[Evangeliář pražský]
editor: Svobodová, Andrea
Národní knihovna České republiky (Praha, Česko), sign. XI B 3. 1. třetina 15. století

oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2018–2021

Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.

Obecné ediční zásady

Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.

Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.

Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.

Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).

V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.

Komentář editora k textu

Edice přináší text tzv. Evangeliáře pražského (v excerpovaném materiálu pro potřeby Staročeského slovníku /Staročeský slovník 1968, s. 70/ zkratka EvPraž) obsaženého v rukopise uloženém v Národní knihovně ČR v Praze pod signaturou XI B 3 (původně patřil třeboňským augistiniánům, ve starší literatuře se proto objevuje také označení „třeboňský“). České nedělní perikopy jsou zapsány na ff. 1ra–19va, na zbylých foliích (20r–201v) jsou zapsána především latinská kázání na různé příležitosti církevního roku. Celý kodex vznikl podle J. Truhláře mezi léty 1370 a 1420 (srov. Truhlář 1906, č. 2020, s. 127), české perikopy pocházejí soudě podle typu písma z první třetiny 15. století. Evangeliář byl částečně zveřejněn v transliterované podobě F. Černým (1897), jako celek je zpřístupněn v předkládané transkribované edici poprvé.

Podle Černého (1897, s. 187) byly perikopy zapsány dvěma písaři, rozlišuje část starší (ff. 1r–13v) a mladší (ff. 14r–19v). Paleografický rozbor však ukázal, že zápis je prací čtyř soudobých rukou, první ruka (A) zapsala ff. 1r–13v, druhá (B) zapsala ff. 14r–15v a 17r–19v, třetí (C) zapsala fol. 16r–16v a čtvrtá ruka (D) zapsala závěrečnou perikopu na fol. 19v. Co se týče zápisu latinských rubrik a perikop, písař A je ve svém úseku zapsal do fol. 6r, od fol. 6v jej vystřídal písař B, který byl rubrikátorem také ve svém úseku, stejně jako i písaři C a D.[1] Za konzultaci ohledně paleografické stránky zápisu perikop děkujeme kolegovi Michalu Dragounovi.

Z pravopisného hlediska jde o záznam mladšího spřežkového pravopisu s poměrně ustálenou distribucí grafém/spřežka-foném. Ze zvláštností lze jmenovat, že v některých případech bývá hláska j zachycena pomocí spřežky gi (giuz > juž), gy (smylugy > smiluj 15ra), yg (ygmye > jmě 1ra) nebo ig (igsi > jsi). Matení záznamu některých znělých a neznělých hlásek, na které narážíme u prvního písaře (např. gdyž, osládko, sástup, budiš atp.), standardizujeme, vždy však uvádíme také transliterovanou podobu pramene. Interpunkce se v opise vyskytuje pouze ojediněle, v transkripci proto její užití podřizujeme současným pravidlům pravopisu, stejně tak v případě přepisu velkých písmen, např. u náboženských pojmů volíme bezpříznakovou variantu s malým písmenem, u pojmenování Žid volíme s ohledem na biblický text variantu s velkým písmenem. Hranice slov píšeme podle dnešních pravidel, ovšem s přihlédnutím k dobovým specifikům. Písařské zkratky se v českém zápise objevují pouze ojediněle, a to vždy v prvních slovech perikopy, tyto zkratky byly rozepsány ve prospěch nejčastěji zastoupené nezkrácené podoby, přičemž je vždy v poznámce uvedena také podoba pramene. Zkratky v latinských nadpisech rozepisujeme podle zásad pro zpracování Staročeského slovníku (1968, s. 48–49) s přihlédnutím k nepublikovaným zásadám Bohumila Ryby.

Z hlediska jazykového na rovině hláskoslovné respektujeme stav zachycený v rukopise, včetně všech zvláštností a kolísání vysvětlitelného hláskovými změnami či změnami vznikajícími v proudu řeči (u málo průhledných podob připojujeme též hyperlemma v hláskové podobě k r. 1300: např. muské „mužské“ 2va , výde „vyjíti“ 5va, otči „oči“ 8vb, vóce „vódcě“ 8rb atp.). Opravili jsme však zápis dřéve, negsu se spolu složili 2ra emendujeme na náležité než jsú, stejně tak jako jevy proniknuvší zvratnou analogií (např. hojná nenáležitá jotace či nadbytečná jotace zejm. po retnicích: znamienie > znamenie 3vb) a zřejmé písařské omyly (nejčastěji chybějící písmeno či skupina písmen). Jako záležitost mající platnost pouze grafickou odstraňujeme záměnu grafémů b a v (zbuk > zvuk, dváš > dbáš atp.) a zdvojení některých konsonantů (alle > ale, synna > syna, zahynne > zahyne, obbalene > obalené atp.). Náležitou jotaci v krátkých i v dlouhých slabikách ponecháváme podle pramene, včetně jotace pokleslé (navščévenie 16va, přede všém lidem 13va, obklíčé 16va atp.). Chybějící slova doplňujeme podle smyslu s podporou znění biblických překladů (nejčastěji Bible olomoucké, zkr. BiblOl /StčS 1968, s. 64/). Hláskovou podobu cizích vlastních jmen ponecháváme víceméně podle stavu pramene, např. Israhel, Belsebub, Jeruzalém × Jerusalem, Nazareth, Bethlem, Nicodemus, Caiphas, Cleophas, Philip, Joseph i Josep, Jozeph apod.

Do tvaroslovné a syntaktické roviny bylo zasahováno prostřednictvím doplněných zjevně chybějících slov a zavedení novočeské interpunkce. Zvláštnosti, které neodporují gramatičnosti zápisu, byly ponechány s poznámkou sic! (např. výhradní skloňování propria Kána/Chána jako maskulina: v Kána galilejském 3va, v Chána galiléském 3vb). Opraveny byly pouze zjevné chyby: o synu člověčiem (rkp. člověčiemu), ješto ješče ssú (rkp. jsú) matery 4va, atp.

Co se týče stanovení místa EvPraž mezi ostatními dochovanými evangeliáři, jedná se o překlad nejbližší první redakci evangelního překladu, avšak poměrně přepracovaný (srov. Vašica 1931, s. 85). Perikopy jsou řazeny chronologicky v pořadí církevního roku, nacházíme zde pouze drobné odchylky v řazení (např. zařazení perikopy pro Nanebevstoupení na samotný konec za poslední neděli po Letnicích) či výběru příslušného textu (např. na sobotu před Květnou nedělí je uvedena perikopa J 6,53–71 namísto zavedené perikopy J 17,1–11). V případě chybějící či nedostatečně uvedené příležitosti, pro niž byla perikopa určena, byly názvy svátků doplněny podle práce J. Vintra (1978) a F. Černého (1897).

Citovaná literatura:

Černý, František: Pražský evangeliář. Listy filologické 24, 1897, s. 187–192, 271–287, 355–358, 431–444.

Staročeský slovník: Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. B. Havránek (red.). Praha: Academia, 1968.

Vašica, Josef. Staročeské evangeliáře: studie průpravná. V Praze: Nákladem České akademie věd a umění, 1931.

Vintr, Josef. Die ältesten tschechischen Evangeliare: Edition, Text- und Sprachanalyse der ersten Redaktion. München: Otto Sagner, 1977.

Tuhlář, Josef: Katalog českých rukopisů C.k. veřejné a universitní knihovny pražské. V Praze: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906.

1 Za konzultaci ohledně paleografické stránky zápisu perikop děkujeme kolegovi Michalu Dragounovi.
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 5 měsíci a 5 dny; verze dat: 1.1.17
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).