Komentář editora k textu

Pramenný rukopis

V Knihovně Národního muzea v Praze je pod signaturou III F 14 uložen objemný rukopis datovaný rokem 1574 (BARTOŠ 1926, 768; JUNGMANN 1849, 164–165; ZÍBRT 1924, 162–165; digitální fotokopie jsou dostupné on-line z portálu Manuscriptorium http://www.manuscriptorium.com/apps/index.php?direct=record&pid=KNM___-NMP___III_F_14____3RCZX16-en). Je znám pod názvem O vyvýšení a vysokém duostojenství lidského pokolení i o divné fabrice, o spuosobu spojení a usilování ouduo v těle, z autoruo anatomických vybrané; tento název pro rukopis sestavil na základě výňatků z textu Václav Hanka a vlastnoručně jej zapsal na 1. stránku knihy. Autorem spisu je Matouš Philomates Dačický (– 1600; po povýšení do šlechtického stavu užíval jméno Matouš Walkenberský z Walkenberku, srov. Rukověť, 164–165); pravděpodobně se jedná, až na zmíněnou první stranu psanou Hankou, o Dačického autograf. Objemný, i když nekompletní rukopis, obsahuje texty různého druhu; lze obecně konstatovat, že rukopis pojednává o vzniku, složení a fungování vesmíru a o vzniku, složení a fungování člověka. Jak již název rukopisu svědčí, jedná se o práci založenou na dílech dobových učenců, zejména vlámského anatoma a chirurga Andrease (Ondřeje) Vesalia (1514–1564). K druhé části Dačického spisu, týkajícího se stavby lidského těla a funkcí jednotlivých orgánů, má velmi těsnou vazbu mj. lékařská kniha věnovaná zejména porodnictví, kterou Matouš Philomates Dačický knižně publikoval v letech 1576–1577 (první rok uvádí titulní list, druhý tiráž) u Jiřího Jakubův Dačického pod titulem Zahrádka růžová žen plodných (KNIHOPIS 1925–1967, č. 16922; JUNGMANN 1849, 180; ZÍBRT 1924, 50–58); druhé vydání je z roku 1581 (KNIHOPIS 1925–1967, č. 16923). Text staršího rukopisu v této části (zvláště na s. 608–631) navazuje mj. na tzv. Růžovou zahrádku E. Rösslina mladšího (vydání v češtině 1558 a 1588 registruje KNIHOPIS 1925–1967, č. 4047 a 4048; elektronický text vydání z roku 1588 je publikován ve Vokabuláři webovém, http://vokabular.ujc.cas.cz; k jazyku porodnických spisů srov. ČERNÁ 2018). Konkrétněji se o vztahu rukopisu a tisku, včetně jazykové charakteristiky, chceme vyjádřit v plánované publikaci.

Předkládaná edice vychází z rukopisu, který je základem pro (část) mladšího tisku; rukopis ani paralelní tisk nebyly v nové době nikdy vydány jako celek (výjimkou je Zíbrtova edice částí rukopisu uvedená níže).

Pasáž o početí, vývoji plodu a porodech editoval (s jazykovými úpravami a dalšími zásahy) ve své monografii Staročeská tělověda a zdravověda Čeněk Zíbrt (ZÍBRT 1924, 205–224). V textu Zíbrt oceňuje prvenství Matouše Philomatese při pojednávání o takto široce pojaté tematice, jeho snahu o vytvoření zejména českého názvosloví lékařského, ale zároveň nešetří kritickými poznámkami. Jsou vedeny jednak ke snaze Dačického moralizovat: „Dačický … unavuje rozplizlým, pobožným rozjímáním s netajenou snahou mravokárnou“ (t., 165), jednak k jeho jazykovým schopnostem: „Dačický proti Lomnickému, Štelcarovi, Veleslavínovi, Žalatanskému atd. zápasí dosti s mateřštinou“ (t., 162); vytýká mu rozkolísaný pravopis, neologismy, závislost na latinské syntaxi a další jevy. V edici se Zíbrt dle svých slov snažil zachovat zvláštnosti i nedůslednosti pravopisu, jen občas v závorkách text opravoval (t., 162), avšak porovnání s autografem svědčí nejen o větších zásazích do Dačického textu, ale i o pravděpodobně neúmyslných vynechávkách a četných omylech ve čtení rukopisu.

K pravopisné charakteristice rukopisu a edičním pravidlům

Uvedený rukopis je zřejmě Dačického autografem – autor je podepsán na s. 4 jménem Matouš Philomates Dačický (VESALIUS 2014, 64). Při editaci textu postupujeme podle uznávaných edičních zásad a text transkribujeme do novočeského pravopisného systému dle našich znalostí o humanistické češtině. Text je zapsán v češtině a obsahuje nerozsáhlé latinsky psané pasáže, příp. citátová slova (zvláště termíny vztahující se k lidskému tělu) z řečtiny zapsaná alfabetou. Všechny cizojazyčné části jsou v edici zachyceny v latince (s případnou poznámkou, že text je původně psán alfabetou).

Text je zapsán spřežkovým pravopisem mladšího typu, v němž se vyskytují diakritická znaménka různé funkce a různého vzhledu; v transliterovaných ukázkách sjednocujeme znaménko nad grafémem <z> do podoby háčku, ačkoliv má spíše podobu čárky či tečky.

Hlásky c, č a ř jsou v minuskulní i majuskulní formě zachyceny spřežkami <cz/Cz>, <cž/Cž>, <rz/rž/Rz/Rž> (např. <Plẏcz> 588; <acž> 588; <Przirozeni> 567; <Korženowe> 580). V pozicích před grafémem <e> je spřežka doplněna o grafém <i> (<poczieti> 589); v těchto případech jde o grafické zachycení souhlásky, nikoliv o záznam (ať náležité, či nadbytečné) jotace.

Hláska š je jako minuskule značena digrafem <ſſ> na začátku či uprostřed slova (<ſſetrnoſti>) a <ſs> na konci slova (<wẏſs> 533); majuskule Š je zapsána spřežkou <Sſ> (<Sſeſteho> 580).

Hláska ž je jako minuskule i majuskule zapisována jako <z> (před grafémem <i> – <zili pulſownij> 567), digraf <zi> (před grafémy <e>, <u>, <a> – <zie> 567; <raziu>, tj. rážu 567) či jako <ž> (před souhláskou a na konci slova – <žlabkowe> 569; <protož> 569).

Dačický zapisuje na některých místech gemináty, které nemají oporu v českém jazyce – jedná se buď o odraz stavu ve zdrojovém jazyce, nebo o grafický písařský úzus (<ffigura> 586; <Summau> 566; <winna> (subst.) 564); tyto gemináty v edici odstraňujeme, avšak na jejich existenci v rukopise upozorňujeme formou poznámky.

Dačického rukopis neposkytuje vodítka pro bezpochybnou interpretaci vokalické kvantity, proto ji v edici rekonstruujeme podle stavu očekávaného vzhledem ke stáří textu. Délka samohlásek není značena pomocí diakritických znamének (<mladencze> 564; <zagiſte> 564; <ktera> 564; <nemuzie> 565; <ziwotni žila> 566 aj.). Znaménko (tečka) nad grafémem <y> (<ẏ>) neznačí délku a vyskytuje se k označení hlásky i/í, y/ý a j (<ſẏlu> 570; <Slezẏna> 585; <z kterẏchž> 566; <pomſtẏ> 566; <ẏakž> 566; aj.). Dlouhé í je někdy zapisováno spřežkou <ij> (<przirozenij> 585), monografem <j> (miwagj 588) a nebo jen <i> (<Zarozeni> (tj. zarození) 586). Spřežka či <j> jsou často zachyceny na konci grafického slova, kde je považujeme za písařský úzus neodrážející stav v jazyce (<wẏpiſſij>, tj. vypíši 566; <Pochazetj> 574). V případech, že tato spřežka může (ale nemusí) odrážet dobovou vokalickou délku, v edici tuto délku sice standardizujeme na očekávaný stav (shodný se starou, nebo s novou češtinou), ale transliterovaný záznam uvádíme v poznámce.

Velká písmena, interpunkci a hranice slov v edici zaznamenáváme podle našich znalostí humanistické češtiny, přičemž k originálnímu zápisu pouze přihlížíme, aniž bychom ho vždy respektovali. Zásadně v edici ponecháváme psaní výrazu (v)obadva dohromady jako jedno slovo, neboť se jedná o zápis pravidelný a běžně se vyskytující i v dalších humanistických spisech (obadva <Obadwa> 567; vobadva <wobadwa> 628; vobědvě <wobiedwie> 566; oboudvou <obaudwau> 588).

Aspirovaná skupina <th> je v edici odstraněna (<žiwoth> 564; <Swieth> 570).

Zachováváme psaní římských či arabských číslic dle pramenného textu; u římských číslic užíváme způsob, který je dnes uzuální (přepisujeme tedy IV, nikoliv <IIII> 634).

V rukopise se vyskytují jen běžné písařské zkratky (zkrácení deklinačního zakončení jmen na konci řádku), které v edici rozepisujeme bez dalšího upozornění.

K emendacím přistupujeme jen v nezbytně nutných případech. Záznamy, které mohou (ale nemusejí) odrážet jazykový stav, upravujeme na standardní podobu, avšak, jak již bylo řečeno výše, současně uvádíme i znění pramene v transliteraci. Rukopis je zapsán poměrně čitelně, na několika místech Dačický učinil drobné opravy, zejména škrtnutí původního záznamu a nahrazení novým. Méně čitelné jsou přípisky na okrajích stran, které Dačický popsal z nedostatku dalšího místa. V textu se vyskytují obrázky (náčrtky), věnované zejména vývoji a položení plodu v děloze, dále je též vyobrazena porodní židle; tyto obrázky jsou přejaty ze starší literatury věnované anatomii a porodnictví. V textu edice na umístění obrázku upozorňujeme poznámkou.

Literatura

BARTOŠ 1926: Bartoš, František Michálek, Soupis rukopisů Národního musea v Praze. Svazek I. Praha: Melantrich.

ČERNÁ 2018: Černá, Alena M., Porod bídný i veselý (K lexiku humanistického porodnického spisu). Korpus – gramatika – axiologie 2018, č. 18, s. 3–21.

JUNGMANN 1849: Jungmann, Josef, Historie literatury české. Praha: Nákladem Českého museum.

Knihopis 1925–1967: Horák, František – Wižďálková, Bedřiška – Tobolka, Zdeněk Václav, Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Praha: Komise pro knihopisný soupis českých a slovenských tisků; dostupné též online ze stránek <https://aleph.nkp.cz/F/?func=file&file_name=find-b&local_base=KPS>.

Rukověť 1973: Truhlář, Antonín et al., Rukověť humanistického básnictví. Svazek 4. Praha: Academia, s. 164–165.

VESALIUS 2014: Grim, Miloš et al., Anatomie od Vesalia po současnost: 1514–2014. Praha: Grada.

ZÍBRT 1924: Zíbrt, Čeněk, Staročeská tělověda a zdravověda. Praha: Sfinx.