Hájek z Hájku, Tadeáš Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy...
editor: Timofejev, Dmitrij
Knihovna Národního muzea (Praha, Česko), sign. 28 E 10. 1556

oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2020

Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.

Vznik edice je podpořen projektem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. LM2015081 Výzkumná infrastruktura pro diachronní bohemistiku (akronym RIDICS) v rámci Projektu velkých infrastruktur pro VaVaI (<http://vokabular.ujc.cas.cz>).

Obecné ediční zásady

Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.

Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.

Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.

Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).

V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.

Komentář editora k textu

Zásady transkripce

Při transkripci vycházíme z Metodiky přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů Aleny M. Černé a Borise Lehečky (Černá – Lehečka, 2015). Předložená edice je vhodná především pro výzkum hláskoslovných, tvaroslovných, lexikálních a syntaktických charakteristik památky.

Popis pramene a představení památky

Elektronická edice je pořízena na základě tisku Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy, kteréž vidíny byly března a dubna měsícuov léta tohoto 1556., od mistra Tadeáše Hájka etc. vydané, jenž je uložen v Knihovně Národního muzea pod signaturou 28 E 10. Jedná se o unikátní pramen dochovaný v kompletním a neporušeném stavu. Edice zpřístupňuje čtenáři první český tisk Tadeáše Hájka z Hájku zabývající se astronomií a zároveň jedno z nejstarších česky psaných děl soustředěných na tuto problematiku (Nový, 1961, s. 24–47).

Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy je datováno rokem 1556. Dílko čítající necelých 14 listů je jedinou reakcí v českých zemích na kometu, jež byla k vidění v březnu a dubnu téhož roku, přičemž v úvodu tisku Hájek zmiňuje, že byl „od některých svých přátel napomenut a jako přinucen“, aby „něco o takové kométě napsal“ (Hájek z Hájku, 1556, f. A3r). Dochovaná svědectví, že tento nebeský jev v nedalekém Wittenbergu sledoval Philipp Melanchton, který si o kometě s Tadeášem Hájkem dopisoval, naznačují, že se pražský astronom mohl rozhodnout pro zveřejnění výsledků svých pozorování právě na Melachtonův podnět (Smolka, 2013, s. 89).

Tadeáš Hájek z Hájku, stejně jako řada dalších intelektuálů z okruhu Jana Hodějovského z Hodějova, patřil mezi stálé spolupracovníky, autory a překladatele tisků vydávaných Jiřím Melantrichem z Aventina (Smolka, 2015, s. 244; Voit, 2006, s. 580). Z devatenácti Hájkových knih vydaných do roku 1566 jich vyšlo dvanáct v Melantrichově tiskárně, patří mezi ně i Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy (Horský – Urbánková, 1975, s. 21–26; Smolka, 2008, s. 19).

Spisek je věnován Zikmundu Heltovi z Kementu a na Meziříčí, českému šlechtici uherského původu, exponentu císaře Ferdinanda a od roku 1552 místokancléři Království českého (Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle, 1593, s. 159; Starý, 2005, s. 70). Helt se vyznačoval svými mecenášskými aktivitami a sponzoroval vydání řady intelektuálních tisků, mj. právě u Melantricha. Nelze proto vyloučit jeho finanční podíl na vzniku Hájkovy knihy (Prudková, 1999, s. 43; Štindl, 2004, s. 43, 84). Ovšem přímé doklady, jež by nám umožnily potvrdit tuto domněnku, v současné době chybějí (Smolka, 2013, s. 90).

Ačkoliv má editované dílo odborný název, badatelé jej zařazují mezi populární astronomicko-astrologické spisy vedle minucí a kalendářů (Hladký, 2016, s. 150–151; Nový, 1961, s. 38–39). O skutečnosti, že tisk byl určen širšímu publiku, svědčí i to, že je napsán v češtině, jelikož jazykem vážnější naukové prózy publikované u Melantricha do roku 1562 byla latina (Bohatcová, 2005, s. 33–42). Přesto Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy je důležitým dokladem vývoje Hájkových názorů na původ nebeských těles. Poukazuje totiž, že se na začátku své vědecké dráhy Tadeáš Hájek z Hájku přidržoval starší hypotézy o příslušnosti komet k sublunární sféře; nejpozději na konci 70. let 16. století však své stanovisko změnil a již v roce 1581 prokázal supralunární charakter „ocasatých hvězd“ (Tichá, 2012, s. 250–251). O raných astronomických teoriích Tadeáše Hájka by pravděpodobně mohla prozradit mnohem více jeho údajně plánovaná knížka „o všech kométách“, kterou autor podle vlastního tvrzení „sepsal, ale z jistých příčin musil […] zanechati“ (Hájek z Hájku, 1556, f. A3v). O tom, zda tento připravovaný spis existoval a jaký byl jeho osud, nemáme bohužel bližší informace (Smolka, 2013, s. 90).

Pro dějiny kultury a přírodních věd je Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy zajímavé i proto, že detailně popisuje postup astronomického pozorování „instrumenty k tomu příhodnými, totiž per radium astronomicum et globum“ (Hájek z Hájku, 1556, f. B3r), o jejichž výrobu či alespoň distribuci se s největší pravděpodobností postaral Hájkův soused Oldřich Prefát z Vlkanova (Smolka, 2008, s. 14). Je však nutno poznamenat, že závěry Tadeáše Hájka nebyly zcela přesné: ačkoliv se v textu mluví o dvou kometách, ve skutečnosti šlo o jedno nebeské těleso dnes známé pod názvem C/1556 D1 či Fabricius 1556 (Jáchim, 1997, s. 216).

Pokud jde o pasáže obsahující předpovědi budoucích událostí, Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy příliš nevybočuje ze standardu dobových proroctví a věští mj. „zrady, mordy, války, pozdvižení poddaných proti panům svým, tajné a divné praktiky, vošemetnosti, neupřímnosti veliké mezi lidmi“ nebo, jak bylo obvyklé pro pranostiky 16. století, nebezpečí „z strany Turka, nepřítele všeho křesťanstva“ (Hájek z Hájku, 1556, f. C1v, C3r; Jáchim, 1997, s. 215; Voit, 2006, s. 595, 716). Avšak i v tomto ohledu můžeme vnímat předložený tisk jako zdroj poznání o Hájkově osobním rozvoji a celkové evoluci vědeckého konsenzu ve 2. polovině 16. století: ještě v roce 1556 podle Tadeáše Hájka kometa měla předznamenávat rozbroje a katastrofy, ale již v díle Apodixis physica et mathematica de Cometis z roku 1581 hvězdář striktně odmítl výklad nebeských jevů jako příčin neštěstí a pohrom (Hadravová – Hadrava, 1998, s. 28).

Další důležitou složkou Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy je polemický aspekt textu. Hájkova kritika je zaměřena proti dvěma skupinám předpokládaných odpůrců jeho práce. Do první skupiny patří protivníci vzdělání, kteří „nenaučivše se sami nic, všecka svobodná umění tupí“ (Hájek z Hájku, 1556, f. A3r). Hájek tímto způsobem pravděpodobně pokračuje ve sporu s Johannem Stoltzem, Johannem Aurifaberem a jejich stoupenci o význam vědy a zejména astronomie, který začal v roce 1554 v tisku Kurze Verlegung (Dvorský, 1891, s. 232–235; Horský, 1962, s. 101; Smolka, 2013, s. 86). Kromě toho útočí Hájek na amatérské hvězdáře, již hodnotí nebeské jevy „v světnici na polštáři sedě samým do almanachu pohleděním“ (Hájek z Hájku, 1556, f. B3r). Narážíme zde tedy nejen na Hájkovo nepřijetí konkurenčních pranostik či „almanachů“ Mikuláše Šúda ze Semanína (Bohatcová, 2005, s. 35–36; Voit, 2006, s. 49), ale i na pozoruhodnou raně novověkou obhajobu vědecké metody při sledování hvězd a výkladu „znamení“.

Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy je tištěno ve čtvrtkovém formátu. Na f. A1r je umístěn celostránkový dřevořez s motivem letící komety po okrajích opatřený latinskými nápisy <MERIDIES.>, <OCCASVS.>, <SEPTENTRIO.>, <ORTVS.>. Na f. A1v se nachází dřevořez s erbem rodu Heltů z Kementu (srov. Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle, 1593, s. 159). Na f. A2r, A4r, B1v a B3r jsou použity ozdobné iniciály, na f. A2r, D2r najdeme typografickou značku fleuronu.

Výtisk byl pravděpodobně na přelomu 19. a 20. století převázán do lepenkové vazby. Na f. A1r se dochoval začerněný špatně čitelný latinský vlastnický přípisek <[…] Pragae Ann[um] […]> pořízený v 16. nebo 17. století. Na f. D2r nejspíše katolickou cenzurou byla začerněna věta <Také y toho čaſu dobré a Swaté paměti Mijſtr Jan Hus Ewangelium wěrným Cžechuom wyhlaſſowal>.

Předložený text je připraven v souladu s novějšími edičními zásadami a představuje první publikaci Melantrichova tisku Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy, kteréž vidíny byly března a dubna měsícuov léta tohoto 1556., od mistra Tadeáše Hájka etc. vydané.

Grafika a pravopis

Český text je tištěn švabachem, většina výrazů a delších fragmentů psaných latinsky je tištěna antikvou, v titulu na f. A1r, dále v nadpisech kapitol a v incipitech je uplatněna fraktura různé velikosti. Na f. A2r najdeme ozdobnou iniciálu J, na f. A4r ozdobné iniciály K a C, na f. B1v ozdobné iniciály A a T, na f. B3r ozdobnou iniciálu Y. Zmíněné grafické prostředky zvýraznění jednotlivých částí textu nejsou v elektronické edici reflektovány.

Předlohový text se skládá z deseti oddílů, některé jeho části jsou od sebe odděleny volnými řádky, jež v transkripci nejsou zachyceny, stejně jako značka odstavce vyskytující se např. na f. A2r, A4r či B1rv. Původní dělení textu nahrazujeme členěním na odstavce v souladu se současným územ.

Základním interpunkčním znaménkem v tisku je virgule, při jejímž používání se tiskař řídí především syntaktickými principy (např. <Než wocas doſti dlauhý měla/ kterýž k gedné toliko ſtraně pauſſtěla/ huſſtſſij nayprw/ potom wždy ředſſij/ tenčegſſij/ a ſſpičatěgſſij/ ſpuoſobem ſſijpu> B1v, <A ačkoli znám to dobře/ že podlé toho/ yakž geden každý nad druhého woſtřegſſij a zřetedlněgſſij zrak od Pána Boha ſobě daný má/ ten a takowý lépe tu Kométu ſpatřiti geſt mohl/ a tak doſtatečněgij o nij/ y z ſtrany welikoſti/ y ɓarwy ſauditi/ o čemž y Seneka w ſſeſtých Knjhách naturalium Quaeſtionum w Kap: xj wypiſuge.> B2r). Dvojtečka a čárka se v textu vyskytují jako rozdělovací znaménka synonymní s virgulí nebo významově odpovídající novodobému středníku (<Wocas negednoſtayné ɓyl ɓarwy a fformy/ ale nayprwé ɦuſtěgſſij/ a žlutěgſſij/ potom wždy dále ředſſegſſij/ a k koncy ſſpičatý: Kterážto ɓarwa Merkuryáſſowi ſe připiſuge.> B1v–B2r, <W Středu/ ſtála in circulo magno tranſeunte per puncta aequinoctialia, pod ſamým lewým loktem Bootis, tak že y tu Hwězdičku na lewém loktě přikryla a gi zaſtijnila> B3v). Čárka výrazně převládá v latinských fragmentech (např. <a tak tim způſobem ɦned ſpolu cum hac coeleſti doctrina uera Methodus docendi, cuius S. S. non fuit imperitus illis inſpirata fuit, Et cum eiusmodi immediate inſpirata doctrina non ampli9 nobis detur, necesſe eſt nos ordinem, & Methodum coeleſtis doctrinae diſcere ex artibus dicendi, ſine quibus nihil recte, ordine, & perſpicue, neque diſci, neque doceri poteſt.> A3v, <Po kterýchby pak Znamenich Nebeſkých tato Kométa ſe protulowala/ toho gſem ſpilnoſtij/ Jnſtrumenty k tomu přijhodnými/ totiž per Radium Aſtronomicum & Globum, ex doctrina triangulorum Shaericorum wyſſetřil a wyhledal> B3r). V obdobných pozicích se virgule v tisku vyskytuje přibližně v 93 % případů, čárka ve 4 % případů a dvojtečka ve 3 % případů.

Pro označení konce věty oznamovací je používaná převážně tečka (např. <Y ž té přijčiny tuto Kométu kladu ɓýti přirozenj Saturnowa a Merkuryaſſowa.> B2r, <Předkem pak znáti ſluſſý že tato Kométa/ yakž gedna každá/ trogi geſt ɓěh měla.> B3r), v ojedinělých případech též dvojtečka (např. <Wypſánij s Wyznamenánijm gedné y druhé Kométy/ kteréž widijny ɓyly Března a Dubna Měſýcuow/ Létha tohoto M, D, LVI. Od Miſtra Thadeáſſe Hágka eč/ wydané:> A1r).

Pro označení konce věty tázací je zpravidla použit otazník (např. <Co geſt tak welikého a znamenitého/ čehožby Cžlowěk rozumem ſwým doſáhnauti/ neɓ rukama vdělati nemohl?> A2r, <Co geſt Kométa podlé Filozoffuow?> A4r), příležitostně též tečka (např. <Zdaliž nebyla to přediwná wěc/ že geſt onen Jaſon nayprwé Lodi k plawenj wymyſlil/ a ſám s ſwými towaryſſy na Moře puſtiti/ a po něm ſe plawiti/ a mezy ɦrozné a ſtraſſliwé wlnobitij ſe wydati ſměl.> A2r).

Častým interpunkčním znaménkem je větší mezera, která je zpravidla použita pravděpodobně v souladu s pauzovými principy (např. <Předkem pak znáti ſluſſý že tato Kométa/ yakž gedna každá/ trogi geſt ɓěh měla. [větší mezera] Prwnij od wrchnj Sphery/ gijž primum mobile řijkagij> B3r).

V edici veškerou interpunkci upravujeme v souladu se současným územ.

Pro text Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy je příznačný vyšší výskyt velkých písmen typický pro český raně novověký úzus. S majuskulí jsou zaznamenána především substantiva, přičemž počet konkrét a abstrakt tištěných s velkým písmenem je přibližně stejný (např. <Rowně yako Otec a neɓ Matka wezmauce metlu/ gi Dijtkám nepoſluſſným vkážijc pohrozý> A4rv, <některé ɓýwagij ſpuoſobem ſſijpu/ giné Meče/ giné co Talijře/ Kádě/ Konſké hřijwy/ Pochodně> B1v, <těm Vměnijm ſe nikdá nevčili/ a proto k Auřadu Apoſſtolſkému powoláni ɓyli> A3r, <ſſtraffugjce Gramatyku a Dyalektyku/ a giné Artes> A3r). S velkým písmenem jsou tištěna i některá další plnovýznamová slova, mj. adjektiva, slovesa či číslovky (např. <ſebránij Parnoſtij Zemſkých> A4r, <pokadž Lidſký rozum k tomu poſtačiti mohl> A4r, <COby Kométa ɓyla a z čehoby ſe Rodila> A4r, <po Tiſýcy Letech> A2v, <po Sto Krocých> B2r). V předložené edici je psaní velkých písmen upraveno v souladu se současnou pravopisnou normou; majuskule jsou důsledně uplatněny u označování panovnických i šlechtických titulů a u náboženských výrazů (podle příručky Šimandl – Mádr – Bartoň – Hlavsová, 2004): Vaši Milosti A2r, Pánu Bohu A2v aj.

Vokalická kvantita je v předloze mírně rozkolísaná. U stejných výrazů či ve stejných pozicích se vyskytují jak dlouhé, tak krátké vokály (např. <Marſowa> B2r, <Márſowa> B2v, <wijc> B4r, <wic> C4v). V edici ponecháváme původní značení kvantity. Transkribujeme tedy <wywyſſenoſt> jako vyvyšenost A2r, <Planéth> jako planét A2v atd.

Délka fonémů /á/ a /é/ je v tisku signalizována čárkou či tečkou (např. <twáři> A2v, <wyhledȧwal> A2v, <podlé> B1v, <kterėž> B1v). V edici při značení kvantity uplatňujeme výhradně čárku.

Graf <v> používaný v tisku pro záznam předložky u i kmenů s počátečním /ú/ či /u/ transkribujeme grafem <u>. Přepisujeme tedy <v mne> jako u mne A2v, <Vměnij> jako umění A3v, <vmyſlu> jako umyslu A3v, <nevrodu> jako neurodu C1r atd.

Při záznamu fonémů /i/ a /í/ po grafémech «d», «n», «t», «b», «l», «m», «f», «p», «w» je v tisku v souladu s dobovým územ uplatněno etymologické či fonetické psaní, kolísání se projevuje jen ojediněle a především při zápisu ne zcela zdomácnělých lexémů cizího původu (např. <Dyalektyku> A3r, <Dialektýce> A3v). Po grafémech «č», «ž» a «ř» jsou téměř výhradně zaznamenávány grafy <i>, <j> či <ij>, jedinou výjimkou je koncovka dativu maskulina <k Mečy> B1r a feminina <k řečy> B1r (též na B2v a C2v). Po grafému «š» jsou grafy <y> a <i> označující foném /i/ uplatněny v poměru přibližně 4 : 1 (např. <wſſyckni> B2r, <wſſickni> D1v, <bywſſy> D1r, <nakazywſſi> C4v); grafy <ý> a <j>/<ij> označující foném /í/ jsou po grafému «š» uplatněny v poměru přibližně 1 : 2 (např. <naſſý> A3r, <naſſij> A4r, <prwněgſſý> C2r, <prwněgſſj> D1r). Po grafémech «h», «ch», «k», «r», «c», «s», «z» je ve většině případů použit graf <y>; výjimky jsou vzácné a vyskytují se převážně ve výrazech cizího původu (např. <Monarchij> C2v, <materij> A4r, <Trigonůw> C2v, <Reuolucij> C3r, <Aſij> D2r). Foném /í/ je zaznamenán ligaturou <ij> nebo grafem <j> v poměru přibližně 6 : 1. Lexémy obsahující fonémy /i/ a /í/ vždy transkribujeme v souladu se současnými pravidly.

Diftong /ou/ v tisku zaznamenaný digrafem <au> je v edici transkribován digrafem <ou>.

Psaní konsonantů ve Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy odpovídá raně novověkému úzu, pro nějž byl vedle základní varianty označování vybraných hlásek příznačný omezený výskyt dalších možností jejich záznamu.

Základní variantou záznamu souhlásky /c/ je grafém «c», vedle něhož se ve čtyřech případech objevuje digraf <tz> (<wijtz> A4r, <Tiſýtz> B2r, <notz> B4r, <magijtz> B4v). Zájmeno něco je vždy zaznamenáváno v podobě <nětco> A3r (též na C1v).

Dominantní variantou zápisu konsonantu /č/ je grafém «č», majuskule jsou pravidelně tištěny digrafem <Cž> (např. <Cžeſkém> A2r, <Cžerwuow> C1v).

Základní podobou záznamu fonému /ř/ je grafém «ř», pro tisk velkých písmen se používá výhradně digraf <Rž> (např. <Ržijkáme> C3r, <Ržeznu> D1v).

Foném /ž/ je systematicky tištěn pomocí grafému «ž». V případě majuskulí při záznamu lexému že i v pozici před vokálem /i/ je použit graf <Z> (<Zě> A4v, <Zitu> C1v, <Zito> C1v, <Zidy> C3r); před samohláskou /a/ se objevuje spřežkový záznam <Zi> (<Zialáře> B1r).

Konsonant /ď/ je označován grafem <ď>. Pro záznam hlásky /ť/ v pozici na konci slova je použit graf <ť> (např. <Muſýť> A3v, <déſſť> A4v), v pozici před vokálem /a/ se pravidelně uplatňuje spřežka <ti> (např. <Křeſtianſkau> A3r, <neſſtiaſtné> D2r). Konsonant /ň/ je povětšině tištěn pomocí grafu <ň> (např. <ſtupeň> B4v, <zaſtěňowati> D2r), hlásková kombinace je ve dvou případech zaznamenána kombinací grafů ďn (<zanepražďnowati> A3v, <wypražďnowal> C2v).

Konsonant /t/ je povětšině zachycen grafémem «t», v některých případech kombinací grafémů «th» (např. <z Kementhu> A2r, <Planéth> A2v, <Létha> B2v).

Pro označení souhlásky /j/ je nejčastěji používán grafém «g». V pozici před vokály /a/ či /á/ je uplatňován výhradně minuskulní graf <y> (např. <yako> A2r, <Merkuryáſſowi> B2r) a v jednom případě majuskulní graf <J> (<JAkáby> A2r). Při záznamu předpony naj- je vždy uplatňován graf <y> (např. <nayprwé> A2r, <nayblijže> A2v). Na konci slova se grafy <y> a <g> vyskytují v poměru přibližně 1 : 3 (např. <gey> B2r, <Nedomnijway> C2v, <ſwůg> A3r, <ſwuog> B3r). Majuskulní graf <J> je dále použit v souladu s dobovým územ u proprií cizího původu (např. <Jaſon> A2r, <Joſue> A4v).

Při záznamu hlásek /d/, /f/, /l/ se vedle dominantních podob «d», «f», «l» ojediněle vyskytují gemináty dd, ff, ll (např. <Raddě> A2r, <Filozoffuow> A4r, <fformy> B1v, <Parallelu> C4v).

Konsonant /b/ je označován grafy <b> a <ɓ> v poměru přibližně 2 : 1, a to i ve stejných výrazech (např. <neɓ> A3v, <kterýžɓy> A3v, <ɓýti> B1v, <neb> A3v, <kteřijžby> A2r, <býti> B4v).

Souhláska /h/ je tištěna grafy <h> a <ɦ> v poměru přibližně 10 : 1, přičemž obě varianty jsou uplatňovány v obdobných pozicích (např. <ɦodinu> A2v, <Bůɦ> A3r, <hodinu> A2v, <Bůh> A4v).

Konsonant /š/ je v souladu s dobovými doporučeními v pozici na začátku a uprostřed slova zachycen spřežkou <ſſ> a v pozici na konci slova spřežkou <ſs> (např. <ſſetřiti> A2r, <weſſkeren> A4v, <náſs> A2v). Hlásková skupina šš je zachycena kombinací grafů s̈ſſ (např. <naywys̈ſſý> A4r).

Ve všech vyjmenovaných případech při transkripci konsonantů upravujeme Melantrichův úzus v souladu s dnešní pravopisnou normou.

V tisku se objevují české a latinské zkratky, pro jejichž označení je zpravidla použito diakritické znaménko. Zkratky jsou při transkripci rozepisovány, tj. <ampli9> jako amplius A3v, <gť> jako jest A4r, <Pāny> jako Panny B4r atd. Nerozepisujeme pouze zkratku <eč>, kterou transkribujeme v podobě etc. (A1r, A2r aj.).

Bezvýhradně podle dnešního úzu upravujeme i hranice slov. Transkribujeme tedy <waſſimiloſti> jako Vaši Milosti A2r, <čehožby> jako čehož by A2r, <Mijſto Kancléři> jako místokancléři A2r, <yak koli> jako jakkoli A2v atd.

Hláskosloví

Ve Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy se podobně jako v jiných pramenech z druhé poloviny 16. století vyskytují starší a nástupnické varianty jednotlivých hlásek či hláskových jevů, mladší podoby se však zpravidla objevují v omezenější míře vedle starších.

Protetické /v/ je zaznamenáno u necelých 20 % lexémů s původním iniciálním /o/. V řadě případů v tisku dochází k lexikalizaci proteze (např. <wocas> B1v, <wohniwý> C2v), někdy vedle varianty s protetickým /v/ vystupuje starší dubleta (např. <wokazowati> B1v, <woznámijm> B2r, <okazowati> D1v, <oznámjm> D1v).

Diftongizace původního iniciálního /ú/ se v tisku vyskytuje převážně v lexikalizované podobě (např. <Auřadu> A3r, <Auterý> B3v, <auraz> C4r), dubletní varianty téhož kmene v diftongizované a nediftongizované formě jsou pouze jednou použity u výrazů úroda a účinek (<aurodu> A4v, <nevrodu> C1r, <aučinkowé> C4v, <včinkowé> C4v). V jiných pozicích je diftongizace /ú/ > /ou/ provedena poměrně důsledně, starší podoba je zachycena jen u necelých 6 % výrazů s původním /ú/ (např. <pewnú> A3r, <gſú> A3v, <wſſemohúcnoſt> A4v).

Diftong /ej/ < /aj/ < /ý/ je v tisku ojedinělý a objevuje se nejčastěji v pozici uprostřed slova ve výrazech, u nichž byl podobný typ záznamu typický pro raně novověký tiskařský a písařský úzus (např. <ſmayſſleti> B1r, <ſmeyſſlegij> B1r, <leytkách> B3v). Ke změně hláskové kombinace /aj/ > /ej/ dochází pouze v kmenech vybraných lexémů, v ostatních pozicích je v tisku uplatněn pouze digraf <ay> (např. <naytužſſj> A3r, <wykláday> C2v).

Zúžený vokál /í/ < /é/ se v kmeni slova objevuje pouze u lexému dýl (např. <dýl> D1r) a v koncovce se vyskytuje jen jednou (<žádnýmu> C3r).

Poměr výskytů diftongu /uo/ a monoftongizovaného vokálu /ů/ < /uo/ činí přibližně 3 : 1, přičemž starší a novější podoba jsou používány i ve stejných slovech (např. <muože> B2r, <zpuosobem> B1v, <může> B2v, <způsobem> A3v).

Náslovné /j/ ve formách slovesa býti použitých v rámci préterita je povětšině zachycováno. Podoby bez náslovného /j/ se vyskytují pouze v první osobě jednotného čísla vedle podob s náslovným /j/ v poměru přibližně 1 : 8 (např. <tak ſem včinil> A3r, <gijž ſem y ſepſal> A3v, <gſem gi wydal> A3r, <gey gſem pogiſtil> B2r).

Předpony s a z jsou v textu zpravidla použity v souladu s dobovým územ, ovšem v některých případech dochází k asimilaci znělosti (např. <zpuoſobem> B1v, <ſpuoſobem> C1r, <scházela> B4v, <zcházegijc> B4v).

V ojedinělých případech dochází ke zjednodušení hláskových skupin /šsk/ či /ksk/ (<Wlaſká> C3v, <Franſká> C3v). U hláskové skupiny /tš/ se ve výrazu větší vyskytuje dubleta /tč/ (např. <wětſſý> A2v, <wětčij> A4r).

Ve dvou případech je použita podoba adjektiva chatrný s epentezí (<chaterná> A2v, <chaternau> A3v), která byla v raném novověku dominantní formou tohoto výrazu.

Spojka ježto je zaznamenána výhradně v podobě <geſſto> A2v (též A4v a B1r).

Vlastní jména cizího původu jsou v tisku zaznamenávána v české pravopisné a hláskové úpravě (např. <Tyto gſau pak Kraginy/ na něž ſe giž dotčenij včinkowé wztahowati budau/ Rakauſká/ kteráž weliké nebezpečenſtwij a auzkoſti mijti ɓude/ Alſacká/ Wideň/ Sſtroſpurk/ Augſſpurk/ Landczhut/ Fraňkffurt při Ménu/ Země Ržecká/ Slézſká/ Sedmihradſká/ Charwátſká/ Vherſká/ Měſta při Reynu/ Baſilea/ Pařijž/ Lungdun/ Heydlberk> C3v).

Náš přehled stavu hláskosloví v tisku se zcela neshoduje se starší charakteristikou Jaroslava Bidla, který při rozboru Hájkova překladu Herbáře Pietra Mattioliho dospěl k závěru, že „u Hájka jest velmi patrný vliv jazyka obecného; to se jeví nejpatrněji v přisouvání náslovného v-“ či „přílišném úžení é v í“ (Bidlo, 1894, s. 100).

V předložené edici zachováváme hláskoslovná specifika originálu a transkribujeme výše zmíněné podoby jednotlivých výrazů v souladu s předlohou.

Morfologie

Ve Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy se stejně jako v řadě soudobých pramenů nezřídka vyskytují vybrané dubletní koncovky či tvaroslovné podoby jednotlivých výrazů.

V nominativu plurálu životných a neživotných maskulin se vedle původních koncovek pravidelně používá flexe -ové (např. <Filoſofowé> A2v, <wětrowé> B1r, <včinkowé> C3v).

V genitivu plurálu maskulin dominuje starší koncovka -uov (např. <Měſýcuow> A1r, <Rodičuow> A2r), novější flexe -ův se vedle ní objevuje v poměru přibližně 3 : 1 (např. <darůw> A2v, <požárůw> A4r), v jednom případě je uplatněna koncovka -uv (<Aſtrologuw> B1v).

Gramatická shoda v duálových tvarech je v textu ve většině případů provedena náležitě (např. <dwěma Hwězdičkama> B4r, <dwě Kométě ſpolu byly> C1r). V řadě případů, zejména v nominativu duálu, se jmenné formy uvádějí v plurálové podobě (např. <pod nohami> B4r, <dwě Kométy wyſſly> D1r).

Substantivum právo je v lokálu plurálu skloňováno podle dobového paradigmatu původního o-kmene <při Práwjch> C2r.

V původní podobě je použito substantivum lodí skloňované podle paradigmatu ija-kmenů: <Jaſon nayprwé Lodi k plawenj wymyſlil> A2r.

U adjektiv, která pojmenovávají příznaky neživotných substantiv, jsou především ve shodě s koncovkou -ové a v řadě jiných případů použité palatalizované koncovky (např. <wětrowé náramně welicý> B2r, <Spogenij wſſecka ſſetřiw/ a ginij> B2v, <giž dotčenij včinkowé> C3v).

Pro vyjádření zdvořilosti je vždy použita 2. osoba plurálu (např. <zwláſſtnij přijwětiwoſt/ kterauž ke mně nakloněni ɓýti ráčijte> A3r, <oſobu mau chrániti ráčijte> A3v).

Préteritum 3. osoby tvořené pomocí l-ového příčestí s auxiliárem (např. <geſt ſpatřowal a wyhledáwal> A2v, <Kométu ſpatřiti geſt mohl> B2r) se vyskytuje vedle préterita bez auxiliáru v poměru přibližně 1 : 8.

Přechodníkové konstrukce jsou zpravidla použity náležitě s dodržováním shody podle rodu a čísla (např. <gſauce w nich ſami dobře wyvčeni> A3v, <materij Kométſká/ gſauc w wrchnij kragině zapálena> C1r, <Kométa nakazywſſi> C4v). Participia neshodující se s podmětem se vyskytují spíše vzácně (např. <ti […] Zamjtagjc při tom wſſecky ɓyliny a Lékařſtwij od Pána Boha zřijzené/ a hrnauc toliko na ſamau zázračnau prowidenciam Božſkau> A4v–B1r).

Kromě toho je v textu zachycena řada starších tvarů jednotlivých sloves (např. <čtli> A2r, <nechtij> A3v, <ſe nadijti> C1r, <beř> C2v, <Vtecmež> D2r).

Příslovce dolů je zachyceno pomocí dublet <dolů> A4v a <doluow> B4v.

Náš přehled stavu tvarosloví v tisku částečně odpovídá starší charakteristice Jaroslava Bidla, který při rozboru Hájkova překladu Herbáře Pietra Mattioliho upozornil mj. na „pokleslost duálu“ a námi poznamenané užíváníá dublet označil za „četné chyby gramatické“, tj. pravděpodobně námi (Bidlo, 1894, s. 100, 103).

Ve všech zmíněných případech text neupravujeme, v edici ponecháváme všechny použité morfologické tvary v souladu s předlohou.

Lexikum a slovotvorba

Přestože druhá polovina 16. století je považována za období vývoje české astronomické terminologie (Hadravová – Hadrava, 1998, s. 25), Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy z lexikálního hlediska nepřináší žádné významné inovace. Všechny lexémy vyskytující se v editovaném tisku jsou zachyceny v lexikografických příručkách z 2. poloviny 16. století a dalších pramenech vzniklých ve stejném období či dříve. Mezi slova přejatá z němčiny patří především obecné lexikum (např. <ſſtraffugjce> A3r, <reffutowati> A3v, <heraltugj> B1r, <na Pulirnu/ neɓ ſſleyffernu> C1r, <ſſprýmky> C2v). Výrazy latinského původu často mají odbornou povahu, přičemž v řadě případů při jejich záznamu nejsou provedeny náležité pravopisné úpravy či hláskové změny (např. <dyſputacý> C1r, <Potentáta> C1v, <Trigonůw> C2v, <Significátor> C3r, <Reuolucij> C3r).

U feminin převzatých z latiny s původní příponou -tio jsou v textu použity dubletní sufixy -í převládající v přímých pádech a -ie dominantní v nepřímých pádech (např. <materye> A4v, <Hyſtorye> D2r, <materij> C1r, <Reuolucij> C3r).

Variantní morfémy -uňk- a -unk- jsou dále použity u německých přejímek s původním sufixem -ung- (<Erbanuňky> C2r, <ɦadrunky> C4r).

Dubletní slovotvorné podoby jsou použity u substantiva punkt (<puňkt> B3v, <w gegich puntu> C3r).

Kromě toho je v textu uplatněna řada starších lexikálních forem jednotlivých výrazů (např. <dařitelem> A3v, <huſſtſſij> B1v, <ředſſij> B1v, <zaneprážďňowati> B2r, <Kněhách> C1v).

Syntax

V textu Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy lze zaznamenat řadu syntaktických jevů příznačných pro humanistickou češtinu; objevují se v ní i některé větné vztahy či konstrukce charakteristické spíše pro pozdně středověký jazykový úzus.

Syntax Hájkova tisku je výrazně ovlivněna latinou, což se projevuje především v hojném užívání více či méně propracovaných period (např. <A ať o Vměnj Hwězdářſkém toliko powijm/ kam gť ſe wtip lidſký newzneſl/ aby netoliko/ což w dolegſſým tomto ſwětě geſt ſpatřowal a wyhledáwal/ ale také y co na obloze nebeſké/ a což naydiwněgſſýho při člowěku geſt/ aɓy netoliko nyněgſſý wěcy/ ale také y ɓudaucý po několika třeɓas Tiſýcy Letech předzwězowal/ geſſto tim ſamým/ yakž Cicero prawij/ nayblijže ku Pánu Bohu ſe přirownati můžeme/ nebo ɓuducých wěcý předzwěděnj wlaſtně ſamému Pánu Bohu náležij. A wſſak y člowěku na dijle toho welikého daru vděliti ráčil/ že ſkrz Vměnij Hwězdářſké/ ɓěh Planéth a Hwězd/ též Zatměnij Slunce a Měſýce a giné mnohé wěcy třebas po Tiſýcy Letech dokonále a gruntowně/ netoliko kterého Roku a dne/ ale y kterau ɦodinu a chwijli ſtáti by ſe měly/ wyzwěděti a wyhledati může/ yakož pak to giž wſſem známé geſt/ že wždycky tu hodinu a chwijli/ kterauž kladau ɓýti zatměnj/ tak a ne ginák ſe ſtáwá.> A2v, <A ačkoli znám to dobře/ že podlé toho/ yakž geden každý nad druhého woſtřegſſij a zřetedlněgſſij zrak od Pána Boha ſobě daný má/ ten a takowý lépe tu Kométu ſpatřiti geſt mohl/ a tak doſtatečněgij o nij/ y z ſtrany welikoſti/ y ɓarwy ſauditi/ o čemž y Seneka w ſſeſtých Knjhách naturalium Quaeſtionum w Kap: xj wypiſuge. Wſſak proto ani na takowé ſpuſtiti ſe nenáležj/ Neɓ y oni pochybiti/ ɓy yakkoli woſtrý zrak měli mohau/ zwláſſť w tak weliké wýſſy/ kteráž geſt od Země na xxviij Tiſýtz mil/ cožby doſtatečně ſe vkázati a dowéſti mohlo.> B2r). Potvrzuje se tedy starší zjištění, že v Hájkových přírodovědných tiscích periody nejsou „řídkým jevem“ a že jsou „vždy myšlenkově průhledné a jasné“ (Vařeková, 2000, s. 106).

Pod vlivem latiny se v textu objevují i vazby akuzativu s infinitivem (např. <prawijce gi Jupiterem neb ginau Hwězdau býti> B4v).

Dále se v textu vyskytují nepravé věty vztažné typické pro raně novověkou syntax (např. <Wocas negednoſtayné ɓyl ɓarwy a fformy/ ale nayprwé ɦuſtěgſſij/ a žlutěgſſij/ potom wždy dále ředſſegſſij/ a k koncy ſſpičatý: Kterážto ɓarwa Merkuryáſſowi ſe připiſuge> B1v–B2r, <tak že y mnohokrát Ržeky a potocy přeſychagij/ kterážto ſuchoſt/ přijčina ɓýwá neplodnoſti> C1r).

Sloveso je ve Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy zpravidla kladeno na konec věty hlavní (např. <Vrozenému a Statečnému Rytijři/ Panu Zygmundowi Heldtowi z Kementhu a na Mezeřijčij geho Králowſké miloſti Raddě/ a Mijſto Kancléři w Králowſtwij Cžeſkém eč/ Pánu mně laſkawě přijzniwému geho miloſti/ Služby ſwé powolné/ vpřijmé a we wſſem ɦotowé wzkazuge> A2r, <Coby pak podlé Aſtrologuow wyznamenáwati měla/ tu potřebij geſt dalſſý pozor mijti/ zwláſſť poněwádž Aſtrologus nad Phyſika nětco wýſs předpowěděti muože/ totiž kterým Oſobám neɓ kraginám takowé wěcy přicházeti magij/ mage toliko známé gegich Natiuitátes. Muſý tehdy Aſtrologus ſſetřiti Znamenij/ po kterých ſe Kométa protulowala/ též y které a yaké giných Hwězd a Planéth k ſobě patřenij měla/ Potom také/ w kterém Domu Figuory Nebeſké gť obýwala.> C1v).

V pasivu se objevuje výhradně příčestí trpné (např. <od Gemma Friſia shledáno a oznámeno geſt> B4v, <Ržijm wobležen/ wzat a dobyt ɓyl> B3r).

Pokud jde o postavení přívlastku shodného vůči rozvíjenému jménu, v tisku výrazně převažuje postpozice (např. <ſebránij Parnoſtij Zemſkých a požárůw ſuchých/ tučných a kleyowatých> A4r, <Kométa geſt dijlo a ſkutek nowý ſamého Pána Boha/ někdy bez wſſeliyakého proſtředku a materij přirozené (a to welmi řijdko) někdy proſtředkem přirozeným (a to na wětſſijm dijle) včiněný a nám wyſtawený/ proto/ aby nám wěcy ɓudaucý/ a ɦněw weliký Božij předpowijdal a oznamowal> A4r, <od třij Hwězdiček malých třijhranatě položených> B3v). Antepozice přívlastku (např. <JAkáby byla wywyſſenoſt Cžlowěka giž po Pádu prwnijch Rodičuow> A2r, <A wſſak my k onomu dokonalému vměnij přigijti neɓudeme mocy> A2v, <těchto minulých dnůw> A3r) či postavení rozvíjeného jména mezi částmi postupně rozvíjejícího přívlastku (např. <giſté a ſwětlé duowody/ a waſſimilosti dobře známé> A2r, <téměř wſſecku Kraginu Wýchodnij> D2r) jsou vzácnější a jsou použity pravděpodobně především pro větší rozmanitost stylu.

Příklonka se je ve většině případů kladena za sloveso (např. <A ačkoli wijm/ že newſſem tato má práce a ſepſáni libiti ſe ɓude> A3r, <když nayprw Kométa oſwěcowati a zapalowati ſe počijná> A4r), ojediněle se však vyskytuje i v pozici na začátku věty před slovesem (např. <těmi nebudu ſe giž nynij zaneprážďňowati> B2r, <w tom yá ſe s nimi také ſrownáwám> B2v).

Ve spojeních obsahujících negaci se užívá zpravidla genitivu záporového (např. <KOméta/ yakž tomu chce Aryſtoteles/ nic giného nenij> A4r, <země nemagijc ſwé wláhy/ plodu žádného wydati nemuože> C1r), vzácněji se v obdobných konstrukcích vyskytuje akuzativ (např. <wijtz Kométa widijna nebýwá> A4r, <Zitu a Wobilij ſſkody weliké nepřineſe> C1v).

Ve větách vztažných se používají především relativa kterýž či kterýžto (např. <že ten kterýž gim auřad Apoſſtolſský dal/ kterýž y Ducha Swatého na ně ſeſlal> A3v, <od třij Hwězdiček malých třijhranatě položených/ kteréžto gſau práwě gemu Booti na lewé noze na leytkách> B3v).

Ve vedlejší větě účinkové je uplatněna spojka že, případně takže (např. <A toho dne opět gi wijc vbylo/ tak že ſe giž ſotwa rozeznati od giné ɦwězdy mohla> B4r, <Ale toho dne giž tak welmi malá ɓyla/ že ſe ſotwa od giných Hwězd rozeznati mohla> D1r).

Ve vedlejších větách časových jsou použity spojky vytvořené ze základu k- (např. <pokudž mi Pán Bůɦ z toɦo Vměnj vděliti ráčil> A3r, <Prwnij/ když giž čtyři M’eſýce trwala/ prwé než pominula/ Druhá ſe zapálila/ a za dwa Měſýce trwala. A kdyby čas k tomu poſtačil/ ɓez pochyby že y wjce takowých přjkladůw z Hyſtorj přiweſti ɓy ſe mohlo> D1v).

Ve vedlejších větách podmínkových reálných je použito spojky jestliže (např. <a geſtliže y giné k nim přičteme/ tehdy neplně we třech Měſýcých xiiij gich nagdeme> B2v, <Ačkoli obadwa ſláwy a důſtogenſtwij welikého dogdau/ a mnoho prowedau/ geſtliže gim Pán Buoh wěku doſpěleyſſijho popřijti ráčij> C4v).

V obsahových větách oznamovacích jsou spojky kterak, jakož a jako uplatněny v poměru přibližně 1 : 1 : 4 (např. <z Hyſtorij geſt mi známé/ kterak Pán Buoh> C2v, <na tuto woprawdowau Kométu patřili/ kterážto gijm ſe dwogila/ Yakož takowým rády ſe wſſecky wěcy dwogij> C1r, <Rowně yako Otec a neɓ Matka wezmauce metlu/ gi Dijtkám nepoſluſſným vkážijc pohrozý> A4rv). Ve třech případech je zvolena starší spojka an (např. <vhlédal gſem/ an ſtála welmi blijzko v gedné doſti ſwětle Hwězdy> B3v, <když ſe zas wyyaſnilo/ vzřel gſem/ an giž ad Vrſulam táhne> B4r).

V textu se často vyskytuje spojovací výraz netolikoale (také), který vznikl pod vlivem latinské dvojité spojky non solumsed etiam (např. <aby netoliko/ což w dolegſſým tomto ſwětě geſt ſpatřowal a wyhledáwal/ ale také y co na obloze nebeſké/ a což naydiwněgſſýho při člowěku geſt/ aɓy netoliko nyněgſſý wěcy/ ale také y ɓudaucý po několika třeɓas Tiſýcy Letech předzwězowal> A2v).

Funkce spojky je omezena na přípustkovou (např. <že w této poruſſytedlnoſti takowými dary nás/ ač nehodné/ opauſſtěti neráčj> A2v, <práce má tato/ ač malá/ lijbiti ſe ɓude> A3r).

Splynutí spojky že s odkazovacím výrazem pro to v době vzniku tisku pravděpodobně ještě nebylo zcela ukončeno (např. <gſem zanechal/ proto/ že geſt byla toho čaſu gedinýž ſeſſla> B3v).

Vedle odporovací spojky ale se v tisku vyskytuje synonymní spojka nébrž/nýbrž (např. <wſſak Wijnu/ Zitu a Wobilij ſſkody weliké nepřineſe: Nébrž o Wijnu držijm/ že welmi dobrá/ yako kterého Roku/ a dobře wyzralá ɓudau> C1v, <A w pokogi doma ſedě/ a žadnýmu neſſkodě/ nýɓrž krotě giných wſtekloſt> C3r).

Spojka ješto nemá v textu jediný význam a je uplatněna dvakrát jako podřadicí účinková (<A ať o Vměnj Hwězdářſkém toliko powijm/ kam gť ſe wtip lidſký newzneſl […]/ aɓy netoliko nyněgſſý wěcy/ ale také y ɓudaucý po několika třeɓas Tiſýcy Letech předzwězowal/ geſſto tim ſamým/ yakž Cicero prawij/ nayblijže ku Pánu Bohu ſe přirownati můžeme> A2v, <geſſto ſyc yaká gť wſſemohúcnoſt geho/ mohlby bez ſpogenij těleſného plod/ y bez ſwlažowánij Země a ɓez lidſké práce a ſtaroſti aurodu z Země wyweſti> A4v) a jednou jako souřadicí odporovací (<Nacházegij ſe pak nynij někteřij z Epikurowy ſſkoly/ kteřjž […] hrnauc toliko na ſamau zázračnau prowidenciam Božſkau/ yakoby Pán Buoh wždycky a obyčegně ſwé diwy okazowati měl/ a gimi tak pleytwati/ geſſto w prawdě tak ſmeyſſleti nenij menſſij ɓlud/ yako těch kteřijžby zas na odpor wſſech znamenij Božſkých/ o kterýchž w Pijſmě Swatem zmjnka ſe děge/ přirozené přjčiny wyhledáwati ſe pokauſſeli> A4v–B1r). Vágní význam této spojky je však zcela v souladu s dobovým územ (Kosek, 2000, s. 93).

Stylistické prostředky

Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy je považováno za odborné dílo, ovšem je nutno brát ohled na skutečnost, že editovaná památka vznikla v intelektuálním prostředí, jež přikládalo velký význam jak obsahu, tak i jazykové prezentaci textu, který měl být tvořen v souladu s pravidly humanistické rétoriky. Proto Hájkova kniha nabízí zajímavý materiál pro výzkum v oblasti (nejen) české raně novověké stylistiky. Zde zmíníme jen několik prostředků použitých v předloženém díle, jež jsou v dobových rétorických příručkách označovány jako tropy či figury (Kuťáková, 2017, s. 20–83).

Z hlediska stylistického se propracovaností vyznačují polemické pasáže, v nichž najdeme mj. antitezi (např. <Mohlbych y giné přjčiny přiweſti/ ale pro krátkoſt gich zanechati muſým. Geſtliže pak kdo giſtſſij a doſtatečněgſſij přijčiny a důwody na odpor má/ pročby ne giná ale prwněgſſj ɓyla/ když mé doſtatečně reffutowati ɓude/ a ſwé vkáže/ neɓudu tak w ſwém ſmyſlu vrputný/ aɓych gim mijſta dáti/ a ſwau ſentencij vpuſtiti neměl. Nýɓrž geſſtě takowému s wděčnoſtj poděkugi.> D1r), dialogismus (např. <A mimo to/ geſſtě gſau někteřij/ kteřijž toto ɦrozné a ſtraſſliwé nyněgſſij Znamenij/ w poſměch ſobě ɓerau/ a činij ſoɓě z něho ſſprýmky a žertijčky/ řijkagijce/ Wſſak giž Kométy nenij/ připime ſobě: [větší mezera] A giné nenáležité a ɓezbožné řeči/ pro něž w prawdě y ſkutečně ɓy ſe takowij/ kdožby koli ɓyli/ treſtati měli. Shledáte weč ſe wám ten žertijček oɓrátij. [větší mezera] Nikdáť geſt pomſty nevſſel kdož koli tijm zpuoſobem s Pánem Bohem žertowati chtěl:> C2v–C3r), entymému (např. <A ačkoli někteřij prawij/ žeby ne giná/ ale prwněgſſý ɓyla. Wſſak v mne ſe tak ſnáſſij/ že giná gť/ a to z giſtých přjčin/ zwláſſtě pak/ že tato kterauž gſme nynj widěli/ daleko wětſſij ɓyla/ než ona když naypoſléze od nás widjna ɓyla/ y tehdyť geſt prwněgſſj býti nemohla.> D1r), četná starověká a biblická exempla (např. <yakoby Pán Buoh wždycky a obyčegně ſwé diwy okazowati měl/ a gimi tak pleytwati/ geſſto w prawdě tak ſmeyſſleti nenij menſſij ɓlud/ yako těch kteřijžby zas na odpor wſſech znamenij Božſkých/ o kterýchž w Pijſmě Swatem zmjnka ſe děge/ přirozené přjčiny wyhledáwati ſe pokauſſeli/ yako že Moyžjſs gſa vwržen do Ržeky zachowán gť/ aneb/ že Swatý Petr z Zialáře wyſwobozen/ že Samařj wyſwobozena od Nepřátel/ že Ezechyáſs w Geruzalémě od Sennacheryba wyſwobozen/ že zdi v Gerycha ſamým obgitijm okolo Měſta a Traubenijm padly/ že Slunce ſtálo za čaſu Joſue/ že za čaſu Ezechyáſſe na zpátek poſtaupilo/ že onen Slaup Oblakowý a Wohniwý ceſtu okazowal Lidu Jzrahelſkému do Země Zaſljbené/ že Kométa před zkázau Geruzaléma trwala celý Rok.> B1r), sarkasmus (např. <Má radaby ɓyla/ aby takowij/ a těm podobnij/ na Pulirnu/ neɓ ſſleyffernu/ a neɓ k onomu Doktoru/ kterýž na rozumy ɦogil/ ſázege takowé do Močidla/ odeſláni ɓyli/ a tam tak dlauho držáni/ ažby moc Božſkau ɓýti poznali.> C1r), ironii (např. <YAkýby tato Kométa běh ſwuog měla/ a neɓ po kterýchby znamenijch Nebeſkých ſe ſſaulala/ mám za to/ že netak ſnadno to ſe wyhledati může/ yak ſnadno geſt giných wſſech Planéth/ třebas w Swětnicy na polſſtáři ſedě ſamým do Almanachu pohleděnijm/ wyhlédati/ a tijm ſe honoſyti/ že ſobě giž také Aſtronomi zuby poplákl.> B3r), metafory a epitety (např. <ačkoli wijm/ že newſſem tato má práce a ſepſáni libiti ſe ɓude/ zwláſſť těm kteříž z ɦowězý ſſkoly poſſli> A3r, <A muſegj býti welmi ɦrubého/ newypulerowaného a newykwaſſeného rozumu.> B4v–C1r).

Dále je bohatě zdobeno rétorickými prostředky úvodní věnování díla Zikmundu Heltovi z Kementu a na Meziříčí, které obsahuje nejen pro tento typ textu tradiční apostrofu (např. <Ale nebudu gich wijce na ten čas reffutowati/ a waſſymiloſti tim darmo zanepražďnowati/ neɓ wim/ že waſſymilosti to wſſecko mnoɦem lépe známé geſt/ než bych yá o tom mluwiti neb ſmyſliti vměl. Než waſſymiloſti proſým/ že podlé ſwé přirozené náklonnoſti/ a láſky/ kterauž k takowým Vměnijm/ gſauce w nich ſami dobře wyvčeni/ y také k těm kteřijž gich náſledugij mijti ráčijte/ tuto mau prácy/ ač w prawdě chaternau/ wſſak vpřijmým ſrdcem waſſymiloſti oddanau/ přigijti> A3v), ale i elipsu (např. <Vrozenému a Statečnému Rytijři/ Panu Zygmundowi Heldtowi z Kementhu a na Mezeřijčij geho Králowſké miloſti Raddě/ a Mijſto Kancléři w Králowſtwij Cžeſkém eč/ Pánu mně laſkawě přijzniwému geho miloſti/ Služby ſwé powolné/ vpřijmé a we wſſem ɦotowé wzkazuge:> A2r), parentezi (např. <Ale Křeſtianſkým ɓěɦem a podlé Theologuow a wykladačuow Pijſma Swatého/ muožem a máme držeti a ſmyſliti/ že Kométa geſt dijlo a ſkutek nowý ſamého Pána Boha/ někdy bez wſſeliyakého proſtředku a materij přirozené (a to welmi řijdko) někdy proſtředkem přirozeným (a to na wětſſijm dijle) včiněný a nám wyſtawený> A4r), hyperbolu spojenou s řečnickou otázkou (např. <Co geſt tak welikého a znamenitého/ čehožby Cžlowěk rozumem ſwým doſáhnauti/ neɓ rukama vdělati nemohl?> A2r), anaforu (např. <Zdaliž Cžlowěka a geho wtipu wywýſſenoſt nenij y při rozličném ſtawenij Domuow/ a wežij welmi wyſokých? Zdaliž nebylo přediwné dijlo Korábu od onoho ſprawedliwého Noe?> A2r), polyptoton (např. <Ty pak wſſecky wěcy/ ačkoli weliké giſtě a znamenité gſau/ a gich welice/ yakožto welikých darůw Božijch od Pána Boha wděčni ɓýti máme/ a gemu welice děkowati> A2v) či chiasmus (např. <Zde těch wſſech wěcý welmi malý začátek/ a yako ſtijn něyaký geſt> A2v).

Častá jsou asyndetická spojení sdružená s gradací (např. <Wyznamenáwá nám také tato Kométa Wětry čaſté/ prudké a ſylné/ gichž na wětſſým dijle giž pominulo: Též čaſté ɓauřky/ ɓlýſkánij a ɦřijmánij/ Powětřij nakaženij/ a z toho Mor/ a nemocy rozličné/ rozplozenij Kobylek/ Cžerwuow/ a giných žijžal/ kteréž pocházegij z poruſſenij powětřij/ a ɦorkoſti a ſuchoſti/ Wálky/ rozbroge/ pozdwiženij gedněch proti druhým/ zrady/ Smrt některého welikého Potentáta a neb Panij.> C1v), užívání populární v českých raně novověkých dílech figury distributio (např. <A wſſak o této Kométě nemáme ſe nadijti/ ɓy nám welikau něyakú nevrodu přinéſti měla/ Než toliko zmenſſenij a vgma na některých wěcech bude. [větší mezera] A ačkoli ſuchý Rok tento ɓude/ wſſak Wijnu/ Zitu a Wobilij ſſkody weliké nepřineſe: Nébrž o Wijnu držijm/ že welmi dobrá/ yako kterého Roku/ a dobře wyzralá ɓudau. Na Wowſu/ Gečmenu/ Hrachu/ Bobu/ Proſu/ eč vgma nemalá bude/ zwláſſť co Geřij wſýto geſt/ ač w prawdě Zito a Pſſenice na mnoha mijſtech téměř z cela wyprahne a wyhořij. [větší mezera] Protož kdož ɓude chtijti/ ɓude mocy přijkladem Tháleſa Philozoffa ſe w tom opatřiti.> C1rv), amplifikační synonymie (např. <giných wěcý y w tomto dolegſſým ſwětě ſtwořených ſpatřowati a wyhledáwati> A3r, <ɓez lidſké práce a ſtaroſti> A4v, <podlé Theologuow a wykladačuow Pijſma Swatého> A4r), polysyndeta (např. <Třetijho/ gemuž weliké práce/ gednánij s Nepřátely/ a odnětj djl geho důſtogenſtwj/ wálky a ɦadrunky/ též y zdrawj nedoſtatek/ a auraz těžký w ɦlawu/ ač ſe do ɓoge puſtij/ ſwědčij/ počet gť 1331.> C4r), paralelismu spojeného s přirovnáním (např. <nechť ſobě geden každý přijklad wezme na makowicých/ kteréž někdy welmi weliké/ co něyaká káď ɓudau/ a wſſak nám welmi malé co newelká kaule ſe ɓýti zdadij.> B2r, <Rowně yako Otec a neɓ Matka wezmauce metlu/ gi Dijtkám nepoſluſſným vkážijc pohrozý a pokywlij/ potom gij zas na giſté mijſto wložij/ Tak také nebeſký Otec a Pán Bůɦ náſs Kométu a giná znamenij giſtého na nás ɦněwu nám před oči poſtawowati/ a gimi pohrozýc/ zas od očij naſſjch odnijmati ráčj.> A4rv) i další figury mající podobu rozvitých větných členů, mj. hendiadys (např. <newſſem tato má práce a ſepſáni libiti ſe ɓude> A3r, <wſſecky ɓyliny a Lékařſtwij> B1r).

Zejména ve výkladových oddílech nejsou vzácné příklady digrese (např. <Coby pak podlé Aſtrologuow wyznamenáwati měla/ tu potřebij geſt dalſſý pozor mijti/ zwláſſť poněwádž Aſtrologus nad Phyſika nětco wýſs předpowěděti muože/ totiž kterým Oſobám neɓ kraginám takowé wěcy přicházeti magij/ mage toliko známé gegich Natiuitátes. Muſý tehdy Aſtrologus ſſetřiti Znamenij/ po kterých ſe Kométa protulowala/ též y které a yaké giných Hwězd a Planéth k ſobě patřenij měla/ Potom také/ w kterém Domu Figuory Nebeſké gť obýwala. A napoſledy/ yaké Zpráwce a Pány měla. [větší mezera] Y powážiw toho wſſeho/ a což za potřebu gſem býti vznal/ nacházým že tato Kométa/ mijmo to/ což o powětřij ſwrchu Phyſice powědijno gť/ y Aſtrologice to též wſſecko wyznamenáwá/ ɦrozý pád a Smrt weliké ɦlawě od ſtrany Západnij.> C1v), emfáze (např. <Neduhy na tělech Lidſkých naywijc ty rozmnožowati ſe ɓudau/ gichž ſuchoſt přijliſſná přijčinau ɓude/ yako kaſſle/ Zymnice třetijho y čtwrtého dne/ a giné ex Cholera & Melancholia aduſta/ Též také ɓolenij ɦlawy/ a pominutij ſmyſlem: [větší mezera] A nato Lékařuom ɓude potřeɓij pozor mijti/ aby wěděli a pamatowali generales cauſas morborum in corporibus humanis.> C3rv), metonymie (např. <Že pak Pán Bůh bez wſſeliyaké wěcy přirozené/ a yako Latině řijkáme immediate/ muož a moc má wſſecko což geho Swaté miloſti ſe lijbij ſtwořiti a včiniti/ o tom žádný Křeſtian nepochybuge/ neɓ nám ſtarý Zákon vkazuge/ že weſſkeren Swět z ničeɦéhož ſtwořiti geſt ráčil/ a ruka geɦo nenij vkrácena/ aby y nynij takowého neb tomu podobného dijla a ſkutku včiniti nemohl> A4v), personifikace (např. <Kterúžto wyſokoſt/ yak medle ſwým zrakem doſáhnauti mohau/ an po Sto Krocých na wýſs zrak náſs ɦned krhá a mdlij/ a wýſs aby wěc w ſwém prawém ſpuoſoɓu a welikoſti poznati mohl/ nikoli wznéſti ſe nemuož/ o čemž Perſpectiuum dobře známo geſt.> B2r) či zeugmatu (např. <Též Zrady/ Mordy/ Wálky/ pozdwiženij poddaných proti Pánům ſwým/ tayné a diwné praktyky/ woſſemetnoſti/ nevpřijmnoſti weliké mezy lidmi/ wazby dobrých lidij/ ſſkody na Kupectwij/ na Moři tonutij čaſtá pro weliké pozdwiženij Moře od Wětruow/ nebezpečenſtwij na ceſtách od laupežnijkuow/ gichž tato Kométa yako Moteyl Hauſenek rozplodij.> C1v–C2r).

Zcela výjimečně se uplatňuje brachylogie (např. <A s tijm waſſymiloſti žádám zdrawij dlauhého a panowánij ſſtiaſtnéɦo.> A3v, <Pán Buoh nebude poſmiwán.> C3r), prolepse (např. <Poněwádž tato Kométa při Wýchodu ſe oſwijtila/ a welmi poſpěſſně na ɦoru k Puolnocy přes hlawy naſſe ſe neſla. [větší mezera] Protož s včinky ſwými dlauho prodléwati neɓude.> C4v) a oxymoron (např. <abychom obogima očima wnitřnijma y zewnitřnijma na ni patřili> A3r).

Hájek nezapomíná ani na (pro humanistickou produkci důležité) morálně zaměřené sentence či gnómická přísloví (např. <Pán Buoh nebude poſmiwán.> C3r, <Kudy ſem tudy zas.> C3r).

Detailní popisy komety Tadeášem Hájkem z Hájku lze identifikovat jako příklady ekfráze (např. <TAto Kométa nyněgſſý kterauž gſme widěli/ nebyla welmi přijlijſs weliká/ a na pohleděnij ſotwa ɓyla yako giná z Hwězd wětſſijch kteréž ſlowau primae magnitudinis. Než wocas doſti dlauhý měla/ kterýž k gedné toliko ſtraně pauſſtěla/ huſſtſſij nayprw/ potom wždy ředſſij/ tenčegſſij/ a ſſpičatěgſſij/ ſpuoſobem ſſijpu. A protož/ podlé ſmyſlu Aryſtoteleſa/ gi připiſugi ad eam ſpeciem kteréž gmenuge Barbatas neb Caudatas. Podlé Aſtrologuw pak/ kteřijž také obzwláſſtnijm gménem wſſecky Kométy gmenugj/ ſlauti můž Nigra, A geſt přirozenij Saturnowa/ w gehožto wyzdwiženij na Znamenij Wáhy ſe zapálila/ a byla ɓarwy ɓledé/ poſſmúrné/ a ſmutné. Wocas negednoſtayné ɓyl ɓarwy a fformy/ ale nayprwé ɦuſtěgſſij/ a žlutěgſſij/ potom wždy dále ředſſegſſij/ a k koncy ſſpičatý: Kterážto ɓarwa Merkuryáſſowi ſe připiſuge.> B1v–B2r).

Kromě toho některé hláskoslovné a tvaroslovné jevy zmíněné v předchozích oddílech této poznámky (např. případy úžení /é/ > /ý/ či plurálové podoby jmenných tvarů v nominativu duálu) mohou být hodnoceny jako figura enallaga spočívající v záměrné odchylce od gramatické normy za účelem zpestření stylu.

Prameny

HÁJEK Z HÁJKU, Tadeáš (1556): Wypſánij s Wyznamenánijm gedné y druhé Kométy/ kteréž widijny ɓyly Března a Dubna Měſýcuow/ Létha tohoto M, D, LVI. Od Miſtra Thadeáſſe Hágka eč/ wydané. Praha: Jiří Melantrich z Aventina.

Literatura

BIDLO, Jaroslav (1894): Hláskoslovné a tvaroslovné zvláštnosti Hájkova Herbáře (z roku 1562) a Veleslavínova (z roku 1578). Listy filologické, roč. 21, s. 100–106, 203–212, 288–301, 378–391, 448–461.

BOHATCOVÁ, Mirjam (2005): Obecné dobré podle Melantricha a Veleslavínů. Studie k završení knižní tvorby Mistra Daniela Adama z Veleslavína † 18. 10. 1599. Praha: Karolinum.

ČERNÁ, Alena M.; LEHEČKA, Boris (2015): Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů. Praha: Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i.

DVORSKÝ, František (1891): Tadyáš Hájek z Hájku. Časopis musea Království českého, roč. 55, s. 229–247.

JÁCHIM, František (1997): Astronomie v díle Tadeáše Hájka v Hájku. Dějiny věd a techniky = History of Sciences and Technology, roč. 30, č. 4, s. 211–235.

HADRAVOVÁ, Alena; HADRAVA, Petr (1998): Astronomie v rudolfínské Praze. In Ondřejovská hvězdárna 1898–1998: Sborník o české a moravské astronomii uspořádaný ke 100. výročí Ondřejovské hvězdárny a 650. výročí University Karlovy. Praha: Astronomický ústav Akademie věd České republiky; Vesmír, s. 23–32.

HLADKÝ, Vojtěch (2016): Hagecius Hermeticus. Astrologické souvislosti vědeckého díla Tadeáše Hájka z Hájku. Dějiny věd a techniky = History of Sciences and Technology, roč. 49, č. 3, s. 141–161.

HORSKÝ, Zdeněk (1962): K astronomické činnosti Tadeáše Hájka z Hájku. Ročenka Universitní knihovny 1960–1961. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 98–110.

HORSKÝ, Zdeněk; URBÁNKOVÁ, Emma (1975): Tadeáš Hájek z Hájku a jeho doba = Тадеаш Гаек из Гаека и его время = Tadeáš Hájek z Hájku and his time = Tadeáš Hájek z Hájku und seine Zeit: 1525–1600. Výstava. Praha, 17. září – 8. října 1975. Praha: Státní knihovna Československé socialistické republiky.

KOSEK, Pavel (2000): Spojka „ješto“ v češtině období baroka. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. A, Řada jazykovědná, roč. 49, č. A48, s. 91–100.

KOSEK, Pavel; ŠLOSAR, Dušan (2016): Barokní čeština. In KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana (eds.). Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny; Brno: Masarykova univerzita, s. 155–159.

KOSEK, Pavel; ŠLOSAR, Dušan (2016): Humanistická čeština. In KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana (eds.). Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny; Brno: Masarykova univerzita, s. 651–654.

KUŤÁKOVÁ, Eva (2017): Laudabile Carmen. Část II. Kapitoly z římské rétoriky a poetiky. Praha: Karolinum.

NOVÝ, Luboš (ed.) (1961): Dějiny exaktních věd v českých zemích do konce 19. století. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd.

PAPROCKÝ Z HLOHOL A PAPROCKÉ VŮLE, Bartoloměj (1593): Zrcadlo Slawného Margkrabſtwij Moráwſkého: W kterémž geden každý Staw/ dáwnoſt/ wzáctnoſt/ y powinnoſt ſwau vhléda: Krátce ſebrané a wydané/ Roku 1593. Skrze Bartholoměge Paprockého z Glogol a Paprocké Woly. Olomouc: Bedřich Milichthaler.

PRUDKOVÁ, Lenka (1999): Knižní kultura ve Velkém Meziříčí v předbělohorském období. Západní Morava: Vlastivědný sborník, roč. 3, s. 33–47.

SMOLKA, Josef (2008): Postavení Tadeáše Hájka jako lékaře na císařském dvoře. Acta Universitatis Carolinae. Historia Universitatis Carolinae Pragensis: Příspěvky k dějinám Univerzity Karlovy, roč. 48, č. 2, s. 11–32.

SMOLKA, Josef (2013): Tadeáš Hájek a Philipp Melanchthon. Dějiny věd a techniky = History of Sciences and Technology, roč. 46, č. 2, s. 84–93.

SMOLKA, Josef (2015): Nobilitace Tadeáše Hájka. Paginae historiae: Sborník Národního archivu, roč. 23, č. 1, s. 241–261.

STARÝ, Marek (2005): Přijímání moravských a slezských šlechticů do panského stavu Království českého v 16. a na počátku 17. století. In BOBKOVÁ, Lenka; KONVIČNÁ, Jana (eds.). Korunní země v dějinách českého státu II. Společné a rozdílné. Česká koruna v životě a vědomí jejích obyvatel ve 14.–16. století: Sborník příspěvků přednesených na kolokviu pořádaném ve dnech 12. a 13. května 2004 v Clam-Gallasově paláci v Praze. Praha: Albis international, s. 251–288.

ŠIMANDL, Josef; MÁDR, Otto; BARTOŇ, Josef; HLAVSOVÁ, Jaroslava (2004): Jak zacházet s náboženskými výrazy. Pravopis, výslovnost, tvary, význam. Praha: Academia.

ŠLOSAR, Dušan (2016): Čeština doby husitské. In KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana (eds.). Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny; Brno: Masarykova univerzita, s. 252–255.

ŠTINDL, Martin (ed.) (2004): Velká Mezeříč Františka Ignáce Konteka 1401–1723. Městská kronika barokní Moravy. Tišnov: Sursum.

TICHÁ, Jana (2012): Hvězdy a růže aneb esej o hvězdářství za časů posledních Rožmberků. Jihočeský sborník historický, č. 81, s. 247–271.

VAŘEKOVÁ, Terezie (2000): Humanistická perioda u česky píšících autorů. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. A, Řada jazykovědná, roč. 49, č. A48, s. 101–115.

VOIT, Petr (2006): Encyklopedie knihy: Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Papír, písmo a písmolijectví, knihtisk a jiné grafické techniky, tiskaři, nakladatelé, knihkupci, ilustrátoři a kartografové, literární typologie, textové a výtvarné prvky knihy, knižní vazba, knižní obchod. Praha: Libri.

logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 2 měsíci a 9 dny; verze dat: 1.1.16
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).