Saský, Mořic – z Plavna, Jindřich V. Přeložená vohrada z němčiny na česko...
editor: Nováková, Natálie; Timofejev, Dmitrij
Národní knihovna České republiky (Praha, Česko), sign. II 42008. 1553

oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2019

Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.

Při vzniku práce byly využity zdroje Výzkumné infrastruktury pro diachronní bohemistiku (RIDICS, <http://vokabular.ujc.cas.cz>).

Obecné ediční zásady

Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.

Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.

Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.

Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).

V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.

Komentář editora k textu

Zásady transkripce

Při transkripci vycházíme z Metodiky přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů Aleny M. Černé a Borise Lehečky (Černá – Lehečka, 2015). Předložená edice je vhodná především pro výzkum hláskoslovných, tvaroslovných, lexikálních i syntaktických charakteristik památky.

Popis pramene a představení památky

Elektronická edice je pořízena na základě tisku Přeložená vohrada z němčiny na česko, margkrabi Albrechtovi z Brandenburku odeslaná, pro které příčiny král Jeho Milost a kurfiršt saský proti témuž margkrabovi tažení vojenské před se vzíti sou ráčili, jenž je uložen v Národní knihovně České republiky pod signaturou II 42008 (digitální kopie dostupná <zde> [cit. 29. 10. 2018]). Jedná se o kompletní a neporušený výtisk vázaný do lepenkové vazby pravděpodobně na přelomu 19. a 20. století. Druhý exemplář Přeložené vohrady uložený v Národní knihovně České republiky pod signaturou 54 G 50593 (digitální kopie dostupná <zde> [cit. 29. 10. 2018]) je zmíněn v dodatcích ke Knihopisu (Wižďálková, 1996, s. 106), ovšem s nepřesně citovaným impresem a chybným určením autora, za nějž je z blíže nedefinovaných důvodů označen člen Jednoty bratrské Adam Hartman (podrobněji o něm viz Škarka, 1966, s. 270). Další zjištěné výtisky jsou dochovány např. v Knihovně Národního muzea pod signaturou 30 C 16 či ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové pod signaturou C I 7 (údaje jsou převzaty z elektronické Databáze Knihopis [cit. 29. 10. 2018]).

Přeložená vohrada je prvním samostatným tiskem Jiřího Melantricha, jenž byl vydán na začátku července roku 1553, záhy po odkoupení tiskárny Bartoloměje Netolického Melantrichem (Mašek, 1987, s. 37; Voit, 2006, s. 580). Je to částečně zkrácený překlad německého tisku Abtruck der Abklag und Verwarungsschrift (Abtruck der Abklag, 1553) vydaného v Norimberku v témž roce a uloženého mj. ve Státní knihovně v Berlíně pod identifikačním číslem Flugschr. 1553 11a (digitální kopie dostupná <zde> [cit. 29. 10. 2018]) či v Bavorské státní knihovně pod signaturou Res/4 J. publ. g. 1239/21 (digitální kopie dostupná <zde> [cit. 29. 10. 2018]). Jméno překladatele není explicitně uvedeno, nelze ovšem vyloučit, že autorem české verze textu je samotný Melantrich, který se podílel na překladech cizojazyčných děl již od konce 40. let 16. století (Voit, 2014, s. 285–286).

Přeložená vohrada je tištěna v kvartové úpravě. Od většiny Melantrichových vydání se liší velmi střídmým grafickým propracováním – kromě typografické značky fleuronu na f. A1r a C3v a zdobené iniciály na f. A2r v tisku nejsou žádné dekorativní prvky. Kvalita typografického a jazykového provedení knihy odpovídá vysoké úrovni Melantrichovy produkce (Voit, 2006, s. 71, 578–584).

Tisk představuje otevřený dopis nejvyššího kancléře Království českého Jindřicha V. z Plavna a saského kurfiřta Mořice markraběti Albrechtovi Braniborsko-Kulmbašskému, obsahuje výčet případů porušování Pasovské smlouvy z roku 1552 Albrechtem i oznámení o zahájení vojenského tažení spojených německých vojsk proti němu.

Ukázka Přeložené vohrady byla poprvé otištěna v monografii Mirjam Bohatcové Obecné dobré podle Melantricha a Veleslavínů (Bohatcová, 2005, s. 34). Předložená elektronická edice je prvním úplným vydáním Melantrichovy prvotiny. Text je připraven v souladu s novějšími edičními zásadami. Edice umožňuje práci s textem historikům, filologům i badatelům z jiných vědeckých oblastí.

Grafika a pravopis

Základní text památky je tištěn švabachem. V titulu, incipitu a impresu na f. A1r, A2r a C3v je uplatněna fraktura různé velikosti. Na začátku textu na f. A2r je použita zdobená iniciála „Z“. Zmíněné prostředky zvýraznění jednotlivých částí textu předlohy nejsou v elektronické edici reflektovány.

Předlohový text se skládá ze dvou částí od sebe oddělených volným řádkem, jenž v transkripci není zachycen, stejně jako často používaná značka odstavce či fleuronu vyskytující se na f. A1r a C3v. Původní dělení textu nahrazujeme členěním na odstavce v souladu se současným územ.

Základním interpunkčním znaménkem v tisku je virgule, při jejímž použití se sazeč pravděpodobně řídil pauzovými principy (např. <A na to potom s miloſtiwým dopuſſtěnijm geho miloſti Cýſařſké/ w Měſtě Paſowě Smlauwa ſe ſtala/ Kteraužto Smluwau wſſeckno to/ co geſt mezy Stawy Ržijſkými na Rozepři a na něyakém nedorozuměnj ɓylo/ wyždwiženo/ a obzwláſſtě mezy giným na tom zuoſtáno geſt/ Aby každý z těch tehdáž obeſlaných Stawuow/ geden druhého při té Smlauwě a porownánj/ a při tom při wſſem což komu ſprawedliwě náležij/ netoliko pokogně zanechal/ ale geden nad druhým ruku držel/ a geho ochrañowal/ s dalſſým doloženijm a wyſlowenijm/ Přiſſloliɓy kdy k čemu/ yak ſe k ſobě wedlé téhož Landfrýdu a té Smlauwy chowatiɓy měli.> A2v–B3r). Kromě toho je ve dvou případech uplatněna dvojtečka (<Pán z Plawna a z Gerowa: Ržijmſkého/ Vherſkého a Cžeſkého Krále eč/ Radda> A2r, <A ačkoli w gednom pſanij/ kteréž gſte předeſſlého čaſu Oſwijcenému Knijžeti/ Pánu Joachýmowi Margkhrabi Brandenburſkému a Kurffirſſtu eč. naſſemu milému Vgcy/ Sſwagru/ a Bratru/ včinili: rozličně z ſtrany oſoby naſſý ſe poddáwáte> B2r). Comma se v textu nevyskytuje. Pro označení konce věty je používána výhradně tečka. Častým interpunkčním znaménkem je též větší mezera, ojedinělé nejsou ani závorky (např. <takowá waſſe předſewzetij/ netoliko yakž wy tomu ɓarwu dáwáte/ proti těm kteřijž gſau w Frañkcých za gednoho ſe ſneſli/ (ač wám to též proti takowému gegich poddáwanij nenáležij) Ale y proti giným newinným> C1r). Dělení slova na konci řádku je označováno rovnítkem, případně není signalizováno vůbec. V edici veškerou interpunkci upravujeme v souladu se současným územ.

Pravopisný úzus Melantrichova tisku příliš nevybočuje z dobových tendencí (Vykypělová, 2013, s. 56–58).

Pro Přeloženou vohradu je příznačný vyšší výskyt velkých písmen, typický pro český raně novověký tiskařský i písařský úzus (Andrlová Fidlerová – Dittmann – Steffal Vladimírová, 2010, s. 295–301; Timofejev, 2018, s. 87–88, 116–117). S majuskulí jsou zaznamenána především substantiva, zejména propria a konkréta, v menší míře též abstrakta (např. <w Měſtě Paſowě Smlauwa ſe ſtala> A2v, <wedlé ſebe w tee Wálce ɓyli> A2v, <co geſt mezy Stawy Ržijſkými na Rozepři> A2v, <mnoho Zámkuow/ Měſt/ a Weſnic> A4r). S velkým písmenem jsou tištěna i některá další plnovýznamová slova, mj. adjektiva či číslovky (např. <ſkrze lid Wálečný Mansfeldſký> A3v, <a nebo Saudem Ržijſkým Komornijm> A3v, <gſau wám dwadceti Tiſýtz Zlatých dáti muſyli> B3v). V předložené edici je psaní velkých písmen upraveno v souladu se současnou pravopisnou normou; majuskule jsou důsledně uplatněny u tzv. posvátných jmen (např. Pána Boha C1v) a v případech užívání pluralis majestatis (např. odvodíc od Nás lid Náš válečný B1r) či vyjádření úcty adresátovi dopisu (např. že Vy a Vaši pomocníci A4v).

Vokalická délka je v předloze v souladu s dobovým tiskařským územ značena nedůsledně (srov. Böhmová, 2017, s. 59–60). V edici ponecháváme původní značení kvantity. Transkribujeme tedy <ſſýřegij> jako šířejí A3v, <poněwádž> jako poněvádž B3v, <podlé> jako podlé B4r atd. Předlohy se držíme i v těch případech, kdy v tisku dochází ke kolísání v označování kvantity vokálů u stejných výrazů či morfémů (např. <wzyti> A1r, <Německého> A3r, <poněwádž> B3v, <poněwadž> B4v, <wzýti> C1r, <Německeho> C2v). Vedle standardních diakritických znamének (srov. např. Böhmová, 2017, s. 60–61) je délka fonému /é/ v jednom případě signalizována digrafem <ee> (<w tee Wálce> A2v).

Diftong /ou/ je v textu vždy zaznamenán digrafem <au> a v edici transkribován digrafem <ou>.

Při záznamu fonémů /i/ a /í/ po grafémech «d», «n», «t», «b», «l», «m», «p», «w» je v tisku v souladu s dobovým územ uplatňováno etymologické či fonetické psaní. Po grafémech «č», «ž», «g» a «ř» jsou zaznamenávány výhradně grafy <i> či <j> a ligatura <ij>. Po grafémech «h», «ch», «k», «r», «c», «s», «z» je vždy použit graf <y> nebo <ý>. V pozici po grafému «š» jsou grafy <y> a <ý> uplatňovány vedle grafů <i> a <j> či digrafu <ij> v poměru přibližně 9 : 1 (např. <naſſy> B3v, <naſſi> B3v, <dalſſij> B4r, <dalſſý> C1v). Foném /í/ je povětšině zaznamenáván ligaturou <ij>, někdy též grafem <j>, v poměru přibližně 5 : 1. Spojka y je vždy zapisována grafémem «y». Při transkripci výrazů obsahujících fonémy /i/ a /í/ se ve všech pozicích řídíme současnými pravidly.

Grafém «v» vyskytující se na začátku slova vždy transkribujeme grafémem «u». Přepisujeme tedy <vmyſl> jako umysl B2v, <vžitku> jako užitku B4v atd.

Psaní konsonantů v Přeložené vohradě odpovídá raně novověkému úzu, pro nějž byl vedle základních variant označování vybraných hlásek příznačný omezený výskyt dalších možností jejich záznamu (Timofejev, 2018, s. 116–119).

Konsonant /b/ je označován majuskulním grafem <B> a minuskulními grafy <b> a <ɓ> v poměru přibližně 3 : 1. Zmíněné alografy se vyskytují i ve výrazech se stejnými základy (např. <kterakɓy> A3v, <a nebo> A3v, <kdežby> A3v, <A neɓ> A3v, <nebylo> A4r, <ɓylo> B1v).

Základní variantou záznamu souhlásky /c/ je grafém «c», avšak v pozici na konci slova výrazně převažuje spřežka <tz> (např. <nitz> C2r, <znagijtz a widautz> C2r, <wuobetz> C2v). Poměr výskytů digrafu <tz> a grafu <c> v této pozicí činí přibližně 20 : 1. Výraz něco je v souladu s dobovým územ zaznamenán v podobě <nětco> C2r.

Dominantní variantou zápisu konsonantu /č/ je graf <č>, ojediněle se vyskytuje spřežka <> (<nětčemu> B1r). Majuskule jsou pravidelně zaznamenávány digrafem <> (např. <Koruny Cžeſké> A4v, <Měſýce Cžerwence> C3r).

Pro tisk hlásky /g/ je v textu použit grafém «g» (např. <Gerowa> A2r, <Sſwagru> B2r).

Pro označení souhlásky /j/ je též nejčastěji používán grafém «g», avšak v pozici před vokálem /a/ je v domácích slovech uplatňován výhradně grafém «y» (např. <Yakož> A2r, <přiyato> A2r, <něyakau> B2v). Majuskulní graf <J> je použit v souladu s dobovým územ u vlastních jmen cizího původu (<Joachýmowi> B2r, <Jakubu> C3v). Grafém «y» se dále používá při záznamu předpony naj- (např. <naywijtz> A3r, <naymiloſtiwěgſſým> B1v) a vybraných toponym německého původu (<Hartnſſtayna> A2r, <Haydberce> A3v). V pozici na konci slova je pravidelně tištěn graf <g> (např. <ſwuog> B4v, <pokog> C1v). Rozličné tvary slovesa být jsou v textu zpravidla zaznamenávány s náslovným /j/ zachyceným grafémem «g», odchylky od tohoto postupu nepřesahují 5 % z celkového počtu výskytů zmíněných sloves, přičemž obě varianty zápisu se používají bez ohledu na to, zda se jedná o plnovýznamové či pomocné sloveso (např. <wy gſte na ně wpád včinili> A3v, <w pſanij ſwém/ které ſte nám z Praunſſweyku včinili> B3r).

Hláska /ň/ je vždy označována grafem «ñ» s výjimkou slova <Pánie> A1r tištěného frakturou.

Převažující podobou záznamu fonému /ř/ je graf <ř>, pro tisk velkých písmen se používá výhradně digraf <> (např. <Swaté Ržijmſké Ržijſſe> A2r). Kromě toho je spřežka <rz> uplatněna v jednom případě při tisku frakturou (<Przeloziená> A1r).

Konsonant /s/ je v souladu s dobovým územ zpravidla označován majuskulním grafem <S> a minuskulním grafem <ſ> v pozici na začátku a uprostřed slova, v pozici na konci slova je vždy tištěn grafem <s>. Jedinou výjimkou z tohoto postupu je uplatnění grafu <s> uprostřed slova v adjektivu odvozeném od osobního jména cizího původu <Mansfeldſký> A3v, ovšem vedle záznamu <Manſffeldſkým> B1r. Kromě toho se graf <s> používá pro záznam předložky s včetně případů psaní této předložky dohromady s následujícím slovem (např. <sſebau> A4r). Zdvojená hláska /s/ je označována kombinací grafů <sſ> (např. <Sasſký> C3r).

Hláska /š/ je v pozici na začátku a uprostřed slova označována spřežkou <Sſ> či <ſſ>, v pozici na konci slova je zaznamenávána digrafem <ſs> (např. <náſs> B1r, <naywýſs> C1v). Zdvojená hláska /š/ je označována kombinací grafů <s̈ſſ> (např. <wys̈ſſýho> B1v).

Konsonant /t/ je ojediněle zachycen spřežkou <th> (např. <Létha> A1r).

Hláska /ť/ se v textu objevuje pouze třikrát, pokaždé v pozici před vokálem, a je vždy zaznamenána spřežkou <ti> (např. <Měſſtiany> A4r, <Křeſtianſtwa> B1r).

Foném /ž/ je systematicky tištěn pomocí grafému «ž», pouze jednou se v pozici před vokálem při tisku frakturou objevuje spřežka <zi> (<Przeloziená> A1r).

V jednom případě se kombinace grafů <ie> vyskytuje při tisku hláskové skupiny (<hauffie> B1r).

Při záznamu hlásek /d/, /f/, /m/, /r/ a /s/ se vedle dominantních podob «d», «f», «m», «r» či «ſ» ojediněle vyskytují gemináty <dd>, <ff>, <mm>, <rr> i <ſſ> (např. <Raddy> A3v, <Sasſké> A4r, <Frañkffurtu> B1r, <hauffie> B1r, <Summu> B3v, <Tyrranſtwij> C2v).

Ve všech vyjmenovaných případech při transkripci konsonantů upravujeme Melantrichův úzus v souladu s dnešní pravopisnou normou.

Do určité míry následujeme úzus předlohového textu při transkripci domácích podob původních německých kompozit markrabě, purkrabě (např. <Margkrabě> A2r, <Margkhrabi> A2r, <Purgkhrabi> A2r, <Purkhrabě> C3r), jež transkribujeme v podobách margkrabě, purkhrabě s uvedením transliterace původního záznamu. Dále v původní podobě transkribujeme adjektivum říšský, u nějž je souhlásková skupina šs v předloze vždy zjednodušena pravděpodobně z typografických důvodů (např. <Ržijſkých> A2v, <Ržjſké> A4r).

Římské číslice transkribujeme pomocí arabských číslic. Přepisujeme tedy <Létha Pánie M.D.Liii.> jako Léta Páně 1553 A1r. Číslovky psané slovy ponecháváme v původní podobě.

V tisku se objevují české a latinské zkratky, pro jejichž označení je zpravidla použito diakritické znaménko, tečka či dvojtečka. Zkratky při transkripci rozepisujeme: <běhē> jako během B1r, <gṫ> jako jest C3r, <M:> jako Mouric C3r atd. Nerozepisujeme pouze zkratku <eč>, jíž transkribujeme v podobě etc.

Bezvýhradně podle dnešního úzu upravujeme i hranice slov, především u kompozit či výrazů vzniklých splynutím původně samostatných lexikálních jednotek. Transkribujeme tedy <Přiſſloliɓy> jako přišlo-li by A3r, <na hotowě> jako nahotově A3r, <a neɓ> jako aneb C2v atd.

Hláskosloví

V Přeložené vohradě se podobně jako v jiných raně novověkých pramenech vyskytují starší a nástupnické varianty jednotlivých hlásek či hláskových jevů, mladší podoby se však zpravidla objevují v omezenější míře vedle starších (Timofejev, 2018, s. 138–139).

Protetické /v/ je zaznamenáno pouze u jednoho výrazu s původním iniciálním /o/ (<Wohrada> A1r) (toto zjištění lze použit pro korekci tvrzení Encyklopedického slovníku češtiny, srov. Kosek – Šlosar, 2016, s. 651; viz též např. Vytlačilová, 2018a, Vytlačilová, 2018b, Nováková – Timofejev, 2018).

Původní iniciální /ú/ je v tisku zastoupeno vedle novějšího diftongu /au/, především u substantiva úmysl, přibližně ve stejné míře (např. <vmyſlu> B2r, <aumyſlu> B3r); kromě toho je diftongizace původního iniciálního /ú/ provedena i ve dvou dalších případech (<auſſtipná> B3v, <Audowé> C1r) (toto zjištění lze použit pro korekci tvrzení Encyklopedického slovníku češtiny, srov. Kosek – Šlosar, 2016, s. 651; viz též např. Böhmová, 2017, s. 61, Vytlačilová, 2018b, Nováková – Timofejev, 2018). Starší /ú/ se dále vyskytuje i v jiných pozicích vedle diftongu /au/ v poměru přibližně 1 : 10 (např. <gſau> A2v, <gſú> A4r, <sſebau> A4r, <pohnúti> B2r, <ſebú> B3r, <hnauti> B3r, <ɓudau> B3r, <ɓudú> C2v). Kromě toho je původní /ú/ důsledně uplatněno u výrazu všemohúcí (<wſſemohúcýho> C1v, <wſſemohúcý> C3r).

Diftong /aj/ (/ej/) < /ý/ je v tisku ojedinělý a objevuje se výhradně v základu slova ve výrazech či toponymech, u nichž byl podobný typ záznamu typický pro raně novověký tiskařský a písařský úzus (např. <ſmeyſſlelo> B1v, <domeyſſleti> B1v). Kombinace grafémů ay je důsledně uplatňována při záznamu předpony nay-, konkurence kombinací grafů ay a ey se v tisku projevuje především u toponym německého původu (např. <Hartnſſtayna> A2r, <Haydberce> A3v, <Sſweynfurt> A4r, <Meydburſké> B3v).

Případy úžení vokálu /í/ < /é/ jsou v tisku ojedinělé, dochází k ním především v koncovkách lokálu singuláru maskulina a neutra adjektiv (např. <při tom shromážděným Manſffeldſkým hauffie> B1r, <w tō pſanij o tō Paſowſkým gednánij> B2r).

Poměr výskytu diftongu /uo/ a monoftongizovaného vokálu /ů/ < /uo/ činí přibližně 9 : 1 (podobný poměr je zjištěn i v mladších Melantrichových tiscích, viz Böhmová, 2017, s. 63), přičemž starší a novější podoba hlásky jsou používány i ve stejných slovech (např. <muože> A3r, <důtkliwé°> B2r, <může> B2v, <duotkliwá> B3v).

Mezi další starší hláskoslovné varianty jednotlivých výrazů patří i záznamy depalatalizovaných podob vybraných lexémů (např. <Odpowědmi> A2r, <odpowěd> B1v), přičemž novější tvary se vedle nich nevyskytují.

Předpony s a z i předložky s a z jsou v textu použity v souladu s dobovým územ, případy jejich synonymního uplatnění nejsou v textu zaznamenány.

Propria cizího, především německého původu jsou v tisku zpravidla zaznamenána v české pravopisné a hláskové úpravě (např. <s těmi dwěma Biſkupy Pamberſkým a Wirtzpurſkȳ> A3r, <Biſkupſtwij Halberſſtotſké> B3v), někdy se v textu vyskytuje i několik variant zápisu téhož toponyma (např. <z Praunſſweyku> B3r, <z Braunſſweyku> B4r).

V případě jediného výskytu podoby výrazu <wyždwiženo> A2v vedle původních podob (<wyzdwiženy> B4r, <wyzdwižen> C1v) není zcela jasné, zda se jedná o hláskovou asimilaci či sazečskou chybu.

V předložené edici zachováváme hláskoslovná specifika originálu a transkribujeme výše zmíněné podoby jednotlivých výrazů v souladu s předlohou.

Morfologie

V Přeložené vohradě, stejně jako v řadě soudobých pramenů, se nejednou vyskytují vybrané synonymní koncovky či tvaroslovné podoby výrazů patřících k jednotlivým slovním druhům (Timofejev, 2018, s. 152–155).

V nominativu plurálu všech vzorů životných a neživotných maskulin se vedle koncovek -y, -i, -é přibližně ve 40 % případů vyskytuje mladší koncovka -ové (např. <Práwa a Saudowé> A2v, <nepokogowé> B4r, <ſwědkowé> B4r).

V genitivu plurálu maskulin dominuje starší koncovka -uov (např. <Stawuow> A2r, <Erbanuñkuow> C1v), novější koncovka -ů se v textu objevuje pouze jednou (<ſtawů> B1v) kromě toho se v této pozici dvakrát vyskytuje alomorf -uo (<zpuoſobuo> B2r, <Stawuo> B4r).

V lokálu plurálu maskulin a neuter, která se skloňují podle tvrdého vzoru, jsou v souladu s dobovým územ uplatněny koncovky -ích a -ech (např. <Letech> A4r, <Vhřijch> B1v, <punktijch> B2r).

Kromě toho jsou v textu náležitě uplatněny koncovky dativu a lokálu duálu (např. <s těmi dwěma Biſkupy> A3r, <Dwěma Měſtuom> B4r) (toto zjištění lze použit pro korekci tvrzení Encyklopedického slovníku češtiny, srov. Kosek – Šlosar, 2016, s. 651; srov. též např. Vykypělová, 2013, s. 61).

U infinitivních tvarů je použita výhradně přípona -ti.

V první osobě plurálu přítomného času sloves 1., 2., a 3. prézentní třídy se přibližně ve stejné míře vyskytují starší koncovka -eme a mladší alomorf -em (např. <nenaydeme> B4v, <muožeme> B4v, <ſe ohražugem> C2v, <nepochybugem> C3r).

V první osobě plurálu prézenta slovesa chtíti je ojediněle použita náležitá starší podoba <chcme> C2v. Ve druhé osobě plurálu prézenta slovesa moci je použit starší tvar <muožte> B1r.

Préteritum 3. osoby je přibližně v 50 % případů tvořeno pomocí l-ového příčestí s auxiliárem (např. <nikdá přjčiny geſt dáti neráčil> A4v, <yakož geſt pak potom y ſkutek to vkázal> B2r).

Tvary antepréterita jsou v textu uplatněny náležitě (např. <A pro tu ſamu toliko přijčinu gſte Lid Wálečný/ kterémuž gſte před Měſtem Mecem ɓyli odpuſſtěnj dali/ o Welikonocy zaſe k ſobě obeſlali a w ſlužbu přiyali> A3v).

V jednom případě se v textu uplatňuje podoba příčestí trpného s příponou -ín- (<připowědijno> A2r) rozšířenou v dobovém úzu (srov. Kosek – Šlosar, 2016, s. 651).

Přechodníkové konstrukce nejsou vždy použity v gramatické shodě (např. <A ač gſau ſe dotčenij dwa Biſkupi/ gſautz Stawowe Ržijſſe> A3v, <Wſſak pamatowati muožte co gſte před ſebe wzali [...] odmlauwagijtz a odwodijtz od nás Lid náſs Wálečný.> B1r) (toto zjištění lze použit pro korekci tvrzení Encyklopedického slovníku češtiny, srov. Kosek – Šlosar, 2016, s. 652; srov. též např. Nováková – Timofejev, 2018).

Neshoda se vyskytuje i v podobách sloves v případech užívání pluralis majestatis (např. <k čemuž geho miloſt Králowſká wā nikdá přjčiny geſt dáti neráčil. Nebrž wždycky gſau wás we wſſech waſſych wěcech rádi miloſtiwě fedrowali> A4v).

Ve všech zmíněných případech text neupravujeme, v edici ponecháváme všechny použité morfologické tvary v souladu s předlohou.

Lexikum

Všechny lexémy vyskytující se v Přeložené vohradě jsou zachyceny v lexikografických příručkách vzniklých do 1. poloviny 16. století a dalších pramenech ze stejného období. Mezi slova přejatá z němčiny a latiny pravděpodobně během 15. století či v první polovině 16. století patří především právní a vojenské termíny (např. <ArcyMarſſalek> A2r, <Landffryd> A2r, <Manſtwijm a Erbánuñkem> A4r). Kromě toho jsou slova cizího původu, která se nejpozději v 15. století stala pevnými součástmi českého lexikálního systému, použita pro označení reálií spojených s náboženským životem (např. <dwa Biſkupi> A3v).

Syntax

V syntaktické rovině vykazuje Melantrichův tisk dobové známky vlivu latiny (Havránek, 1979, s. 58–60; Vykypělová, 2013, s. 36–37).

Sloveso je v Přeložené vohradě zpravidla kladeno na konec věty hlavní (např. <Przeloziená Wohrada z Němčiny na Cžeſko/ Margkrabi Albrechtowi z Brandenburku odeſlaná/ pro které přijčiny Král geho miloſt a Kurfirſſt Sasſky/ proti témuž Margkrabowi taženij Wogenſké před ſe wzyti ſau ráčili.> A1r, <A pro tu přjčinu geho miloſt Králowſka/ když teď předeſſle w Německých Zemijch opět Wálka powſtala/ s pomocý Kurfirſſtuow a některých znamenitých Knijžat Ržijſkých/ o to ſe s pilnoſtij ſtarati a k tomu přiwéſti ráčil/ že geſt ta Wálka přetržena a zaſe k pokogi a ſwornoſti pro dobré obecnij té Wlaſti přiwedeno.> A2v) (srov. Kosek – Šlosar, 2016, s. 652).

V opisném pasivu se v textu objevuje převážně příčestí trpné (např. <připowědijno geſt> A2r, <žiw ɓyl> A2v, <zřijzeni gſau> A2v) (srov. Havránek, 1979, s. 59–60). Adjektivum je v opisném pasivu použito pouze jednou (<yak Lid wáſs toho čaſu vſtalý ɓyl> B2v).

Pokud jde o postavení přívlastku shodného vůči rozvíjenému jménu, v Melantrichově tisku převažuje postpozice (např. <ſkrze Welebnoſt Cýſařſkau Pána naſſeho naymiloſtiwěgſſýho> A2r, <Národu Německému> A3r, <Zemi Frañkſké> B3v). Nejsou ovšem ojedinělé ani případy antepozice přívlastku (např. <Německého Národu> A3r, <Frañkſké Zemi> A4r) či postavení rozvíjeného jména mezi částmi postupně rozvíjejícího přívlastku, zejména u panovnických titulů (např. <geho miloſti Cýſařſké> С2r) (srov. Kosek – Šlosar, 2016, s. 652).

Kromě toho jsou v Přeložené vohradě zastoupeny případy výskytu akuzativu s infinitivem (např. <ale tijm y powinni ſe ɓýti známe> C1v) (srov. Kosek – Šlosar, 2016, s. 652).

Příklonka se bývá v přibližně stejném počtu případů kladena před sloveso (např. <že každý Ržádem a Práwem ſe zprawowati/ a na něm přeſtati chce> A2r, <před ginými w tom zřetedlně ſe wygewiti ráčil> C2r) i za první přízvučné slovo ve větě (např. <aby ſe každý wedlé téhož Landffrýdu chowal> A2v, <widauce že ſe wám po waſſj wuoli w Frañkſké Zemi neděge> A3r).

Dále se v textu objevují nepravé vztažné věty typické pro raně novověkou produkci (např. <Nad čijmž mnohý dobrý ctný muž/ které gſte wy k ſobě w ſlužbu za přijčinami a naděgij giných potáhli/ čaſem ſwým ſám lijtoſt néſti muſý> C1r) (srov. Kosek – Šlosar, 2016, s. 652).

Ve spojeních obsahujících negaci se zpravidla používá genitiv záporový (např. <geho miloſt Cýſařſká žádného zalijbenij mijti neráčij> C2r, <naſſý milé Otcowſké wlaſti/ tak žaloſtiwě nehubiti/ nekazyti/ a neplundrowati/ a potom takowých a k těm podobných wěcý před ſebe nebrati> C2v–C3r), akuzativ se vyskytuje pouze v negativních konstrukcích se zájmeny co, což, nic (např. <nitz nezuoſtalo> C1r, <což w Německých Zemijch dokaženo nenj> C1r).

Ve větách vztažných se používá převážně relativum kterýž či kterýžto (např. <Z kteréhožto tak důtkliwé° pſanj> B2r, <proti giným newinným/ kteřjž s tau wěcý nic činiti nemagj> C1r), relativum jenž je v textu uplatněno pouze jednou v nepravé vztažné větě, ovšem se zachováním původní distribuce (<Tomu na ſwědomij My Purgkhrabě Hendrych/ a My Kurfirſſt Sasſký Sekréty náſſe přitiſknauti gſme dali. Genž gṫ dáno w naſſem Kurfirſſta Sasſke° polnjm leženij> C3r) (srov. Kosek – Šlosar, 2016, s. 652).

Ve vedlejších větách časových jsou použity výhradně spojky vytvořené ze základu j- (např. <Ač gſme my wám tolikež yak gſme žiwi žádné hodné přijčiny k Nepřátelſtwij nedali> B1r).

V obsahových větách oznamovacích se objevují spojky jakž a jakož (např. <Yakož pak to ſſýřegij dotčených mijſto držijcýho a Rad waſſych pſanij w ſobě vkazugij> A3v, <yakž gſme wám o tō ſkrze pſanij naſſe oznámili> B4r).

Stylistické prostředky

Stylistické prostředky v dobových rétorických příručkách označované jako tropy jsou v Melantrichově tisku vzácné. Patří mezi ně především metafora (např. <Ohněm y Mečem hubiti začali> B4r, <yakž wy tomu ɓarwu dáwáte> C1r), synekdocha (např. <proti nepřijteli wſſeho Křeſtianſtwa Turku> B1r) a metonymie (např. <Dwěma Měſtuom Northauſen a Milhauſen/ kteréž tolikéž w ochraně naſſý gſau/ gſte nayprwé odpowěděli.> B4r), dále též hyperbola (např. <Tyranſkȳ a prwé neſlýchaným zpuoſobem> A4r, <Cžehož před mnoha Lethy od žádného Německého Knijžete ſe neſtalo/ a ſlýcháno nebylo> A4r).

Často používanou figurou v Přeložené vohradě je amplifikační synonymie, tj. postavení dvou domácích výrazů s podobným významem vedle sebe (např. <ſneſſenij neɓ Smlauwa> A3r, <ruoznice a nepokogowé> B4r). Hojně se vyskytuje i figura distributio, tj. rozšíření či upřesnění údajů o jednotlivých jevech, často v kombinacích s figurami enumeratio či paralelismus, avšak vzhledem k právní povaze textu stylistická funkce těchto prostředků často hraje spíše sekundární roli (např. <a z dobrého pokoge/ takowý nepokog/ pozdwiženj/ žaloſt a ſtrach w Ržjſſy zpuoſobili> A4r, <ɓezpochyby že negináč než na wzdoru a na protimyſl na grunty geho miloſti a Koruně Cžeſké náležijcý ſgezdy činili/ některé Zámky/ Měſta/ a Měſtečka wlaſtně k Koruně Cžeſké naležitá/ dotčených Normberčanuow/ od též Koruny Léna/ gſte též ſſacowali/ popálili/ ſplundrowali/ a pokazyli. A při tom mnoho znamenitých poddaných tu wuokolij na dijle pomordowali/ a na dijle k dokonalé zkáze přiwedli.> A4rv).

Literatura

ABTRUCK DER ABKLAG (1553): ABtruck der abklag vñ verwarungſchrifft/ des DurchLeuͤchtigſten vnnd Hochgeɓornen Fuͤrſten vnnd Herrn Herrn Heinrichen des heyligen Roͤmiſchen Reychs Burggraffen zu Meichſen/ Graffe zum Hartenſtein/ Herr zu Plawen vnd Gera/ Roͤmiſcher Koͤ: May: Rath Camerer vñ der Cron Behaym oͤberſter Cantzlers an ſtadt jetz hochgebachter Koͤ: May: vnſers aller genedigſten Herrn/ vnd dann des Durchleuchtigſten Hochgebornen/ Fuͤrſten vnd Herrn Herrn Moritzen Hertzogen zu Sachſen/ des heyligen Roͤ: Reychs Erzmarſchalck/ vnd Churfuͤrſt/ Landgraffen inn Thuͤringen vnd Marggraffen zu Meiſſen ec. gegen auch dem Durchleuchtiſtigen Hochgeɓornen Fuͤrſten vñ Herrn Herrn Albrechten dem juͤngern Marggraffen zu Brandenɓurg. ec. zu Stetin vnd Pomern der Caſſuɓen vñ Wenden Hertzogen/ Burggraffen zu Nuͤremɓerg/ vnnd Fuͤrſten zu Ruͤgen. ec. Außgangen zu Oſterrode den erſten Julij Anno. 1553. Norimberk: Georg Merckel. (Dostupné <zde> [cit. 29. 10. 2018]).

ANDRLOVÁ FIDLEROVÁ, Alena; DITTMANN, Robert; STEFALL VLADIMÍROVÁ, Veronika (2010): Užívání velkých písmen v českých tištěných Biblích raného novověku. In ČORNEJOVÁ, Michaela; RYCHNOVSKÁ, Lucie; ZEMANOVÁ, Jana (eds.). Dějiny českého pravopisu (do r. 1902). Sborník příspěvků z mezinárodní konference Dějiny českého pravopisu (do r. 1902). Brno: Host; Masarykova univerzita, s. 285–308. (Dostupné <zde> [cit. 29. 10. 2018]).

BOHATCOVÁ, Mirjam (2005): Obecné dobré podle Melantricha a Veleslavínů. Studie k završení knižní tvorby Mistra Daniela Adama z Veleslavína † 18. 10. 1599. Praha: Karolinum.

BÖHMOVÁ, Veronika (2017): Vokalická kvantita v Kázaní o hrozné kométě (1578). Naše řeč, roč. 100, č. 2, s. 57–73. (Dostupné <zde> [cit. 29. 10. 2018]).

ČERNÁ, Alena M.; LEHEČKA, Boris (2015): Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů. Praha: oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. (Dostupné <zde> [cit. 29. 10. 2018]).

HAVRÁNEK, Bohuslav (1979): Vývoj českého spisovného jazyka. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

KOSEK, Pavel; ŠLOSAR, Dušan (2016): Humanistická čeština. In KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana (eds.). Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny; Brno: Masarykova univerzita, s. 651–654. (Dostupné <zde> [cit. 29. 10. 2018]).

MAŠEK, Petr (1987): Příspěvky ke knihopisu. Význam Bartoloměje Netolického pro český knihtisk 16. století. Praha: Státní knihovna Československé socialistické republiky.

NOVÁKOVÁ, Natálie; TIMOFEJEV, Dmitrij (2018): Tito artikulové na sněmu obecním, kterýž držán byl na Hradě pražském při přítomnosti Jeho Milosti královské léta Páně tisícého pětistého padesátého čtvrteho v pondělí po svatém Bartoloměji apoštolu Božím, od všech tří stavuov svoleni a zavříni jsou. Elektronická edice. Praha: oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. (Dostupné <zde> [cit. 29. 10. 2018]).

ŠKARKA, Antonín (ed.) (1966): Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě = Enchiridion renatae poesis Latinae in Bohemia et Moravia cultae. Založili Antonín Truhlář a Karel Hrdina, pokračovali Josef Hejnic a Jan Martínek. Díl II. Č–J. Praha: Academia. (Dostupné <zde> [cit. 29. 10. 2018]).

TIMOFEJEV, Dmitrij (2018): Jazyk českých knih historiografických zápisků „dlouhého“ 18. století. Nepublikovaná disertační práce. Praha: Univerzita Karlova. (Dostupné <zde> [cit. 29. 10. 2018]).

VOIT, Petr (2006): Encyklopedie knihy: Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Papír, písmo a písmolijectví, knihtisk a jiné grafické techniky, tiskaři, nakladatelé, knihkupci, ilustrátoři a kartografové, literární typologie, textové a výtvarné prvky knihy, knižní vazba, knižní obchod. Praha: Libri.

VOIT, Petr (2014): Neslavné začátky slavného tiskaře Jiřího Melantricha. In BAĎUROVÁ, Anežka; BOLDAN, Kamil; JELÍNKOVÁ, Andrea; VACULÍNOVÁ, Marta (eds.). Humanismus v rozmanitosti pohledů: farrago festiva Iosepho Hejnic nonagenario oblata. Praha: Knihovna Akademie věd České republiky, v. v. i., s. 285–296. (Dostupné <zde> [cit. 29. 10. 2018]).

VYKYPĚLOVÁ, Taťána (2013): Čeština „dlouhého 16. století“: zdroje spisovné normy. In DITTMANN, Robert; ULIČNÝ, Oldřich (eds.). Čeština a dějiny. Studie k moderní mluvnici češtiny 3. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. 41–63. (Dostupné <zde> [cit. 29. 10. 2018]).

VYTLAČILOVÁ, Veronika (2018a): Knížka svatého Metudia, pravého mučedlníka Božího, kterýž byl nejprvé v Olympiadě a potom v Týru, v těch dvou slavných městech, biskupem. Potom pak za času Diokleciana, císaře tyrana, v městě Calcidí, kteréž jinák Nigropont slove, jakž sv. Jeroným píše, mučedlnickou korunou korunován jest. Kterýžto jsa velmi učený muž, mnohá vydal vůbec naučení. A zvláště když byl v vězení pro víru křesťanskou, maje sobě od svatých anjelův zjeveno, sepsal tuto knížku o počátku i o skonání světa a které se věci zjeviti mají v posledních časích. Elektronická edice. Praha: oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. (Dostupné <zde> [cit. 29. 10. 2018]).

VYTLAČILOVÁ, Veronika (2018b): Kázaní v neděli devátou po sv. Trojici v kostele na Hradě pražském o vládaři nepravosti, přitom o přijimání velebné svátosti oltářní pod obojí spůsobou, tak jakž nyní vůbec žádajícím od concilium svatého tridentského a nejvyššího biskupa dovoleno jest, učiněné skrze kněze Petra Peristeria z Tejna Horšovského, školastika a kazatele téhož kostela pražského. Elektronická edice. Praha: oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. (Dostupné <zde> [cit. 29. 10. 2018]).

WIŽĎÁLKOVÁ, Bedřiška (ed.) (1996): Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Dodatky. Díl II. Tisky z let 1501–1800. Část III. Písmeno D–J. Čís. 1809–3641. Praha: Národní knihovna České republiky.

logo ÚJČCopyright © 2006–2020, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2020, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2020, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 13 lety, 3 měsíci a 14 dny; verze dat: 1.1.12
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web je podpořen projektem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. LM2015081
„Výzkumná infrastruktura pro diachronní bohemistiku“ (akronym RIDICS) v rámci Projektu velkých infrastruktur pro VaVaI.