Edice Pastýřského rozmlouvání je zpřístupněna jak v transkribované, tak v transliterované podobě . Ediční komentář se vztahuje k oběma textům.

Zde edičně zpracovaný text Pastýřského rozmlouvání o narození Páně se nachází v závěru Rosovy Čechořečnosti (Rosa, Václav Jan: Grammatica linguae Bohemicae quatuor partibus, orthographia, ethymologia, syntaxi et prosodia constans… Prague: Joannes Arnoltus a Dobroslavina, 1672) po části De prosodia (Cc1r/393–Hh8r/487), která se věnuje poezii, kde jsou ukázky českých časoměrných veršů (v hexametru a pentametru).

Předlohou byly Rosovi pro tuto báseň Vergiliovy Eklogy. Nejedná se ovšem o překlad, ačkoli některé verše jsou přeloženy téměř doslovně, ale o volnou adaptaci. Nejblíže je Pastýřskému rozmlouvání Vergiliova 1. Ekloga, neboť právě z této eklogy je přeloženo nejvíce veršů. Celkovou atmosférou se ovšem Pastýřské rozmlouvání blíží Vergiliově Ekloze 4. (tzv. Mesiášské), ale nalezneme zde i verše z Eklog jiných.

Edice Pastýřského rozmlouvání o narození Páně

Báseň je psána v české obdobě hexametru. Pravidla pro časoměrnou poezii v češtině podle Rosy jsou velmi volná – “zpěvořečník”, tedy básník, si může dělat v podstatě, co chce; přesto některá pravidla, typická pro antickou časoměrnou poezii (především latinskou), jsou stanovena celkem přesně: např. dloužení krátkého vokálu před skupinou konsonantů; měření diftongu jako dlouhé mory apod. (zatímco např. pravidla typu muta cum liquida, nebo brevis in longa bývají užívány ad hoc).

Tato ekloga byla již v transkribované podobě edičně zpracována ve výboru barokní poezie: Tichá, Zdeňka (ed.): Růže, kterouž smrt zavřela: výbor z české poezie barokní doby. Odeon: Praha, 1970, s. 664–667. Zděňka Tichá ale k textu přistupovala jako k sylabotónické poezii, ne-li přímo jako k prozaickému textu; proto jsou v této nové edici v poznámkách uvedena místa, která se liší od edice Z. Tiché. Zároveň je v edici u těchto míst přidána transliterace daného slova.

V této nové edici je k textu přistupováno se zohledněním Rosových časoměrných pravidel. Realizace jednotlivých veršů byla analyzována a v případech, kde se nabízelo více možností realizace hexametru, byla zvolena nejjednodušší varianta. Tak bylo učiněno na základě faktu, že básnický text je určen k recitaci, a lze tedy předpokládat, že přednost bude dána právě jednodušší výslovnosti (všechny varianty realizace bude možné porovnat po publikování konferenčního sborníku v příspěvku: Valenta, P.: Vergil in Czech 17th Century Translations. Paper held at: Acquisition through translation: the rise of the vernaculars in early modern Europe, 2nd–4th May 2017. Padova, Itálie).

Je nutno upozornit, že celý text Pastýřského rozmlouvání je silně formován právě metrem, což není vidět jen na syntaktické rovině. Metru je také nutno připsat atypické fonetické a morfonologické jevy, se kterými se v textu setkáme. Často narazíme na neobvyklé užití délek vokálů (např. v. 4 „bleském“); tyto délky mají v textu své opodstatění vzhledem k měření mor v jednotlivých stopách verše, a proto jsou v edici ponechány. Nepatřičné délky jsou odstraněny v případech, kdy se jedná o zjevnou sazečovu chybu (např. v. 8 „radovánky“, tištěno „rádowánky“). Podobně jsou řešeny i jiné netypické tvary (např. v. 7 „jednomysnými“,[1] Tuto podobu slova by bylo možné také vysvětlit odsunutím onoho l; viz Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, ČSAV 1963, 2., doplněné vydání, s. 367–368, §287, 13. v. 35 „měké“). Na tato místa je v edici upozorněno.

Dalším typickým jevem je krácení zakončení v nom. pl. u maskulin „-ové“, kde poslední slabika bývá na základě Rosových pravidel (nejen prosodie) důsledně měřena (a tištěna) krátce, např. v. 4 „pastýřove“, nebo v. 63 „králove“; obdobně bývá někdy kráceno (ale ne vždy) také koncové „-é“, např. v. 44 „velike“, nebo v. 24 „anjele“ (nom. pl.).

V lexiku básně nalezneme Rosovy neologismy, např. v. 47 „zrozenátko“, ale především mnoho deminutiv, jejichž výskyt opět souvisí převážně s metrem básně (penultima mívá ve zdrobnělinách zpravidla dlouhý vokál nebo diftong). Jevy, které můžeme považovat za dialektické, jsou také v textu užity hlavně kvůli metru – buďto kvůli přidání jedné slabiky do verše (např. v. 9 „křičejí“[2] V tomto případě se ovšem může jednat i o prostou analogii koncovky 3. os. pl. sloves IV. třídy.), nebo kvůli vytvoření poziční délky (v. 31 „nejni“); stejně tak je užito zkrácených tvarů (v. 38 „veselej“). Zároveň však výskyt těchto jevů v kontextu celé eklogy působí příznakově.

Místy kolísá podoba nediftongizovaného a diftogizovaného [ý]/[ej], avšak převažuje užití dlouhého vokálu. V textu se také setkáme s úžením [é]>[í] (např. v. 40 „jmína“). Jen v jednom případě se setkáme s protezí, a to ve v. 35 ve slově „voltář“. Tyto jevy ovšem nemají na metrum žadný vliv.

Syntaktická stránka je pro češtinu příznaková, ale je možno se ve větě zorientovat na základě gramatických shod (podobně jako v latinské časomíře), ovšem ne vždy; např. v. 61–63 „[v] slaměným to holátko maličký / chlívě leží a tupý jehožto oslátko, volátko / zahřívá a chrání!“ kde se přívlastek „tupý“ může vztahovat buďto k „holátku“ nebo k „oslátku, volátku“; proto je nutno nahlížet ke kontextu, neboť anakolut je pro báseň (a českou časoměrnou poezii vůbec) typický.

Současně s transkribovanou verzí vznikla i edice v transliterované podobě, protože transliterovaný text může pomoci k měření hexametru (např. „ſſ“ je chápáno jako skupina konsonantů).