Ediční poznámka

Český text Husitské kroniky Vavřince z Březové je překladem latinské verze a pochází patrně z 2. poloviny 15. století, je však dostupný pouze v rukopisu NK sign. XIX A 50 z roku 1619. Text byl dříve vydán Jaroslavem Gollem v Pramenech dějin českých (díl V., Praha 1893, s. 329–534).[1] Vedle foliace rukopisu uvádím v edici i paginaci Gollovy edice. Tři ukázky, připravené Igorem Němcem, byly otištěny ve Výboru z české literatury doby husitské I, Praha 1963, s. 494–502.[2] Řešení, popř. doplnění těchto editorů jsou v poznámkách k této edici značeny Goll, Němec.

Při ediční přípravě jsem sledoval jazykové změny, které do textu za více než století pronikly. Na základě jazykových analýz[3] Srov. F. Martínek, „Česká verze Husitské kroniky Vavřince z Březové v tzv. Brázdově rukopisu (NK, sign. XIX A 50)“, což je rozšířená verze mé přednášky na konferenci Rukopisná kultura raného novověku (12.–13. září 2013, Západočeské muzeum v Plzni) a vyjde v časopisu AUC Philosophica et Historica. jsem se rozhodl nearchaizovat a přistoupit k edici jako edici textu dostupného rukopisu. Tomu odpovídá důsledné uvádění paratextů – nadpisů, živých záhlaví, a zejména později dopisovaných marginálií či vpisků, nezřídka s novějšími jazykovými prvky, než najdeme v základním textu. Nad úzus Edičního modulu jsou doplněny informace o dalších elementech jazykových, jako jsou dodatečné opravy jednotlivých písmen v rukopisu, i elementech čistě grafických, např. podtrženích nebo značkách „ruky“ na okraji textu, protože obě tyto skupiny znaků svědčí o recepci rukopisného textu v pozdějších obdobích. Zvláštnosti grafického záznamu jednotlivých hlásek, relevantní pro jazykovědnou analýzu památky, může čtenář edice sledovat z transliterací sporných a problematických míst. Emendace jsou prováděny v místech, kde se znejasňuje či ztrácí smysl textu, ale nikoliv tam, kde text nabývá jasný nový smysl. Měním-li podstatněji[4] Tzn. ne členění vět a interpunkci, psaní počátečních velkých písmen atd. čtení předchozího editora, informuji o tom v poznámce. Součástí edice jsou v míře nezbytně nutné konfrontace s latinskou předlohou (např. v místech nepřesně přeložených) a věcné vysvětlivky (upřesnění datace historických událostí apod.). Tato doplnění vycházejí z Gollovy paralelní edice latinského a českého textu.

Edice vcelku vychází z uznávaných edičních pravidel uvedených výše. Ve snaze adekvátně naložit s textem, který obsahuje i prvky jazyka 17. století, postupuje v problematických případech tak, jak je uvedeno dále (zda se některá zvolená řešení ukazují jako vzájemně nekompatibilní, musí posoudit čtenář edice). Grafickou podobu z rukopisu čtenář ve většině níže uvedených případů najde v připojené transliteraci sporného místa.

– Rozepisuji zkratky (It. na Item, So na svatého), ponechávám pouze některé nejednoznačně interpretovatelné v cizojazyčných částech textu. Psaní počátečních velkých písmen se co nejdůsledněji řídí platnými Pravidly českého pravopisu. Adjektivum Boží píšu s velkým B.

– Ve slovech řeckého a latinského původu volím po tvrdých souhláskách zpravidla i (artikul, Kristus), pokud nemůže mít vliv na výslovnost (palatýnský); ve slovech německého původu pak y (rychtář).

– Samohlásková kvantita musela být rekonstruována, protože v základním textu zpravidla není značena (čárky nad samohláskami neoznačují kvantitu, j za í se píše nepravidelně), případně je značení dodatečně doplňováno později. V obtížně rozhodnutelných/prokazatelných případech samohláskové kvantity se většinou držím úzu jiných textů Edičního modulu, volím proto podoby podlé, prvé, také, ale nikda, tehda. Kde jsou ve staré i střední češtině běžné obě podoby, volím tu vyskytující se v nové češtině, tj. naděje, vladyka, zrada; ne náděje, vládyka, zrada. Analogicky píšu olomúcký, ale Chomutov. U zakončení neuter -ání, kde předcházející dlouhá samohláska ve staré češtině zkracovala á na a, jsem potenciální psaní s a vyhodnotil jako příliš archaizující prvek. Stanovení hranice mezi těmi substantivy, v kterých by se mělo á krátit (nejtypičtější příklad: kontinuant stč. kázanie), a druhou skupinou nemohlo mít v zápisu oporu, a proto píšu jednotně kázání, přijímání atd.

– Nesjednocuji psaní s a z v místech, kde podléhají asimilaci, tzn. ponechávám spívati i zpívati, spurnost i zpurnost, spůsob i způsob, stratiti i ztratiti; podle rukopisu jen prozba, ztráviti. Analogicky píšu v komparativu vyžší, i když tato podoba bývá hodnocena jako hyperkorektní. Rozlišování adjektivního zakončení plzenský versus bechynský nemohu odůvodnit oporou v rukopisu, ale odlišnými morfologickými vlastnostmi základových substantiv. Nezaznamenávám psaní zdvojených souhláskových grafémů tt (to navíc v rukopisu často značí hlásku ť, srov. Zwlaſſtt/Zwlaſſtť, dd apod., píšu tedy ukrutně, zrada. Ponechávám však psaní tc ve slově nětco. Nezachovávám psaní th, časté i v domácích a adaptovaných slovech jako léto, rota, tovaryš. U vlastních jmen Viklef a Zikmund usuzuji na značný stupeň zdomácnění, a proto je píšu, jak je uvedeno, a nikoliv Zigmund, Viglef. Analogicky nepíšu margkrabství ani purgkmistr apod. Podobně je velmi nečetná (a snad také jen pravopisná?) varianta Vácslav zaznamenána pouze v transliteraci.

– Velmi složitá je situace u spřežek. Jednotlivě jsem posuzoval míru lexikalizace, stanoviska slovníkových příruček i řešení Edičního modulu, a tak volím např. podoby příslovečných, spojkových a zájmenných výrazů a však, do konce, jeden každý, v cele, v pravdě, v skutku, ale jestli (ovšem jestli že, proto že), mezitím, napravo, navěky (avšak na věky věkův), podnes, totéž, vespolek; také substantivizované okolostojící, Otčenáš píšu dohromady, nejednoznačné dole psaný, níže psaný apod. pak zvlášť. Výraz koli(v) píšu dohromady s předchozím slovem, pokud s ním tvoří celek, tedy např. ačkoli, cožkoliv, ale kdož by koliv.

– Interpunkci přizpůsobuji novočeské normě s drobnými výjimkami u přechodníkových vazeb a anakolutů, kde si to vyžaduje povaha starého textu.