Národní knihovna České republiky (Praha, Česko), sign. VIII C 17, začátek 15. století
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Edice přináší text tzv. Evangeliáře klementinského (v excerpovaném materiálu pro potřeby Staročeského slovníku zkratka EvKlem /Staročeský slovník 1968, s. 70/) obsaženého v rukopise uloženém v Národní knihovně ČR v Praze pod signaturou VIII C 17 (české nedělní perikopy zapsány na ff. 43r–48v, na zbylých foliích jsou zapsána latinská kázání na různé příležitosti církevního roku přiřčená Konrádu Waldhauserovi). Co se týče stanovení místa EvKlem mezi ostatními dochovanými evangeliáři, nelze jej určit zcela jednoznačně: jedná se jistě o překlad nejbližší druhé redakci evangelního překladu, najít lze ale jednak četné shody s první evangelní redakcí, ale také s první redakcí biblickou (sr. Vašica 1931, s. 82n.). Text byl dosud zveřejněn pouze v ukázkách (srov. Vašica 1931, s. 80–84), jako celek je zpřístupněn v předkládané edici poprvé.
Celý kodex vznikl podle J. Truhláře mezi léty 1390 a 1415 (Truhlář 1906, č. 1486, s. 548), české perikopy pocházejí soudě podle typu písma z počátku 15. století. Text je zapsán jediným písařem ve dvou sloupcích, písmo je drobné a pokryta je téměř celá plocha listu. Užit je výhradně černý inkoust (rubrika se neobjevuje ani v nadpisech), dojem užitkového opisu umocňují též četné písařské opravy (doplňky či škrty).
Z pravopisného hlediska jde o záznam mladšího spřežkového pravopisu s poměrně ustálenou distribucí grafém/spřežka-foném. Interpunkce se v opise vyskytuje pouze ojediněle, v transkripci proto její užití podřizujeme současným pravidlům pravopisu, stejně tak v případě přepisu velkých písmen: u náboženských pojmů volíme bezpříznakovou variantu s malým písmenem; u pojmenování Žid a Písmo (pro biblický text) volíme variantu s velkým písmenem. Hranice slov píšeme podle dnešních pravidel, ovšem s přihlédnutím k dobovým specifikům.
Z hlediska jazykového na rovině hláskoslovné respektujeme stav zachycený v rukopisu, včetně všech zvláštností a kolísání vysvětlitelného probíhajícími změnami (u málo průhledných podob připojujeme též hyperlemma v hláskové podobě k r. 1300: např. zazyk „jazyk“ f. 47rb, jestkyně „jěskyně“ f. 47rb), emendujeme pouze jevy proniknuvší zvratnou analogií (např. hojná nenáležitá jotace) a zřejmé písařské omyly (nejčastěji chybějící písmeno či skupina písmen). Chybějící slova doplňujeme podle dochovaných variantních rukopisů evangeliáře (nejčastěji EvBeneš či EvOl /StčS 1968, s. 70/, příp. textu Bible olomoucké /StčS 1968, s. 64/). Ponecháváme zachycení veškeré náležité jotace v krátkých i dlouhých slabikách, zjednodušování hláskových skupin (natřěli m. načtřěli, ot oce m. ot otce) atp.
Hláskovou podobu cizích vlastních jmen řešíme podle míry přizpůsobení českému systému, u počeštěných variant odstraňujeme gemináty a aspirované th, skupinu písmen „ph“ přepisujeme jako f, grafém „c“ v platnosti hlásky k přepisujeme jako k, při přepisu sykavek se řídíme zápisem (Jeruzalém × Jerusalem) apod.
Písařské zkratky se vyskytují pouze v latinských nadpisech (dopsány ex post jiným inkoustem, často i mnohem mladší rukou), při jejich rozepisování jsme aplikovali zásady pro zpracování Staročeského slovníku (StčS 1968, s. 48–49) s přihlédnutím k nepublikovaným zásadám Bohumila Ryby. Arabské a římské pořadové číslice rozepisujeme slovně.
Do tvaroslovné a syntaktické roviny bylo zasahováno pouze prostřednictvím doplněných zjevně chybějících slov a zavedení novočeské interpunkce.
Citovaná literatura:
Staročeský slovník: Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. B. Havránek (red.). Praha: Academia, 1968.
Vašica, Josef. Staročeské evangeliáře: studie průpravná. V Praze: Nákladem České akademie věd a umění, 1931.
Truhlář, Josef, ed. Katalog českých rukopisů C.k. veřejné a universitní knihovny pražské. V Praze: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906.