Předmluva Viktorina Kornela ze Všehrd ke Knihám o napravení padlého

Předmluva Viktorina Kornela ze Všehrd (1460–1520) uvozuje jeho překlad díla Jana Zlatoústého (347–407) Knihy o napravení padlého (srov. Knihopis č. 3581, katalogový záznam je dostupný ze stránky https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000005925&local_base=KPS). Předmětem našeho zájmu je kromě předmluvy i krátký doslov k dílu, který mj. informuje, že ačkoliv tisk vyšel v roce 1501, překlad je staršího data – doslov je datován 12. březnem roku 1495.

V úvodu předmluvy Všehrd oslovuje dedikanta kněze Jíru coby inspirátora překladu (A1v) a uvádí důvody, proč si ze dvou knih nabízených k překladu vybral právě Knihy o napravení padlého – argumentuje především širším dopadem na společnost, neboť padlým se stává během života každý člověk a každý tedy potřebuje poučení a návod, jak se napravit (A1v–A2v).

Předmluva sehrála důležitou úlohu v kulturním rozvoji českého písemnictví a zřejmě ještě větší v literární historii věnované humanistické literatuře psané česky. Bývala považována za program českého humanismu (Kopecký 1988, s. 49–57), avšak proti tomuto chápání se v posledních letech (zvláště v letech 2014 a 2015 na stránkách České literatury) literární historici vymezují, poukazujíce na to, že sama předmluva neobsahuje žádná programová prohlášení, Všehrd nepatřil mezi proslulé autory a kniha, v níž byla otištěna, nemohla při svém nákladu a obsahu dojít větší pozornosti. Za novum není možné považovat ani jazykově-vlastenecký tón předmluvy, kdy Viktorin ze Všehrd obhajuje kvality českého jazyka, který se vyrovná kulturně významnějším jazykům (zejména klasickým) a do něhož je možné převést významná světová díla, jejichž myšlenky tak budou mít dopad na více uživatelů (aby se jazyk náš český i tudy [tj. překládáním] šířil, šlechtil a rozmáhal. Neb nenie tak úzký, ani tak nehladký, jakož se některým zdá. Hojnost a bohatstvie jeho z toho muož poznáno býti, že cožkoli řečsky, cožkoli latině, o němčině nic nynie nepravím, muož pověděno býti to též i česky … Co se pak hladkosti jeho dotýče, neviem, by tak výmluvně, tak ozdobně, tak lahodně všecko jazykem českým pověděno býti nemohlo jako řečským nebo latinským, bychom se toliko snažili a jedni mimo druhé chvátali, abychom jej vyzdvíhali, tudiež by jazyk český hojný, mnohý, vytřený a sebe světlejší viděn býti mohl A4rv). Čech se tak může svým jazykem pyšnit, nikoliv se za něj stydět, jak tomu v tehdejší společnosti často bývalo (A sami my ze všech národuov budem, kteříž svuoj jazyk přirozený, dobrý, ušlechtilý, rozumný, ozdobný, bohatý a hojný, nám od Boha daný, potupujíc, latinský nebo německý – obojím nevděk – sobě k posměchu zdělávati budem. A8rv). Všehrd psaní v latině považuje za přilévání vody do moře (Nechť jiní knihy nové, latině píšíc, skládají, a římský jazyk, vody do moře přilévajíc, šířie, ač i těch velmi málo u nás jest. Já knihy a sepsánie starých a právě dobrých lidí v českú řeč překládaje, chudého chci radějie obohatiti, nežli se k bohatému špatnými dárky a jemu nevděčnými lísaje pohrdán a potupen býti. A6v). Psát česky pro něho neznamená jen rozvíjet český jazyk a posílit národ, ale má to pro něho i ekonomické dopady: kdyby se Čechům dostávaly potřebné informace v češtině, nemuseli by cestovat ani posílat své děti na zahraniční studia – tím by ušetřili peníze (Kdyby též i Čechové činili, měli by řeč svú mnohem zpravenější, ozdobnější, hojnější, aniž by potřebie bylo pro učenie ven do cizích zemí vlaských nebo němečských jezditi a statkem svým cizozemce bohatiti, znamenité na se i na děti své náklady a útraty činiec, když by se tomu všemu doma v své řeči mohli naučiti přirozené A7rv). Jako protiklad k lhostejným Čechům staví Všehrd Němce, jejichž péče o vlastní jazyk spočívá i v překladech do němčiny. Díky tomu mají i méně vzdělaní Němci k dispozici informace o tom, jak se správně chovat a jak jednat ve snaze o docílení národního blahobytu i společenského pořádku. Současně s tím se kultivuje i němčina, kterou Všehrd považuje za drsnatou, dreptavou a nerozumnou (A4v), již sami Němci zdokonalují tím, že často přejímají výrazy z jiných jazyků (A5r).

Na Všehrda coby obhájce češtiny navazují mnozí další humanističtí spisovatelé a zejména překladatelé, jmenovitě propagátor českého jazyka a přední pražský nakladatel a tiskař Daniel Adama z Veleslavína (1546–1599; Černá 2023).

Dále se v předmluvě Všehrd věnuje možným způsobům překladu – buď slovo od slova, nebo podle významu. Sám podle vlastních slov oba způsoby kombinuje (druzí slovo z slova, jiní rozum z rozumu vykládají, já pak v tomto vyložení obého sem následoval, viece však rozum z rozumu vykládaje než slovo z slova A6r). Ke kvalitě svého překladu se vrací v doslovu k překladu, kde píše, že Zlatoústého dílo přeložil ne jak sem chtěl, ale jak sem mohl (I2v). Kvalitu překladu podle něho ovlivnily nejen jeho nedostatečné schopnosti, ale také jeho zaměstnání jinými povinnostmi, zejména úředními (I2v). Jeho nedokonalý překlad může být v budoucnosti nahrazen překladem jiným, lepším, což však neznamená, že tento první pokus byl zbytečný (práce prvních jest nedaremná, ale nové vykladače čtúc, starých nezamietají, chváléc nové, starými nepohrdají. Aniž když mest nastává, víno staré ven vylévámy, má oboje svú chut zvláštní, též i vykládanie písem nové starého nekazí, než činí je vzácnějšie I4r).

Ediční poznámka

Edici jsme připravili na základě tisku sign. 25 F 2 z Knihovny Národního muzea v Praze. Digitální kopie jiného, ale defektního tisku jsou dostupné na stránkách Manuscriptoria (https://www.manuscriptorium.com/apps/index.php?direct=record&pid=NKPEOD-NKCR__54_D_000188_26QGTEF-cs). Všehrd kromě předmluvy (na s. A1r–B1r) sepsal i doslov k dílu (na s. I2v–I4r).

Raný tisk obsahuje množství běžných zkratek převzatých z rukopisného úzu, zkracována jsou paradigmatická zakončení i další části slov, vesměs z důvodů zarovnání pravého okraje řádku (např. <sê> = sem A1r). Délka samohlásek je značena nesoustavně a nepravidelně, a to výhradně pomocí geminát <křeſtianſkee> A1r. Při zápisu vokalické kvantity v transkripci proto odhlížíme od stavu v tisku a kvantitu rekonstruujeme podle našeho povědomí o tomto jevu ve staré češtině. Zmíněná kvalita tisku mohla způsobit, že transkripce do novočeského pravopisu může být v některých směrech diskutabilní (např. zmíněná vokalická kvantita, interpunkce a členění do větných a nadvětných celků, hranice slov).

Předmluva byla v minulosti opakovaně vydávána, neboť byla považována za programové prohlášení českého humanismu (srov. výše), např. Kopecký 1988, s. 50–53 (pouze předmluva s výpustkami, bez doslovu) nebo Výbor 1845, sl. 1039–1048 (pouze předmluva, bez doslovu)

Literatura

Couceiro 2014: Couceiro, Eduardo Fernández, O národním humanismu, jeho domnělém zakladateli a takzvaném manifestu. Česká literatura 62, s. 252–268.

Černá 2023: Černá, Alena M., Názory Daniela Adama z Veleslavína na český jazyk. Korpus – gramatika – axiologie 27, s. 3–21, dostupné online z: https://asjournals.lib.cas.cz/api/img?uuid=uuid:59e76ea6-835b-4479-b658-4b48321e28a1

Havelka 2014: Havelka, Tomáš, Všehrd, humanismus a literární historici. Česká literatura 62, s. 287–293.

Kober 2020: Kober, Jan, Viktorin ze Všehrd. Praha: Středisko společných činností AV ČR, v. v. i.

Kopecký 1988: Kopecký, Milan, Český humanismus. Praha: Melantrich, zvl. s. 49–58.

Malura 2014: Malura, Jan, Návrat humanismu aneb Co se počít s Viktorinem Kornelem? Česká literatura 62, s. 269–275.

Voit 2015: Voit, Petr, Mikuláš Konáč z Hodíškova. Inspirace k úvahám o humanismu. Česká literatura 63, s. 23.

Výbor 1845: Výbor z literatury české 1. Praha: České museum, sl. 1039–1048.