Minyde, Matěj Příběhy Poděbrad
editor: Timofejev, Dmitrij
Polabské muzeum (Poděbrady, Česko), sign. H 19.182, 1835

oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2016–2023

Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.

Obecné ediční zásady

Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.

Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.

Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.

Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).

V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.

Komentář editora k textu

Zásady transkripce

Příběhy Poděbrad jsou posledním známým dílem poděbradského učitele a varhaníka Matěje Minydeho (1776–1842) a druhým jeho nejrozsáhlejším spisem vedle Kroniky poděbradské (1821). Rukopis nemá titulní list, název Příběhy Poděbrad je vytištěn na hřbetě vazby pocházející z poloviny 19. století. Text je psán neznámým písařem a datován 22. 8. 1835. Minyde se na poslední straně knihy vlastnoručně podepsal, můžeme tudíž rukopis Příběhů považovat za autorizovaný.

Text je transkribován podle obecných edičních zásad. Velká písmena jsou ponechána pouze u vlastních jmen a u slovního spojení Bůh Otec ve shodě se současnou pravopisnou normou (Bože Otče 27r). Vokalická délka samohlásek je opravena v souladu s běžným územ.

Rukopis není z jazykového hlediska spolehlivý, u písaře se často vyskytují chyby s přepsání, např. slovo válečných je psáno walecých 2v, slovo Šiškou je psáno Sſikau 5r, slovo tázali je psáno tazlaly 12r, slovo císařské je psáno Cýſke 15r, slovo privilegia je psáno Privilya 30r.

Opis je pravděpodobně pořízen z nedochované předlohy, svědčí o tom nemotivované opakování některých slov (např. geſſtě geſſtě místo ještě 17r, a tomu, atomu místo a tomu 19r, ten, ten místo ten 23v), nebo vložení části věty na nepatřičné místo a její následovné opakování (Wcele te Brany nachazegiſe, ty gſau wipodobnené kectj a pamatce Cýſaře třj Erby Cyſařſky, Czeſky a Uherſky; ty gſau wipodobnené kecti a pamatce Cýſaře Ferdinanda 16r). V případech vypuštění nebo zkomolení některých slov a slovních spojení (např. Zwieř Diwoka nemage kde bý kdo bi gj pronaſledowal naſila ſe zde wpoctu welikem, kterimý bily Řeka Labe a wnie Rieb welike mnoſtwj 1r, Dýž tady praweny Přemiſel Otokar tu na Uhřino wſy Vrho založil 2rv) doplňujeme chybějící text nebo opravujeme chybný zápis podle opisu Příběhů Poděbrad z 50. let 19. století (tzv. rukopis C).

Grafika a pravopis
Členění textu

Interpunkce a členění textu se drží převážně syntaktických principů. Předlohový text je dělen na odstavce. Jednotlivé kapitoly jsou označeny paragrafy nebo nadpisy.

V rukopisu se vyskytují běžná dobová interpunkční znaménka (tečka, comma, středník, dvojtečka, pomlčka, otazník, rozdělovník v podobě = a lomítko). Závorky jsou v souladu s dobovou normou označeny kombinací dvojtečky a lomítka (např. /: Onuvhrias:/ 21v) nebo dvojtečky a závorek (např. :(czitagic 1201.): 2r). Přímá řeč a citace jsou často uvedeny dvojtečkou (např. bylo zapſano takto: 3r, tato ſlowa prořzekl: 3r, geden znjch prawil: Ten Pan Kraupa, mluwil z hlaupa, ſtoge u kameneho ſlaupu: kteražto prupowed ý geho potomkum khanbe ſe drahny caſ pamatowala 22v).

Odstavce jsou povětšině zakončeny tečkou, v řadě případů dvojtečkou (např. tak gy bil ten Muž dann: f. 48r, kdo ſe dobře opitj chtel, tehdy prawil dneſ po Nimburſku: 46v).

Zvýraznění textu

Písař píše převážně novogotickou kurzivou. Pro zvýraznění nadpisů kapitol, vybraných vlastních jmen, toponym, označení titulů, vybraných citací a slov cizího původu (Hicsta 1r, Sainspareil 1r, Privylia Majestaty 30r) je použita humanistická kurziva.

Samohlásky

Vokalická délka je ojediněle značena pomocí čárky u grafémů a (např. hledán 6r, naházý 15r) a e (rozweſſené 10v, naté 18v). Mnohem častěji je značena pomocí čárky u grafému y (např. rozličných 10v, Silnicý 13r). Vokalická délka hlásky i je značena literou j (kzahowanj 14r, ſtjnadlem 15v), ojediněle spřežkou ie (wnie 1r, Kořenie 5v). Vokály i a y jsou na konci slova označeny literami j a ý, avšak nepravidelně (přjgetý f. 9r, z odpowidatj 19v, walciti 20r, zaſtawowaty 31r).

U záznamů litery u se jako součástí grafémů užívá diakritických znamének.

Po sykavkách c, s, z se používá převážně litera y (Cyſař 31r, ohlaſyl 33r, Rezydencz 36v), vzácněji litera i (Ciſařz 9r, neuhaſil 11v, Rezidency 4v).

Po afrikátách č, š se používá převážně grafém i (Werſſich 1r, přicina 21r, ocimý 54v, Mladſſiho 55r), ojediněle y (pozdwihnauc ocy ſwych 27r, ſpiſowatele gednoſworně ſwedcy 27v, naſſy 30v, Libuſſy 33v).

Po afrikatě ž se používá většinou litera i (leži 2v, ſlaužily 49r), ojediněle y (Ležy 43v, zbožy 48v).

Spojka i se většinou zaznamenává literami ý (ý 18v) a y (y 19v), vzáněji literou i (i 21v).

Předpony vý-/ vy- jsou ve většině případů psány wy- (wyſſetřil 4r, wyobrazenau 19r), občasně také wi- (widal 21r, wihrožowali 24r).

V některých případech se výrazně projevuje nejistota písaře při psaní grafémů i, y, j (Ciſaržj 7r, Cyſařz 9r, Cýſař 10v, nyni 2v, nýni 25v, ninj 32r, njni 36r).

Diftong ou je psán převážně v podobě au (ſaukrownich 1r, od kaupiti 8r, welikau Sylau 10r), ojediněle ou (poucil 44r, wladnouty 44v, wyſokou Sſtolou 45v).

Souhlásky

Konsonant c se zaznamenává převážně literou c, ojediněle spřežkami cz (Luczemburſkýmu 5r, Obecz 32r), tſ (Gothitſkeho 7v, Chemitſkim 44r), tz (Pardubitz 5v, Weſnitz 43r) či tc (Weſnitce 43v, Hranitce 47r).

Afrikáta č je psána převážně literou c. Minuskule se v jednotlivých případech zaznamenávají spřežkami cz (zroſlicznich 1r, czaſu 48v), tſſ (doſwětſſuge 14r), tc (w detcna 45v, zawřenimy Otcy 52r), tſch (Fritſch 13r) nebo tſchz (Sokolletſchz 53v). Mezi záznamy majuskulí se vyskytuje spřežka Cz (Czernyn ſ Czernynu 52r, do Czech 53r).

Souhláska ř se zaznamenává grafémy ř (Řimmane 1r, Přemiſel 2r) nebo r (Rizenj 5v, trj 7r).

Afrikáta ž je psána ž (Laupežnjky 3v, Manžela 6r) nebo z (Zbozj 8r, wazilo 14r).

Souhláska š se většinou zaznamenává spřežkou ſſ (wſſecko 8r, geſſte 8v). Minuskule se v jednotlivých případech zaznamenávají grafémy ſ (Marſtale 8r) a š (Matiaš 20r) nebo spřežkami ſš (ziſškowſſtj 19r) a žš (procežš 50v). Mezi záznamy majuskulí se vyskytuje spřežka Sch (Schkworcowe 2r, Schindler 11r).

Konsonant v je psán w, u vlastních jmén a vybraných přejímek z latiny v (Viktorin 5r, Pinov 53v, Privilegium 50v).

Konsonant j je povětšině psán g (Giřik s Kunſtatu 5r, gana Lucemburſkeho 45v), případně j (Jiřik z Kunſtatu 19v, Jan Lucemburſky 4v).

Jotace je nejčastěji vyjádřena pomocí diakritiky (trpěliwe 25v, dwě 40r), někdy pomocí spřežek ge (wgena 43v, ſobgě 17v) nebo ie (Zwieř 1r, ſobie 1v). Skupina je označena mě (potomě 18v, Měſta 22r), vzácněji také mně (mněl 22v, kromně 36r) a mie (Miesstane 5v).

Hlásky ť, ď, ň jsou v textu většinou zaznamenány grafémy t, d, n (odpowed 23v, křeſtanſke 26v, ſin 27v), vzácněji spřežkami di, ti, ni (Podiebradech 7r, Tiem 43v, ſnaznie 55r), souhláska ň je ojediněle značena ň (Poňem 6v).

Velká písmena

Velká písmena se používají převážně u vlastních jmen (Wrſſowcowe bliže Wiſſehradu Pani Schkworcowe Pani Malkowicowe nadwoře Hoſtyně 2r), dále u některých substantiv (Zwiřata tak nazwane Bobry 2v, ſwy Žoldneřý 3v), sloves (od Kaupil 6r, anj klecetj anj Sedetj 6r), adjektiv (za Sſpicateljmi 7v, Gothticke 8r), číslovek (Sedumnacty 7v, Třjſta 11v), zájmen (Kde 18r, Gak 49v) a předložek (Pod 2r, Odtoho 13r). Avšak i v jejich psaní se u písaře v řadě případů projevuje nejistota (podiebrady 4v, giřik 6v).

Vlastní jména

Rukopis nejednotně zachází s pravopisem vlastních jmen. Týká se to jak toponym (Minſtrbeg 7r, Minſterberku 7r, Minſterberg 20r, Poděbradech 28r, Podiebradech 28r), tak osobních jmen (Kunhutta 6r, Kunegundý 19v, Rozlerovi 1r, Röſtra 43r, Röſtler 52r).

Zkratky

V textu se objevují české a latinské zkratky, pro jejich označení je použita dvojtečka (St: 20r, Cyſ: a Kral: 32v, t: d: 34v, etz: etz: 48v), ojediněle tečka (Sw. 30v).

Proklitika a předpony

V textu se vyskytuje příznačné pro dobový úzus psaní proklitik dohromady s následujícími slovy (ſtřemy 33v, wkopaninach 2v, doocžý 3v) a předpony odděleně od slova, jehož je součástí (od prodane 5r, za ložjla 6r). Najdeme v něm i ojedinělé případy hyperkorektního psaní zvlášť části základu slova, chybně považované písařem za předponu (w geceh 3r, z Polu 33v).

Hláskosloví

Vokalická délka je pravidelně značena pouze u vokálů i a y, avšak ne vždy spolehlivě (Giřjk 17v, Giřik 18r, mjſte 52v, miſte 56v, tudý 1r, tudy 1r, kdýž 15r, když 15r). Nesystematicky je délka značena také u vokálů a a e (konalá 17v, má 17v, prokopané 19r, podobné 33r). Délka vokálu o značena není.

Úžení é>ý se nejčastěji zaznamenává v koncovkách nominativu, akuzativu a genetivu plurálu adjektiv (mertvý těla páliti 1r, králové český 50v), dále v koncovkách genitivu, dativu a lokálu singuláru feminin adjektiv (od chasy sladovnický… byl utlučen 5v, k ponížený prozbě 31r, na levý straně 43v), v koncovkach genitivu a dativu singuláru maskulin adjektiv (příbytkem hajnýho 39r, dvoru poděbradskýmu 41v), koncovkách genetivu a akuzativu singuláru neuter adjektiv (měli svoje dokonalý vyživení 1v, dělo tak nazvané švihovka, kterýžto 5r). Úžení v kořeni je zaznamenáno pouze v lexikalizované podobě substantiva dýlka (dýlky 37r, dýlka 38r, dýlku 42v).

Diftongizace ý>ej je v rukopisu vzácná, zaznamenáváme pouze pět výskytů v koncovkách adjektiv (Kolodějskej 3v, kterej 10r, míšenskejch 18v, Holej 25r a 27v), dále v lexikalizované podobě u vybraných substantiv (skrejše 1r, mlejn 8v, bejkovci 10v, Švejdové 13r, mejto 17v, frejmark 29r), adjektiv (Tejnském 6v). U substantiva výše a jeho derivátů se vyskytují podoby s diftongizací (do vejši 27r, vejš psané 30v) a bez ní (Výše 36v). V ojedinělých případech zaznamenáme diftongizací u předpony - (vejstav 30v, vejsev 36v).

V textu jsou výrazně zastoupeny případy diftongizace ú v ou. Často vedle diftongizované podoby slova (ourodná 1v, outočiště 55r) najedeme nediftongizovanou (úrodná 1v, útočiště 54r). Ve vybraných případech je diftongizace lexikalizovaná (outlého 24r, ouplného 19r, ouskosti 45v, oučastni 33v).

Proteze se objevuje ojediněle, u jednoho výskytu osobního jména Vopat 25r (ale Opat 22v) a v lexikalizované podobě u substantiva vorba (vorby 52r). Zajímavé jsou případy hyperkorektního odstranění části základu slova, chybně identifikované jako proteze (odolati 21v, odolával 21v, oda 49r, ale odvolávají 13v, voda 1r).

V textu se objevují podoby tvarů slovesa býti v prézentu jak s pobočnou slabikou (jsou 46r), tak bez ní (sou 1r). Stejnou tendenci můžeme pozorovat u nt-ových participií sloves býti a jíti (jsouce 3r, souce 46v, jdouc 36v, douc 46r). Příznačné pro Příběhy Poděbrad je hyperkorektní psaní zájmen se a sem s náslovným j (jse za nimi hnal 5v, jsem patří vepsati 19r).

Asimilace znělosti se projevuje jak v rámci slov (spůsobiti 6v, dovésti 6v, papeš 7r, těšký 8v, schořely 38v), tak u předložek (s té příčiny 10r, spolu z zetěm 10v, ale s starším 10v). Časté jsou výskyty hyperkorektní disimilace (zkrze 6v, vesměz 23r)..

Zjednodušení hláskových skupin je v textu časté (měský 13v, městké 50r, poďte 4r, pojte se mnou 25r, dyž 2r, zvihla 38r, vlaské 55v). Zajímavé jsou ojedinělé případy hláskových přesmyček (císaře krále IV. 18r, v potču 22r, dočtené 32r, hřebt 38v, skřitedlnice 46v, ale císaře Karla IV. 20r, v počtu 1r, dotčeného 30r, hřbetu 38v).

Ojediněle se v textu vyskytují archaické hláskoslovné podoby slov (kuoňák 44r).

Vybraná slova cizího původu se v rukopisu vyskytují v rozličných hláskoslovných variantách (kreucary 50r, krejcary 50r, krošův 11v, groše 14r).

Rukopis obsahuje rysy severovýchodočeského nářečí, například slabé rozlišení mezi konsonanty h a ch (knichy 1v, nehali 16r, Příběh 19r, ale knihách 19v, nechal 3v, příběch 18v), užívání průvodního vokálu u slabikotvorných l, r (verch 1r, mertvý 1r, Přemysel 1v, ale vrchem 1v, mrtvá 12r, Přemysl 33v), užívání diftongu ou místo hláskové skupiny ov (kanouníky 49r, ale kanovníkách 49r), splývání předložky s následujícím slovem (míti sebou 40v, v tom starém kostele Výklekách 43r). Dalším charakteristickým rysem jazyka písaře Příběhů Poděbrad je slabé rozlišení mezi vokály i a e (sobi 7r, bile 14v, ve skáli 38v, ale sobě 40r, byli 4v, ve skále 1r).

Morfologie
Jména

V genitivu plurálu maskulin počet výskytů koncovek -ův převyšuje počet výskytů koncovek (rytířů 1v, pánů 21v, rytířův 2v, pánův 9r, zástojův 19r, otcův 22r).

V genitivu a lokálu plurálu původního duálu se vyskytuje výhradně koncovka -ouch (rukouch 24r, obouch 55v), koncovka -ou není v rukopisu zastoupena.

V nominativu plurálu životných a neživotných maskulin se objevuje koncovka -ové (mnichové 1v, Uhrové 4v, vozové 51v, kamenové 56v).

V textu se dále objevuje několik případů skloňování o-kmenů v instrumentálu podle paradigmatu a-kmenů (valami 1v, společníkami 4r, oknami 8v, otrokami 24r, holomkami 26r, provazami 26v, očimi 54v).

Ojediněle se vyskytují případy unifikace koncovek instrumentálu v plurálu maskulina substantiva (kyjima 5v), plurálu zájmena můj (mojíma 2v) a plurálu adjektiva (jinšíma 45r).

Zajímavé jsou také ojedinělé výskyty archaizujícího skloňování a-kmenů (vladykami 45r) a užívání variantních koncovek v lokálu o-kmenů (krejcařích 31v, dvořích 52v, ale domech 29v).

V textu najdeme několik výskytů u substantiv maskulin koncovky nominativu místo koncovky akuzativu (byli tedy ti ubozí, jsouc jedni holomci pevně k druhým svázáni provazami 26v).

Slovesa

V textu se vyskytují tvary antepréterita ve způsobu oznamovacím (byla postavila sobě dům 13r, byl některé rytířův z měst povolal 23r) a podmiňovacím (jako by zkáza a záhuba města i lidu na tom okamžení byla záležela 22v).

Užívání pomocného slovesa být v 3. osobě préterita je ojedinělé (jak jsou jich posavad požívali 31r).

Ve 3. osobě singuláru jsou vedle náležitých přechodníkových tvarů užity i tvary pro 3. osoby plurálu (kterážto, jsouce napotom těhotná 3r, ona po půlnoci přijdouc 45r), ve 3. osobě plurálu jsou vedle náležitých přechodníkových tvarů užity i tvary pro 3. osoby singuláru (i jsouce takové krčmy 30v, stavové evangeličtí těžce toho nesouc 9r).

V rukopisu můžeme zaznamenat několik výskytů gramatické shody (ſtařj miwali ten obiceg Wogſko ceſke kudatnoſtj pobyzeli, když řikawali 39r, a nato že ktomu od Papeže ſplnomocneny gſou ſebe ſpolehali a njni pak zaſe hagice ſe bezprawjm Krali ucinenem, ſe tež na odpor ſtawali 20v), ale vzhledem k rozkolísanosti distribuce grafémů y, i, j a ẏ ji považujeme spíše za náhodnou (srov. zde ſtařj Řimane ſe ſkutecžne zderžowaly 1r, aby tem na zadnau leſt miſlitj přiciny nemelý 26r).

Syntax

V textu se v řadě případů používá spojení singuláru substantiva se slovesem v plurálu, přičemž nejenom v kontextu vyprávění o vládnoucích osobách (panu děkanu Rozlerovi potom oznámili, který mně tyto slova řekli 1r, císaře Ferdinanda, který… ten zámek, jak sme již jinde pravili, přistavěti nehali 16r, stavitel téhož zámku Vlach Babtista… ty samé erby také na klenutí kostelní pro paměť vymalovali 16r).

Místo příčestí trpného se v textu často používá adjektivum (stavěné byly krámy 17v, prokopané jest a spuštěné nové Labe 19r, ale potvrzeny byly 20r, Kostely jsou tam oba vyobrazeny 37v).

Časté jsou případy vypuštění předložky (se Horu kunětickou blíže Pardubitc odebral 5v, měl toho, že syn jeho Vojtěch na stolici biskupskou povýšen jest, velikou radost 35v, až pod místo, kterým kovárna stojí 37v).

V některých souvětích je vypuštěn přísudek (vyhnán byl kněz Jan a místo něho kazatel evangelický Václav Schindler 9v, se ukázali dva jízdní, co v běhu prudkém od Polabce 27r).

V textu najdeme případy neshody přívlastku se substantivem (nářek lidu mnohých 9v) a podmětu s přísudkem (vesměz vymordováni a město jejich v zříceniny obráceno býti má 24v).

Styl

Příběhy Poděbrad Matěje Minydeho představují městskou kroniku. Navazují na autorovo předchozí dílo, Kroniku poděbradskou (rukopis uložen v knihovně Národního muzea v Praze, sign. III E 13), a obsahují informace týkající se dějin města a poděbradského panství od dob „před narozením Krista“ do r. 1834. Velkou část textu tvoří více či méně přesné opisy archiválií a starších historiografických děl, hojně jsou zastoupeny i záznamy místních legend. Text se zřejmě těšil oblibě poděbradského čtenářstva. V archivu Polabského muzea v Poděbradech jsou dochovány fragmenty dalších tři opisů Minydeho Příběhů Poděbrad, pořízených v průběhu 19. století. (V naší edici pro účely rekonstrukce, jak již bylo řečeno, používáme opis z 50. let 19. století, námi pracovně označený jako rukopis C, jenž obsahuje příbližně dvě třetiny původního textu).

Příběhy Poděbrad na rozdíl od Kroniky Poděbradské netvoří jednotný text, vystavený podle tématického a chronologického principu, ale skládají se z několika nesourodých částí.

První část (ff. 1r–13v) je rozdělena do 23 paragrafů, obsahuje záznamy o stavu české země do příchodu starých Římanů, o předmětech, jež se po starých Římanech dochovaly na našem území, a původním obyvatelstvu, dále o událostech z období vlády Přemysla Otakara I., založení Poděbrad a dalších obcí v Čechách a na Moravě, budování poděbradského zámku, druhé pražské defenestraci jejích následcích, bitvě na Bílé hoře i poděbradských požárech z let 1652 a 1684. V první části se Minyde snaží po vzoru starších kronik řadit příběhy chronologicky a popisovat v jednotlivých paragrafech události jednoho roku (§ 2. Přemysel ten, když ještě jako nástupník panoval, vedel vojnu proti Míšňanům, kteří techdáž skrze nějaké lesy na jejich hranicích vojnu neb válku začali. To se stalo v roku 1195. Čechové jemu v tom ovšem nápomocni byli, však ale u vsi, která se jmenuje Zdice, tam jej opustili. Tedy na všecky své věrné, které tu při sobě měl (akož Uhry, Moravané, Poláky), pro budoucnost obdarovati umínil. 1rv). Některé paragrafy však obsahují informace, které se nevztahují k přesným časovým údajům, a narušují tak chronologickou strukturu textu (§ 5. Těch časův byly rodové urozencův neb tak nazvaných vladykův a zemanův. Ti a takoví byli Jizkrové Aksamit na Říčanech, Vršovicové blíže Vyšehradu, páni Škvorcové, páni Malovicové na dvoře Hostýně blíže Ouval i také páni, jenž se psali z Ještejna, však ale omylně, neboť ten rod má se psáti dle řeči německé Denkschtein. 2r).

Druhá část (ff. 13v–19r), věnovaná historii jednotlivých poděbradských staveb a lokalit, je sepsána na základě archivních pramenů a osobních zjištění Minydeho. Kapitoly jsou věnovány dílčím tématům, každá obsahuje chronologicky řazené údaje o jednotlivých budovách a jiných reáliích (Mljen 16r, Vinopalna panská 17r, Masné krámy 17v, Šatlava 17v). Je zajímavé, že ve druhé části autor neuvádí městské legendy, ale drží se výhradně písemných pramenů a čerpá z vlastní zkušenosti (Děkanství poděbradské. První jeho začátek nemohl sem pro nedostatek starých spisův vyhledati. V roku však 1494 již nalézám kněze Matěje Bydžovského. Nachází se též nějaký lesíček pod jménem Hájek kněžský v Orádkách a shoření domu děkanského v roku 1621. Od toho času žádných více tu pro mě zapsáno nejni. 18v).

Třetí část (ff. 19r–30r) tvoří verze kratšího Minydeho díla Příběh založení kostela Panny Marie za mostem o stínání havířův. Jedná se o značně beletrizovaný text, ve kterém autor volně kombinuje údaje dostupných historických pramenů (srov. edici jeho nejmladšího známého opisu z r. 1833 s názvem Stínání havířů u Poděbrad a základ kostela Panny Marie za mostem).

Čtvrtá část (ff. 30r–33r) představuje úplný opis textu privilegií města Poděbrad vydaných císařem Leopoldem I. v r. 1666.

V páté části (ff. 33r–57r) autor píše o dějinách jednotlivých obcí patřících pod poděbradské panství (Libice, Nymburk, Úmyslovice, Pečky, Výkleky atd.). Najdeme zde legendy, výpisy z archiválií, dále osobní svědectví autora a jeho současníků, často spojené dohromady a seřazené chronologicky (Radim. Má začátek svůj od bratra sv. Vojtěcha jménem Radim. Patřívalo one místo rodu pánů Zárubů z Hustířan, kteří jsem na Poděbrady ku právu městkému v roku 1622 zločince k trestu odesílali. Jan Souček, nyní kovář radimský, vypravoval mně, že tam nedaleko v jednom místě uhlí kamenné nalezeno jest, které dyž na vohni skoumal, schledal, že příliš prášku, a tak mnoho skla v sobě obsachovati má. 52v).

Matěj Minyde byl na svou dobu velice sečtělým autorem, avšak neuvádí vždy zdroje, ze kterých čerpá informace. Jak píše v úvodu Kroniky poděbradské, „Na spisovatele, odkud jsem co vzal, velmi málo se odvolávám, neb v letopisech zkušený sám toho lehce pozná, a nezkušenému nebylo by tím poslouženo“ (p. IV). K pramenům, na které odkazuje v textu Příběhů Poděbrad, patří Májový sen Hynka z Poděbrad, Kalendář historický Daniela Adama z Veleslavína, Diadochus Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Paprocké Vůle, Paměti Mikuláše Dačického z Heslova, Poselkyně starých příběhův českých Jana Františka Beckovského, Obrazy města Králové Hradce nad Labem Františka de Pauly Švendy, Libri erectionum archidiecesis Pragensis (není však jasné, jestli autor používal Balbínovu neúplnou edici, nebo skutečně pracoval s originálem), blíže nezjištěná díla Tacita a Plinia mladšího, městské urbáře z let 1552, 1592, 1626, privelegie měst Sadská a Poděbrady, dále řada blíže nezjištěných archiválií označených jako manuál městský od roku 1612, knihy staré zámecké, knihy poděbradské, knihy městské, skladopis kapitoly olomoucké, knihy žalobné atd. Řadu informací získal Minyde od svých známých – vlastenců a představitelů venkovské a maloměstské inteligence, mj. sedleckého faráře Josefa Františka Devotyho, milčického sedláka a kronikáře Františka Jana Vaváka, poděbradského děkana a ovocnáře Matěje Rösslera.

Na způsob práce Matěje Minydeho s prameny jsme již poukázali v ediční poznámce k výše zmíněné elektronické edici Stínání havířů u Poděbrad.

Poukážeme na několik příznačných stylistikých rysů Příběhů Poděbrad.

Styl Příběhů Poděbrad má výrazně archaizující charakter. Projevuje se to na všech jazykových rovinách. Hláskoslovné, morfologické a lexikální obecně české prvky se v textu vyskytují ojediněle. Nářeční hláskoslovné jevy do rukopisu pronikají pravděpodobně jako součást spisovného úzu písaře (srov. rukopis Kroniky poděbradské pořízený Minydem). Ke znakům vyššího stylu patří například již zmíněné hyperkorektní tvary a užívání slovesa být ve 3. osobě singuláru prézenta v podobě jest.

V rovině syntaktické jsou typickým prvkem vyššího stylu dlouhá souvětí, jimiž se autor pravděpodobně snaží napodobit humanistickou periodu (Ten praweny Giřik Podiebradsky, poniewadž hned w autlickem Wěku weljke schopnostj kewsselikerym u měnjm nasobe okazowal dan byl tedy od Otce Viktorina w Moc a opatrowanj Pannu Snjlowy ze Sternberku genž byl cžasu toho neywissi Purkrabe na Hradu Prazskem, tu cwjczýl se w zlasstnie w Recý Latinske, podoljně ý we wecých Zemskeho Riženj se se tykagicých cehož Pann gemu neddepřel, nebot měl gednu dcerussku Gmenem Kunhutu, nakteraužto Giřik weljce byl laskaw, a tak se stalo že Viktorin w Roku 1440. zemřel agemu aupelne Wladařstwy Podiebrad přjpadlo tu samau w Roku 1441. mage Roku sweho 21 Letstary, a ona 15te gj sobie za Manželku pogal a na Podiebrady uwedel. 5v-6r). Pro potřeby edice jsme přizpůsobili délku vět dnešní syntaktické normě.

Dalším častým archaickým jevem v Minydeho textu je postavení slovesa na konci větného celku (Ten pak Žid koželuh měl za povinnost kože telecí na boty pro pacholky rybničné po 12 grejcarích vydělávati a žádných cizích Židův bez povolení pana hejtmana přes noc přechovávati. 17v, Povolal k tomu děkana jménem Januarius, který ty oboje kosti do svojích rukouch přijal, pro mě hned i do Poděbrad poslal, mně prohlídnouti dal, a tak sme je v kostnici po levé straně uložili. 46r) a postpozice adjektivního přívlastku (400 mužů ozbrojených 3v, Páni stavové evangeličtí 9r, v ohni saském 18r, na spůsob nitek vlasových 38v). Zvratné zájmeno se tíhne k postavení u slovesa (nemohli jeho se zmocniti 5r, A tak se psali knížata minsterberská 7r, Že pak nyní až pod Labe dolů ty zahrádky se vztahují 18r), může se však nacházet i v jiných částech věty (kteráž se Irena neb Irenka jmenovala 4r, Když jse okolo roku 1824 za domem pana Chaloupeckého, právě naproti příbytku polesnickému, jáma v zemi pro vápno kopala 14r).

Za zmínku také stojí výrazy a slovní spojení, v první polovině 19. století již pravděpodobně zastaralé (Když sem se na ten obraz tázal r. 1831, byl schořen 2r, kořist jak na zlatě, v stříbře i vojenských nástrojích 3v, docela k stracení přišla 13v, vyvětiti 21r).

Minyde často užívá rétorických figur příznačných pro raněnovověké texty. Patří k nim synonymie vysvětlovací (v Svinobrodu neb Nymburku 4v, špitál neb chudinu 6r, veřej neb futro 8v) a amplifikační (místo totiž hned rozkopáno a v nic obrácené bylo 3v, vůkolnost tu chubí a loupí 3v, kázali kostely ty rozbořiti a rozmetati 9r). V textu dále najdeme několik případů incrementa (a kde kdo od nich byl postižen, všecko nejen vymordovali, ale i také malé dítky provazy za krky vázavše koním přes řebty kladli, klášter vypálili a zbořili 4v, všecko vymordovali, vypálili a hrad docela rozmetali, bratry sv. Vojtěcha přitom zamordovali 36r), místy rozvinutého tropy a figurami, například metaforou nebo přirovnáním (Obličej jeho byl netvorný, ústa rozedřená, dlouhý špičatý nos, oči maličké, uši skoro svinským nápodobné a v těle tak silný, co jiné dítě od čtyř let 3r, u vodě ploul jako ryba, po vysokých stráních skůro jako pták létati mohl, týž i více nežli jeden centnýř bylo jemu hříčka 3r). V textu se vyskytuje také figura enumeratio, která ovšem většinou neplní amplifikační funkci (Libuše tedy jakožto vzlášní znatelkyně kovů a pylen projížděla celou tu krajinu a tak seznala na vrchu Jílovém zlato, na vrchu Krupka cín a olovo, na vrchu Třihrbatém, totiž Hoře Kutné, stříbro a měď 33v‒34r, A tak následující urozené osoby, ty samé odkoupivše, zde se osadili, jmenovitě pán Lojdman z Auen tu, kde nyní dům Bergmanovský, pán Mates z Loo, kde dům Pekáčkovský, pán Vertěšcký, kde dům mladého pana Jana Schantla, Sontana de Bruzata z Mělníka, kde nyní pan Ortaly, pán Vepřecký z Vepřberku, kde nyní paní Fritsch, urozený pán Kavát z Veisensteinu tu, kde dům radní, urozený pán Hájek tu vedle, kde pan Novák, pán Škurnický ze Vuříma tu, kde dům vedle něho Nosakovský, urozený pán Gerstorf z Gerstorfu na Svinčanech stavěl dům, kde nyní Oberforštovský sluje, konečně urozený pán Kadovský z Kadova, pán na dvoru Chotětickém, ustavěl dům na předměstí kostelním na malém ostrůvku mezi struhou a silnicí, tu kde nyní dům pana Josefa Peka se nachází. 12v‒13r).

Minyde kombinuje ve své kronice prvky odborného a beletristického stylu.

K prvkům odborného stylu se řadí snaha o přesnost údajů, která může mít charakter vysvětlující (dvůr od jedné a půl lánu, to jest 63 strychů roli 8r) nebo amplifikační (To se stalo od roku 1494 začínaje celé tři léta, totiž zase až do roku 1497 7r), dále se může používat jako přesvědčovací prostředek (Tu sobě založil dvůr Velelib a ta studánka až po dnešní den Velebilka se jmenuje. (Tu studánku já spisovatel bedlivě sem prohlídal, z ní vodu pil a nacházím takto: kdo by jí chemitským spůsobem skoumati chtěl, tedy nalezne, že má 3/8 vápna, 1/8 soli. V tom mě poučil pan Schmied, chemiger pražský). 44r).

Patří k prvkům odborného stylu i antiteze, použitá v pasážích, obsahujících kritiku obecně přijímaných názorů (Tím se nyní vyvracuje důmění mnohých, že by on stavitel téhož kostela býti měl, kdežto jak praveno, již dávno před ním, totiž v roku 1314 Jana z Lucenburka, byl založen a postaven. 8r), někdy však také ahistorickou (A tím mnozí, jenž o takovým dlúhým mostě v Libici vyprávati slyší, na omylu jsou a praví, že Libuše měla odtud most až na Voskovrch, maje pomysliti, že cesta do vrchu žádného mostu nepotřebuje. Její opravdový most byl v straně té, kde židovna prv stála, neb tu byla brána menší a od ní most přímo k vrchu směřující. 38r).

Z beletristických prvků vyššího stylu jsme zaznamenali časté užívání figury apostrophe (oslovení čtenáře) (Poněvadž toto místo nám Čehům velice znamenitý jest a já příběhy tyto mému dobrému vlastenci pro paměť budoucí píši, tudy chci toto povstání Libice hned od prvního počátku patřičně předsevzíti. 33r, Čtenář žádostiv bude zvěděti, co jest to za slovo kopinoska. I v tom chci jemu posloužiti. 40v) a řečnické otázky (A zdaž může býti již větší pro něho msty, když sezná, že silnější jest mocnost rukouch vašich nežli jeho zákonové? 23v, Každému div ten byl ustrnutý a nespytatedlný. Jak, kterak a kdy se takové zasypání státi mohlo? 54v).

Výrazným rysem Příběhů Poděbrad jsou prostředky, jichž autor užívá ve snaze přesvědčit čtenáře o pravdivosti svého tvrzení. Nejčastěji se odvolává na autoritu, obvykle písemný záznam, převzatý z knih (Toho jména pravdu dokazuje kniha zápisův a trhův od roku 1525, kdež takto zaznamenáno stojí: „Kubů prodal louku Nedomovi vedle hradu, kde jest lázně Libušina aneb koupadlo, za dvě kopy krošův českých a Nedoma má jemu jeden pytel mouky přidati“. 36v) nebo jiných materiálních památek (Bratr téhož písaře byl také času toho jakožto důchodní ouředlník zde na Poděbradech a psal se Chlebdovský z Felzova, což dosvětčoval nápis na zvonu tak nazvaném Ryba, kdež se čtlo, že v roku tom, to jest 1610, byl pan hejtman Klusák s Kostelce a Chebdovský z Velzova zde na Poděbradech. 12v). Dalším hojně využívaným přesvědčovacím prostředkem je autorovo osobní svědectví (V té studnici já jakožto spisovatel v roku 1788 dne 8. máje byl jsem v okově tam spuštěn a tak vím, jak jest tam u dna. 2r). Uvádí se především v těch případech, když se Minyde snaží prokázat pravdivost legendárních událostí. Vznikají proto ahistorické výroky (Dyž tady pravený Přemysel Otokar tu na Uhřinovsi ves založil, měl také svého miláčka, jistého Vlacha příjmením Potenza, a druhý byl Alba mladší Kolovrat. Těm vykázal zem, jak v starých knihách jsem já nalezel. Zapsáno jest takto: „Zemu tuto dávám od hrušky až pod lípu v kopaninách a pánu Pitkovi bude patřiti, což pod vrchem leží“. Ta hruška v kopaninách, jakož i také ta lípa, viděl jsem já oboje vlastními mojíma očimi, i také pole pod dnešní den se tak jmenuje a píše. 2v). V kapitolách, věnovaných událostem, jež nebyly doloženy ani v „starých knihách“, a obsahujících většinou etymologický výklad názvů jednotlivých toponym, používá autor pro přesvědčování čtenáře přímou řeč ([Koňák] Druchého dne došel zase na místo z Kraskova a tu již jeho dobytek dále kráčeti nemohl, a tak pravili: „Odpočiňme tuto sobě, neboť máme krátké nohy“. Tu tehdy odpočinuli sobě a tomu místu dali jméno Kratonohy. 43v‒44r). V několika případech dochází ke kombinaci výše zmíněných prostředků (Však ale mladý Tobolář byl předveten před krále i královnu a toto jemu praveno: „Ty i potomci tvoji ať jsou pro věčné časy končelemi v Nymburce, ty pak, poněvadž otec tvůj zemřel, daruji tobě čtři lány země vedle Buděměřitc. Tu sobě vystavíš svobodný dvůr, však ale se všimi Poděbradskými vždy se spravovati budeš“. Královna pak zňala z chlavy jeden díl jejího šlojíře a pravila k němu takto: „Vezmi tento šlojíř na památku, od něho dej dvoru tvému jméno Šlotava“. Tomu mne poučil Vavák milčický, který pravil, že tak ten úpis životně v Nymburce četl a pan Pinkas z Krumlova jej opisu posavade má. 47rv).

Ačkoliv text Příběhů Poděbrad byl dokončen v polovině 30. let 19. století, jazyk díla, pro nějž jsou charakteristické archaizující rysy, odpovídá spíše stavu češtiny přelomu 18. a 19. století.

logo ÚJČ Copyright © 2006–2023, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2023, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2023, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 17 lety, 7 měsíci a 7 dny; verze dat: 1.1.24
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Strategie AV21
Web je podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projektem č. LM2023062
(LINDAT/CLARIAH-CZ).