Vědecká knihovna v Olomouci (Olomouc, Česko), sign. II 32 740, 1539
Komentář editora k textu
Ediční poznámka
Dílo Hádání Pravdy a Lži o kněžské zboží a panování jich vzniklo roku 1467, ale zachoval se jen tisk z roku 1539, který je dle Knihopisu ve 20 exemplářích (13 v České republice, 7 v zahraničí).
Tisk byl vydán v největší české tiskárně 30. a 40. let 16. století, v tiskárně rodu Severýnů.[1] VOIT, Petr: Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí, severinsko-kosořská dynastie 1488–1557, Praha: KLP, 2013. Není ale jasné, jak se Tovačovského dílo do tiskárny dostalo. Lze předpokládat, že vzhledem k dedikaci králi Jiřímu z Poděbrad bylo dílo králi předáno a uloženo na Pražském hradě, kde zůstalo po dobu vlády obou králů z rodu Jagellonců a až za krále Ferdinanda bylo předáno do tiskárny. Nelze ani vyloučit variantu, že dílo bylo do tiskárny předáno již dříve.[2] KOPECKÝ, Milan: Ctibor Tovačovský z Cimburka a renesanční novelistika, in Morava na prahu nové doby, který vznikl z konference konané k 500. výročí úmrtí Ctibora Tovačovského z Cimburka, s. 126. Stejně tak zůstává nezodpovězená otázka, kam se poděl rukopis díla, který musel být v tiskárně.
Vzhledem k tomu, že se rukopis nedochoval, je možné jen spekulovat, zda došlo k zásahům do díla, či zda bylo vytištěno v původním znění. Lze předpokládat, že byly provedeny jazykové úpravy (zejména hláskoslovné) a byly přidány textové orientátory. Milan Kopecký se domnívá, že k zásahům došlo i ve druhé předmluvě, která sice začíná oslovením krále Jiřího z Poděbrad, ale ke konci se předmluva dostává do obecné roviny. Podobné rysy jsou i v závěru díla, kdy je pomocí biblických citátů popisován dobrý a zlý panovník.[3] Tamtéž, s. 126. Kopecký je přesvědčený, že závěr byl ke knize nově připojen tiskařem.[4] KOPECKÝ Milan: Český humanismus, s. 31–32.
Hádání Pravdy a Lži o kněžské zboží a panování jich je alegorickým spisem, v němž autor popisuje stížnost Pravdy a následný soudní spor mezi Pravdou a Lží v Antiochii. Ve skutečnosti jde o popis Tovačovského současnosti a problematiku pravé víry. Příznačné pro toto dílo je, že ač se jedná o soud, kterému předsedá Bůh, není veden podle kanonického práva, ale podle práva moravského, což jasně ukazuje na Ctiborovu zkušenost se zasedáním moravského zemského soudu.[5] Blíže viz: PETRŮ Eduard: Paradox Hádání Pravdy a Lži Ctibora Tovačovského z Cimburka, in Listy filologické, s. 222.
Zásady transkripce
Edice pracuje s tiskem uloženým ve Vědecké knihovně v Olomouci (sign. II 32 740), jehož fotokopie je v oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. V případě nejistého čtení, např. při nedostatečném množství tiskařské barvy, je použit exemplář z Národní knihovny České republiky (sign. 54 B 36), jehož digitální kopie je volně přístupná na Manuscriptoriu. Tento výtisk je součástí většího konvolutu a je neúplný, chybí folia 122 a 123. Vzhledem k tomu, že v případě použití druhého tisku se vždy jedná jen o lehkou korekci čtení, není na tuto skutečnost v edici jakkoli upozorňováno.
V tisku jsou in margine doplněny textové orientátory, které pravděpodobně v rukopisu nebyly. Je to patrné např. na vložení orientátoru doprostřed citace biblického textu (f. 24r), či na posunu významů jednotlivých lexémů (f. 16v v textu se mluví o večeřišti, tedy o jídelně, ale v textovém orientátoru je vytištěno Elizeova večeře).
Autor velmi často cituje biblická místa. Buď danou knihu, případně i kapitolu, sám uvádí, v případě promluv Pravdy a jejich sester parafrázuje delší pasáže z Bible, na které žádné upozornění není. V obou případech edice označila začátek a konec citace uvozovkami, pokud se podařilo dohledat konkrétní místa, jsou zapsána ve formě poznámky. Stává se, že ač autor uvádí určitou biblickou knihu, citace je dohledána v knize jiné. Doložená je záměna Starého a Nového Zákona (místo Zacharijáše pochází citát z Listu Jakubova, místo Žalmů z Listu Efezským), jindy dochází k zaměnění knih v rámci Starého či Nového Zákona (např. místo Jeremiáše je citován Izajáš, místo Sírachovce Kazatel, místo Přísloví Sírachovec; místo Listu k Židům je citován Druhý list Janův).
Text je transkribován podle obecných edičních zásad. Velká písmena jsou ponechána na začátku větných celků, u vlastních jmen a u slov Bůh a Pán (ve významu Bůh) a u adjektiva Boží ve shodě se současnou pravopisnou normou.
Transkripce vlastních jmen cizího původu se přidržuje podoby v rukopisu.
Text není příliš chybový, i přes to lze najít několik typů sazečských chyb, které edice emenduje. Nejčastější je záměna liter (např. muonie místo vuoně, bubau místo budou, sprawiedliwie místo spravedlivě, uťs místo učs, yakodku místo jahódku, pottebná místo potřebná, nabidij místo nabízí, Swatémn místo Svatému, rzemeſlnum místo řemesluom, gediné místo Jedině), přehození liter (např. dowptiuow místo dóvtipuov, ssechly místo seschly), místy je vytištěná litera navíc ((sousedy) přiſedijcým místo přísedící, (oko) zbožij místo Boží, zgewnitřnjch místo zevnitřních, (tento) muož místo muž, strannij místo straní), jinde litera chybí ((o nichžto přikázal jsi, aby) newchodil místo nevchodily, (světlost) hwiezdu místo hvězdnú, (před) sijm místo sním, wražedlice místo vražedlnice, ostanij místo ostatní), několikrát je vytištěno jiné slovo ((potupení a věčné) mauky místo muky, (svaté) pánie místo plémě, mohla (bílá a tenká) místo noha). Edice emenduje i zvratnou analogii (kaderzu místo kadeří). Emendovány jsou i případy, kdy nesystematicky odpadá část koncovky (např. (na paterých) wiecy místo věcích; (na svých) plecy místo plecích), nebo je použit jiný pád (muk pekelnijm místo pekelních).
Bez poznámek je odstraněno nepatřičné použití pobočné slabiky j- u zvratného zájmena se (gſe místo se). Bez opravy je ponecháno užití diftongu uo v krátkých slabikách (luotře). Stejně tak je ponechán diftong uo za krátké u, ačkoli se patrně jedná jen o grafický jev (obuov, odplacuoj).
Grafika a pravopis
Grafická úprava a členění textu
Tisk obsahuje 45 dřevořezů. Kniha začíná erby Ctibora Tovačovského a Jana Cukrmana z Ruprštorfu, který se opakuje i na konci tisku. Dřevorytů ilustrujících text je 41, z toho je 25 štočků, tzn. neopakujících se obrázků. Ač autor ilustrací není znám, je zřejmé, že znal výborně text, ke kterému dřevoryty dělal.[6] BOHATCOVÁ M.: K ilustracím Tovačovského Hádání Pravdy a Lži, in Morava na prahu nové doby, Konference konané k 500. výročí úmrtí Ctibora Tovačovského z Cimburka, s. 140. Drží se důsledně textu, což je nejlépe vidět u popisu cesty sester Lži do Antiochie. Autorovi dřevorytů se povedlo vystihnout i Tovačovského oddělování děje pozemského a nebeského.[7] Blíže viz: Tamtéž, s. 140
Jednotlivé části jsou od sebe graficky odděleny. Každá začíná shrnutím obsahu, na samostatném řádku následuje číslo kapitoly. (Výjimkou je 29. kapitola; sazeč pravděpodobně na číslo zapomněl, a proto ho vložil do volného místa nad shrnutí obsahu. U 23. kapitoly je pod číslo kapitoly přidán ještě jeden řádek shrnující následující text.) Větším písmem je tištěn i první řádek celého textu s ozdobnou iniciálou v rámečku. Iniciála Z je vytištěná zrcadlově, iniciála L je nedokončená, není ani v rámečku, v případě iniciálního J v kapitole 55 je sice vytištěn rámeček, ale není dokončeno zdobení. Text v kapitolách bývá členěn pomocí spacií. V kapitole 132, která patří k nejdelším, je text členěn podnadpisy. Dále jsou použita běžná dobová členící znaménka (virgule, tečka, dvojtečka, rozdělovací znaménko). Užití rozdělovacího znaménka je nedůsledné.
Samohlásky a souhlásky
Vokalická délka není značena systematicky. K jejímu označení je použita čárka (wláhy, žadné dobré; wychazý), či gemináta (Aaron, zleeho, psanee). Tisk systematicky nerozlišuje záznam i, í (obé i, ij; milowali; odgimati, hřich, vmijtagij). Palatální souhlásky jsou značeny buď znaménkem (ďěkowal, wiďěti, čiňže) nebo pomocí i (chotiuw, wiezniuom). Hláska ř je zapisována spřežkou rz nebo písmenem s diakritickým znaménkem (rzeky, Materz, potřebowati, hřijchuow).
V textu jsou užity běžné zkratky, kdy je koncovka nadepsána v meziřádkovém prostoru (gineo, tweo, wiečnév). Zkratky ka, kapi, obé pro označení kapitoly, zkratku gt pro sloveso jest edice rozepisuje bez upozornění. Latinská zkratka etc. je ponechána v původní podobě. Souhlásky m a n bývají naznačeny pomocí obloučku nad písmenem (zá͡ky, milosrde͡ſtwij). Bez úprav je ponecháno zjednodušení hláskových skupin a zápisy sykavek.
Hláskosloví
Text zachycuje i téměř dovršenou změnu ie > í. Několikrát je vytištěno ie (chtiec, odpoviedati, mluviec, zpoviedati se, utiekati, odpierati), ale í jednoznačně převládá.
Tautosylabické aj je vesměs zachováno (najmilejší, najprvé, vítaj), ale je doloženo i zaznamenání ej (jednostejná).
Diftongizace ý > ej je v textu zachycena v koncovkách i v kořenech slov (žádnej jinej, věčnej; smejšleti, vejpověd), ale jednoznačně převažuje užití -ý.
V tisku jsou doloženy všechny tři fáze hláskové změny ó > uo > ů (dóvtipu, jahódku, tvórce; prótahuov; Buoh, Bůh; duověřiti, důvěrněji; muožte, můžte; vuodce, vůdce; vuole, vůle; otcuom, ďáblům). Jedná se však o grafický stav, jelikož první fáze změny byla v období vzniku rukopisu již dokonána.
Změna ú > ou je dochovaná v obou stupních (dadúc, skvúcí; búření, bouří; dlúhým, dlouhým; vymlúvala, vymlouvá; Múdrost, Moudrost; rmútíš, rmoutíš; súdit, souditi; svú, svou; předrahú, drahou; dobrú, dobrou).
V rukopisu je doloženo i protetické v- (vokřeji, vocas, voře, voboje, voblo, vosadiv, vobrátiti, vopuky).
Morfologie
Jména
Vokativ singuláru bývá nahrazován nominativem (Pán, … před kým se budu třásti?, protož najmilejší sestra naše, vítaj, sestra milá).
V tisku je hojně používaný duál (oni dvě sestře, byli oběma stavoma, pro jiná dva stavy, dvě stádě, ve dvú kapitolú, dvě hlavě tělesné).
V genitivu plurálu o-kmenových a jo-kmenových maskulin převládá koncovka -uov/-ův (časuov, daruov, mistruov, zámutkuov, darův, zámutkův), místy koncové -v odpadá (lotruo, zámkuo, odtahů, zámutků, skutků). Objevuje se nářeční koncovka -uom (k vyznání hříchuom).
Lexémy přítel, nepřítel kolísají mezi o-kmenovými a jo-kmenovými maskuliny; akuzativ plurálu je v tisku zachycen s o-kmenovým -y, instrumentál plurálu je tištěn s o-kmenovým -y, tak s jo-kmenovým -i.
A-kmenová feminina v lokálu singuláru jsou ojediněle zakončena na -i místo -e (v skáli 18v), v plurálu se místo náležitého -ách objevuje nářeční -ech (na mísech).
V lokálu plurálu ьja-kmenů feminin je místo koncovky -iech/-ích použito i-kmenové -ech (na lodech).
Ьjo-kmenová neutra v lokálu singuláru používají analogický tvar složeného skloňování (při umučením božím), v plurálu je místo koncovky -ích použita koncovka -í (při příkladných obcování svatých). V instrumentálu singuláru je místo náležité koncovky -ím použita koncovka -í (s přepuštění, pronesl svým sepsání).
Slovesa
Minulost je vyjadřována především složeným préteritem v nezkráceném tvaru (mluvil jest, pobrali jsou, ukázala jest, vypsala jest, vzal jest), ale i tvarem bez pomocného slovesa (hádal, měli, mluvila, nezachoval, přichytil se, ukázal). V ojedinělých případech je použit aorist (obinušta) či imperfektum (voláše).
Několikrát je v tisku použito supinum (súdit přijíti, šly jsú spat a odpočívat).
Přechodníky jsou používaná hojně, většinou gramaticky správně. Stává se však, že dochází k odsunutí koncové samohlásky ve tvaru plurálu (abychom uslyšíc, (my) vezmúc, nevzkakujíc, ani hanlivých slov k sobě mluvíce – zatímco v prvním případě koncové -e odpadá, v následujícím tvaru přechodníku je ponecháno). Místy dochází k záměně rodů, kdy je místo tvaru pro maskulinum použito femininum (kohúta zpívajíc), nebo obráceně (Pravda přistúpiv).
Lexikum
Lexikální zásoba je velmi bohatá. Prolíná se historická, náboženská a dobová slovní zásoba. Autor používá řadu novotvarů,[8] Viz: Staročeské lexikální báze: Vokabulář webový: webové hnízdo pramenů k poznání historické češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka. © 2006–2020. Verze dat 1.1.15 [cit. 29. 9. 2020]. Dostupné z: https://vokabular.ujc.cas.cz. nejčastěji je odvozuje od běžných lexémů (karetní, karetník (obé ke karta), milostiti (k milost), nazdráhati se (k zdráhati sě), nestúdnice (k nestúdný), notný (k nota), obcovaný (k obcovati), obróstati (k obrósti), ohájce (k ohájiti), ohavitý (k ohava), okorování (k okorovati), okrasně (k okrasný), plakavý (k plakati), uškrvovati (k uškrvati sě)). V textu jsou novotvary označeny různé části oděvů či zbroje (fulfas, homon, patnocha, peklhúbl, peregrin), autor používá i nová expresiva (chromtil ‚chromý člověk‘, kancléřík, kvokání ‚žvanění‘, pletiše ‚otravná osoba‘, povrčeti ‚jemně zabzučet‘, zvrtlavý ‚zmatený‘). Místy dává autor zavedeným slovům jiný význam (cíl ‚doba, časový úsek‘).
V textu se objevuje i užití lexému brachu pro označení sestry (Milá brachu).
Syntax a styl
Vzhledem k tomu, že hlavními postavami ve sporu jsou sestry, autor dodržuje shodu podle přirozeného rodu, ale jelikož sestry mají pojmenování po vlastnostech, jejichž názvy mohou být různého gramatického rodu, výjimečně dochází k tomu, že je preferována gramatická shoda (Hněv vešken zbleděv a zapálen sa zardělostí, poče se třísti, vešken pysky hryza, čelo mraště, škaredě očima krvavýma hledě a vrtě nohou, rukama lomíc – zde je shoda podle jména (ten Hněv), jen participium lomíc se vrací k femininu (tudíž k sestře Hněvu), Smilstvo jelo).
Text je psán dlouhými, místy nepřehlednými, složitými souvětími. Jejich náročnost lze doložit opakováním sloves (též mají kněží dvě stádě, totiž dva stavy svrchu řečená, mají zpravovati), přecházením z plurálu do singuláru (církev kněžská, kteráž mešními a jinými ozdobným rúchem k službám kostelním se odívá; ona mě dovedla jsú i přivedla sú), či nestandardním slovosledem (dávno víra křesťanská zahynúti musela by).
Vzhledem k obsáhlosti textu se autor snaží nejen o grafické, ale i slovní členění pomocí číselného vyjádření. Často se stává, že v delším výčtu autor číslo přeskočí, nebo naopak počet navýší (např. … jest člověku potřebná pro trojí věc. – V následujícím výčtu je však uvedeno věcí šest.), jinde autor píše: k pravé zpovědi čtverá věc jest potřebí, ale uvede jen tři (totiž aby byla hořká, pospěšná celá a čistá).
Podrobnější popis jazykového stavu rukopisu bude předmětem samostatného publikačního příspěvku.
Literatura
BOHATCOVÁ Miriam: K ilustracím Tovačovského Hádání Pravdy a Lži, in Morava na prahu nové doby, Konference konané k 500. výročí úmrtí Ctibora Tovačovského z Cimburka, Přerov, 1995 s. 139–142.
KOPECKÝ Milan: Ctibor Tovačovský z Cimburka a renesanční novelistika, in Morava na prahu nové doby, Konference konané k 500. výročí úmrtí Ctibora Tovačovského z Cimburka, Přerov, 1995 s. 122–131.
KOPECKÝ, Milan: Český humanismus, Praha: Melantrich, 1988.
PETRŮ Eduard: Paradox Hádání Pravdy a Lži Ctibora Tovačovského z Cimburka, in Listy filologické, r. 95, č. 4, Praha: Jednota českých filologů v Praze, 1972, s. 221–228.
VOIT, Petr: Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí, severinsko-kosořská dynastie 1488–1557, Praha: KLP, 2013.
Vokabulář webový: webové hnízdo pramenů k poznání historické češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka. © 2006–2020. Verze dat 1.1.15 [cit. 29. 9. 2020]. Dostupné z: https://vokabular.ujc.cas.cz.