editor: Černá, Alena M. (Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.)
Yaleova univerzita (Cunnecticut, Spojené státy americké), sign. Mellon MS 9, okolo roku 1440
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
V rukopise české provenience, který je uložen v knihovně univerzity v Yale v americkém Connecticutu pod signaturou Mellon MS 9, jsou zachovány latinsky, německy a česky psané texty s alchymickou, lékařskou a botanickou tematikou. Ačkoliv převažují ty latinské, je sborník důležitý i pro bádání paleobohemistická, neboť nebyl dosud znám, a tedy prozkoumán. Dalšímu výzkumu napomůže fakt, že sborník je digitalizován a jeho kopie jsou volně přístupné na internetu (https://collections.library.yale.edu/catalog/11870152), včetně katalogového zápisu a popisu, který však není příliš spolehlivý (https://pre1600ms.beinecke.library.yale.edu/docs/pre1600.mell009.htm). Nejstarší sborníkové zápisy pochází z 1. poloviny 15. století (katalog sborník datuje „okolo 1440“) a sborník obsahuje 324 folií.
Čeština se ve sborníku objevuje zejména jako součást (abecedních) latinsko-českých slovníčků, např. na f. 14r–20v (adrasta kýchavka – urosos dětel), 41v–42r (acorus kosatec – olibamum bielé kadidlo), 43r–61r (české názvy rostlin na okrajích stran), 86v–87r (percedanum hersvorcí – iunipium jalovec), 142r–147v (zinzibus zázvor – agrimoma straček), 148r–150r (februario únor – december prosinec). Souvislý text v češtině – návod na vaření piva – nacházíme na f. 82r: Ať pivo nezkyše, vlož v ně vratiči snopek aneb omanu s jalovcem aneb vajce nové přěpeka, dobřě vložiž v sud. Ať sě pivo nepřěvrže, vlož v ně lipový list alias kór. Kdyby sě pivo přěvrhlo, vezma vápna nehašeného s hrst, vespiž v sud a učistíť sě. Opět jinak: Vezma lipový popel, vespiž v každý sud s přěhršle, změsiž dobřě s tiem popelem, a budeť čisto. Črnobýl črvený jmá tuto moc, kto chce nejmieti piva kyselého, vezma črnobýl, když pivo vaříš, zvař dobřě u břěčce, smiesejž s jinú břěčkú dřiev, než ochmelíš, a nikdyť nezkyše. Nejdelší česky psaný text je zapsán na f. 69v–76v a je nadepsán Tato jsú lékarstvie mistra Křišťanova.
Tento text, v názvu neprávem, ale uzuálně připisovaný mistru Křišťanovi z Prachatic, není obsahem neznámý. Jeho začátek (o mastech) můžeme najít v tzv. lékařství neznámého františkána (Národní knihovna, sign. XI C 2; tamtéž XVII B 18) nebo v svatovítském rukopise (Kapitula pražská, sign. D 84). Některé další pasáže jsou zapsány v dalších rukopisech, např. v rukopise zvaném jádro lékařské ze sborníku Knihovny Národního muzea, sign. I F 11 či sign. Rkp 156 z brněnské Moravské zemské knihovny. Text v rukopise z Yale patří k těm starším dochovaným, neboť většinu lékařských sborníků vycházejících z tzv. františkánského lékařství či tzv. lékařského jádra, resp. obsahující texty obou těchto skupin textů, datujeme až do 2. poloviny 15. století nebo do 1. poloviny 16. století.
Jazyk editovaného textu odpovídá stavu češtiny v první polovině 15. století. Z pravopisných a hláskoslovných jevů uvedeme zvláště tyto:
Hlásky s i š jsou zapsány jednoduchým i zdvojeným <ſ>, <ſſ> (<gſſu> jsú 69r; <huſſ> hus 70r; <nebudeſſ> nebudeš 70v; <puſky> pušky 69r; <geſtye> ještě 71r), rovněž tak <zz> i <z> znamená hlásku z i ž (<wlozze> vlože 69v; <zberzyz> zbeřiž 69v). Hláska š na konci slova je psána dvěma dlouhými <ſſ>, nikoliv dlouhým a kulatým <ſs>, jak to bývá obvyklé (<muozyeſſ> muožeš 70r; <chczeſſ> chceš 71v).
V textu se nevyskytuje jota pro hlásku i, í, ani jako součást spřežky <ie> pro diftong ie – všude je zapsáno ypsilon: <Wezmy rzyeczke ſyeno/ warzyz vwodye/ az trzytyna jeho uwrzye/ przyczynye ſtrdy pyz to rano aweczer> Vezmi řěcké sěno, vařiž u vodě, až třetiny jeho uvře, přičině strdí, píž to ráno a večer. 72r; takový zápis je veden snahou o usnadnění interpretace zápisu, v němž často splývaly „nožičky“ různých grafémů, např. <n>, <m>, <v>, <w> ap.
Slabikotvorné likvidy se často vyskytují ještě bez průvodního vokálu (črnobýl 70v; proti črvu 71v; proti črvenéj nemoci 74r; proti blchám 71v).
Vokalická délka není značena, až na výjimky: <ee> > é – <ſleez> sléz 69r.
Náslovná pobočná slabika ve výrazu jmieti je zachována (jmieti 70v; nejmáš 71v ap.).
Výjimečně je doloženo úžení é > í v zakončení adjektiva: v horký peci 70r.
Mezi pravopisné jevy řadíme i tzv. nadbytečnou jotaci v krátkých slabikách, která je v textu tak častá, že na ni v edici nijak zvláště neupozorňujeme. Svědčí o tom, že písař již jotaci v krátkých slabikách nedokázal sluchově identifikovat, neboť došlo k jejímu poklesu (<wſſyeczko> všecko 69r; <korzyenye> kořenie 69r; <warzyena> vařená 69v; <rzyedkew> ředkev 72v). O poklesu jotace v dlouhých slabikách svědčí hláska é na místě bývalého dlouhého jať (ie) – slepičé sádlo 69v; z vlčého hnátu 69v; nedvězého sádla 75v.
V tvarosloví je zachováno supinum (když chceš spat jíti 69v) a některé duálové tvary (za dvě neděli 74r; mezi dvěma manželoma 74v).
V textu nacházíme výrazy, které zatím máme doloženy jen ojediněle, nebo vůbec (ocěditi 72v; cělistan 69r; ščenice: Vezmi mladá ščeňátka, ješto ještě nic nejedla než od ščenice 74v).