Popis pramene a představení památky
Elektronická edice je pořízena na základě rukopisu tzv. Kroniky králů českých Přibíka Pulkavy z Radenína, jenž je uložen v Knihovně Biskupství litoměřického pod signaturou B I F 54. Jedná se o součást ručně psaného kodexu vzniklého okolo roku 1466 a obsahujícího deset staročeských textů opsaných ze starších předloh blíže nezjištěným broumovským měšťanem Johannem Tschaudermannem. Edice zpřístupňuje čtenáři úplný text jedné z nejmladších redakcí Pulkavovy kroniky prohlášený za nezvěstný na více než půlstoletí a znovuobjevený v roce 1999.
Základní text Pulkavovy kroniky pojednává o dějinách od rozdělení lidstva po potopě do roku 1330. Tschaudermannův rukopis však sleduje dění v českých zemích až do konce 14. století, chronologicky poslední jím zachycenou událostí je požár na pražském Starém Městě datovaný rokem 1399.
Rukopis není zcela spolehlivý, srovnání s jinými dochovanými exempláři Pulkavovy kroniky poukazuje, že písař má tendenci vynechávat jednotlivá slova či části vět, kvůli čemuž někdy dochází k potížím při pochopení sledu děje.
Text je členěn na kapitoly zvýrazněné červeným inkoustem. Kromě toho jsou v něm červeným inkoustem doplněny Tschaudermannovy marginální poznámky shrnující obsah jednotlivých pasáží.
Výzdoba rukopisu je poměrně skromná. Na f. 1r je umístěna velká ozdobná iniciála <R> s florálním motivem, každá kapitola začíná jednoduchou iniciálou psanou červeným, modrým či zeleným inkoustem. Na začátku téměř každého folia používá písař majuskuli psanou žlutým inkoustem bez ohledu na to, zda jde o začátek nového slova či nikoli.
Předložený text je připraven v souladu s novějšími edičními zásadami a představuje první publikaci litoměřického opisu tzv. Kroniky králů českých Přibíka Pulkavy z Radenína.
Grafika a pravopis
Předlohový text se skládá z jednotlivých oddílů, jež jsou v transkripci reflektovány. Původní dělení textu nahrazujeme členěním na odstavce v souladu se současným územ.
Základním interpunkčním znaménkem v tisku je virgule, která je používána převážně pro označení konce odstavce. Ve stejném významu je v Tschaudermannových dodatcích k Pulkavově kronice na f. 123r–124v použita značka odstavce (capitulum).
V edici veškerou interpunkci upravujeme v souladu se současným územ.
Pro text Pulkavovy kroniky je příznačný častý výskyt velkých písmen typický pro český písařský úzus. Kromě proprií jsou s majuskulí zaznamenána především substantiva a adjektiva označující geograficko-politické útvary, pojmenování národů či zástupců jednotlivých sociálních skupin i tituly (např. <Morawſke Zemie> 12r, <blaženy Arczybyſkup> 12r, <proti Sarzaczenom> 100v, <Czechowe a Morawczyczy> 100v). V předložené edici je psaní velkých písmen upraveno v souladu se současnou pravopisnou normou; majuskule jsou důsledně uplatněny u označování panovnických a šlechtických titulů i náboženských výrazů.
Vokalická kvantita v předloze není značena (např. <Toho leta toczyſs tyſycz ſto padeſat a ſedm> 65v). V edici značíme kvantitu v souladu s územ Elektronického slovníku staré češtiny ÚJČ AV ČR, v. v. i.
Graf <v> používaný v tisku pro záznam předložky u i kmenů s počátečním /ú/ či /u/ transkribujeme grafy <u> či <ú> (např. uznamenav 37v, úmyslu 37v).
Při záznamu fonémů /i/ a /í/ jsou v tisku v souladu s dobovým územ uplatněny grafy <i>, <y> či <ij>. Lexémy obsahující fonémy /i/ a /í/ vždy transkribujeme v souladu se současnými pravidly.
Vzhledem ke skutečnosti, že od doby vzniku textu do roku 1466, kdy byl jeho opis dokončen, uplynulo sto let, lze předpokládat, že v řadě případů je foném /í/ označen digrafem «ie» nebo «ye», který na konci 15. století již ztrácel původní platnost (např. <przyetelſtwie> 92r, <Wyeden> 92r). Je však těžké rozhodnut o významu, jenž přikládal digrafům «ie» a «ye» Tschaudermann, proto ponecháváme v edici původní označení /ie/, jež v grafické podobě sjednocujeme na podobu digrafu «ie».
Diftong /ou/ v rukopisu zaznamenaný digrafem <au> je v edici transkribován digrafem <ou>.
Psaní konsonantů v Pulkavově kronice odpovídá pozdně středověkému úzu, pro nějž byl vedle základní varianty označování vybraných hlásek příznačný výskyt dalších možností jejich záznamu.
Základní variantou záznamu souhlásky /c/ je digraf «cz», vedle něhož se v řadě případů objevuje graf <c> (např. <Tuſſkancy a Romancy> 71v).
Jedinou variantou zápisu konsonantu /č/ je digraf «cz» (např. <Czeſſkeho> 72r, <placztiwye> 72r).
Základní podobou záznamu fonému /ř/ je digraf «rz», vedle něhož se v řadě případů objevuje graf <r> (např. <Herman> 54r).
Foném /ž/ je systematicky psán pomocí grafu /z/. V pozici před samohláskou /e/ se objevuje spřežkový záznam <zi> (<muzie knieze budete mieti> 3v), je ovšem těžké s jistotou říci, zda jde o dubletu či o nenáležitou v době vzniku rukopisu jotaci.
Konsonant /t/ je zachycen grafémem «t», v některých lexikalizovaných případech kombinací grafémů «th» (např. <Theobaldem> 62v).
Pro označení souhlásky /j/ je nejčastěji používán grafém «g». V pozici před vokály /a/ či /á/ je uplatňován výhradně minuskulní graf <y> (např. <yazykym> 12v) a u proprii majuskulní graf <J> (<Jeruzalema> 22v). Při záznamu předpony naj- je vždy uplatňován graf <y>.
Konsonant /š/ je v souladu s dobovým územ v pozici na začátku a uprostřed slova zachycen spřežkou <ſſ> a v pozici na konci slova spřežkou <ſs> (např. <ſſel> 53r, <bieſſe> 22v, <budeſs> 22v).
Ve všech vyjmenovaných případech při transkripci konsonantů upravujeme Tschaudermannův úzus v souladu s dnešní pravopisnou normou.
V rukopisu se objevují české a latinské zkratky, pro jejichž označení je zpravidla použito diakritické znaménko, u některých slov je vypuštěno poslední písmeno. Zkratky jsou při transkripci rozepisovány, nerozepisujeme pouze zkratku <ec>, kterou transkribujeme v podobě ec. (11v, 89v aj.).
Bezvýhradně podle dnešního úzu upravujeme i hranice slov.
Hláskosloví
Přestože jde o mladší opis Pulkavovy kroniky, Tschaudermann se snaží zachovávat starší hláskoslovnou podobu textu. Nástupnické varianty jednotlivých hlásek či hláskových jevů do rukopisu pronikají v menším počtu, starší varianty výrazně převažují.
Změna /’o/ > /ě/ v Tschaudermannově opisu téměř není reflektována (např. divóv 1r, mužóm 5v, skutkóm 6r).
Změna /ě/ > /e/ se v textu odráží, avšak převažuje záznam digrafu «ie» či «ye» (např. <prawie a ſprawedliwe> 119r).
Diftongizace /ó/ > /uo/ se u Tschaudermanna projevuje systematicky u slova Buoh (2r, 16v aj.), dále též u ojedinělých výrazů (např. zuostalým 97v).
Diftongizace ú > ou v rukopisu zachycena není (např. odsúzenie 83, vstúpil 84r).
Změna hláskové skupiny šč > šť je provedena důsledně, výjimkou je pouze lexém ščeňata 10r.
Protetické /v/ v rukopisu není zaznamenáno.
V předložené edici zachováváme hláskoslovná specifika originálu a transkribujeme výše zmíněné podoby jednotlivých výrazů v souladu s předlohou.