Zásady transkripce

Při transkripci vycházíme z Metodiky přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů Aleny M. Černé a Borise Lehečky (Praha: oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2015). Předložená edice je vhodná především pro výzkum hláskoslovných, tvaroslovných, lexikálních a syntaktických charakteristik památky.

Popis pramene a představení památky

Elektronická edice je pořízena na základě tisku Kronika o Joviánovi císaři. A druhá o té stálé, poctivé a trpělivé paní Kryzeldě, kteráž jest za příklad všem dobrým a poctivým ženám, jenž je uložen v knihovně Cisterciáckého opatství Vyšší Brod pod signaturou 65 2/1 (fotokopie je dostupná v Národní knihovně České republiky pod signaturou 4459). Jedná se o unikátní výtisk dochovaný v rámci konvolutu humanistických titulů. Tisk je mírně porušený, v blíže neurčené době bylo ztraceno folium B1rv. Edice zpřístupňuje čtenáři nejstarší zjištěné verze dvou mravoučných příběhů populárních v českých zemích a vydávaných ještě na konci 18. století, viz např. knížku lidového čtení Dvě kroniky z roku 1785 uloženou v Regionálním muzeu v Litomyšli pod signaturou 1839 nebo Kratochvilnou kroniku o trpělivé Kryzeldě z roku 1797 uloženou v Etnografickém oddělení Národního muzea pod signaturou K 21 2333 či v Národní knihovně České republiky pod signaturou I 70494 (digitální kopie je dostupná <zde> [cit. 11. 5. 2019]).

Kronika o Joviánovi císaři není datována. Znění impresa <Wytiſſtěno w Starém Měſtě Pražſkém v Giřijho Melantrycha z Awentýnu.> umístěného na f. B7v vedlo Zdeňka Tobolku k předpokladu, že původcem tisku je Jiří Melantrich starší (Tobolka, 1948, s. 196). Tento předpoklad později zpochybnila Mirjam Bohatcová, ale zcela jej nevyvrátila (Bohatcová, 2005, s. 71). Nižší jazyková kvalita knížky lidového čtení by přitom mohla vzbudit domněnku, že Kronika o Joviánovi císaři byla vydána Jiříkem Melantrichem z Aventina mladším (srov. např. jeho tisky Nové léto z let 1581 či 1582 uložené v Národní knihovně České republiky pod signaturami 54 G 279 a 54 G 764). Ve prospěch této hypotézy svědčí i volba zábavných titulů, které se v rámci produkce Jiřího Melantricha z Aventina staršího téměř nevyskytují (Bohatcová, 2005, s. 33–71). Texty vycházející z dílny jeho syna přitom byly ve větší míře určeny širšímu publiku. Najdeme mezi nimi například Frantova práva či Kratochvilné rozmlouvání krále Šalomouna (Bohatcová, 2005, s. 72–74), jejichž výtisky bohužel v současné době nejsou k dispozici. Petr Voit však neuvádí znění impresa Kroniky o Joviánovi císaři ve výčtu impres Jiříka Melantricha z Aventina mladšího a samotný tisk zařazuje mezi edice Melantricha staršího (Voit, 2006, s. 580 a 583). Definitivní potvrzení předpokladu, že Kronika o Joviánovi císaři byla vydána Jiříkem Melantrichem z Aventina mladším, by ovšem vyžadovalo podrobnější analýzu tiskařského písma a dřevořezů, jež nebyla naším cílem při přípravě této elektronické edice.

Tisk obsahuje dvě pozdně středověká exempla inspirovaná latinskými předlohami a jeho edice může být přínosná mj. pro výzkum lingvistických změn prováděných humanistickými autory či tiskaři ve staročeských památkách.

Kronika o Joviánovi císaři je převzata ze sbírky Gesta Romanorum, jejíž nejstarší české překlady vznikly již okolo roku 1340 (Vidmanová, 1972, s. 91). Ačkoliv nemáme možnost přesně zjistit podklad Melantrichovy verze bájného příběhu o římském císaři Jovinianovi, řada obsahových a jazykových paralel naznačuje, že jde o úpravu staročeského textu, nikoliv o nový překlad z latiny (srov. např. Novák, 1895, s. 43–47 či Šimek, 1967, s. 72–77). Podobný názor na původ Kroniky o Joviánovi na základě práce s mladšími tisky již dříve vyjádřil Jaroslav Kolár (Kolár, 1960, s. 63–68). Zmíníme zde však i alternativní stanovisko Bedřicha Václavka, jenž pokládal text knížky lidového čtení za dílo vzniklé nezávisle na staročeských Příbězích římských (Václavek, 1950, s. 358).

Legenda o trpělivé paní Kryzeldě původně pocházející z Boccacciova Dekameronu se do evropského kulturního kontextu dostala díky latinskému přepracování pořízenému Francescem Petrarcou v roce 1373. České rukopisné překlady tohoto příběhu jsou datovány nejpozději rokem 1459, ovšem základem textu vydaného v Melantrichově tiskárně byla s největší pravděpodobností recenze z roku 1520 (Fiala – Sobotková – Špička, 2013).

Kronika o Joviánovi císaři je tištěna v osmerkové úpravě. Její grafická podoba je typická pro dobová vydání knížek lidového čtení. Na f. A1r je umístěn dřevořez s motivem císaře Joviána; stejný motiv byl použit v Kronice o založení země české Martina Kuthena ze Šprinsberku z roku 1539 pro zobrazení praotce Čecha (Wižďálková, 1998, s. 83). Na f. A6r se nachází dřevořez s motivem ženy symbolizující trpělivost. Na f. A1v, A6v a A7r jsou použity ozdobné iniciály, na f. A1r, A5v, A6r a B7v najdeme typografické značky ukazovacích ručiček či fleuronu.

Předložený text je připraven v souladu s novějšími edičními zásadami a představuje první vydání Melantrichova tisku Kronika o Joviánovi císaři. A druhá o té stálé, poctivé a trpělivé paní Kryzeldě, kteráž jest za příklad všem dobrým a poctivým ženám.

Grafika a pravopis

Text je tištěn švabachem. Na f. A1v je ozdobná iniciála „C“, na f. A6v ozdobná iniciála „B“, na f. A7r menší ozdobná iniciála „Y“. V titulu a incipitu na f. A1rv je uplatněna fraktura různé velikosti. Zmíněné prostředky zvýraznění jednotlivých částí textu předlohy nejsou v elektronické edici reflektovány.

Předloha se skládá ze dvou oddílů, některé části textu jsou odděleny od sebe volnými řádky, jež v transkripci nejsou zachyceny, stejně jako značka odstavce vyskytující se např. na f. A2r či B4r. Původní dělení textu nahrazujeme členěním na odstavce v souladu se současným územ.

Základním interpunkčním znaménkem v tisku je virgule, při jejímž používání se tiskař řídil pauzovými principy (např. <Ale Páni a Rytijřigeɦo/ čaſtokrát mezy ſebau rozmlauwali/ kterakby ſwému Pánu Knijžeti radili/ aby ſobě Ženu poyal/ a po ſobě Dědice pozuoſtawil> A6v, <A tak když wſſyckni ɦotowi ɓyli/ Markrabě Waltérus nabraw s ſebau Paſůw Zlatých Wěncůw Perlowých/ Suknij krumplowaných/ a Prſtenuow Zatých Kamenijm drahým ozdobených/ eč:> A8r). Druhým nejčastěji používaným členícím prostředkem je v textu dvojtečka (např. <má Dcera nenij wás hodna: Wſſak we wſſem ſtaň ſe tak kterak wy ráčijte: Gediné ɓudeli wuole Dcery mé k tomu> A8v, <Y řekl knij Markrabě: Kaž gemu ke mně> A8r). Poměr výskytů virgule a dvojtečky činí přibližně 9 : 1, avšak v pozici před uvedením přímé řeči dvojtečka výrazně převládá. Comma se vyskytuje pouze jednou, jmenovitě při uvedení přímé řeči (<Ržekl gemu Jowián, Pane/ yáť gſem Cýſařem toɦoto Cýſařſtwij> A4r).

Pro označení konce věty oznamovací je používána převážně tečka, v ojedinělých případech dvojtečka (např. <Potom Cýſař ſſel na Palác/ a wſſyckni hnedky powſtali proti němu:> A5r, <Y pohnulo to Knijžetcým Srdcem:> B2v). Při označení konce věty tázací je zpravidla použit otazník (např. <Geſtli yaký giný Buoh w ſwém ɓytu/ nežli yá?> A1v), přiležitostně též dvojtečka (např. <Jankolo/ wijſſli že gſem yá Pán twuog/ A ty mne máſs poſluſſen ɓýti/ a we wſſem mau wuoli naplniti:> A8r) či tečka (např. <Slibugeſſli mne we wſſem poſluſſná býti/ a mne w ničemž do mé Smrti nerozhněwáwati/ ani ſe mně w čem protiwiti.> A8v).

Častým interpunkčním znaménkem je též větší mezera, která je zpravidla použita pravděpodobně v souladu s pauzovými principy (např. <Odpowěděl gemu Wrátný: Lžeſs Chlape> A2r).

Dělení slova na konci řádku je označováno rovnítkem či není signalizováno vůbec.

V edici veškerou interpunkci upravujeme v souladu se současným územ.

Pro text Kroniky o Joviánovi císaři je příznačný vyšší výskyt velkých písmen typický pro český raně novověký tiskařský i písařský úzus. S majuskulí jsou zaznamenána především substantiva, zejména propria a konkréta, v menší míře též abstrakta (např. <Neb gſem y Kuoň y Raucho ſwé z přjhody ztratil> A2r, <A když wyſſel z Komňaty y s Cýſařowú: Vyaw toho Cýſaře/ genž na Palácy byl za Ruku/ a poſtawiw gey podlé Cýſařowé> A5rv, <nežli Wijru a chudoɓu> B5r, <za mé Panenſtwij> B5rv). S velkým písmenem jsou tištěna i některá další plnovýznamová slova, mj. adjektiva, slovesa či zájmena (např. <negſy ty Cžlowěk ale Diáɓel w způſobu Cžlowěčijm> A4v, <když ſe Zpowijdal ſwých wſſech Hřijchůw> A4v, <A aby mjſy a giné wěcy kuchařům potřebné/ wždy dokudžby Swatba trwala/ vmyté a pohotowě ɓyly/ Toběť to poraučijm> B6r). V předložené edici je psaní velkých písmen upraveno v souladu se současnou pravopisnou normou; majuskule jsou důsledně uplatněny u tzv. nomina sacra a označování panovnických i šlechtických titulů (např. Pánu Bohu A5v, Vaše Milost A8v).

Vokalická kvantita je v předloze značně rozkolísaná. U stejných výrazů či ve stejných pozicích se vyskytují jak dlouhé, tak krátké vokály (např. <přijwijtala> B6v, <přiwjtala> B6v, <ſwého> B2r, <ſweho> B2v). Délka fonémů /é/ a /á/ je signalizována čárkou či tečkou (např. <ſtálé> A1r, <poctiwė> A1r, <Palȧc> A3r). V edici ponecháváme původní značení kvantity. Transkribujeme tedy <ɓlaznijſs> jako Blazníš A3r, <žadneho> jako žadneho B2r atd.

Graf <v> vyskytující se na začátku slova transkribujeme grafem <u>. Přepisujeme tedy <vtécy> jako utéci A6v, <Nevffay> jako Neufaj A6v, <vmyſlu> jako umyslu B2v atd.

Při záznamu fonémů /i/ a /í/ po grafémech «d», «n», «t», «b», «l», «m», «p», «w» je v tisku v souladu s dobovým územ uplatněno etymologické či fonetické psaní. Po grafémech «č», «ž» a «ř» jsou téměř výhradně zaznamenávány grafy <i>, <j> či <ij>, jedinou výjimkou je koncovka lokálu neutra <na Ložy> A4v. Po grafému «š» jsou nejčastěji uplatněny grafy <y> či <ý>, např. <wſſyckni> B6v, <pěkněgſſý> B7r; grafy <i> a <j> jsou po grafému «š» uplatněny pouze třikrát, např. <wſſickni> A2r, <wſſj> B5v. Po grafémech «h», «ch», «k», «r», «c», «s», «z» je ve všech případech použit graf <y>. Foném /í/ je povětšině zaznamenáván ligaturou <ij>, někdy též grafem <j> v poměru přibližně 3 : 1. Fonémy /i/ a /í/ ve všech pozicích transkribujeme v souladu se současnými pravidly.

Diftong /ou/ je vždy zaznamenán digrafem <au> a transkribován digrafem <ou>.

Psaní konsonantů v Kronice o Joviánovi císaři odpovídá raně novověkému úzu, pro nějž byl vedle základní varianty označování vybraných hlásek příznačný omezený výskyt dalších možností jejich záznamu.

Základní variantou záznamu souhlásky /c/ je grafém «c». V řadě lexikalizovaných případů jsou použity spřežky <ct>, <tſ>, <tc>: <naywzáctněgſſý> A6v, <Knijžetſtwij> A3r, <Knijžetcým> B2v.

Dominantní variantou zápisu konsonantu /č/ je grafém «č», majuskule jsou pravidelně zaznamenávány digrafem <Cž> (např. <Cžlowěčijm> A4v, <Cžlowěk> A5r).

Základní podobou záznamu fonému /ř/ je grafém «ř», pro tisk velkých písmen se používá výhradně digraf <Rž> (např. <Ržeklo> A8v, <Ržekl> A8v).

Foném /ž/ je systematicky tištěn pomocí grafému «ž». V případě majuskulí se v pozici před vokálem vedle grafu <Ž> objevuje spřežkový záznam <Zi> v poměru příbližně 10 : 1, např. <Ženu> B4r, <Žeby> B4r, <Zienu> B4v, <Zialáře> A3r.

Konsonant /ď/ je označován minuskulním grafem <ď> a v jednom případě majuskulní spřežkou <Di>: <Diáɓel> A4v. Pro záznam hlásky /ť/ je zpravidla použit graf <ť> (např. <chťe> B3r, <Protožť> B3r), vedle něhož se v pozici před vokálem jednou vyskytuje spřežka <ti>: <ſſtiaſtně> B5r. Konsonant /ň/ je vždy tištěn pomocí grafu <ň>.

Konsonant /t/ je vždy zachycen grafémem «t».

Pro označení souhlásky /j/ je nejčastěji používán grafém «g»; v pozici před vokálem /a/ je uplatňován výhradně minuskulní grafém «y» (např. <yako> B5v, <obyaw> B7r). Na konci slova se grafy <y> a <g> vyskytují v poměru přibližně 2 : 1 (např. <gey> A5v, <Zpowijday> A4v, <zwěſtug> A3v, <muog> B2r). Při záznamu kombinace vokálů /aj/ v pozici před samohláskou je uplatňován graf <g> (např. <kragin> B4v, <nařijkagijce> B5v), v pozici před konsonantem je tištěn graf <y> (např. <poſnijdaymež> A1v, <dayž> B5r). Majuskulní graf <J> je použit v souladu s dobovým územ u vlastních jmen cizího původu (např. <Jowián> A1v, <Jankola> A7r), ojediněle též v pozici na začátku slova před vokálem (např. <Já> A2v, <Jáť> A4v).

Při záznamu hlásek /f/ a /d/ se vedle dominantních podob «f» a «d» ojediněle vyskytují gemináty <ff> a <dd> (např. <Nevffay> A6v, <Radda> A2v).

Zdvojená hláska /s/ je označována kombinací grafů <sſ> (<sſedl> A8r, <sſtarali> B7v).

Konsonant /b/ je označován grafy <b> a <ɓ> v poměru přibližně 3 : 1, a to i ve stejných výrazech (např. <Neɓ> B2r, <ɓýti> A8v, <kteřijžɓy> B5r, <Neb> A2r, <býti> A8v, <kdožby> A6v).

Samohláska /h/ je tištěna grafy <h> a <ɦ> v poměru přibližně 7 : 1, přičemž obě varianty jsou uplatňovány v obdobných pozicích (např. <toɦoto> A4r, <Buoɦ> B5r, <tohoto> A4r, <Buoh> A4v).

Konsonant /š/ v souladu s dobovými doporučeními je v pozici na začátku a uprostřed slova zachycen spřežkou <ſſ> a v pozici na konci slova spřežkou <ſs> (např. <ſſaty> A3v, <vſſyſſmaná> B6v, <Lžeſs> A2r).

Ve všech vyjmenovaných případech při transkripci konsonantů upravujeme Melantrichův úzus v souladu s dnešní pravopisnou normou.

V tisku se objevují české a latinské zkratky, pro jejichž označení je zpravidla použito diakritické znaménko. Zkratky jsou při transkripci rozepisovány, tj. <ſwéo> jako svého A4r, <gť> jako jest A5v, <Cýſařē> jako císařem A2v atd. Nerozepisujeme pouze zkratku <eč:>, kterou transkribujeme v podobě etc A8r.

Bezvýhradně podle dnešního úzu upravujeme i hranice slov. Transkribujeme tedy <neſkaupeli> jako neskoupe-li A1v, <tak že> jako takže A1v, <coɓy> jako co by A2r, <A wſſak> jako Avšak A2v atd.

Hláskosloví

V Kronice o Joviánovi císaři se podobně jako v jiných pramenech z 2. poloviny 16. století vyskytují starší a nástupnické varianty jednotlivých hlásek či hláskových jevů, mladší podoby se však zpravidla objevují v omezené míře vedle starších.

Protetické /v/ je zaznamenáno u necelých 7 % lexémů s původním iniciálním /o/ (např. <wochladl> A1v, <wocaſu> A4r, <wokno> A4v, <wobyčege> A7v).

Případy diftongizace původního iniciálního /ú/ se v tisku nevyskytují. V jiných pozicích je diftongizace /ú/ > /ou/ provedena poměrně důsledně, starší podoba je zachycena jen u necelých 5 % výrazů s původním /ú/ (např. <s Cýſařowú> A5v, <kterúž> B5r, <rúcho> B5r).

Diftong /aj/ (/ej/) < /ý/ je v tisku ojedinělý a objevuje se nejčastěji v pozici uprostřed slova ve výrazech, u nichž byl podobný typ záznamu typický pro raně novověký tiskařský a písařský úzus (např. <ſmaykán> A4r). Změna hláskové kombinace /aj/ > /ej/ není v tisku reflektována, v odpovídajících pozicích je uplatněn pouze digraf <ay> (např. <naymilegſſý> B7v, <dayž> B5r).

Zúžený vokál /í/ < /é/ se v tisku neobjevuje.

Poměr výskytů diftongu /uo/ a monoftongizovaného vokálu /ů/ < /uo/ činí přibližně 4 : 1, přičemž starší a novější podoba jsou používány i ve stejných slovech (např. <můg> A2r, <půgdu> A2r, <muog> A2v, <puogdu> A2v).

Mezi záznamy starších hláskoslovných variant jednotlivých výrazů patří i ojedinělý výskyt depalatalizované podoby koncového konsonantu <odpowěd> B2r.

Náslovné /j/ v prézentních formách slovesa být je povětšině zachycováno. Evidovali jsme však dva případy, v nichž dochází k jeho vypuštění: <kdoſy> A4r, <ſem k němu přiſſel> A3r.

Předpony a předložky s a z jsou v textu použity v souladu s dobovým územ a nejsou uplatňovány jako synonymní (např. <sſtarali> B7v, <zplakal> A2v, <ſkočil s Koně> A1v, <wyſſed z Komory> A5r).

Vlastní jména cizího původu jsou v tisku zaznamenávána v české pravopisné a hláskové úpravě (např. <Jowián> A1v, <Waltérus> A7v, <Kryzelda> A8r, <Bononye> B4r).

V jednom případě dochází ke zjednodušení hláskové skupiny /šs/ (<Wlaſké> A6v).

V předložené edici zachováváme hláskoslovná specifika originálu a transkribujeme výše zmíněné podoby jednotlivých výrazů v souladu s předlohou.

Morfologie

V Kronice o Joviánovi císaři se stejně jako v řadě soudobých pramenů nezřídka vyskytují vybrané dubletní koncovky či tvaroslovné podoby výrazů patřících k jednotlivým slovním druhům.

V nominativu plurálu všech životných maskulin se vedle koncovek -i, -é ojediněle vyskytuje flexe -ové (např. <Dědicowé> B4v).

V genitivu plurálu maskulin dominuje starší koncovka -uov (např. <Hřijchuow> A4v, <Panuow> B6r), novější flexe -ův se vedle ní objevuje v poměru přibližně 3 : 1 (např. <Hřijchůw> A4v, <Paſůw> A8r).

Tvary duálu se v textu vyskytují pouze třikrát, přičemž ve dvou případech je shoda provedena náležitě (<dwě Letě> B3r, <boſýma nohama> B5v) a v jednom je v duálové podobě použita pouze číslovka (<mezý námi dwěma> A4r).

U maskulinních jmen zvířat v textu dochází ke střídání starší podoby akuzativu a novějšího tvaru genitivu-akuzativu v poměru 3 : 1 (např. <y wſedl na Kuoň/ a gel> A1v, <kázal zhuoru traubiti/ a Koně ſedlati> A8r).

Substantivum markrabě je skloňováno podle vzoru soudce (např. <Markrabowi> B2v), substantivum kníže je skloňováno podle vzoru kuře (např. <Knijžete> A3r, <Knijžeti> A3r). Kromě toho v případě těchto dvou substantiv dochází k nejednotnému vyjádřování shody podmětu s přísudkem (např. <Ržeklo gij Knijže> A8v, <Ržekl k nj Knijže> B6r) či atributu adjektivního se jménem (např. <Nevffay w to miloſtiwé Knijže/ žes mladý> A6v).

V přísudku věty se u jmen projevuje konkurence nominativu a instrumentálu (např. <ten geſt Radda má> A2v, <prawij že geſt Cýſařem> A3v, <ɓywſſy mladým/ ɓudeſs Starý> A6v).

Zdvořilostní formou je nejčastěji 2. osoba plurálu (např. <Ačkoliwěk ta wěc geſt nepodobná/ a má Dcera nenij wás hodna> A8v), ovšem někdy je uplatňována i 2. osoba singuláru (např. <Nevffay w to miloſtiwé Knijže/ žes mladý> A6v).

U infinitivních tvarů je použita výhradně přípona -ti.

U sloves 4. slovesné třídy v préteritu dochází ke konkurenci přípon -e- a -a- (např. <vſlyſſel> A4r, <vſſlyſſal> A4v).

Préteritum 3. osoby tvořené pomocí l-ového příčestí s auxiliárem (např. <když geſt pokánij ſplnil> A5v, <gſau dáwno zemřeli> B4r) se vyskytuje vedle préterita tvořeného pouze pomocí l-ového participia v poměru přibližně 1 : 9.

Tvary antepréterita jsou v textu uplatněny náležitě (např. <Y přineſena geſt welmi ſlawně/ mladá Markrabina/ Neɓ bylo s nij přigelo množſtwij Panuow/ a Rytijřuow> B6r, <Ale newěděl žádný/ žeby to Děti Markrabowy ɓyli/ kromě gednoho Služebnijka geho/ kterýžto ɓyl ty Děti do Bononye doneſl> B6v).

Přechodníkové konstrukce jsou často použity bez ohledu na gramatickou shodu podle rodu a čísla, přičemž někdy tyto konstrukce plní funkci préterita či antepréterita (např. <A přiſſed k ſobě/ y řekl> A2r, <a tak gda zaſe k němu/ nemělaɓých ſe weč oblécy> B5v, <A tak hnedky ty vrozené Panij kteréž tu byly/ ſhlukſſy ſe k nij/ y ſwlékly z nij tu Suknicy> B7v).

Ve všech zmíněných případech text neupravujeme, v edici ponecháváme všechny použité morfologické tvary v souladu s předlohou.

Lexikum

Všechny lexémy vyskytující se v Kronice o Joviánovi císaři jsou zachyceny v lexikografických příručkách z 1. poloviny 16. století a dalších pramenech ze stejného období. Mezi slova přejatá z němčiny a latiny patří především odborné termíny a označení titulů evidované již ve staročeských památkách (např. <Ortel> A4r, <krumplowaných> A8r, <Cýſař> A2r, <Markrabě> B5v).

Dále jsou v tisku zastoupeny některé starší slovotvorné podoby výrazů odvozených od označení titulů (např. <Cýſařowá> A3v, <Markrabina> B3v) vedle novějších tvarů (např. <Hrabince> B4r).

V ojedinělých případech se v textu objevují dvě slovotvorné podoby téhož výrazu (např. <Manželſtwo> B4v, <Manželſtwij> B4v).

Syntax

V Kronice o Joviánovi císaři lze zaznamenat řadu syntaktických jevů příznačných pro humanistickou češtinu. Přesto se v ní objevují i některé větné vztahy či konstrukce charakteristické spíše pro pozdně středověký jazykový úzus.

Sloveso je v Kronice o Joviánovi císaři zpravidla kladeno na konec věty hlavní (např. <Gediné muog milý Pane/ twéť miloſti pokorně za to proſým/ aby mi aſpoň za mé Panenſtwij/ kteréž gſem k tobě přineſla/ gedinú Koſſyli dal/ Aby to Břicho/ kteréž geſt twé Děti noſylo/ tak hanebně před lidmi nebylo obnaženo/ nebo hadry mé gſau v Otce mého/ a tak gda zaſe k němu/ nemělaɓých ſe weč oblécy> B5rv, <Potom Markrabě s ſwú milau Panij Kryzeldau w ɓázni Božij žiwi byli/ a ſwé poddané řádně a we wſſý ſprawedlnoſti řijdili/ s ſwými dětmi vtěſſenij magijc> B7v).

V pasivu se v textu objevuje výhradně příčestí trpné (např. <Pozdwijženo geſt> A1v, <ɓyl k wocaſu Koňowi přiwázán a ſmýkán/ a potom geſt s Hradu wyhnán> A4v).

Pokud jde o postavení přívlastku shodného s rozvíjeným jménem, v Melantrichově tisku převažuje postpozice (např. <Wodu ſſyrokau> A1v, <Rytijřuom a Služebnijkuom ſwým> A1v). Nejsou ovšem ojedinělé ani případy antepozice přívlastku (např. <wſſecky Starſſý Služebnijky> A1v, <na ſwuog Palác> A2r) či postavení rozvíjeného jména mezi částmi postupně rozvíjejícího přívlastku (např. <geden Rytijř můg> A2r, <tato znamenij tayná> A3v).

Příklonka se bývá kladena za sloveso (např. <Tehdy Cýſař oblékl ſe w ſſaty Pauſtenijkowy> A5r, <A tak každý z nich rozgeli ſe do Domuow ſwých> A7r), častěji se však vyskytuje v pozici za prvním přízvučným slovem ve větě (např. <ayáť ſe budu ſwých Hřijchuow Zpowijdati> A4v, <A proto že ſe ɓyl pozdwihl proti Pánu Bohu> A5v).

Dále se v textu objevují nepravé vztažné věty typické pro raně novověkou syntax (např. <Y řekl gemu Cýſař/ Znáſſli mne? Kterýžto odpowěděl/ Pane/ welmi dobře> A5r).

Ve spojeních obsahujících negaci se užívá výhradně genitiv záporový (např. <Ale Ženy neměl> A6v, <A nižádnéhoť nenij/ kdožby ſe před nij ſkrýti mohl> A6v, <Wſſak žadneho Zamutku na ſobě neokázala> B2r).

Ve větách vztažných se používají synonymní relativa jenž a kterýž či kterýžto (např. <A yá gſem Angel genž gſem oſtřijɦal ho> A5v, <Prſten kterýžs gſy mi dal> B5r, <tayná znamenij (o kterýchžto žádný newij než yá a ona)> A3v).

Ve vedlejší větě účinkové je uplatněna spojka takže, případně že (<Buoɦ wſſemoɦaucý odyal wſſech známoſt od něho/ tak že ho žádný nepoznal> A5v, <Pán Buoɦ wſſemohaucý nawrátil gemu wſſech známoſt/ že ho wſſyckni zaſe znagij> A5v).

Ve vedlejších větách časových jsou použity výhradně spojky vytvořené ze základu k- (např. <A když ho Pauſtenijk rozhřeſſyl/ otewřel wokno> A5r, <Že pokudž gſem za tebau v twého Dworu byla/ Ne za Panij/ ale za dijwku gſem ſe wždy počijtala> B5r, <A aby mjſy a giné wěcy kuchařům potřebné/ wždy dokudžby Swatba trwala/ vmyté a pohotowě ɓyly> B6r).

V obsahových větách oznamovacích se objevuje spojka jako (např. <Protožť muſým s nim včiniti yako y s prwnijm> B3r, <Y odpowěděla Pani Kryzelda Pánu ſwému yako y prwé> B3rv), vzácněji též s ní synonymní spojka jakž (např. <včiniž s námi yakž koliwěk ráčijſs> B2r) a v jednom případě i starší spojka an (<Vzřew Markrabě Pannu Kryzeldu/ ana neſe Wodu> A8r).

V obsahových větách tázacích jsou použity pouze spojovací výrazy ze základu k‑ (např. <y kterak geſt to/ že mnee tento Rytijř nepoznal> A2v, <Kdo gſy ty/ a kterak gſy tak náɦ?> A3r).

Splynutí spojky že s odkazovacím výrazem pro to v době vzniku tisku pravděpodobně ještě nebylo zcela ukončeno (např. <protož žes gſy ſe Cýſařem ſměl gmenowati/ ɓez pomſty neɓudeſs> A2v).

Stylistické prostředky

Stylistické prostředky v dobových rétorických příručkách označované jako tropy jsou v Melantrichově tisku vzácné. Mezi nejvýraznější patří například personifikace spojená s metaforou (<A ſmrt každéɦo mladého y Starého náſleduge: A nižádnéhoť nenij/ kdožby ſe před nij ſkrýti mohl a gij vtécy/ každýť muſy do gegijho tance/ a newijme kdy a kterak nás k ſwému tancy pogme> A6v).

Často používanou figurou v Kronice o Joviánovi císaři je amplifikační synonymie, tj. postavení dvou domácích výrazů s podobným významem vedle sebe (např. <trpěliwoſt a pokoru> B5v, <maudroſt a opatrnoſt> B6v). Mimo to je v textu na rozličných úrovních bohatě představena antonymie (např. <Ale toho zaſe od wás žádám/ Kteraužkoliwěk ſobě zwolijm/ aby proti tomu žádný nebyl: Než abyſſte gi wſſyckni milowali/ ctili/ a za ſwau Panij měli> A7r, <kteráž ɓyla ani welmi pěkná ani welmi ſſkaredá> A7r).

Vzhledem k vyprávěcí povaze textu je v něm hojně zastoupena přímá řeč nejednou kombinovaná s figurou apostrophe (např. <Y řekl ſám k ſobě/ Zlořečený den w němž gſem ſe narodil> A4v, <Y řekl Pauſtenijk/ Kdo gſy ty? Odpowěděl gemu řka/ Jáť gſem Cýſař Jowián/ otewři mi ať s tebau rozmluwijm> A4v).

Kromě toho v editovaném tisku nechybějí ani další populární raně novověké figury, zejména distributio (např. <Myſliwoſti/ honuow a lowuow (na giné wěcy nedbage) ɓyl welmi pilen> A6v, <Manželku mladau/ pěknau/ Vrozenau a Bohatau pogijti> A6v) či emphasis (např. <Doſtiť geſt giž oznámena Wijra twá/ má neymilegſſý Kryzeldo/ aniž yá mnijm aby pod Nebem rowná Žena tobě mohla nalezena býti/ Aɓy tak weliká protiwenſtwj ſneſtimohla/ yako gſy ty přetrpěla> B7r).

Literatura

BOHATCOVÁ, Mirjam (2005): Obecné dobré podle Melantricha a Veleslavínů. Studie k završení knižní tvorby Mistra Daniela Adama z Veleslavína † 18. 10. 1599. Praha: Karolinum.

ČERNÁ, Alena M.; LEHEČKA, Boris (2015): Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů. Praha: oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

FIALA, Jiří; SOBOTKOVÁ, Marie; ŠPIČKA, Jiří (2013): Olomoucká Griselda: K 700. výročí narození italského básníka a novelisty Giovanniho Boccaccia. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 306, s. 55–74.

KOLÁR, Jaroslav (1960): Česká zábavná próza 16. století a tzv. knížky lidového čtení. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd.

KOSEK, Pavel; ŠLOSAR, Dušan (2016): Humanistická čeština. In KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana (eds.). Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny; Brno: Masarykova univerzita, s. 651–654.

NOVÁK, Jan (ed.) (1895): Staročeská Gesta Romanorum. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.

ŠIMEK, František (ed.) (1967): Příběhy římské. Praha: Odeon.

TOBOLKA, Zdeněk Václav (ed.) (1948): Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Vydala Komise pro knihopisný soupis českých a slovenských tisků až do konce XVIII. století. Díl II. Tisky z let 1501–1800. Část IV. Písmena K–L. Čís. 3642–5134. Praha: Státní tiskárna v Praze.

VÁCLAVEK, Bedřich (ed.) (1950): Historie utěšené a kratochvilné, člověku všelikého věku i stavu k čtení velmi užitečné. Výbor z české krásné prózy XVI. a XVII. století. Praha: Svoboda.

VIDMANOVÁ, Anežka (1972): Staročeská Gesta Romanorum a jejich latinská předloha. Listy filologické = Folia philologica, roč. 95, č. 2, s. 65–92.

VOIT, Petr (2006): Encyklopedie knihy: Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Papír, písmo a písmolijectví, knihtisk a jiné grafické techniky, tiskaři, nakladatelé, knihkupci, ilustrátoři a kartografové, literární typologie, textové a výtvarné prvky knihy, knižní vazba, knižní obchod. Praha: Libri.

WIŽĎÁLKOVÁ, Bedřiška (ed.) (1998): Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Dodatky. Díl II. Tisky z let 1501–1800. Část IV. Písmeno K–L. Čís. 3642–5134. Praha: Národní knihovna České republiky.