zkratka „UmR.“), později i pro potřeby Staročeského slovníku (zkratka „UmučRajhr“).
1. Obsah rukopisu
Báseň o délce 404 veršů je jediným česky psaným textem celého kodexu. Zaujímá v rámci oddílu svátečních kázání Piper Sermones de sanctis (ff. 1r–224r) místo své latinské předlohy, k jejímuž počátečnímu slovu („Respice“) odkazuje jedna ze zde zapsaných tří homilií, které stejně jako Umučení rajhradské zpracovávají pašijový námět (srov. Vilikovský, 1939/1940, s. 109). Sbírka dále obsahuje kázání o českých světcích – sv. Václavu, sv. Vojtěchu, sv. Prokopu či sv. Ludmile – a závěrečný oddíl Sermones varii (ff. 224r–234v).
2. Grafická a pravopisná stránka
Dominantním grafickým prvkem památky, resp. sbírky jako celku, je využití červené barvy pro zápis iniciál, foliace či pro podtržení a jiná zvýraznění; na okraji folia 78r čteme přípisek „item sermo quartus“, v záhlaví folií 78 bis v a 79v pak titul „o božiem umučení“. Samotná báseň je zapsána in continuo mladším typem spřežkového pravopisu (podrobněji viz Žampachová 2021, s. 47–56) a obsahuje značné množství písařských chyb. Doplňujeme tak zjevně vynechaná písmena (ſmyl > smysl ve verši 6) a v ojedinělém případě i téměř celé slovo „stkvúcí“ (verš 236) či tvar zájmena „ty“ ve verši 234. Bez komentáře ponecháváme opravy, které byly provedeny zřejmě již samotným písařem.
2.1 Interpunkce
Původní interpunkci, označující obvykle (nikoliv však důsledně) veršové hranice, zohledňujeme pouze tam, kde její užití odpovídá současným pravopisným zásadám. Jinde ji podle stejných zásad doplňujeme; uvozovkami přitom značíme nejen přímou řeč postav, ale také časté citace z bible či díla církevních autorit.
2.2 Velká písmena
Psaní velkých písmen přibližujeme dnešnímu úzu, důsledně s velkým počátečním písmenem tak přepisujeme vlastní jména, mnohdy navzdory rukopisné podobě (např. bernart > Bernart). S malým písmenem naopak ve shodě s rukopisem píšeme substantivum bóh a další apelativa z náboženské oblasti (spasitel, příp. otec coby označení křesťanského boha ve verši 385; srov. Daňhelka, 2014, s. 119).
2.3 Zkratky
V textu skladby je hojně užito písařských zkratek, které rozepisujeme dle běžných zvyklostí. Pouze zkrácenou podobu jména Ježíše Krista přepisujeme dvojím způsobem, a to s ohledem na úzus a zároveň s vědomím rozkolísanosti zápisu ostrých a tupých sykavek: v nominativech a ve spojení s přívlastkem „Kristus“ jako Jezus, ve dvou případech, kdy je jméno v akuzativním tvaru, do podoby Ježúšě (verše 375 a 389).
3. Hláskosloví
Staročeský text památky transkribujeme do novočeského pravopisu, a to se zachováním jazykových specifik dobové češtiny. Vycházíme přitom ze směrnic, které pro vydávání starších českých textů stanovil Jiří Daňhelka (2014). Ponecháváme tak celkem důsledné zachycení veškeré náležité jotace (např. ve tvarech zájmena „všě“), spodobu znělosti (kdẏſto > kdyšto, iaks > jakš), zápis slabikotvorných likvid s průvodními vokály (např. sirdcě či tvirdého) a dále např. geminátu ve slovech jedinnáčku a jedinného. Emendujeme naopak jotaci nenáležitou, vzniklou zejména působením zvratné analogie (např. docziekalo > dočekalo); výjimkou je substantivum křěsťané, kde jotaci z důvodu její uzuálnosti ponecháváme. Z dalších emendací uveďme např. úpravu neetymologické podoby adjektiva „nesterný“ (neſtornie > nesterně) či odstranění nadbytečného „t“ ve slově zproſtczena.
4. Tvarosloví
Respektujeme a bez opravy ponecháváme nářeční podobu slovesa „býti“ som ve verši 237, emendujeme však jeho nenáležitý aoristový tvar ve verši 50: by („bich“ rkp.) kirvav na křížu roztažen.
Použitá literatura a edice
Daňhelka, Jiří (2014): Směrnice pro vydávání starších českých textů, in: Textologie a starší česká literatura, Sichálek, Jakub (ed.), Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., s. 101–132 (původně in: Husitský tábor: sborník Muzea husitského revolučního hnutí 8, 1985, s. 285–301).
Dokoupil, Vladislav (1966): Soupis rukopisů knihovny benediktinů v Rajhradě, Praha.
Gebauer, Jan (1903): Slovník staročeský 1. A–J, Praha.
Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce 4/II. U–Ž, Dodatky A–Ř, Praha 2008, s. 1118–1119.
Patera, Adolf (1886): O božiem umučení, Časopis Musea Království českého 60, s. 582–603.
Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.
Škarka, Antonín (1986): Z problematiky českého gotického básnictví, in: Půl tisíciletí českého písemnictví, Praha, s. 48–122.
Vilikovský, Jan (1948): Literatura bez spisovatelů?, in: Písemnictví českého středověku, Praha, s. 13–25.
Vilikovský, Jan (1939/1940): Latinská předloha Rajhradského umučení, Časopis Matice moravské 63/64, s. 109–113.
Žampachová, Karolína (2021): Umučení rajhradské – edice a jazykový rozbor, Praha, FF UK [nepublikovaná bakalářská práce]. Dostupné online z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/150350.