Popis rukopisu

Papírový kodex čítá dnes 328 listů, poslední složka, na jejímž posledním listu byl zapsán explicit s datem dopsání rukopisu 22. 5. 1476 (A. d. 1476 finitus est liber passionalis in vigilia ascensionis domini), byla ovšem ztracena při novodobé převazbě (srov. Vidmanová 1985, s. 21, Truhlář 1906, s. 140). Podle vlastnických záznamů na fol. 1r rukopis dříve patřil klášteru bosáků u sv. Václava na Zderaze (Est Conventus S. Wenceslai Neo Prage Fratrum Eremitarum Discalceatorum), později (neznámo přesně kdy) se dostal do fondu dnešní Národní knihovny (kulaté razítko s dvojhlavým orlem a s nápisem „Biblioth. Acad. Regiae Pragen.“ na fol. 1r a 7r). Vazba je novodobá, při převazbě byly otočeny listy 11 a 12, v přepise uvádíme text v náležitém pořádku, avšak respektujeme číslování folií v Manuscriptoriu, foliace tedy není kontinuální. V samotném rukopise se neobjevuje žádné číslování kromě novodobého označení folií 7r–18r, která jsou na horním okraji lícových stran proznačena údajem „Lyst“ a římskou číslicí označující průběžně číslo listu. Překvapivé je, že jsou použita čísla I až XII, což se Anežka Vidmanová pokusila vysvětlit tak, že „při převazbě se zřejmě rozpadl i začátek kodexu a byl restituován. Proto první článek o adventu je dnes z větší části na složce zvlášť foliované (fol. 6ra–1ra), následuje článek o Saturninovi (fol. 1ra) a teprve od č. 2 o Ondřejovi není sled článků v tomto rukopise porušován“ (Vidmanová 1985, s. 21). Zvláštní číslování lze vysvětlit tím, že první složky (nebo alespoň jejich části) byly rozpadlé na jednotlivé listy a že prvních šest listů bylo zařazeno až po zahájení číslování. Tato první složka (podle číslování MNS ff. 1ra–6ra), na níž je zapsán článek o adventu, však žádné samostatné číslování nemá a na fol. 7ra plynule navazuje text z fol. 6vb, držíme se proto číslování zavedeného v MNS, nikoli číslováním zavedeném v soupise článků, v němž je PasKlemB uveden pod siglou E (srov. Vidmanová 1985, s. 24–35). O přítomnosti a zařazení článků v PasKlemB více dále.

Ediční zásady

Základní text je zapsán jediným písařem,[2] Text je psán ve dvou sloupcích černou barvou, rubriky je použito pouze pro zápis nadpisů a pro zvýraznění velkých písmen, označujících zpravidla začátky vět. který také provedl na základě nějakého staršího rukopisu korekturu zápisu a na některých místech podle něj připsal variantní čtení. Bohužel se zatím nepodařilo tento pramen dohledat, jistě nejde ani o PasMuzA, a podle dosud zveřejněných úryvků ani o PasKlemA (srov. Zajíčková 2010), ani o PasTisk, vytištěný v témže roce. Autokorektury, které odstraňují chybnou formu zápisu, např. nadepsané chybějící písmeno či slovo, ponecháváme bez komentáře, komentujeme pouze zjevný zásah do původního znění, který mění smysl (např. udaroval > daroval,[3] Původně zapsáno „vdaroval“, „v“ škrtnuto. fol. 252v). V případě, že písař pouze nadepsal variantní znění, aniž by škrtl původní zápis, ponecháváme znění původní a variantu uvádíme v poznámce (jakž byl ten přízedník (nadepsáno muž) řekl, fol. 41v). Na porušených místech přihlíženo ke znění tzv. Pasionálu muzejního ze 3. čtvrtiny 14. století (KNM III D 44, dále též PasMuzA) a tištěného Pasionálu kališnického z r. 1495 (podle exempláře NK 45 D 36, dále též PasKal). Doplňujeme zpravidla jednoslovné výpustky, avšak v případech, kde výpustka zcela narušuje smysl, doplňujeme i více slov (např. na fol. 25v), u plnovýznamových slov dodáváme poznámku o zdroji doplnění, neplnovýznamová slova byla doplňována podle smyslu bez poznámky. V případech, kdy výpustka nenarušuje smysl a je jen výsledkem krácení textu, dáváme na její místo trojtečku a do poznámky znění nejstaršího PasMuzA.

Pravopisná a jazyková charakteristika zápisu, zásady přepisu

Text je zaznamenán mladším spřežkovým pravopisem s některými rysy pravopisu diakritického s poměrně ustálenou distribucí grafém/spřežka-foném. Původní interpunkci v transkripci zohledňujeme pouze v případech, kdy se její užití shoduje se současnými pravidly pravopisu, kromě odlišení přímých řečí, pro jejichž uvození je použito pouze dvojtečky.[4] Dvojtečka je využita také pro uvození citátů a parafrází z bible a církevních otců, kterými je text protkán a jejichž určení bude úkolem kritické edice – teprve poté bude možné odlišit vlastní přímé řeči. Co se týče přepisu velkých písmen, u pojmů náboženských a požívajících úctu volíme bezpříznakovou variantu s malým písmenem (bóh, otec, syn, duch svatý, matka boží apod.), u pojmenování Písmo a Čtenie pro biblický text volíme variantu s velkým písmenem a u pojmenování Žid × žid rozlišujeme psaní počátečního písmene podle významu. Hranice slov píšeme podle dnešních pravidel, ovšem s přihlédnutím k dobovým specifikům. Běžné písařské zkratky rozepisujeme bez poznámky, arabské a římské číslice ponecháváme podle znění pramene. Příklonku -s píšeme dohromady s předcházejícím výrazem (Tys nejisté skonánie fol. 3r).

Z hlediska jazykového se transkripce snaží co nejvěrněji zachytit dobový stav, po stránce hláskoslovné tedy respektujeme stav zachycený v rukopisu včetně kolísání a všech zvláštností (např. spodobu znělosti, zjednodušování souhláskových skupin, diftongizaci ó > uo v krátkých slabikách, zápis sykavek apod.), které v případě neprůhlednosti tvaru opatřujeme hláskovou podobou k r. 1300; jotaci v krátkých slabikách, kterou písař zaznamenával poměrně důsledně, s ohledem na pozdní vznik opisu však již v přepise nezohledňujeme. Emendujeme pouze zjevné písařské omyly a jevy proniknuvší zvratnou analogií. Kvantita bývá značena pouze výjimečně, proto ji rekonstruujeme na základě předpokládaného stavu v době vzniku opisu (srov. Nedvědová). Hláskovou podobu vlastních jmen řešíme podle míry přizpůsobení českému systému, u počeštěných variant odstraňujeme gemináty a aspirované th, skupinu písmen ph přepisujeme jako f, grafém c v platnosti hlásky k přepisujeme jako k apod. V případě výskytu původní i počeštěné podoby ponecháváme kolísání.

Z hlediska tvaroslovného do textu zasahujeme minimálně, opravovány jsou pouze zřejmé omyly (např. jakž koli brzo Kristus na kříži duši pustil, tak inhed jeho duše („duſſy“ rkp.) s božstvím sjednaná u předpeklé vstúpila), veškeré kolísání je ponecháno.

Na rovině syntaktické zavádíme novočeskou interpunkci, emendovali jsme jen zřetelně mylné zopakování stejného textu.

Přítomnost a pořadí článků

PasKlemB není vzhledem k předpokládané předloze úplný, vinou několika chybějících listů na konci kodexu schází závěr článku o sv. Kateřině, dále zcela chybí článek o sv. Linhartovi a podle Vidmanové snad i článek o Bedovi (srov. Vidmanová 1985, s. 21). Překvapivé je pak umístění článku o Saturninovi, který se nachází hned mezi adventem a sv. Ondřejem. Vidmanová se domnívá, že toto pořadí odráží stav předpokládané předlohy, která vznikla v roce, kdy advent začal ještě před 29. listopadem, kdy se slaví svátek sv. Saturnina. Z pravděpodobných let se pak při dataci vzniku této předlohy, tzv. subarchetypu γ,[5] K tomuto hyparchetypu dále řadí PasKlemA, ovšem vylučuje, že PasKlemB byl jeho přímým opisem (srov. Vidmanová 1985, s. 42). přiklání k r. 1377 (srov. Vidmanová 1985, s. 40). Tomuto roku, resp. datu Velikonoc (29. března), odpovídá v PasKlemB, byť opsaném o 99 let později, také řazení některých pohyblivých svátků: náležitě je umístěn článek o Umučení a o Vzkříšení, zohledněno bylo také datum Křížových dní, které toho roku připadly na 4. až 6. května. V zařazení některých pohyblivých svátků však zůstaly jisté nesrovnalosti, „tak hned článek o Nanebevstoupení Páně, který toho roku připadl na 7. května, zařadil [autor předlohy γ, doplnila AS] také před Jana v oleji místo za něho a na místo, na kdy nikdy nemůže připadnout, zařadil i svátek svatodušní“ (Vidmanová 1985, s. 41). Kromě toho se v PasKlemB se nedopatřením nachází dvakrát nadpis „Svatých sedmi bratróv“, poprvé je použit nenáležitě na fol. 141v u textu článku o sv. Felicii (srov. PasMuzA, p. 284), podruhé náležitě u textu věnovaného svatým bratřím (srov. PasMuzA, p. 389).

Oproti PasMuzA (zastupujícího hyparchetyp α) již PasKlemB umisťuje na správné místo v pořadí církevního roku článek o Hedvice, Lvu, Eusebiovi, Vojtěchovi a Saturninovi, také článek o sv. Ludmile byl přesunut ze dne translace (10.11.) ke dni umučení (16.9.). Oproti hyparchetypu α a β pak navíc obsahuje ještě článek o 10 000 rytířích, který vychází ze staročeské veršované legendy ze 30. let 14. století (srov. Vidmanová 1985, s. 41).

Prameny

PasMuzA: Pasionál muzejní (Juhnův), rkp., Praha, Knihovna Národního muzea, sign. III D 44, 3. čtvrtina 14. stol.

PasKlemA: Pasionál klementinský (starší), rkp., Praha, Národní knihovna České republiky, sign. XVII C 52, 1395.

PasKlemB: Pasionál klementinský (mladší), rkp., Praha, Národní knihovna České republiky, sign. XVII D 8, 1476.

PasKal: Pasionál kališnický, tisk, Praha, [Tiskař Pražské bible], 1495. Použitý exemplář: Praha, Národní knihovna České republiky, sign. 45 D 36. GW M11555; ISTC ij00138000; Knihopis: INC019.

Literatura, zdroje

GW: Gesamtkatalog der Wiegendrucke. Dostupné na WWW: <http://www.gesamtkatalogderwiegendrucke.de/> (citován stav ze dne 30. 7. 2019).

ISTC: Incunabula Short-Title Catalogue. Dostupné na WWW: <http://data.cerl.org/istc/_search> (citován stav ze dne 30. 7. 2019).

Knihopis: KPS – Databáze Knihopis. Dostupné na WWW: <http://www.knihopis.cz/> (citován stav ze dne 30. 7. 2019).

Nedvědová, Milada: Kvantita samohlásek ve starší češtině, nepublikováno: interní materiál ÚJČ.

Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha: Academia, 1968.

Vidmanová, Anežka: K původní podobě a textové tradici staročeského Pasionálu. Listy filologické, 1985, s. 16–45.

Zajíčková, Vendula: Staročeský Passionál. Žánrová struktura pozdně středověké hagiografie. Ostrava: FF OU, 2010.