Komentář editora k textu

Ediční poznámka

Edice byla pořízena na základě rukopisu uloženého pod sign. IV H 28 v Knihovně Národního muzea v Praze. Text je zapsán na fol. 27r–92v, přičemž jako list 80 byly v minulosti omylem označeny dva listy. Zápis je na fol. 92v datován rokem 1444.

Jedná se pojednání o léčení lidských neduhů, které je doplněno o návod k léčbě ran a také k přípravě některých léčivých mastí, jež bylo patrně přeloženo z německého textu vzdělaného lékaře (chirurga) Ortolfa z Bayerlandu († 1290). Ortolf je autorem kompilačních lékařských sborníků založených na pracích starověkých a středověkých lékařských autorit (Hippokrates, Petr Hispánský, Galén, Avicenna, Rhazes, Gilbert Anglický, Konstantin z Monte Cassina ad.). Překlad Ortolfovy práce se dochoval v českém středověkém a raněnovověkém písemnictví v desítkách opisů, zvláště v lékařských sbornících obsahujících většinou i další texty. Vztahy mezi jednotlivými sborníky a jejich částmi a určování jejich autorství představuje složitý úkol, na nějž poukazoval na počátku 20. století např. F. M. Bartoš (Bartoš 1917). Ten zdůvodnil fakt, že dvě velké skupiny českých lékařských textů, tzv. lékařství neznámého františkána a tzv. jádro lékařské, mají za základ právě různě doplňovaný a opravovaný Ortolfův text o léčení nemocí „od hlavy až do pat“.

Text zapsaný v muzejním rukopise se signaturou IV H 28 je dochován v několika dalších rukopisných sbornících, které jsou v české odborné literatuře a v katalozích nazývány např. jako tzv. lékařství neznámého františkána. V soupise zkratek pramenů pro Staročeský slovník jsou sborníky označeny jako LékFrantA (sign. XVII B 18 z Národní knihovny České republiky, edice je dostupná ze stránek Vokabuláře webového, http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicni/edice/{fa9ef614-5242-4c00-8916-f63d4cfb66ba}/), LékFrantB (sign. XI C 2 z téže knihovny, edice části o léčení koní je dostupná z Vokabuláře webového, http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicni/edice/{224147f1-f196-47e3-80bb-024121f165c9}/), LékFrantC (sign. XVII D 10 z téže knihovny, edice části o moči je dostupná z Vokabuláře webového, http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicni/edice/{257e662a-c8cb-458f-a910-7ce5d7b80fc5}/). Sborník z pražské kapitulní knihovny je ve Staročeském slovníku pod zkratkou LékKřišť připsaný (patrně nenáležitě, srov. Bartoš 1917, s. 325) mistru Křišťanovi z Prachatic (sign. L 19). Rukopis signatury IV H 28 nese podle Staročeského slovníku zkratku LékMuz, pro jeho část obsahující františkánovo lékařství volíme zkratku LékFrantMuz. Sborníky obsahují kromě františkánova lékařství např. spis o moči a pulsu (edice spisu z LékMuz je dostupný ze stránek Vokabuláře webového, http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicni/edice/{1a1ab6e8-afd0-492a-8c27-be3381588d61}/), zdravovědu nebo herbář a astrologické pojednání.

Stářím je textu LékFrantMuz nejblíže text LékFrantB (fol. 178v–207r), který byl zapsán okolo roku 1440 (srov. fol. 211v), avšak jeho čeština již vykazuje mladší jazykové rysy než zápis v LékFrantMuz; z charakteru výstavby textu a jiných údajů není LékFrantB přímým předlohovým textem k LékFrantMuz (a ani naopak). Obsahem se LékFrantMuz nejvíce blíží rukopis se signaturou II H 25 z Knihovny Národního muzea (fol. 30r–107r), který pochází z druhé poloviny 15. století a jehož jazyk zachycuje z těchto tří rukopisů nejmladší jazykový stav; ani v tomto případě nelze soudit, že předlohou pro tento mladší rukopis byl některý ze dvou starších rukopisů.

Text LékFrantMuz zapsal jeden písař. V českém textu se vyskytuje množství latinských (výjimečně německých) názvů nemocí, bylin a jiných prostředků užívaných k léčení. Přepis je dosti nedbalý a neúpravný, je v něm mnoho chyb z přepsání, a to jak v češtině, tak v cizojazyčném textu. Nepochybně vlivem chybné předlohy došlo k chybnému řazení některých částí textu, neboť na některých místech text logicky nenavazuje. Většina chyb „z přepsání“ vyskytujících se v českém textu byla samotným písařem opravena (např. chybně zapsané slovo bylo škrtnuto a nahrazeno slovem správným). Takové opravy do edice přebíráme automaticky a opravy nesignalizujeme. S naznačením emendace opravujeme jen ta místa, kde chyba zůstala písařem neopravena. Korekce provádíme na základě dvou výše zmíněných rukopisů, které jsou našemu textu stářím i obsahem blízké, tj. rukopisu LékFrantB a rukopisu z Národního muzea, sign. II H 25; oba tyto texty jsou zapsány úpravněji než LékFrantMuz, s minimem chyb a oprav. Na některých místech v naší edici uvádíme rovněž alternativní zápis, který se vyskytuje v těchto rukopisech a je patrně bližší původnímu znění. V latinských výrazech je chybovost zápisu výrazně vyšší a není jisté, jak by měla případná oprava vypadat; proto latinu ponecháváme v přepise v té podobě, v jaké je zachycena v rukopise, pouze s rozepsáním písařských zkratek. Rukopisu se nedostalo plánované výzdoby v podobě iniciál, místo nichž je uváděna pouze reprezentanta. Český text je transkribován podle obecně přijímaných pravidel transkripce staré češtiny. Text LékFrantMuz dosud nebyl edičně zpřístupněn.

Čeština LékFrantMuz vykazuje poměrně archaické jazykové jevy; zmíníme jen ty, které jsou zápis charakteristické. Jotace v krátkých slabikách se vesměs vyskytuje v náležitých tvarech, proto ji v edici zachováváme – vzhledem ke stáří rukopisu rušíme naznačenou jotaci po hlásce j, a to i v případech, kdy se jedná o jotaci historicky opodstatněnou (např. Gsg. olejě). Nenáležitá jotace v krátkých a dlouhých slabikách se až na výjimky nevyskytuje. – Původní skupina čr je zachována výhradně bez vkladného vokálu (mj. črv 45v, črvený 86v, črné 32v). Vkladný vokál se na rozdíl od stavu v současném jazyce vyskytuje u slabikotvorného l (spilzlo 27v, milčí 33v, pilsti, tj. plsti 47r, bavilny 47v). V textu se vyskytne i vkladný vokál před likvidou r (sirdci 77v), avšak mladší rukou je v rukopise přeškrtnut. V pobočné slabice na počátku slova je zachováváno náslovné j- (jsem 33v, jsú 38v, jměl 39v, ale i měl 40v). – Zejména ve tvarech imperativu s enklitickou částicí -ž, ale i jinde, je vynecháváno etymologické j; v těchto případech předpokládáme náhradní dloužení předchozího vokálu (srov. Gebauer 1958, s. 409): např. dáž, vondáž 29r, 35r, 43v (lexikální forma bez hlásky j se vyskytne v 63 případech, zatímco s touto hláskou jen třikrát); vymýváž, schováž 44v; rozkróž 63v; náprvé 35r, nálepšie 43r; žédlík 30v, 56r aj. – Až na výjimky, na něž v edici upozorňujeme, respektujeme projevy asimilace znělosti (např. přes hranici slova u předložky s: z bielkem 32v; z bobrovým strojem a z dobrým octem 37r aj). – Výrazným jazykovým rysem jsou jmenné tvary adjektiv v postavení jmenného přísudku se sponou (tvář mu bleda a puls mu mdel a pln 28v; tělo mu bude horko a hlava mu bude těžka 28v; voda nenie tak biela a tenka 31v; žíly budú studeny 37v; Jest li mu nos velik a črven 43v aj.). Text zachovává duálové tvary ve spojení s číslovkou dva (dvěma prstoma 47r; dvě libřě cukru 52v; ve dvú librú vody 70r; srkáž dvěma stébloma 72r; dvě vaječné škořěpině 83r aj., ale též dvě libry 27v aj.). – V textu se často vyskytuje adjektivum smrtdlný (55v, 70v, 91v), substantivum siropl (29v, 54v, 55r aj.) a spřežkový výraz přězden (43v, 49v, 56v aj.), které z jiných pramenů doloženy nemáme.

Literatura

Bartoš 1917: Bartoš, F. M.: Z rukopisů musejních. Z lékařského písemnictví XV. století. ČČM 91, s. 323–326.

Gebauer 1958: Gebauer, J.: Historická mluvnice jazyka českého. III. Tvarosloví. 2. Časování. Praha, ČSAV.

Staročeský slovník 1968: Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha, Academia.