Peristerius, Petr Kázaní v neděli devátou po sv. Trojici…
editor: Vytlačilová, Veronika
Národní knihovna České republiky (Praha, Česko), sign. 54 H 1622. 1564

oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2018–2022

Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.

Při vzniku práce byly využity zdroje Výzkumné infrastruktury pro diachronní bohemistiku (RIDICS, <http://vokabular.ujc.cas.cz>).

Obecné ediční zásady

Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.

Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.

Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.

Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).

V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.

Komentář editora k textu

Zásady transkripce

Při přepisu vycházíme zejména z obecně uznávaných doporučení pro transkripci textů humanistické a barokní češtiny (např. Vintr 1998) a z Metodiky přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (Černá; Lehečka 2015).

Popis pramene a představení památky

Elektronická edice byla provedena podle tisku z roku 1564, který je uložen pod signaturou 54 H 1622 v Národní knihovně České republiky a zároveň je dostupný on-line. Exemplář je kvartového formátu a skládá se z 67 potištěných stran.

Kázání komentuje aktuální výsledky tridentského koncilu, který naposledy zasedl roku 1563. V první části je pojednáno o vladařství a služebnictví na pozemském světě, ve druhé pak o správnosti přijímání pod obojí i pod jednou. Autorem je Petr Peristerius z Horšovského Týna, kazatel na Pražském hradě. Petr Peristerius nejprve působil jako farář v Rokycanech, později se však stal kanovníkem kapituly metropolitního kostela na Pražském hradě a v roce 1563 oficiálem pražského arcibiskupa Antonína Brusa z Mohelnice (Kodera 2015, s. 107). O čtyři roky později svůj úřad opustil kvůli špatným vztahům s děkanem pražské kapituly Petrem Lindeliem a stal se opatem kláštera v Plasích (Kodera 2015, s. 108). Ještě téhož roku však byl z funkce sesazen a odešel do Olomouce (Kodera 2015, s. 111–112).

Pramen vytiskl Jiří Melantrich z Aventina. Kvalitní a poměrně pečlivý tisk odpovídá Melantrichově vysoké intelektuální i řemeslné zdatnosti (srov. Voit 2014, s. 294).

Grafika a pravopis

V edici nezachováváme symbol rubriky a rukopisné ručičky.

Římské číslice nahrazujeme číslicemi arabskými.

Zkratku <S.> transkribujeme jako sv. a zkratky <S:> a <So> rozepisujeme jako svatý a svatého. Biblické zkratky ponecháváme, ale pro lepší orientaci přidáváme ke každé zkratce komentář, v němž uvádíme podobu zkratky dle Staročeského slovníku (Havránek et al. 1968, s. 119). Do komentářů také doplňujeme odkazy na konkrétní biblické verše.

Převažujícím typem písma je švabach. Pro zdůraznění určitých pasáží, např. nadpisů, bylo užito fraktury. Cizojazyčný text byl vysázen antikvou. Český text je vytištěn tzv. bratrským pravopisem. V prameni se nalézá litera <s̈>, ale pouze ve slovech <Gežijs̈>, <nás̈>, <Naywys̈ſſý> a <wys̈ſſý>. Nahrazujeme ji písmenem š. Dále pramen užívá litery <ɓ> na začátku a na konci slov, ovšem s jednou nedůsledností (<neb> na f. E3v) a pouze v textu tištěném švabachem. Nahrazujeme ji písmenem b. Ve fraktuře je litera <ě> tištěna jako digraf <ie>, transkribujeme ho vždy jako ě. Dvakrát se vyskytuje litera <j> v platnosti /j/, a to před /a/ v tvarech adjektiva nejjasnější, tj. <Nayjaſněgſſý> (f. E1r) a <Nayjaſněgſſýmu> (f. D4v). Litery <ġ> a <ľ> se v prameni nevyskytují.

Majuskule u proprií transkribujeme dle dnešního pravopisného úzu. S majuskulí přepisujeme též apelativa, která v daném kontextu vyjadřují náboženskou úctu či teologickou jedinečnost, např. Beránek, Otec. Výhradně s malými písmeny přepisujeme: chléb živý, pod jednou, pod obojí, svátost oltářní.

Hranice slov upravujeme dle dnešního úzu, vyjma příslovečných spřežek, jejichž podoby ponecháváme dle pramene. Ponecháváme což koliv i cožkoli, i hned, jakych (sic!) koliv, na čež, na před, nic méně, po druhý, u prostřed. Podobu <přitom> ve významu „při tom“ z důvodu srozumitelnosti upravujeme na při tom. Zachováváme zkrácený tvar verba „být“, vyskytující se v podobě <Wſſaks>, kterou přepisujeme jako všaks.

Interpunkci transkribujeme dle dnešního pravopisného úzu, avšak vzhledem k charakteru textu častěji využíváme středníku.

Hláskosloví

Propria přepisujeme převážně v souladu s dnes užívanými podobami. Transkribujeme <Affryce> jako Africe, <Bartholoměge> jako Bartoloměje, <Bonifatius> jako Bonifacius, <Cypryán> jako Cyprián, <Dionisia> jako Dionysia, <Effezſkým> jako Efezským, <Eklezyaſtyku> jako Ekleziastiku, <Ferdynand> jako Ferdinand, <Gallatuom> jako Galatoum, <Ignatia> jako Ignacia, <Iůdu> jako Júdu, <Kryſtoffowi> jako Krystofovi, <Mathauſſe> jako Matouše, <Peryſterya> jako Peristeria, <Teſalonycenſkým> jako Tesalonicenským, <Tymotheowi> jako Timoteovi, <Tytowi> jako Titovi, ale <Týtowi> jako Týtovi, <Wácsℓawowi> jako Václavovi, <Zygmund> jako Zikmund, <Zukmanſký> jako Cukmanský.

Převážně v souladu s dnes užívanými podobami transkribujeme též apelativa. V prameni se od dnešního pravopisného úzu nejvíce odlišuje způsob zápisu apelativ přejatých. Přepisujeme <Arcybiſkupa> jako arcibiskupa, <Carthaginenſké> jako kartajinenské, <Frýzſké> jako frízské, <Izrahelſká> jako izraelská, <Letha> a <Létha> jako leta a léta, <Sſkolaſtyka> jako školastika, <Trydentſkého> jako tridentského. Nezachováváme zdvojené konsonanty dd, ff, mm, rr, tt, tj. píšeme <ffaleſs> jako faleš, <ffigůra> jako figúr, <ffolku> jako folku, <ffauſy> jako fousy, <hauffijch> jako houfích, <Kurffirſſtuow> jako kurfirštuov, <Mammony> jako mamony, <raddu> jako radu, <rozšaffněgſſý> jako rozšafnější, <ſwattoſti> jako svatosti, <Sſaffáře> jako šafáře, <tyrranſký> jako tyranský, <zauffalſtwj> jako zoufalství.

Literu <g> před vokály přední řady transkribujeme písmenem j, např. <Ewangelium> jako evanjelium, <Regiſtra> jako rejistra, <Religi> jako reliji. Ovšem propria <Gelaſius> a <Germanij> ponecháváme jako Gelasius a Germaní.

Zachováváme psaní souhláskových skupin dle originálu, např. nětco, neviditedlný, ovotce, spasitedlné, vzáctnost. Ovšem <Ržijžſké> přepisujeme jako říšské, <Naywyžſſý> a <wyžſſý> jako nejvyšší a vyšší.

Zachováváme psaní předpon s-, z- dle pramene, např. sprvupočátku, spůsobou, stratily, zpolehnouti.

Transkribujeme <ti> a <di> před vokálem na ť a ď, tj. <diábelſké> jako ďábelské, <křeſtianſtwo> jako křesťanstvo.

Zachováváme depalatalizované podoby nechut, pamět, pečetmi, spověd, které dodnes známe z českých nářečí (Balhar et al. 2016, s. 340).

Ponecháváme podobu infinitivu vypraždňovati (f. B3v).

Zachováváme hiátové -j-, které se jedenkrát vyskytuje v názvu díla, tj. lok. sg. Historiji (f. E4v).

Jedenkrát je v textu protetické v-, a to v gen. sg. vobyčeje (f. H2v). Dále se vyskytuje diftongizace ý v ej, např. pejše, Tejna, vejpovědí, vejstraze, diftongizace ú v ou, např. oučastníkem, ouduom, ouřaduom, zoumyslnou, a úžení é v í, např. gen. sg. f. dobrý, gen. sg. f. podstatní, infinitiv snýsti. Výjimečně se objevují i nediftongizované podoby s literou <ú>, tj. jsú, kterúž, nejmúdřejší, nemohúc, všemohúcí. Kázání zachycuje podoby před monoftongizací uo v ů, např. Buoh, domuov, muože, vuole, vedle podob monoftongizovaných, např. Bůh, hříchův, můžeme, spůsob.

V podstatném jménu slovesném škřipení (f. B3r) máme dochovanou hláskovou změnu ztrátu jotace po retnicích. Tato podoba se vyskytuje také důsledně v Bibli kralické šestidílné (Dittmann 2017, s. 424).

V podobě vynaleženo (f. E1v) máme dochovanou českou nářeční změnu o v e (Balhar et al. 2016, s. 160–161).

V podobách zadržaná a zadržali (f. D1r) máme dochovanou změnu e v a po měkké souhlásce (Balhat et al. 2016, s. 130).

Označování vokalické délky a krátkosti se zásadně neodlišuje od označování vokalické kvantity v jiných dobových tiscích. Ponecháváme příznakovou délku v substantivech blížní, dátum, evanjelíum, jázyk, tíší, vládař, nom. pl. m. čtyří, lotří, zlodějí, žalobnící, akuz. sg. f. večeří; v adjektivech jménovaný, subtýlnějšího, vlástní; pronominech akuz. sg. f. naší, instr. pl. ními, gen. pl. m. vaších; verbech nepříjde, nepříjme, utískněme; adverbiech nikdá, nikdý, tákto, tyranský, zdrávě, komparativech radějí, širočejí, šířejí, superlativu nejménějí; prepozicích mímo, podlé, vedlé; konjunkci poněvádž. Ponecháváme příznakovou krátkost v substantivech kázaní, lámaní, leto, přichozí, přijimání, rozjimání, škřipení, vyklad, Zajicuom, zakon, žádajicí; adjektivu oblibení, adjektivní tvrdé a měkké deklinaci, tj. Efezskym, jakych, každym, kteryž, mych, nejmilostivějši, pražskych, urozenym, mych, sardicenske, širši, take; pronominu sam, tim; verbech křtiti, musim, neubliží, neujimati, nezhřešiš, podaval, pomijeti, prospivati, svařiti se (ve významu „svářiti se“), uživají, trojslabičných infinitivech přivesti, vyliti, přechodnících jsuc, nemohuc, pišíc a píšic, znajic a adverbiech jinač, nyničko, vicejí, zaroveň.

Tvarosloví a skladba

Syntax je ovlivněna charakterem žánru kázání. Text se skládá převážně z bohatě rozvitých souvětí, která jsou protknuta častými biblickými citáty a parafrázemi.

Verba bývají v textu kladena až na konec vět, např. Netoliko že zle zboží Pána svého ostříhal, ale také marně že jest je rozptyloval, jakž text evanjelitský dí: Že obžalován jest, jako by statek jeho rozmrhal. (f. A4v)

Jsou užívány analytické slovesné tvary, např. byl jest nařídil (F1v), byli jsou (f. F1r), jsou vyučovali (f. C3r–C3v).

Imperativ sg. seď (f. A3v) je užit ve významu „posaď se“.

Jedenkrát se vyskytuje gen. pl. m. časuo (f. A4v), u kterého došlo k odpadnutí koncového –v.

Jsou užívány pouze tvary feminina mamona, nikoli variantního maskulina „mamon“.

Jedenkrát je substantivum „soudce“ uvedeno podle původní deklinace „laní“, tj. v instr. sg. m. jako soudcí (f. H3v).

Lexikum a styl

V textu se užívá slovní zásoba typická pro žánr kázání. Používají se zejména termíny a pojmy z náboženské oblasti. V parafrázích a citacích je patrný biblický styl jazyka.

Slova concilium a compactata jsou na některých místech vytištěna antikvou, v takovém případě je komentujeme jako cizojazyčný text. Jinde jsou však tytéž podoby vytištěny švabachem, tehdy slova transkribujeme jako koncilium a kompaktata. Podobně přepisujeme švabachem tištěné substantivum <cánon> jako kánon.

Jedenkrát se vyskytuje lok. sg. reliji (v prameni <Religi>), a to ve významu „náboženství“ (f. D3r).

Jedenkrát se vyskytuje substantivum svatoskutečník (f. B3r), které dle kontextu označuje někoho, kdo zakládá spasení na dobrých skutcích. Takový člověk je v textu explicitně pojmenován také jako pokrytec (f. B3r).

Expresiva se vyskytují zcela výjimečně: děťátko (f. H1r), nemluvňátko (f. G4r), nyničko (f. E1v, G2v).

Struktura kázání je přehledná. Po předmluvě a úvodu s biblickým příběhem následují dvě hlavní části kázání. První část popisuje v pěti bodech postavení lidstva na pozemském světě: 1. Všichni jsme služebníci či najatí vladaři. 2. Máme pracovat, nikoli zahálet. 3. Žádná věc z tohoto světa nám nepatří. 4. Před Bohem nic neutajíme. 5. Kdykoli můžeme být zbaveni své pozemské funkce. Druhá část kázání obhajuje správnost přijímání pod obojí i pod jednou. Kázání je uzavřeno krátkou modlitbou.

Cizojazyčné pasáže

Latinský text transkriboval Petr Valenta podle nepublikovaných zásad Bohumila Ryby (Ryba, nedatováno).

Soupis emendací

hledáním místo <hledánij> (f. D2r), Izaiáše m. <Yžayáſſe> (f. B1v), jináč m. <ginác> (f. H3v), Obecní m. <Obécnij> (f. C4v), panováním m. <Panowánij> (f. E1v), přivedeny m. <priwedeny> (f. C4v), rozdílu m. <řozdijlu> (f. I1r), sareptská m. <Sáreptſká> (f. G4r), traktátu m. <Tráktátu> (f. F2v), u prostřed m. <v přoſtřed> (f. G1r), 11 m. <II> (f. C1r, D1r, G2v, G3v), 13 m. <xij.> (f. G4r), 34 m. <xxiiij> (f. D1v)

Citovaná literatura

Balhar, Jan et al. (2016). Český jazykový atlas 5. Praha: Academia. Dostupné také online z <http://cja.ujc.cas.cz/CJA5> [2018-04-19].

Černá, Alena M.; Lehečka, Boris (2015). Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů. Praha: oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Dittmann, Robert (2017). Vokalismus Bible kralické šestidílné I: uplatnění změn proběhlých před staročeskými diftongizacemi. Listy filologické 140, 3–4, s. 407–427.

Havránek, Bohuslav et al. (1968). Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha: Academia.

Kodera, Pavel (2015). Zapomenutý opat Petr Peristerius a hospodaření na plaském klášteře po polovině 16. století. In: Proměny plaského kláštera (1145–2015). Vydalo Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, p.o., ve spolupráci s NTM a NPÚ, s. 107–112.

Ryba, Bohumil (nedatováno). Pravidla pro transkripci latinských literárních rukopisných textů. Nepublikováno. Interní materiály ÚJČ AV ČR, v. v. i.

Vintr, Josef (1998). Zásady transkripce českých textů z barokní doby. Listy filologické 121, s. 341–346.

Voit, Petr (2014). Neslavné začátky slavného tiskaře Jiřího Melantricha. In: Humanismus v rozmanitosti pohledů. Praha: Knihovna AV ČR, v.v.i., s. 285–296.

logo ÚJČCopyright © 2006–2022, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2022, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2022, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 15 lety, 8 měsíci a 27 dny; verze dat: 1.1.21
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).