[Pasionál muzejní (Juhnův)]
editor: Svobodová, Andrea; Stluka, Martin
Knihovna Národního muzea (Praha, Česko), sign. III D 44. 3. třetina 14. století

oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2018–2019

Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.

Obecné ediční zásady

Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.

Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.

Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.

Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).

V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.

Komentář editora k textu

Ediční komentář

Edice přináší znění nejstaršího rukopisu staročeského Pasionálu uloženého v Knihovně Národního muzea v Praze pod signaturou III D 44 (dále užíváme zkratku PasMuzA).[1] Srov. Staročeský slovník 1968, s. 96n., s. v. Pas. Rukopis nebyl dosud editován jako celek, pouze v ukázkách.[2] Jejich soupis podává Zajíčková 2010, s. 46–50. Naše vydání zohledňuje kromě přepisu samotného textu pramene také různočtení Václava Hanky, pořízené různými barvami inkoustu přímo do rukopisu na základě staršího prvotisku (PasTisk) a výběrově také podle mladšího prvotisku (PasKal) a dvou rukopisů, tzv. mladšího muzejního (PasMuzB) a staršího klementinského (PasKlemA).[3] Hankovy přípisky uvádíme v transliterované podobě v poznámkovém aparátu (není-li uveden konkrétní pramen dané varianty, pak je míněn PasTisk). Na několika místech bylo přihlíženo také k variantám z Pasionálu klementinského mladšího (PasKlemB).

Popis rukopisu

Podle ex libris na s. 1 byl tento kodex v 18. století majetkem plzeňského měšťana Václava Františka Staňka. Z přípisků z počátku 19. století na předním přídeští[4] Oblatum corde sincerissimo Musaeo Patriae a me Adalberto Iuhn, Rectore Seminarii Budvicensis. Anno 1820/16.4 a na první straně[5] Hanc legendam sanctissimam accepi dono a reverendissimo et illustrissimo Domino Josepho Pingas, Decano Capitulae Budvicensi. Adalbertus Juhn, Boh. Pilgran (?), Professor Theologiae. vyplývá, že později byl rukopis v držení českobudějovického kapitulního děkana Josefa Pingase, který jej daroval rektorovi tamějšího semináře Vojtěchu Benediktu Juhnovi, ten jej v roce 1820 věnoval Národnímu muzeu, kde je uložen dodnes[6] Srov. Bartoš 1926, s. 129..[7] Táž ruka připsala na lícovou stranu přední předsádky text Počínají se knihy, jenž slovú latině Pasionál a česky Život a umučení všech svatých mučedlníkův a nejprve o božím příští, na rubovou stranu pak text Tato kniha vytištěna jest podruhé [slovo podruhé nadepsáno Hankou] Léta Páně 1495. Na předním přídeští v levém horním rohu jsou tužkou zapsány původní identifikační údaje a nacházíme zbytek po původním štítku. Pod tím vylepen štítek KNM s aktuální signaturou. Na s. 1, 645, 648, 649 se nachází otisk razítka Národního muzea. A právě zde se rukopis dostal do rukou Václava Hanky, který v Muzeu působil od roku 1819 jako katalogizátor. Hanka se nejstarším Pasionálem zabýval také z hlediska jazykového: výsledky svého bádání otiskl v rámci edice nejstarších latinsko-českých slovníků, kterou doplnil právě o „glossy z nejdávnějších spisů“, aby „mnohým takovým nám nyní podezřelým slovům jich poctivý původ a obcování uhájil“.[8] Srov. Hanka 1833, s. III. Tento doplněk je tvořen chronologicky řazenou excerpcí z vybraných staročeských děl, v případě nejstaršího Pasionálu místy doplněnou též o varianty z výše zmíněných rukopisů a tisků. Hankovu excerpci dále použil Josef Jungmann pro svůj Slovník česko-německý, nelze na ni ovšem příliš spoléhat, neboť přejímá Hankův text včetně tiskových chyb, a k některým dalším chybám došlo při tisku samotného Slovníku[9] Např. ke slovu donawadz je v rukopise na s. 439 in margine bez označení připsána varianta donyds, ve Zbírce nacházíme znění donyzs (srov. Hanka 1833, s. 302), v Jungmannově slovníku však varianta donyzs nese chybné označení „al. ms.“ (srov. JgSlov, s. v donědž).. A třebaže Hankova excerpce není úplná (a navíc neobsahuje všechna v rukopise podtržená slova, a zároveň obsahuje i některá slova nepodtržená), ukazuje hlavní specifika nejstaršího záznamu na všech jazykových rovinách, cenné jsou také varianty z Hankovi známých a dostupných pramenů.

Co se týče rozsahu rukopisu, je obtížné říci, kolik původních pergamenových listů kodex obsahoval, neboť některé listy byly v průběhu času ztraceny. V první třetině 18. století byla vazba díky péči tehdejšího majitele V. F. Staňka částečně restaurována, a při této příležitosti byl do rukopisu vevázán papírový rejstřík a obě předsádky.[10] Srov. Staňkův kolofon na s. 657: Tuto knihu dal sem opraviti aneb renovírovati v roce 1731. Který po mé smrti kdo v ní čísti neb užívati bude, za to jej žádám, by na mou duši s modlitbou Páně vspomenul, a tím jej zavazuji, sobě pak čtenář skrze to království boží zejskal, vintšuji (?). Budvejs Fr. Staněk (…). Později Václav Hanka doplnil v četných případech chybějící text in margine, příp. na další vlepené listy, a teprve následně provedl paginaci. Po těchto zásazích čítá rukopis 658 stran, počítaje nepopsanou stranu 450.

Základní text rukopisu byl střídavě opsán třemi[11] Resp. čtyřmi: první strana byla vyradována a zapsána rukou 2. poloviny 15. století. Nezodpovězenou otázkou stále zůstává, zda se tak stalo z důvodu velké míry porušení textu (původní rubrika je přitom stále celkem čitelná, navíc zůstaly také krajové linky vymezující rozpětí sloupce). Kromě toho se nepodařilo určit pramen, ze kterého byl text opsán, na několika místech se totiž od dochovaných rukopisů a tisků liší. Modré fleky, které místy činí text hůře čitelným, jsou zbytky směsi, kterou se potírala vyradovaná místa, mohlo by jít snad o Hankův pokus o přečtení textu. písaři, podle toho lze kodex rozdělit na šest částí, které mají samostatné číslování složek: část 1 (s. 1–274), část 2 (s. 275–436), část 3 (s. 437–450), část 4 (s. 451–490), část 5 (s. 491–630)[12] Na p. 630 se písařské ruce střídají uprostřed prvního sloupce, tedy v rámci jedné složky. a část 6 (s. 631–646), přičemž jeden písař (A) zapsal část 1 a 5, druhý písař (B) část 2 a 4, a třetí písař (C) část 3 a 6. V části 1, v níž je explicitně označeno jen prvních pět složek,[13] P. 1: A primum (6 listů), p. 13: A ii (3 listy), p. 19: A iii (2 listy), p. 23: A iiii (4 listy), p. 31: A v (? listů). chybí jediný list, který byl později doplněn Hankou (s. 117 a 118). Další Hankou vlepené listy označené 177, 178 a 178/2 nejsou náhradou za ztracený list, ale je na nich doplněn opisovačem vypuštěný text (na narušené místo upozorňuje korektorská značka na s. 176). Část 2 se skládá z 9 složek, z nichž jsou všechny označené kromě první,[14] P. 275 [i] (7 listů, chybí první), p. 289: ii (8 listů), p. 305: iii (10 listů), p. 325: iiii (6 listů, uprostřed chybí 2 dvojlisty), p. 337: v (10 listů), p. 357: vi (10 listů), p. 377: vii (10 listů), p. 397: viii (10 listů), p. 417: viiii (10 listů). v níž chybí právě první list, který byl částečně doplněn Hankou (in margine na s. 274 podle znění prvního tištěného Pasionálu a na vlepeném listu menšího formátu, označeném 274/2, na základě znění PasKlemA). Dále chybí ve čtvrté složce čtyři listy, na což upozorňuje Hanka na s. 330, avšak nedoplňuje je a pouze odkazuje na znění PasKlemA. Část 3 je tvořena jedinou složkou o 7 listech, která není explicitně označena[15] Při číslování složek částí 2 a 4 byla započítána, a jde tedy o 10. složku., neboť z ní chybí právě první list. Na tuto skutečnost upozornil Hanka pouze poznámkou na s. 436, stejně jako na další chybějící list na s. 442; absenci posledního listu složky Hanka neeviduje, potvrdilo ji však naše textové srovnání s dalšími prameny Pasionálu.[16] Schéma složky: původně 10 listů, první vyříznutý, 3 následují, 1 vyříznutý, 4 následují, poslední vyříznutý. Část 4 je tvořena třemi složkami, které zapsal písař části 2, jenž zřejmě všechny své složky očísloval najednou zpětně, číslování XI–XIII proto navazuje na poslední složku druhé části.[17] P. 451: xi (7 listů, chybí poslední list), p. 465: xii (7 listů, chybí poslední list), p. 479: xiii (6 listů) Ve složce 11 a 12 chybí po jednom listu (v obou případech jde o list poslední), které Hanka nedoplňuje, ale komentuje to na s. 464 a 478. Složky částí 5 a 6 nejsou explicitně označeny, jsou ale uspořádány pravidelně po kvaternech – kromě poslední složky, v níž chybí poslední list, který byl doplněn Hankou (s. 647 a 648).

V celém rukopise se však objevuje ještě několik dalších rukou, středověkých i mladších, které různou měrou zasahovaly do textu – od jednopísmenných korektur po doplnění delšího textu (na okraji, mezi řádky nebo na razuře). Všechny tyto zásahy (včetně autokorektur) jsou v našem přepise evidovány v poznámkovém aparátu, přičemž je důsledně rozlišováno, zda jde o úpravy ještě středověké, nebo již mladší, aby při přepise nedocházelo ke kontaminaci staročeského textu mladšími jazykovými jevy.[18] Opravy a přípisky jsou zpravidla uvedeny v transliterované podobě v uvozovkách, používáme-li v komentářích transkripci, je uvedena kurzivně. V některých případech však nebylo snadné bezpečně rozhodnout, o kterou ruku se jedná, neboť může být matoucí jiná velikost písma, barva inkoustu nebo zběžnost písma. V části zapsané písařem A nacházíme jak autokorektury, častěji se ale objevují opravy písaře B, provedené nejčastěji na základě jiného pramene, a kromě toho zde nacházíme ještě zásahy jiné, soudobé ruky. Část zapsaná písařem B obsahuje většinou autokorektury, jen na třech místech nacházíme zásahy jinou rukou, otázkou ovšem je, jestli soudobou. V části zapsané písařem C se neobjevuje žádná další písařská ruka kromě Hankovy, kterou je ostatně protkán celý rukopis – místy působil také jako korektor, jeho opravy však často vycházejí spíše z neznalosti dobového jazyka (návrhy proto uvádíme pouze v komentáři).[19] Hankovy poznámky uvítal po obsahové stránce Martin Hattala, zcela však odsoudil jejich provedení: „Kromě toho nemálo oblehčil čtení i obsah Passionalu V. Hanka, ale skutkem, který jest ostatně hoden věčné hanby a potupy. Načmáral totižto jen po krajích převzácné památky té jazyka staročeského všelijakých výkladů rozličnými inkousty: černým, červeným, modrým, zeleným a jinými, než opovážil se i celá slova textu samého týmiž inkousty nebo barvami podškrtávati, vybledlé litery občerstvovati, vynechané připisovati, zbytečné přeškrtávati nebo tečkami opatrovati, ba i zcela nevadné všelijak předělávati v chybné“ (Hattala 1881, s. 4). Hankovy poznámky tedy na jednu stranu práci s rukopisem usnadňují, na druhou stranu však množství jeho zásahů, často obtížně rozpoznatelných, ediční práci spíše komplikuje.

Písaři základního textu pracovali souběžně: tento názor podporuje jednak fakt, že se někde ruce střídají i uprostřed složky (např. s. 630), jednak samotné grafické rozvržení stránky (stejné zrcadlo, tj. šířka sloupců a okrajů a počet řádků). Zdá se ovšem, že písaři neměli stejné instrukce, jak zacházet s předlohou (viz níže popis grafické stránky rukopisu). Samotné písmo základního textu umožňuje datovat opis vzniku pouze široce do 2. poloviny 14. století, díky ztotožnění ruky C s písařem, který zapsal tzv. štítenský klementinský sborník,[20] Srov. Staročeský slovník 1968, s. 111, s. v. ŠtítKlem. explicitně datovaný 1376, lze však dataci zpřesnit na poslední třetinu 14. století.

Rukopis je bez iluminací, podle celkového vyvedení jde o exemplář spíše užitkového charakteru. Text je psán černou barvou, nacházíme pouze rubriky vyvedené červeným nebo modrým inkoustem. Proznačování iniciál v textu je důsledně provedeno v částech zapsaných písařem C, místy jej nacházíme také u písaře B, v části zapsané písařem A iniciály proznačené nejsou. Základní text je zapsán kaligrafickou gotickou minuskulou. Zrcadlo stránek původního zápisu je stejné (stejná šířka sloupců, písař A a C 30 řádků, písař B 31 řádků), liší se jen vlastní úprava textu. Písaři A a C zapsali jak samotný text, tak průběžně zapisovali i rubriky jednotlivých článků a dokreslovali iniciály. Písař B mezi jednotlivými články z nějakého důvodu vynechával několik řádků volných pro nadpisy či miniatury,[21] Srov. Vidmanová 1985, s. 17. k tomu však nedošlo, rubriky byly místy doplněny samotným písařem, ve většině případů však až později V. F. Staňkem nebo V. Hankou, nebo vůbec. Na s. 128, 144, 160, 210, 258, 274 a 602 se nacházejí stránkové reklamanty upozorňující na přechod složek. O tom, že kodex byl používán ještě dlouho po svém vzniku, svědčí četné pozdější doplňky a úpravy či zaškrtnuté pasáže (např. na s. 164 a 165).

Po stránce literárněvědné se staročeským Pasionálem zabývala Vendula Zajíčková,[22] Srov. Zajíčková 2010. jeho obsahové stránce se pak již dostatečně věnovala Anežka Vidmanová, která provedla rekonstrukci původní podoby makrostruktury textu. Z předpokládaných původních 166 článků jich PasMuzA obsahuje 160,[23] Chybí článek na svátek 10 tisíc rytířů, Stětí Jana Křtitele, sv. Jiljí, Narození Panny Marie, Čtyřech korunovaných a sv. Theodora. v zimní části se řazení nejvíce blíží archetypu, v letní je pořadí článků zpřeházeno.[24] Srov. Vidmanová 1985, s. 17. Předkládaná edice však ani neupravuje pořadí článků, ani nedoplňuje chybějící text, jejím cílem je zprostředkovat text v takové podobě, v jakém se nachází v rukopise – zohledňováno bylo tedy v první řadě hledisko jazykové s důrazem na odlišení jednotlivých písařských rukou a tedy časových vrstev. Takto připravený text by se mohl stát základem pro kritickou edici staročeského Pasionálu, jejíž příprava však není v silách jedince, a v ideálním případě by vyžadovala spolupráci medievistů v oblasti české a latinské filologie a literární vědy/historie.

Pravopisná a jazyková charakteristika jednotlivých písařů, zásady přepisu

Z hlediska pravopisného jsou všechny části základního textu zapsány mladším spřežkovým pravopisem s poměrně ustálenou distribucí grafém/spřežka-foném, nejednotný je u všech písařů pouze záznam sykavek s a š, v nejednoznačných případech je proto přepisujeme podle znění rukopisu (abyste × abyšte apod.). Spřežku yu, kterou nacházíme v zápise písaře B, přepisujeme podle smyslu jako buď jako i (vmrzietyu > umřieti), nebo í (vtyeſſyu > utěší). Ojedinělé záznamy slabiky ji písmenem y přepisujeme s uvedením transliterované podoby (svuoji „ſwuoy“ rucě). Také nekomentujeme častou podobu písmen u a n, a přepisujeme je podle významu. Původní interpunkci v transkripci zohledňujeme pouze v případech, kdy se její užití shoduje se současnými pravidly pravopisu, kromě odlišení přímých řečí, pro jejichž uvození je použito pouze uvozovky.[25] Dvojtečka je využita také pro uvození citátů a parafrází z bible a církevních otců, kterými je text protkán a jejichž určení bude úkolem kritické edice – teprve poté bude možné odlišit vlastní přímé řeči. Co se týče přepisu velkých písmen, u pojmů náboženských a požívajících úctu volíme bezpříznakovou variantu s malým písmenem (bóh, otec, syn, duch svatý, matka boží, čtenie, písmo svaté apod.), u pojmenování Žid × žid rozlišujeme psaní počátečního písmene podle významu. Hranice slov píšeme podle dnešních pravidel, ovšem s přihlédnutím k dobovým specifikům. Běžné písařské zkratky rozepisujeme bez poznámky (zkratka Ihs je rozepisována jako Jesus), arabské a římské číslice ponecháváme podle znění pramene. Příklonky -tě, -s píšeme dohromady s předcházejícím výrazem (svatýtě člověk, kteréhos syna urodila), slovesný tvar jest zkrácený pomocí g přepisujeme samostatně s apostrofem jako j’.

Z hlediska jazykového se jednotliví písaři vyznačují určitými specifiky, která se snažíme v transkripci respektovat v nejvyšší možné míře. Ponecháváme zachycení veškeré náležité jotace v krátkých i dlouhých slabikách, včetně ztráty jotace po retnicích. Nejvýraznějším rozdílem je záznam jotace ve slabikách , , : zápis písařů A a C odráží již stav jejího zániku, zatímco písař B zachycuje původní stav (odchyluje se pouze na třech místech). A právě část zapsanou písařem B zařadil Jan Gebauer mezi zápisy, na nichž demonstroval své pravidlo o staročeské jotaci, a díky téměř spolehlivému záznamu jotace ji datoval na konec 13. století. Toto určení, resp. rozlišení starší a mladší části opisu, se stalo hlavním důvodem pro odmítnutí tohoto dnes již obecně platného pravidla ze strany odpůrců v čele s Martinem Hattalou.[26] Srov. Hattala 1881. Z tzv. sporu o jotaci, který probíhal několik let, je však zřejmé, že šlo spíše o nedorozumění: Hattalův zásadní nesouhlas s datováním starší části vedl k sérii invektiv, které zřejmě zapřičinily, že Gebauer od svého tvrzení o vzniku opisu Pasionálu v různých dobách neustoupil, třebaže zdůrazňoval, zejména později, že vysledované pravidlo platí bez ohledu na stáří zápisu.[27] Srov. Gebauer 1878, 1880, 1881. Popis jazykové stránky zápisu PasMuzA tedy příliš nepomáhá při pokusu o datování, neboť spíš než o době zápisu vypovídá o samotných písařích: o jejich vzdělání, zkušenosti či pečlivosti, s jakou dodržovali stav předlohy atp.

Na rovině hláskoslovné tedy respektujeme stav zachycený v rukopisu včetně kolísání a všech zvláštností (např. spodobu znělosti, zjednodušování souhláskových skupin, záznam průvodních vokálů, záznam geminát typu vinna, devaddesát, diftongizaci ó > uo v krátkých slabikách, změnu ě > i, místy neprovedenou přehlásku u > i apod.), které v případě neprůhlednosti tvaru opatřujeme hláskovou podobou k r. 1300. Sjednocujeme pouze zápis sykavek s a z (zczaſtny > ščastný), ve vlastních jménech ovšem ponecháváme kolísání (Jesukrista × Jezukrista). Emendujeme pouze zjevné písařské omyly a jevy proniknuvší zvratnou analogií (např. nenáležitou jotaci u písařů A a C). Dále zohledňujeme ojediněle zachycenou kvantitu, neodporuje-li takový záznam naší představě o staročeském stavu, tedy ve dvou případech po předložce (v ándělskéj tváři, z Éjipta), v ostatních případech kvantitu nerekonstruujeme. Jakkoli lze zaznamenat jistá specifika každého z písařů, přepis jednotlivých částí nepotvrdil, že by písaři využívali výhradně některých hláskových podob, jak se domnívá Vidmanová, uvádějíc příklady mučedník a mučedlník.[28] Srov. Vidmanová 1985, s. 17; tento příklad dále přejímá Hádek 2004, s. 57. Hláskovou podobu vlastních jmen řešíme podle míry přizpůsobení českému systému, u počeštěných variant odstraňujeme gemináty a aspirované th, skupinu písmen ph přepisujeme jako f, grafém c v platnosti hlásky k přepisujeme jako k apod. V případě výskytu původní i počeštěné podoby ponecháváme kolísání.

Z hlediska tvaroslovného do textu zasahujeme minimálně, opravovány jsou pouze zřejmé omyly (např. k apoštolóm přišed, s nimi („nym“ rkp.)), ponecháváme všechna specifika (např. zkrácené podoby gen. a dat. sg. zájmen a adjektiv podlé toh’ rozuma, poďmy k svatém’ Pankrácovi mladému apod.)[29] Srov. Gebauer III/1, s. 443. a kolísání. Neutra zakončená na -stvo/-stvie interpretujeme ve všech tvarech ve prospěch o-kmenů (např. v poselstvě).

Na rovině syntaktické zavádíme novočeskou interpunkci, emendujeme jen zřetelně mylné zopakování stejného textu, případně různá větná vyšinutí (třetí měsiec po toho města obležením – opravujeme na obleženi). Pro odlišení přímé řeči nejsou použity uvozovky z důvodu obtížného odlišení od citátu bible či jiné církevní autority (srov. pozn. č. 25).

Citovaná literatura

Bartoš, František Michálek: Soupis rukopisů Národního musea v Praze. Praha: Melantrich,1926–1927.

Gebauer, Jan: O významu jotace v rukopisech staročeských. Listy filologické 5, 1878, s. 183– 217.

Gebauer, Jan: Pravidlo o staročeském e a ě a nové námitky proti jeho pravosti. Praha: Nákladem dra. Edv. Grégra, 1880.

Gebauer, Jan: Odpověď na Přídavek p. Martina Hattaly ku prvému dílu Zbytků rýmovaných Alexandreid staročeských. Praha: Nákladem dra. Edv. Grégra, 1881.

Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého. Díl III. Tvarosloví (část 1). Praha – Vídeň: Nákladem F. Tempského, 1896.

Hádek, Karel: Problém výchozího rukopisu edice staročeské památky. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Studia Moravica 2, Olomouc 2004, s. 55–59.

Hanka, Václav: Zbjrka neydáwněgšjch slownjků latinsko-českých, s obsahem neznámých slow w abecednjm pořádku česko-latinským = Vetustissima vocabularia latino-boemica. Praha: V Arcibiskupské knihtiskárně, 1833.

Hattala, Martin: Přídavek ku prvému dílu zbytků rýmovaných Alexandreid staročeských. Praha: Nákladem Ferd. Dattla, 1881.

JgSlov – Jungmann, Josef: Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna. Praha: Pomocj Českého Museum, 1835–1851.

Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha: Academia, 1968.

Vidmanová, Anežka: K původní podobě a textové tradici staročeského Pasionálu. Listy filologické, 1985, s. 16–45.

Zajíčková, Vendula: Staročeský Passionál. Žánrová struktura pozdně středověké hagiografie. Ostrava: FF OU, 2010.

1 Srov. Staročeský slovník 1968, s. 96n., s. v. Pas.
2 Jejich soupis podává Zajíčková 2010, s. 46–50.
3 Hankovy přípisky uvádíme v transliterované podobě v poznámkovém aparátu (není-li uveden konkrétní pramen dané varianty, pak je míněn PasTisk).
4 Oblatum corde sincerissimo Musaeo Patriae a me Adalberto Iuhn, Rectore Seminarii Budvicensis. Anno 1820/16.4
5 Hanc legendam sanctissimam accepi dono a reverendissimo et illustrissimo Domino Josepho Pingas, Decano Capitulae Budvicensi. Adalbertus Juhn, Boh. Pilgran (?), Professor Theologiae.
6 Srov. Bartoš 1926, s. 129.
7 Táž ruka připsala na lícovou stranu přední předsádky text Počínají se knihy, jenž slovú latině Pasionál a česky Život a umučení všech svatých mučedlníkův a nejprve o božím příští, na rubovou stranu pak text Tato kniha vytištěna jest podruhé [slovo podruhé nadepsáno Hankou] Léta Páně 1495. Na předním přídeští v levém horním rohu jsou tužkou zapsány původní identifikační údaje a nacházíme zbytek po původním štítku. Pod tím vylepen štítek KNM s aktuální signaturou. Na s. 1, 645, 648, 649 se nachází otisk razítka Národního muzea.
8 Srov. Hanka 1833, s. III.
9 Např. ke slovu donawadz je v rukopise na s. 439 in margine bez označení připsána varianta donyds, ve Zbírce nacházíme znění donyzs (srov. Hanka 1833, s. 302), v Jungmannově slovníku však varianta donyzs nese chybné označení „al. ms.“ (srov. JgSlov, s. v donědž).
10 Srov. Staňkův kolofon na s. 657: Tuto knihu dal sem opraviti aneb renovírovati v roce 1731. Který po mé smrti kdo v ní čísti neb užívati bude, za to jej žádám, by na mou duši s modlitbou Páně vspomenul, a tím jej zavazuji, sobě pak čtenář skrze to království boží zejskal, vintšuji (?). Budvejs Fr. Staněk (…).
11 Resp. čtyřmi: první strana byla vyradována a zapsána rukou 2. poloviny 15. století. Nezodpovězenou otázkou stále zůstává, zda se tak stalo z důvodu velké míry porušení textu (původní rubrika je přitom stále celkem čitelná, navíc zůstaly také krajové linky vymezující rozpětí sloupce). Kromě toho se nepodařilo určit pramen, ze kterého byl text opsán, na několika místech se totiž od dochovaných rukopisů a tisků liší. Modré fleky, které místy činí text hůře čitelným, jsou zbytky směsi, kterou se potírala vyradovaná místa, mohlo by jít snad o Hankův pokus o přečtení textu.
12 Na p. 630 se písařské ruce střídají uprostřed prvního sloupce, tedy v rámci jedné složky.
13 P. 1: A primum (6 listů), p. 13: A ii (3 listy), p. 19: A iii (2 listy), p. 23: A iiii (4 listy), p. 31: A v (? listů).
14 P. 275 [i] (7 listů, chybí první), p. 289: ii (8 listů), p. 305: iii (10 listů), p. 325: iiii (6 listů, uprostřed chybí 2 dvojlisty), p. 337: v (10 listů), p. 357: vi (10 listů), p. 377: vii (10 listů), p. 397: viii (10 listů), p. 417: viiii (10 listů).
15 Při číslování složek částí 2 a 4 byla započítána, a jde tedy o 10. složku.
16 Schéma složky: původně 10 listů, první vyříznutý, 3 následují, 1 vyříznutý, 4 následují, poslední vyříznutý.
17 P. 451: xi (7 listů, chybí poslední list), p. 465: xii (7 listů, chybí poslední list), p. 479: xiii (6 listů)
18 Opravy a přípisky jsou zpravidla uvedeny v transliterované podobě v uvozovkách, používáme-li v komentářích transkripci, je uvedena kurzivně.
19 Hankovy poznámky uvítal po obsahové stránce Martin Hattala, zcela však odsoudil jejich provedení: „Kromě toho nemálo oblehčil čtení i obsah Passionalu V. Hanka, ale skutkem, který jest ostatně hoden věčné hanby a potupy. Načmáral totižto jen po krajích převzácné památky té jazyka staročeského všelijakých výkladů rozličnými inkousty: černým, červeným, modrým, zeleným a jinými, než opovážil se i celá slova textu samého týmiž inkousty nebo barvami podškrtávati, vybledlé litery občerstvovati, vynechané připisovati, zbytečné přeškrtávati nebo tečkami opatrovati, ba i zcela nevadné všelijak předělávati v chybné“ (Hattala 1881, s. 4).
20 Srov. Staročeský slovník 1968, s. 111, s. v. ŠtítKlem.
21 Srov. Vidmanová 1985, s. 17.
22 Srov. Zajíčková 2010.
23 Chybí článek na svátek 10 tisíc rytířů, Stětí Jana Křtitele, sv. Jiljí, Narození Panny Marie, Čtyřech korunovaných a sv. Theodora.
24 Srov. Vidmanová 1985, s. 17.
25 Dvojtečka je využita také pro uvození citátů a parafrází z bible a církevních otců, kterými je text protkán a jejichž určení bude úkolem kritické edice – teprve poté bude možné odlišit vlastní přímé řeči.
26 Srov. Hattala 1881.
27 Srov. Gebauer 1878, 1880, 1881.
28 Srov. Vidmanová 1985, s. 17; tento příklad dále přejímá Hádek 2004, s. 57.
29 Srov. Gebauer III/1, s. 443.
logo ÚJČCopyright © 2006–2020, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2020, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2020, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 13 lety, 3 měsíci a 14 dny; verze dat: 1.1.12
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web je podpořen projektem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. LM2015081
„Výzkumná infrastruktura pro diachronní bohemistiku“ (akronym RIDICS) v rámci Projektu velkých infrastruktur pro VaVaI.