Zásady transkripce
Při transkripci vycházíme z Metodiky přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů Aleny M. Černé a Borise Lehečky (Černá – Lehečka, 2015). Předložená edice je vhodná především pro výzkum hláskoslovných, tvaroslovných, lexikálních a syntaktických charakteristik památky.
Popis pramene a představení památky
Elektronická edice je pořízena na základě tisku Studnice života, jenž je uložen v Knihovně Akademie věd České republiky pod signaturou TH 1305. Jedná se o nejúplnější exemplář ze tří dochovaných výtisků tohoto díla, v němž chybí pouze titulní list. Další známá vydání jsou uložena v Strahovské knihovně pod signaturou FP VI 19 a v Slovenské národné knižnici pod signaturou IE 28. Edice zpřístupňuje čtenáři nejstarší datovanou (a pravděpodobně vůbec první) knihu s náboženským obsahem, jež spatřila světlo světa v tiskárně Jiřího Melantricha z Aventina.
Studnice života vydaná v roce 1554 představuje kompilaci biblických citátů a krátkých textů kazatelské povahy tříděných do široce pojatých tematických celků (např. O přílišné a nestihlé lásce Boží ke všemu lidskému pokolení, Teď již předlož nemocnému slovo Boží o odpuštění hříchuov skrze Krista, Když peklo a věčné zatracení příjda na mysl člověka straší).
Podle tvrzení samotného Jiřího Melantricha v předmluvě k Studnici života se jedná o překlad blíže nespecifikované „knížky v latinském jazyku sepsané“ (Melantrich z Aventinu, 1554, f. A2r). Zmíněná latinská předloha díla nebyla dosud identifikována, rovněž není jasné, zda se překladatelské úlohy ujal sám Melantrich nebo některý ze vzdělanců, již těsně spolupracovali s jeho tiskárnou. Ve starších pramenech se objevuje hypotéza, že autorem knihy byl zástupce augsburského vyznání, německý kněz a vlivný nekatolický autor Urban Regius (svědčí o tom mimo jiné přípisek tužkou na f. A1r námi editovaného tisku, pocházející z 20. století), ovšem žádné Regiovo dílo odpovídající obsahu Studnice zatím není známo.
Sborník je věnován Zikmundu Heltovi z Kementu a na Meziříčí, českému šlechtici uherského původu, exponentu císaře Ferdinanda a od roku 1552 místokancléři Království českého (Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle, 1593, s. 159; Starý, 2005, s. 70). Helt se vyznačoval svými mecenášskými aktivitami a sponzoroval vydání řady intelektuálních tisků, mj. právě u Melantricha (viz např. Vypsaní s vyznamenáním jedné i druhé komety Tadeáše Hájka z Hájku z roku 1556); nelze proto vyloučit jeho finanční podíl na vzniku Studnice života (Prudková, 1999, s. 43; Štindl, 2004, s. 43, 84). Ovšem přímé doklady, jež by nám umožnily potvrdit tuto domněnku, v současné době chybějí (Smolka, 2013, s. 90).
Tisk se skládá ze tří objemných kapitol, které Melantrich označuje za samostatné knihy: Studnice života (f. A2r–P4r), Lékařství duše (f. P5r-W4r) a O pravé a živé víře (f. W4v–Aa8r). První a třetí části obsahují krátké fragmenty Starého a Nového zákona, jež pravděpodobně měly nejen apologetickou, ale též polemickou funkci a obhajovaly kališnické postoje v dobových konfesních diskuzích (např. <Tělo mé práwě geſt Pokrm/ a Krew má práwě geſt Nápog: Kdož gij mé Tělo/ a pige mau Krew/ we mně přebýwá/ a yá w něm.> C8r, <w němžto my máme/ ſkrze Krew geho wykaupenij a odpuſſtěnij hřijchů> M6r). Druhý oddíl představuje svého druhu návod, jak by se mělo mluvit s těžce nemocným člověkem a které biblické pasáže by mu bylo vhodné předčítat. Můžeme tedy předpokládat, že hlavní cílovou skupinou, na niž mířil Melantrich, byli nekatoličtí duchovní, kteří mohli používat Studnici v náboženských sporech a při besedách s umírajícími křesťany. Praktickému účelu knížky napovídá i její „kapesní“ osmerkový formát (přibližně 9 × 14 cm).
Výzdoba tisku je poměrně skromná. Na f. A8v je umístěn celostránkový dřevořez s motivem Ježíše Krista sedícího v nebi a obklopeného symboly evangelistů i anděly, ve spodní části jsou zobrazeny panující osoby, umělci a další věřící, přičemž většina z nich drží v rukou kalich. Na f. P5r se nachází polostránkový dřevořez s motivem Nejsvětější Trojice na nebesích. Na f. P5v je otištěn polostránkový dřevořez s motivem ukřižovaného Krista, po jehož stranách stojí Panna Marie a svatý Jan. Na f. A2r, A4r, B1r, E5r, O1v, O4r, P6r, P8r a W5r jsou použity ozdobné iniciály, na f. A2r, A8r, E4v, N5v, O3v, O4r, P3v, P4r, P7v, T8r, W4rv a Aa8r najdeme typografickou značku fleuronu či viněty.
Výtisk je vázán do dobové prkénkové vazby potažené hnědou kůží, na přední a zadní desce bohatě zdobené vytlačovanými motivy Panny Marie s Ježíškem i světců a latinskými zkratky <CHARIT:>, <IVSTIC>, <SPES:> aj., dále též florálními a geometrickými motivy; dochovány jsou dvě kovové spony a zbytky dvou kožených tkaniček. Hřbet má tři vazy zvýrazněných vytlačovanými jednoduchými linkami. Na přední předsádce tužkou přípisek z 20. století <Jungmann: IV. 1806 Knihopis č. 14.829>, dále jinou rukou tužkou přípisek <JA3883/300> a knihovnické razítko se signaturou <TH 1305>. Původní titulní list v exempláři uloženém v Knihovně Akademie věd chybí. Folium s ručně psaným titulem a impresem je vevázáno do knihy pravděpodobně v polovině 19. století.
Předložený text je připraven v souladu s novějšími edičními zásadami a představuje první novodobou publikaci Melantrichova tisku Studnice života.
Grafika a pravopis
Základní text je tištěn švabachem, v nadpisech, incipitech, explicitech a impresech je uplatněna fraktura různé velikosti. Grafické prostředky zvýraznění jednotlivých částí textu nejsou v elektronické edici reflektovány.
Předlohový text se skládá z jednotlivých oddílů, některé jeho části jsou od sebe odděleny volnými řádky, jež jsou v transkripci zachyceny. Nereflektujeme však značku odstavce, která se používá na začátku téměř každého odstavce v tisku. Původní dělení textu nahrazujeme členěním na odstavce v souladu se současným územ.
Základním interpunkčním znaménkem v tisku je virgule, při jejímž používání se tiskař řídí především syntaktickými principy (např. <Vrozenému a Statečnému Rytijři/ Panu Zygmundowi Heldtowi z Kementhu a na Mezeřijčij/ geho Králowſké miloſti Raddě/ a Mijſto Kancléři w Králowſtwij Cžeſkém eč/ Pánu mně laſkawě přijzniwému geho miloſti/ Služby ſwé powolné/ vpřijmé a we wſſem ɦotowé wzkazuge> A2r). Dvojtečka se v textu vyskytuje jako rozdělovací znaménko synonymní s virgulí nebo významově odpovídající novodobému středníku (<Ta hned tuto před rukama ſnadně naydeſs: Gimiž netoliko twé wlaſtnij zraněné Swědomij/ ale také y Bližnjho twého/ w každém pokuſſenij poſtaweného/ pozdwihneſs> A4v, <Nenj ktoby ſe na Boha wyptáwal: Wſſyckni ſe uchýlili > B3v), někdy také pro uvedení přímé řeči (<ſe wyſtřijcy a vgijti mohl: Dwé zlé (prawij Pán Buoh) včinil Lid muog> A7v). V jednom případě přímou řeč uvádí čárka, jež se jinde v textu neobjevuje (<Já ſám páſti budu Owce mé a yá gim odpočjwati káži, dij Pán Buoh> B4r).
Pro označení konce věty oznamovací je používaná převážně tečka (např. <A co tučného a ſylného/ oſtřjhati budu: A páſti ge budu w Saudu a Sprawedlnoſti.> B4v), v ojedinělých případech též dvojtečka (např. <Jȧ gſem/ yá gſem Pán/ a kromě mne nenj žádný Spaſytel:> B5r).
Pro označení konce věty tázací je zpravidla použit otazník (např. <Ale k komu wzezřijm?> B6r), příležitostně též tečka (např. <Zdali Buoh který Sprawedliwé činij.> K5r).
V edici veškerou interpunkci upravujeme v souladu se současným územ.
Pro text Studnice života je příznačný vyšší výskyt velkých písmen typický pro český raně novověký úzus. S majuskulí jsou zaznamenána především substantiva, přičemž počet konkrét a abstrakt tištěných s velkým písmenem je přibližně stejný (např. <A protož/ kdo nás odlaučij od Láſky Božij? Zdali Zámutek? nebo Auzkoſt? nebo Nebezpečenſtwij?> K6r, <Lékař zagiſté/ Rodičowé/ Manželka/ Přátelé/ zdrawij Těla toliko ſlibugij > A5r). S velkým písmenem jsou tištěna i některá další plnovýznamová slova, mj. adjektiva či číslovky (např. <Datum w Starém Měſtě Pražſkém w Pondělij po Swatém Wijtu. Létha po Narozenij Pána naſſeho Gezu Kryſta/ Tiſýcýho/ Pětiſtého/ Padeſátého/ Cžtwrtého > A3v). V předložené edici je psaní velkých písmen upraveno v souladu se současnou pravopisnou normou; majuskule jsou důsledně uplatněny u označování panovnických i šlechtických titulů a náboženských výrazů (podle příručky Šimandl – Mádr – Bartoň – Hlavsová, 2004): Vaši Milosti A3v, Pánu Bohu A7v aj.
Vokalická kvantita je v předloze mírně rozkolísaná. U stejných výrazů či ve stejných pozicích se vyskytují jak dlouhé, tak krátké vokály (např. <wěčneho> U3r, <wěčného> W2r). V edici ponecháváme původní značení kvantity.
Délka fonémů /á/ a /é/ je v tisku signalizována čárkou či tečkou (např. <máme> Aa5v, <mȧme> Aa5r, <ſamého> B1v, <ſamėho> Aa7r). V edici při značení kvantity uplatňujeme výhradně čárku.
Graf <v> používaný v tisku pro záznam předložky u i kmenů s počátečním /ú/ či /u/ transkribujeme grafem <u>.
Při záznamu fonémů /i/ a /í/ po grafémech «d», «n», «t», «b», «l», «m», «f», «p», «w» je v tisku v souladu s dobovým územ uplatněno etymologické či fonetické psaní. Po grafémech «č», «ž» a «ř» jsou výhradně zaznamenávány grafy <i>, <j> či <ij>. Po grafému «š» jsou grafy <y> a <i> označující foném /i/ uplatněny v poměru přibližně 3 : 1; grafy <ý> a <j>/<ij> označující foném /í/ jsou po grafému «š» uplatněny v poměru přibližně 1 : 2. Po grafémech «h», «ch», «k», «r», «c», «s», «z» je ve většině případů použit graf <y>. Lexémy obsahující fonémy /i/ a /í/ vždy transkribujeme v souladu se současnými pravidly.
Diftong /ou/ v tisku zaznamenaný digrafem <au> je v edici transkribován digrafem <ou>.
Psaní konsonantů ve Studnici života odpovídá raně novověkému úzu, pro nějž byl vedle základní varianty označování vybraných hlásek příznačný omezený výskyt dalších možností jejich záznamu.
Základní variantou záznamu souhlásky /c/ je grafém «c», vedle něhož se v řadě případů na konci slova objevuje digraf <tz> (<Otetz> E1r, <wětz> E3r aj.); v kmeni zájmena něco i substantiva ovoce je tištěn digraf <tc> (<nětco> Z7r, <Owotce> D1r aj.).
Dominantní variantou zápisu konsonantu /č/ je grafém «č», majuskule jsou pravidelně tištěny digrafem <Cž> (např. <Cžeſkém> A2r, <Cžlowěka> D3r).
Základní podobou záznamu fonému /ř/ je grafém «ř», pro tisk velkých písmen se používá výhradně digraf <Rž> (např. <Ržeky> B5r, <Ržekl> B8r).
Foném /ž/ je systematicky tištěn pomocí grafému «ž». V případě majuskulí při záznamu lexému že i v pozici před vokálem /i/ je použit graf <Z> (<Ziduom> H7r, <Zěně> N1r); před samohláskou /a/ se objevuje spřežkový záznam <Zi> (<Zialm> N3r).
Konsonant /ď/ je označován grafémem «ď»; jedinou výjimkou je majuskule v pozici před vokálem /a/, v níž se uplatňuje spřežka <Di> (<Diábla> U2r). Pro záznam hlásky /ť/ je použit graf <ť>, v pozici před vokálem /a/ se pravidelně uplatňuje spřežka <ti> (např. <Křeſtiane> U3v, <ſſtiaſtně> A3r). Konsonant /ň/ je povětšině tištěn pomocí grafu <ň>.
Konsonant /t/ je zachycen grafémem «t», v některých lexikalizovaných případech kombinací grafémů «th» (např. <Létha> A2r, <Korinthům> A6v aj.).
Pro označení souhlásky /j/ je nejčastěji používán grafém «g». V pozici před vokály /a/ či /á/ je uplatňován výhradně minuskulní graf <y> (např. <yako> K7v, <Jzayáſs> L2r) a výjimečně majuskulní graf <J> (<Jakož> O1v, <Jáť> O2r). Při záznamu předpony naj- je vždy uplatňován graf <y>.
Při záznamu hlásek /d/, /f/, /l/ se vedle dominantních podob «d», «f», «l» ojediněle vyskytují gemináty <dd>, <ff>, <ll> (např. <Raddě> A2r, <Officijně> A2v, <Gallatuom> K6v).
Konsonant /š/ je v souladu s dobovými doporučeními v pozici na začátku a uprostřed slova zachycen spřežkou <ſſ> a v pozici na konci slova spřežkou <ſs> (např. <ſſlechetně> L7r, <waſſe> K7r, <budeſs> M7r). Hlásková skupina šš je zachycena kombinací grafů s̈ſſ (např. <Naywys̈ſſijmu> Aa7r).
Ve všech vyjmenovaných případech při transkripci konsonantů upravujeme Melantrichův úzus v souladu s dnešní pravopisnou normou.
V tisku se objevují české a latinské zkratky, pro jejichž označení je zpravidla použito diakritické znaménko. Zkratky jsou při transkripci rozepisovány, nerozepisujeme pouze zkratku <eč>, kterou transkribujeme v podobě etc. (A1r, A2r aj.).
Bezvýhradně podle dnešního úzu upravujeme i hranice slov.
Hláskosloví
Ve Studnici života se podobně jako v jiných pramenech z druhé poloviny 16. století vyskytují starší a nástupnické varianty jednotlivých hlásek či hláskových jevů, mladší podoby se však zpravidla objevují v omezenější míře vedle starších.
Protetické /v/ je zaznamenáno u necelých 15 % lexémů s původním iniciálním /o/ (např. <woko> A6v, <wotewřel> C6v).
Diftongizace původního iniciálního /ú/ se v tisku vyskytuje převážně v lexikalizované podobě.
Diftong /ej/ < /aj/ < /ý/ je v tisku ojedinělý a objevuje se nejčastěji v pozici uprostřed slova ve výrazech, u nichž byl podobný typ záznamu typický pro raně novověký tiskařský a písařský úzus.
Poměr výskytů diftongu /uo/ a monoftongizovaného vokálu /ů/ < /uo/ činí přibližně 3 : 1.
Náslovné /j/ ve formách slovesa býti použitých v rámci préterita je povětšině zachycováno. Podoby bez náslovného /j/ se vyskytují pouze v první osobě jednotného čísla vedle podob s náslovným /j/ v poměru přibližně 1 : 14.
Spojka ježto je zaznamenána výhradně v podobě <geſſto> (B3r aj.).
V předložené edici zachováváme hláskoslovná specifika originálu a transkribujeme výše zmíněné podoby jednotlivých výrazů v souladu s předlohou.