Kabátník, Martin Cesta z Čech do Jeruzaléma a Ejipta Martina Kabátníka z Lítomyšle
editor: Vajdlová, Miloslava
Saská státní knihovna – Státní a univerzitní knihovna v Drážďanech (Die Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek Dresden) (Drážďany, Německo), sign. 4 A 1029. 1539

oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2013–2019

Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.

Edice vznikla v rámci řešení projektu GA ČR č. P406/10/1140 Výzkum historické češtiny (na základě nových materiálových bází).

Obecné ediční zásady

Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.

Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.

Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.

Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).

V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.

Komentář editora k textu

Popis pramene

Tisk z r. 1539 je oktáv o rozměrech 13,86 × 8,9 cm přivázaný ke spisu Ulricha von Hutten Arminius dialogus Huttenicus, continens res Arminij in Germania gestas. P. Cornelii Taciti, de moribus et populis Germaniae libellus. Adiecta est brevis interpretatio appellationum partium Germaniae a několika dalším spisům;[1] Jejich výčet podává Justin V. Prášek (ed.), Martina Kabátníka Cesta z Čech do Jerusalema a Kaira r. 1491–92. Praha 1894, s. XI. bezprostředně za textem Kabátníkova cestopisu následuje český překlad tematicky blízkého úryvku z cestopisu děkana mohučské kapituly Bernarda z Breidenbachu Devět rozdíluov křesťanuo v zemi zaslíbené z traktátu Petra z Braidenbuchu, kdež vypisuje putování své po moři do Jeruzaléma.

Tisk nemá stránkování, živá záhlaví ani kustody, archová značka je vytištěna vždy pouze na první straně archu. Vysazen je švabachem, titul texturou. Oproti předlohovému rukopisu je text tisku rozšířen o titul a předmluvu, jež doplnil litomyšlský městský písař Adam bakalář, který text cestopisu pro tištěné vydání – jak sám uvádí v předmluvě tisku – připravil.[2] V předmluvě Adam bakalář objasňuje důvody a okolnosti, které vyústily ve vypravení čtyřčlenného poselstva jednoty bratrské, jehož členem byl i Martin Kabátník, do východních a jihovýchodních oblastí tehdy běžně známého světa, a podněty, které Adama bakaláře s odstupem téměř čtyř desetiletí od návratu poselstva vedly k vydání tištěné verze Kabátníkova cestopisu. Na titulní straně tisku je pod názvem spisu umístěn dřevoryt, znázorňující poutníka jedoucího na voze taženém koňmi před hornatou krajinou s městem. Předmluva a základní text mají vlastní nadpisy, opět doplněné Adamem bakalářem, a jejich text začíná vždy ozdobnou ornamentální (nefigurální) iniciálou. Dále v textu se iniciály již nevyskytují.

Údaje o tiskaři a místu vydání jsou převzaty z Databáze Knihopis, http://www.knihopis.cz – v tisku nejsou uvedeny.

Knižní vydání památky

Druhou polovinu cestopisu, pojednávající převážně o egyptských reáliích, v transkribovaném přepisu publikovala Lucie Storchová.[3] Lucie Storchová (ed.; 2005), Mezi houfy lotrův se pustiti... České cestopisy o Egyptě 15.–17. století. Praha, s. 1–18. Formou transkribovaných variant, uváděných jako různočtení k textu primárního rukopisného záznamu cestopisu z přelomu 15. a 16. století,[4] Archiv Pražského hradu, sign. O 35, fol. 182v–219r, zapsán mezi lety 1493–1502. je znění drážďanského textu uvedeno v edici Miloslavy Vajdlové z r. 2019,[5] Miloslava Vajdlová (ed.; 2019). In: Martin Boštík – Miloslava Vajdlová: Martin Kabátník: Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta r. 1491–1492. Praha, s. 141–171. v edici je též před základním textem rukopisu otištěna předmluva doplněná Adamem bakalářem.[6] Tamtéž, s. 79–81.

Ediční poznámka
Pravopisná charakteristika a specifika pramene

Starý tisk CestKabD je tištěn bratrským pravopisem. Pro tisk byla využita kombinace diakritického a spřežkového pravopisu, přičemž pravopis diakritický převažuje.

Tisk spolehlivě rozlišuje ostré a tupé sykavky a fonémy r a ř. Při zápisu fonémů č, ž, ř malým písmenem k odlišení od ostrých protějšků a r slouží diakritické znaménko mající většinou podobu háčku (čyſté F7v, wážyli D4r, dwéře E1r); v případě hlásky š převážně digraf ſſ (zawěſſený B7r), resp. na konci slova -ſs (groſs G6v), řidčeji tisk na konci slova a na morfologickém švu užívá též graf s umlautem, tj. (damas̈ſkau C8r). Koncové -c tiskař řídce tiskne ligaturou tz (kopetz C4v, nitz F5v). Problematičtější je tisk velkých písmen, neboť tiskař nedisponuje velkými grafy s diakritickými znaménky. Využívá tudíž převážně spřežek (Rzjmané B1v, Sſtukwerkem B3v, v titulu tisku Czech A5r, jinde Cžłowěk A6v), pro zápis fonému Ž pak vícero různých kombinací: nejčastěji samotné Z (Zołdneeřy H3v), popř. kombinaci grafů Zi (Ziołdánowi K2r) nebo velké litery Z a diakritikovaného vokálu (Zȧteč B7r, Zěny I7r).

Měkkost konsonantů ť, ď, ň před samohláskami e, popř. a, a retnic , , , ḿ ve slabikách , , , signalizují různá diakritická znaménka (nejčastěji háček či tečka) umístěná převážně nad následujícím vokálem nebo mezi oběma hláskami[7] Nejen u těchto fonémů, ale i v případě zápisu řady dalších hlásek grafy s diakritikou je nezřídka velice obtížné až nemožné určit, jaké diakritické znaménko bylo při tisku použito. Pro sazbu jednoho fonému tisky někdy užívají více liter s různým diakritickým znaménkem. Některé vokály (zejména á) jsou tištěny grafy s čárkou dvojího typu (čárka má různou délku a tloušťku). Zároveň výslednou podobu diakritického znaménka ovlivňuje technologický proces sazby. Námi uváděné údaje tudíž nemusejí být vždy zcela správné a vyčerpávající. (Křeſtȧn B2r, Křeſtâné, wbohatěyſſiem měſtě obé C6r),[8] Petr Voit, Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí 2. Praha 2017, s. 381, upozorňuje, že ne vždy se jedná o ligatury – někdy jsou při tisku těchto hláskových kombinací použity dvě samostatné litery. méně často je diakritické znaménko situováno přímo nad příslušným konsonantem (ḋaablom F4r, mėſſṫan F8v). U hojně užívaného slova křesťan tisk upřednostňuje formy s diakritikou, zvláště s tečkou nad a (Křeſtȧn B4r), jakkoliv užívá i uzualizovaný tisk pomocí spřežky ti (křeſtian K3r). V ostatních pozicích je měkkost konsonantů ď, ť, ň signalizována převážně háčkem (ochraňował A6r, ryňk B5v, zwłáſſť A6v), v případě ť i tečkou (dėſſṫ I3v); v pozici před i, í, ie je pak za dostatečný znak měkkosti považována sama přítomnost vokálu (vdidła H6v, podiewati I1v, včynił D4r, pro změněnij K4r).

Tisk používá dvojí (kulaté a dlouhé) s v běžné distribuci (by ſe … neprawoſt ſtała D4r, vnás A6r), dvojí (střední a tvrdé) l[9] Užití dvojího l považuje Petr Voit, o. c. v pozn. 8, s. 382, pro období od r. 1534 za „obligatorně symptomatický projev Oujezdeckého dílny.“ (ležíj C2r, wyſłali A6v), jehož užití se s nečetnými odchylkami (nayłepſſie A6r, łázně … lázni I8v) řídí pravidly popsanými J. Gebauerem,[10] Jan Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého 1. Hláskosloví. 2. vydání. Praha 1963, s. 360–364. a dvojí r – obvyklý graf (dworu H3v) a redukované r (r s redukovaným obloučkem: ſmꝛdij D7r).[11] Pro odlišení od základního r v tabulce i v uváděných transliterovaných příkladech používáme znak neodpovídající podobě grafému. Distribuce tohoto fakultativně užívaného grafu nemá pevná pravidla (Cžyſtern, čyſteꝛny obé E8v). Dvojí b se nevyskytuje. Ostatní konsonanty jsou tištěny obvyklým způsobem. V tiscích zaznamenáme nepříliš četné gemináty (Daffinowé B5r, Gallaty C2v).[12] Jejich množství oproti rukopisu výrazně klesá.

Distribuce grafů i, í, y, ý se řídí pravidly bratrského pravopisu (také mi p(ra)wili C8r,[13] Rozepsání zkratek signalizujeme jejich umístěním do závorek. cyzých A6v, wſſyckni F4r), příležitostně se ale objeví po sykavce i i (včinił D4r).[14] Po velkém Ž se y nepíše (ZidéE7v, Zidowka H2v). Po ř se vyskytuje jak y, tak i (přyrozeného A6r, přiwětiwý A8r). Ve srovnání s předlohovým rukopisem tisk není tak důsledný v psaní y po tvrdých konsonantech ve vlastních jménech cizího původu: kolísá zejména způsob zápisu jména Kristus (kriſta i kryſta obé E2v), neboť Adam bakalář a/nebo tiskař pravděpodobně již znali latinskou formu lexému. Tisk velice dobře rozlišuje původní dlouhé ú a ů vzniklé z ó (rozmłúwanije A6v, twarohůw F6r).[15] Jen zcela výjimečně se setkáme s chybným zápisem slova (púžitkyD8r, púžitek E5v místo náležitého půžitek).

Kvantita vokálů je v převážné části případů značena čárkou (vnás A6r, podlé D4r, giných F8v), nepoměrně řidčeji zdvojeným písmenem (ginaače A6r, Swateeho G4v), nestandardně a zřídka nevhodně kombinací obého (neprawowanaá F7r); v případě fonému í spřežkami ij, íj (Setnijk H6v, kúpíj H2r), řidčeji pouhým j (ſwolenjm A7v). Na základě celkového charakteru a úpravy tisku předpokládáme, že zdvojení litery pro označení samohláskové délky je nezřídka motivováno sazečovou snahou o dosažení vyrovnaného okraje sazby (chléb, o řádek níže chleeb obé D4r), k tomuto účelem se ale užívají i jiné než jen vokalické kombinace grafů (Cýſař, o řádek níže Cýſarz obé B1r). Kvantita vokálů není značena příliš spolehlivě: v tisku se vyskytují jak příklady kvantity nadměrné (žáłował D2v, přitáhnau … woyſkém H7v), tak neznačené (býwa I3v, wemnoha milech B1r). Znak pro dlouhé ó tiskař k dispozici nemá.

V tisku zaznamenáme případy zvratné analogie, konkrétně zápis fonému í digrafem ie (newěřiem B5r, klieče E3r).

Tisk užívá běžné zkratky a ligatury. Stanovování hranic slov a psaní velkých písmen se oproti předlohovému rukopisu značně přiblížilo k novodobému úzu – velká písmena nenaznačují již jen výrazy, které chce tiskař tímto způsobem zdůraznit, ale příležitostně a nedůsledně i začátky nových větných celků. V předmluvě jsou pravidelně s velkým počátečním písmenem tištěny výrazy bratr, sestra označující příslušníka/příslušnici nebo stoupence/stoupenkyni jednoty bratrské. Předložky jsou ve shodě se soudobou praxí nezřídka tištěny dohromady s následujícím slovem.

V tisku je užívána dobová třístupňová interpunkce, zahrnující virguli, tečku a dvojtečku. Konec věty či souvětí se označuje dvojtečkou, popř. tečkou, uprostřed vět se užívají tečka a virgule. Interpunkční znaménka jsou používána nedůsledně a převážně na základě pauzového, nikoliv skladebného principu. Slova na konci řádku jsou dělena většinou bez jakékoliv signalizace, někdy za použití spojovníku (rozdělovníku) majícího podobu mírně zešikmeného rovnítka.

Stejně jako v případě předlohového rukopisu i při editaci starého tisku je velmi problematické stanovení hranic větných a souvětných celků a rozčlenění textu na odstavce. V předmluvě a v počátečních pasážích cestopisu tiskař užívá odstavce, popř. zřetelné vizuální odsazení textu s novým tématem (jakoby nový odstavec v rámci jednoho řádku). Přibližně od čtvrtiny tisku je veškerý text vysazen lineárně bez jakéhokoliv členění na dílčí celky. Hranice nižších i vyšších výpovědních celků tedy určujeme zejména na základě tematických souvislostí textu, interpunkci doplňujeme podle novočeských zvyklostí. Vzhledem k tomu, že tisk zachovává mluvený charakter předlohy s řadou anakolutů, přístavků atd., námi zvolené členění textu není v řadě případů nesporné a lze oprávněně uvažovat i o jiném dělení.

Chybovost tisku je vcelku nízká, nejvíce nedostatků nalézáme ve značení kvantity. Převážná část gramatických, syntaktických i stylistických nedostatků textu je převzata již z předlohového rukopisu – tyto jsou s výjimkou doplněných slov a oprav nepochybných omylů ponechávány bez emendace i komentáře, protože spoluvytvářejí specifický styl pramene reflektující dobový mluvený jazyk. Zapříčiněny jsou autentickým, nestylizovaným zápisem pro foro interno.

Tabulka fonémů a jejich grafických realizací

Pokud lze nějaký způsob zápisu označit za jednoznačně převažující, je v tabulce označen tučně. Rozepsaná zkratka je umístěna v závorce.

foném grafická realizace příklad(y)
a a pohané C6v, zahrady E4v, dała H2v
á žáłował D2v, tám E1r
á a býwa I3v, powěz nam t., ḋabły F4v
á takowá D4r, trápenij E8r, vwás I3v
á se slabší čárkou nad písmenem Lukás̈ A7r, Zołdánowu H2v
aa wytiſſtėnaa A5r, ginaače A6r, traapij E8r
neprawowanaá F7r
aj aj ſayra F6r, rayžy I6r
b b nebude E4r, był gſem H3v
c c otcy E4v, wždycky H2v
-tz kopetz C4v, nitz F5v, tiſýtz G3r
č Cz (v titulu tisku) Czech A5r
Cžłowěk A6v, Cžeſkého t., Cžtwrtek E4r
č proč A5v, ginaače A6r, čyſté F7v, rozličnee H3v
d d když H6v, woda ſe ſtydne I3v, drahně K4r
ď d vdidła H6v, podiewati a ... widěti I1v
ḋaabłom F4r, teḋ F4v, geḋ I3r
e e ſme přigeli F1r, geden H3v, obyčege K4r
é přitáhnau … woyſkém H7v
ě přigěli ſme F1r, wedně F2v, tkanicěmi H7r
é e ſwědkowe A7v, wemnoha milech B1r, leſowe F4v
ee Leetha A5r, Geruzaleema E8v, Swateeho G4v
é ſławné A6r, podlé D4r, Geruzaléma E8v
ė dėſſṫ I3v
ej ej Mincmeyſtra A5v, Leyk A6r
ije mijeſta złatnicſké(ho) H2v
ě powěděti B6v, chtěł G1r, země I3v
f ff Daffinowé B5r, fformana C2v, Jozeffa F4r
f fedrownij A7r, fortna C3r, Jozef E3v, Faraona F4r
g g Angaria B7r, Gardyán E1r, zGázy F3r, gros̈ H2v
h h drahně D3v, khradu G1v
ch ch ſtrachu D4v, chodie E4v, chowá H3v
i i včinił D4r, vkřižowán D8v, čtyři H2r, Zidowčina H2v
y Y také obyčeguow A5r, přyrozeného A6r, zpřijčyny t., cyzých A6v, wynałožyti A8r, wſſyckni F4r
ij gſem ſe diewał płacij gich I8r
í i knižka A6r, přitomníj A7v, wemnoha milech B1r, diwał H3v, vgiti K4r
ij Setnijk H6v, počijtał K4r, mijle t.
íj kraaſníj C1v, kúpíj H2r, magíj H6v
j čtyřj mužij A7r, ſwolenjm A7v, kteřjž I3v
ý cyzých A6v, wſpiſých A7r, Antyochý C2r, Betaný C5v, wiſýcý G3v
ie (jen případy zvratné analogie) přy náboženſtwie A6r, píjſma … wyprawugie A6v, newěřiem B5r, klieče E3r, vžiewagíj F2v
ie ie Bratřie ſtarſſie A6v, wiec D4r, biedné E8v
ije nayłepſſije A6r, rozmłúwanije mijewali A6v
j g vmýwagij B6v, můg D4v, naywěrněgſſij t., gezdij I3v, obyčege K4r
y yazyku A6r, nayłepſſije t., přiyali D4v, měy E8v, hoyný H3v
k k vkřižowán D8v, kterak I3v
c Dactile G4v, Caſiafiſtule t.
l l ſſkolnijm A6r, wyſłali A6v, ležíj C2r, lampách E2v
ll Gallaty C2v, Dactille H2r
ł nemohł A5v, wyſłali A6v, zazłee magij C1v, ſpołkem E8r
m m mramorowé D8v, zyma I3v
n n nepráwě D4r, neneſe F5v, zřetedlný F6r
ň n včynił D4r, łázně I8v, łázniech t., pro změněnij K4r
ň ochraňował A6r, ryňk B5v, hliňe(n)né E7v, daň F8v, koňſkým I8v
o o hrob D8v, ozdob E4r, toho H3v
ó o zmýti ſe powoli B3r
ou au tau trubau B6v, domłauwał D4r, poraubíj F5v, shlédnauti G1v
p p prawili I3v, do Egipta H3v
r r proſtřed Kłáſſtera E1r, Cžyſtern E8v, dworu H3v, drwy I8v
ſmꝛdij D7r, čyſteꝛny E8v
ř rz Przedmluwa A5v (v titulu), Rzecſkých A7v, Rzjmané B1v, rziekáme D6v, potrzebij geſt G3r
ř dwéře E1r, žołdneeř H3v, řeky I3v
s ſ naſłuncy B8r, by ſe … neprawoſt ſtała D4r, powěſt H4r, ſetnik H6v
s vnás A6r, stakowými lidmi A6v, shlédnauti G1v, rausſký t.
S Seſtrau A6v, Střełau B7r
sſ Impresſora A5v, zasſe E2r
š ſſ ſſtukwerkem B6v, zawěſſený B7r, Kłáſſter E1r, pěſſky H4r
Sſ Sſtukwerkem B3v, Sſa(m)młaty B7r
-ſs nebudeſs A8v, groſs G6v
Lukás̈ A7v, damas̈ſkau C8r, towaris̈ E8v, gros̈ H2v, wys̈ſſij H6v
s̈ſſ kas̈ſſe I6r
t t złatých A7v, teče B6v, bohatij H3v
tt złatto G5r, złattých H3v
th Leetha A5r, Lithomyſſle B1r, žerth H8r
ť t powěděti B6v, křeſtȧny C6v, doſti H3v, čiſtě I8v
ti křeſtianuo(m) K3r, křeſtian t.
ť zwłáſſť A6v, měſſťan F8v
vṫał E4v, dėſſṫ I3v
u u vſuzuge A5v, klenutá F8r, muž H3v
v vnás A6r, včinił D4r, provmenſſenij E8v
ú u ſu C4r
v vřednijcy B4r, načtyřy vhły D8v
ú rozmłúwanije A6v, ſwatú t., wełbłúdy G1r, berú I3v
uo uo Ziduo B1v, žołdnéřuow G1r, khuoře G1v
ů ů prewétů B6v, komůrka E4v, můg E8v, twarohůw F6r
v w welmi weliké D4r, młuwili G1r, chował H3v
y y čtyřy prſty B7r, Gerycho F1r, yakoby H3v, drwy I8v
i towaris̈ E8v, Dactile G4v
ý yakoby řekł čeſký złoděgj B5r, vměł geſt rausſký G1v
ý y něyaky A7r, z hoſtinſkych B4r, některych I3v
ý vmýwagij B6v, giných F8v, Nýlus G1r
ij lid neznámíj C2r
z z zbázně D4r, bezpeněz E4r, zyma I3v
ž z potěch zlabiech teče [woda] C5r
Z Zidé E7v, Zołdánowých G1r, Zołdneeřy H3v
ž wážyli D4r, žádných E4r, wěže H2v, žołdneeř H3v, když I3v
Zi Ziołdánowi K2r
Zě když H6r, Zěny I7r
Zȧteč B7r
Hlásková a morfologická stránka pramene

Tisk zachycuje hláskosloví češtiny v pokročilejším stadiu vývoje než předlohový rukopis. Příznačný je pro ně hojný paralelní výskyt jevů dokládajících starší i mladší vývojový stav a široká škála doložených vývojových variant.

Vzhledem k povaze a rychlosti šíření hláskových změn z centrální oblasti do okrajových území, ke stáří tisku a poloze Litomyšle nepovažujeme proces hláskových změn ie > í, ó > uo > ů, ú > ou v této době za již nezpochybnitelně završený a neinterpretujeme všechny výskyty (di)grafů ie, uo, ú jen jako alografové varianty fonémů í, ů a ou, užité z důvodů omezených technických možností tisku, záměrné archaizace tiskařského úzu spočívající v nápodobě úzu rukopisného[16] K tomu více Karel Kučera, Vývoj účinnosti a složitosti českého pravopisu od konce 13. do konce 20. století. Slovo a slovesnost 59, 1998, s. 178–206. a/nebo potřeby dosáhnout vyrovnaných okrajů sazby.[17] Jakkoliv ani tuto možnost nemůžeme beze zbytku vyloučit.

V textech souběžně zaznamenáme všechna stadia změny ó > uo > ů (po vóli B3r, komuorky i komůrky obé B3r, muož i můž,[18] U hojně se vyskytujících forem, výčtů koncovek atp. neuvádíme lokaci. přičemž ó je doloženo již pouze ojediněle v tomto spojení[19] Jedná se ovšem pouze o naši interpretaci – tisk neužívá graf ó.), původní ú i diftongizované ou (nesłúží E2v i słouží D1r), nemonoftongizované ie i monoftongizované í (najviece C1r i najvíc I7r),[20] Ale jen biedný, piesek. nezúžené é i zúžené í (obilé E6v i obilí E4v). Tisk zachycuje vývojový mezistupeň změny ý > aj > ej (sajra F6r, rajži I6r)[21] V koncovkách se užívá stále pouze ý. a zakončení -ěn > -ín u n-ových participií (vidien I3r, srozumieno K4v). Kromě běžně se vyskytujícího náslovného ú- (úmysł K4v, úzkost E7r) zaznamenáme ojedinělý případ jeho diftongizace v ou- (z oumysła F4r). Změna tautosylabického aj > ej zůstává nerealizována (najviec C8r, najméně I4r, najprvé S D3v).

Stejně jako v rukopisu se i v tisku paralelně vyskytují formy se zachovaným počátečním j- v pobočných slabikách i tvary bez něj (jsme i sme, jsou i sou), podoby téhož lexému s náslovným o- i s protetickým v- (osm B3v i vosmi B5v, osły B6r i vosły D6r) a nadto nově kromě základních forem lexikálních jednotek též jejich dobově podmíněné varianty (něco I7v i nětco F7r).

Zápisy typu rozmłúwanije A6v, zrozkázanij Zołdánowa H6r, dijwaníj náſſe G2r ukazují na zachování staročeské harmonie kvantity.

Rozkolísaný stav hláskosloví se projevuje i na úrovni morfologické, zejména ve jmenné deklinaci. Nejpočetnější repertoár tvarů vykazuje gen. pl. mužských u-, o- a jo-kmenů: doloženy jsou koncovky -uov, -uo, -ův i (domuov, křesťanuov, potokuov, obyčejuov; židuo, křesťanuo, vozuo, kupcuo; domův, křesťanův, hrobův; křesťanů, potoků, národů), přičemž preferovány jsou vývojově starší tvary: častěji se vyskytují formy se zakončením na -uov, -uo než -ův, .

V dat. pl. mask. již nepředpokládáme zachování původního zakončení -óm, formy typu paſtýřom D7r tedy interpretujeme jako podoby se sekundární nářeční koncovkou -om a přepisujeme jako pastýřom. Koncovka -uom se v tisku D vyskytuje zřídka, zakončení -ům není doloženo vůbec.

Lok. pl. mužských o- a jo-kmenů se v porovnání s rukopisem vyznačuje nápadnou vývojovou progresí: původní koncovka -iech je sice ještě stále užívána (žlabiech, młýniech, bratřiech), v řadě případů ji však už nahradila mladší hlásková forma -ích, které zcela převažuje (spisích, słúpích, vozích, vełbłoudích).

Pod vlivem staršího rukopisu zůstávají zachovány tvary duálu (početně mírně redukované), plusquamperfekta i aoristu.

Úpravy Adama bakaláře

Vlastní text Kabátníkova vyprávění je v tisku z r. 1539 tlumočen dle rukopisného originálu velice věrně, jen s malým množstvím úprav nepodstatného rozsahu a dopadu na celkový rozsah, styl i vyznění textu.

Původní záměr Adama bakaláře byl ale zjevně jiný – první folia tisků svědčí o tom, že zamýšlel text formálně, obsahově i syntakticky upravovat. Úvodní pasáže textu jsou členěny na odstavce, případně jsou nová témata opticky oddělena v rámci jednoho řádku alespoň pomocí několika vynechaných liter. Text je nezřídka krácen (než to viem, že tu ještě dobré bydlo za penieze sobě učiniti muož, ktož je má, a svobodně sobě činiti v jiedle a v pití K 184v – než ještě dobré bydło muož sobě učiniti v jídle a v pití za peníze, kto je má D B4r, než žádný žid, Řek ani křesťan K 183r – žid ani křesťan D B2r). Adam též koriguje a upravuje faktografické údaje podle svých znalostí (… z Krakova do Lvova, také jest mil padesát K 182v – až do Krakova, jest cesta snadná. Potom se bráti do Lvova, jest mil 60 D B7r) nebo představ a domněnek (v tom stole čtyrmezcétma rour meděných K 184r – osm rour měděnných D B3v). Přistupuje i k inovacím skladebným – záměrně redukuje zvláště množství vztažných vět (A odtud jsme jeli do jednoho města, kteréž slove Angarie. K 187r – Odtud sme jeli do jednoho města řečeného Angaria. D B1r), a potlačuje zaměření promluvy na posluchače, na nějž se původní vypravěč obracel prostřednictvím 2. os. sg. (když vytrhneš z které [roury] šátek K 184r – když vytrhne… D B3v).

Přes prvotní nepochybnou snahu o úpravu předlohy ve smyslu jejího zhodnocení a uvedení do souladu s osobní představou kultivovaného textu Adam bakalář ale znění cestopisu zásadním způsobem formálně ani obsahově nepřepracovává, neinovuje, nezkvalitňuje ani neobměňuje a již po krátké době a úpravě nemnoha folií od svého původního záměru upouští zcela. Nadále pak do textu zasahuje pouze úpravami jednotlivostí a detailů, a to většinou způsobem nepříliš kreativním. Provádí především úpravy pravopisné, hlásko- a tvaroslovné a nerozsáhlé (rozsahem i dopadem) změny skladebné a lexikální. Ne všechny provedené změny jsou ale náležité a prospěšné – na základě neznalosti reálií Adam bakalář text na řadě míst upravuje chybně (když po něm [písku] jedeš, tehdy se velmi práší K 302v – … jdeš… D F6r, tvář jejie [muslimské ženy na veřejnosti] jest všecka zakryta čistým tafartem černým K 216r – červeným D I7v). Mění zvláště jména zemí, a to nejenom exotických (do země adzamské K 187r – adryánské D B7v, kteréžto město dělí zemi múřenínskú s zemí turkmanskú K 188v – tureckú D C2r, a ten [sultánův dvořan] byl jest z země vlaské K 201v – vałasské D H3v). Neznalost cizího jazyka je také příčinou kuriózní chyby v pojmenování žirafy (v Ejiptě viděl sem zvieře velmi divné, kteréhož sem prvé nikdy neviděl ani o něm slyšal, kterémuž zvieřeti řiekají diavant K 216v – diamant D K1r). Kompozici, strukturu ani obsah textu Adam bakalář neupravuje.

V důsledku toho si výsledný text cestopisu i nadále zachovává autentický mluvený styl vyprávění obsahující množství případů porušení gramatické shody, opakujících se, nadbytečných či naopak chybějících větných členů, vyšinutí z větné stavby, atypicky užitých příklonek, přístavků, obsahových dodatků, nedokončených výpovědí atd.

Převážná část gramatických a syntaktických nedostatků předlohy zůstává neopravena, oproti rukopisu se ale jednoznačně zvyšuje pravopisná a hláskoslovná úroveň textu – doplněna jsou mnohá chybějící slova, potlačeny a opraveny jsou některé chyby a částečně i nejednotnosti zápisu, odstraněny jsou výskyty nenáležité znělosti konsonantů. Z případů usnadnění artikulace a zjednodušení souhláskových skupin v proudu řeči jsou v tisku doloženy už pouze ty, které se ukázaly být vývojově progresivní (křesťané řečští K 196r – řečtí D D7v, kupečstvie K 204r – kupectvie D F6v, dvanáste K 205r – dvanácte D D7v), kdežto u substandardních forem byla restituována náležitá složitější hlásková struktura slova (K: cnosti, městkým, praské, vdycky, otud, mnostvie, přehléd – D pouze: ctnosti, městským, pražské, vždycky, odtud, množstvie, přehlédl; zachována zůstává toliko forma ejipský, užívaná souběžně s podobou ejiptský).

Tendence k dosažení vyššího standardu („zespisovnění“) textu se projevuje i v odstranění poklesu jotace (K: dřév času, césařská, kněžé – D: dřieve času, císařská, kněží), depalatalizovaných podob (K: meděných, dřevené, veže – D: měděnných, dřevěnné, věže) a přehlásky 'o > ě (ohniev K 215r – ohňuov D I5r).

„Editor“ Adam bakalář neprokazuje při přípravě předlohového textu k tisku příliš inovativní přístup, naopak k němu přistupuje se značnou pietou – text v zásadě nemění, ale jen v detailech pozměňuje. S výjimkou zásahů z počáteční pasáže textu, průběžně prováděných drobných úprav zejména kontextové spojitelnosti a četných oprav pravopisných a hláskoslovných se v případě dalších inovací omezuje na změny izolované, nekonceptuální, nesystematické a nedůsledně aplikované, a nemající tudíž valného dopadu na úroveň výsledného textu. Přesto řada drobných realizovaných inovací textu prospěla, neboť zásahy odstranily některé chyby a přes zachování četných archaických prvků přiblížily jazyk spisu dobovému úzu 16. století.

Inovace textu oproti rukopisné předloze (podle jednotlivých jazykových rovin)

Z textových variant jsou hojně doloženy především inovace hlásko- a tvaroslovné.[22] Níže uvedené příklady uvádíme vždy ve sledu „rukopis (CestKabK) – tisk z r. 1539 (CestKabD)“.

Inovace na úrovni hláskoslovné

nejčastěji dokládají náležitý fonetický vývoj jazyka: hólkamihůlkami, muožmůž; kúpilkoupił, sebúsebou; ciesarskýcísařský, položeniepołožení, až do sie chvíleaž do sí chvíle, činiečiní; kajklérstviekajklířství; rynkryňk. Ne všechny zachycené alternace jsou progresivní (koupilkúpił) nebo náležité – v tisku zaznamenáme případy zvratné analogie (znamenitějším, křtění, narození, chvíle, stříká – vytištěno znamenitějšiem, křtěnie, chviele, střieká).

Dále jsou doloženy hláskové varianty jednotlivých lexikálních jednotek (neb, hned, najlép; mamalíkaneb, nebo, ihned, najlépe; mamałúk) a hláskové zjednodušení slov odrážející změny v proudu řeči (jsmesme, ale též smejsme; vzróstzrost).

Alternace morfologické

Hláskoslovný vývoj se odráží i v různočtení tvaroslovném: Turkóv … a židóvTurkuov … a židuo; žoldnéřóvžołdnéřů; v žernoviechv žernovích, BetánieBetaní, do najprvnějšie ulicenajprvnější, třetie úřednícitřetí úředníci, scházie seschází se; poberúpoberou; jiného typu jsou alternace hledámy, smyhledáme, sme. Různočtení příležitostně odstraňuje deklinačně nenáležitý nebo sekundární tvar předlohy: stkvestkví, kývekývá.

Tisk někdy užívá jiných koncovek téhož tvaru než jeho předloha (múřenémúřeninové; obuojkovéobojky; jazykujazyka; velblúdovivełbłoudu; o tom městěměstu; v tom domědomu; [množství] kuchyňkuchyní; rozlé serozlije se; šneky divně ztočenéšnekové divně ztočení), přičemž některá alternující zakončení jsou sekundární a příslušejí primárně k jiné deklinaci (zemiechzemiech, zemích, zeměch; na hostina hostě).

Ojediněle jsou duálové tvary předlohy nahrazeny plurálem:

byla se nám dva pacholky roznemohlabyli se nám dva pachołci roznemohli.

Opakovaně se mění vid užitého slovesa (častěji je nahrazováno sloveso nedokonavé verbem dokonavým): neb sú mi se ho nebránili dotýkatineb sou mi ho nebránili dotknouti; domnieval sem sedomněł sem se; neodpustie křivdy učinitičiniti; až mi i jiné věci porúčelporučił; zvieře velmi divné, kteréhož sem prvé nikdy neviděl ani o něm slyšalkteréhož sem prvé nevídał ani o něm słýchał.

Někdy (nepříliš často) dochází k náhradě lexému výrazem stejnokořenným, ale příslušejícím k jinému deklinačnímu typu (z kameniez kamene; drev málo majídřieví; pomorančepomorančí).

Alternace skladebné

Převážná část alternací syntaktického plánu se realizuje na úrovni věty, nepoměrně méně jich obměňuje skladbu souvětí a s výjimkou úprav spojovacích výrazů na počátku tematických celků nedochází k zásahům do nadvětné syntaxe.

Inovace souvětné struktury se vyskytují převážně v počátečních a koncových pasážích textu a nejsou nikterak časté.

S výše zmíněnou redukcí vztažných vět, opakovaně uplatňovanou v první čtvrtině textu, se znovu ojediněle setkáme i ke konci tisku, tentokrát je ale věta vedlejší transformována nikoliv do podoby větného členu, ale věty hlavní:

o těch sem slyšal, že jsú najvyší úředníci, ješto mohú každého súditi i trestati… sou najvětší úředníci a mohou každého souditi.

Zřídka dochází k úpravě poměru mezi větami v souvětí a snad i ke změně hranic souvětí:

tu brány na tom miestě potřebie nic nebylo jest, neb jest mezi domy. A slóve až do dnes…neb té brány na tom miestě nic potřebí nebyło. Jest mezi domy a słove až dodnes…

Častější jsou změny realizované v rámci větné struktury. Editor či tiskař mění rekci předlohy:

strážný tlumači odpovědělstrážný k tłumači odpověděł;

co se jim nedostáváčeho se jim nedostává;

přísudek jmenný se sponou nahrazuje slovesným:

vydávali o mně to svědectvie před žoldánem, že sem hodnýže se hodím;

neosobovou konstrukci osobovou:

v jiném v žádném domě vody přivedené nenie ve všem Ejiptěvody … nemají;

a neshodný posesivní atribut přívlastkem shodným:

od žoldána kancléřžołdánuov kancléř.

Vzhledem k nejisté a sporadicky značené kvantitě předlohového rukopisu lze jen hypoteticky uvažovat o ústupu jmenných tvarů adjektiv užitých jako jmenná část přísudku a jejich náhradě tvary složenými: v Ejiptě drev málo mají a jsú velmi dráhy (?)… a drahá sou.

V poslední třetině tisku editor s oblibou nahrazuje určitý slovesný tvar neurčitým:

vodu berú z Nilusa a roznášejí po Ejiptě a prodávají jivodu berou z Nýlusa a roznášejíc po Ejiptě, prodávají ji;

což by člověk … chtěl kúpiti soběcož by člověk … chtěje sobě kúpiti;

krám nese na hlavěkrám nesa na hlavě

tamtéž je také doložena ojedinělá změna slovesného způsobu:

než doma se, ženy, bohu modlte!než doma se ženy bohu modlí.

Celkově je ale počet skladebných inovací všech těchto typů nízký.

Nepoměrně více změn než ve větné a souvětné struktuře bylo realizováno v oblasti slovosledu a rozsahu textu.

V průběhu celého textu se setkáme s četnými, většinou drobnými úpravami slovosledu:

v těch pohanských zemiech všech žádné svině neviděl semsvině žádné;

do toho [koryta] voda z trub tečeteče voda z trub;

a někde města i vsi se nalézají na cestáchněkde také města i vsi na cestách se nalézají;

když by se kterému křivda dálakdyž by kterému křivda se dáła.

Ne každá editorova textová úprava je zdařilá:

do kterýžto [vepřóv] dopustil jíti Pán Krystus ďáblómdo kterýchž dopustił jíti ďábłom Pán Kristus.

Inovace rozsahu textu – jeho krácení a rozšiřování

Inklinoval-li editor v počáteční partii tisku ke krácení a kondenzaci textu (příklady viz výše; vypuštěna je také celá závěrečná autentická Kabátníkova datace výpravy: Výjezda má Martina Kabátníka na cestu do Jeruzaléma a do Ejipta z Čech z Litomyšle léta syna buožieho tisícého čtyřistého devadesátého prvnieho, měséce března etc. A příjezda má zase do Litomyšle léta druhého, měséce listopada etc.), brzy tuto jeho snahu vystřídala tendence protichůdná – přibližně od třetiny tisku Adam bakalář text již nekrátí, ale naopak rozšiřuje. Opět se vždy jedná o úpravy nerozsáhlé a obsahově nepříliš podstatné:

mnoho svatých a dobrých lidímnoho svatých prorokuov a dobrých lidí;

i přišel sem, kdež…i přišeł sem až k tomu miestu, kdež…;

a těm [nejvyšším] úředníkom žoldán věří najvieca těm úředníkom žołdán věří najviec, a těch jest najviec při žołdánu;

sedlo jest na dromedáři hluboké, když v něm sedí, jest jemu skoro do paží, že vypadnúti nemóžsedło na dromedáři hłuboké, když v něm sedí, jest mu skůro do paží, a k tomu sedłu ještě popruhy přiváží, že vypadnouti nemuož.

Návaznost textu

V průběhu celého textu Adam bakalář v řadě případů chvályhodně vypouští spojky a, i, popř. jiné funkčně nepotřebné výrazy užité v původním rukopisu na začátku nových tematických celků, souvětí či vět: A odtudOdtud; A země taZemě ta; a jestližejestliže; Pak opět dne jinéhoOpět dne jiného; A teď nedávno před tiemNedávno před tím…

Inovace lexikální

S bohatým repertoárem změn se setkáme u inovací lexikálních.

Část z nich je ve svém vyznění neutrální:

sniech vdycky leží, z rok do roka nestajesníh vždycky leží z rok do roka a … nesejde;

pro pospěch zanechámpro zanepráždnění zanechám;

na svój nákladna svój groš;

jindy zastarávající lexém ustupuje synonymnímu vyjádření příznakově nezatíženému:

výsost její [zdi]vysokost;

zhrúbi jest [kopí] jako dobrá chmelová tyčztłúští.

Vzhledem k tomu, že čtenáři je předkládán tištěný text, shledávám změnu zanechám praviti – zanechám psáti alternací stylově i věcně prospěšnou, stejně jako obměnu v textu hojně užívaného slovesa věděti jiným verbem: A já již neviem, duom hostinský muož li ještě nákladnější býti, než jest tenA já již nevěřiem, můž li…

Řada lexikálních inovací je zapříčiněna editorovou neznalostí faktů:

když po něm [písku] jedeš, tehdy se velmi práší… jdeš…, pod. i jinde jeti – jíti;

mouky obyčeje pytlevati nemají, než tak s plevami rozdělajíc vodú, z toho pekáčky teničké dělajípagáčky;

tvář jejie [muslimské ženy na veřejnosti] jest všecka zakryta čistým tafartem černým, kterážto žena skrze něj každého vidí, ale člověk tváři jejie viděti nemuožčerveným

nebo nepochopením předlohy – editor v jeho důsledku do textu dosazuje to, co sám zná nebo považuje za pravděpodobné:

z lučiště střéleti pěšky i na koni, z buoku, z předu i zaduz łučiště střieleti … z łuku, s předu i z zadu.

Ojediněle si dokonce pomáhá dosazením polského lexému:

v té ulici udělána jest brána velmi vysoká nepodobně a široká tak, že by čtyřie vuozové pořád do nie vjíti mohli… že by čtyři vozové obozem do ní vjeti mohli.

Počet chybných lexikálních úprav výrazně stoupá v případech užití slov cizího původu, neboť na rozdíl od vyprávějícího Martina Kabátníka, který se během své cesty jednak seznámil s místními reáliemi, jednak příslušné výrazy slyšel od rodilých mluvčích, Adam bakalář již reprodukuje něco, co zná toliko zprostředkovaně. Z neznalosti cizího jazyka tak vzniká kuriózní chyba v pojmenování žirafy:

v Ejiptě viděl sem zvieře velmi divné, kteréhož sem prvé nikdy neviděl ani o něm slyšal, kterémuž zvieřeti řiekají diavantdiamant;

také řada jmen exotických zemí je editorem zkomolena či nenáležitým způsobem pozměněna:

a ten [žoldánův dvořan] byl jest z země vlaskévałasské;

do země adzamskéadryánské;

země … turkmanskátrmanská;

kteréžto město dělí zemi múřenínskú s zemí turkmanskús zemí tureckú.

Inovace slovotvorné,

vyskytnuvší se v textu starého tisku, jsou nepočetné: aby lotra na dvé přeťalirozťali; lásku ke mně okazujícukazujíc; z těch [koní] sme sésti musilissésti; strannýchstranních.

Chybné inovace textu

Některé editorovy zásahy mají negativní dopad na kvalitu textu a Adam bakalář jimi vytváří chybné inovace textu, ať již gramatické:

dřievie palmové jest tlusté jako hrubý smrk a jest vysoké velmi, a kterak jest tlusté u dna, tak i u vrchu jestdřevo palmové jest tłusté jako hrubý smrk a jest vysoký velmi, a kterak jest tłustá u dna, tak i u vrchu jest;

tu sem viděl hráče rozličných her hrajíce šermy divnéhráče … hrajících…,

nebo spočívající v porušení úplnosti a smyslu výpovědi:

… že jest bylo dobře za něho [Jozefa vládnoucího v Egyptě]… a že jest było dobře známo.

Obdobně zkresluje podávané informace přeformulováním textu při neznalosti reálií:

tak kúpie jeho [chléb v Egyptě] za majdynu, pacholek nemá se ho co najéstia tak kúpě ho za majdýnu, pachołek najie se ho.

Opravy a úpravy

Chyby však editor nejen vytváří, ale také odstraňuje. Záslužné jsou opravy faktických nedostatků výpovědi:

nebo do panských kostelóv žádný jiný nechodí a jíti nesmie, leč by jich vieru přijal a obřezati se dalpohanských;

hora, na kteréž Abrahám obětovati měl Izáka syna svého buohóm… Bohu

či náhrada zkomolené formy lexému jeho náležitou hláskovou variantou:

jediné sám kardiál [tj. představený bosáků]gardyán.

Adam bakalář opravuje i defektní formulace: kterýmižto [žilami] obyčej mirskatikterýmiž tam obyčej mají mrskati;

ješto neviem, by bylo v Ejiptě tak mnoho lidí jako v některé celé zemi, a nic nebudu mieti za zlé, jestliže … věřiti že mi nebudenic nebudu za złé mieti

a sjednocuje původně přerývanou přímou řeč:

Strážný tlumači odpověděl, že by to učiniti chtěl, „než nesmiem“, neb přikázanie od svého pána má, kterémuž najvýše zahrada poručena jest, „abych žádného nepúštěl – Strážný k tłumači odpověděł, že: „Bych to učiniti chtěł, než nesmiem, neb přikázanie mám od svého pána, kterémuž najvýš zahrada poručena jest, abych žádného nepouštěł.“

Transkripční zásady

Editovaný text není formálně strukturován způsobem, který by bylo možné beze zbytku převzít, proto jsme ho rozčlenili do odstavců, souvětí a vět podle pojednávaných témat a na základě syntaktických principů současné češtiny; toto námi předkládané dělení však na řadě míst považujeme za diskutabilní.

Při přepisu používáme novočeskou interpunkci, v případě potřeby jsme na několika místech doplnili uvozovky označující přímou řeč, zachycenou v textu. Diakritická znaménka převádíme na novočeskou normu, římské číslice nahrazujeme arabskými. Velká počáteční písmena píšeme ve shodě se současným pravopisným územ. Typografické zkratky, jejichž repertoár se nikterak neodlišuje od běžné dobové praxe, rozepisujeme bez signalizace; zachováme dobově příznačnou textovou zkratku s. (s. Štěpán), tj. nepřepisujeme ji podle novočeského úzu jako sv. Emendujeme zjevné chyby tisku, na zvláštnosti textu, jeho dodatečné úpravy, možnost jiné interpretace atp. upozorňujeme poznámkou. Hranice slov stanovujeme ve shodě se současným stavem češtiny; adverbiální spřežky přepisujeme v podobě, v jaké jsou zapsány v prameni.

Nezachováváme jevy povahy čistě pravopisné,[23] Tj. foném r tištěný jako r nebo transkribujeme jako r; tištěné spřežky s háčkem umístěným uprostřed ligatury jako spojení s háčkem nad druhým písmenem; grafy i, í, y, ý užité po sykavkách podle novočeských ortografických zásad, neboť nepředpokládáme zachování dočasného fonologického rozdílu i vs. y po depalatalizovaných sykavkách (srov. Jan Gebauer, o. c. v pozn. 10, s. 212–213; Arnošt Lamprecht – Dušan Šlosar – Jaroslav Bauer, Historická mluvnice češtiny. Praha 1986, s. 119–120, též 92n.) atp. jevy povahy hláskoslovné uchováváme v míře odpovídající povaze a době vzniku pramene.

Zachováváme všechny fáze vývoje českých vokálů doložené v prameni. Proces hláskových změn ie > í, uo > ů, ú > ou nepovažujeme za nezpochybnitelně dokončený, i při transkripci textu tisků tudíž zachováváme ve shodě se zněním pramene formy s ie, uo, ú a obdobně ojedinělý výskyt starého dlouhého ó v lexikalizovaném spojení po vóli („powoli“ – po vóli B3r).[24] Nepředpokládáme tedy, že příslušné grafy a digrafy jsou jen alografovou variantou fonémů í, ů a ou. – Pro zřetelnost a vzájemné odlišení citací uvádíme v této pasáži transliterovanou podobu citovaného slova či spojení v uvozovkách, transkribovanou kurzivně. V případě zvratné analogie však digraf ie transkribujeme jako í („vžiewagíj“ – užívají F2v, „prawiem“ – pravím B1v). Tautosylabické aj i přechodový digtong aj vzniklý z ý přepisujeme ve shodě se zněním pramene („naywiece“ – najviece C1r; „ſayra“ – sajra F6r).

Při transkripci grafů i, y užitých po souhláskách obojetných vycházíme z etymologie, slovotvorné skladby a morfologické struktury slova. Ve shodě s převažujícím územ tisku píšeme v slovních základech po tvrdých souhláskách y, a to i ve slovech cizího původu („Antyochý“ – Antyochí C2r, „Nýlus“ – Nýlus G1r) s výjimkou jména Kristus („Kryſta“ – Krista D7v), u něhož zohledňujeme pozvolný příklon k latinské či latinizované formě slova projevující se mj. v rozkolísané praxi tisku („kriſta“ i „kryſta“ obé E2v).[25] Tisk užívá podoby s i i y).

Kvantitu vokálů uvádíme v souladu s poznatky o jejím dobovém stavu. Konkrétní podoby zachycené v prameni její rekonstrukci příliš neusnadňují, neboť tisk ji signalizuje dosti nespolehlivě („býwa“ I3v, „z hoſtinſkych“ B4r, žáłował D2v aj.). V případě kolísajícího způsobu zápisu téhož lexému volíme přepis s kvantitou nepříznakovou („ḋaabłom“ F4r, „ḋabły“ F4v – obé ďábl-)[26] Diskutabilní je toto řešení v případě přepisu adverbií česky, roussky, jež jsou vysazena s krátkým i dlouhým y a u nichž se může jednat o nářeční jev (srov. Quido Hodura, Nářečí litomyšlské. Litomyšl 1904, s. 11: „Adverbia hezky, česky, německy mívají často ý“); rozkolísaný způsob zápisu dlouhého a krátkého y ale neumožňuje přijmout jednoznačně správné řešení. s výjimkou zakončení mužských osobních zájmen a rodových číslovek, u nichž zachováváme i zkrácené nářeční podoby[27] Srov. Quido Hodura, dílo cit. v pozn. 27, s. 13. Podoby s krátkým i v tisku výrazně převažují. (tj. ve shodě se zněním pramene přepisujeme „zanijm“ – za ním H5r, „zagednijm“ – za jedním I8r i „přednim“ – před nim D3r, „zagednim“ – za jednim G3r). Základní nepříznakovou, ale nedoloženou kvantitu nerekonstruujeme („měſſtěnin“ – měštěnin A5v, „kabátnik“ – Kabátnik A7v,[28] S dlouhým í se příjmí Kabátník vyskytuje v tisku pouze dvakrát, a to v nadpisech doplněných Adamem bakalářem a tištěných jiným typem písma než základní text cestopisu (texturou místo švabachem: „Kabátníjka“ A5r, B1r). „muřeniné“ – múřeniné C7v).[29] Opět se jedná o nářeční jen – Quido Hodura, dílo cit. v pozn. 27, na s. 12 upozorňuje, že v městské mluvě Litomyšlska se v této pozici vyskytuje krácení.

Předložky a předpony s, z ponecháváme ve znění podle pramene, pokud toto není v rozporu s fonologickými principy češtiny („ſté łázně“ – s té łázně B4r). Graf g před předními vokály ve slovech domácího i cizího původu transkribujeme jako j („gezdij“ – jezdí I3v, „wEgiptě“ – v Ejiptě G3r). Zachováváme dvojí l (střední l a tvrdé ł), neboť respektujeme předpoklad, že praxe tisků odráží odlišnou lokální výslovnost fonémů[30] Srov. Jaroslav Porák, Humanistická čeština. Praha 1979, s. 81–83. K vývoji a distribuci l, ł srov. Jan Gebauer, dílo cit. v pozn. 10, s. 353–364, k následnému nářečnímu vývoji srov. Jaromír Bělič, Nástin české dialektologie. Praha 1972, zvl. s. 28; František Cuřín, Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech. Praha 1967, s. 34; Český jazykový atlas 1. Praha 1992, s. 60–61. – Existenci nářečního rozdílu mezi l a ł dokládají v tiscích i podoby lexémů blíštěti se, blískati se (místo obvyklého blyštěti se, blýskati se: „blijſkaa ſe“ D F6r, „ſe ... blíjſſtíj“ S B4v), zachovávající etymologicky původní netvrdé l (srov. Jan Gebauer, dílo cit. v pozn. 10, s. 364). („ſe(m) ſłyſſeł“ – sem słyšeł G3r, „ledwa“ – ledva F3r).

Slova přejatá přepisujeme ve shodě s českým fonologickým systémem („Dactille“ – daktyle H2r, „žerth“ – žert H8r); výjimku představuje exkluzivní výraz text, který ponecháváme ve znění použitém ve všech třech variantních exemplářích památky („text“ – text G5r).

Neetymologické a neslovotvorné gemináty doložené ve slovech domácích i cizích v přepisu nezachováváme („fformana“ – formana C2v, „złatto“ – złato G5r) s výjimkou dobově příznačných podob látkových adjektiv („měděnných“ – měděnných B3v, „dřewěnného“ – dřevěnného I4r), nečetné náležité gemináty chybějící na morfologickém švu nedoplňujeme („naywyſſijm“ – najvyším F4r) a nerekonstruujeme ani náležité znění hláskově zjednodušených souhláskových skupin („Egipſké“ – ejipské F4r).

1 Jejich výčet podává Justin V. Prášek (ed.), Martina Kabátníka Cesta z Čech do Jerusalema a Kaira r. 1491–92. Praha 1894, s. XI.
2 V předmluvě Adam bakalář objasňuje důvody a okolnosti, které vyústily ve vypravení čtyřčlenného poselstva jednoty bratrské, jehož členem byl i Martin Kabátník, do východních a jihovýchodních oblastí tehdy běžně známého světa, a podněty, které Adama bakaláře s odstupem téměř čtyř desetiletí od návratu poselstva vedly k vydání tištěné verze Kabátníkova cestopisu.
3 Lucie Storchová (ed.; 2005), Mezi houfy lotrův se pustiti... České cestopisy o Egyptě 15.–17. století. Praha, s. 1–18.
4 Archiv Pražského hradu, sign. O 35, fol. 182v–219r, zapsán mezi lety 1493–1502.
5 Miloslava Vajdlová (ed.; 2019). In: Martin Boštík – Miloslava Vajdlová: Martin Kabátník: Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta r. 1491–1492. Praha, s. 141–171.
6 Tamtéž, s. 79–81.
7 Nejen u těchto fonémů, ale i v případě zápisu řady dalších hlásek grafy s diakritikou je nezřídka velice obtížné až nemožné určit, jaké diakritické znaménko bylo při tisku použito. Pro sazbu jednoho fonému tisky někdy užívají více liter s různým diakritickým znaménkem. Některé vokály (zejména á) jsou tištěny grafy s čárkou dvojího typu (čárka má různou délku a tloušťku). Zároveň výslednou podobu diakritického znaménka ovlivňuje technologický proces sazby. Námi uváděné údaje tudíž nemusejí být vždy zcela správné a vyčerpávající.
8 Petr Voit, Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí 2. Praha 2017, s. 381, upozorňuje, že ne vždy se jedná o ligatury – někdy jsou při tisku těchto hláskových kombinací použity dvě samostatné litery.
9 Užití dvojího l považuje Petr Voit, o. c. v pozn. 8, s. 382, pro období od r. 1534 za „obligatorně symptomatický projev Oujezdeckého dílny.“
10 Jan Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého 1. Hláskosloví. 2. vydání. Praha 1963, s. 360–364.
11 Pro odlišení od základního r v tabulce i v uváděných transliterovaných příkladech používáme znak neodpovídající podobě grafému.
12 Jejich množství oproti rukopisu výrazně klesá.
13 Rozepsání zkratek signalizujeme jejich umístěním do závorek.
14 Po velkém Ž se y nepíše (ZidéE7v, Zidowka H2v).
15 Jen zcela výjimečně se setkáme s chybným zápisem slova (púžitkyD8r, púžitek E5v místo náležitého půžitek).
16 K tomu více Karel Kučera, Vývoj účinnosti a složitosti českého pravopisu od konce 13. do konce 20. století. Slovo a slovesnost 59, 1998, s. 178–206.
17 Jakkoliv ani tuto možnost nemůžeme beze zbytku vyloučit.
18 U hojně se vyskytujících forem, výčtů koncovek atp. neuvádíme lokaci.
19 Jedná se ovšem pouze o naši interpretaci – tisk neužívá graf ó.
20 Ale jen biedný, piesek.
21 V koncovkách se užívá stále pouze ý.
22 Níže uvedené příklady uvádíme vždy ve sledu „rukopis (CestKabK) – tisk z r. 1539 (CestKabD)“.
23 Tj. foném r tištěný jako r nebo transkribujeme jako r; tištěné spřežky s háčkem umístěným uprostřed ligatury jako spojení s háčkem nad druhým písmenem; grafy i, í, y, ý užité po sykavkách podle novočeských ortografických zásad, neboť nepředpokládáme zachování dočasného fonologického rozdílu i vs. y po depalatalizovaných sykavkách (srov. Jan Gebauer, o. c. v pozn. 10, s. 212–213; Arnošt Lamprecht – Dušan Šlosar – Jaroslav Bauer, Historická mluvnice češtiny. Praha 1986, s. 119–120, též 92n.) atp.
24 Nepředpokládáme tedy, že příslušné grafy a digrafy jsou jen alografovou variantou fonémů í, ů a ou. – Pro zřetelnost a vzájemné odlišení citací uvádíme v této pasáži transliterovanou podobu citovaného slova či spojení v uvozovkách, transkribovanou kurzivně.
25 Tisk užívá podoby s i i y).
26 Diskutabilní je toto řešení v případě přepisu adverbií česky, roussky, jež jsou vysazena s krátkým i dlouhým y a u nichž se může jednat o nářeční jev (srov. Quido Hodura, Nářečí litomyšlské. Litomyšl 1904, s. 11: „Adverbia hezky, česky, německy mívají často ý“); rozkolísaný způsob zápisu dlouhého a krátkého y ale neumožňuje přijmout jednoznačně správné řešení.
27 Srov. Quido Hodura, dílo cit. v pozn. 27, s. 13. Podoby s krátkým i v tisku výrazně převažují.
28 S dlouhým í se příjmí Kabátník vyskytuje v tisku pouze dvakrát, a to v nadpisech doplněných Adamem bakalářem a tištěných jiným typem písma než základní text cestopisu (texturou místo švabachem: „Kabátníjka“ A5r, B1r).
29 Opět se jedná o nářeční jen – Quido Hodura, dílo cit. v pozn. 27, na s. 12 upozorňuje, že v městské mluvě Litomyšlska se v této pozici vyskytuje krácení.
30 Srov. Jaroslav Porák, Humanistická čeština. Praha 1979, s. 81–83. K vývoji a distribuci l, ł srov. Jan Gebauer, dílo cit. v pozn. 10, s. 353–364, k následnému nářečnímu vývoji srov. Jaromír Bělič, Nástin české dialektologie. Praha 1972, zvl. s. 28; František Cuřín, Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech. Praha 1967, s. 34; Český jazykový atlas 1. Praha 1992, s. 60–61. – Existenci nářečního rozdílu mezi l a ł dokládají v tiscích i podoby lexémů blíštěti se, blískati se (místo obvyklého blyštěti se, blýskati se: „blijſkaa ſe“ D F6r, „ſe ... blíjſſtíj“ S B4v), zachovávající etymologicky původní netvrdé l (srov. Jan Gebauer, dílo cit. v pozn. 10, s. 364).
logo ÚJČCopyright © 2006–2020, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2020, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2020, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 13 lety, 3 měsíci a 14 dny; verze dat: 1.1.12
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web je podpořen projektem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. LM2015081
„Výzkumná infrastruktura pro diachronní bohemistiku“ (akronym RIDICS) v rámci Projektu velkých infrastruktur pro VaVaI.