a) Hláskosloví

Nechceme zde popisovat všechny hláskoslovné rysy textu, ale soustředíme se na jevy, které jsou v procesu změn či jinak zajímavé. Hájkova zpráva zachycuje vývoj dlouhých vokálů a diftongů, resp. způsob jeho zaznamenání tiskem. Změna dlouhého ó v diftong uo a následně v monoftong ů je registrována ve všech vývojových stupních, přičemž dlouhé ó je doloženo jen dvakrát v deklinačních koncovkách (k valóm; k příkopóm A2v). V přepise jej ponecháváme, i když se jedná o jazykový anachronismus, resp. může jít o ó zkrácené (tedy k valom). Nejčastěji se v textu vyskytuje stupeň diftongový, a to jak v kořenech slov (duom A2r), tak v koncovkách (dědicuov A1v). Výsledné ů (tištěno jako ú) se vyskytuje méně často, rovněž v obou pozicích (nezůstal A2v; komorníkův A2r). Změna ú > ou je zaznamenána v převaze nástupnické varianty ou (vstoupení A2r; druhou A2r; Oujezdské A3r; ale branú A3r; jsúci B2v; újmě A1v). Proces monoftongizace ie > í není v tisku zachycen a vytištěn je již pouze výsledný monoftong (hříchové A1v; pro točení A2r). Sporadicky se v textu vyskytuje protetické v- (voheň A2r, B1r; vosm A3r; vokny B1v; vopečeného B2r, ale mnohonásobně více oheň B2r aj.). Rozdíl mezi užitím varianty o jednom či o více písmenech se nezdá být způsoben snahou tiskaře o vyrovnání pravého okraje řádků tisku (srov. např. voheň v nadpise B2v). V některých případech lze uvažovat o snaze neopakovat stejnou grafickou či hláskovou formu (za branú Strahovskou A3r; chudí i bohatí, tištěno chudij y bohati A1v; mezi pátú a šestou hodinou B1r). Tautosylabické aj je v tisku zachováno (najvyššímu A1v; krajčího A2r). Výjimečně se vyskytne záznam o změně é > í/ý (při samým komínu A2r; po svatým Vítě B2r) a í/ý > ej (pejchu A1v; vejstupku A4v). Prézentní tvary slovesa býti jsou většinou vytištěny se zjednodušenou náslovnou (pobočnou) slabikou (sem, tj. jsem A1v; sou A3r, ale jsou A3v). V textu se neprojevuje asimilace znělosti vyrovnávající (ne)znělost hláskové skupiny, např. zprávcuov, tj. nč. správců A1v; zpuosobem A2r.

b) Tvarosloví

Staročeské jednoduché minulé časy již v textu nejsou doloženy. Duálové tvary se rovněž mimo číslovek nevyskytují a jsou nahrazeny plurály (s dvěma pacholátky B3r; obě strany A2v); výjimkou je spojení prsty u rukú A3r. Nápadné je časté zakončení nom. pl. u mužských neživotných i životných substantiv, zvláště jednoslabičných, na -ové (hříchové A1v; krovové A2v; domové A2v; šindelové A3r; vězňové A3r; sklepové A3v, pulpitové A4r; jaspisové B1r; ingrosatorové B1r aj.). V textu se objevuje mnoho přechodníků, které jsou funkčně i formálně náležitě užity (lidé to slyšíce, rychle … běželi A2r; oheň šel, všecko požíraje A2v; žena … tu padši, uhořala A2v; zachvácen sa, uhořal B3r aj.).

c) Skladba

Zvláště nadvětná syntax odpovídá charakteru Hájkova textu, v němž se střídají pasáže vyprávěcí a výčtové. U výčtů (ztrát na majetku a životech) se Václav Hájek uchyluje k jednoduchým konstrukcím, nezřídka jednovětým (Shořali také všickni přikrovové na hrobích královských. A4r; Nějakého Pavla šenkéře manželka z Srbova doma také se zadusila. B2r; V domu kněze děkanově shořala v jednom sklepě kuchařka, stará žena. B2v), někdy s použitím přechodníkových konstrukcí jako kondenzačního prostředku (Nějakého tesaře manželka, ta také, jsúci tím ohněm opálena, umřela. B2v). Častá jsou souvětí s jednou vedlejší větou, např. přívlastkovou, identifikující podmět děje (Kapla, kteráž jest najblíže při kaple sv. Vácslava, ta i s almarami i s oltáři z gruntu vyhořela. A4v; Blažek holomek, kterýž býval štolmajstrem, ten sobě velmi škodlivě ruce opálil. B3r). Vyprávěcí pasáže se vyskytují především při líčení postupu požáru, jsou naplněny složitými souvětími a obsahují jazykové prostředky (ve funkci příslovečného určení), které segmentují (a zpřehledňují) výpověď z hlediska času a prostoru, např. odtud, potom (A hned kostel ten dřevenný, kdež měli obyčej kněží kázati, a odtud nová bašta okrúhlá i hranice, na kteréž ten veliký zvon visal, a duom děkanuov, duom vikářský i ta všecka střecha, pod kterúž byly děla, tu, kdež byl příbytek někdy Vincence puškaře, a tak až na pokoje králové, a odtud se zapálila Bílá věže, jenž byla mědí počistcovanou kryta, od vrchní makovice a hořala doluov až do konce. A2v). Častá jsou rovněž příslovečná určení míry a způsobu, která vyjadřovala míru postižení ohněm (pokoje všecky z gruntu tak hanebně vyhořaly A3v; svícen … zuostal v své celosti B1r; almarka … zuostala bez porušení B1r).

Jako větný spojovací prostředek Hájek často užívá vztažné zájmeno jenž, avšak v ustrnulé formě tvaru maskulina singuláru (těm, jenž ustavičně tloukli A2r; Bílá věže, jenž byla mědí počistcovanou kryta A2v; dvě věže, jenž jsou pod kamennými krovy A3v; manželka …, jenž byla žena velmi uctivá B2v aj.).

d) Slovní zásoba

V textu se vyskytuje (vzhledem k tématu očekávaně) ve větší míře lexikum vztahující se k požáru, zvláště pak slovesa vyjadřující jeho vznik, šíření a následky. Zejména tomuto lexiku jsme věnovali pozornost při jiné příležitosti (Černá 2017). Za zmínku dále stojí větší množství lexémů označujících stavby, jejich části a vybavení, které byly následkem požáru poškozeny – např. alkéř, almarka, apatéka, archa, bašta, dělo, hrob, kaple, komín, korten, krov, obraz, oltář, pokoj, parkán, pavlač, příkrov, roura, sínce, sklep, stolice, střecha, tabule, věže, zábradlo, závorník atd. Zemřelé osoby jsou často identifikovány svou profesí či rodinným nebo sociálním zařazením (holomek, kněz, kuchařka, obročník, pastorkyně, posel, šenkéř, vikář, vinopal atd.). Nejedná se však o lexémy formou, významem či doložeností výjimečné.

e) Styl

Jak jsme již poznamenali výše, Hájkova zpráva o požáru Malé Strany vznikla během několika dní a dle autora měla za úkol především informovat nejvyšší úředníky státní správy o průběhu a rozsahu katastrofy. Jedná se v podstatě o žurnalistický žánr příležitostných (letákových) novin, které v 16. století, ale i později, aktuálně reagovaly na domácí i zahraniční dění. Jejich účel bylo především informovat o výjimečných událostech a také přimět domácí obyvatelstvo, aby se různými prostředky snažilo (je-li to možné) zabránit opakování podobných tragédií. Václav Hájek z Libočan zevrubně informuje o katastrofě, která vznikla z lidské nedbalosti a božího dopuštění. V textu se střídají pasáže vyprávěcí, kdy v sledu logicky mapujícím urbanistiku zasažených míst přehledně popisuje požár od místa jeho vzniku. Hájek v této části postupuje po jednotlivých pražských částech (Malá Strana, Hradčany, Pražský hrad); nejmenší pozornost je věnována oblasti Hradčan – jejímu zničení Václav Hájek věnuje jen jeden odstavec (Hradčany pak všecky z gruntu vyhořaly, krom rathauzu, kterýž jest nad Ouvozem za Svatým Benediktem, a vedlé něho šest domuov až do domu posledního, pana Karla Dubanského, na Hradčanech shořalo domův v počet čtyřidcet a dva. A3r). Autor identifikuje jednotlivé domy a stavby a popisuje rozsah jejich poškození (Též i domové, kteříž sou okolo kostela sv. Mikuláše prostřed rynku, ač sou šindelové s nich obiti, však jim oheň neuškodil, sama toliko kuchyně obecní tak, jakž nahoře položeno, shořala. A3r; Pavlače, kteréž byly na parkáních, počna proti domu pána z Švamberka, všecky pořád shořaly až k Hradčanuom a na druhou stranu zámku A3v). Identifikace spočívá především v lokalizaci místa a také vyřčením jména vlastníka či obyvatele domu (od toho kláštera aneb od Koláře až do domu Matesa zlatníka až k Černé ruoži a do Jakuba apatekáře a odtud do domu pana Medka a až do brány Strahovské A2v–A3r).

Informativní typ textu většinou vylučuje subjektivní soudy a individuální vstupy autora; ten ostatně většinou ani není znám. Autor zprávy o pražském požáru je však kulturní, vzdělaná a stylisticky nadaná osobnost, navíc osobnost, jejíž život je s místem katastrofy spjat. Václav Hájek v Praze žil a pracoval, jeho kazatelské působiště u Svatého Tomáše na Malé Straně bylo požárem postiženo a v blízkém domě u Vápenice mu shořela část již vytištěné Kroniky české. Nepochybně znal i mnohé lidské oběti požáru. Obeznámenost lokality plyne z podrobného popisu všech postižených domů a jejich obyvatel; líčení je tak dynamické, že vytváří dojem očitého svědectví, i když autor udává, že kromě vlastních zážitku spoléhal i na svědectví jiných lidí (věci svrchu psané pilnou bedlivostí (z správy lidí víry hodných i také z vlastního spatření) sem sepsal B3v). Hájek přesně ví, jak se která stavba či lokalita nazývala, jakou měla historii či jakou plnila funkci ve společnosti (slula Stankova bašta, neb tu bydlil Staněk obročník A2v; dva kněžští domové, kteříž byli mezi mosty, tu, kdež obyčej měli holomci sedati A2v), je podrobně informován o životech obětí (Žena jedna jménem Eva, kteráž vody nošením od roury lidem do kuchyní svou živnost provozovala B2r). Užití ukazovacích zájmen evokuje obeznámenost nejen autorovu, ale předpokládá i obeznámenost receptora textu (hranice, na kteréž ten veliký zvon visal A2v). Není tedy divu, že v textu je osobnost autora přítomna – za prvé výpověďmi v ich-formě, které působí jako konektory textu. Kromě autorské předmluvy určené Zdislavovi Berkovi z Dubé je to věta Abych zase k prvnímu přistoupil A2v, kterou se autor vrací po vypravěčské digresi zpět k tématu, či formulace o vlastním textovém záměru (to sem poznamenati také umínil A2v). Nápadné jsou v textu hojně užívané hodnoticí prostředky, které vyjadřují emocionální zainteresovanost autora. Hájek prozrazuje svůj obdiv nad krásou památek, které vytvořily lidské ruce (kapla výborná A3v; dílo krásné A3v; obrazy výborným dílem řezané A4r; Svícen mosazný, výborným dílem …sou dali sladovníci pražští …udělati A4v ad.). Odpovídající měrou pak lituje jejich zničení požárem; v této souvislosti často užívá adverbia hanebně s významem velmi mnoho (pokoje všecky z gruntu tak hanebně vyhořaly A3v; korteny … ty jsou se hanebně spálily A4v aj.). Také u lidských obětí Václav Hájek uvádí jejich pozitivní vlastnosti (Jedna velmi dobrá a ctná žena stará … uhořala B2r; Mikuláš vikář, jenž měl výborný hlas B2v; Mandelena …, jenž byla žena velmi uctivá B2v; Dvé dítek přeutěšených Martina holomka B3r aj.). Následky požáru a jejich popis způsobuje autorovi velkým zármutek; v předmluvě panu Berkovi píše o sepsání zprávy: sem to srdcem žalostivým a upřímým učinil A1v. Adjektivum žalostivý se vyskytuje v textu vícekrát (kdož toto žalostivé sepsání čísti budou B3v), v jednom případě se význam umocňuje pomocí měrového adverbia příliš: hrozné a příliš žalostivé pohledění A3v. Ačkoliv emotivní jazykové prvky jsou v textu výrazně zastoupeny, jsou vztaženy k materiálním a lidským ztrátám obecně. Hájek sice byl i osobně zasažen, avšak konkrétní zmínky o jeho postižení (např. ztráta vytištěných archů svého životního díla) ve zprávě nenalézáme.