Spis o moru sepsal lékař a člen jednoty bratrské Jan Černý (Niger; ok. 1456–1530) na konci patnáctého století, avšak rukopisné znění textu se nedochovalo. První tisk, z něhož je pořízena tato elektronická edice, vyšel v Litomyšli u Pavla Olivetského z Olivetu v roce 1506. V 16. století následovalo ještě několik vydání tohoto spisu: 1518 (Plzeň/Norimberk, Jan Pekk/Hieronymus Höltzel), 1530 (Praha, tiskař neudán), 1542 (Praha, Jan Chocenský), 1544 (Prostějov, Jan Günther), 1556 (Prostějov, Kašpar Aorg) a 1582 (Praha, Jiřík Černý). Pojednání bylo sepsáno v češtině, aby se i ti, kteří neumějí latinu, mohli bránit a chránit proti obávanému moru. Opakované vydávání spisu Jana Černého dosvědčuje, že v časech vracející se morové nákazy byl žádanou a jistě využívanou příručkou.
Poznámka k tisku a jazyku spisu
Rozbor spisu podal zejména Gustav Gellner ve studii Jan Černý a jiní lékaři čeští do konce doby jagellovské. Věstník královské české společnosti nauk (zvláštní otisk), tř. I, roč. 1934. Praha, Nákladem královské české společnosti nauk 1935.
Nejstarší vydání je podle Knihopisu (č. 1768) zachováno ve dvou svazcích uložených v Knihovně Národního muzea v Praze: neúplné vydání v tisku sign. 28 G 36, druhé v tisku sign. 28 G 54. Neúplnost tohoto svazku Knihopis neuvádí, avšak v knize chybí jeden list (F4 – o výrobě zlata) a jeden list je chybně vevázán (list B3 byl původně umístěn jako list F3). Jedná se o kvalitní tisk, tiskařské chyby se objevují jen výjimečně. Typografický systém tisku je dobově obvyklý – v tisku se vyskytují spřežky i grafémy s diakritickým znaménkem (přidati × Pryſkyrz G3v, Protož H1r, čtau H1r); velká písmena u sykavek a polosykavek a hláska š jsou vytištěny pouze spřežkou (ſſyroce G1r, muožeſs F2v, Cztwrte, Sſeſte G3r). Diakritická znaménka se užívají někdy pro označení palatál (klaď D2v, diwizṅoweho B2r), ale měkkost může být značena také grafémem i (rozpuſſtiowati F4v). Znaménka se vyskytují ve skupinách dě, tě, ně atd. (Pelyṅek F2v, ďelati, rozuṁegij F3r, oḃedem F4v), avšak i v těchto skupinách se tiskne spřežka ie (wiecech F3r, pintie F4v). Distribuce grafémů nepochybně záleží na dostupnosti tiskařských typů. Vokalická kvantita je značena sporadicky, a to geminátou/spřežkou pro dlouhé é a í (Teež E1r, nayhorſſij E1v). V pozici interpunkčního znaménka se vyskytuje pouze tečka (comma), nikoliv virgule, a zastává funkci jak koncového, tak nekoncového znaménka. Výrazným rysem tisku je časté užívání běžných tiskařských zkratek (d ſlūcem, tj. před sluncem B2r, wōneho, tj. vonného D1r, Agreſtē, tj. agrestem D1r, p<ro>titi G4v).
Hláskoslovný stav textu odpovídá stavu češtiny na začátku 16. století – dlouhé samohlásky ještě nedokonaly svůj vývoj. V textu se vyskytuje např. jak diftong uo (zpuosob A2r), tak, sporadicky, výsledný monoftong ů (krůpějí B4v). Třináctkrát se v tisku ještě vyskytne dlouhé ó, především v paradigmatických zakončeních (duchóv A4r). I když v edici zachováváme tradiční přepis v podobě dlouhého ó, domníváme se, že se jedná o zkrácené o, které diftongizaci většinou nepodléhalo. Stále v tisku převažuje dlouhé ú (jsúce B3r), i když se v textu hojně vyskytuje také dvojhláska ou (tištěna au; pouštěnie A3r). O dokonané monoftongizační změně ie > í svědčí časté případy tzv. nenáležité jotace, kdy je na místě původního í tištěno ie (w obžerſtwie, tj. v obžerství A3v). V tisku není zachycena změna tautosylabického aj v ej (najvíce A2v). V některých výrazech se projevuje změna ý > ej (sejr C4v, zmejti D3r). Protetické v- není příliš časté (vostatkové A4v, vořechy C4r, voleje C4v).
Po stránce morfologické a syntaktické nevykazuje text žádné neočekávané rysy. V souladu s instruktivním charakterem textu se v něm často vyskytují tvary imperativu singuláru (Vo poledni nespi D2r, Procházej se po miestech nesmrdutých D3r), přičemž rozkazovací způsob je vztažen buď k pacientovi, nebo k lékaři. Kromě imperativu plní funkci rozkazu či pokynu věty s podřadicí spojkou ať (ať vietr puolnoční tvé obydlí provievá … B3r) a často také věty s infinitivem (Anebo vzíti vocet s ruožovú vodou smiešený, v tom květ muškátový vařiti a pokoj pokropiti. Opět vzieti vína vonného jako muškatele anebo malvazí a přiliti k němu vody rojovníkové a ruožové, tím polévati. Vařiti kuory pomorančové v uoctě a kropiti, dobré jest, také vodou ruožovou s kafrem v horku. Též koriandr a hřebíčky anebo bobek, vařiti u víně s uoctem smiešeném, kropiti jest užitečné. V komoře těchto vonných bylin i do luože nastlati … B3v). Adresování rad přímo pacientovi zdůrazňuje funkci spisu Jana Černého coby samoléčitelské pomůcky pro osoby, které neměly finanční prostředky na lékaře a v silně nakažlivé nemoci zůstaly osamoceny. Naučnému charakteru textu vyhovují i krátké (úsečné) větné konstrukce (Hub, zelé, jáhel nech. Mrkve, řiepy, hrachu skrovně požívaj. Slanin nech, též plecí, hýžděk, koblas suchých i všech udlých věcí. D1r) či konstrukce nevětné (Kašel suchý. Nespánie. Pominutie rozumu a ledačehos spatřovánie. Nohy zemdlené, jako ustalé. E1r, Voda k bělosti, nezažité na počátku zla. Červená lepší. E1v). Určení příručky chudým a často nevzdělaným lidem odpovídá zvolená lexikální složka. Autorovým záměrem byla srozumitelnost textu a jeho maximální využitelnost, proto se téměř neobjevují cizojazyčné (tj. latinské) pasáže (např. u receptů), ani výrazy (termíny), které nebyly obecně známy. Výjimečně nalézáme názvy „apatečních“ přípravků a k léčbě je spíše doporučováno lidové léčení (jak v postupech, tak v užití léčiv – bylinek, odvarů atp.). Jazykový styl Černého práce je však i přesto kultivovaný a pojednání je přehledně a logicky vystavěno. Jak autor sám uvádí v závěru práce, inspiroval se při jejím sepisovaní u četných lékařských mistrů, jejichž jména a díla neuvádí, neboť neznalým to nepřinese užitku a znalý čtenář tuto produkci dobře zná.