1. Popis rukopisu

Rukopis je uložen v Národní knihovně České republiky pod signaturou XVII D 17.[3] Dostupný online: http://www.manuscriptorium.com/apps/index.php?direct=record&pid=AIPDIG-NKCR__XVII_D_17___2NYMES3-cs. Jde o papírový rukopis kvartového formátu (30 x 19,5 cm) o 144 listech (první, nečíslovaný list obsahuje několik poznámek nesouvisejících s obsahem kodexu, poslední list je prázdný). Podle nalezených filigránů lze jeho vznik datovat do 60. let 15. století, písmo, kterým je zapsán biblický text, však ukazuje na dobu mladší, zřejmě na 70. léta 15. století.[4] Záznam zbylého, nebiblického textu pochází nejspíše z poslední třetiny 15. století. Za konzultaci ohledně stáří rukou děkuji kodikologovi Michalu Dragounovi. Vazba (dřevěné desky potažené kůží) je původní. V rukopise zapsaném kaligrafickou bastardou se střídají tři písařské ruce: text Nového zákona zapsal jediný písař, druhý písař zapsal část rejstříků na ff. 128r až 130r a třetí ruka dopsala zbytek rejstříků a postní epištoly na ff. 130r až 142r. Zápis zjevně prošel autokorekturou, o čemž svědčí četné opravy vepsané mezi řádky nebo připsané na okraji. O tom, že byl rukopis používán v praxi, svědčí variantní znění doplněná jinou soudobou rukou. O využívání rukopisu také v mladší době svědčí proznačení významných pasáží, nejčastěji perikop, a to buď pomocí poznámky (zopakování části verše nebo použití shrnujícího nadpisu) na okraji textu (ff. 12r a 113r), nebo prostřednictvím manikuly.

Rukopis je neznámé provenience, obsahuje pouze několik vlastnických poznámek: na líci prvního, nečíslovaného listu se nachází záznam jezuitské koleje na Starém Městě pražském, na jeho rubu bylo pak na přelomu 16. a 17. století připsáno „Jan truhlář“. Co se týče fyzické stránky kodexu, jedná se spíše o užitkový exemplář, jehož výzdoba zůstala nedokončena: ornamentální iniciála byla provedena pouze na fol. 135r před postními epištolami, místo na začátku knih či předmluv zůstalo nezaplněno. Doplněny byly jen červené iniciály o výšce tří až čtyř řádek textu, uvozující začátky kapitol nebo jejich nadpisy, červeně byly též proznačeny majuskule a interpunkční znaménka. Biblický text i nebiblické doplňky jsou zapsány ve dvou sloupcích o 54 řádcích. Rukopis je porušen vlhkostí a na několika místech byly zřejmě natržené listy opraveny pomocí papírových záplat (např. fol. 102), samotný text tím však nebyl nikde narušen. Část textu bylo nutno rekonstruovat pouze v několika verších 1. a 2. kapitoly Lukášova evangelia, neboť ve foliu 29 byl vytržen čtvereček zhruba o rozměrech 2 x 2 cm. Motivace tohoto činu přitom zůstává neznámá, ani na jedné straně listu se totiž neobjevuje iniciála, která by k vytržení lákala.

2. Obsah rukopisu

Rukopis obsahuje celý Nový zákon. Na konci rukopisu je připsán rejstřík perikop (ff. 128r–134v) a postní epištoly (ff. 135r–142r), poslední folia (142v–143v) zůstala prázdná, pouze s narýsovaným zrcadlem pro pokračování rejstříku. Nový zákon obsahuje předmluvy k jednotlivým biblickým knihám, k většině z nich po jedné předmluvě, k Matoušovu evangeliu a Listu Římanům jsou připojeny předmluvy dvě (jejich výčet v odd. 3).

2.1 Specifika překladu Nového zákona Jana truhláře

Textově vychází Nový zákon Jana truhláře ze 3. redakce staročeského biblického překladu, poměrně přesného převodu latinské Vulgáty.[5] Pro podrobnější popis třetí redakce viz ediční poznámku v edici Matoušova evangelia z Bible padeřovské, [Bible padeřovská, Matoušovo evangelium], Michal Hořejší, Ondřej Batka, Kateřina Voleková (eds.), Praha 2019 [cit. 19. 1. 2021]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicni/edice/{27938e77-2cc9-48b2-ab8d-caa144454c4d}/. Podle sond pořízených Vladimírem Kyasem se ukázalo, že z dochovaných třetiredakčních pramenů má nejblíže k Novému zákonu s dvojím zpravidlem[6] Srov. Kyas 1953, s. 282 nn. – mají např. shodné homoioteleuton ve verši L 10,8. Na rovině hláskoslovné dosud nenacházíme doklady na diftongizaci ý > ej ani ú > ou. Z hlediska tvaroslovného se stále objevuje kompletní škála jednoduchých minulých časů, charakteristickým rysem je velká míra příklonek, zejména -ť připojené k téměř všem slovním druhům (např. zhynúť, toběť, jednohoť, teďť), imperativ bývá často zesílen částicí -ž (např. jdiž). Po stránce lexikální evidujeme některé germanismy (např. mordovati m. zbíti), nenacházíme však žádná hapax legomena, pouze slovotvorné novotvary (např. úředlník). Užívaná terminologie odpovídá třetímu překladu, který ji z velké části přebírá z překladu druhého, přináší však také nové výrazy, např. meretrix – nevěstka, benedicere – dobrořečiti, daemonium – diábelstvie, parabola – podobenstvie.[7] Srov. Kyas 1997, s. 103.

3 Ediční zpracování

Nový zákon Jana truhláře nebyl dosud v celistvosti edičně zpracován, zveřejněny byly pouze vybrané části. Text biblických předmluv byl zveřejněn v kritické edici těchto textů (Staročeské biblické předmluvy, 2019; Prol. 2 ad Mt, Prol. 3 ad Mt, Prol. ad Mc, Prol. 1 ad L, Prol. 2 ad L, Prol. ad J, Prol. 1 ad R, Prol. 3 ad R, Prol. 2 ad 1 C, Prol. 3 ad 2 C, Prol. 1 ad G, Prol. ad E, Prol. 1 ad Ph, Prol. 1 ad C, Prol. ad 1 Th, Prol. ad 2 Th, Prol. ad 1 T, Prol. ad 2 T, Prol. ad Tt, Prol. ad Phm, Prol. ad Hb, Prol. 3 ad A, Prol. 2 ad Canon, Prol. 3 ad Ap).

3.1 Pravopis

Biblický text zapsal poměrně pečlivě jediný písař kombinací spřežkového a diakritického pravopisu.[8] Zaznamenáváme též ojedinělé pozůstatky primitivního pravopisu: zápis adverbia iac přepisujeme jak, vlastní jméno Iacob jako Jákob ap. Diakritického znaménka ve tvaru tečky užívá téměř pravidelně pro hlásky č, ž, š (uprostřed slova píše dlouhé <ẛ>, na konci slova kulaté <š>). V zápisu některých hlásek ale nebyl konzistentní, často kolísá také způsob zápisu téhož slova. V případě, že jde o možné dublety, ponecháváme stav podle rukopisu (např. žeň Mt 9,38 vs. žen L 10,2; deň L 10,35 vs. den Mt 6,34; čtyrydceti Ap 14,1 vs. čtyřidceti Mt 4,2), v ostatních případech zápis standardizujeme, tj. nadbytečnou diakritiku emendujeme (např. zápis ṙty přepisujeme rty Mc 7,6), chybějící doplňujeme bez upozornění. Rekonstruován byl též na několika místech zápis krátkých slabik dě-, tě-, ně-, mě-, v nichž byla doplněna chybějící měkkost (např. widel na viděl Ap 20,1; geẛte na ještě Mc 8,17; poſylnen na posilněn R 4,20; Geruzaleme na Jeruzalémě L 2,25; jako výjimku ponecháváme pouze zápis dietete m. dietěte Mt 2,20).

Kvantita vokálů není v rukopise značena, rekonstruujeme ji proto v plném rozsahu podle předpokládaného staročeského stavu, již však nedbáme na náležitou jotaci v krátkých slabikách tam, kde se již v 2. polovině 15. století její reálná výslovnost nepředpokládá, ale považuje se za písařskou zvyklost, a na její zápis proto nijak neupozorňujeme; emendujeme pouze nenáležitou jotaci. Bez upozornění byl standardizován také zápis jotace v dlouhých slabikách die-, pie-, vie-, nie-, bie-, řie-, na který narážíme od fol. 110r (např. Gḋechu na jdiechu; ṗeſničku na piesničku; božſtẇe na božstvie; geſkyṅech na jeskyniech; ḃele na bielé; ſtṙebrnym na střiebrným). Vzhledem k četnosti výskytu tohoto zvláštního způsobu zápisu pouze v malé části textu jev hodnotíme pouze jako invenci, které se písař dopustil v závěrečné fázi práce, a ne jako pokles jotace (viz oddíl 3.2).

Nejednoznačné zápisy, které lze interpretovat buď jedně, nebo jediné, sjednocujeme s ohledem na převahu jednoznačných zápisů ve prospěch varianty jediné. Zápis slova „dyabel“ chápeme již jako anachronický, a přepisujeme jej proto ve prospěch podoby ďábel, byť v textu zastoupené méně. Zápisy číslovek zakončených na „-nazte“ považujeme za písařskou manýru a přepisujeme jako ‑náste (např. jedenáste Mt 20,6). Zápis geminát (např. masso, zlatto) hodnotíme jako čistě grafickou záležitost, kterou odstraňujeme bez upozornění.

Na opravy provedené samotným písařem neupozorňujeme, opravujeme jen zjevné chyby jako např. vynechaná písmena nebo zdvojené zápisy. Běžné písařské zkratky rozepisujeme bez upozornění.

3.2 Ediční zásady

V transkripci se řídíme obecně uznávanými edičními pravidly, ve stručnosti upozorníme na některé specifické jazykové jevy, které mohou být mj. výsledkem nářečního původu písaře. Na hláskoslovné rovině respektujeme např.:

- pokles jotace ie > é (měřicéch Mt 13,33; porúhaňé C 3,8; rozdielnějé Hb 1,4; božého Ap 3,14)

- ztrátu jotace po retnicích v krátkých slabikách (např. tvary slovesa pověděti a jeho odvozenin: odpoveděvše L 20,39; mesiece G 4,10; trpelivost C 3,12; dřevenná 2 T 2,20)

- zjednodušení souhláskových skupin (např. poněvaž C 2,20; vyší Hb 7,26; kerého L 17,1; prázna L 20,11; bohastvie E 2,7; ocovstvo E 3,15; zdělání E 4,16; vdycky Ph 1,20; cnost 2 C 12,9; evanjelistký 2 T 4,5; Ejiských A 7,22; kerak A 15,14; mikuláské Ap 2,15)[9] Zápis ċiſte m. čisťte však emendujeme.

- kolísání dubletních podob (skřehot/škřehot, skřípěnie/škřípěnie, hromazditi/hromažditi, abyste/abyšte apod.)

- změnu ě > i, zejména u tvarů slovesa pověděti a jeho odvozenin (povědil Mt 26,63; odpovědiv Mt 13,11)[10] Zápis tilo m. tělo (Mc 14,22) jsme vyhodnotili jako chybu.

- zápis protetického v- (votec Mt 5,48; předložka vot/vod)

Z jednotlivostí pak ponecháváme např. měkké zakončení adverbia dokuď, důsledný zápis slova hojnost s přisunutým -i- (hojinost) či dva tvary slovesa zzeviti (J 1,31; J 2,11)

Na tvaroslovné rovině ponecháváme např.:

- akuzativní tvar zájmene mně m. mě (třikrát mně zapříš Mc 14,30)

- o-kmenové novotvary skloňování číslovek tři a čtyři (dva proti třóm L 12,52; čtyróm rytieřóm A 12,4)

- změkčenou podobu singulárových tvarů adjektiva který (např. všeliký hřiech, kteříž koli učinil by člověk zevnitř C 6,18)

Vynechaný text oproti předloze doplňujeme podle smyslu či podle rukopisného Nového zákona s dvojím zpravidlem z roku 1466[11] Praha, Národní knihovna České republiky, sign. XVII E 3, 1466., vždy však s přihlédnutím ke klementinské Vulgátě (The Clementine Vulgate Project), jejíž znění uvádíme v poznámce.[12] Chybějící slova však nedoplňujeme vždy: např. ve verši Otče, kteréž mi dal, chci, aby kdež já sem, i oni byli se mnú (J 17,24) nedodáváme tvar pomocného slovesa, neboť to je již obsaženo v předchozím verši milovals je, jakožs i mě miloval. Chybějící text, který chybí i ve variantním prameni, naznačujeme trojtečkou. Jedná-li se však o text, který je vypuštěn i ve variantních latinských pramenech, tuto skutečnost uvádíme pouze v poznámce (+ lat., nemá var.). Dále upozorňujeme na přidaný text nemající oporu v klementinské Vulgátě (navíc oproti lat.), případně připojujeme variantní latinské znění daného místa (var.) podle kritické edice Nouum testamentum (1889–1898).

Text dělíme na verše a odstavce podle klementinské Vulgáty (The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net/html/index.html; citován stav z 19. 1. 2021). V členění textu na kapitoly respektujeme stav rukopisu, i když je na několika místech odlišný od členění ve Vulgátě, zřejmě totiž reflektuje variantní členění textu v středověkých latinských rukopisech (např. šestá kapitola Matoušova evangelia začíná veršem 6,5).

Literatura

Kyas, Vladimír (1953): Dobrovského třídění českých biblických rukopisů ve světle pramenů, in: Josef Dobrovský 1753–1953, Julius Dolanský – Bohuslav Havránek (eds.), Praha, s. 227–300.

Kyas, Vladimír (1997): Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha – Řím.

Staročeské biblické předmluvy (2019), Kateřina Voleková – Andrea Svobodová (eds.), Praha.

Při vzniku práce byly využity zdroje Výzkumné infrastruktury pro diachronní bohemistiku (RIDICS, http://vokabular.ujc.cas.cz).